Jíťa –
Mamutí fantazie
Sobota 4h ráno a já vstávám plna obav z dnešního dlouhého dne. V hlavě se mi neustále honí černé připomínky Krakonoše, kam jsem také vstávala brzy ráno a nedopadl zrovna podle představ. V Praze na srazu jsem tak akorát, Kolíkáč přijíždí a nakládáme týmové auto, ještě foto se Šlapkovským transparentem a můžeme vyrazit. V Prosenicích parkujeme na louce a potkáváme další Šlapky, Laca a RiCe. Protože je fronta u registrace, tak se ani nerozjíždím a jdu si stoupnout na start za Vláďu, ať se mám kam prosívat. V balíku neumím předjíždět, naopak mám pocit, že všichni za mnou už předjeli mě, jen HonzaB a Kolíkáč mi dýchají na záda, tak zněla domluva. V hlavě mi běží myšlenky, že je nechci zklamat, když se pro mě obětovali na úkor svého výsledku a pořád mě straší podivný pocit, že se bude opakovat indispozice jako na Krakonošovi. Do Lipníka sjíždíme na chvostu, zato v početné oranž grupě, kromě mých dvou domluvených domestiků je tu Ryba, Sergei, vt a možná i další. V balíku před námi jsem chvíli sledovala helmu Nemiho, Vláďa už je mimo dohled. Po prvním kopci, prý nějaké Radary, se eliminuje čtyřčlenná VŠ partička a pár dalších jezdců se nabalí. Tahají ale nejvíce moji věrní gentlemani, Ryba se ukáže s postupujícími kilometry ve výtečné formě a Kolíkáč s HonzouB do toho domestikování dávají vše. Trochu mě zlikvidovaly nekončící brdky cestou k Tesáku a tam už mě chlapci nechávají jet si svý a berou mi bidon, s tím že počkají nahoře na občerstvovačce. Začínám pociťovat to co na Krakonošovi, únava z nevyspání, nohy nejedou, cpu do sebe pořád gely, tyčinky a ionťák, ale žaludek se zdá to nechce vstřebat, takže mám pocit strašné přeslazenosti a že asi nejsem schopna už nic další pozřít, přitom mě spaluje neuhasitelná žízeň. Připisuji to především 4h spánku a nahoře už zdaleka křičím na občerstvovačku s prosbou o Colu. Snad mě to probere a žaludek zklidní. Jedna ani dvě nestačí, po třetím kelímku, kdy mě nazvou Colovou královnou, se vrhám zpět do pedálů a do sjezdu...moc to nepomohlo, Troják funím za Kolíkáčem, že už rychleji nemůžu, když vidím HonzuB, jak pořád poodjíždí. Asi i svědomí mě paralyzuje, že je musím štvát, když při závodě nejedou to, na co mají, ale musí na mě co chvíli čekat. Mé nízké a teď ještě nižší sebevědomí mi v hlavě hlodá, také myšlenky, jak jsem ty maratony jezdívala na krev, aby mi skupinka neujela, a teď si tu zařvu "MOC" a vím, že mi moji pomocníci neujedou. Vtipný moment (už nevím kde přesně na trati) nastal, když se toho chytnul jeden beztýmový člen naší skupinky a taky si zařval MOC a zjistil, že to funguje... Je to krásný pocit být součástí takového přátelského týmu a motivuje mě zlepšovat se, aby už na mě příště čekat na kopci nemuseli. Jenže dneska fakt nemám svůj den a zatímco Ryba jede čím dál lépe, u mě je tomu s přibývajícími kilometry naopak. Kolíkáč se ukáže jako skvělá psychická pomoc, to jak se drží kolem mě, jak mě povzbuzuje na Grapech, kde mi fakt není dobře a spíš stojím na místě než jedu, za to velký dík. Po Grapech už valíme do cíle, 4 Orange figurky a 2 další, co jsou asi rádi, že jedou s námi a nedělají žádné vylomeniny ani nástupy, za což jsem vděčná. Když už vše vypadá, že zdárně dojedeme do cíle, chytne mě na rovině podruhé v životě křeč do stehna. Zjišťuji, že nevím, jak s tím naložit, chvilku přestanu šlapat, poleví ostrá bolest a postupně to rozjedu. Zbytek cesty jsem dost opatrná, aby se to neopakovalo, ale asi další náznak toho, že jsem dnes ve své kůži nebyla, páč na křeče fakt netrpím. Své způsobilo i vedro, na které zatím nejsme moc adaptovaní, asi i lehký úpal, když doma vidím na zádech obtisklé Verano (ode dneška už vždycky namazaná...), ale i tak můžu být spokojená. Velkým zážitkem pro mě byl dojezd do cíle ve čtyřech Oranges držících se za ramena (doufám, že budou fotky) a na bednu to taky vyšlo. Přede mnou byla jen jedna Polka z mladší kategorie, ale o tom jsem věděla celou cestu. Ta jela výborně. Přátelské posezení u řízků a piva bylo krásným zakončením celého maratonu. Cestou domů v autě živo, těch společných zážitků a dojmů, to muselo vše ven. Když to srovnám s předchozími maratony, kde jsem si jezdila na vlastní pěst a někdy vyšla skupina slušná, jindy skvělá, někdy zas nic moc a jen trápení, tak tohle bylo úplně wo něčem jiném. I když ty kopce a distance pořád bolí, tak je to zábava, má to náboj, prostě fantazie... Slovy Kolíkáče: "Díky, že můžu..."
Nemi –
Maraton natřikrát
Jedenáct Šlapek na startu prvního letošního maratonu, pro mě vůbec prvního letošního závodu. Maratonem je už cesta na start, ať už jedete z Popradu jako Kocot, nebo po D1 jako my se Sergeiem. Pospícháme natolik, že kdybych neslyšel na svou přezdívku, jel by Sergei v tropickém počasí hledat Dreamerovo pítko. Je odstartováno a já se snažím posouvat dopředu za orange companeros. Zdravím Kolíkáče, ale v tom obřím chumlu nevidím nikoho dalšího. Účast je hojnější než loni. Vzadu peloton nervózně škube, ale naštěstí si přede mnou nikdo nelehá. Ve sjezdu do Lipníku se pole natahuje a já mám prostor dojet Vláďu. Jenže ne na dlouho, protože začíná čtyřsetmetrový kopec Slavkov-Radary.
Tady musí člověk nechat všechno, co za zimu nasbíral, protože se právě rozhoduje, kdo s kým pojede většinu závodu. To stoupání nemá konce a každou minutou se propadám. Nahoře chytám formující se asi patnáctičlennou skupinu. Je tu Pavel Popiolek, který sonduje stav našeho týmu. Neví, že jeho letitý soupeř Kolíkáč jede za jinou kategorii – Z40. Je tu Polka Karolina, pozdější absolutní vítězka v ženách. Tempo je spíše výletní, protože trasa je ještě dlouhá jako týden před výplatou. Legrace však končí ve stoupání na Tesák. Sklon je čím dál ostřejší a tempo čím dál vyšší. Lepší část skupiny odjíždí a já bojuji o přežití jen kousek za nimi. Spolu se mnou Michal Ďurica. Hecuji ho, že borce a borkyni před námi musíme sjet. Po sjezdu je naštěstí krátký brdek, kde naštěstí už tolik nejedou, a tak se zase spojujeme. Menší díru na chvíli chytám i v kratším kopci z Držkové.
A tak když dorážíme pod ikonické Grapy, stoupání připomínající alpská pasa, nezbývá než se domluvit s Michalem, že dále už budeme pokračovat jen spolu. Ochabující morálce na Grapech vydatně pomáhá několik povzbuzujících diváků. Kritické pasáže, kam diváci nedohlédnou, však na kašpárka vyjíždím jen tak tak. To by bylo zase řečí, kdybych opakoval předloňské Kasárne. Časomíra nám po spurtu s Michalem naměřila na desetinu vteřiny stejný čas. Analýza cílové fotografie ale potvrdila, že Michal delšíma rukama dále hodil svoje kolo, a tak mu náleží celkové 81. místo. Naší vítězkou je ale Jíťa, která musela absolvovat pěší maraton na pódium, a to hned třikrát. Tak zase příště, díky!
Ryba –
Oranžový Mamut
Letos už mám v nohách docela dost kilometrů, dokonce jsem ujel amatérské Flandry, ale problém s levou nohou se rok od roku zhoršuje. Anatomický rozdíl v délce nohou o 1,5 cm se naplno projevil po čtyřicítce. Nicméně poslední testovací tréninky a podložky pod kufry mi dodaly naději, že bolest bude snesitelná. Ale vezmu to pěkně popořádku.
Skvěle jsem se vyspal a vyvenčil psy. Mělo být horko. Mám horké počasí rád, navíc letos vozím litrové bidony, takže se nebojím, že bych uschnul. Nálada je výborná, všechno stíhám, dokonce mám i správnou trasu nahranou v Garminu. Den předtím jsem si na WhatsAppu přečetl, že Kolíkáč a HonzaB plánují dělat domestiky pro Jíťu. Říkal jsem si, že bych taky rád pomohl: cyklistika je týmový sport, a právě proto ji miluju. Ale nebyl jsem si jistý, jestli kvůli té noze přežiju první kopec, tak jsem na výzvu „Kdo další?..“ raději nereagoval. Přesto jsem se rozhodl, že pokud se udržím, určitě se pokusím pomoct.
Na startu mi Kolíkáč sám navrhuje, ať se přidám, a já už cítím určitou zodpovědnost: prostě musím zkusit přežít. Odstartujeme. Doslova za 5 minut mi úplně vypíná levá noha. Snažím se ji nějak roztočit, ale povede se mi jenom vyhnat tepy nahoru – kvůli té trhavé jízdě jsem to udělal ještě horší. Snažím se nekoukat na Garmin a jen si opakuju: „Hlavně ať teď není kopec, jen to ne...“ Ale pípnutí Garminu ukazuje 4 km na vrchol. Ubohých 190 wattů (moje 2. zóna) a tepovka 170. Nemůžu najít převod, který bych ušlapal. Když jsem v kopci unavený, vždycky si můžu stoupnout a „tančit“ do pedálů jak dlouho chci, ale teď se prostě nezvednu: ta bolest je příliš ostrá. Dá se to přirovnat snad jen k prudké bolesti zubů – zdá se, jako by mi do nohy vůbec neproudila krev. Napadá mě, že to zabalím, ale cyklistika je týmový sport, musím bojovat ne za sebe, ale za tým. Tahle myšlenka mě motivuje. Otáčku za otáčkou nějak stoupám, zvedám se ze dna...
Můj pohled je přilepený na třech oranžových bodech, které se pomalu zvětšují... Přibližuju se, ale zbývá 400 metrů stoupání a úplně mě to odpojí. Vtom ale vidím, jak se HonzaB ohlíží a říká, že je tam Ryba blízko. Cyklistika je týmový sport: sjíždí ke mně a posledních 50 metrů mu jedu v háku. Sám bych to vzdal, to vím jistě. Letíme společně dolů. Bohužel ve sjezdech a na rovině proti větru jsem moc platný nebyl: snažím se pomáhat, ale akorát všechny brzdím.
Pak ale nastal zajímavý zlom v mém rozpoložení: čas jako by se vrátil, úplně jsem zregeneroval a noha mě prakticky přestala bolet. V předposledním kopci před bufetem jsem nohu trochu otestoval – „tančit“ ze sedla už můžu. Poslední stoupání mě neděsí, spíš se bojím, co přijde pak. Snažím se maximálně pošetřit síly na Grapech, abych byl aspoň trochu užitečný, ale když po stoupání najedeme na vítr, jsem absolutně k ničemu. Ale aspoň jsem udělal křoví pro hromadnou fotku v cíli :).
Spousta emocí. Jsem nesmírně vděčný celému týmu a Jítě patří obrovská gratulace – bylo to velmi důstojné a krásné vítězství!
::
Propozice ::
Profil a mapa ::
Garmin ::
Diskuze ::
Celkové výsledky :: Foto :: Flyby