Kolíkáč –
Jsem moc rád, že vás mám!
Ještěd rezonuje v hlavě, závody skončily a mně se nějak strašně brzy stýská po týmových kumpánech. Jak proboha přežijeme tu zimu? A navíc trochu komplikace s termínem, ale nakonec počasí, Sukes a Kapr překládají na neděli. V pátek se nechat potahat za Lukem a vyladit nohy na nedělní bitvu o vysílač. Nedělní ráno a nevěřícně koukám z okna a na radar. Chčije a chčije! Vždyť o měla být málem jarní paráda na jednicích a na karbonech! Ale je příliš pozdě už něco měnit, srazy, trasa a časy platí.
HonzaB správně připomíná světla na večerní návrat, tak dávám premiérově americký radar na sedlovku a hned mu dávám tvrdou čočku na mokré Opatovské. Chce se mi brečet. Kruhák prázdný, tak s mírným zpožděním razím na Netluky. Tam už proti Vláďa a zezadu se řítící HonzaB. Jedeme přes Čelákovice, ještě předat klíče pro klokana Bobka. Do Lysé totálně zprasíme jednice, jelikož zemědělci proměnili černou silnici v hnědou. Jen sleduji přední plášť, jakou barvu má proužek vody, který nabírám. Měli jsme jet včera a na zimácích a byl by klid
V Lysé velké setkání, ty ostatní kropenaté tváře dodávají odvahy a dobrou náladu. Pomalu ale přestávám věřit, že ještě dnes zažijeme sucho pod sebou. Naštěstí teplotní předpověď nezklamala a začínám se těšit, až strhnu návleky na kolena. Ale to ještě bude chvilku trvat a budu muset řešit problém s mým zadním kladkostrojem. Nějak se přestalo točit zadní kolečko na kladce přehazovačky, asi ho řádně vypláchla voda a já ho už dlouho nenamazal. Jakmile dám malou, tak to je šílený orchestrion. Upínám se k pumpě v Hodkovicích, kde to naštěstí opravuje nejdražší mazací sprey v ČR. Mezitím jsme projeli kouzelnými silničkami okolo Svijan, tohle byla fakt paráda, v takových nánosech listí jsem snad ještě nikdy nejel.
Blíží se Ještěd, všechny zateplovací věci v zadních kapsách, rozepnout dres a vstoupit do vrchařského světa. Jak opojné! Navíc když Kapr nezávodí a hned od lajny jede šrot, aby si udělal svého oblíbeného bezpečáka. S Lukem a Vláďou se k němu pomalu blížíme a pak spolu laškujeme. V hlavě mi letí celá sezóna, všechny ty monumenty, které jsme zdolali, a vůbec nevadí, jestli to byl Dojetřičák nebo Galibier. Všechny kopce přeci stály za to!
Zkouším klukům odskočit, ale vše si hlídají, Luke se mi nalepil za zadní kolo a ne a ne pustit. Vláďa jde na špic, pak ho vystřídat a trochu přitlačit… Jsme už jen dva, jedu na pozitivní vlně, hákovat Vláďu je sen. Parking a znovu a znovu se mačkat, mlha houstne, tohle už nesmíme pustit. Zatáčku kolem skály naprat co to jde a nabourat do té závěrečné stěny. 36x32 si spokojeně promazaně vrní a Vláďa mi pomalu mizí. Ale nechci svěsit, furt za ním za oči zdolávám poslední metry k vysílači. Proplést se mezi lidmi, rozhrnout mlhu a zažívat to, pro co to děláme! Vláďo gratulace, jel jsi skvěle a jsem moc rád, že jsi náš!
Obléci se v závětří a zapadnout do orange klubka na vrcholové foto. Tohle jsou okamžiky sdíleného štěstí, každý plný toho kopce a tryská to z něj. A teď už to bude jedna velká párty, ještě přeskočit Rašovku a nahřívat se na sluníčku u pumpy v Dubu. Párky došly, Rohozec naštěstí ne. Zase sundat návleky, jelikož čekám palbu romantickým údolím do Bolky. Ale skutečnost předčila očekávání, o největší rozruch se stará Sukes, který si šlehl pořádnou dávku cyklistické drogy a neskutečně si to užívá. Jeho špice s Mlhošem a pak s Lukem, to se prostě muselo zažít! A do toho Míra Horváth, který ze špice neslezl a málem všechny nás zneužil
Za Bolkou opravené kostky a zmrzlina! Ty wado půlka října a my tady v krátký-krátký lížeme vanilku! Oťas z toho leze na špic s Mírou, tohle jsou už prostě velký věci, který se dají zažívat jen po 180 kilometrech. Blízkost Sojovické pergoly je cítit, to sdílení si dojmů se prostě nedá vynechat. Polévka, koláčky, pivko, kafé … jo sedělo by se sedělo, ale blikačky nepočkají. S HonzouB a Vláďou dotačíme poslední kilometry dnešní epické neděle, která zase potvrdila, že skupina je nejvíce a díky ní se můžeme přenášet do jiných světů.
Jste všichni borci! A jsem moc rád, že vás mám!
Luke –
Tradiční veleparáda v netradičních kulisách
Týdny dopředu hlásím, že z Jíža to letos (jako loni) nedám. V hlavě dobojováno, už se jen vozit a hlavně si užít ten konec v Sojo. Blikačky s radostí nechávám doma a mažu autem do Sojovic. Tam už Oťas, Mnich a Pavel D. Jak se později ukáže, tak jsme ze Sojo takhle komplet, tedy včetně pana vedoucího Kapra. V Lysé ještě nabrat nezdolné velewobjížděče z Jíža, Kolíkáče, HonzuBe a Vláďu.
Vyrážíme vstříc dobrodružství, všichni na jednicích a pěkně to nahazuje. Sobecky se deru na špic a furiantsky hlásím, že z ní neslezu, dokud to neoschne. Hm... Mokro je tedy fest, ale teplo to kompenzuje. Na poslední chvíli jsem zvolil variantu s možností sundat návleky na ruce a nohy mám rovnou krátký. Tak ještě to sluníčko aby vylezlo a trochu asfalt vysušilo. Místo toho za Milovicema pavé, to sice nenahazuje, ale mou dušičku moc nehřeje. Nu což. Nějak jsem odstřídal, ale radši rovnou za balík, nechci bejt zahnojenej jak HonzaB. Jen mě přijde divný, že nejedu v háku a stejně si vůbec nedávám. No nikomu se holt v tom mokru jet nechce. Vlkava a Loučeň pořád s odlepem a pořád na vodě. Naštěstí dál už se klube slunce a začíná to schnout. Zkouším trochu probudit skupinu a na 190W (sic!) se přeženu kolem balíku, aniž by někdo zahákoval. Nebrzdím ale vzadu se dál spí, takže nakonec musím prostě na brzdy, jinak bych jel sám až na Ještěd. Připojuje se Sukes a dostává co proto, že jsou všichni od bahna. Mělo se jet včera na zimákách a byl by klid...
Striktně výletní tempo trvá, takže se stíhá probrat spousta věcí a najednou už se na nás směje Svijanský pivovar a my se blížíme do kopců. První brdek do Husy po ultra nerovným povrchu je tak na rozehřátí a rozmasírování svalů. Pak foto u brány za Sychrovem a užívat si zdejší silničky zapadané listím. No chvílema mám strach, jestli to v tom mokru vůbec půjde vyjet, ale vše nakonec v pohodě. Musím říct, že takhle podzimní jsem to tu na kole asi ještě neviděl a to to tady mám projetý křížem krážem.
V Hodkovicích ještě sháníme WDčko na Kolíkáčův řetěz a vodítko, takže pumpa u dálnice dost vydělá. Pak už hurá na Ještěd. Teda ještě předtím se brodíme listím po cyklostezce podél dálnice. Ale Hanychov už se blíží, takže poslední zastávka a sundat co jde. Já už jsem tedy dávno vyletněn, tak jen koukám, jak všichni tvrdí, že to nebudou hrotit, ale většina se svléká pomalu do naha. Tak nevím. Já to v hlavě vůbec nemám, tak radši mlčím, ať se nepřidám do skupiny, jsem marnej, určitě nepojedu a pak nahoře budu mrznout...
Kapr nastupuje hned jak nacvakne a my se tak nějak vydáváme za ním. Najíždíme na hlavní směr Výpřež a tak nějak všichni koukaj, že to mám sjet, nebo co. Jedu jakous takous údržbu kolem 280W, ale moc se mi to líbí. Nakonec se z toho zkusím vyvléct, že přece nebudu sjíždět týmového kolegu v naději, že ho necháme jet. To bohužel nevyšlo a Pavel trochu potáhne a pak už jede Vláďa s Kolíkáčem. Na tým se nijak neohlíží a drtí to směr vrchol. Z hrůzou zjišťuju, že za náma nikde nikdo, takže to moc na pokec k vysílači nevypadá. Kapr je dojet a brzo si vystupuje. Já nějak visím, těch 280W ještě vypadá snesitelně. Ale když před Výpřeží Kolíkáč přitopí, tak na to kašlu. Přece se řeklo, že se závodit nebude... No fakt je ten, že jsem teda hrozně línej se zvednout.
Nechávám je jet a vlastně se ani nedivím, že na to nemám. Dyť jsem to letos úplně nešetřil a zvedal jsem se furt, na závodech jsem musel a jen tak na tréninku jsem pro to taky nešel daleko. Tak se to sečetlo a teď to se mnou ani nehne. No a? Sakra je říjen, tak co! Jedu dál pěknou tužku a čekám, až mě dojede Kapr, jen trochu tápu, jestli si bude chtít podívat, nebo mi za to hned veme... no vlastně ho asi spíš typuju na tu druhou variantu. Ale zatím se moc neblíží, tak si spíš jen přemýšlím, jak moc jsem línej a jak dlouho bude trvat, než zas budu mít chuť se aspoň trochu zmáčknout.
Poslední parkoviště, tady se to trochu rovná. Kapr za mnou a hele, ono je tu víc lidí. Vlastně tu jsou skoro všichni. No tak to je pecka. To mi aspoň vyjde, že nahoře nebudu dlouho mrznout. Před tunýlkem ještě hodím do placu, jestli jsou si všichni vědomi, že se teda jako jede o bednu, což pár lidí přinutí se zvednout a my jim s Kaprem aspoň pěkně zafandíme.
No hezký to bylo. Nahoře fakt jen chvilka než dorazí úplně všichni a hned se zase letí dolů. Mlha kol kolem a sjezd oslizlej, ale tak když jsem to odflákl nahoru, tak dolů to vezmu z parkoviště trochu pečlivě. A nakonec je z toho PR i na mokru... No párkrát už jsem to jel.
Pak zase seskupit a hurá na Rašovku. Jedu údržbových 250W, ale líbí se mi, jak to zbytek respektuje a nikdo nejde přes. Jestli už vypadám staře a moudře, nebo je to tou Šlapkou roku? Nicméně nahoře ještě chvíli čekačka a pak zase mokrý sjezdík. Naštěstí už zase svítí a čím blíž jsme pumpě s párkama, tím je větší teplo. Pumpa nás vítá s lavičkami, vše zalité sluncem, jen párků je nedostatek a slečna úplně neovládá technologii ohřívání, tak ne na všechny se dostalo. I tak ale velmi vítaná a příjemná pauza, takhle teplo tu snad na podzim ještě nebylo a kdo ví, jestli na jaře.
Ale valíme dál, Kolíkáč nervózní z návratu na jížo, já víc než spokojen, že mám auto v Sojo. I tak se ale rozjíždí docela pěkný tempo, přeci jen už se není na co šetřit, tak tam každý pošle co má. Teda já už ne, na mě to nějak dolehlo a hlavně se na špici musí jet o pár wattů víc než doteď a to bolí. A to mě moc neba. Co mě naopak baví, je hecovat Sukese na špici s Mlhošem. Sukes vypadá, že si na pumpě něco šlehnul, a posílá to tam neskutečně. Mlhoš se sice v bolavej špicích normálně vyžívá, ale teď se kluci nějak nemůžou srovnat a myslím, že oba si zažívaj hezký chvilky. A mě se to tak pěkně komentuje.
To se mi samozřejmě brzo vrátí, protože Sukes po odstřídání a vydýchání zase jede dopředu, jak to, že prej nejedem a že máme buď makat, nebo vypadnout (jako že odstřídat). No fakt je ten, že tempo dvojičky Sukes-Mlhoš rozhodně nedosahujem. Tak se teda s Kolíkáčem klidíme.
To už ale naštěstí přijel Míra Horvát, (mistr UAC, gratulujeme!) a o tempo na špici je postaráno. Já už se vidím pod pergolou v Sojovicích a jsem rozhodnut to dnes už jen došmrdlat. Ale proti je Sukes, kterej se přikrade jak šestnáctiletá slečna na závěrečný v tanečních a jestli bych s ním prej nešel na špic... Chvíli mi to šrotuje, ne že by se mi chtělo, ale dochází mi, jakej má dnes den, jak si to užívá, vlastně možná vůbec nevnímá realitu dnešního dne, jen si žije svůj sen. A jestli v tom snu má být jeden ploužák s Lukem, tak to přece kazit nebudu. Jen teda on to asi použák nebude. Vzhledem k tomu, jakou má teď Sukes formu a v jakým je rauši, to bude spíš quickstep. První dvojička vůbec nechápe, když se tam zezadu cpem. No co, prostě dámská volenka. Skladba to byla vypečená, rytmická a na můj vkus i docela dlouhá. Naštěstí jsem si dnes moc nehrábl, tak jsem to se ctí dotancoval až do konce. To Sukes se v samým rauši ze špice odporoučel, teda spíš propadl. Vlastně v jeho případě docela doslova propadl balíkem a ještě mohl být rád, že se ti za ním vyhnuli. Jooo, i tohle umí cyklistika.
Dál nás čeká ještě vyhlášená zmrzlina v Pískový Lhotě a poklidný přesun na základnu do Sojovic. Tam už tradiční velepohoštění a veleproud velezážitků. Prostě klasika a letos asi nejteplejší posezení v historii.
Povedený to bylo, jako vždy, moc děkuji všem co dorazili a hlavně Janě a Kaprovi za pohoštění a organizaci. Díky moc!
Sukes –
Střípek do mozaiky veleštěstí!
Další střípek do mnohačetné leč ZARUČENĚ KONEČNÉ podoby mozaiky veleštěstí...
Tohle je ovšem pořádný střep, od vyhlášení mého konce zažívám jednu pecku potěšení a radosti za druhou, jasně ten nahoře mi naznačuje..., chápu a rozumím, znám, co je dráždit...
Užívám si a budu každý švih jak nejvíce je možné a ten další potom ještě zase o trochu více, cítím se skvěle, úžasně až démonicky...
Loni jsem zahlásil, že letos jedu až k ikonické hyperbole, chci mít ve své sbírce to jedinečné foto pod vysílačem, sázím vše na jednu kartu , moc tomu nevěřím, ale přesto zkouším nemožné a daří se i tohle, Sukes přesouvá Ještěd na neděli, v sobotním dešti , bych ho nedal! Připojuji se na HOlých Vrších, plánuji si jen 130 km, 190 je na mě moc. Nasazuji jen krátké krátké, jen dres a kalhoty od samého mého začátku na 40tém km , v úvodu jako jediný v KK , stoupám jim naproti , abych se patřičně rozehřál a záhy už vidím proti mě ve sjezdu odskočeného Luka a za ním 11 apoštolů resp. 10 + jeden mnich, ne též apoštol Mnich , k niž se nelze než připojit a pokračovat dle sojokaprobiblescénáře v nové nedělní tradici na bájný Ještěd, vše funguje dle mých pokynů, pardon představ, musím se krotit , tohle mé vyskakování už hraničí... Nejenže se jede v neděli ,ale všichni navíc na jednicích a čelo táhnou předpokládaní špicaři Luke a Pepan, co víc si na úvod přát, tihle časovkáři drží solidní tempo, jenž však neznemožňuje uštěpačné poznámky na jediný problém a tj. mokrou vozovku, takhle zasrané jednice, čistil jsem ji mimochodem hodinu, jsme ještě nikdy neměli, který kokot vymyslel jet v neděli, opáčím, že v sobotu v dešti by vrchol zdolali maximálně 3, na což mi uznale přikyvují a dál valí tenhle nepřehlédnutelný oranžtucet v obvyklé pohodě, hláška střídá hlášku, ohleduplnost, natěšení, maximální pohoda se prolíná touhle grupou každou sekundou a na každém metru, všichni si to užíváme, jsme natěšení, vzácné , úžasné, s touhle partou 9ti oranžáků a 3 kmenových hostů včetně mě se vždy cítím tolik příjemně. Cesta ubíhá velmi svižně , na kole s nimi čas běží tak nějak přece jen rychleji a už Robert začíná grupu zásobovat svými Parádami , aby tentokrát v souvislosti s celou dobou jízdy nepohasínajícím evergreenem nedělního Ještěďáku , si nevylil srdce, jak nevěřícně zíral na obrazovku, když Kapr změnil termín, to snad se mu někdo naboural do mailu, to musí být hacknuté, to přece není možné..., že já tomu Sukesovi dal přístup do Diskuze... Vše letí až neuvěřitelně hladce , že se vlastně ani nestačím rozdýchat a už poslední čurpauza, na níž mourec kaprovitý za bouřlivého ohlasu všech nevěřícně přihlížejících, odkládá jednu vrstvu za druhou, pravděpodobně ráno ze zvyku na sebe navlékl sobotní úbor, ovšem je tu změna, jak v Cimrmanech, "a teď jsem přišel já a všechno je jinak..." Ne , od te´d už tady vítězně přebírá nadvládu tradice , znalý O´tas startuje s několikaminutovým náskokem, Kapr vystřelí, aby nám aspoň na pár desítek metrů odskočil a za nimi všichni začínají, ač se řeklo až od parkoviště už teď naplno závodit, te´d to přijde, tady budu trpět, jedu celých 7 km do kopce v háku Pepanovi , jenž drží strojově přesné časovkářské tempo, jež mi vyhovuje natolik, že společně dorážíme až na vrchol a to cítím, že mám ještě malinkou rezervu. Přesně takhle jsem to chtěl! Jsem na vrcholu, rychlá fota, jenž nikdy v mé cyklokronice nemohou zapadnout, naopak zaručeně zaujmou důstojné místo a nezapomenutelně budou připomínat tuhle jedinečnou radost. Neotálíme a hned po snímkování odjíždíme dolu zase za sporadickým sluncem, ale už většinou konečně po suchých asfaltech, jsem natolik natěšený, spokojený a nohy jdou, že si hlídám do Rašovky čelo, na úvod sice odskakují neudržitelný vrchař Luke, Mnich a Dobiášovský, jakmile se profil malino narovnává, vsazuji a lepím se na čtvrté místo , věřím si, nadbytečné watty navíc ještě násobí pohled na tancujícího Lukáše, a to ještě netuší jakáže volenka ho dnes čeká..., jenž připomíná Contíka v dobách největší slávy a táhne za sebou zprvu dva , pak tři a nakonec čtyři , po mně si ještě doskočil Mlhoš , společně pokořujeme horizont , zbytek někde po vyšťavení se na Ještědu svěsil a nahoře se tedy čeká.
Z Rašovky je jen s kopce a po rovině, navíc v Dubu se zkonstatuje, že nemáme dobrý výchozí čas, takováto informace hladí pokaždé mé cyklosrdce jak nejléčivější balzám, přeloženo ,poletí se, co víc si na závěr mohu přát, snová neděle graduje. Hlavně Pepan zas připomíná své časovkářské vlohy, ale postupně tempo opět vadne, což mě vyhecuje k činu nevídanému, ve chvíli kdy Lukáš s Robertem podléhají kolektivní náladě a též odflákavají svou špic, přijíždím na čelo k nim a důrazně s ironickým úsměvem velím, buď jeďte nebo vystřídejte, mí naprosto šokovaní nejbližší oranžsouputníci se smíchy nezmohou na slovo a Lukáš s palcem nahoru opouští čelo, tam se postupně sunu já a vedle sebe vleču již tušícího, a proto dopředu škemrajícího Mlhoše, moc né, ale jo, dáváme si , letíme z Mnichova Hradiště do Bolky, tuhle trasu mám "najetou" z jičínských cyklolig, mačkám se stejně, motivují mě ty znovu se připomínající pohledy na kozy přede mnou, tentokrát však nehákuji, ale špicuji, watty však podobné, jo jak jste si mě na jaře zajeli , tak to te´d vracím, nádhera. Robert nás vyprovází dozadu příznačně "Paráda" , ale ne KOlikáči Paráda teprve přijde. Nemám stále dost , jsem v laufu , natěšen , špice plnou hlavu, chvíli odpočinu vzadu , najedu k Lukášovi a vybídnu, pojď si se mnou dát špic , samo neodmítne, to byla tutovka! Pak dodatečně komentuje, Sukes mě vyzval jak na dámskou volenku, ano parkujeme vpředu a stále 40+, úvodní hlahol za námi pomalu začíná utichat, začínají už chápat , že to nebudou žádné demonstrativní stovky metrů , ale poctivá práce na několik kilometrů. Ještěd v neděli, na jednicích, v krátké krátké, valí se nad 40 a na závěr mého účinkování ještě špice s Lukem, ano tímto lídrem, vedle něhož trpí taková esa jako Camrda, Pepan, Čespa... a teď si musí dávat i on se Sukesem. JO psychika dělá divy, až takové , že ve ztichlé grupě ani nikdo nezačne řvát moc a ani Robert nespouští svůj kulomet nadávek, co je to tam vpředu zase za hovada, ne i on si vychutnává. Teď teprve nastala ta nejsprávnější chvíle zhodnotit celodenní PARÁDU!
Vláďa –
Poprvé!
Teda Hurá na Ještěd si dám už podruhé, ale poprvé jako Šlapka.
Sobotní termín se mi úplně nehodí a tak jsem rád za Sukesovo kouzlo a přesun na neděli. Vítaná je i lepší předpověď počasí. V sobotu večer už to tak optimisticky nevypadá, ale Kolíkáč hlásí, že na Jižáku bude slunečno tak se tomu snažím věřit.
A protože je to výlet, dávám si v sobotu ještě pár intervalů na trenažeru s tím, že si to celý odjedu na pohodu.
Ráno v 6.15 bohužel začíná vycházet sobotní předpověď a tak beru dlouhý dres, pláštěnku do kapsy a dlouhý návleky na nohy a pevný návleky na boty.
V 7.15 bohužel předpověď už nevychází a tak za mrholení vyrážím směr Koloděje a Hájek. Tam potkávám Kolíkáče a v dálce za ním září blikačka HonzyB. A v botách už začíná slušně čvachtat.
Kolíkáč řeší ještě cestu a nakonec teda nejedeme do Sojovic, ale do Lysý přes Čelakovice. Na sraz v Lysý dorážíme už slušně zaprasený.
Cesta příjemně ubíhá, Kolíkáč před Libercem maže a kdo maže, ten jede, to dá rozum...
Pod Ještědem ještě zastávka, pozornost poutá Kapr. Sundává ze sebe co může, jde do KK a nabírá náskok.
Zůstávám v klidu, mám přeci dost ze včerejška, všichni tvrdí, že se nikam neženem.
Najednou se to celé dává do pohybu a koukám, že sjíždíme Kapra. Luke svěšuje a řeší proč to vlastně dělá, když jsme stejnej tým a máme s sebou PavlaD. Ten kousek potáhne a do toho začíná úřadovat Kolíkáč. Necháváme ho jet s Kaprem a dál pokračujeme tak nějak v tempu okolo 280-290W. Kus před odbočkou nakonec dojíždíme Kapra a pak Kolíkáče. Kolíkáč namazal a tak jede a nakonec nastupuje.
No a mně to, jako vždycky, nedá. Dál pokračujeme pořád stejně, ale tak nějak jsme odpárali Luka.
Zkouším Kolíkáče zlomit, že se na to vykašlem, ale ten se nedá odbýt, takže letíme dál. 1km pod vrcholem zjišťuju, že už ani Kolíkáče nemám nalepenýho na zadním kole a říkám si, že toho budu litovat. Ale co už, tohle dojedu ať to stojí za to.
Nahoře mlha a kosa takže tahám pláštěnku. Postupně se sjíždíme úplně všichni - krása. Takže rychle foto a frčíme zpátky dolů, do tepla.
Cesta zpátky letí, hlavně když na špici úřaduje Sukes a Mlhoš - navíc si ještě nastupujou. No tohle.
Kus před Boleslaví se k nám přidává Míra Horváth. Ten nám nakonec jede špice skoro až ke Kaprovi a my se u něj po jednom střídáme.
Sojovické občerstvení nemá chybu, na kolo se mi ani už moc nechce, ale je to ještě kus. A tak nakonec vyrážíme směr Praha.
Doma krásných 259.9km!
Díky bando, že jste si mě k sobě vzali, na tohle jsem se přesně těšil!