Luke –
Mamut all inclusive
Po Doksech totální euforie, natěšení a obrovská obava. Vláďa si to chce užít a obvykle si to takhle ve dvojici spíš užívá jen jeden... Ale co, maratony nemá cenu plánovat, hlavní je, že se bude psát další román, spousta příběhů a nečekaných zvratů.
Cesta dlouhá, ale rozjetí stíháme, HonzaB nažhavenej, my s Vláďou na to jen koukáme. Chcem to točit, ale HonzaB odjíždí v Pavlovicích do kopce a bojíme se, že to chce dát až na Tesák. Nakonec se točíme, stíháme i tiskovku, no prostě maratonský předvečer, jak má být. Moc rád jsem zas všechny viděl.
Je tu ale ráno, snídaně, rozjetí a start. Borci z Xeela se rozjedou cestou, mají to na pohodu, pro nás ale asi závod začne mnohem dřív. Je odstartováno, nikam se necpeme, plán je si na čelo dojet v klidu, času na to bude dost. Fouká proti, moc se nejede, za chvíli už kotvím v top 15 za zadky mlaďasů z Elkovu. Nestálo mě to šlápnutí navíc. Blíží se Pavlovickej kopec, tempo se zvedá, schovávám se vpravo, kde nefouká, ale znamená to zbavit se možnosti kdykoli vyrazit dopředu. Věřím, že se nepojede. V prudkým se to natahuje, Vláďa proskáče skupinou nahoru, ale za ním se cesta hned zavírá, já nemám kudy jet, párkrát přibrzdím. Zbytečnej výdej sil, nahoře to borci rozpojují, nechápu proč se teda přede mě museli nacpat. Ale taktika je jasná:
Děrovač: "Pomůžeš mi zalepit tu dírku?"
Luke: "Co, ty tu číháš na veverku?"
Děrovač: "Néééé, chci se schovat, ztratil jsem hák..."
Luke: "Sám si ztratil, sám si hledej..."
Taktika funguje, takhle na začátku to vždycky někdo zalepí, ale jsou to zbytečný nervy. Nicméně jsme zpět, další brdek a pak se chvilku ještě nejede. Nicméně jsem rozjetej akorát, protože se točíme do povětru a případně bočáku a začíná se jet. Balík přestal existovat, jede se lajna, občas to někdo zabalí, je třeba si ho obhodit. Drtím to, co to jde, na každým horizontu toužebně vyhlížím Bystřici pod Tesákem, ale trvá to děsně dlouho. Vláďa hlásil, že se mu to nelíbí, mě taky ne, ale nechci být ten, co to první odpojí. V delším magnetu už toho mám fakt plný kecky, otáčím se, že řeknu Vláďovi, že na to ****, ale není tu. Za mnou nikdo není vidět. Sakra. Tak se ještě zvedám, zůstat tu sám by snad bylo ještě horší. A řekli jsme si, že jedeme i za Kapra s Kolíkáčem. A Kapr by dojel s celým Elkovem až do Bystřice. Konečně město na dohled. Přestává foukat a trochu se to uklidňuje. Já mám pocit, že neotočím nohama. Dle stravy nejpomalejší, ale nejtěžší začátek. Zůstalo tu tak 40 lidí, těch co nikdy nejeli českej pohár bych tu čekal kolem pěti. Magořina...
Píšu Vláďovi, že čekám a sleduju na group tracku jak se blíží. Ten odstup v metrech zkresluje, čas by byl lepší, ale daří se mi přiměřeně orazit, než mě nabere 5ti členná skupina s Vláďou. Jedou docela přísně, tak jim hlásím, že před námi je jen balík, a je tam kde já... v ******. Nesmějí se, ani nezpomalují, takže si u mě sympatie nezískají. Bufet nečekaně na Tesáku a ne na Trojáku, tak trochu zmatek. Ale ve sjezdu mi svítá naděje, když vidím, jak nejednotně a navíc pomalu jedou. Rovnou hlásím Vláďovi ať jede s nima, že si Troják trochu ulevím a přidám se ve sjezdu. Jde to hladce, nemusím jet na hraně ani do kopce, ale ani z kopce. Dalo by se rozhodně přidat. Pod kopcem pak chceme rozjet spolupráci, ale borci nejdřív, že se jen povezou, na výzvu pak tedy střídají, ale souvislé tempo to tedy není. Já nad nimi lámu hůl, ale Vláďa se k nim ještě snaží promluvit. Každopádně to nezabírá. Ale když nechtěj vézt oni, já teda jo, na špic jdu jen, když nejede nikdo a jedu si svůj klídek. V Lukově zas nikdo nechtěl zastavit na fotku, to už je snad tradice, nebo co...
Dole pod Hadovnou hlásím, že si pojedu svoje, jedu si svoje, ale nahoře jsem v grupě. Grapy si zase jedu svoje, grupa poodjíždí, ale pořád je vidím, řikám si, že každej ušetřenej watt se bude hodit. Tohle docela funguje, ve sjezdu dojíždím Vláďu a grupa se stejně rozpadla, vlastně to zas spojujeme až my. Pak přesun pod Tesák/Foncky, kratší oproti minulým letům, ale proti tvrdému větru. Skupina nefunguje, našlapaný borci z prvních kopců začínaj dělat díry, který prostě nezalepí. Nemít tu Vláďu, tak jedu radši sám. Pak kousek po větru, kde zas někteří začínají blbnout. Dochází mi, že díky zkrácení přesunů a silnýmu větru ubyly přirozený možnosti občerstvení a tak jsem dost pozadu s jídlem. Nechci to podtrhnout tím, že se přecpu, ale když mi Vláďa říká, že mu mám dát bidon, že nahoře zastaví a naplní, jsem pro a mile rád si dám kopec jen v tempu...
A pak šel ještě na malou... ty jo, mě se chce jen, když se nejede, znamená to, že se do teď flákal??? To se teda těším, až se začne jet...
Ale volnější jízda mi pomohla, před bufetem ještě gel, tam i něco slaného, půl litru fofoly a můžeme vyrazit. Sjezd na jistotu pohromadě a pak to rozjet v táhlým klesání. No dnes to tady přes 50 neletí, ale to bude spíš větrem. Jinak se cítím dobře a Lázy už vím, že budou v maratonské euforii. Dojíždíme bývalého kolegu, ale jak se silnice zvedne, tak se loučí. Vláďovi říkám, že pak je začnem kosit jednoho po druhém. Poslední kopec jedu určitě nejlíp ze všech, tak to má být, vyřvávám na okolní lesy a louky, volám Kapra i Kolíkáče, vzpomínám na ty předchozí roky, letos je to tu zas i když v jiném složení. Týmová souhra, bok po boku! Před horizontem zas posílám Vláďu ať si jede sjezd v klidu, i když se mi ani moc svěšovat nechce, ale každej watt se může ještě hodit. Dole pak čekám, díky čemuž můžu rozjet první špic, chci to valit a posekat co nejvíc lidí, co nám odjeli na občerstvovačce. Jedeme poctivý týmový řemeslo, tak jak jsme si to celej týden malovali, toho si člověk musí vážit i když by chtěl třeba jezdit líp, víc a já nevím co... Vláďa se v jednom brdku zvedá a hned zas sedá, prý náznak křečí. Ty jo, tak přeci jen asi trochu jede. Ale je v pohodě. Já naštěstí bez náznaků, cítím se dobře, jen mě mrzí, že ani na místech s výhledem není na dostřel žádná grupa ani jednotlivec. Nic tak nemám proti zastávce na dalším bufetu, natlačit do sebe v klidu další cukry a vydat se dál. Vláďa počítá časy dojezdu, mě už je to jedno, jede se mi dobře, valíme, užívám si to. Za kolik to bude, nebo jakej bude průměr, to mi je fuk, rád se přizpůsobím. Nazpět ještě dva brdky, dovalím poslední gel, kostky ještě rychle, ať to moc nedrncá a zbývá 5 km. Matematický aspekt jízdy je prý naplněn, tak můžeme ten konec pojmout jako vyjetí, ono s větrem v zádech to furt jede 43, tak to ani na stravě nebude vidět, že jsme se vyjížděli. Průlet lesíkem a odbočka do cíle, sakra zase jsme napsali další veledílo, další maratonskej epos.
Díky do Přerova pořadatelům, nová trasa má něco do sebe, hlavně bylo víc lidí, zároveň všichni na dlouhou (žádnej společněj start), přišel mi to pak bezpečnější. A díky všem šlapkám za naprostej all inclusive pobyt. HonzaB zajistil ubytko, Vláďa mě odvezl tam i zpět, plnil bidony a tahal, když bylo třeba, Strejda zajistil večeři, no prostě já vlastně ani nemusel šlápnout...
Vláďa –
Mamutí premiéra
Poslední týden se to dost skládá - Sudety, Doky a nakonec poprvé na Mamuta. Nikdy jsem se neodhodlal jet tak daleko a sám. S Orange letkou se to ale mění a sám tam určitě nebudu. Nakonec se domlouváme, že pojedeme ve třech a i když je páteční cesta do Přerova dost pekelná, tak to v aute celkem ubíhá. Večer tiskovka v hospodě, kde se potkáváme ještě se Strejdou, VT a na chvíli dorazil i VSid. Nutno podotknout, že Přerov mě asi nemá moc rád, protože jsem tam za večer stihnul 2x zabloudit. No, ale auto jsme nakonec našli.
Na WA malá hecovačka, že Luke to objede dneska za Kapra s Kolíkáčem. A Jenda hlásí, že jeho cíl je objet si to se ctí. No tak si říkám, že to pomůžu Lukovi objet za Kapra s Kolíkáčem tak nějak se ctí
.
Spaní na intru je okořeněno trochou indického kari, které tam do sebe cpou borci z Xeela. Aha, tak proto jim to tak lítá. Na chodbě nás párkrát zdraví Kolert osobně
. Ráno kousek rozjetí, vracíme se na pokoje a já nakonec vyhodnocuju, že na tom plastovým pytlíku co mám místo duše bych to nemusel dojet, takže 15 minut před startem ještě rozborka zborka (zase mě zachraňuje Jendova duše, kterou jsem mu v pátek večer vrátil). Každopádně se ukázala v plné síle výhoda ubytování na intru (v první chvíli na mě dýchnul závan dávných dob Strahovských kolejí.
Šup na start tak akorát, vyrážíme a nějak se proplétáme balíkem k čelu. Teda Luke celkem rychle, mně to chvíli trvá, ale dohoda je jasná. Budu se snažit být tam, kde je on. 10km na rozjetí a začíná peklo na zemi, teda na kole. Přichází brdek v Pavlovicích... Tak nějak se cedím balíkem směr čelo, do kopce to celkem zvládám, takže nakonec se rozhoduju udělat si bezpečáka jak říkává Kapr. Akorát já si ho dělám do sjezdu. No jenže Luke je moc blízko, takže místo toho, abych si to v klidu sjel hákujeme čelo. Já si z toho nakonec v jednom brdku vystupuju potom, co mě přestalo bavit, že lepím díry pro eliťáky. Trvat to ještě chvíli, tak se asi můžu otočit a jet zpátky na intr.
Po pár km mi Luke píše přes group track, že čeká. Zjevně uhákoval až pod Tesák. Když ho dojíždíme, mám chvíli pocit, že si mě dneska bude vodit jak pouťovýho medvěda na vodítku. Na občerstvovačce zahazuju první bidon takže nemusíme stavět a na další dva bych měl dojet až na tu druhou. Jsme sice tak nějak ve skupině, ale je to skupina na velký kulový. Každý si jede sám za sebe, snaha se domluvit na rozumným tempu a střídání se absolutně nepotkává s pochopením, takže jedeme jako k.koti. Do kopců se nastupuje, po rovině se nestřídá a rozpojuje a ve sjezdech se odpadá. Naštěstí do kopců už jim to tolik netáhne. Po rovině, ale pořád na houby. Potom co to už asi po Xté s Lukem nějak spojíme, tak už se radši držím kolem špice, míň to bolí.
Na Grapy si dělám zase bezpečáka, ale když kontroluju ve sjezdu, kde je Luke, zjišťuju, že jsem se flákal až moc a mám ho už za zadkem. Holt ty sjezdy fakt umí.
Na Tesák pořád tak nějak ve skupině, pár lidí nás ještě dolítlo zezadu, ale zase se jede/nejede. Tak beru od Luka jeho bidon, že ho nechám kdyžtak naplnit pokud bych to vyjel rychlejc a byl tam nával. Ale každopádně tam chceme na chvíli zastavit. Odtud už jedeme sami dva a je klid. Parádní konstantní orange tempo, Luke mi najíždí stopu ve sjezdech, já se snažím moc neodpadat, ale přitom zůstavat v komfortní zóně, do kopců si držíme co nám vyhovuje oběma. Prostě ideální maratonské tempo.
Cestou na Lazy se údolím nese ozvěna jak Luke vyřvává: "Kapřeee! Kolíkááááčíííí!". Nakonec transfer skoro 30km mírně zvlněným terénem zpátky do cíle. V jedné ze zatáček lehký náběh na křeč, tak chvíli opatrně, ale nechci Luka moc brzdit. Naštěstí se pomalu točímě po větru a tak to letí.
Vyhodnocujeme, že bysme si mohli dát jako reálný cíl čas pod 5:30. Vítr tomu dost pomáhá. Teda akorát nám bere trochu vítr z plachet auto s cedulí "Konec závodu" cca 12km před cílem. Jako doteď jsem si myslel, že jsme docela dobrý. To průměr přes 30 nestačí? WTF?
Do cíle čistě po větru už jen vytočit nohy. Průjezd bránou ve stejném čase. Pro mě to byl dneska maratonský sen - na necelých 170km nastoupat 2850m a průměr 31km/h, žádné problémy, žádné superkrize a k tomu luxusní počasí. Nakonec si to celý sedlo jak p.del na hrnec. V cíli mám sice dost, ale nejsem úplně mrtvej. A snad se Lukovi i povedlo důstojně objet Mamuta v zastoupení legend Kapra a Kolíkáče
. Prostě orange sen... Díky všem za prima víkend!
VSid –
Mistr Spojka aneb Když máš svýho servisáka
Čím začít? Vynechám cestu vlakem a popis příprav, vážení a míchání sacharidů ve správných poměrech ¬– dextróza, fruktóza, sacharóza, maltodextrin DE 6... v množství 75 g na hodinu – a přejdu k jádru sdělení: BEZ OSOBNÍHO SERVISÁKA NEMŮŽEŠ JET ZÁVOD.
To takhle zbývá do začátku závodu 19 minut, když se ti v okamžiku, kdy se jdeš postavit na start do předních řad, přetrhne řetěz.
No do prdele, nikam nejedeš, víc než dva tisíce v čudu, podpořils akorát Český dráhy, perfektní vejlet, blbec seš, zas ten řetěz...
A v tom starostlivý hlas vt „co se stalo?“ A že klid, že rychlospojkou to půjde spravit. Deprimovaný tak trochu lamentuju a ať se se mnou nezdržuje, že nestihne start a že se mi snad až na jednu výjimku nikdy nepodařilo rychlospojku nasadit, že to nýtuju. Nicméně rychlospojku mám v podsedlové brašničce, není nad čím dumat, zkusit se to musí. Ale chtělo by to nýtovačku na rozpojení vadného článku řetězu. Naštěstí ji mám s sebou, jenže na pokoji, a tak nervní – opět uklidněn vt, že se to stihne – v botách o tvrdosti 12 poskakuju k pokoji, který je od startu naštěstí opravdu ani ne 100 metrů.
„Čím to mažeš?“ už jen technická otázka nad opatlaným řetězem (fakt jsem řetěz den před závodem čistil a nově mazal multi purpose motorexem, ale zřejmě se mi heslo „Kdo maže, ten jede“ dostalo do řetězu až moc) předtím, než odstraníme nepotřebný článek, určíme správný směr spojky a vt ji zkušeně nasadí. Protočím řetěz – mělo by to být ok. Děkuji vt a v euforii povídám cosi o tom, že teď to dobře pojede, že je to jako po pádu, kdy člověk zase nasedne a plnej stresovejch hormonů, který tělo vybičujou k výkonu, jede dál. Vt se pousměje, a že to ještě nezkoušel. Ujišťuju ho, že já záměrně taky ne.
Pominu drobnou skutečnost, že už první zásadní brdek jsem ani vybičován neuvisel, a přesunu se dál do kopců, kde mi na posledních třech pastorcích řetěz začal střílet, což třeba v plném tahu při 15procentním stoupání moc nepřidá. Vt jel se mnou, to správný servisman musí, a nabádal mě, abych při tom řazení byl opatrný. Snažil jsem se točit plynule a v duchu se modlil, aby to řetěz vydržel. No, nevydržel. Tesák se do něj už blízko vrcholu zakousl a ze řetězu se opět stala přímka.
Hernajs, několikaminutový náskok na skupinu a v ní dva nebo tři konkurenti v kategorii, to se na to můžu vysrat, je mi to jedno, po letech zas závodím a zas tyhle štrapáce...
Ale v tom již se objevuje vt, uklidňuje mě slovy, která bych po svém shrnul do teze, že jsme na Velké cestě, jsme teď a tady a věci se dějí – ale my již míříme k jejich hlubšímu poznání, a to se nám vyjeví v Přerově. Po krátkém dialogu vytahuje svoji rychlospojku a nýtovačku „bez záruky“, já nasazuji řetěz, nýtovačka funguje a vt zkušeným grifem nasazuje spojku, cvak a je to. Mezitím nás postupně dojeli skoro všichni ze skupiny, což sleduju s roztrpčením.
Nasedáme, sebereme nějaké dojíždějící, včetně HonzyB, který měl opět, po dvou na Sudetech, defekt, po pár minutách doženeme někoho dalšího a valíme dál. Když už to tak hezky jede, v jednom sjezdu lup – a padá mi mobil, který vozím na ramínku na řídítkách místo regulérního cyklopočítače. Zastavuji, pomalu přeřazuji a těžce se vracím zpět, kde mi jakýsi zastavivší řidič podává můj nerozbitný mobil – s rozbitým sklem displeje. A servisák vt opět čeká, nedá se odbýt, zůstane. Jede vskutku svou mahájánu.
Naděje, že skupinku dojedeme, je malá, vítr je celý den silný, skupina má o to větší výhodu. Nakonec, jestli si dobře pamatuju, předjedeme dva unavené závodníky, jednoho snad i z mé kategorie, a společně s vt dojedeme do cíle. Já už v závěru spíš zdržoval, svou roli vedle únavy sehrála nejspíš taky demotivace z té časové ztráty i obavy, že mobil, v němž jsem měl jízdenku do Prahy a vlastně i peníze, bude nepoužitelný. (Funguje, ačkoli displej je popraskaný dost.)
Děkuju vt za obětavou pomoc, navíc – jelo mu to skvěle, v kategorii mohl nepochybně pomýšlet na první desítku. Ten shodit tak „deset kilo“, jak sám řekl, ...může si dělat nárok na stupně vítězů, doplňuju. Ale poutník na Cestě se takovým banalitám jen směje.
::
Propozice ::
Profil a mapa ::
Mapa 2023- Garmin ::
Diskuze ::
Celkové výsledky :: Foto :: Flyby