Prosím za prominutí, ale začnu úvahou, musí to ven.
Brdský švih je jeden z mých nejoblíbenějších závodů, spousta kopců, rychlých sjezdů, projíždí se nádhernou krajinou, prostě nádhera. V poslední době si začínám uvědomovat, že to co mi šlo minulý rok i v minulé dekádě docela obstojně mě aktuálně zatraceně trápí, kopce! Nevím proč, ale v hlavě mám stále uloženo, že je mám rád. Jsem masochista? Nevím, ale už vím, že závody, které jsem měl z dřívějška rád, byly s kopci tzn., že nyní je vlastně nenávidím. Stačilo málo, přibrat pár kilo, zimu prohajdákat ztratit tak 500km každý měsíc a je to. Tím vším se bohužel mění také složení soupeřů. Vlastně většina mých minulých soupeřů jezdí minimálně o balík přede mnou a dokonce i ti s kterými jsem jezdil začátkem roku se mnou také nejezdí. Hledat motivaci v soupeřích už nejde to bych to musel zabalit. Ptám se, v čem teď?
Když se ohlédnu za svými letošnímy závody, je to většinou v atmosféře v balíku. Krásně jsem si užil Sázavák, tady byl Kolíkáč, ŠOS, PRS, Sojovice ve skupině jsem měl vždy minimálně jednu šlapku nebo své soupeře. Od Šosu kdy se přede mnou srazili kluci ze Stodůlek mi balík neděla moc dobře, ztrácím mladistvou nerozvážnost, kterou jsem ještě minulý rok určitě měl (ještě, že na web nechodí manželka), začínají mě rozlaďovat drobnosti typu, nespolupracující balíku vozící se lidi, leze mi to na mozek. Prostě můj výkon mě již nedokáže uspokojit, potřebuju další impuls a to je právě to složení balíku. Bohužel ne vždy se podaří jet s Kolikáčem, maratony již nejezdím a zrovna na jednom z nich, na Mamutu, jsem zažil zatím nejkrásnější zážitek v závodě (viz report Mamut 2008), mám se vrátím k maratonum a jezdit např. se skupinou A? No, už mě to napadlo. Další záruka dobrého závodu je také Eda Pinkava, který si z naší mizérie dokáže dělat legraci a i když jedeme tabáček je stále v pohodě, závod si užívá a tuto svou náladu dokáže přenášet dál. V Sojovicích jsme moc nepokecali, ale dnes jsem jeho dobrou náladu nasával plnými doušky. Bohužel ne, na všechny UAC závody jezdí a ne vždy se sejdeme ve stejném balíku.
Další co mi vlévá chuť do ježdění je naše moto: Když šlapu, tak žiju! Bohužel do teď nevím, kdo je jeho autorem, ale o tom to vlastně celé je. Nebýt členem VŠ tak už určitě nejezdím vůbec, protože další motivací jsou snad všichni členové se kterými se setkávám pravidelně na závodech a vyjížďkách. Je pravda, že šlapce dělá největší radost porazit další šlapku, ale tu sílu, kterou si dokážeme dodat tu nikde jinde nejde dostat. Dnes když Diablo zdolal svého dalšího soka, kterého má na seznamu k poražení tak i on, který je první odpůrce soutěžení šlapek mezi sebou dnes vyřkl jméno dalšího člověka ze seznamu a byla to šlapka! Prostě díky všem šlapkám je stále z čeho brát.
Když si vše vezmu kolem a kolem má smysl závodit? To bohužel ještě nevím. Pud závodníka ve mě ještě stále je, není zakrnělí, ale je dost potlačen. Dnešní Brdský švih mi tuto otázku opět vehnal do hlavy, ale nepomohl mi najít odpověď. Turistika, kterou jsem provozoval před deseti lety s kamarády, kdy jsme sjezdili několik státu Evropy, mě vždy bavila, naplňovala, ale bohužel už nikdo z naší party nejezdí. Škoda, zkusím tedy pokračovat v turistice na závodech a po POSu uvidím jak dál.
Tento rok pořadatelé start mírně upravili. Z Haloun do Řevnic se jelo opravdu turisticky (ne jako minulý rok) a závod začal opravdu až v Řevnicích. Tempo již od začátku bylo svižné až jsem se divil co se děje. Rendu a spol. jsem měl u sebe, tempo jsem tedy akceptoval. Netočil jsem zrovna hranu, ale v nohách nebyla šťáva, vzpomínal jsem na minulý rok, kdy až do mety 2km před vrcholem byla nuda (možná byla i dnes...). 2km před vrcholem jsem už měl maximálku, opouštěl jsem balík, ale při pohledu dozadu jsem viděl díru a nechtělo se mi opouštět Rendu, zmáčknul jsem se a balíček s Rendou a Johnym si dojel. Bylo mi jasno, že je zle, takhle brzy ztratit první balík nikdy nesvědčí nic dobrého, ještě, že tady mám Rendu. Při sjezdu se spíše odpočívá, jen Johny se větrá pár desítek metrů před námi (prostě je vidět, že patří k Bobkovi
), prostě už jsme byli smíření, že dojedeme pospolu. Ještě před železničním přejezdem slyším: Snad si nemyslíš, že mi ujedeš? Otočím se a vidím vysmátého Edu. Cítím se už dobře, dávám si za cíl vrátit mu porážku ze Sojovic.
Ve skupině z Nové Vsi pod Pleší nás jede tak deset, střídáme ve čtyrech, Johny se větrá před námi, stačím prohodit pár slov s borcem z Dukly, který přijel potrénovat, bohužel nám netáhne roviny ani sjezdy a v kopcích podle jeho slov jen trpí nebo spíš mu to nejede (asi nechce). Bohužel někde tady ztrácíme Rendu, nejspíš měl defekt, protože tempo není takové aby neuvisel. Chudák Johny, stále ho brzdím, tahám za dres ať se šetří (chlape, jestli to čteš tak promiň
) jen jsem chtěl aby tolik neplýtval se silami, ale ustál to a pumpičkou mě nepřetáhnul
. V tomto složení jsme dojeli až pod Babu, kde Eda "zavelel" Chcaní! a za mírného přemlouvání jsme všichni až na čtyři borce (později jsem zjistil, že jeden z nich byl Johny) zastavili. Přestávku jsem využil na vysušení brýlí, přes které jsem díky zamlžení už moc neviděl. Když jsme vyjížděli dojel nás další balík a tím se naše skupina rozrostla na cca třicet lidí.
Kopce jsme jeli optimálně, šlo si při tom povídat, držel jsem se vždy na špici hned vedle Edy, roviny byly plné nástupů, stále se tvořili díry, jen jsem lepil a lepil. Závodit se začalo na Housině údolí, tady nás předjel Míra Kakač s Krobem, marně jsem vyhlížel Kapra nebo Radka. Na špici se střídalo deset lidí víc určitě ne, po Housině se začal na špici objevovat také Honza Machota? Machoň? ze Stodůlek a staral se o závodní tempo naší skupinky. Na pokec už nebyl čas, síly díky vyšťavění z Jinců, lepení nástupů a tahaní špice moc nebylo, začal jsem se loučit s myšlenkou předjetí Edy.
Ve stojce v Litni jsme se trošku roztrhali, ve předu jsme byli jen čtyři a před Skuhrovem nám ještě nastoupil Honza ze Stodůlek a odjel. Udělal dobře, měl na to, zkusil to, vyšlo mu to. Nám se s Edou už moc nechtělo jet, byli jsme dojeti dalšími asi deseti lidmi včetně Marhiho. Tempo tedy trošku opadlo a opět jsme s Edou tahali, to jsem neměl dělat. Před Halouny někdo nastoupil a Eda s ním
. Sílu na docvaknutí jsem neměl, nikdo další neměl zájem tahat tak mi nezbylo jen točit co to jde a táhnout skupinu za Edou. V cílovém brdku už měl dost solidní náskok, já měl nohy plné laktátu, prostě neměl jsem šanci Edu sjet. Dorval jsem to jak to šlo, sice mě už nikdo nepředjel, ale toho Edu jsem měl dát!
Snad příště.
Dojel jsem tak v top ten od zadu, s lidmi, které skoro neznám jen Miloše Krejčího z Endurainingu a Edu. Lidi s kterými jsem chtěl jet mi dali tak deset minut
. Průměrná tepovka 169 mi naznučuje, že kaši jsem nejel rovnoměrně. Minulý rok jsem měl 185......tak asi tak
