Na Brdský švih jsem se připravoval tak, že jsem poslední čtyři dny moc nejezdil. Jen jsme se byli projet po kopečkách s Icem, Malinou a Kuřetem. Profil se mi velice zamlouval, skoro žádné roviny, stále nahorů a dolů. Na předstartovní poradě v Hamr sportu jsem slyšel jen samé pozitiva, jako, že je to nejtěžší závod kolem Prahy, že se pěkně vyšťavíme do bezvědomí, padali pro mě ještě neznámá jména kopců jako Hradec, Baba, Jince (o každém z nich detailní zprávy kde člověku dojde), pak taktické rady typu: Řevníčák uviset, svézt se v prvním balíku až pod Hradec a potom jet s těmi co ještě žijí. Prima příprava. Motivačky jsem měl dvě. Jedna udržet top ten v Hobby cupu a dát Rendu z KPO.
Na start se nakonec dopravuji vlakem do Řevnic ve společnosti raket Kuřete na Malinách. Zatím co rakety diskutují o tom kde je nejlepší nastoupit, jak vyhrát vrchařskou prémii na Řevničáku, já přemýšlím o tom jestli po těch jejich nástupech uvisím aspoň ten Řevničák. Cestou z Řevnic do Haloun ještě diskutujeme nad tím jaká asi přijede konkurence, hřeju se (nejen já) myšlenkou, že mistrovství, které se kryje se švihem by mohlo odklákat pár borců, kteří se většinou starají o naše rychle bezvědomí. Skládáme jména možných soupeřů (spíš pro Kuřete) ,moc jich nemáme (doufáme, že většina nepřijede). Naše přemítání naruší pan Chyba, který si to šine ve sjezdu z Haloun proti nám. Hned je jasné jak se pojede
. Na presentaci vidím Rendu takže vše je připraveno na start.
Podle propozic měl start začínat v poklidu za zaváděcí motorkou až do Řevnic kde měl být ostrý start. Startovní výstřel mě nechává v klidu ani mi nevadí, že se mi moc nedaří zacvaknout do pedálů a soupeři mě míjejí. Jenže realita mě trochu překvapila, hned ve sjezdu z Haloun se balík natahuje do hada, který se řítí rychlostí před 60km/h a hned musím lepit první díru. Čelo ani nevidím točím tedy vzduch a mírně riskantní jízdou se dostávám do popředí jen abych viděl špic. Na Řevničák se vjíždí už v pohodě, točím vysokou frekvenci a užívám si toho, že se nejede hrana. Po pár stech metrech vidím odjetého Kuřete a čekám kdy se kdo zvedne a začne ho stíhat a tím ukončí pohodu. Naštěstí se ještě nic neděje. Po třech km mi ale jízda v ZDV končí, zahlédnu Petra Zahrádku jak se zvedá a sním celý balík, rychlost se zvedá někam k 27km/h, tepy mám po chvíli nad 180, hlídám si Alánka a doufám, že když ho uvisím tak mi Renda neodjede. Jenže Renda odjíždí tak mi nezbývá než se pořádně zmáčknout, předjet Alánka a hurá za žlutým Authorem Rendy. Toto mé rozhodnutí, bohužel přišlo pozdě a vzniklou díru už nesjíždím, naštěstí na vrchol přijíždí kolem mě docela početná skupinka borců, kde poznávám Honzu Procházku z KPO a Kolbabu jr..Určitě nemám v plánu se hned tady vyšťavit , moc se tedy nazapojuju do stíhání prvního balíku z kterého bych stejně hned na dalším kopečku vypadnul a jen sklidňuju tepy a točím nohama. Procházka i Kolbaba odjíždí a zůstávám sám. Sjezd mi slouží jako dobrá regeneračka po prvotním šoku.
Ve výjezdu do lesa mě sjíždí početná skupinka ve které je Alánek
, rozhodnu se s nim pokračovat. Na vrchol nás dováží Eda Pinkava s kolegou od Pinarella. Ve sjezdu do Nové Vsi pod Pleší vidím na chvostu naší skupiny Kolíkáče
(má, ale formici). Alánek se stará o dost ostré tempo, tahá dle mého názoru zbytečně dlouhé špice a zasluhuje se dost o to, že již za Novou Vsí se vracíme do prvního balíku. Nevím čím to je, ale vždy když dojedu do prvního balíku, přijde mi, že oni snad všichni jedou jako by byli na výletě
.
Nevím co mě čeká šinu se balíkem dopředu, abych se pozdravil s našimi raketami, Malina je do závodu tak zabrán, že ani nereaguje na pozdrav, Honzu (Kuřete) zdravím v době kdy couvá z čela. Jede se svižně, v brdcích velkou placku nemá cenu sundávat. V Dobříši jsme už opravdu velký balík, průměrnou rychlost máme kolem 38km/hod, začínám v balíku slyšet něco o tom, že se blíží kopec - Hradec. Sjíždíme se s Alánkem, který mě také povzbudí hláškou :Teď nás čeká kopec , který nemá rád ani v tréninku, že to jsou schody do pekel. Špice nastupuje a odjíždí hned na prvním schodu, posílen o vědomí, že mě čeká dlouhý kopec nejedu na plno a točím tempo, ale po chvíli mě předjíždí také Kolíkáč, který mi říká: Snad neodpadnem už tady!
, tak ok zvednu se a začnu jet co to dá, sjíždím pár borců, dojíždím Alánka a jedu s ním až na vrchol, kde se nám podařilo utvořit cca osmičlenou skupinku. Bohužel bez Kolíkáče.
O tempo se ze začátku hodně aktivně stará Procházka z KPO, po sjezdu se již střídáme docela pravidelně, Alánkovi to jede jen škoda, že když se dostane na špic tak zrychluje tempo což mi moc nesvědčí
. Začínám si uvědomovat, že Renda mi frnkl ani nevím kde a doufám, že někde odpadne a dojedeme ho. Pravidelným tempem přijíždíme do serpentýn v lese, které se mi jedou velmi lehce točím frekvenci okolo 95ot, rychlost kolem 18 až 20km/hod, Berka s Machonem si dělají srandu : Ty Spešly, ale lítají nemají raketový pohon? Sami mají pod sebou rakety (Moser, Spyder). Celý kopec jedu špic, vesele si povídáme s kolegy ze Stodůlek. Na vrcholu se k nám přidává Eda Pinkava, ptáme se co tady dělá mezi námi odpadlíky, ukazuje zafixované (myslím, že to bylo) zápěstí. Ihned nám začíná udávat tempo. Na dohled máme někoho z Cyklotréninku, kterého po pár km sjíždíme. Po sjedu se poprvé ohlížím na naší skupinku ve které postrádám Alánka, ptám se jestli někdo neviděl co se stalo, napadl mě defekt. Ještě se chvíli ohlížím jestli se někde Alánek nevyloupne, že bych mu pomohl dojet naší skupinu, ale nic. Smiřuji se tedy s tím, že už jsem sám a jen doufám, že se mu někde něco nestalo.
Nastává úsek kde už moc o závodění nešlo, kopce jsme jezdili stylem Pinkava, Cyklotrénink, já špic, nahoře čekačka, rovinky sjezdy táhnul většinou Pinkava jinak moc nepravidelné tempo, když jsem chtěl v jednom kopci zrychlit tempo, ještě jsem byl upozorněn ať zvolním, že trhám skupinu
, (to se na závodech dělá ne?). Sjíždíme ještě jednoho borce, který, ale s námi, dlouho nejede s tím, že čekal, že se s námi už jen sveze do cíle, ale jedeme pěknou kaši. Nechápu. V jednom kopci sjíždíme Rendu, který je v dost necyklistické poloze na kraji vozovky (v cíli se dozvídám o problémech s křečí). Závod si už jen užívám, Eda nás stihne pobavit svým pózováním před fotoaparáty (viz fotky).
Vyhlížím už netrpělivě cíl, žiju v domnění, že trať je dlouhá 90km tak na 87km v jednom brdku nastupuju a odjíždím asi o 300metrů, bohužel jsem se dostal na rovinku kde dost foukalo a jsem po chvilce dojet. Skupina naprosto nespolupracuje a nejede. Eda už je docela naštvaný, jde na špic a říká, že to klidně odtáhne. Snažím se ho střídat, někde pře Hatěma mu říkám, že chci ujet jako Cancellara
. Moc nevěří nebo nerozuměl.Nevím. Odstřídávám a jdu na konec skupiny, v dáli vidím ceduli Halouny a je mi jasné, že dojíždíme na cílový kopec. Nejsem spurtér a již jednou se mi vyplatilo nastoupit brzo a pak držet tempo tak hned na začátku řadím velkou, najíždím úplně na levou část vozovky, roztáčím frekvenci alá Armstrong
až mě překvapuje, že nikdo nijak nereaguje, během chvilky mám náskok několik stovek metrů, shazuju velkou a dotáčím se do cíle, bohužel jsem ztratil přehled , tak mě ještě předjíždí Machota ze Stodůlek.
V cíli toho mám plné zuby, pokládám kolo do příkopy a jdu si "vyprázdniit" žaludek. Nohy zatracené bolí. Nevím jak je to možné, ale všechny závody Hobby cupu mě vyšťaví vždy až do dna. Zlatý UAC (idyž toto byl taky...)
. Cíle jsem si sice splnil, ale kdyby Renda nedostal křeče tak mě dostal jedna báseň, dokonce by dojel ve skupině s Malinou! V Hobby cupu jsem se ještě posunul na páté místo, v tomto aspoň spokojenost. Mrzí mě, že jsem byl tak na šrot, že jsem si naplno neužil pozávodní atmosféry u Paviána. Cestou domů jsme se ještě s Kuřetem na Malinách a Rendou s Marhim stavili v Řevnicích na dlabanci u Rysů a pak vlakem do Prahy, kolmo nebyly síly.Hezký, náročný závod.