Akce Beskyd Tour 2023

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2023-06-24.

Nejdelší varianta má délku 163 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022

• Luke – Beskyd je prostě nejvíc
  
  Poslední díl Road Marathon série... únava už přichází, hlavně ta psychická. Zase ty předzávodní stresy, zase tlačenice po startu, strach z pádů, bolest nohou a utrpení. Ale tam někde u Strážného před týdnem se to zlomilo. Začalo mě to bavit, ta bolest nohou nebyla jen má, ale i zbytku. Věřit si, udávat tempo skupiny, být na konci závodu silný... jo chci to za týden znovu. A tak hurá na směr Beskydy, tentokráte s HonzouB, ověřený harmonogram s cestou v pátek ráno zase zafunguje, i když kolem Brna to teď asi stojí pořád.
  Na místě včas, registrace, dostat krásný číslo 33 a myslet na 3... tak když Vláďa chce jet na čas pod 5 hodin, tak to vlastně není tak ujetá představa. Teda samo je ujetá už ta představa pod 5 hodin, ale co. Osudu prý stejně neuteču, tak to moc neřeším a prostě to zajedu jak nejlíp umím. Do hlavy si dávám naprosto jednoduchej recept. Kopce nešetřit a o zbytek se nestarat, na to budou jiní, v háku nikoho brzdit nebudu.
  V pátek se jdeme rozjet, mraky se honí kolem, tak se nejede tradičně krátká, ale jen Bílý Kříž a kousek z dojezdu. Cestou zpět ujíždíme před deštěm, ale opuštěný wellness altánek nedovolí zmizet na pokoji a vracím se a užívám si meditační chvilku. Vzpomínám na Kolíkáče a nevěřím, že tu není. Ale tradice dodržena, magie altánku funguje, nikde jinde tě do 5 minut nepozdraví budou vítěz a druhý v pořadí. Kdo nezažil, neuvěří. Společná večere, řešíme zítřejší nástrahy. Bezva parta, o tomhle to je. Vlastně ten závod zítra je jen záminka pro pěknej víkend...
  Ale to už je ráno a hurá na start. Všechno jde dobře, neprší, Technik chce stát v první řadě, tak se tam postavím o chvíli dřív a pozice to není špatná. Teda stejně si před nás vlezou ještě 2 řady borců, ale i tak to půjde do čela líp.
  Je tu start, taktika byla jasná, co nejdřív doleva a pořešit vyfrézovanou vozovku hezky s výhledem na asfalt, žádná cukatura vzadu. Je to taková wattová investice s vysokou návratností. A jde to skvěle, za chvíli jsem v první brázdě, tatrovka najíždí doleva a bere mě do háku. Pak se vrací na prostředek, ale já už jí nepustím. Druhý schod, všichni brzdí, já skáču asfaltovou hranu v rychlosti a zapadnu za tatrovku, která mě odváží 30m před balík. Ten nejeví zájem jet, takže i křižovatku a trychtýř na Bílý Kříž dávám naprosto bez strkanice a borci mě dojedou až na vrcholku první stojky. Pak zapadnu do háku za borce co to chce natáhnout a dobrý 2 km se vezu na 2. fleku. Když skončí, balík se to roztáhne přes celou šířku, já pořád v 2.brázdě a do sjezdu bezpečně na 6té pozici.
  Pár nervózních mě přeskočí, protože mám dost odstup, ale nevadí, dole jsem cca 15. a můžu se krásně cedit v dalším stoupání na Konečnou. Nahoře už čelo jede docela bomby, přes 350W se mi nechce, protože nevěřím, že se to na Slovensku zas nesjede. Jedu si svoje, čelo, cca 40 lidí nechávám být. Vláďa tam je, hezky se propracoval dopředu, ale se mnou to nehne, tohle zvládnu sám a v pohodě. K horizontu pořád v háku, přes něj si skočit na čelo a letět dolů... 82 km/h, vlastně ideální scénář, protože kolem mě nikdo není, 4 lidi co vypadli ve sjezdu z balíku naberu dole, dvakrát se otočíme se slovy, že to fakt nemusíme hrotit, protože je vidět, že v balíku se jí, pije, čůra, kecá, no prostě všechno krom toho, že by někdo chtěl jet. Jsme zpět. A postupně se takhle trousí další a další, nakonec jsou tu asi všichni kdo to potřebovali...
  Hodně lidí staví na čůrání a mě se začíná chtít taky, jen si tak věřit a zastavit třeba u Michala Kollerta, ten to určitě dojede a svezl by mě... ale kdyby se to nepovedlo, budu za vola, tak radši neriskuju. Ale staví pořád další a další a fakt by to pomohlo. Před nájezdem na Kelčák se posunu dopředu, ale zrovna když se chci zprava trochu vyprostit doleva a zase si pomoct, tak to přede mnou lehne. Jsem první v řadě kdo to ubrzdil a neplácl s sebou. Ale musím zastavit a počkat až se z obou stran přežene zbytek balíku. Ale Vláďa stojí kousek a ptá se jestli ok. No krom toho, že nám to odjelo, tak asi ok. Ale vlastně žádná tragédie se nekoná. Chvost balíku dojedeme a pár lidí předjedeme ještě před samotnou stojkou a tam pak letos překvapivě na pohodu vyhopkáme nahoru. Sjezd s výhledem na Vláďu i Pavla Popiolka a něco mi říká, že takhle to znám, takhle to má být a takhle to prostě bude dnes super.
  V Bílé jsme skupina, je nás přes 30 a valíme kolem přehrady. Přeskákat frézování zase na pohodu a zapadnout do háku. Kolem přehrady je extrémně mokro, ale Pavel jde aktivně na špic a já vím, že pojede opatrně, za což jsem dost rád. S Vláďou operujeme kousek za ním a já se snažím to ideálně blokovat tak, aby nikdo neměl ambice se drát před nás.
  Vlastně jsme kolem přehrady potkali vše co tam tak člověk může potkat, šišky, kůru, štěrk, mokro, bláto, díry, mraky lidí s defektem, ale přišlo mi to hodně na jistotu a hodně na pohodu. Přidal se k nám HonzaB, Vláďa mu řiká, že teď jede místo Žáby a musí s náma, tak HonzaB jde na špic a mě přijde, že frčí na nějakým veleKOksu a snad chce místo s náma jet o skupinu před.
  Smrček je tu hodně rychle, snědl jsem jen půlku želé, zbytek schovám, není moc nálada ani pít. Je fakt mokro. Domlouváme s Vláďou tempo a překvapivě nám to nahoru jede bez nějakých zádrhelů. Já cítím, že by šlo lehce přidat, ale těch pár wattů nemá smysl řešit a je to první kopec, to chce klid. Navíc nám ani nikdo neujíždí. Dolů opatrně, ale překvapivě mi ten sjezd přišel lehčí než předchozí roky. Ale dost jsem si přibržďoval, perfektně se na tý vodě prostě necítím. I tak jsem rozhodně nikoho nebrzdil, dojel dva borce, ale dole v klidu čekal na Vláďu, který vzápětí křikne jéééééď a tak jedu. No myslel jsem si, že si trochu vyvěsím, ale ne.
  Pak se udělá pěkná grupa co nejede, ale v těch brdkách pod Pustevny bych se vůbec nezlobil. Vláďovi to ale nevyhovuje, tak leze na špic a jede domluvený tempo. Akorát si nevšiml, že já zrovna zmizel na konec grupy a hledám v kapse ty zbytky jídla... No nenajedl jsem se a dal si pár nástupů, skupina se rozpadla na prvočinitele. Bohužel vysílačka na tuhle vzdálenost už nefungovala, ale všiml problému dřív než Turista, takže pohoda. Pak mě pěkně dovezl pod Pustevny, takže jsem ani neměl pocit, že jsem úplně mrtvej.
  Nasadil jsem tempo ze Smrčku (hodně ambiciózně), zapadl do háku (spíš psychického) a pořvával takový ty řeči o oranžovém snu. Nejdřív nám většina z grupy cukla, ale pak jsme míjeli jednoho za druhým. I Pavla P. v oranžovým, nabízeli jsme mu, že mu tam domalujeme logo, nebo aspoň že může jet s náma, ale odmítl. Vlastně jsme asi nahoru dojeli první z celý grupy, ten kopec byl pro mě fantastickej zážitek.
  Nahoře prej "chčijem", jsme první z grupy, můžeme si to dovolit. Vláďa jede pro pití, já teprve dopíjím první bidon, takže posledních 500m svěsím a najím se. Pak vyčůrat, rozhodně jsem zatím víc vody vyrobil než vypil. Asi piju i pórama... A mažeme dolů. Vidět není vůbec nic, otírám brýle, ale tím to není. Naštěstí po dvou serpentinách silnice osychá. Pouštím to, Vláďa perfektně hákuje, míjíme dva borce, ale jsou z krátký, tak nás nezajímá, že ani neháknou. Na hlavní ve dvou, jede to neskutečně, tak jako vždy. A hurá na Soláň, Vláďa rozjíždí parádní špice, za námi dvojice, ale brzo přestane být vidět. Valíme fest, užíváme si to, nálada na maximu.
  Soláň, jedeme odspodu dnes již několikrát ověřené tempo. Rozhodně to není "nohy se bezbolestně točí", ale jen "nohy se točí". A mě to takhle stačí, je to neskutečná pecka. Vláďa dodává sebevědomí, že se nikde na rovině nezastavím a tak prostě zkouším co nohy vydrží v kopci. Přežehlíme jednoho borce a valíme do sjezdu, už je skoro sucho, ale netlačím zbytečně na pilu. Dole jsme 3 a přibereme ještě 2. Nakonec se ukáže, že ti 2 jsou turisti. Vláďa vkládá tvrdý špice a odtáhne toho většinu, jak se navíc začne lehce stoupat, bolí to dost v háku a s vidinou Kasárne už se mi na špic nechce ani na vteřinku. Tady možná ztratíme pár vteřin, ale lepší třeba než minuta v kopci. Jedou se takový bomby, že jsme dostali i zaváděcí motorku.
  A je to tu - Kasárna. Přichází poslední povzbuzování a tak si nahlas zařvu "tak a teď to Luku neposer!". Rozjetý je to brilantně, nohy občas pocukávají, dneska to už byla solidní nálož. Ale tempo už bylo daný a tak se jede. Už to teda bolí fest, na hrubým asfaltu Dogma nejede (no je třeba to na někoho hodit). Štve mě to, ale víc mě štve ten turista s rozvrzanou kazetou a ještě by si chtěl povídat. Říkám mu, že radši ne, že bývám v těchto fázích agresivní, ale nedaří se ho motivovat aby odjel a já už nemám sílu odjet jemu. Nakonec zmizí, Vláďu posílám trochu dopředu, kostky si musím prožít sám, tohle je válka muže proti kopci. Ptám se na colu na občerstvovačce a když není, jedu dál. Půl bidonu zbývá.
  Sjezd zase opatrně, už jsem i unavenej a tak jsem rád, že není důvod jet hranu. Dole hlásím, že už se musím šetřit, ale prý není na co. Vysvětluju, že nejde o to nedat tam všechno, ale nepojít. Ale dva korálky před námi opět vlévají závodnickou krev do nohou. Navíc máme v háku kolegu, toho času ale již soupeře. Kopec začíná, rozjíždíme zas dnes již ověřené tempo. Tohle je ráj. Chci tady nechat toho třetího vzadu, tak hlásím, že můžeme přidat. Vláďa dělá, že neslyší, tak mu to zopakuju. Jo slyšíš dobře, Luke ožívá, neposere to! Kolega to balí a před námi další dva. Dalšího prostě jen mineme. Poslednímu to vyjde už do mírné části. Začínáme točit, chceme prostě jet, to se ani po 150 km nemůže omrzet. Dolů to pak letí samo a do vesnice už ty špice bolí. Domlouváme se na společný dojezd a borce pouštíme, nejde o výsledek, ale o zážitek a ten byl dnes na max.
  Následuje to, proč sem člověk jel. Příval příběhů, který si každý prožil, chrlit to přes sebe, užívat si společnost a znovu a znovu obtahovat ty vzpomínky, který se teď vrývají a nepůjdou už nikdy vymazat. Vytočit nohy a potkávat další a další magory ve stejným stavu naprosté blaženosti. Tohle obdoby nemá, stejně jako večerní tiskovka. To je Beskyd a Beskyd je prostě nejvíc.
  Díky Strejdovi za organizaci luxus dovolený, tohle se za 14 dní u moře nemůže stát. Stejně tak díky všem za milou a obohacující společnost, Technikovi za dovoz zapomenuté taštičky a vrchnímu medvědářovi za to, že z toho pro mě udělal naprostej highlight sezóny.
  
  
• Strejda – Trošku zvláštní Beskyd
  
  Ještě loni jsem se rozhodl, že celou tuto sezonu podřídím jedinému vrcholu, a to Beskydu. Vím, že je to takové ošemetný. Chytíš virózu, přijde extrémně špatné počasí, defekt v nevhodnou chvíli, a kdo ví, co ještě, a pak si budeš litovat, že sezona je ztracená. Ale na druhou stranu samotný veliký Kapr mne přislíbil podporu, a to je zavazující. Na jaře už bylo jasné, že Kapr sám přišel o celou sezonu, ale zase vt hned se přihlásil mne dělat domestika místo Kapra. A své rozhodnutí potvrdil i před závodem.
  V Krkonoších se mi zdálo, že forma opravdu stoupá, a tak se sázka na Beskyd zda byt na místě. Pořád sledují předpověď počasí, vypadá, že bude pršet, ale po zkušenostech ze Sudet a Krkonoš už mne to nepřijde nějak zásadní. Taky bude zima, a beru ¾ kalhoty a letní dres s dlouhým rukávem. Pak ani jednou toho nelitují, oblečení bylo tak akorát.
  Taktika je jednoduchá: Po prvních dvou kopcích dojet na Slovensko ve skupině, ať to stojí, co to stojí, pak vystoupit a zbytek jet rovinky za vt, kopce – své vlastní tempo. A sledovat, jak jsme na tom časově oproti mému loňskému času. A všechno jde relativně hladce. Akorát mne tak trošku zaráží, že průměrný výkon ve watech je o něco málo vyšší, než jsem schopný udržet po celou dobu. Asi o takových 10watu. A po sjezdu z Pusteven s námi nečekaně jede Standa Polnar, chlap, na kterého jsem nikdy neměl. A pořád se nám zvyšuje náskok oproti loňsku. Tak buď to vydržím, anebo ne. Nevydržel… Ještě na Solaní si pochvalují 10 minutový náskok, ale pak přijdou Kasárna, tady začínám tušit, že něco není v pořádku. To, že nohy odmítají točit, to bych čekal. Ale nečekal jsem, že páže odmítnou držet řídítka. Najednou v nich cítím takovou slabost, že musím slézt s kola, a chvíli jít pěšky. Nu a dál už začíná boj o holé přežití. Do kopce nemůžu, pač stávkují nohy, s kopce nemůžu, pač se mi každou chvílí roztřesou páže, a mám problém ne, že udržet směr, ale vůbec udržet si řídítka. Taky si všímám zvláštní věci: kolo mám nějak našikmo. Jak bych vysvětlil… Když se podívám na přední kolo za jízdy za normálních okolností, tak vidím ho jen jako lajnu, což znamená, že já a kolo – jsme vůči silnici v kolmém stavu. Ale dneska vidím oval, což mně hlásí, že kolo je celé nakloněno na levou stranu. A není mi jasné proč. Buď se mi na nějakém hrbolu hnula geometrie, nebo to já sedím tahle našikmo. (Později jsem samozřejmě zjistil, že kolo je v naprostém pořádku). Přichází Bumbálka, to je sranda kopec, je natolik mírný, že normálně si ho skoro nevšimnu. Ale dneska v půlce zase musím slézt s kola a chvíli to rozdýchat. Vt s toho mého stavu tak trošku zděšený, a posledních 10 km jedeme tak, že skoro ani jednou nemusím šlápnout. Nakonec v cíli ten desetiminutový náskok se scvrknul na pouhou jednu minutu. V cíli mám trošku problém slézt s kola, aby mi nevypadlo z rukou. Paní od pořadatelů mně chvílí pozorně prohlíží a pak se ptá, zda budu schopný vylézt na pódium. A, sakra, dostal jsem se na bednu! To tam vylezu, a nejhorším mne tam odnesou kluci z týmu Celá šlapkovská parta je tu, a zařídí pro mne bouřlivý potlesk. Tady musím složit obrovskou poklonu Vítovi, nejsem si jistý, zdá bych to bez něho vůbec dokončil, a to ještě mně odtáhnul všechny rovinky. Jsem ti nesmírně zavázán, díky, chlape.
  Večerní tiskovka - to je pohlazení na duši. Aspoň jednou ročně tohle zažít – a celý rok už nelze považovat za špatný.
  Před Beskydem jsem přemýšlel, zda tuto sezónu nevyhlásit za poslední. Ale teď začínám přemýšlet na obhajobu bedny za rok. Bude to ale těžší: doufám totiž, že se uzdraví Kapr, a v kategorii budu mít o jednoho nedostižného soupeře víc.
  
  
  
• Vláďa – Za pět
  
  Beskyd je další z maratonů, kde mám trochu nevyřízené účty. Vlastně taktika je tam hrozně jednoduchá - na prvních km neskončit v kopřivách a na Slovensku být v balíku a pak se promotat přes Kelčák. Bezvadné provedení v předchozích dvou účastech bohužel záhy dostalo nějakou další zásadní trhlinu.
  
  A tak doufám, že letos to vyjde líp. Vlastně za pět. Za pět hodin - to je teda jednom hec ve WA s tím, že snad přesvědčím Luka a prostě se tam pořádně vyndáme. Je to přeci jen poslední letošní maraton. Pět hodin je samo dost utopie a muselo by se sejít spousta věcí, abysme se tomu hodně přiblížili, ale co na tom. Účel světí prostředky.
  
  A to dokonce tak, že se v týdnu přihlašuje i Žába a Technik.
  
  Cesta do Beskyd již tradičně za moc nestojí, ale tak nějak lehce po 17hod jsme s Jezinkou na místě, tykačka s Kollertem, který se ke mě rozběhnul, když vystupuju z auta a chystám se na rychlé rozjetí mezi přeháňkami. Bereme to s Kulhošem v protisměru prvního pytlíku, pak ještě projet dojezd do cíle a když začíná padat voda shora tak to točíme zpátky.
  
  Večerní tiskovka se nese v pohodovém duchu, děvčata srovnávají tréninkové metody partnerů, Žábu trochu popichuju až si říkám, jestli to není moc...
  
  Ráno rozjetí s Kulhošem, Luke loví svoji brašničku od Technika a když se vracíme tak v koridoru už stojím dost vzadu a plní se to tak rychle, že se ani nestihnu rozmyslet jestli se na hulváta nenacpat k Lukovi. Žába hlásí, že nejede a mává u toho zavázaným prstíkem.
  
  Tradiční start za tatrovkou je v klidu, nebýt borky z Elkovu co to zbytečně hrotí a málem složí balík na prvním kilometru by to bylo úplně napohodu i s frézováním. Za trychtýřem se hlásí Kulhoš, ptá se jak se mi jede. Říkám, že skvěle, protože mi cestu razí Xeelo a tak jsem úplně v klidu. Luka párkrát vidím operovat u čela. Bohužel prolítnu kolem Technika, který se snaží pomalu vymanit z balíku kvůli defektu.
  
  Před sjezdem z Bílého Kříže to tradičně poprvé lehne za zatáčkou, pak sjezd. Na hlavní doskočit čelo, nahlásit se Lukovi a pokračovat nahoru. Letos je to nějaký tvrdší, nahoře to už chvíli fakt bolí, ale holt slabší sjezd musím domlátit wattama. Pod kopcem čas se najíst. V nájezdu na Kelčák se sice snažím tlačit dopředu, ale moc to nejde, Luke je těsně za mnou, slyším rachot, tak stavím a kontroluju, jestli jedem. Ani moc nestresuju, tohle ještě buď dojedem před trychtýřem nebo v kopci.
  
  Za Bílou naši formující se grupu přesviští borec co vypadá, že sjede čelo sám tak ho háknu, kolem přehrady hnus jako vloni, naštěstí nikdo nemá extrémně přehnané ambice takže se jede spíš bezpečně. Bohužel za přehradou mám tak mokro v botách, že mi fakt začíná být zima. Na Smrček sladit s Lukem tempo, mrknu na wattmetr 280W vypadá jako něco co můžeme jet vlastně většinu kopců. V grupě je i HonzaB tak mu říkám, že to je zase na něm, tentokrát za Žábu. Říkám si, že to by tu mohl být i Kulhoš, ale jak se později dozvídám tak ten to zabalil potom, co nějakej borec skončil v kládách...
  
  Tak první část teda vyšla na jedničku. Jsme tu ve třech, Luke vypadá v pohodě, zase mi najíždí sjezdy, já to za ním pouštím už trochu víc, přeci jen si vydobyl svoje místo v síni slávy těch, co jsem ochoten ve sjezdu hákovat (a že jich moc není). V jednu chvíli mu říkám, že máme takovou pěknou skupinu, načež je mi opáčeno, že jo, akorát jsem ji pěkně rozm*dal, když jsem se cestou ze Smrčku pod Pustevny snažil držet tempo. Ale což, pět hodin se samo neudělá, že jo...
  
  Pustevny odspodu v klidu, stejné tempo jak na Smrček, borcům před námi postupně dochází zatímco my si jedeme naši wattovou časovku. Luke vypadá, že si to vážně užívá. Nahoře jsem bohužel "prochcal" pár lidí co nakonec dojeli těsně před námi.
  
  Pod Pustevnama to začíná osychat a zbytek jedeme v totální euforii. Mám pocit, že jsme ten zbytek vlastně prolítli - do kopců i v háku za Lukem ve sjezdech. Ideální balanc, abych to zajel rychleji než sám, ale zas ne tak, abych vypadnul z háku. Učí se hoch rychle .
  
  Korunu dnešnímu úsilí nasazuje motorka pod Kasárnama, která nám razí cestu. Vzpomínám, jak Kulhoš kdysi říkal, že když člověk dostane vlastní zaváděcí vozidlo tak něco musí být sakra dobře. No podle času to nedává moc smysl, ale kašlu na to jak je to ještě daleko. Prostě tam posílám co zrovna jde. Kasárna, dalši sjezd za Lukem a je tu grand finále dnešního dne. A začínáme ho zase za naší vlastní motorkou!
  
  Jedu sice pořád stejně a hecuju Luka, že už není na co šetřit, ale sám už moc nevím jak to nahoru vyplácám, levá noha toho má dost. Nechávám tomu volný průběh, ale když chce, abych přidal (kde už jsem tohle slyšel), nemám už z čeho a tak cukám loktem, že jako jestli chce přidat, tak musí on. No vlastně nevím jak jsem se dostal nahoru, ale nechali jsme tam konečně toho borce, co za náma už dvakrát dolítnul ve sjezdech. Nahoře nabíráme vrchaře co má tak 85kg, špice tak nějak točí s námi. Ve sjezdu do cíle tam posílám poslední nástup na hranice křeči, ale visí pořád s náma. Luke se ptá, jestli mám nějakej super plán - nemám, nechci se smotat na posledních metrech a chci si to jen doužít. Průjezd cílem.
  
  Co na tom, že to nebylo za pět. Já si svoje účty s Beskydem srovnal. Takhle přesně jsem to chtěl. Netáhnout se půlu cesty sám, užít si maraton od začátku do konce. Díky Luku - tohle jsi fakt neposral! Sice to nebylo za pět, ale den to byl za jedna
  
  Co následovalo potom už byla jen spousta třešniček na Beskydském dortu - Strejda si dojel pro bednu, třetí místo v týmech, Strejdova kulinářská ochutnávka a večerní pokec. Maratonská sezóna dokonána!
  
  
  
• Žába – Řezbář amatér
  
  Beskyd pod 5 hodin. Vláďova extravýzva mě nenechala chladným a úplně překopávám plány. O Radovesickou kostku se pojede jindy.
  
  Přemluvil jsem Martinu k výletu na kraj světa. Sehnala parádní ubytování přímo na startu v Bílé, má v pátek odpoledne volno. To bude veliké.
  
  Páteční odjezd jen s 45 minutovým zpožděním, minimum kolon a ani nebylo nesnesitelné vedro. Do Bílé přijíždíme před pátou a ve čtvrt na šest vyráží oranžová letka roztočit nohy na první brdek závodu. Hned za startem jsou vyfrézované pruhy a věštíme spoustu defektů. Po objetí kopečku si přidávám prahové intervaly, nějaký spurtík a jsem spokojený.
  
  Večeři dáváme v rekonstruované Domovjance. Nový interiér prý ztratil genius loci, ale protože jsem tu prvně, tak se mi tu líbí. Probíráme vše od Lukova boje o 3. místo v MaratonCupu po rady pro cyklotačátečníky.
  
  Ráno vstávám krásně odpočatý, posnídám a jdu na rozjetí. Nechci ho odfláknout jako obvykle, protože první kopec je hned za startem. Odjedu intervaly, vyklidním nohy, opláchnu kolo a napadlo mě vzít si dřívko na čištění galusek. Na trati je čerstvý asfaltový nástřik a nalepený kamínek je jasný defekt a galusku neopravím. Penzion je v rekonstrukci, prkýnko nedalo práci najít. Beru kapesní nůž, dřevo a fik … rozříznutý palec, krve jak z vola.
  
  Paramedičky ze závodní zdravotní služby kroutí hlavou a posílají mě místo na start do Frýdku na šití. Ono to fakt krutě teče i v klidu.
  
  Martina má hlad a tak po startu jdeme na croissant. Ještě než mi donesou ranní kávu, volá Technik. Má defekt galusky z vyfrézované díry. Běžím pro záložní kola, sedám do auta a pádím po trati. Alespoň něčím přispěji oranžovému teamu. Nasazuji kolo, Technik seřizuje brzdy. Krásná práce. Technika po opravě nestihnu roztlačit jako na TdF, ani výměna netrvala 10 sekund, ale spíš 10 minut. Snad jsem mu zachránil den a zařídil kvalitní Beskydské utrpení.