Akce Beskyd Tour 2022

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2022-06-25.

Nejdelší varianta má délku 163 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby :: Roadcycling.cz :: Jarda Glogar :: Standa Prokeš

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Kolíkáč – Brambory z Beskyd
  
  Poslední perlička do letošní Roadmarathon série. Jak to uteklo! Ikonický Beskyd. Můj 18.ročník na dlouhé trase. Jediný maraton, kde zůstala zachována víkendová orange párty. I letos to chceme se vším všudy, tzn. vyrazit v pátek, poskákat si na D1, zajet pro frgále do Palačova a v Bíle roztočit nohy na začátku trasy přes Slovensko. Letos nás navigace hnala po budoucí trase D1, takže jsme pozdravily i přerovský Stavařov s vírou, že za rok tady zase budeme na Mamutovi. Frgále provoněly auto, Kapr náš již netrpělivě vyhlíží Na Faře. Trochu se vzpamatovat a vzhůru do cyklistického ráje, do hlubokých beskydských lesů, roztočit nohy s Kaprem, Lukem, vt, Strejdou a Pepínem. Ani se nechce věřit, jak je to furt do kopce, navíc mě pobolívá zase kolem kolene, tak moc radosti nepociťuji. Slovensko je již opravené a Kelčák je kolmý, jako každý rok. Přijíždí nám naproti ještě RiC, tak jsme tu komplet.
  S Lukem ještě zajíždíme do našeho svatostánku, který jsme si oblíbili již minulý rok, a i letos je plný příběhů. Zastavují se u nás osobnosti na pokec, my zase probíráme taktiku a přemýšlíme, jak to vlastně dopadne. Tohle před maratónské vzrušení je tak fascinující! Restaurace v Bílé jsou již bez jídla, tak nepohrdneme jen frgálem a pěnivým mokem na spaní. Ubytko Na Faře je sice o třídy luxusnější než v resortu z minulých let, na který ale s láskou vzpomínáme, jak bylo prostorné a nám více vyhovující. Spím na manželské s maratonskou legendou Strejdou, který zavelel, že ve 21:30 už bude zhasnuto a budou se střádat síly na sobotní vrchařský masakr.
  Je to psycho, ráno v posteli koleno zase o sobě dává znát, tohle prostě nechceš. Připíchnout čísla, čipy a v nejlehčí variantě hurá na start do přední brázdy. V družném hovoru s Lukem, Pavlem P., Vláďou K., Honzou K. to rychle uteče a už valíme za zaváděcí Tatrovkou. Cpát se dopředu, kde to necuká, ale zase na druhou stranu pošetřit co nejvíce sil do závěru, kdy se bude třeba rozhodovat na Kasárnách nebo Bumbálce. Hlavně ale neodpadnout někde takticky, nějakou hloupou chybou, nelehnout a nemít defekt.
  Těžký to úkol, ale lopuchy kolem cesty jsme nenavštívili, jede se letos v poklidu, úvodní trychtýře, výjezd a sjezd z Bílého kříže, ani stoupání na Konečnou není problém. Stále před sebou vidím Lukeho s Kaprem a i čelo balíku. Kolem David Landa, se kterým prohodím pár slov, a hlavně je tu překvapivě červený dres Kuchyně Lípa Rudy Reichelta. Hmm tak podium v kategorii se začíná plnit, když jsem se díval před rokem do výsledků, tak bych bral zlato, ale letos je to nějak o hodně nabitější. No uvidíme, jak nás porovná zubatý profil a kdo bude mít více sil, a i potřebného štěstí.
  Sjezd na Slovensko v celé šíři silnice, tady se nic nerozhoduje, Turzovka po novém povrchu a asi 6 železničních přejezdů. Vysoké nad Kysucou začíná jet levou škarpou Kapr a začíná mávat ručičkou, hned za ním Luke, tak tohle vypadá, že kluci jedou pro mě! Jak dojemné a zavazující, tlačím se za nimi a Nižný a Vyšný Kelčov už jsme v první padesátce, ale chtělo to asi ještě více dopředu, jelikož trychtýř Hluchanky alias Kelčáku je max. pro 3 lidi vedle sebe. Tak teď jen nevycvaknout a vylámat tu hrůzu.
  Podařilo se, letím za Kaprem a Lukem rozbitým sjezdem v euforii, že jsme pospolu, jak jsme si přáli. Kapr v Bílé staví pro bidony u Jany, to já si gumuji držku za Lukem a Vláďa Kloz mě tlačí do skupiny, kterou táhne Ruda Reichelt. Tady není co řešit, tohle se prostě povedlo! A navíc před nádrží Šance jsme dokonce sjeli čelo a Kapr si nás doletěl ve velké stylu. Ale tady asi byla chyba, že jsme se již nedokázali propracovat více dopředu balíku. Brdek na Jamník si dáváme jako zvířata, Kapr tam zůstává, já s Lukem pospolu, Vláďa nám odjel, stejně tak Ruda. Na Rudu nemám ani pomyšlení, ale Vláďa nám nemusel odjet. Bohužel pak Vláďa stojí v krajnici s defektem a není sám. Defektů přibylo a stejně tak borců, co vylézají ze škarpy, tady se jelo před námi asi velké řemeslo. To naše grupa už jede opatrněji, a i díky tomu se znovu vrací démon Kapr! No ty bláho smekám, paráda!
  Pod Smrčkem se znovu loučí, ale v duchu si říkám, že dnes nás asi zase dojede. Snažíme se s Lukem jet s nejlepšími z této skupiny, je tu i Tomáš Ress, který je taky dobrou motivací. Luke nejdříve trochu remcá, ale pak mi najede před přední kolo a jede skvělé tempo. Omamné chvíle, které jsme si tak přály a plánovaly. Epický Smrček za námi, tak teď jen překodrcat to struhadlo nohou pod Pustevnami. Pár lidí odjelo, ale jedeme stále v cca 10 kusech, i když tady moc skupina sílu nemá. Stále si hrát s převody, točit to nejoptimálnější a nejméně vysilující, jelikož královský kopec Beskyda je tu!
  Pustevny! 500 metrů nahoru na 8 kilometrech, bohužel se cítím z grupy nejsilnější a určuji tempo, které ale není bůhvíjaké... Vzpomínám na grupu s Pavlem P. před rokem, to jsem to jel o 20 wattů a 2 minuty lépe. Nemilou tradici tady dodržuje Luke, který stejně jako před rokem mi nabízí týmově svůj bidon a chce počkat na bufetu na Kapra, dnes to tam prý úplně nemá... Je mi to hrozně líto, nechci opakovat chybu z minulého roku, a tak nabízený bidon beru a vydávám se do osamoceného boje. Díky, díky moc kámo!
  3 kilometry pod vrcholem zezadu přilítne Roman Belák, kterému skáči za zadní kolo a závěr Pusteven tak letíme ve velkém stylu! Věčná škoda, že nepřijel dříve. Mineme tak další grupu a Honzu Kulhánka, jak patníky u cesty. Těsně před námi auto s koly na střeše strhává bránu prémie. Tak to objet bokem, Roman zastavuje na bufetu, já též, jen doplnit druhý bidon a točíme dolů do Prostřední Bečvy. Bohužel jsme jen dva, moc mu nepomůžu, jelikož pod Solání jsem totálně mrtvej a cítím náběhy křečí. Konečná, vystupovat. Tady znovu věčná škoda, že jsem neměl už síly ho odviset, jelikož v cíli byl v pódiovém pořadí nad 50 let.
  Soláň tedy vymrskám povětšinou sám a padám do Karolinky s hrůzou, že pod Kasárna na samotku nemohu dojet. Naštěstí zezadu přilétne dvojička a vcelku točíme. Když mi pod Kasárnami řekne jeden z nich, že je v mé kategorii, dostávám injekce adrenalinu do každé části bolavého těla. Posedne mě myšlenka, že přede mnou může být maximálně démon Ruda a možná ještě někdo neznámý. Takže jsem snad ve hře a do cíle nechci, aby mě někdo sjel. Zvedám zadek a snažím se přesvědčit čísla na budíku, aby začínala 3. Bufet odhazuji orange bidon a beru nový. Valím do sebe veškeré suplementy, které mám v zadních kapsách. Užívám si to, ale vím, že ve skupině by to letělo úplně jinak. Na Bumbálku si dokonce zajedu svůj nejlepší čas za poslední roky. Stále se otáčím, jestli mě někdo nesjíždí, ale je tam liduprázdno.
  Takže nakonec sólo jízdou na hranici svých aktuálních sil to domlátím do cíle, jak já ty samotky nemám rád, ale pódiová touha dělá divy a dodává netušené síly. O to větší zklamání je pak v cíli, kde si zase loupu bramboru se ztrátou 3 minut na bronz! Takže letos Mamut, L´Etape, Krakonoš a Beskyd mi připravil pěknou bramboračku! Vše zachraňuje nestárnoucí Kapr, který bojuje o zlato s Pavlem P. za pomoci Luka. Škoda, když bych možná jel s klukama, tak bychom si ještě více pomohli a týmově Pavla zdolali, takhle má brácha stříbro. Strejda a vt si to nádherně užili ve dvojičce od startu až do cíle, smekám před nimi! Stejně tak před RiCem, který taky přijel, i když to nakonec ohnul na střední. Balu dal svoji tradiční krátkou a taky mohl užívat večerní skvělou megaparty, kterou nám připravil farmář Strejda, díky, díky moc!
  Beskyd prostě znovu potvrdil pověst nejtěžšího maratonu u nás. Bohužel u mě zklamaní. Jel jsem tam až moc s naivními představami, že by podium mohlo klapnout. Bohužel znovu brambora, stejně tak v týmech. Ale jo, stejně to zase stálo za to, Beskyd je legenda legend, vždyť příští rok to bude již 29. ročník a už teď se těším zase na nezlomnou maratonskou orange partičku! A skvělý na tom všem je to, že můžeme zase snít a tom, jaký to bude v dalších sezónách! To nás bude držet při životě! Kdybychom vyhráli, tak co pak budeme chtít více?
  
  
• Luke – Poslední...
  
  Poslední maraton, aspoň v ČR. Tolik zimních snů, Mamut a Krakonoš jsou historie a u mě svítí DNS a DNF. Jak tohle může dopadnout? Po štípání karbonu na Krakonošovi mám totál absťák s panikou, tak vykřešu pár hodin v neděli, nalajnuju si to do Jistebnice a krom vlaždnýho začátku a klidu na nebezpečných místech se snažím valit, jak kdyby šlo o čas. Závod to samozřejmě není, navíc sice vyrážím před 5. hodinou abych neumřel vedrem, ale stejně nakonec stavím na bufetu Neveklov, protože už mám solidně vymleto a pití prostě v 33 stupních došlo. Nakonec ale dobrý pocit, průměr přes 30 tam byl a skoro 2500 metrů up ukazuje, že jsem se neflákal.
  Tedy dobrá, docela se cítím, v pátek s Kolíkáčem a Baluem pěkně týmově po D1, ať je aspoń s kým prožívat páteční dopolední dopravu. Dík starťáku se to dá přežít, obsazujeme bufet Palačov a ve 3 už nás vítá Strejda s vt na ubikaci. Je tu i Kapr a za chvíli už jdeme roztočit nohy na tradiční kolečko přes Slovensko. Balu vynechává, neb to jede zítra jako krátkou, ale zase se přidá Pepíno.
  Jede se mi dobře, všechno parádní, klid a kecá se. Když za to vezmu pod Kelčákem, abych se v kopci netrápil moc dlouho, mám fakt dobrej pocit, z místa padne PR, takže čekám v závodě ještě lepší čas, navíc to ani moc nebolelo. Po dojezdu registrace a posezení v naší meditační kapličce. Kdo nebyl nepochopí, ale tahle dřevěná bouda má zvláštní kouzlo. Zastaví se u nás Honza Kulhánek, Pavel Popiolek i ředitel závodu... navíc máme dobrý přehled kdo jde na registraci a tak. Sluníčko pálí a taktika jest probrána do posledního detailu.
  Pak ještě na jedno a v 9 už se na pokoji spí, a tak taky lezem do peřin. To mi vyhovuje a hodinky ráno hlásí rekordní spánek za poslední měsíc. No ne že by to bylo tak těžký... Ráno jde všechno ideálně, nic mě netrápí, všechno vím a všechno mám. Počasí taky vypadá ideál, možná odpoledne bude trochu tepleji, ale pořád únosně... Roztočit nohy a radši zabrat včas pěkné místo u startu.
  Chvíle čekání, poslední povzbuzení a jde na věc. Po minutě se naskytne možnost najet do první brázdy, což neodmítám a zúžení před nájezdem na Bílí Kříž tak jedu z čela. Pak je ostrý start a já se zabuduji kolem 20.místa. Někdo odjíždí (Tomáš Satke) a zbytek kotví. Navíc vepředu se jede fakt pohodlně a bez cukání. Nahoru pohoda, dolů mě občas někdo předjede, kdo má pocit, že se moc zapomněl. Já si ale řekl, že pod Kelčák nemá smysl se stresovat. Oproti zvyku tedy sjezd jedu hodně najistotu a nevadí mi, že se mírně propadám. Popravdě jsem měl taky poslední dobou divný myšlenky na to, co všechno se může stát, takže jsem trochu poseroutka, no...
  I tak na Konečnou najíždím na pěkný pozici, třeba top 30 a nijak se nepropadám. Kromě 2-3 úseků mi to přijde jako opravdová pohoda, i když na tom segmentu mám 7 minut na 295W... Ale pocitově klídek. Přitom se jede cca stejně jako loni kdy jsem si myslel, že už si docela dávám. Před sjezdem na Slovensko trochu tlačenice, ale dle mantry "hlavně klid" to neřeším a v prudkém sjezdu se vlevo protáhnu k čelu, aniž bych musel na rámovku. Zalehnu až když je vidět a dole jsem první. Letos ale chybí doprovodný auto (on je odjetej ten Tomáš, ale to mi nějak vypadlo), žádný foto, tak se napiju, vyndám první želé a postupně se cedím dozadu. Až do 3 km před odbočkou úplně ignoruju, že se to občas sype kolem a odmítám šlápnout navíc. A mám fakt super pocit, jak se mi to daří.
  Jak přichází přejezdy trochu se zrychluje. A taky stresuje. Konečně taky přijede někdo z týmu pokecat, nejdřív Kolíkáč pak Kapr. Ten za chvíli zaujme místo nalevo a začne se otáčet. O tomhle se nemusí mluvit, nemusí se to domlouvat, ale je jasný, co má kdo dělat. Tohle mě prostě na tom týmovém sportu jménem cyklistika neuvěřitelně baví. Za chvíli už jsem ready za jeho zadním kolem a čeká se ještě na Kolíkáče. Ten sice není úplně ukázkově hned za mnou, ale taky už si naši lajnu našel, takže se postupně jede vpřed. Na křižovatce ideální pozice, kousek za čelem. S každým wattem Kaprovi práce na mě doléhá zodpovědnost za to najet na Kelčák dobře a vyhnout se nějakým trablům. Nakonec jsme asi mohli být ještě víc vepředu, ale člověk se tam nechce úplně zprášit, když ví, co ho čeká. Nicméně o 30W menší výkon než včera, předjedu pár lidí, ale jinak se vlastně jet nedá a je to jen dlouhá fronta nahoru. Fronty nesnáším a takhle je extra divná, protože nahoře nejsou banány zdarma, jen hroznej sjezd. Děr přibylo, vím to a jedu při...bržděně. Až se mihne kolem Kolíkáč a Kapr, to mě trochu probere a při zatáčce na lepší asfalt už jsem zase u čela toho co bude naše grupa. Ta se nádherně rozroste, rozjede a Bílá se letí dle nejlepších tradic. Vypadá to na vypečenou velegrupu, může nás být klidně 40 i víc. Za odbočkou k přehradě se tempo ještě zvýší, když je vidět balík, roztaženej přes celou silnici. Za chvíli je máme, zkusím se nalít trochu dopředu, ale hned je tu jedno z mnoha stoupání. A to mi ukazuje, že nohy už nejsou nejčerstvější. Zase se to trhá, já zůstávám v té horší polovině, ale je nás extra hodně. Kolíkáč se ptá, jestli zkusit chytit Vláďu K. který je taky vysypán, ve 3 kousek před námi. Zavrhuju to, nohy hlásí, že už se nějakou chvíli jede, navíc Vláďa je ve 3, nás je 10, za chvíli 30... Trochu se cedím, protože dneska sjezdy prostě nehrotím. Libor Hrdina před startem hlásil, že tam je kůra po lesácích, tak se držím. Kolem stojí pár lidí s defekty a jeden je bohužel i Vláďa, s kterým jsem tak trochu počítal do naší grupy až se vody ustálí...
  Po hlavní před Smrček ale jedeme ve velegrupě, blízko čela a jak se to zvedne ani se moc nepropadáme. Pár lidí z krátký odjíždí, Kolíkáč rozjíždí solidní tempo a moc lidí to neakceptuje. Kapr se loučí, já se držím, když se profil trochu srovná kluci svěšují, tak si najedu na čelo a snažím se držet watty konstantní. Bohužel jen do prudší části, pak mě zase začnou diktovat tempo, co se mi nelíbí. No nechutná mi to. A přitom jsem si myslel, že jsem dnes tolik pošetřil. Výsledek je -10W proti loňsku a strach z Pusteven...
  Následuje sjezd, kde mě sprdne Tomáš Ress, kam se cpu, načež udělá 50m díru. No kam sem se asi cpal. Nejdřív jsem si to bral osobně, přitom jsem jel úplně jinou stoupu a do jeho půlky silnice se ani náznakem necpal, ale já jsem prostě slušňák a lidi nerad štvu. Nakonec ale v grupě sprdne za něco každýho, takže to asi nebylo osobní. Pod Pustevny mě párkrát ofoukne horkej vzduch a začínám se cítit fakt na nic. Napadne mě, že možná i dneska bude DNF, že tam někde zhebnu. Zalepím pro Kolíkáče pár děr, potáhnu, prostě nechci zmizet nepoužitej. Poprvé taky upozorňuju, že asi bude k mání jeden bidon. Ty jo, já ještě nevypil ani ten první. 2,5h od startu, co si o sobě myslím, ani nejde napsat.
  Pustevny a Kolíkáč zbytku odjíždí. Řikám si wow a visím za zbytkem co zbylo z naší grupy. Tahle role závaží mi jde, docela si to přes tu bolest užívám. Snažím se vypadat uvolněně, odpočatě a občas něco rádoby vtipnýho na Kolíkáče houknu. Po pár minutách přišlápnu a Kolíkáče dojedu, abych předal ten slíbenej bidon. Svůj stav vyhodnocuju jako bez zastávky pro pití dál nepoužitelnej. Není sice vedro, ale teplo je dost a už jsem se takhle cítil. A nemoct chodit v cíli je jedna věc, ale složit se někde ve sjezdu z Pusteven druhá, to za to prostě nestojí. Po chvílí debat se tedy zbavuju plnýho bidonu a přeju Kolíkáčovi šťastnou cestu.
  Kapr snad nebude daleko, čekám, že se vzpamatuju na bufetu a aspoň nepojedu sám. Sice v mém záložním plánu je vždy počkat na dalšího z týmu a pomoct, ale teď mám spíš pocit, že tu pomoc budu potřebovat já.
  Kapr mě dojede kousek pod vrcholem a chvíli přemýšlím, jestli mě rád vidí, nebo dostanu, že jsem nejel s Kolíkáčem. Ve finále ale snad musí být rád. Na bufetu stavíme, dostanu koblížek, plné bidony, dost vody ještě vypiju. Ve sjezdu ještě skoro celej bidon a jsem aspoň ve stavu kdy se nebojím, že se nekontrolovaně sesunu z kola. Navíc na bufetu se k nám přidal Honza Kulhánek a kolem jel zrovna Pavel Popiolek, takže grupa dostává skoro galaktický rozměr. Pod kopcem je nás asi 8 a všichni ochotně točí. Nejtvrdší špice jedou Honza s Kaprem. U Honzy jsem to čekal, u Kapra mě to děsí, ale dneska jede od začátku tak nadšeně a aktivně... Asi se mu jede dobře. Před Solání mě Kapr střídá na špici a zabolí to tak, že když jedu další špic nahoru na Soláň strachy odmítám vystřídat a jedu tempo až nahoru. Že nikdo neprotestoval, mě trochu nakoplo, ale extra dlouho mi to bohužel nevydrželo. Snažím se něco jíst a pít, ale zas cítím, že to není ideál. Taky mě zas bolí chodidla, takže dost špačkuju, hlavně proto, že to vypadá, že z nich každou chvíli vystřelí křeče do lýtek a bude konec. Snažím se si to nepouštět do hlavy, ale ani přehlídka holejch zadků s potleskem od fanoušků ve Velkých Karlovicích ty křeče z hlavy nevyžene. Snažím se tedy dost šetřit a poslední špic před Kasárna už docela odfláknu.
  Hned jak se sklon zvedne zbytek skupiny odjíždí, já schlíple jedu tempo podle Kapra a Pavla P. necháváme odjet. Přitom cítím, že kdybych to měl v hlavě, tak se s ním možná jet dalo, možná jsme to měli aspoň zkusit. Nevím, možná jel Kapr podle mě a měl navíc, trochu ho hecnout? Odjíždí nám i David Landa, naopak na Honzu je tohle už dost tvrdej sklon a nabírá menší ztrátu. Stejně jsme si ale řekli, že nahoře stavíme, tak je jedno jak se tam kdo dokodrcá. Nakonec mě ještě Kapr donutí se probrat a přidat, když na šotolině zavětří koblihy. To já jedu s představou coly, která došla. Ne, skoro došla. Podělíme se tak o poslední dva kelímky a já mám hned motivaci jezdit víc vepředu, aby cola nedošla. V tu chvíli bych bez coly asi neodjel, to mě přišlo jako naprosto nemožný...
  Nakonec se nějak vydáváme dál, posledních pár horizontu, než se to konečně rozjede z kopce. Zase to nehrotím, už jsem dost vyklidněnej, dole pak začnem točit. Docela to odsejpá, brána do ČR a za chvíli Kapr hlásí "mi někoho ještě sjedem". A on to David Landa. A rázem se závodí a mě to zas neskutečně baví. Nasadit tempo, Kapr si krásně říká, co je ok a co už moc, na stopkách si změřit průjezd kolem značek nebo patníků, 35s, 20s, 10s a už jsme nadostřel. Nahoře už to je rovnější, tak nám bez problému padne do háku. Bohužel jsme tam nechali Honzu, ale do cíle je to kousek, tak asi bude v pohodě.
  S Kaprem točíme, ale za odbočkou na Bílou už mu říkám, ať nestřídá, že David taky nestřídá. Já to odtáhnu a oni si můžou na férovku zaspurtovat. Kolíkáč se vyjíždí a zařve na nás, tak ještě vytáhnu poslední dnešní třístovku, a to už se blíží vesnice a za chvíli obrátka do cíle. Kapr na jistotu, David nechává druhý místo mě, asi že jsem to odtáhl ke konci. V cíli dobrej pocit a ten je nejdůležitější.
  Pak bohužel vyhlášení Kolíkáčový kategorie. Když jsem viděl, jak odjel na Pustevny, tak jsem zbytek závodu jel s tím, že bedna je prostě jistá, ale bohužel zas 4. No, co říct, tolik jsme toho spolu v zimě najeli, ještě víc jsme toho nakecali, vysnili si a ze 3 maratonů jsem mu pomohl přesně jedním bidonem. Tohle je pro mě děsný zklamání a budu to asi dlouho kousat. Fakt mě to mrzí kámo!
  Celkově Beskyd horší jak loni, pocitově lepší, že jsem jel s Kaprem, ale watty nižší, jak na začátku (to je dobře), tak celkově, takže pošetření k ničemu. Tenhle rok prostě všude jezdím kolem -10W proti loňsku, zlepšení žádný, sem tam náznak a pak návrat zpět. Pocitově jsem ještě nejel závod kde bych si řekl, jo, teď mi to jede. Ne, že by to nebavilo, ale ten wow pocit tam není, kde je loňskej Mamut? Přitom to není nějaký propad proti zimě, jen ty čísla jsou v podstatě od března pořád stejný.
  Co ale narozdíl ode mě nezklamalo byl Strejdův večer. Detaily přeskočím. Hodovalo se, pilo, sedělo a kecalo. Vše té nejvyšší kvality. Strejda roztáčel sýrové struhadlo do nejvyšších obrátek. A nakonec se i zpívalo. Tak kdo dneska vlastně vyhrál. Buksa (1.), Procházka (2.) nebo Kollert (3.)? Asi těžko...
  Díky moc za vše, díky vám to má všechno smysl!