Akce Krušnoton Tribute 2024

Akce Krušnoton Tribute patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2024-08-10.

Nejdelší varianta má délku 130 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Foto :: Strava Flyby

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Nemi – První bedna
  
  Titulek „Za tohle mě Žába nepochválí“ u výletu na Zlaté návrší nelhal. Cestou do Teplic mi Žába vysvětluje, jak dnes nemůžu nic jet, když jsem dlouhým výletem zničil všechny přínosy z Dolomit. Věřím mu, včera mi to cestou z práce vůbec nejelo, nohy byly úplně ztuhlé. Ale už mám na Krušnoton Tribute zařízené hlídání dětí, tak musím jet. Na startu se řadíme úplně dopředu. V Teplicích se má jet nezávodně. Ale ani za Teplicemi zaváděcí dodávka pořadatelského Koloshopu neodjíždí a veze nás až někam k Dubí. Po cca 25 kilometrech začíná závod. Za chvilku nás čeká jediné pořádné stoupání z Hrobu na Nové Město. Ambiciózně se držím vpředu, ale když na tepáku vidím 174, radši zpomaluji a Žába s celým německým týmem Petz Racing odjíždí. Jedu sám a v serpentýnách před Novým Městem mě dojíždí jeden borec, se kterým za chvíli sjedeme jednoho Němce. Ve třech spolupracujeme a valíme směr Fláje, kde na bufetu vidím Žábu a další Němce. Vím, že žádný další bufet už nebude, ale jsme ještě relativně na začátku a zásob mám pořád dost, tak nestavím. Žába okamžitě nasedá. Následují dva menší brdky. Žába mi a jednomu dalšímu borcovi nehorázně nakládá. První brdek ještě vyšplháme spolu, ale ve druhém se odlepím. Chyba. Křičím na Žábu, ať počká, ale Žába nevidí a neslyší. Za brdkem mám asi stometrovou díru a vím, že rozjetého Žábu už nedojedu. Morálka upadá, ani za sebou nikoho nevidím. Následujících 62 kilometrů, tedy vlastně většinu závodu, jedu sám. Cestou potkávám pouze jednu slečnu bez čísla, která mi sděluje neuvěřitelnou zprávu, že jsem třetí. Že bych na té občerstvovačce skutečně minul úplně všechny? Informaci potvrzuje i regulovčice na křižovatce. Musím jet. Do cíle je to ještě proklatě daleko a jestli za mnou někdo spolupracuje, dojedou mě. 20 kilometrů před cílem mi dochází voda a já začínám litovat, že jsem na Flájích nestavil. Bojuji, ale necelých 10 kilometrů před cílem jsem dostižen dvěma závodníky. Lepí se za mě a nechtějí střídat, proto musím začít taktizovat a zpomaluji. 3 kilometry před cílem konečně jeden z nich jde na špic. Vystřídám ho až v poslední zatáčce 800 metrů před cílem. 500 metrů před cílem začíná brdek a nastupuji, soupeři se drží. 300 metrů před cílem brdek povoluje a já soupeřům ujíždím pro první bednu v životě. Až po nezávodním dojezdu k prodejně Koloshopu se od Žáby dozvídám, že ten borec, se kterým mi odjeli, celý závod nejel. Nejsem tedy třetí, ale druhý. Je to fantazie. Ještě ráno jsem vůbec nevěděl, jestli ztuhlé nohy rozhýbu. Ambice na bednu jsem nikdy neměl, vždycky byly desítky lepších. A najednou se to sešlo. Málo silné konkurence a životní výkon. Mohlo to být výrazně snazší, kdyby mi Žába neodjel. Ale alespoň vím, že jsem si to dnes zasloužil
  
  
• Žába – Za zkažený trénink startovné na příští rok
  
  Po velkolepých Dolomitech celý týden zaslouženě odpočívám. Nohy bolí, ale když ve středu trochu poškádlím kopeček, zpoza krutých bolestí vykoukne Hyde a letím neskutečně.
  
  Chtělo by to kvalitní základ přetavit v trochu výbušnosti, v okolí není žádný závod a tak se hlásím na Krušnoton Tribute závodní vyjížďku. Profil je docela kopcovitý, ale krom dlouhého stoupání z Hrobu na Fláje jsou to krátké brdečky ideální na dolování výkonu z nohou.
  
  Domlouváme se s Nemim, Technikem a Kanaďanem na cestě do Teplic a moc se těším na týmový koncert. Samozřejmě plány moc nevychází a do Teplic jedeme ve dvou. No nevadí, profil trasy je luxusní a o zábavu se postará početná konkurence. Navíc se dozvídám, že vypsaná je nejen vrchařská prémie, ale i průjezd cílem. Poletí se!
  
  Chvíli bloudím rozkopanými Teplicemi na start, pak mi nejde přidělat číslo. Z repráku zní rozprava k závodu, upozornění na nebezpečná místa a konečně dolepil číslo a patlám se s Garminem … parádní starťák
  
  Z Teplic se jede krokem, ale ani za Teplicemi zaváděcí auto neodjíždí. Jedu s Mikem v jeho závětří a na rovině to pěkně sviští. Nemi je neustále poblíž. Bohužel před Hrobem je semafor a zaváděcí auto chce pod kopec dovézt kompaktní balík. Takže se stojky vůbec nejedou. Jen se na začátku párkrát šlápne ze sedla, ale horizonty vysloveně krokem. Promarněná jedna tréninková stojka za druhou.
  
  Stoupání na Fláje auto konečně mizí a taktovku přebírá početný německý tým Petz racing. Brutální nástup hned v úvodu ignoruji a jedu něco rozumnějšího, ale pořád. Za chvíli už najíždím na čelo a táhnu řídnoucí skupinku. Ve třetině kopce jsem 4, já a pětašedesátikiloví dvacátnici. Startovné na vrchařské prémii je v háji. Nastupuje jediný Petz a za chvíli jedeme ve 3 skupinkách. Bojuji, ale dvojičku kousek před sebou už nedojíždím ani v mírnějším závěru.
  
  Nahoře čekáme na dalšího němce, pauza na čůrání, pak klidný pokec směr přehrada. Nikdo už nechce nic jet, kvůli tomuhle jsem do Teplic tedy nejel. Padnu na špic a jedu tempo s nástupy ve stoupáních. Skupinka nehodlá střídat, ale lepší než jet sám.
  
  Stavím na občerstvovačce, sice nic nepotřebuji, ale chci si to prohlédnout, v závodě bych tu jen prolítnul. A také chci nabalit větší skupinu a dát následujícím 70 km nějakou dynamiku.
  
  Nepovedlo se. Začínají totiž projíždět závodníci bez zastavení. Odjíždím, beztak už zbývá jen rovina s jedním kopečkem a pár brdky. Holt si potrénuji nástupy při odpárávání soupeřů z háku.
  
  Za chvíli první oběť na obzoru. Snažím se ho přeletět, ale chytil se a v háku drží. Nemiho dojíždíme v kopci za odbočkou zpět k přehradě. Jedeme 3, táhnu špic. Stoupáme na Klíny, ani nenastupuji a najednou Nemi něco volá z dálky. Z vysoké školy cyklistiky v Beskydech vím, že čekat na kopci se nevyplácí, nechci jít pěšky A hlavně si to chci udělat těžké, když už se nezávodí.
  
  Ujet druhému ve sjezdu do Litvínova se nedaří. Musím na doučování k Lukovi. Dávám gel a hurá do klesavé pasáže směr České středohoří. Stín mi střídat nebude, nemá číslo a kolegiálně se nehodlá míchat do závodu. Sice jsem to neměl v plánu, ale číslo na kole a zaváděcí auto na horizontu dělá zázraky. Valím neskutečné tempo a z něj nastupuji abych stína konečně urval.
  
  Bohužel si moc nepokecáme, rádio je vypnuté. Hukot vysokých ráfků prořezává fandění regulovčíků u trati. Tohle se neomrzí a nabíjí to energií.
  
  Zkouším terezín, nástupy už jsou hodně bezzubé, tempo vadne. Občas sice stín chytá díru, ale zase se dotáhne. Tohle nevybojuji. 20 km před koncem výletu se loučí, prý jak hákovat Cancellara.
  
  Jsem v háji, borec v háku mě fakt nutil makat. Teď už mám jen číslo, zaváděcí auto a půl hodiny bolestí. Dávám gel a pokračuji. Přeci nezklamu řidiče zaváděcího auta a celý tenhle cirkus. Konečně cíl, cílové video, zapisování výsledků, fotky na Instagram, rozhovor v cíli a bedna.
  
  Muselo to dát spoustu práce, zabezpečení tratě lepší než na většině závodů, občerstovačka na trati a v cíli, výborné espresso a dortíky při čekání na zbytek pole a vyhlášení. Ale Koloděje jsou zábavnější.