Kolíkáč –
Zoufalé hledání wattů
Alchymie, jaký hadry na sebe, ráno u auta pere slunce, ale v hlavě třeba promrzlý Klikáče a aktuální radary hodně nejasné. Nakonec jen komboška, lehký dlouhý dres a dlouhé rukavice. S kumpánama se rozjet a zaplout do balíku. Hned za přejezdem na konci Trutnova palba a o žádném balíku se nedá hovořit. Jedu v tvrdé lajně a přeskakuji si dopředu. Na dohled Vláďa a Luke, kolem sebe cítím Nemiho. Nová lahůdka Střízlivák a nekonečných bolavých 300 m k vrcholu. Do Polska se letí a sjíždíme grupu s Vláďou. Před Lubawkou dopředu, zkontrolovat osazenstvo balíku, ukázat, že tu jsme a zajet si pro fotku. Cítím se dobře, nohy jedou, kolo letí. Vláďa operuje u špice a Béda chce s ním. Chci bojovat a nechat tady vše, tak nesmím váhat. Skáču do tohohle vrchařského vláčku a jedu jako bezmozek. Vláďa odpadá od Bédy, já to ještě nechci vzdát, ale po minutě jsem rychle vystřízlivěl a raději zalezl za Vláďu. Ten jede krásné tempo, a navíc Béda je stále na dohled. Parádní chvíle, euforie! Ta však končí těsně pod vrcholem, kdy nás sjíždí Pavel Popiolek s Kristianem Hynkem. Málem kolabuji, myslel jsem, že píšeme jiný scénář než minulý rok. Sjezd mokrý, navíc do nás najede čelo krátké trasy, tak opatrně. Pravá směr Pec, 3 oranjes, Kristian, Pavel a Béda, Honza Dvořák, dám to s nimi? Pod Pražskou to strašně rychle uteče a teď už si každý píše svůj příběh. Nemi heká, Béda mizí. Bidon jsem vyluxoval a těším se nahoru na bufet, jak si vezmu od holek nový. Stále za Pavlem a Kristiánem, za mnou Nemi, Vláďa před námi na dohled. To by mělo klapnout. Bohužel bidony nejsou, jen kelímek, tohle jsem tedy s mými holkami prokaučoval, ale stejně díky, že jste tam byli. Bohužel mě to nějak rozhodí od pozornosti a rozsekaný úsek vůbec nezvládám. Pak přijde ta blbá nenápadná stojka, kde málem zastavím. S Nemim se snažíme střídat, ale mokrý sjezd nám vůbec nechutná. Čím dále více je mi jasné, že Pavla už neuvidíme. Na Strážné vždy kolabuji a nejinak je tomu i dnes. Vláďa je při síle, tak ho vysílám s mým bidonem napřed na bufet. Díky Vláďo, tohle klaplo! Po sjezdu v Horním Lánově málem nevyberu na suché silnici točku, prudce brzdím a vytrhávám nohu z pedálu a málem si ustelu. Tohle vůbec nepřidává. Do Černého Dolu najíždíme asi v 6 lidech a borci za to berou, i když před námi nikdo není vidět. Chytám svoje tradiční díry a pak si to zase doskakuji, ale smutný konec je tu. Nemi s Vláďou akceptují tempo skupiny, já s jedním borce odpadám. Začíná pršet. Cukají mi křeče, ale posez na špičku sedla zabírá a zaháním je. Zaháním bohužel i watty, které zoufale hledám. Nemám sílu ani zařvat moc, nějak věřím, že kluci dole po sjezdu počkají. Na Hoffmankách mě ještě přežehlí jeden borec stylem, který už je mimo moji aktuální realitu. V potocích vody dolů a na hlavní směr Hrádeček sám. V dáli mizí oranžové šmouhy. Tělo vyřízené, jedu jistotu, ať hlavně nelehnu, serpentiny dolů jsou zase pěkný mazlavý tobogán. Na metě 7 km do cíle mě dojíždí další borec, hákuji, jede pěkně a nechce, aby nás sjela grupa za námi. V ní čekám HonzuB a je mi nějak všechno jedno. Safra, proč to tady vždy takhle mám v posledních letech? U cedule Trutnov nás mají a jsou pěkně rozdováděný. Je tu Ján Svorada a nejlepší holka z Polska. Já jsem ale už úplně vypnutý, takže je nechám odjet a vůbec to neřeším...
Nemi –
Co mě nezabije, to mě posílí
Všichni bychom si přáli naplnění Kaprova tradičního proroctví „Ani nekápne“. Pro jistotu ale balím tašku s oblečením na tři roční období. Cestou prší, ale na startu v Trutnově je téměř sucho, takže to s oblečením nepřeháním. Spolu s HonzouB, Kolíkáčem a Lukem se řadíme relativně vzadu. Ale v tom množství lidí nejsme kompaktní a každý se ocitáme jinde. Já číhám na nějaký expres zleva, ale nikdo nejede, naopak peloton se brzy rozděluje na několik balíků. Nezbývá než se alespoň ke Kolíkáčovi, který se ocitnul o balík přede mnou, dolepit vlastními silami, nicméně čelo je dávno pryč. Trasa je trochu jiná než loni. Kratší, ale zato přibyla jedna těžká stojka – Střízlivák do Žacléře. Wattmetr se mi nenapároval, a tak vidím jen své rekordní tepy: 182. Nejradši bych si ten krpál vyšel pěšky, ale množství povzbuzujících lidí mi to nedovolí. Tady ztrácíme HonzuB a pokračujeme jen s Kolíkáčem, abychom před Polskem dotáhli Lukovu skupinu.
Jako minule se i teď formuje větší balík, takže Polsko je v poklidu. Skoro až na vrchol Pomezek hákuji jednoho borce z Unlimited. Na české straně je už vydatně mokro, takže když nás ve sjezdu předjíždí čelo krátké trasy, z opatrnosti je nedokážu pořádně hákovat. Kolíkáčovi se to daří lépe, zatímco mě zachrání až Vláďa, který mě dotahuje. Čela krátké trasy si ale dlouho neužijeme, protože čelo odbočuje doleva na Horní Maršov, zatímco nás čeká Pec pod Sněžkou a stoupání na Pražskou boudu. Úvodní stojka mi ve srovnání se Střízlivákem připadá směšně krátká. Pak je profil sice výrazně lehčí, ale delší, a vzhledem k tomu, že od Polska nebyla možnost si moc odpočinout, mám toho plné zuby. Vláďa i Kolíkáč jsou o něco rychlejší. Nahoře nestavím a v rozbitém sjezdu Kolíkáče brzy doháním. Dole máme i Vláďu. Tady už je definitivně rozděleno, jedeme v šesti.
Na Strážné ještě kompaktně, ale z Černého Dolu Martin Jílek nasazuje tempo, kterému stačí jen Vláďa, David Maraček a já. Ve sjezdu do Svobody nad Úpou už vydatně prší, možná to jsou i malé kroupy. Hrádečské serpentýny kloužou i za sucha, na chvilku mám zadní kolo ve smyku, ale všechno dobře dopadne. Skrz naskrz mokrá čtveřice se blíží zpět do Trutnova. Vybavuji si cílový spurt na mokrých kostkách v SuperGiroDolomiti. Stejně jako tam i zde Vláďa o riziko nestojí. A tak si na závěr symbolicky zabojujeme jenom David a já. Nejtěžší okamžiky paradoxně přicházejí až po konci, když nezastavitelně drkotám zuby, než se konečně v autě převléknu do suchého. Co mě nezabije, to mě posílí, tvrdí Nietzsche. A tak se opět posilněni můžeme směle vydat vstříc dalším maratonům 😊
::
Propozice
:: Trasa Garmin
:: Trasa Mapy
:: Celkové výsledky
:: Diskuze ::
Foto ::
Flyby