Akce Krakonošův cyklomaraton 2025

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2025-06-14.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Trasa Garmin :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Kolíkáč – Koupel brambor v Úpě furt stojí za to!
  
  V pátek si poznamenat:
  Konečně! Verano, opalovací krém a kila magnesia. Vydržet pod Pomezky a tam na výkonnost odpadnout. Pražskou na 34x32. Pak se doplácat v křečích do cíle a skutálet se do Úpy. Berte ručníky! To jsou jen zbožná přání a realita zase bude určitě jiná, jo, to nás furt žene hledat sichrhajsky a bodat je do zad. Tak ať to všem vyjde podle představ, hlavně bez lišeje a defektu!
  A sobotu si poznamenat:
  Tak všechno klaplo málem podle plánu… Verano, opalovací krém a kila magnesia. Jen ty sichrhajsky se nebodaly, jelikož rozumně je číslo s čipem jen na kole. Start zezadu, ale silnice je široká a uzavřená, takže se dá posunout vpřed. Pak už jen úzká vlásenka a valící se balík do sjezdu. Nemám moc dobrý pocit z té mačkanice, ale pod Hrádečkem na dohled Žáby, který startoval od pásky. Chci s Nemim, který je na dohled. Sklon přitvrzuje a už se to porcuje. Ve špuntech balíku cítím, že mohu jet rychleji, tak se prosmýknout dopředu a full gas. Nemi mizí na horizontu, za sebou cítím HonzuB, to bychom mohli ještě doskočit.
  Sjezd a doprava boční ulicí mezi domy. Pod Žacléř velká skupina, která ale moc nejede, v dáli o skupinu před námi orange dres Nemiho, který jede v grupě, kterou táhne Žába pro ségru, jak se dozvídáme v cíli a z fotek. Žacléř poctivě ze špice, Ryba je hodně aktivní a cítím, jak se o mě stará. Děkuji! Je tu Pavel a jeho domestik, ze kterého se pak podle výsledků vyklube Kristian Hynek. HonzaB nemá problém a je tu s námi. Mega grupa valí do Polska a já málem končím v 60 km/h., když do mě zezadu najede jeden borec. Nechápu, kleju jako dlaždič, tohle mohlo dopadnout hodně blbě!
  Kostky v Lubawce peklo. Kolo tancuje po těch šutrech a doteď nechápu, že nezapadlo do nějaké spáry. Před námi v úniku s jedním borcem Adéla z Doks. Dobře se větrají, ale asi stále vidí odjíždějící zlato aneb Žábovu ségru a mají motivaci. To já se už těším na Elite, až nás zezadu zválcuje a snad i popostrčí dopředu. Ale letos nějak nejedou. Až když začíná pozvolný začátek kopce na Pomezky, tak nás mají. Neskutečný zmatek, když se to začne promíchávat. Hákuji, co se dá. Vpravo to lehlo. Konečně kopec, cítím se skvěle a věřím, jak teď poletíme s HonzouB a všechny tady necháme.
  Ale je tu Pavel s Kristianem a mám co dělat je uhákovat. Ty wado! To jsou zvraty! Trpím a nejede to. Vrchol Pomezek, naštěstí stále s Rybou a HonzouB a je to omamné. Na nic nečekám a letím dolů. Ve sjezdu se to sjíždí, už se jen soustřeďuji na zadní Pavlovo kolo, to bude základ úspěchu. Do Pece to uteklo díky Kristianovi jako nikdy. Leju do sebe krystal z bidonu. Na Pražskou plánuji frontální útok, vždyť to bude jen slabý odvar Zoncolanu. Prdlačky! Ztěžka hákuji Pavla! Je to furt démon, jak mu to zase jezdí anebo mě nejezdí? Ryba a HonzaB dodávají téhle epické části Krakonoše týmové grády. Před vrcholem kotel fanoušků, tohle je nabíjející. Bufet projíždíme, Pavel nestaví, Kristian ho obsluhuje all inklusive. Sjezd bezpečně za Pavlem, tady nemá cenu riskovat, i když je letos sucho a mokrý mech zmizel.
  Hrbol na Strážné už je očistec. Nemůžu po tom sjezdu roztočit ztuhlé nohy. Jsem vyřízenej, jede se kudla. Kristian mi umožňuje si tady cinknout PR. Cítím svůj neodvratný konec, řvu moc, aspoň o kilák pomaleji prosím! Bufet chci zastavit, bidony chrastí a vedro zesiluje. Pavel ale stavět nebude a stejně tak většina grupy. S HonzouB doplňujeme nádrže na bufetu v hektické atmosféře, HonzaB je značně obhroublý na obsluhu, ale nedivím se mu, když závodíme a Pavel odjel. Do Černého Dolu je zkoušíme sjet, jsou na dohled. Ale je to marné, pálím poslední sirky dnešní bitvy na té široké hlavní silnici.
  Vypli mě proud, nemám z čeho brát. HonzaB se o mě stará a vytáhne mě na Hoffmanky na hranici kolapsu. Letíme přes Jánky a sjedeme si dvojičku, co nás předjela v kopci. Začínám být apatický a je mi všechno jedno, stejně jedu tak o 10.-15. flek. Cedule 5 km do cíle a při vyklepávání svalů chytám křeč, tak čau! Motám se na samotku do cíle a jen tupě čumím na budík 4,41 do cíle, 3,8 do cíle ... teď mě dojede Kaprova grupa ... kruhák, nikde nikdo ... cílová brána a za ní orange klubko. Hlava padá na představec a kluci na mě lejou vodu za krk. Totálně vymleto. HonzoB a Rybo díky za týmovou podporu!
  U auta nevěřícně čumím na mobil, ty wado já jel o pódium! Kdybych vydržel s Nemim Hrádeček, kdyby nestavěl na Strážném, kdybych ... jo na to se ale nehraje. Koupel v Úpě s bramborovým bráchou mě konečně dostává do blaženého stavu. Safra zase to byl skvělý maratónský film! Díky Šlapky, jsme furt vidět!
  
  
• Nemi – Krásné počasí leze lidem na mozek
  
  Nebe bez mráčku slibuje docela jiný zážitek než před týdnem v Alpách. Nasazujeme kombošky Verana a spořádaně za sebou se s Kolíkáčem, HonzouB a Kaprem rozjíždíme Trutnovem. Předjíždí nás kolona offroadů s nizozemskými (!) značkami a několik z nich nás nepochopitelně kropí z ostřikovačů, vytrubuje a úmyslně bere na kreditku. Tohle byste si doma nedovolili, tam by si vás Matěj srovnal. Kapr se na startu řadí do první lajny se Žábou, ostatní jdeme skoro až na konec, kde nás zdraví Javi. Načítám trasu v Garminu, ale až po dvou kilometrech si všimnu, že jsem nespustil záznam. Pořád vlevo, a jakmile je příležitost, posouváme se dopředu. Do prvního stoupání na Hrádečku naštěstí vjíždím tak, že pořád mám dost prostoru předjíždět. Několik desítek metrů před sebou vidím Žábu a přes horizont se mi podaří ho dotáhnout. Žába se rozhoduje, že nepojede na sebe, ale na svoji ségru. Nastavuje slušné, ale v pohodě uvisitelné tempo. Občas se krátce na špici ukáže i někdo jiný, nicméně drtivou většinu práce více než desetičlenné skupiny odvede žabí lokomotiva.
  
  Ve sjezdu ze Žacléře přejedu malý výmol a z předního kola se ozve ohlušující rána. Už od loňského roku mě přední ráfek trápí, mléko protéká, tak jezdím dočasně na duši. Asi bude uvnitř naprasklý. Jsem z toho nervózní, ale na pohled se nic neděje, tak jedu dále. V Lubawce se asi deset metrů přede mnou na rovném úseku dva lidi nehezky rozsekají. Prý si jeden podle gesta doprovodného motorkáře myslel, že máme odbočovat, tak odbočil. Ostatní se naštěstí stihneme vyhnout. Pak následuje nehezky dlouhý úsek kostek s příšerně širokými spárami vyšperkovaný zpomalovacími prahy. Ráfek drží.
  
  V nejdelším stoupání na Pomezní boudy držím svoje tempo a trochu se od Žáby vzdaluji, když hákuji několik rychlejších borců. Zde nás předjíždí obří peloton čtyřiceti Elite z dlouhé trasy zřejmě doplněný dalšími desítkami těch nejlepších z krátké trasy. Jedou hodně natěsno, tak jsem v jednu chvíli skoro mimo silnici. Na horizont jsou to ještě dva kilometry, tak si říkám, že nemá cenu se na ně snažit zavěsit. Možná to byla chyba, protože nahoře jsme nakonec jen dva, což není úplně optimální počet na dlouhý šlapavý sjezd. A tak nás v rovinatější části kolem potoka opět nabírá do vláčku Žába, který nás transportuje až do Pece.
  
  Do kopce na Pražskou boudu už musí každý za své. Začíná se brutální stěnou se skoro 30 %. Tady nezbývá než se postavit a se svými převody 36×30 skupině odjíždím. Fandící VKML si mě asi plete s Technikem. Nahoře jsem sám, tak zastavuji na občerstvovačce. Tady nejsme na SuperGiroDolomiti, gely sháním marně. Můžu si vzít jen pár rozinek a napít se teplého ionťáku. Přijíždí Žába se ségrou a několika dalšími, co přežili. Společně jedeme po tankodromu dolů. Mezi Žábu, jednoho dalšího borce a mě se vloktuje týpek v tmavě zeleném Rapha dresu. Prakticky okamžitě vytváří desítky metrů dlouhou díru a nejede. Nechápu to, předjíždím a skupinu lepím. Jakmile jsem dolepil, týpek v zeleném se stále ještě ve sjezdu zase chce loktovat. Tady už mu důrazně říkám „Nepředjížděj mě!“. Předjel mě naštěstí až po konci sjezdu, hned poté si uprostřed silnice vycvaknul, zastavil a od té chvíle už jsme ho neviděli.
  
  Podruhé zastavuji na občerstvovačce na Strážném. Ptám se na gely, ale nemají, navíc paní nemá úplně závodní tempo, o čemž HonzaB z vlastní zkušenosti celou cestu domů barvitě vyprávěl. S hrůzou zjišťuji, že mi Žábova notně prořídlá skupinka ve sjezdu odjela. Úplně zbytečně, vůbec jsem neměl zastavovat. Nasazuji stíhací tempo a naštěstí je v následujícím kopečku zase dojíždím. V posledním kopci z Černého dolu vidíme před sebou další skupinku. Jeden borec od nás odjíždí a za chvilku je u nich. Já se taky šněčím tempem odpojuji a akorát před horizontem jsem u nich. Avšak tato skupinka nemá žádného superdomestika Žábu, a tak nás Žába sjíždí hned ve Svobodě. Dozvídám se, že se Žábovi moje poslední odjetí nelíbilo. Pardon, já domestik nebyl. Naštěstí vše dobře dopadlo a ségra s přehledem v ženách vyhrála. A individuálně uspěl i Žába, když ještě stačil vyhrát spurt skupiny, kterou si skoro celý závod (nebo spíše žávod) do cíle sám dotáhnul.
  
  U auta nás čeká překvapení v podobě pokuty za parkování. Centrum města je prý zóna se zákazem zastavení a někdo svým udáním měšťáky během závodu zaměstnal na celý den. Řešení nás trochu zdrží, ale 200 Kč je docela v pohodě parkovné. Ještě mě na celkem široké ulici stihne okřiknout nějaký elektrocyklista, že stojím uprostřed. HonzaB reaguje a na něj zase reaguje další pán. Nějak to horko leze lidem na mozek. Ale bylo tady krásně
  
  
  
• Radim – Krakonošův cyklomaraton aneb Krakonošovy otázky
  
  Report (www.sokolveltez.cz)
  
  
• Žába – Domestik
  
  Zoncolan mě provází celým týdnem, marně se ho snažím dožrat, setřást poctivým nájezdem klidného objemu, zahnat protahováním. Motá se mi kolem nohou jako věrný pes. Při pátečním rozjetí mi Zoncolan pošle facku na probrání. Zoncolan se mnou pojede i Pražskou boudu. V sobotu nakládá Strejda mě a Zoncolan do auta a jedeme do Krkonoš.
  
  Pár dní před závodem přišel Tom s tím, že tam je přihlášená Adéla, byl takový naštvaný a já jen: "No a co, tak mě porazí". Já měla strach z Polky Angeliky, ta jezdí dlouhé maratony a je fakt hodně dobrá. "Trenér ví, že tenhle závod je moje srdcovka a vím, že mě na něj připravil, a to jak to dopadne se uvidí podle situace a vývoje závodu."
  
  V Trutnově se nacpu k ségře na začátek koridoru na pokec. Hledá nový tým za odumřelý TFD. Mě chybí na startu Luke nebo Technik, maják v rozbouřeném balíku. Nový úvod přes Hrádeček je nic moc. Velký balík se tlačí úzkou silnicí a já už vím jsem to podělal.
  
  Start je to takový docela v pohodě, ale lehce se propadám, hlídám si Adélu, ta se cpe dopředu, na 8 km odbočka a silnice se hodně zúžila a nejsem úplně moc vepředu. Ale k Adéle se probojuji, první stoupání, a objeví se tam brácha a přijde mi, že mi snad bude dělat domestika. No držím se ho, jede se celkem tempo, holčina vedle mě mi říká ahoj a strašně funí a říká mi, jak to že vůbec nefuníš? Usměji se a soustředím se na jízdu. Kopec jsem přežila, chytám se za bráchu a jedeme.
  
  V serpentinkách u Hrádečku se nechávám zavřít. Můžu vylít kýbl glykogenu a pak nejspíš odpadnout před Žacléřem. Vedle mě je ségra, tak zvolňuji na její tempo, v dohledu žádná Šlapka, tak holt budu dělat domestika já. Prudkou část má za sebou. Lehká ztráta, ale pořád dobrá pozice. Zakládám tempo a laťku nastavuji o trochu výš, než co by normální člověk vydržel. Ségra sice vydává strašné skřeky, ale drží na zadním kole. Přes horizont to rozjíždím, jedu víc než v kopci a nabalujeme pěknou skupinku.
  
  Brácha na rovině nasazuje tempo, já se ho jen držím a doufám, že přežiji.
  
  Před sebou vidím čelo závodu, přemýšlím kolik můžu jet než ségru úplně utavím. Balancuji to podle intenzity funění. A postupně na rovince a hákovém stoupání ztrácíme korálky. Žacléř určuje tempo ségra a popraví dvě soupeřky ve skupině. Roviny přes Polsko se snažím jet doraz, aby nás nepřežehlili profíci na rovině ... bůh ví koho by dovezli. Ze skupiny mi střídají jen 2 borci. Pomáhá to nabrat sílu, ale tempo trpí.
  
  Teď už vůbec netuším, kdo je v balíku z holek, soustředím se jen trasu a na bráchu. Rovina před Pomezkama a já jedu celkem na hraně (260 W-280 W) za bráchou, no držím, ale těsně před stoupáním se ozvu hlasitějším povzdechem, že už to asi nevydržím dlouho, trošku zvolní a říká máš říct
  
  Na Pomezky nechávám tempo na ségře. Většina balíku se smíří s jejím couráním. Profící nás dojíždí až v půlce stoupání a nepřijde mi, že dovezli někoho relevantního. Většina je z krátké trasy. Pár lidí ze skupiny se hákuje za ně, ségře to zakazuji. Stejně všechny odvážné posbíráme ve sjezdu a v přípravě před Pražskou boudou.
  
  Sjíždíme dolů, teda asi letíme, jsem v háku za bráchou a čeká mě poprvé odbočit doprava. Pražská bouda před námi, jsme taková malá rozumná skupinka. Teď to přijde, brácha říká, tohle je na 12 minut a pak sjezd. A přede mnou se objeví brutální stěna a mně se chce skoro brečet a slézt z kola, tohle mám jet 12 minut???? Ale ostatní to tam rvou a já seberu odvahu a snažím se šlapat, naštěstí to povolí a už to není takový brutus. Jedu a dá se to, funím slušně, ale ani nevypadávám nějak extra ze skupiny, neujíždí mi to naštěstí. Na vrcholu nám fandí a křičí první žena a začnou mě plácat po zadku, neuvěřitelná atmosféra.
  
  Sjezd lesem nemám rád, skupina se natahuje, ale přijde mi že nijak zvlášť neztrácíme. Nikdo nemá motivaci před Strážním odjíždět. Táhnu tempo, ségra za mnou na druhé pozici a pak jak kačeny ostatní za ségrou. Čas od času někdo odpadne. Už mě štve, že ji nechávají jet na druhé pozici. Kdyby měla lepší závětří, mohli by jsme jet rychleji. Mé rozčilování nechává Nemiho úplně chladným, neslyší, nerozumí. Alespoň že Martin Klícha slyší a jede víc dopředu. Občas v kopcích najede na špic.
  
  Musím říct, že pak už to mám tak nějak v mlze, tempové stoupání jsem prostě držela tempo v hlavě jen, že to musím vydržet ve skupině, aby mě nedocvakli zezadu, kolikrát se mi tohle už stalo, z kopce dolů letíme, zpětně mi Tom říkal, že jsem jela 75 km/h a já jen to bylo za bráchou a nešlo to jinak
  
  Závod se krátí, a já po 80 km na špici začínám mít dost. Párkrát jsem donutil protočit celý balík, ale tempo nešlo do háje, prakticky se zastavilo. Takže zase špic a hurá přes Černý Důl na Hoffmanky.
  
  Asi v posledním stoupání máme před sebou skupinku a Nemi vyrazí a dojede si je, bráchu to naštvalo a mě bylo jasné, že to bude celou skupinu dost boolet, protože ho začně sjíždět a asi mu něco řekne. A taky to tak dopadlo.
  
  Opravdu se nemůžu spolehnout na nohy, dost možná budu potřebovat prostřídat. Že nastoupí Martin bylo jasné, ale že proti mě pojede i Nemi jsem si vzal osobně. Takže sjezd do rychla na rámovce a regeneruji nohy na sjíždění na rovině.
  
  Z kopce dolů letíme, zpětně mi Tom říkal, že jsem jela 75 km/h a já jen to bylo za bráchou a nešlo to jinak
  
  Pod kopcem se zbytek kachniček srovná a zezadu někdo zahlásil: "můžeš!". Lehnu na řidítka, založím 400W a za chvíli něco řeknu Nemimu. Objedu skupinu a pokračuji na špici do cíle. Střídání je teď už spíš homeopatické. Jen Nemi se začal ukazovat vepředu. Teď nás fakt nikdo nesmí dojet.
  
  Zbývá 20 km do cíle a pojede se. Gel by měl vystačit. Roviny brácha jede neuvěřitelně. Když sleze ze špice, tak se zpomalí asi o 10km/h a já si ulevím, no prostě si nahlas odfrknu, že si trošku odpočinu Je neskutečný. 2 km do cíle a padesátník jedoucí pro stříbro se ptá kluků: "Necháme ji dojet jako první, unese to Vaše ego?". A já se jen směju a říkám, tak o tom pochybuju, nastoupí mi tam, první vyrazí Martin Klícha.
  
  Nechtěl jsem, ale když už nastoupil, tak mu to nenechám. Chci ho vklidu dotáhnout, ale kačenkám jsem odjel se zadkem na sedle. Na kruháči už má Martin jen malý náskok, ve sjezdu ho skoro mám. Ale za sebou také slyším brzdy a cvrčky. Zvedám zadek a do cílové rovinky zatáčím v těsném kontaktu. 1200W nechává Martina za mnou. Proč si to děláme o 75. místo.
  
  Ségra vyhrála absolut s náskokem 15 minut. A já konečně nechal Zoncolan za sebou ... nohy na něj zapomněli během těch 100 km tahání skupiny.