Akce Brdský švih 2006

Akce Brdský švih patří do kategorie CKKV Hobby Cup. Datum: 2006-06-25.

Nejdelší varianta má délku 90 km.

Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Výsledky CKKV :: Výsledky UAC :: Fotogalerie

Historie: 2004 :: 2005

• D!ablo – Co prozradil HAC4 ...
  
  

  akce\70\foto\20060625_brdskysvih_web.jpg

  
  
  
• Jestřáb – Brdské peklo
  
  Brdské peklo
  Ráno vyjíždím z JM na start do Řevnic vcelku s dobrou náladou a malým zpožděním. Přijíždím na Zbraslav kde jíž číhají odpočatí Igor, Miki, Kolikáč a další dva borci balíku, kteří ale dnes nezávodí. Cesta je klidná a vše je naprosto v klidu.
  Přijíždíme, registrujeme se docela se nás sešlo dost jak šlapek tak lidí do balíků, samá elita, kterou vidím většinou jen na startu a pak až na bedně.Při registraci zjišťuji, že musím startovat v prvním balíku, jsem neskutečně nadšen, a už se těším jak mě utrhnou a pak pojedu sám.
  Přesně tak to bylo v reálu ve 1/4 kopce je nechávám jet. Vůbec mi to nejede, nemám den jezdec, nohy jako špalky z bukovýho dřeva a ještě jedou 18 až 20. Pařák jak ve skleníku, prostě ideální rozpoložení, krátce po startu. Dávám se dohromady s dvěma kluky, jeden je prodavač z obchodu od Štorka, druhý mladší asi 25 let kluk, postavou spíš sprinter, jezdí UAC letos prvním rokem.
  Na Řevničáku na nás řve Miki, já už ji vůbec skoro nevnímám. Dole pod kopcem někde za Mníškem jsem na slunci už tak upraženej, že si přeji aby lilo nebo chumelilo a mrzlo dohromady. Pomalu chytám zimnici z vedra a začínám myslet, že to zabalím. Na mě fakt moc hic a navíc se trápím a jede mi to jak zvířeti po trefení jedovatým šípem. Někde před Dobříší nás dojíždí 2. vlna, Vyhup na čele za ním všichni ale jedou úplnou pohodičku v poklidu sjíždějí, žádný kalup. Vybízím ho ať se schová do balíku a šetří se na závěr. Projíždíme s nimi Dobříší, vjíždíme na kostky a mám pocit že vjíždím na písečnou pláž kolo se vlní, boří poskakuje a třese se mnou. Tak to ne nechci se utlouct, moji kluci odjíždějí asi o 200 metrů ale mám je na dohled, dojíždím je protože na mě čekají. Ten kopec za Dobříší se mi jede jakž takž, ale je to spíš úmorná cykloturistika než závod, trápím se furt dál, ale už nemám na výběr jak se rychle vrátit zpět takže musím trpět dál.
  Dále už mám z tratě pouze částečné záblesky utkvělé v paměti jako naplňování bidonů ve studánce v kopci před Jinci, studánku znal kluk od Štorka, to byla spása krásná ledová voda plním vše co mám, chladím se a relaxuju. Předtím nás už předjel Diablo, jel na špici ale jeho šlapání bylo rychlé ale už ne ladné asi byl zde už docela načnutý. Sjezd do Jinců byl taky pěkný. Pak byla rovnější pasáž před posledním kopcem přes Brdy, tak jsme sbírali s kluky poslední zbytky všech sil a hecovali se, že ten kopec vyjedem. Nohy mě pálí ukrutně už 20 km a je to horší a horší, chce se mi do nich vlít vodu ale vím že to nepomůže, leju aspoň zbytečky kapek vody za krk, trochu to chladí. Ten kopec se mi jel docela dobře, vzpomněl jsem si že jsem ho jel již jednou dolů a není tak dlouhý a je spíš prudší. Jdu tedy na špici a rozjíždím tempo, jedu, bud přežiju nebo zdechnu. V polovině vidím jednoho závodníka úplně vyšitého jak je skloněn nad kolem a je úplně grogy. Projíždíme asfaltovou marmeládou v zatáčkách a dostávám se bez problémů až na vrchol. Tento kopec se mi jel úplně nejlépe ze všech na trati. Pokračují dál, klukům ze skupinky odjíždím mám tak 30 s náskok ale jedu s tím že mě dojedou.
  Nemám už ani kapku vody a to už asi půl hodiny. Jsem vyschlej na troud. Největší utrpení jsem myslel že mám za sebou, ale to byl omyl, to jak jsem jel poledních asi 15 km na totálním slunci si vůbec nepamatuju. Předjel mě HonzaA, ještě s dvěma kluky a po minutě Kolbaba. Oba chtěli ať jedu s nima, ale já byl už úplně vysmaženej a bez vody a morálky vůbec jet dál. Začínám si představovat studenou hospodu s kamennou chladnou podlahou a natočenýma studenými sklenicema piv, to mě drží v sedle a v duchu ochlazuje jinak byl se skácel z kola. Projedu Liteň kde můj zrak hypnotizuje hospoda u silnice a pak pumpa, kde má sto chutí zlézt z kola. Přišourávám se do Řevnic na kostkách jedu rovně k zámku, jsem totálně mimo, jedu zpět a hospy doleva, kde zase málem slejzám pro něco k pití. Jedu dál a závěrečný úsek po kostkách kolem hřbitova a serpentiny nahoru bych nechal jezdit CKKV celý léto v 35 st. na slunci a nasucho každej den až do vyléčení. Značka na silnici 600 m do cíle mě totálně oddělala a musím na pár vteřin zastavit před poslední zatáčkou, protože na slunci už nemůžu vydržet ani vteřinku. Teď už vím co je to zkolabovat na cílový čáře. Potom co zase vidím na cestu dojíždím do cíle. V cíli nemá nikdo ani kapku vody. Už jsem mrtvej, takže mi to už ani nevadí. Kutálím se skopce dolů přímo za vodou a pivem do hospody kde už jsou asi všichni kromě mě.
  
  
  
• Jiřík – bsvih
  
  Co by to bylo letos za závod bez defektu. Tentokrát mně postihl již na druhém kilometru, a krizový scénář s představou časovky jednotlivců na 90(88) km dostal jasné obrysy. Má to ale i výhody. Člověk se např. nepřimotá do hromadného pádu. Navíc mně tak nezničili točilové na rovinách, a mohl jsem si jet své tempo. Na rovinách jsem také hodně ztrácel, a posouval se vpřed jen v kopcích. Vzadu jela časovku jednotlivců většina lidí, dvojice byly k vidění pouze ve složení dáma + doprovod. Ve sjezdu z Hradce mně dojel nějaký rychlý borec, kterého jsem za sebou viděl téměř od Dobříše. Vůbec nevím odkud se vzal. Z kopce a po rovině jel pekelně rychle, a poodjel mi i v dlouhém kopci z Hostomic. Dlouho jsem pak udržoval asi 30m odstup. Uvažoval jsem jestli mám přišlápnout, ale byla by to hloupost, neboť by mně na rovinách zcela zničil. Naštěstí jsem před sebou spatřil větší skupinu vedenou Igorem. První světlý okamžik závodu. Rozhodl jsem se, že se s touto skupinou svezu. Sice jsem zpomalil, ale jak jsem byl rozjetý, tak jsem kus odjel a čekal nahoře. Nahoru dojel Igor ještě s jedním člověkem. Pak nastal koncert s Igorem. Dá se říci, že jsem vlastně za defekt rád, neb jsem se mohl s Igorem svést. Velká škoda, že je Igor slabší v kopcích, ostatní cyklistické dovednosti ho podle mě řadí hodně vysoko. V hnusném kopci před Bykošem jsem nechal Igora svému osudu, ale nevím jestli to nebyla blbost odjíždět kvůli několika desítkám sekund a dvěma, nebo třema kusům, které jsem ještě předjel. Celkově mám smíšené pocity. Jsem velmi spokojen, že jsem to vůbec ujel. Neskutečné bylo, že mně nepřepadly křeče ani nějaká větší krize. Hotov jsem tedy byl a např. představa cílového kopce mně děsila již 15 km před koncem. S časem samozřejmě spokojen být nemohu, co je ale hlavně nepříjemné, že vyšlo v celé nahotě najevo, jak ty roviny opravdu neumím.
  
  
• Kolíkáč – Sahara v Brdech
  
  Po Rampušákovi jsem se necítil zrovna nejlépe fyzicky, na kolo jsem vyrazil až v pátek, kde mi to vůbec nejelo, ale na Švih jsme se těšil, nádherná trasa a atmosféra se potvrdila, bohužel jen ten můj výkon stál za něco...
  Ráno nabírám Igora u Smíchovského nádraží a navádím ho na tradiční stanoviště u železničního mostu, odkud startuje rychlík do Štěchovic. Už je tu Pavel Čadil a další klasičtí účastníci z balíku. Kecáme s Igorem, který je překvapen na jakých nízkých tepovkách jede 40km/hod., pod Barranďákem se připojuje Miki a už si to hasíme na Zbraslav, kde postává Vyhup a HonzaA a čekáme na Jestřába, který má malé zpoždění. Přes Černošice přijíždíme do Řevnic, kde se prezentujeme a lejeme do sebe co nejvíce tekutin, bohužel jen z vlastních zásob, protože hospoda je zavřená. Při rozjížďce se zdravím s novým členem Hruškou a s dalšími závodníky, Mirkem Zbuzkem a i se dvěma svými tradičními soupeři a kamarády z CKKV Pavlem Trachtou a Petrem Okruhlicou.
  Je odstartováno, balík se začíná valit do Řevničáku, bohužel ani tento rok mi není souzeno uviset až na vrchol, teplota vzduchu je děsivá, vůbec nemohu nabrat do plic potřebné množství vzduchu a nohy absolutně nejedou, takže první postupný cíl je nesplněn, pod vrcholem zvolňuji a čekám na odpadlíky za mnou, nahoře fandící Miki, díky, před Mníškem už jedeme ve slušné skupince, ale ve stoupání cítím, že mám na víc, musím se krotit, abych jim neujel. Do Dobříše nabalujeme do našeho minibalíku i Marka Vitocha a čekajícího Pavla Čadila, který jede bez čísla jenom část trati. Průjezd přes Dobříš je změněn a prodloužen oproti minulým ročníkům, ale kostky si zase užíváme. Začínáme stoupat na Hradec, skupinka se rozpadavá, ale v kopci vidíme několik se trápících postav, a i dva žluté dresy CKKV, ve kterých tuším Pavla a Petra. Cíl mám tedy jasně vytyčen, ale kopec dává zabrat, přes 15km/hod. to nepřevalím, takže točím a točím, konečně nahoře a už hecuji jednoho kolegu, pojď, sjedeme tu skupinku před sebou.
  Začíná stíhací jízda, která je s úspěšným koncem až za Hostomicemi, kde pomalu začínáme stoupat na Babu. Začínám věřit, že jsem konečně v té správné skupince, ale bohužel se zase dělíme, zůstávám ve vedoucí trojce, okolo studánky, kde nás polévají místní naběrači vody si to hasíme nahoru. Po prvních serpentinách je tu zaváděcí motorka 2.balíku, a sakryš, tak to jedu pěkně blbě, před rokem nás dojeli až před Jinci. Rychlostí blesku nás přelítává čelo, Vejvoda, Vitas, Burgr a další, v mírném odstupu náš Vyhup, mám jen sílu mu zafandit, na nějaké zopakování Doksů, kdy jsem se přisál, nemám ani pomyšlení. Nahoře na Babě je to roztrhané na cucky, zase žádná skupinka, jsem bezradný, mám zkusit jet sám a nebo zase počkat až mě někdo dorazí zezadu. Není nějak morálních sil a tak volně točím a čekám.
  Ve sjezdu mě dojíždí několik lidí a šlapeme zase asi v 5 kusech, za Pičínem nás dojíždí Roman Chládek, zavěšuji se za něj a začínáme se trochu střídat, a po rovině a mírném klesání do Jinců si to ve dvojičce pěkně užíváme, bohužel před námi nikde nikdo, v kopcích začínám na Roman ztrácet a tak brdček z Jinců na Běštín už zase sám a dokonce musím zastavit, kvůli projíždějícímu vlaku. Po první zatáčce zjišťuji, že skupinka je kousek za mnou a tak znovu se volně drápu nahoru. Sjezd do Hostomic se ještě snažím skupinku rozjet, a i rovinu do Neumětel, ale moc ohlasu to nemá, většina jede jakoby na jistotu a nebo už nemůžou ... Stoupání do Housinského sedla, dolejšek se mi jede parádně, hlava taky funguje a tak si říkám pojedu na doraz až do cíle, a tak skupinku nechávám za sebou .... bohužel u hájovny mě začínají brát křeče, zvolňuji a od této chvíle se ze závodu stává holý boj o přežití a o dojetí do cíle.
  Nahoře zase jedeme sice ve skupince, ale pohled na ostatní spolubojovníky je hodně smutný, připadáme si jak někde na Sahaře a cíl v Řevnicích je nějakou oázou, ke které se ještě musíme doplazit. Někteří dokonce v Bykoši odbočují zmateně doleva, takže pokračujeme ve třech polomrtvých kusech, každé zvednutí profilu bolí jako čert, chodidla pálí, nohy křečují, voda v bidonech vysychá rychlostí blesku a dojíždí nás zase další skupinka z 2.balíku, zoufale se zavěšuji, ale nejsem schopen udržet nějaké rozumné tempo, hlava přestává fachat, za Litní už je to zase na cucky roztrhané, konečně sjezd do Řevnic, zjišťuji, že jedině sjezd mě vyhovuje, dole je rovinka a já už nejsem schopen otočit nohama, kostky, to je už jen o vůli, která je hodně chatrná, dávám nejlehčí převod a začínám šněrovat poslední šílený, hnusný, prasácký kopec do cíle. A nejhrůznější věc je v závěru, oni to ještě o 300m prodloužili, fakt si užívám hesla "Když šlapu, tak žiju!". V cíli povzbuzující Miki, kterou vidím už v nějaké mlze ...
  V cíli gratuluji všem dojetým, obdivuji Diabla a Mirka, kteří zajeli krásné časy, Mirek mě zachraňuje hltem ionťáku, slabou útěchou je, že kluci z CKKV to vzdali. Rychle dolů do hospody, kde za zavodňuji pěnivými moky od Staropramenu a sdělujeme si s ostatními nádherné zážitky z dnešního závodu. K Barranďáku se vezu za Miki a Igorem a pak rozpálenou Ječnou to domlátím domů. Tak na to kolo zase tak týden nevlezu !
  
  
  
• Strejda – Svih 2006
  
  Na Brdsky svih jsem se dost tesil. Prece neni to klasicky UAC. Je to dost dlouhy, takze me spise marathonske povaze to vyhovuje, snad porazim i nekoho ze svych hlavnich souperu z UAC. Tesne pred startem se rozjizdim do Revnicaku, zahrivam si svalu a obehovy system, na start nastupuji v nejlepsim stavu: ohraty a zpoceny. Vyrazime na trat. Zvlastni, ale drzim se baliku naprosto bez potizi. Akorat ten tep porad leze z leze nahoru a na vrcholku uz je jen 3 tepy pod maximem. Neprehanim to? Asi prehanim. A tu ranu mne ujizdeji vsichni. Posledniho se drzim HonzyA, ale i ten je pryc. Ohlizim se zpatky a nejake zavodniky tu vidim. A zacina se takove vzajemne pomerovani. S nekym jet je nuna, jineho zase neuvisis. Na vrholku Hradce vidim za sebou velkou skupinu, a rikam si, spadnu do ni, a pojedu v klidu. Jenze pak ta znama hystorka. Nikdo nechce na spicku, a jede se pomalu. Kdybych je tahnoul az do cile tak v cilovem kopci budu posledni. Co ted? Najednou vidim zarici optimizmem usmev Jirika. Ten pichnoul uz na Revnicaku, a ted nas dojel. Nabizi mne pomocnou ruku. Nu to se neodmita! Ujizdime skupine a dalsich 30 kilaku jdeme spolu. Sice v kopcich musi na me cekat, ale to je kamarad! Nekolik jedincu predjizdime, a ty uz nejsou schopni zrychlit aby se nas chytili. Pak JIrik prohlasuje, ze ted bude strasny kopec, dlouhy a prudky, a mizi v dalce. Jsou tu ale dva borci, co jedou dost slusne, a dojizdime uz spolu. Piti dochazi, v zaverecnem kopci k hrbitovu mam krec jako des, ale nakonec jsem v cile, a pak u hospody. Jestrab na mne ceka s pripravenym pulitrem. Nu to je kamarad! Jen to zahucelo, a jdu pro dalsi. Zpatky jedeme pomalym vykluzovacim tempem a tahne nas Miki. Sice se jednou ze slusnosti ptam, zda ji nemam vystridat, vidim chapavy schovivavy usmev a uz drzim hubu. Krasny zavod, za rok jsem tu zas. Ze statstiky uvedu jen jeden udaj: Prumerna teplota 31, minimalni teplota 28, maximalni 37.
  
  

Fotografie