Kolíkáč –
Anketa2008
1, Jak hodnotíš sezónu 2008?
V porovnání s předchozími sezónami jsem najel méně km a zúčastnil se méně závodů, měl jsem i zdravotní problémy, jak na začátku sezóny, tak i v červenci, kdy na mě skočila angína, kterou jsem neměl snad 20 let
Ale i přesto jsem prožil letos dosud nepoznané cyklistické momenty, které ve mně hluboko zůstanou.
2, Nejkrásnější zážitek ze sezóny 2008?
Moc jich bylo, moc… Vše začalo Prvním šlápnutím, první ofiko závod, ty nervy okolo organizace, to nikomu nepřeji a pak mega účast, kde nechyběly hvězdy amatérské cyklistiky… Pak se roztočil tradiční kolotoč závodů, na Břežanské osmě jsme se Šemíkem alias „prošité duo“ dokázali vzdorovat nejlepším Šlapkám. A premiérám nebyl konec, přišlo Šlap okolo Slap, kdy jsme uspořádali první oranžový UAC závod, zase obdobné nervy jako při PRSu, ale nakonec se vše povedlo. Pak mě po roce absence přilákal Mamut Tour a nelitoval jsem, být součástí asi největší orange skupiny na maratónu, kterou jsem kdy zažil a pak předjetí uprchlíka Gejzy v cílové rovince, to nemělo chybu. A přišly kultovní Praha-Doksy, poprvé jsem uvisel až pod Řepín, ta mladoboleslavská v prvním balíku, to bylo pro mě hodně silné a vrcholem květnové klasiky byl fandící Vyhup na Romanově, neskutečný pocit. Další překonanou osobní metou byly rovinaté Sojovice a průměr 40km/hod. na 99km, pak dlouhý Ramp, obhájení průměru 30km/hod. nebylo až takovým zážitkem (hodně to bolelo), jako ta atmosféra okolo závodu, oranžové tiskovky v Herolticích, jak před, tak i po závodě, to byl nášleh! Z dalších silných momentů byla pro mě Dobříš na Brdském švihu, kde jsem se ještě vezl v čelním balíku, ale to byl na dlouhou dobu poslední příjemný zážitek na kole. Pak zdravotní komplikace a málem zabalení sezóny, ale nakonec jsem se dokopal na Krále Šumavy a navzdory tomu, že jsme nesjeli RiCe, tak jízda s Kaprem to bylo splynutí oranžových duší
. Já vím, on ještě Šlapka oficiálně nebyl, ale cítil jsem vnitřně, že je náš.
Tak jak koukám, těch zážitků zase bylo hodně, a to jsem ještě nezmínil moje oblíbené Koloděje, ten základ, bez kterých bych asi ty předešlé okamžiky nemohl zažít. Vše ale přebíjí vědomí, že tu naši oranžovou káru táhneme společnými silami stále dál a dál a ten sen nekončí, ba naopak!
3, Nejhorší zážitek ze sezóny 2008?
Tak jednoznačně zdravotní problémy, prostě když člověk sedí s vařícím čajem u počítače, chrchlá a teče z něj rýma a sleduje v březnu, jak všem naskakují kilometry a on se ani nemůže venku projít, to je děs. A což teprve v červenci, v tom měsíci cyklistice zaslíbeném, kdy jsem zase fandil doma při TdF a chodil na píchaný penicilin a všichni okolo závodili a závodili…
4, Nejlepší šlapkovská hláška či úryvek z reportu 2008?
Mamut Tour - Quit: „Ale zhruba za 5 minut nevěřím svým očím... 4 oranžové zadky předemnou, to nemůže být nikdo jiný než naši... Jako by do mě střelil, opírám se do pedálů a utíkám mé skupině a voláám: "Kucíí ahoooj.." Od této chvíle zažívám nejhezčí závodní okamžiky v mém životě. Jet v oranžové pětce je pro mě velká čest... Ani jsem se nenadál a je za náma 50km... Takhle dobře se mi v závodě snad nikdy v životě nejelo...“
5, Nejlepší šlapkovské foto sezóny 2008?
Mám dvě fotky, jedna je z
PRSu, fascinuje mě ta narvaná silnice k prasknutí a druhá je od Petra Janouše, dvorního fotografa UACu ze
Šlap okolo Slap, kdo by na to před pár lety pomyslel, že uspořádáme UAC závod.
6, Nejlepší šlapkovský report sezóny 2008?
To nedokážu říci, myslím, že každá Šlapka, která se podělí o své zážitky s ostatními si zaslouží uznání, protože web nám sice hodně lidí závidí, ale kdyby nebylo Vašich reportů, byl by k ničemu... Takže díky všem věrným dopisovatelům
7, Jak probíhá zimní příprava?
S kolem jsem vlastně praštil hned po Králi a v plánu mám začít pozvolna v lednu, takže to bude dokonalá pauza.
Snažím se teď věnovat sportům, na kterých jsem vyrůstal a teď je zanedbávám, tudíž jednou týdně tenis a snad se podaří i nějaký hokej v hale.
8, S jakými cíli vstupuješ do sezóny 2009?
Zopakovat letošní sezónu bez výraznějších zdravotních pauz, tak si můžu za rok poblahopřát
. Ono to ale zase bude těžší, protože něco obhajovat, to dá větší zabíračku. Ale prozradím jeden tajný sen, který máme se Šemíkem, dát B8 pod hodinu! Ale jak říká klasik Iceman: „Cyklistika je pro mě „jen“ zábava, a to i přesto, že jsem jí totálně propadl. Kdyby mi tedy měla přinášet starosti, špatnou náladu, stres (starťák nepočítám), to bych s ní raději skončil.“
Ve šlapkovských plánech si přeji, ať zvládneme se ctí naši trojkombinaci PRS, ŠOS a POS a v cyklistických bitvách, ať držíme vysoko náš oranžový prapor!
Léňa –
První rok se Šlapkami
Začátkem minulého roku jsem chtěl silničku prodat a věnovat se cykloturistice. Na kole jsem už jezdil jen na výlety se zapřáhnutým vozíkem s dcerkou. Pak, ale zasáhl osud. V práci jsem změnil restauraci, a na novém působišti jsem se setkal se starým známým z HH Smíchov, Kubajzem. Nakazil mě svými zážitky ze závodů a zapříčinil, že Šírer zůstal doma. První vyjížďky s ním byly peklo, neujel jsem ani 50km nějakým normálním tempem. Jezdil jsem proto radši sám, aby se se mnou nenudil. Když už jsem si myslel, že snad s ním můžu jezdit, domluvili jsme se a vyrazili od mostu, balík nám ujel ve Štěchovičáku, Kubajz je ještě docvak a já jen smutně koukal, jak jedou 200m přede mnou. Před Dobříši Kubajz na mě počkal společně s Humlikem (kolegou z HH). Cesta s nimi do Prahy byla opět peklo, čekali na mě na každém brdku, rovinky mi pomáhali, až v Modřanech jsem se definitivně odpojil, zastavil u silnice a čekal až pro mě Kubajz přijede autem.
Po této zkušenosti jsem vyrazil na první závod, Třebotovku. Nějakým zázrakem jsem zajel pouze o půl minuty horší čas než Kubajz. Povzbuzen do dalšího ježdění jsme spolu objeli pár závodů (asi dva). Pomalu jsem se začal zabývat myšlenkou zařadit se do nějakého klubu. Znal jsem jen HH Smíchov. Poslední závod bez klubové příslušnosti bylo Křivoklátské peklo. Byl to můj první UAC závod, odpadl jsem hned v prvním kopci (ještě jeden okruh jsem absolvoval s Gejzou a Mírou ze Záluží, ale taky mi ujeli), předjel mě bez problémů také balík B, až jsem zůstal sám a byl dojet Mlhošem (ještě jsme se neznali a jezdil na Duratecu). Byl stejně jako já úplně prošitý, ale obkroužili jsme to celé spolu až do konce. I když mi už nestřídal, tak svým chováním mi přišel sympatický a utkvěl mi v paměti stejně jako jméno klubu za který jel. Další setkání se Šlapkami jsem zažil na časovce v Řevnicích, kde si vybavuji Šlapky, jak si před startem hověly u fontánky na lavičce, povzbuzování a srandičky na startovním roštu (na poslední chvíli přijel takový černý démon (Kuře) plný legrace, z reakci na něj jsem pochopil, že je rakeťák a mezi Šlapkami oblíbený).
Doma jsem otevřel internet a začal brouzdat po cykloklubech CKKV, Vinohradské šlapky, HH Smíchov atd. Sympatický mi přišel klub CKKV, ale jejich členem jsem mohl být, až po absolvování myslím, že závodu Praha – Doksy a tak dlouho jsem nechtěl čekat. Web HH byl o ničem, zato web Šlapek byl nabitý informacemi, nabídl týmovou interní soutěž a stát se členem stačilo napsat! Zkusil jsem to, a hned jsem dostal info od Kolíkáče o přijetí do klubu! Po doplnění všech údajů do karty jsem byl ve Šlapce roku 2007 někde kolem šedesátého místa. To mě hned namotivovalo jezdit, jezdit a jezdit.
První závod na kterém jsem v kolonce klub uvedl Vinohradské Šlapky, byly Stodůlky. Neměl jsem ještě dres a svou bázlivou povahou jsem se ještě k ostatním na startu moc nehlásil. Jen jsem všechny Šlapky obhlížel. V paměti mám především Diabla a jeho přírodní moiru na těle, srandičky, které okolo jeho „moiry“ dělali kluci z CKKV, ale také jsem od nich slyšel slova uznání, že ten Diablo je fakt dobrej a až do cíle ho jistě neuvisí. V tomto závodě jsem jel ve skupině bez Šlapek, ale s Kaprem! Až v cíli, kde již byly Šlapky zastoupeny v hojném počtu jsem se osmělil a šel se pozdravit aspoň s Diablem. Poprvé jsem porazil Kubajze (měl pád…), večer jsem brouzdal na webu, zkoumal karty členů. Vzpomínám, zejména když jsem viděl poprvé fotku Kolíkáče, čekal jsem, že to bude nějaký starší, kulatý člověk, který jezdí rád, ale spíš organizační typ, pak Iceman mi svými najetými km přišel jako nadšenec (na kterého nikdy nebudu mít), Kuře měl na kartě kreslenou postavičku, takže mě zajímal, jak vypadá takové Kuře, které vyhrává závody, u Diabla mě zaujal obrovský výkonnostní skok (měřeno umístěním v závodech) který udělal z roku 2006 na 2007, atd. Prostě jsem se těšil na další závod, kde tyto zatím pro mě jen fotky ze záhlaví karet poznám.
Ten závod byl Kopanina. Byla obrovská zima, byl jsem špatně oblečený a jen drkotal zuby, jediné co mi utkvělo v paměti byly scénky, které se odehrávaly při přihlašování na startovní rošt, Šlapky řešily, kdo za kým pojede (vzpomínám si, že první startoval Kolíkáč, prý, že je to předseda), fakt jsem se na dálku bavil. Najednou se tam přiřítili dva blázni v krátkých dresech! Jeden byl Kuře, který měl skoro letmý start a pak Malina, u něj jsem nevěřil, že někdo může mít taková stehna! Já jsem zajel svůj normální výsledek, Kubajz mi dal opět půl minuty. Pospíchal jsem tentokrát do práce, nemohl jsem se Šlapkami pozdravit, jen na webu jsem si přečetl, že Malina vyhrál svou kategorii a Kuře zajel super čas, který mu mezi eliťáky zajistil myslím, že brambory. Už jsem se nemohl dočkat až se s těmahle dvěma šílenci potkám a vyrazím na kolo.
Nemusel jsem ani dlouho čekat, protože hned večer jsem se na netu domluvil s Alánkem, že vyrazíme na projížďku. Setkali jsme se u Tesca na Skalce. Ještě jsem nikdy s nikým se Šlapek na vyjížďku nejel, byl jsem natěšenej, jak dítě na bonbon. A to mi ještě Alánek oznámil, že s námi pojede Malina! Zatím to pro mě byl borec, co vyhrál Kopaninu a měl obrovská stehna! S Alánkem jsem si rozuměl velmi rychle, oba jsme měli slabost pro berounskou značku kol Šírer. Po chvíli našeho živého rozhovoru se z protisměru vyřítil cyklista, Alánek zahlásil: To je Malina. Čekal jsem, že Malina bude nějakej namyšlenej floutek, ale fakt mě překvapil jeho pevný stisk a jasné představení: Ahoj, já jsem Malina! Byli jsme ve třech, kluci mi poprvé ukázali posázavské cesty, většinou jeli ve dvojici přede mnou a vedli živý rozhovor a já se jen kochal (na konci spíše jen visel) jízdou za nimi. Poprvé jsem slyšel o POSu (kluci spřádali taktiku…) o kterém mi zejména Alánek řekl snad úplně vše. Domů jsem přijel velmi příjemně unaven, ale hlavně mě hřálo u srdce, že jsem se dostal do super klubu, se super lidmi.
S Kubajzem jsme přijeli na POS hezky autmo , těšil jsem se na krásný rovinatý profil, který mi slíbil Alánek , na setkání a především na seznámení s více šlapkami. V samotném závodě jsem se seznámil s Gejzou a Lacem, zjistil jsem, že trať není rovinatá, ale zatraceně těžká! Kubajz mi odfrnknul hned na začátku ve skupině s Kolíkáčem. Po závodě už byla atmosféra lepší, poprvé jsem si popovídal s rakeťákem Kuřetem, který básnil o novém modelu od Specializedu (ještě jsem netušil, že Specialized je Kuřete životní postoj - a jak říká Laco S má vytetované na kok..u). Objednal jsem si dresy a těšil se na valnou hromadu.
Před valnou hromadou jsem se ještě stihnul seznámit na vyjížďkách s Icemanem (hned na první mi zapůjčil pumpičku a opustil kvůli mně kolodějský balík, aby mě doprovodil až do Prahy), který mi pomohl dopravit překvapení na VH. Zkoušel jsem přemluvit Kubajze, jestli by nešel se mnou a vyzkoušel na vlastní kůži tu atmosféru ve společnosti Šlapek (nakonec přišel až někdy v průběhu VH, posadil se u baru a z dálky sledoval náš program. Při odchodu domů byl nadšený z té atmosféry a přemýšlel, že k nám přejde, ale že už má objednaný nový dres Smíchova tak nepřejde, mrzelo ho to – asi málo). Seděl jsem u stolu s Konradem, Mirsem a Jestřábem. Po pár minutách jsem si již nepřipadal jako cizí. Nejvíce mě uchvátila presentace závodu kolem ČR od Bigmiga a Rainyho. Samotné vyhlašování Šlapky roku mi představilo zbylé, fyzicky neznámé, Šlapky. Mrzela mě jen nepříliš početná účast. Také nezapomenu na zkoušení dresů od Fabiana na místním WC. Poprvé jsem si zkoušel oblečení v hospodě a nepřišlo mi to divné. Domů jsem šel hrdě se svým diplomem za 29. místo a s obrovskou motivací do dalšího roku, že by to umístění mohlo být lepší!
V zimě jsem nikdy nějak zvlášť nesportoval, hledal jsem tedy na webu jakékoliv informace co dělat v zimě, abych nezakrněl. Rád jsem dostal spousty, nejvíce mi utkvěla v hlavě ta od Kolíkáče: Jezdi každý měsíc 1000km a budeš lítat! Při pohledu na web jsem jen žasnul nad najetými km Radka a Igora (Strejdy). Začal jsem tedy brázdit Polabí ve společnosti především Maliny, Icemana, Honzy Adámka. Občas se nám podařilo vytáhnout i Kolíkáče. Jezdil jsem na horském kole opatřené hladkými plášti a bez blatníků, což mě častokrát vyřadilo ze společných vyjížděk. Časem jsem si pořídil blatníky a zástěrky (díky Kolíkáčovi za materiál). Prvních pár výletů jsem protrpěl, už za Čelákovicemi jsem toho začínal mít dost a to Malina nám vždycky tahal 98% tratě (ale i proti větru jsme jeli 30). Jezdily jsme vždy kolem čtyř a více hodin. Vzpomínám, jak jsme si hlásili kdo, kdy má 100km a tím pádem 5bodů do Šlapky. Probrali jsme snad všechny závody, co se jezdí od maratonů, přes UAC závody až po Dabu. Na těchto výletech mě také kluci, zejména Iceman navnadili na maratony. Z jejich vyprávění a nespočtů historek jsem opravdu nabyl přesvědčení, že maraton musím jet a když maraton, tak ten dlouhý. Díky pravidelnosti našich výletů se mi podařilo každý měsíc plnit kvótu 1000km každý měsíc. Už někdy v lednu, únoru nebylo pro mě ujet přes 100km žádný problém. Tyto výlety jsem prokládal návštěvou plaveckého bazénu v Podolí, kde jsem se již více seznámil s Kuřetem a díky tomu mám, také poprvé v životě karbonový rám. Ale to rozhodnutí pořídit si rám nebo nadupaný cyklotrenažér jsem opět musel zkonzultovat snad se všemi mě známými Šlapkami. Díky poměru názorů 8:2 pro rám, nejezdím na hliníkovém Šírerovi, ale na Specializedu.
Začal se také blížit termín jarního soustředění, na které jsem se přihlásil na Icemanovo doporučení. Byl jsem zvědavý na Juru, o kterém jsem slyšel nespočet historek, kterým jsem někdy nemohl ani uvěřit a moc jsem chtěl bájného Juru poznat. Soustředění nevím jestli splnilo tréninkový význam, ale určitě jsem za něj ohromně rád. Poznal jsem blíže Laca, Pedra, Quita, Rainyho a fakt jen zlehka Juru. Z toho co jsem poznal, jsem historkám uvěřil. Tratě, program nám Jura připravil famózně, atmosféra na ubytovně byla skvělá, večery dlouhé, ale zábavné. Jestli mi práce a rodina dovolí, určitě se s touto partičkou velmi rád opět sejdu na jižní Moravě.
Blížilo se jaro a první závody, a mě stále chyběl šlapkovský dres. Celou zimu jsem všem záviděl jejich šlapkovské bundy, vesty, no prostě cokoli oranžového. Fakt jsem byl na dresy natěšený a nemohl jsem se smířit s tím, že první závody absolvuji opět bez šlapkovského dresu. Na závody jsem už nechtěl moc čekat a hlavně mě zajímalo, jestli se nějak projevily zimní km na mé výkonnosti, tak jsem se přihlásil na bikový závod v Dejvicích. Jel jsem tam, i když jsem neměl svého bika, ale jen bika své ženy tzn. o dvě velikosti menší. Výsledek mě moc nenadchnul, spíš jsem byl zklamaný, že žádné zlepšení nenastalo. Jezdil jsem tedy dál.
Další závod už byl na silnici, časovka Daba. Neměl jsem srovnání, s Kuřetem jsem neměl co srovnávat, tak opět spíše zklamání, že to nejede. První výsledek, který mě pozitivně překvapil, byla časovka v Bášti, kde jsem zajel lépe než Diablo, který do této doby byl pro mě neporazitelný (naposled na SKS mi dal 15minut!). Mé nadšení zhatil PRS, kde mi opět došlo a dojel jsem tak nějak normálně bez většího výsledku.
Také nesmím zapomenout na Koloděje. Zatím jsem jen slyšel příběhy o strašných kaších co se tam jezdí,o Vyhupovi, který to tam s Malinou vždycky oživovali apod. Nechal jsem se samozřejmě zlákat a na první Koloděje jsem jel s tím, že mi někde ujedou a domů to nějak doplácám sám. Na mé první Koloděje přijel Tomáš Vitáček. Překvapilo mě, jelo se volně, případně se čekalo. Iceman mě ujistil, že takhle se jezdí jen z jara, že to teprve přijde. A měl pravdu. Časem se jezdilo ostře hlavním tempovačem byl dle mě Malina, který vždycky odjel a tím nás roztrhal na jednotlivce. Byl-li jsem mezi prvními, tak jsem si mohl pak navršku chvíli oddechnout, ale zaspal-li jsem, tak po dojetí navršek se jela zase čočka a nohy se stávaly mléčnými zásobníky. V Kolodějích jsem poznal Kapra, Álu, bikera s copánkem, traséra Frantu, tahače R. Chádka z CKKV a později také Vyhupa, který po měsících neježdění jezdil naprosto skvěle a po pár Kolodějích jsem už na něj neměl. Podařilo se mi skoro pokaždé (nečekal-li jsem na někoho, ale nikdy jsem toho nelitoval) Koloděje dokončit celé a nemyslím si, že bych jezdil nějak zvášť dobře. Kdyby to borci Malina, biker Jirka, Vyhup rozjeli na max a nepolevovali, tak jistě nedojedu. Oproti jízdě v balíku od mostu se mi tady líbili trasy, pekelné tempo, společnost. Příští rok se tam zase těším.
Nejvíce jsem se soustředil na souboj s Kubajzem, který celý zimu absolvoval v posilovně a na spinningu. Když jsme si volali pochvaloval si, jak mu to jezdí, že cítí sílu no prostě jsem si myslel, že jsem zvolil špatnou přípravu. Nakonec se mi podařilo Kubajze přemluvit k účasti na Třebotovce. Měl jsem mu co vracet, ale hlavně mě zajímalo, jak jsme na tom. Také to byl závod, kde mám již nějaký čas a mám možnost srovnání. Do cíle jsem přijel o 65sec rychleji než minulý rok a Kubajzovi jsem dal skoro 50sec! Konečně spokojenost, ale ještě jsem potřeboval potvrzení tohoto výsledku, že to nebyla jen náhoda. Jeli jsme tedy do Prosenice na první Dabu. Tady jsem Kubajzovi dal celé kolo! Jo, byl jsem spokojený. Jen jsem musel hledat novou motivaci. Při cestě na Dabu jsme s Diablem rozebírali, kdo jsou naši soupeři a teprve tehdy jsem si uvědomil, že hledat soupeře mezi Šlapkami není zrovna obvyklé. Najít dalšího, kdo mě bude motivovat dál, mi ještě trvalo pár závodů. Na maratonech tam nikoho nemám, spíše si je jen přetrpím (až na Mamuta), na UACu se mi podařilo vždy dostat do skupiny se stejnými lidmi a zbývalo najít někoho, kdo je lepší. Přišly Doksy. Tady jsem poznal Rendu z KPO.
Na Doksech jsme od Romanova jeli spolu, kde většinou tahal on a nakonec mi stejně ujel. Pozdějším rozborem závodů jsem zjistil, že jsme spolu už tahali nespolupracující balík na Lišanské šlapce, časovky z jara jsem jezdil jen o chlup lépe, takže historie tady je a je na čem stavět. Až na etapák Křivoklátské peklo jsem jel s cílem Rendu porazit. V časovkách mi vždy dal, ale v hromaďácích jsem vždy získával minuty, takže ve finále výhra! Další závody byly jak na houpačce, Brdský švih tam mi Renda ujel a jel ve skupině, která dojela Malinu, a kdyby nedostal křeče, tak mi to zase vrátil. Na Královických okruzích Renda doplatil na svou touhu závodit, tahal stále dlouhé špice, což ho stálo dost sil a při zrychlení jsme mu v poklidu ujeli. Ještě si někdy vzpomenu na cestu, kterou jsme po tomto závodě absolvovali do Prahy. Oba jsme byli na šrot, šli jsme na vlak, ale on už žádný do Prahy nejel! Nasedli jsme tedy na kola a jeli dalších 50km do Prahy cestou, která určitě nebyla nejkratší a bohužel ani nejrovnější. Až mi bylo líto, že jeho srdce je modré a ne oranžové. Nepočítám-li Klikovy vrchy, kde Rendu přepadli křeče, tak jsem ho už nikde neporazil, ale vždy prohrál buďto o sekundu (Roblín) nebo o třídu (Řevničák).
Když se na to podívám zpětně, tak Královické okruhy byl poslední závod v tomto roce, kde se mi jelo fakt dobře. Beskyd Tour mě už úplně odrovnal, přestal jsem jezdit do Kolodějí a už žádný závod do konce roku jsem nezajel tak, abych byl spokojený. Lidi, s kterými jsem jezdil UAC, mi začali ujíždět hned v prvních kopcích, no hnus. Má poslední motivace byla, si jen ohlídat umístění v TOP TEN ve Šlapce roku.
Ještě jsem se těšil na POS. Když jsem slyšel Diabla vyprávět o tom, co chystá, nemohl jsem nepřijet. Od Klikových vrchů jsem přes tři týdny nejezdil, mezi tím jsem měl zánět šlachy v levé ruce, bylo mi jasné, že tam nic nezajedu. Ještě pár dní před startem jsem si domlouval taktiku s Rendou, ale vše nakonec dopadlo jinak. Původně jsem chtěl hned na začátku s Rendou odjet a udržet to až po lesík a pak zbytek jen odkroužit, ale Renda nepřijel, bylo mokro a samotnému se mi do toho větru nechtělo. Kuře byl o mém záměru informován (potřeboval jsem někoho, kdo zbrzdí rakeťáky), tak mi ještě na startu nabídl možnost odjet, vyměkl jsem a zůstal v balíku. Nějak moc jsem nechtěl závodit, jel jsem někde kolem Kuřete, ale od chvíle, co šel na špic Malina se přestala jet vyjížďka. Když Malina před Újezdem nastoupil, Kuře mě požádal o uvolnění cesty za ním a od té doby bylo po závodění. Všichni kromě mě se zvedli za nimi a zůstal jsem sám. Ještě jsem si dojel Pedra a s tím jsme dojeli Marhiho a Bílka v dresu Kreuzigrovi stáje. Chvíli jsme to táhli ve čtyřech, v magnetu do Újezdu jsme vytratili Marhiho, ve sjezdu nabrali Míru a jeho kolegu ze Záluží. Takhle jsme jeli až do konce třetího okruhu, kde jsme zaslechli Kolíka, jak na nám radí, ať počkáme na jejich grupu. Nikomu v naší skupince o nic nešlo, nedělalo nám problém počkat. Přijely k nám tedy snad všechny zbývající Šlapky na trati. Aktivitou hýřil zejména Laco. Nejvíc sil z mého pohledu měl celou dobu Míra a Pedro. Také to tak nakonec dopadlo v našem závěrečném spurtu. Míra prostě odjel a Pedro mě vzal těsně před cílem. Závod to byl těžký, ale klobouk dolů před organizací Diabla a jeho týmu. Gulášek byl vynikající, troufám si říct, že ani na maratonech takový není. Navíc byl POS okořeněn návštěvou Laca, kterého jsem dostal na starost na celý den a můžu říct, že jsme se nenudili.
Na maratony v tomto roce budu vzpomínat různě. Z cyklistického hlediska se mi skvěle jel Mamut, Beskyd byl o překonání sebe sama a Král o dojetí. Z lidského hlediska byla nejlepší atmosféra na Mamutu a Králi, Beskyd jsem bohužel jen navštívil a rychle odjel. Pozitivně na těchto závodech vnímám to, že se sejdou Šlapky ze všech koutů nejen z Čech, skupinky vytvořené na trati, společné ubytování a s tím spojené večeře, přípravy na závod, legrácky kolem, kopce, které si člověk normálně nevyjede, ujetá vzdálenost (nikdy jsem ještě nejel v tréninku 250km), překonání svých možností. Zejména před maratonem se ukazuje, že ve Šlapkách je spousta lidí, kteří je-li třeba, tak rádi pomůžou s dopravou, ubytováním a dalšími maličkostmi okolo. Toto jsou vlastnosti, kterých si strašně vážím a jsem rád, že mi vždy někdo pomohl. A za to bych rád všem poděkoval.
Teď se blíží opět zima, na kole už od POSu nejezdím a určitě dřív než na konci listopadu ani nezačnu. Trenažér si pořizovat nebudu, ale už tento týden začnu plavat a doufám, že až budu brázdit Polabím nebudu sám! Tento rok budu chtít jezdit 1500km měsíčně! Radkovi děkuji za podrobný nástřel jeho přípravy, vzal jsem si z něho pár prvků. Chtěl jsem jít do přípravy s trenérem, protože příští rok porazit Rendu bude zase těžší, ale věřím, že mé tělo mi bude radit dobře a Rendu spolu dáme!