Tuchořické okruhy – jet nebo ne? To je otázka, kterou si pokládám již několik dní před závodem. Na start je to kus cesty a do poháru se počítá 8 nejlepších respektive odjetých závodů z 12. Zkouším cestu na start naklikat i z Brodu, což zjišťuju, že je kratší než z Rumburka. Pojedeme tedy na víkend do Brodu a uvidíme, jak se nakonec rozhodnu. Ten víkend je u rodičů zrovna i ségra s Lukášem. Na sobotní grilovačce dávám s Lukášem nějaký to pivko a ukecávám ho, aby jel závodit taky. Měl v plánu volný víkend bez závodního stresu…
Během posezení na zahradě si naplánoval nedělní švih – po stopách Posázaví, tedy alespoň část – směr Sázava – Ledečko – Rataje – Šternberk – Kácov a pak nějak zpátky. Začne ukecávat on mě, abych se vysral na závod a jel s ním. Tenhle souboj je jak na houpačce, jednou váhám já, podruhý on… Nakonec to končí plichtou a to tak, že si každý pojede svoje – já Tuchořice, Lukáš samotku na Kácov…
Vstávám poměrně brzo, protože mě čeká cca 1,5h cesta v autě, ale i tak už je relativně teplo, dneska jim předpověď asi výjde a hezky se ohřejeme. Až na lehký zamotání se ve Slaným je to do Tuchořic pohoda. Přijíždím s časovou rezervou, takže se jdu v klidu zaprezentovat a vyhlížím další bojovníky v oranž… Zdravím se se Strejdou, Pantátou, později v plné zbroji i s Lukem. Jdeme se kousek rozjet. Už v prvním brdku, který bude zároveň jako cílový, cejtim celkem nechuť a neochotu nohou šlapat. Budu doufat, že se to během závodu rozjede. Před 11h se jdeme řadit na start a to už je slušnej pařáček, kterej přilákal hodně závoďáků. Stačí se rozhlídnou kolem sebe co je tu za týmy a člověku je hned jasný, že dneska to bude hodně o morálu, kam až tu bolest člověk dokáže pustit…
Do prvního hupu, kde začínají okruhy, najíždíme od fotbalovýho hřiště. Dokázal bych si představit i pomalejší vstup do závodu – hned tepu skoro maximálku a Luke ve svým reportu píše něco o tom, že vypadám, jak když mi to nic nedělá…
První metry up jsem teda přežil, následuje sjezd a jede se na druhej kopec. Začíná se přikládat sakra pod kotlem a moje nohy prostě stávkují. Pocitově jak jet se zataženou ruční brzdou, což mě docela štve, protože srdíčku by se dneska i chtělo. Dostávám se na tepy (v tempu/kopci), který jsou pro mě skoro smrtelný…
Což je hodnota 184bpm, pro srovnání na Sázaváku nebo Sezemicích jsem se nedostal přes 180… Což je asi dnešní jediná pozitivní zpráva. Jsem totál – jedu fakt těžkou hranu a vidím černě, ale furt držím pozici v TOP 10. Vyjíždíme na hlavní, kde věřím, že bude konec a trošku se zvolní, ale bohužel, stoupání pokračuje dál. Což už nejsem schopnej akceptovat a vystupuju si z čela. Celkem parádně jsem přetočil budíky, takže mám co dělat, abych chytil vůbec hák druhý skupiny. Poměrně dlouho se z toho sbírám a nestřídám. Následuje sjezd, ve kterym všichni letí, jak kdyby bylo poslední kolo a za sjezdem cíl, což je sice hezký, že se snaží vrátit se dopředu, ale pravotočivá zatáčka v Nečemicích už tak hezká není. Občas těmhle manévrům moc nerozumím, proč jsou někteří ochotný jet těžkou hranu, když ví, že bude následovat nebezpečný místo. Občas si řikám, jestli mi to za to stojí, nechat se v závodním adrenalinu takhle strhnout (navíc když neznám trasu). No výsledkem je, že tak prudkou pravou jsem fakt nečekal a jsem o dost rychlejší než bych měl být, takže mám co dělat, abych neskončil ve škarpě… Naštěstí zůstávám na silnici a jde se do posledního kopce na okruhu. Pořád se nějak nemůžu rozjet a dostat do závodu. Jsem z toho otrávenej a zlomenej, že to odjelo. Na špici se objevuju úplně minimálně, spíš se jen „nudim“ na chvostu. Stojka do cíle, která není tak dlouhá, ale i to stačí, abych začal lehce ztrácet. Musím si to doskočit na horizont. Druhý kolo je podstatně pomalejší než to první, což vítám. Nohy se postupem času furt zlepšujou, ale pořád je to bída. Nohy z nebes a lehkost při šlapání je ta tam, ale beru co je. Už aspoň nejedu v takový křeči a nemusím se s tělem (nohama) tak prát na sílu… Na konci druhýho kola dojíždíme jak Davida Fanderlika, tak i Davida Janušku z Unlimited, což trošku nakopne morál. Hned je o co jet – souboj šlapky x unlimited, škoda, že tu jsem sám. David F. nevypadá moc čerstvě, což dokazuje i to, že skoro pořád visí na chvostu skupiny. Říkám si, že ten už bude ze hry, teď musím jen pohlídat druhýho Davida, aby šlapky jako již tradičně posekali Unlimited…
V půlce posledního kola v druhym kopci to David Januška zrychluje – nedávám mu ani půl metru a jedu mu hned na zadním kole. Krásná týmová práce, řekl bych, že tohle zrychlení vyklepalo Davida Fanderlika, ale to nevím jistě, kde mu seklo…
Ve sjezdu se nic neděje a valíme na poslední kopec. Opět to rozjíždí David J., pořád si ho hlídám, jede se podstatně vyšší tempo než minulý kolo, ale když je motivace, tak to najedou jede docela slušně… V cca půlce kopce se začnu nějak divně na kole pohupovat. Říkám si: „no to snad ne tvl“… Jedu dál, ale už je mi jasný, že to nejspíš bude v prdeli… Chytl jsem pomalej defekt. Od půlky kopce jdu na špici a ještě zrychluju – do cíle to máme tak 4km, s troškou štěstí to na tom nějak doplácám. Ale bohužel, kousek pod horizontem musim zastavit. Na závody si vozím bombičku se vztlačeným vzduchem, do který vkládám veškerý svý naděje – plán rychlý akce. Poslat tam bombičku, naskočit, docvaknout si skupinu a pak ji vyhrát…
S realitou se to trošku rozcházelo,… po nasazení bombičky se ozvalo něco, jako když si drobná blondýnka pšoukne na veřejných záchodkách.
Njn to je tak když to v dresu vozim už několik let bez potřeby to zkoušet…
Sedám teda zpátky na kolo a zkouším ještě kousek jet. Přejedu jen horizont a musim z kola, už to nejde. Bohužel jsem tomu věřil tak moc, že nevezu ani pumpičku, takže mě bude asi čekat 4km procházky. Naštěstí Pantáta, kterého jsme míjeli pod kopcem je vybaven líp. Zastavuje a půjčuje mi pumpičku. Během výměny, mě nejdřív míjí David F., po chvilce Luke, který se ptá, jestli mám všechno. Pak poměrně velká skupina a za ní Pistáchio, který na mě řve něco jako: „tvl Hulis, co jeee, to snad néééé“…
Občas zaslechnu, že mám pech a tak dále, ale co už no... Nahodim novou duši, pošlu tam tak 3 bary max, abych nejel po ráfku a kochačkou to nechám ve sjezdu spadnout do Tuchořic…
V cíli vracím Pantátovi pumpičku, který mi řádně vyčinil, že díky mě nebo spíš kvůli mně, měl o pár vteřin horší čas…
Prohodíme pár slov s Pistachiem a Lukem a pak razím na hřiště k autu. Není důvod se tu zdržovat, čeká mě 1,5h v autě do Brodu a navečer další 2h cesta domů na sever. Dneska prostě nebyl můj den. Nohy mrtvý, který už jen podepsal defekt, ale jinak závod pěknej, poctivej. Skoro bych řekl, že pro mě ideální okruh s kopcema, který mi profilově sedí asi nejvíc. Takže už se těším na příští rok. Snad si to všechno sedne podstatně líp a zabojuju o první skupinu s profikama…