Akce Mamut Tour 2023

Akce Mamut Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2023-05-27.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Mapa 2023- Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022

• Luke – Mamut all inclusive
  
  Po Doksech totální euforie, natěšení a obrovská obava. Vláďa si to chce užít a obvykle si to takhle ve dvojici spíš užívá jen jeden... Ale co, maratony nemá cenu plánovat, hlavní je, že se bude psát další román, spousta příběhů a nečekaných zvratů.
  Cesta dlouhá, ale rozjetí stíháme, HonzaB nažhavenej, my s Vláďou na to jen koukáme. Chcem to točit, ale HonzaB odjíždí v Pavlovicích do kopce a bojíme se, že to chce dát až na Tesák. Nakonec se točíme, stíháme i tiskovku, no prostě maratonský předvečer, jak má být. Moc rád jsem zas všechny viděl.
  Je tu ale ráno, snídaně, rozjetí a start. Borci z Xeela se rozjedou cestou, mají to na pohodu, pro nás ale asi závod začne mnohem dřív. Je odstartováno, nikam se necpeme, plán je si na čelo dojet v klidu, času na to bude dost. Fouká proti, moc se nejede, za chvíli už kotvím v top 15 za zadky mlaďasů z Elkovu. Nestálo mě to šlápnutí navíc. Blíží se Pavlovickej kopec, tempo se zvedá, schovávám se vpravo, kde nefouká, ale znamená to zbavit se možnosti kdykoli vyrazit dopředu. Věřím, že se nepojede. V prudkým se to natahuje, Vláďa proskáče skupinou nahoru, ale za ním se cesta hned zavírá, já nemám kudy jet, párkrát přibrzdím. Zbytečnej výdej sil, nahoře to borci rozpojují, nechápu proč se teda přede mě museli nacpat. Ale taktika je jasná:
  Děrovač: "Pomůžeš mi zalepit tu dírku?"
  Luke: "Co, ty tu číháš na veverku?"
  Děrovač: "Néééé, chci se schovat, ztratil jsem hák..."
  Luke: "Sám si ztratil, sám si hledej..."
  Taktika funguje, takhle na začátku to vždycky někdo zalepí, ale jsou to zbytečný nervy. Nicméně jsme zpět, další brdek a pak se chvilku ještě nejede. Nicméně jsem rozjetej akorát, protože se točíme do povětru a případně bočáku a začíná se jet. Balík přestal existovat, jede se lajna, občas to někdo zabalí, je třeba si ho obhodit. Drtím to, co to jde, na každým horizontu toužebně vyhlížím Bystřici pod Tesákem, ale trvá to děsně dlouho. Vláďa hlásil, že se mu to nelíbí, mě taky ne, ale nechci být ten, co to první odpojí. V delším magnetu už toho mám fakt plný kecky, otáčím se, že řeknu Vláďovi, že na to ****, ale není tu. Za mnou nikdo není vidět. Sakra. Tak se ještě zvedám, zůstat tu sám by snad bylo ještě horší. A řekli jsme si, že jedeme i za Kapra s Kolíkáčem. A Kapr by dojel s celým Elkovem až do Bystřice. Konečně město na dohled. Přestává foukat a trochu se to uklidňuje. Já mám pocit, že neotočím nohama. Dle stravy nejpomalejší, ale nejtěžší začátek. Zůstalo tu tak 40 lidí, těch co nikdy nejeli českej pohár bych tu čekal kolem pěti. Magořina...
  Píšu Vláďovi, že čekám a sleduju na group tracku jak se blíží. Ten odstup v metrech zkresluje, čas by byl lepší, ale daří se mi přiměřeně orazit, než mě nabere 5ti členná skupina s Vláďou. Jedou docela přísně, tak jim hlásím, že před námi je jen balík, a je tam kde já... v ******. Nesmějí se, ani nezpomalují, takže si u mě sympatie nezískají. Bufet nečekaně na Tesáku a ne na Trojáku, tak trochu zmatek. Ale ve sjezdu mi svítá naděje, když vidím, jak nejednotně a navíc pomalu jedou. Rovnou hlásím Vláďovi ať jede s nima, že si Troják trochu ulevím a přidám se ve sjezdu. Jde to hladce, nemusím jet na hraně ani do kopce, ale ani z kopce. Dalo by se rozhodně přidat. Pod kopcem pak chceme rozjet spolupráci, ale borci nejdřív, že se jen povezou, na výzvu pak tedy střídají, ale souvislé tempo to tedy není. Já nad nimi lámu hůl, ale Vláďa se k nim ještě snaží promluvit. Každopádně to nezabírá. Ale když nechtěj vézt oni, já teda jo, na špic jdu jen, když nejede nikdo a jedu si svůj klídek. V Lukově zas nikdo nechtěl zastavit na fotku, to už je snad tradice, nebo co...
  Dole pod Hadovnou hlásím, že si pojedu svoje, jedu si svoje, ale nahoře jsem v grupě. Grapy si zase jedu svoje, grupa poodjíždí, ale pořád je vidím, řikám si, že každej ušetřenej watt se bude hodit. Tohle docela funguje, ve sjezdu dojíždím Vláďu a grupa se stejně rozpadla, vlastně to zas spojujeme až my. Pak přesun pod Tesák/Foncky, kratší oproti minulým letům, ale proti tvrdému větru. Skupina nefunguje, našlapaný borci z prvních kopců začínaj dělat díry, který prostě nezalepí. Nemít tu Vláďu, tak jedu radši sám. Pak kousek po větru, kde zas někteří začínají blbnout. Dochází mi, že díky zkrácení přesunů a silnýmu větru ubyly přirozený možnosti občerstvení a tak jsem dost pozadu s jídlem. Nechci to podtrhnout tím, že se přecpu, ale když mi Vláďa říká, že mu mám dát bidon, že nahoře zastaví a naplní, jsem pro a mile rád si dám kopec jen v tempu...
  A pak šel ještě na malou... ty jo, mě se chce jen, když se nejede, znamená to, že se do teď flákal??? To se teda těším, až se začne jet...
  Ale volnější jízda mi pomohla, před bufetem ještě gel, tam i něco slaného, půl litru fofoly a můžeme vyrazit. Sjezd na jistotu pohromadě a pak to rozjet v táhlým klesání. No dnes to tady přes 50 neletí, ale to bude spíš větrem. Jinak se cítím dobře a Lázy už vím, že budou v maratonské euforii. Dojíždíme bývalého kolegu, ale jak se silnice zvedne, tak se loučí. Vláďovi říkám, že pak je začnem kosit jednoho po druhém. Poslední kopec jedu určitě nejlíp ze všech, tak to má být, vyřvávám na okolní lesy a louky, volám Kapra i Kolíkáče, vzpomínám na ty předchozí roky, letos je to tu zas i když v jiném složení. Týmová souhra, bok po boku! Před horizontem zas posílám Vláďu ať si jede sjezd v klidu, i když se mi ani moc svěšovat nechce, ale každej watt se může ještě hodit. Dole pak čekám, díky čemuž můžu rozjet první špic, chci to valit a posekat co nejvíc lidí, co nám odjeli na občerstvovačce. Jedeme poctivý týmový řemeslo, tak jak jsme si to celej týden malovali, toho si člověk musí vážit i když by chtěl třeba jezdit líp, víc a já nevím co... Vláďa se v jednom brdku zvedá a hned zas sedá, prý náznak křečí. Ty jo, tak přeci jen asi trochu jede. Ale je v pohodě. Já naštěstí bez náznaků, cítím se dobře, jen mě mrzí, že ani na místech s výhledem není na dostřel žádná grupa ani jednotlivec. Nic tak nemám proti zastávce na dalším bufetu, natlačit do sebe v klidu další cukry a vydat se dál. Vláďa počítá časy dojezdu, mě už je to jedno, jede se mi dobře, valíme, užívám si to. Za kolik to bude, nebo jakej bude průměr, to mi je fuk, rád se přizpůsobím. Nazpět ještě dva brdky, dovalím poslední gel, kostky ještě rychle, ať to moc nedrncá a zbývá 5 km. Matematický aspekt jízdy je prý naplněn, tak můžeme ten konec pojmout jako vyjetí, ono s větrem v zádech to furt jede 43, tak to ani na stravě nebude vidět, že jsme se vyjížděli. Průlet lesíkem a odbočka do cíle, sakra zase jsme napsali další veledílo, další maratonskej epos.
  Díky do Přerova pořadatelům, nová trasa má něco do sebe, hlavně bylo víc lidí, zároveň všichni na dlouhou (žádnej společněj start), přišel mi to pak bezpečnější. A díky všem šlapkám za naprostej all inclusive pobyt. HonzaB zajistil ubytko, Vláďa mě odvezl tam i zpět, plnil bidony a tahal, když bylo třeba, Strejda zajistil večeři, no prostě já vlastně ani nemusel šlápnout...
  
  
• Trungy – Doksy warm-up, Moravy - jizni a Dolni
  
  Doksy
  Je to uz nejaky patek, kdyz jsem se v privilegiu orange grupy kochal vyhledmi na krasnou zemi Ceskou. Zadny silnicni maraton se loni nepovedl natesnat do kalendare a tak ctvrtecni nadseni propletene vzrusenim pred Doksami bylo na miste. Ranni domluva s Bobkem ohledem dopravy na start, nasledne rady co bych mel kdy, jak a kde pocas zavodu v ramci prijezdu do Vseta delat, me nechava v stavu vysokeho napeti. Vse jsem pozorne drzel v palici, serazeny na startu prvni grupy uslysim "start" a vidim, ze pulka zavodniku co stoji prede mnou nejede! Hlavou mi prolitlo: "H? Co to k***? To jsem tak blby, nebo mi neco unika? Proc stojim jak pitomec nekde v pr....li?" Rychle rozhodnuti ve smyslu "nevadi, to docvaknu" se jevilo jako bojovne a ne tak zcela nemozne (ale pro jizdu v grupe total nonsens). Toz honem na kone a hijo. Hned za prvni zatackou byly pro dokonani dila zastosovany cez celou silnici auta jedouci (v tu chvili stojici) za pelotonem, ktere slo predjet jenom po trave... super. A kdyz jsem spatril Luka asi tak 300m prede mnou, jak tahne celou skupinu snad 50 km/ h, tak jsem vedel 'dneska se nesvezu'. Jojo kluci, jak to ctete, klidne se zasmejte... propasl jsem start jak maly Lojza a bylo po vsem. Peloton jsem dojel v Bysicich, zrovna kdyz za to vzal u serpentin a tam uz jsem nemohl. A tady bych rekl, ze zavod se zmenil na docela intenzivni trenink se snahou nenechat se dojet druhou vlnou... bohuzel :D... na Romanove jsem jenom s otevrenou pusou cumel co lidi dokazou... Fakt echt dobry. Zbytek dojezdu do Tachova jsem uz jenom jak-tak hakoval nekoho, kdo mi vyhovoval. Hold zacatecnicke nezdary :)
  
  Prerov
  Poucen z mych bikovych aktivit prijizdim do Prerova jiz v patek - kolem 23 hod, sloficek v transitu temer 100%, ranni priprava na jednicku. Po Doksech si na hrdinu nehraju, stavim se k orange trikotum, at si ten balik uziju aspon chvili po startu. Poprejeme si hodne zdaru, a mastime vstric hostynskym vrchum. Na me podiveni se nebesni jako v casech, kdyz startovaly obe trasy najednou. Vezu se v baliku a jsem z toho tak nadseny, ze mam tepy o dost vis, nez bych si pral. Ale co? Prdet na to, jsem tam kde jsem chtel byt, kolem mne orange letka, takze zatim vse slape dle predstav. V Pavlovicich se stane ocekavane - peloton lehce polechtal plynovy pedal na nejakym selektivnim brdku, kde nejak nestacim a v duchu se loucim s Lukem, HonzouB a (asi) Vladou, kteri vypalili mne nemoznym zpusobem. Crta se skupina, kde si fandim, ze bych nemusel brzy umrit. Drzim se zuby nechty a po chvili mi to neni nijak prijemny. Pohani me jenom vira, ze Tesak se v tomdle tempu nepojede. Prejezd Bystrici pod Hostynem je fofr a nez se za mestem stihnu rozhlidnout na to povedomy misto (tady to lze nahoru i lesem :D... to uz se totizto propletame s MTB trasou Obra Drasala), tak nejakyho nadsence zaplavi naval endorfinu a zacne prikladat pod kotel. Posilen sebeduverou ve sve schopnosti bojuju, kde s blizicim vrcholem, mi tech 300+ wattu vyslovene smrdi. Propadam se na konec baliku, koukam za sebe, tam visi borec, kde zacnu verit v dalsi grupu a ztracim kontakt. Tato ztrata me z celyho zavodu mrzi nejvice, byla to otazka 5 mozna 10 wattu navic, po dobu ani ne 5 minut, ale... Prehupsnu Tesak, necham se docvaknout manikem za mnou, skupina se jiz nekona, takze si prehazujeme pozice a slapeme dal. Moralne bojuju s nezdarem z Tesaku. Zere me to, mam pocit, ze mi to nejede. Grapy hovadske - strasak cely trasy. Tendle kopec nenavidim a miluju ho zaroven. Nenavidim ho pro jeho % a miluju pro tu atmosferu - ta kochacka na loukach v symfonii cvrcku, vetru, travy a vseho kolem. Kazdorocni dosazeni vrcholu me ujistuje, ze todle leckdo nevyslapne a to je satisfakce hodna drogy. Na loukach se ohlizim, vidim za sebou dalsi bojovne naladene tvare, par jich i blbne - busi do toho , jak kdybych byl Pogacar a musi me v tom kopci predjet. Je pravdou, ze tady uz jsem se par krat popravil, proto vim co musim - zustavam v tempu, ktere me neposle na cyklisticky vrakac mezi boje neschopne odstavniky. Slapu, pocucavam ionty, a drzim si dohledny odstup od lidi kolem. Grapy znam jak silnicni, tak horsky a vim, ze sjezd z obou stran je mozne bezhlave se spetkou rozumu pustit :). Tak se i deje, jeste v hupiku pod vrcholem dojizdim vsechny, co neco v brdku ziskali, do sjezdu z hlavni nastupuju prvni a pelasim, jak kdyby me honil sam rohatej. Asi z 10 lidi sme zustali ve 4 a nasledni vetrne se houpajici pasaz s vyjezdem na Tesak jsme prozili jenom 2. Stavim u bufetu, sypu melouna a colu, pockam na dalsi prijizdejici a zase to bezhlave poustim k Trojaku. Krasa... kolo drzi jak pribity, leti to v srovnani s MTB - proste leti :). V Ratibori se ocitam na cele asi 7mi clenne skupiny. Jedu si svoje takove to sviznejsi tempo, nikdo uz ale neblbne, vsichni mi visi za zady. Jedna holka tam radostne zapisti: "hura kopec" a zacla mi vysvetlovat, ze kopec vlastne neni spatna vec, ze je to jenom o nastaveni hlavy. Na to ji odpovidam:" i kdyz sice zrovna blbe vypadam, tak nikterak netrpim, vyslovene si to uzivam:D." Ale tadyty vyhledy... tam bych si nachvili z toho kola slezl a pokochal se...moc hezka podivana. Pochopitelne se vali dal, zase sjezdik a tralala do cile. Vitr nejspis pohvizdaval tim spravnym smerem, protoze mam pocit, ze do cile to bylo coby dup. Proste jsem jel, stridat me nikdo nechtel a mne to kupodivu vyhovovalo. Docvakli jsme dalsi odpadliky a dalsi grupu a to ja rad. Takdle pred koncem zavodu se mi nejelo ani nepamatuju. Jedina vada byla posledni obcerstvovacka, kde nikdo nestavel, neprobehla ani domluva zda jo nebo ne. Zastavil jsem sam a pak to cely dojizdel. Sil jsem mel evidentne dost - dojel, jeste jsem potahnul a na zaver snad 5 km pred cilem jsem se sam vydal stihat osamoceneho pana, s kterym jsem jel Tesak po Grapech. Honka se povedla a do cile jsem prijizdel sam.
  
  Dolni Morava
  Zpatky do znameho prostredi, kde se moc nehraje na grupy, protivetry, poctive stridani a silene vykony na urovni cyklistickych wattbohu. Je pravdou a musim uznat, ze mne pozavodni listina v podstate netankuje. Pokud bych chtel do vyssich pater, tak bych musel obetovat vic casu. Jinak tady se taky jezdi slusne watiky a krasne casy. Osobne se vsam snazim vylepsit sve vlastni vysledky, ktere jsem najel v predoslych letech. Vyslapat a sjet toho co nejvic (kdo zna trasy Veny Hornycha, tak vi) a hlavne si to uzit! A letos to tedy byla parada!. Pocasi - je potreba dat like - nadherne slunecno, prijemnych 18 stupnu vyhledy az do nevidim (pro porovnani - minuly rok se to jelo o cca 2 tydny driv a misty snezilo tak vydatne, ze nebylo videt na metr), kolo sestelovany tip-top, tlak v gumach dofoukly na tzv. ideal.
  Takze hezky pekne na start, zacina se z ostra. Brdek ke stezce korunami stromu - takovy zdejsi standard se sklonem misty kolem 20% je Kalvarie, kde je clovek rad, ze je rad. Sotolina, nejaka ta terenni uprava bagrem odvodnovaci rigoly jsou veci, ktere o nejakem druhu zrychlovani nedovoli zdravemu amaterskemu rozumu premyslet ani vterinu. Proste nasadit jedno tempo na zacatku a doufat, ze na tom kopci nezustanu sam. On taky ten brdek neni posledni, takze klid (pro predstavu - takove Grapy z Mamuta, akorat na nehezkem podkladu). Hned po dosazeni vrcholu se otacime kolem stezky korunami stromu a najizdi se na cerny trail. Jo krasna technicka paradicka, jenom problem je, ze se nemusis pokazde vyspat do duvery ve sve schopnosti. (treba minuly rok jsem u vyslapu vymrzl tak, ze jsem nemohl a podstatnou cast zminene parady jsem ubehl). Letos jsem to pustil, nejak jsem si v hlave drzel kudy se mam vydat a sesupnul jsem to s nejlepsim vedomim a svedomim, zkratka za sedlem, ale na kole :). Pred vyjezdem na pumptracking potkavam porazeny srnatko, slezam z kola a pokladam ho stranou, at ho nekdo dalsi po mne uplne nedorazi. Za asi 400m osklivej pad a skupinka asi 5 lidi ratuje pana. Kdyz se pan po nejaky dobe usadi a prohlasi, ze uz je ok a muzeme jet, tak se vydavame zabavni pumptrack pasazi. Skoda jenom, ze nikdo z nas neumi skakat a litat, takze to jedeme poctive po zemi jak mravencici..... jeden za druhym, kde prvni to uz ze zakona schvalnosti brzdi (deje se to v podstate kazdy rok, takze se uz nijak nerozciluju). Vyslap na druhou vyhlidku je podstatne mirnejsi - prvni 3/4 :). Pak strmak pres prirodni rockgarden, kde je potreba jet hodne kadencne a nezastavit. Jakekoliv zastaveni a nasledni rozjezd je takova hodne energeticka zalezitost. Tato pasaz vas mimo jine opetovne obraci k Bohu, kde na vrcholu Mu dekujete za to, ze se to lame a pojede se z kopce. Hmm... no pojede jak pojede, rekl bych, ze to je takovej opatrnej tanec na dablovem trojzubci. Dovolim si tvrdit, ze chyba ve stavu nadmerne motivace vam muze ukoncit v lepsim pripade sezonu, v horsim zivot jaky znate. Za mne se tady uplne na hrdinu nehraje. Hold tem kdo umi, zbytek se to muze naucit. Letos jsem to sjel z 5ti pokusu poprve a vdecit za to muzu nejspis kolu, jeho geometrii a teleskopke. Po danem sjezdu, si rikam uz je to dobry, todle by mela byt posledni pasaz, kde slo o zivot :). Pod kopcem se poustime do takoveho nezazivneho trailu a musim uznat, ze mi je dost neprirozene se otacet na kole o 180 stupnu doleva :D. Nasledny vyslap nahoru jedu v doprovodu zahranicniho zavodnika, ktery jenom suse prohlasi: 'really hard race', na coz odpovidam: 'absolutely'. Kopecek byl nekonecny a jak jsem si fandil, ze se uz zadna cunarna nebude konat, tak omyl. Hned za bufetem zmena - strmhlavy pad do pekel. Ja se nikdy nestihnu v tu chvili podivat na cyklo pc, kolik -% to momentalne ukazuje, ale v tu chvili jsem rad, ze na tom kole jeste porad jsem. U mne probiha pocas zavodu takova adaptacni procese: prvni sjezdik pripos*ane, druhy opatrne a pokud je to bez drzky, tak prohlasuju ze jsem chytnul drajv. A to panove je neco. Najednou letite skrze silenosti, polykate koreny, kameny, mensi doskoky a pasaze, kde kopec predstavuje pad z utesu nevnimate. Turistu je tady pozehnane a kazdy vam fandi, tleska, povzbuzuje. To taky neni spatny! Kopecek pokoren za sedlem na kole, predjeto a dojeto par mravenciku, co bud jeste nechytli onen drajv, nebo si proste zvolili blbou stopu - hold riziko povolani. Po sjezdu uz jsem rad, ze se zas jede do kopce, rucicky uz mely dost. Horsi je, ze jedeme nahoru na ten samej nekonecnej kopec, akorat z vic otevrenej strany bez stinu. Vrchol dosazen, jsme snad v pasazi, kde se zaciname pomalu vracet do cile. Takze partesy plne korenu a kamenu, rekl bych takovy transportni usek, ktery sice nejede, ale o to vic nebavi. Pak nasleduje dalsi nesmyslne dlouhe lopotani do kopce a zlehka me popravuje stav bezvetri. Je mi strasny vedro, pot mi tece do oci a desne to pali. Na vrcholu lehky vanek a u sjezdu nejak oschnu a pak uz to je dobry. Posledni obcerstvovacku myjim v dobrem rozmaru, nestavim, co se za cca 10 minut ukazuje jako pitomost dne. Toto je moje nestesti, s kterym budu muset zit, do kdy budu slapat:D. Ceka nas ale uz jenom posledni vyslap na sjezdovku nad Dolni Moravou, takze to se cti dozivam a dojizdim do cile. Musim rict, ze letos se tu potkalo az na to jidlo uplne vse. Ve finale z toho byl muj nejlepsi cas ze vsech ucasti. Asi o 40 minut - spokojenost.
  
  Kluci... pokud budu hodnotit strizliv a bez vlyvu medikamentu, tak ze mne asi Tadej Pogacar ani Nino Schurter nebude. Nerekl bych, ze bych se v silnicnim zapoleni o neco malo nezlepsil pokud bych trenoval jinak a zavodil primarne na silnici. Ale je tam jedna takova vec, kde se proste koncepcne vubec nevidim - vysoky vykon na maximu TF po nejakou konstantni dobu! Ve volnem prekladu - umim byt traktorem se vsim vsudy, ale ne ferrari. Vubec netusim jak to delate, a smekam pred Vama. Musim ted definitivne rici, ze nastup je pro mne sprosty slovo a na takovou aktivitu budu koukat leda v televizi. Ale to neznamena, ze se obcas na startu zavodu nebo u vyjizdky nepotkame. Vzdyt snad me nikdo z vas nevysmeje za to, ze se neumim udrzet o vic nez dekadu starsiho Kapra ci Kolikace. Pravdou je, ze i kdyz jako posledni sberac odpadu na trati, ale stale me to bavi a pokud budu videt, ze se lze posunout napred a o neco malo zlepsit, tak na to kolo vylezu strasne rad.
  
  Cest
  
  
• Vláďa – Mamutí premiéra
  
  Poslední týden se to dost skládá - Sudety, Doky a nakonec poprvé na Mamuta. Nikdy jsem se neodhodlal jet tak daleko a sám. S Orange letkou se to ale mění a sám tam určitě nebudu. Nakonec se domlouváme, že pojedeme ve třech a i když je páteční cesta do Přerova dost pekelná, tak to v aute celkem ubíhá. Večer tiskovka v hospodě, kde se potkáváme ještě se Strejdou, VT a na chvíli dorazil i VSid. Nutno podotknout, že Přerov mě asi nemá moc rád, protože jsem tam za večer stihnul 2x zabloudit. No, ale auto jsme nakonec našli.
  
  Na WA malá hecovačka, že Luke to objede dneska za Kapra s Kolíkáčem. A Jenda hlásí, že jeho cíl je objet si to se ctí. No tak si říkám, že to pomůžu Lukovi objet za Kapra s Kolíkáčem tak nějak se ctí .
  
  Spaní na intru je okořeněno trochou indického kari, které tam do sebe cpou borci z Xeela. Aha, tak proto jim to tak lítá. Na chodbě nás párkrát zdraví Kolert osobně . Ráno kousek rozjetí, vracíme se na pokoje a já nakonec vyhodnocuju, že na tom plastovým pytlíku co mám místo duše bych to nemusel dojet, takže 15 minut před startem ještě rozborka zborka (zase mě zachraňuje Jendova duše, kterou jsem mu v pátek večer vrátil). Každopádně se ukázala v plné síle výhoda ubytování na intru (v první chvíli na mě dýchnul závan dávných dob Strahovských kolejí.
  
  Šup na start tak akorát, vyrážíme a nějak se proplétáme balíkem k čelu. Teda Luke celkem rychle, mně to chvíli trvá, ale dohoda je jasná. Budu se snažit být tam, kde je on. 10km na rozjetí a začíná peklo na zemi, teda na kole. Přichází brdek v Pavlovicích... Tak nějak se cedím balíkem směr čelo, do kopce to celkem zvládám, takže nakonec se rozhoduju udělat si bezpečáka jak říkává Kapr. Akorát já si ho dělám do sjezdu. No jenže Luke je moc blízko, takže místo toho, abych si to v klidu sjel hákujeme čelo. Já si z toho nakonec v jednom brdku vystupuju potom, co mě přestalo bavit, že lepím díry pro eliťáky. Trvat to ještě chvíli, tak se asi můžu otočit a jet zpátky na intr.
  
  Po pár km mi Luke píše přes group track, že čeká. Zjevně uhákoval až pod Tesák. Když ho dojíždíme, mám chvíli pocit, že si mě dneska bude vodit jak pouťovýho medvěda na vodítku. Na občerstvovačce zahazuju první bidon takže nemusíme stavět a na další dva bych měl dojet až na tu druhou. Jsme sice tak nějak ve skupině, ale je to skupina na velký kulový. Každý si jede sám za sebe, snaha se domluvit na rozumným tempu a střídání se absolutně nepotkává s pochopením, takže jedeme jako k.koti. Do kopců se nastupuje, po rovině se nestřídá a rozpojuje a ve sjezdech se odpadá. Naštěstí do kopců už jim to tolik netáhne. Po rovině, ale pořád na houby. Potom co to už asi po Xté s Lukem nějak spojíme, tak už se radši držím kolem špice, míň to bolí.
  
  Na Grapy si dělám zase bezpečáka, ale když kontroluju ve sjezdu, kde je Luke, zjišťuju, že jsem se flákal až moc a mám ho už za zadkem. Holt ty sjezdy fakt umí.
  
  Na Tesák pořád tak nějak ve skupině, pár lidí nás ještě dolítlo zezadu, ale zase se jede/nejede. Tak beru od Luka jeho bidon, že ho nechám kdyžtak naplnit pokud bych to vyjel rychlejc a byl tam nával. Ale každopádně tam chceme na chvíli zastavit. Odtud už jedeme sami dva a je klid. Parádní konstantní orange tempo, Luke mi najíždí stopu ve sjezdech, já se snažím moc neodpadat, ale přitom zůstavat v komfortní zóně, do kopců si držíme co nám vyhovuje oběma. Prostě ideální maratonské tempo.
  
  Cestou na Lazy se údolím nese ozvěna jak Luke vyřvává: "Kapřeee! Kolíkááááčíííí!". Nakonec transfer skoro 30km mírně zvlněným terénem zpátky do cíle. V jedné ze zatáček lehký náběh na křeč, tak chvíli opatrně, ale nechci Luka moc brzdit. Naštěstí se pomalu točímě po větru a tak to letí.
  
  Vyhodnocujeme, že bysme si mohli dát jako reálný cíl čas pod 5:30. Vítr tomu dost pomáhá. Teda akorát nám bere trochu vítr z plachet auto s cedulí "Konec závodu" cca 12km před cílem. Jako doteď jsem si myslel, že jsme docela dobrý. To průměr přes 30 nestačí? WTF?
  
  Do cíle čistě po větru už jen vytočit nohy. Průjezd bránou ve stejném čase. Pro mě to byl dneska maratonský sen - na necelých 170km nastoupat 2850m a průměr 31km/h, žádné problémy, žádné superkrize a k tomu luxusní počasí. Nakonec si to celý sedlo jak p.del na hrnec. V cíli mám sice dost, ale nejsem úplně mrtvej. A snad se Lukovi i povedlo důstojně objet Mamuta v zastoupení legend Kapra a Kolíkáče . Prostě orange sen... Díky všem za prima víkend!
  
  
  
• VSid – Mistr Spojka aneb Když máš svýho servisáka
  
  Čím začít? Vynechám cestu vlakem a popis příprav, vážení a míchání sacharidů ve správných poměrech ¬– dextróza, fruktóza, sacharóza, maltodextrin DE 6... v množství 75 g na hodinu – a přejdu k jádru sdělení: BEZ OSOBNÍHO SERVISÁKA NEMŮŽEŠ JET ZÁVOD.
  To takhle zbývá do začátku závodu 19 minut, když se ti v okamžiku, kdy se jdeš postavit na start do předních řad, přetrhne řetěz.
  No do prdele, nikam nejedeš, víc než dva tisíce v čudu, podpořils akorát Český dráhy, perfektní vejlet, blbec seš, zas ten řetěz...
  
  A v tom starostlivý hlas vt „co se stalo?“ A že klid, že rychlospojkou to půjde spravit. Deprimovaný tak trochu lamentuju a ať se se mnou nezdržuje, že nestihne start a že se mi snad až na jednu výjimku nikdy nepodařilo rychlospojku nasadit, že to nýtuju. Nicméně rychlospojku mám v podsedlové brašničce, není nad čím dumat, zkusit se to musí. Ale chtělo by to nýtovačku na rozpojení vadného článku řetězu. Naštěstí ji mám s sebou, jenže na pokoji, a tak nervní – opět uklidněn vt, že se to stihne – v botách o tvrdosti 12 poskakuju k pokoji, který je od startu naštěstí opravdu ani ne 100 metrů.
  „Čím to mažeš?“ už jen technická otázka nad opatlaným řetězem (fakt jsem řetěz den před závodem čistil a nově mazal multi purpose motorexem, ale zřejmě se mi heslo „Kdo maže, ten jede“ dostalo do řetězu až moc) předtím, než odstraníme nepotřebný článek, určíme správný směr spojky a vt ji zkušeně nasadí. Protočím řetěz – mělo by to být ok. Děkuji vt a v euforii povídám cosi o tom, že teď to dobře pojede, že je to jako po pádu, kdy člověk zase nasedne a plnej stresovejch hormonů, který tělo vybičujou k výkonu, jede dál. Vt se pousměje, a že to ještě nezkoušel. Ujišťuju ho, že já záměrně taky ne.
  
  Pominu drobnou skutečnost, že už první zásadní brdek jsem ani vybičován neuvisel, a přesunu se dál do kopců, kde mi na posledních třech pastorcích řetěz začal střílet, což třeba v plném tahu při 15procentním stoupání moc nepřidá. Vt jel se mnou, to správný servisman musí, a nabádal mě, abych při tom řazení byl opatrný. Snažil jsem se točit plynule a v duchu se modlil, aby to řetěz vydržel. No, nevydržel. Tesák se do něj už blízko vrcholu zakousl a ze řetězu se opět stala přímka.
  Hernajs, několikaminutový náskok na skupinu a v ní dva nebo tři konkurenti v kategorii, to se na to můžu vysrat, je mi to jedno, po letech zas závodím a zas tyhle štrapáce...
  
  Ale v tom již se objevuje vt, uklidňuje mě slovy, která bych po svém shrnul do teze, že jsme na Velké cestě, jsme teď a tady a věci se dějí – ale my již míříme k jejich hlubšímu poznání, a to se nám vyjeví v Přerově. Po krátkém dialogu vytahuje svoji rychlospojku a nýtovačku „bez záruky“, já nasazuji řetěz, nýtovačka funguje a vt zkušeným grifem nasazuje spojku, cvak a je to. Mezitím nás postupně dojeli skoro všichni ze skupiny, což sleduju s roztrpčením.
  Nasedáme, sebereme nějaké dojíždějící, včetně HonzyB, který měl opět, po dvou na Sudetech, defekt, po pár minutách doženeme někoho dalšího a valíme dál. Když už to tak hezky jede, v jednom sjezdu lup – a padá mi mobil, který vozím na ramínku na řídítkách místo regulérního cyklopočítače. Zastavuji, pomalu přeřazuji a těžce se vracím zpět, kde mi jakýsi zastavivší řidič podává můj nerozbitný mobil – s rozbitým sklem displeje. A servisák vt opět čeká, nedá se odbýt, zůstane. Jede vskutku svou mahájánu.
  
  Naděje, že skupinku dojedeme, je malá, vítr je celý den silný, skupina má o to větší výhodu. Nakonec, jestli si dobře pamatuju, předjedeme dva unavené závodníky, jednoho snad i z mé kategorie, a společně s vt dojedeme do cíle. Já už v závěru spíš zdržoval, svou roli vedle únavy sehrála nejspíš taky demotivace z té časové ztráty i obavy, že mobil, v němž jsem měl jízdenku do Prahy a vlastně i peníze, bude nepoužitelný. (Funguje, ačkoli displej je popraskaný dost.)
  
  Děkuju vt za obětavou pomoc, navíc – jelo mu to skvěle, v kategorii mohl nepochybně pomýšlet na první desítku. Ten shodit tak „deset kilo“, jak sám řekl, ...může si dělat nárok na stupně vítězů, doplňuju. Ale poutník na Cestě se takovým banalitám jen směje.