Večer před závodem byl poměrně dramatický. Marťas, která vymyslela, že udělámě čistě ženský tým a na časovce družstev Spící panna si dojedeme pro bednu, ohlásila že nejede. To byl problém, protože abychom získaly body do UACu, muselo mít družstvo alespoň 3 UAC členy. A my teď měly jen dvě - Cancellaru a Fáfi. Já jsem se letos do UACu nepřihlásila. Se složením týmu jsme tak šachovaly ještě hodinu před startem, nakonec to ale dopadlo jak nejlépe mohlo - získaly jsme dvě posily, Lenku Bartošovou z týmu H.I.C. (tu znám z Křivoklátského peklo, praly jsme se tam o poslední a předposlední místo
) a Markétu Sládkovou z týmu Scott Scania Kolín. Tím jsme se sice rozloučily s myšlenkou na čistě šlapkovský tým, ale důležité bylo, že jsme se daly dohromady a podmínku pro 3 UAC závodníky jsme splnily.
Po registraci jsme byly projet, trať závodu vedla po hlavní výpadovce (silnice číslo 16) z Mělníka. Dost jsme se proto obávaly provozu, ale nakonec to docela šlo. Protože foukal silný boční vítr, nacvičily jsme jízdu v lajně, šikmo za sebou. Na čase, po jaký bude první jezdec na špici, jsme se nakonec nedomluvily, respektive řekly jsme si, že to uděláme pocitově.
Startovalo se od 11:30, náš čas měl přijít ve 12:14. Během čekání byla dost zima, hlavně byl nepříjemný studený vítr.
Konečně jsme se postavily na start a čekaly na odpočítání. Tři, dva, jedna, start, vyrážíme! Nedaří se mi zacvaknout levá tretra, vychází to až na potřetí. Kruci, blbej začátek. Naštěstí holky v pohodě dojíždím, ke kruháku, na kterém odbočujeme vpravo se jěště nejelo tak rychle. Hned po kruháku přichází první stoupání a okamžitě se do nás opírá silný vítr. Vytváříme formaci, na čele je Markéta. Čekám že ji kombinace stoupání a větru unaví a tak rychle odstoupí, ona však táhne neuvěřitelně dlouho. Po ní nastupuje Fáfi a zrychluje. Před závodem říkala, jak na kole moc nejezdí a ze závodu měla obavy, tady však předvádí parádní výkony. Po Fáfi jde dopředu Lenka, jak zalehne do časovkářských nástavců, také jí to jede parádně. Nestíhám moc sledovat Polara, jen občas na něj mrknu a tak mám představu o tom, že pořád jedeme hodně přes třicet a můj tep je průměrně kolem 180. Teď přišla řada na mě, sakra, to je ale rozdíl jet na špici! Snažím se držet rychlost a je to fakt dřina, mám pocit, jako bych jela proti větráku. Začínají mi tuhnout nohy a tak dávám rukou znamení a odstupuju, otěže přebírá Cancellara.
Takto pěkně pravidělně točíme a kilometry ubíhají. Trasa se na první pohled tvářila jako rovinatá, ve skutečnosti byla spíš taková mírně zvlněná. Na těch cca 43 kilometrech jsme nastoupaly 245 metrů.
V protisměru nás postupně míjely další šlapkovské týmy, zamávaly jsme si a v duchu popřáli dobrý dojezd a pak už se zase soustředily na sebe. Myslím, že nám to jelo moc pěkně, všechny holky jely parádně, Markéta mě pořád fascinovala tím, jak dlouho dokáže vpředu táhnout (a to je jí teprve 18 let!) a Fáfi zase dynamitem, jaký má v nohách. Cancellara je rovněž výborně, ale u ní je to už letos tradice. Někdy po jednadvacátém kilometru jsme před sebou zahlédly policejní auto a žluté vesty, bylo jasné, že před námi je polovina tratě. Do pravotočivých zatáček jsme musely trochu zpomalit, přes most jsme se pak dostaly do protisměru, kde se nám podařilo rychle se opět zformovat. Do čela se dostala Fáfi a rozjela strašný kule. Koukám na Polara a nechápu, jedeme do kopce a já vidím rychlost 35 km/h! To bylo šílený. Podařilo se mi rychlost udržet, ale dost jsem se tam vyšťavila.
V následném sjezdu bylo možné si trochu odpočinout, stoupání na 25. a 29. kilometru už mi ale dělalo problémy. Po odstřídání jsem se vždycky propadla, přede mnou se udělala díra a já začala větrat (viz obrázek
). Asi bych měla obrovský problém skupinu dotáhnout, kdyby mě pokaždé nezachránila Cancellara. Dávala na mě pozor a jak viděla, že začínám ztrácet, zpomalila, počkala na mě a do balíku mě dotáhla. Pomohla mi takhle dvakrát nebo třikrát, za což jsem neskonale vděčná. V poslední třetině už mě pak holky nenechaly ani střídat a odmakaly to za mě, to jsem se styděla. Jela jsem ze všech sil, na rovinách jsem tempo stíhala v pohodě, ale ta stoupání mi prostě tradičně nešla. Poslední kopeček před cílem, který byl na jeho vrcholku, už byl na morál. Holky (Cancellara, Fáfi a Lenka) za to vzali a spurtovaly, čas týmu se totiž počítal podle prvních tří jezdců. My s Lenkou jsem jejich nástup nezvládly a cíl jsme tak protnuly o chvíli později.
Jely jsme se ještě společně vyjet a po cestě jsme závod probíraly. Byly jsme z toho všechny nadšené, gratulovaly jsme si, že jsme to zajely pěkně a užily jsme si to. Ještě větší radost jsme pak měly na vyhlašování výsledků, kde jsme zjistily, že jsme vybojovaly druhé místo! Naši kluci (Kuře, Malina, Radek a spol.) získali navíc v hlavní kategorii skvělé třetí místo, takže to byl veleúspěšný závod
Holky, ještě jednou moc díky, bylo to super!
