Kolíkáč –
Erupce na slunci
Z rodinných důvodů jsem si dal sobotní ranní rozjezd v autě a natočil jsem pár kilometrů po D1 na Vysočinu a pak hned zpět na Boleslav, tudíž jsem byl pěkně nažhaven
. A k tomu se přidalo i počasí, dusno jako v prádelně, rozkvetlá řepka vůkol a v Mečeříži nabito "hobbíky", jak na Mistrovství světa amoleta
. No to zase bude zážitek, trochu jsme se zakecali s kapitánem ze Záluží Mírou a start málem propásli, ale z Mečeříže už se valíme kosmickou rychlostí v balíku plných zvučných jmen a týmů. V Kostelním Hlavně točíme doleva a v prvním magnetu s hrůzou zjišťuji, že jsem zase na ocase, ono už se to nadělilo v tom sjezdu! Zkouším se propracovat dopředu, když jsem asi uprostřed balíku najednou vlevo ode mne hrozivý zvuk padajících kol a těl, vzduchem létají nadávky a dva borci to asi šeredně odskáčou, úplně se mi vybavuje můj předloňský lišej, a to jsem padl v mnohem menší rychlosti, než se jede teď. Najednou mám chuť to otočit k autu a jet domů, toto nemám zapotřebí
. Ztratil jsem veškerou bojovnost, situace se sice trochu uklidnila, ale stále tu jsou mistři, kteří kličkují sem a tam a nedrží stopu. Blíží se Kochánky a je jasné, že kdo nebude vepředu, tak se do Mečeříže už nepoveze na čele. Ale není moc šancí narvat se dopředu, navíc mi zase nějak nefunguje hlava, která nevysílá ty správné závodnické pokyny. Kochánky jsou tu, Bobek si shazuje řetěz, že musí zastavit, já též raději házím na malou a dělám dobře, v půlce kopce to znovu leží, ale teď se tu pro změnu válejí ostřílení borci z čela. To je síla, to vypadá dnes na nějaké erupce na slunci
Balík se samozřejmě roztrhl, ale koukám, že tu zůstal i Líba Janoušek a pravidelným tempem letí přes všechny ostatní, hop rychle za něj a visím a visím. Léňa kousek přede mnou, to už by mělo klapnout, ale stále je to nakloněná rovina, navíc v bočáku a plíce začínají pěkně pálit. No bohužel no, tento maximální šrot na mě není, Léňa i Líba jsou zpět v balíku a já bezradně čekám, kdo přijede zezadu, abych ho hákoval
. Ale jo, je nás asi 6 a všichni mají snahu jet, zkusíme to. Rovina před Mečeříží se promění v rozpálený sporák, kde se vaří neskutečná kaše. Točíme kolotoč, ale balík se moc nepřibližuje, jeden Kolokrámník jede pekelný tempo, který mě totálně odvařuje a v Mečeříži jsem nucen bohužel znovu vyskočit z této kaše, na to prostě nemám. Pak jsem se dozvěděl, že si to nakonec doskočil jen onen Kolokrámník, ostatní jsme následně sjeli. Ale to předbíhám, znovu jsem tedy svěsil nohy a čekám, kdo se přiřítí zezadu. A hele orange duo Myšák - Mišutka je tu a s nimi ještě dva borci. Mišutku trochu srovnáme (ale stejně jsi jezdil zbytečně dlouhé špice
) a už můžeme roztočit krásně zabarvený kolotoč, který by nám mohli závidět i na Matějské pouti. Mám radost, užívám si to s klukama, Myšák ve Šlapkách roste každým závodem, Mišutka má síly na rozdávání, jsou to pro mě dvě velká oživení letošní sezóny. Skvělý cyklistický požitek je umocněn ještě, když přilítne Bobek s dalšími asi 3 borci a stává se z nás pěkná skupina. Tempo ale začíná váznout, střídání až tak nefunguje a v Mečeříži už jsme pohlceni druhým balíkem. Kapr povzbudí, ja se nechám prosét na konec, ať se vepředu nemotáme do dění závodu. Je tu i Míra, ale než stačíme prohodit pár slov, znovu slyším, ten nervy trhající zvuk, zase to padá, takže ono bezpečno není ani moc ve druhém balíku
, divný to den. Zase díra, ale to už musíme sjet, ono s Michalem Štěbetákem to není až takový problém
a zakukávám se na chvostu. Chvílemi se vůbec nejede, až Kochánky zvedají tempo, pár lidí jsme odpojili, před Mečeříží trochu pomáhám našemu Kill Billovi zpět do závětří a pak se již překuluji v klidu přes cílovou čáru. Jo dnes to nebyla žádná hitparáda, oproti minulému roku, kdy jsem obkroužil celý závod s čelem, je to letos trošku zklamaní, ale holt, když nefunguje hlava a do mysli se vkrádá strach z pádu, tak stačí sebemenší zaváhaní a nohy už to nedohoní. Navíc ty polibky asfaltu okolo mě hodně nalomili, jak by řekl klasik “je to hnus velebnosti“.
Ale nějaká pozitiva bych viděl, svezl jsem se v bezva orange grupě a neochutnal jsem matičku zemi.
Léňa –
Cesta do krematoria
UAC závod Sojovice nebo přesněji Mečeříž nemám nějak moc v oblibě. Ještě se mi nepodařilo tady nějak solidně zajet, profil mi naprosto nevyhovuje, ale přesto jsem nemohl chybět. Hlavně jsem si nemohl nechat ujít vše co organizační tým Tomáše Vitáčka dokázal pro nás amatéry přichystat. Musím říct, že atmosféra připomínala bikové závody, moderátor se činil jak mohl, sice cyklistice moc nerozuměl, ale bylo příjemné jej poslouchat, připravené placené švédské stoly byly úžasné, k tomu letní zahrádka (příští rok by mohlo být i více laviček), měření času čipy, spoustu motorkářů v řadách organizačního týmu, dobře značená trať, která byla v kritických úsecích dobře hlídána, hostesky z Red Bullu byly také příjemné, dokonalé počasí, prostě tady bylo cítit, že se nepracuje s nulovým rozpočtem, opravdu dobrá práce.
Nejedu na výsledek, proto velmi rád přijímám Igorovu nabídku a do Mečeříže vyrážím kolmo, dalo mi to krásných 50km na rozjetí, k tomu závod 100km a 50km domů, těšil jsem se na objemovou dvoustovku, která se hodí, Rampušák se blíží. Že to dopadlo jinak, jsem nečekal….
Na startu v první řadě vidím polský devítičlenný tým, jestli jsou amatérský tak klobouk dolů, mají týmovou dodávku, auto, všichni kola Trek Madone, nejspíš je ta polská cyklistika někde jinde nebo to jsou profíci? No nevím, z česka je tady dost dobrých borců, určitě vítězství zůstane doma.
Musím se zmínit také o svém computeru, obvykle na všech závodech si nastavuju na displej údaje o vzdálenosti a času, někdy čas prostřihnu frekvencí šlapání, činím tak i dnes. Moderátor zavelí a je odstartováno, zacvakávám až na podruhé a při pohledu před sebe nevěřím, už na dvoustech metrech se jedou skoro dvojičky, mám zařazeno 50x11, výborně hned vzpomínám na Doksy, kde nám to Honza Hruška a spol. rozjeli podobně. Jedeme brdek, nebrdek, zatáčka, nezatáčka furt přes 50km/h na desátém kilometru jsme za něco málo přes deset minut, přecvakávám údaje na computeru a zajímám se o průměrnou rychlost, směje se na mě 49,2km/h! Nedovedu si představit jak to bude vypadat v prvních Kochánkách na prvním srovnávacím kopečku. V mém okolí se pohybuje jako obvykle dost nebezpečných inviduii, cpou se i v takové rychlosti dopředu, jeden z těchto nesmyslných manévrů skončil určitě dost ošklivým pádem asi na patnáctém kilometru, jen jsem vedle sebe viděl, růžový dres jak se cpe po krajnici dopředu až ho krajnice vyvezla do příkopu pak už jsem jen koutkem oka zahlédl pád doprovázející obvyklý zvuk do sebe narážejících cyklistů, muselo to být hnusný. Držím se spíše ve středu balíku, v mé blízkosti je Bobek, vidím Myšáka, Jirku Humlíka, průměrná rychlost nám na větru padá pod 45km/h, můžu se poprvé napít. V nájezdu do kopce za Kochánkami je hned na začátku jasné, že velká se shazovat nebude, jede se mi dobře, kmitám si svých obvyklých sto otáček, očima sleduju Jirku je jasné, že když ho neztratím tak tady nezůstanu sám. Bohužel vše se během mikrosekundy změnilo, těsně přede mnou se do sebe zakliňují Vítek Novák a Honza Šnajdr, jen jsem si všiml, že Vítkovi někdo hodil vlnu svou rozkývanou jízdou a v mžiku byl na zemi s hlavou v dlaních ani se nehnul, nejspíš čekal nějaké další nárazy, naštěstí do něj najel maximálně jeden člověk, pro mě to znamenalo zastavit, vycvaknout z pedálů, vymotat si své přední kolo ze zadního borce vedle mě a čekat až se přede mnou uvolní prostor aspoň tak aby šel obejít.
Balík začíná ujíždět, všimnu si ještě Kolíkáče jak projíždí kolem, no paráda skončilo to brzy. Kluky obcházím travou a snažím se zachránit co jde, proti větru mi to moc nejde, po chvíli se kolem mě mihne Petr Novák, razí si to zpět do balíku. Takovou lokomotivu si nenechám ujet, nevypadá, že jede hranu, ale i tak si připadám jako za Pendolinem, bolelo to, ale ještě do hlavní silnice jsme tam, dobrá práce Petře. Na větrné rovince se jede zase něco do 50km/h, jedu na kyslíkový dluh a poprvé to v dnešním závodě balím, shazuju a propadám se, když se kolem mě mihne Milan Beránek z Varty, Láďa Treml z Alltrainnigu, říkám si, že tyto lidi bych si neměl nechat ujet a ještě se mačkám, díky borcům okolo, jsem zase za Jirkou v první skupině. V průjezdu do druhého okruhu máme průměr 43,7km/h a já mám za sebou první totálku.
Díky tomu, že při nehodě v Kochánkách jsem viděl Kolíkáče kolem mě projet, začínám jej vyhlížet v balíku přede mnou, ještě doufám, že by tam mohli být Bobek a Myšák. Poláci na špici zvolnili, chvílemi až na výletní tempo, díky tomu se k nám přicucávají vrahouni z příchozích, musím proto přerušit své vyhledávání svých oranžových bratrů a začít sledovat počínání těchto inviduii. Nejhorší byl člověk s číslem 187 nebo 184 teď už nevím přesně, měl tak dva metry, devadesát kilo, byl to čistý kamikadze, jen s tím rozdílem, že ohrožoval všechny kolem, musel jsem jet několikrát na vítr, jen abych ho měl za sebou, bohužel ve sjezdech, kde to bral hlava, nehlava po levé krajnici v protisměru se vždy dostal dopředu.
Tempo se tak nějak ustálilo, Kochánky proběhly v klidu, peklo bylo zase jen na vrcholu, kde se jela typická lajna, k terezínům ani nedošlo, všichni byli naprdění na levé krajnici, musím říct, že jsem udělal asi dvě nebo tři díry, které jsem si sám dojel, sice na morál, ale dojel.
V třetím okruhu jsem už očekával svůj konec v této skupině, průměr se držel na 42,7km/h a díky neustálému sjíždění děr jsem byl totálně vypráskanej. Ještě jsem si udělal výlet na špic, kde jsem viděl vzorně seřazený polský tým, promíchaný známými tvářemi z UAC, Martinem Krupičkou, Zahradou apod. Zejména u Zahrady si stále nemůžu zvyknout na jeho nový dres, vypadá v něm takový menší, ale konve má stále stejné. Nejvíce z rakeťáků jsem si dnes užil blízkost Petra Nováka, Dana Tremla, kteří si prostě jezdili jak chtěli, jakmile ucítili, že se něco děje,zmizeli vepředu, prostě tihle lidi jsou jinde.
Většinou na větru nám několikrát poodjela nějaká skupinka, její vytvoření respektive odjetí jsem zjistil velmi snadno, utvořila se lajna a musel jsem jet krev, po dojetí jsme se zase roztáhli na šířku celé silnice, tento stav nikdy nevydržel moc dlouho, ti vepředu chtěli pořád nastupovat, nechápu. Díky těmto pauzám, přežívám také třetí Kochánky, bohužel v těchto poodjela další skupinka a tempo přes 40km/h na vrcholu Kochánek, které trvalo až na hlavní mi skoro definitivně zlomilo vaz. Teda asi zlomilo definitivně, protože na hlavní, když jsem se na to už podruhé vykašlal, se kolem mě prohnal někdo z Vokolků a Štěpán Kvapil z Viessmana, že to sjedeme, no díra snad 200m mi moc optimismu nedávala. Zahákli jsme se na chvíli za jedno z doprovodných vozidel, ano byly tady tři doprovodná auta, a díky tomu jsme přeskákali také další auta včetně krásného polského a v rovině před Mečeříži jsem zpět, totálně na kaši, bez pití, sil a všeho co mi ještě zbývalo. Prostě tyto nástupy, gumování to není nic pro mě.
V nájezdu do posledního okruhu už kašlu na balík ,jen vyhlížím v cílovém prostoru Kajmana, bidon který jsem mu před závodem dával by se mi hodil. Naštěstí je na svém místě a připraven, přejímám bidon bez problémů, Kajman mi ho dal předpisově. Hned je vidět, že na to nejsem moc zvyklý, když jej chci dát do košíku, narážím na problém, že oba košíky mám obsazeny bidony, je třeba přejít na ekvibirilistiku, jeden z bidonů vyhodit, díky tomu manévru mám sice jeden plný bidon, ale taky zásek na skupinu, která nastupuje (opět se jede lajna). Nedá se nic dělat jsem smířen, že to dojedu klidně na kašpara a sám. Průměr mám 42,2km/h to v tomto stavu neudržím ani na 40km/h, škoda. Naštěstí ještě před Hlavnem dojíždím dalšího prošitého, který je na tom trochu lépe, sděluje mi, že je na závodech po třech letech a toto opravdu nečekal. Pěkně střídáme v našem krokovém tempu, na špicích trávím méně času než kolega, prostě jsem totálně prošitej. V Tuřicích nás dojíždí další dvojička, optimista z Viessmanu a borec z Cyklotréninku. Jen si sdělíme jak jsme na tom, všichni stejně, domlouváme se, že už to spolu dotočíme a jedeme opravdu údržbu, pohodu nemůžu říct, protože v mém stavu pohoda by vypadala tak, že ležím doma na gauči a sleduju Romana jak trpí na Zoncolanu. V Kochánkách nám padá průměr pod 40, přecvakávám na údaj o ujetém čase. Za Kochánkami dojíždíme Štěpána Kvapila, který srší humorem, pořád by někoho chtěl ještě sjíždět, střídat a další kraviny, které při cestě do krematoria jsou spíše takové sci-fi. Kolega z Cyklotréninku má křeče, radši zvolňujeme, což vítám. Vše by dopadlo ještě dobře, ale Štěpán zahlédl v dáli nějaké cyklisty z druhého balíku, a že je sjedeme. V tomto úletu jej ještě podpořil kolega z Viessmanu a bylo rozhodnuto, vytočení nohou prostě dnes nebude. Tempo jde nad 40km/h, ztrácíme kolegu s křečemi, točíme krematorijský kolotoč, ztrácím vědomí, seznamuju se svou snídaní, začínám přemýšlet o leteckém přesunu do Prahy. Cyklisty z druhého balíku bereme, v zatáčce před Mečeříží, tak snad byl Štěpán spokojen. Do nějaké spurtu se neženu, jen to setrvačností dojíždím v čase něco nad 2:30hod.
Mrzí mě, že jsem v balíku zůstal ze šlapek sám, ale vůbec se nedivím, prostě to polské tempo nebylo moc příjemné, ještě, že vítězství zůstalo v ČR! Čas není žádný zázrak, tak jak jsem se dnes zrakvil to se mi už dlouho nestalo snad minulý rok na Králi, kdyby se jelo rovnoměrně a nemusel bych pořád něco sjíždět, mohlo to být jiné, ale to jen kdyby.
Cesta do Prahy už proběhla bez mého těla, šlapaly jen mé části DNA, vybavují si jen svůj pád na sedačku na perónu metra v Letňanech.
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto Kajman ::
Foto Jana a Lucka