Akce 1.Zimní Pražský MTB maraton patří do kategorie MTB závod. Datum: 2008-02-09.
Nejdelší varianta má délku 38 km.
-
Gejza –
to byla jízda
Dnešní krásné počasí svádělo k odložení zimní cyklistické výbavy, ale já jsem si ještě chtěl trošku užít zimní šlapkovskou bundu a tak jsem vyrazil v zimním oblečení na start 1 Pražského MTB marathónu. Do prostoru startu a cíle dorážím kolem 10, 00 hod a vyhlížím nějakou šlapku. Otkávám Léňu a sním diskutuji o čase, zmínil jsem se něco o 1 hod 3O min, když moderátor, tento čas ohlašuje jako rekord trati a tak rychle dodávám, že s časem do 2 hodin budu spokojen. Blíží se start a tak rychle odložit přebytečné tekutiny a hurá na startovní rošt, kde už stojí Mlhoš a další šlapka nežného pohlaví.
1O,3O vyráží asi 26O hlavý dav směr stoupání k julisce, Já si říkám, že by bylo dobré do prvního sjezdu už dojed v trošku v roztrhaném pelotonu a tak se snažím jet co to dá, a zjišťuji, že mi to docela jede a tak dupu a dupu . Na záda mi dýchá Mlhoš, který se mě drží, ale v nástupu do druhého stoupání už je kousek zamnou a pak už ho nevidím, až z výsledků se dozvídám, že nedojel a z Lénova reportu i proč. Stále se mi jede v pohodě a tak si říkám, že aspoň na Okoř to zkusím co to pude a jak jsem na tom zatím se zimní přípravou. K mému překvapení se mi stále jede v pohodě a někde před Okoří se začleňuji asi do 6 členého vláčku, kde jsou 3 borci z Bike ranche a další 2, nebo 3 a v této skupině za občasného střídání vlastně dojíždím až do cíle.Z Okoře směrem k cílu skoro letíme a v nádherném jarním počasí si to chvilkama prdíme až 4O km za hodinu. Ještě v pohodě slanit poslední rozbahněné klesání do šáreckého údolí a budeme celá skupina v cíli. Ještě si říkám, že bych se mohl vláček roztrhnout před posledním stoupáním a tak v šáreckém údolí dupu opět co to dá ale pod poslední stoupaní stejně přijíždíme jen v min rozestupech, a tak přišlo poslední stoupání v kterém jsme se nakonec stejně roztrhali a nevím jestli mi 3 členové naší skupiny ujeli nebo já třem, nebo obráceně, protože poslední stoupání jsem zkusil jet zase na max. abych zjistil, jestli mám ještě nějakou sílu a kupodivu jsem měl.
Někde v půlce kopce stojí paní, která hlásí, že se pohybuji celkově někde kolem 6O místa což by bylo super a tak se snažím dupat co to dá aby mě nikdo nedojel, Ke konci kopce dojíždím jednu slečnu z rockmachine teamu a snažím se jí ještě hecnout aby přidala a nakonec do cle dojíždím těsně za ní.
S výsledkem jsem nad míru spokojen, jelikož v kat jsem 16 ze 7O a celkově 61 z 26O. Myslím, že se jednalo o jeden z mých nejlepších závodu a že letošní prozatímní zim příprava hodně kola , spinning a posilovna mi něco dala
-
Léňa –
První letošní závod
První závod v roce 2008. Po vyřešení na čem pojedu, jestli na zimním bikovi nebo kole manželky, jsem den před závodem seřídil kolo manželky. Rám je mi sice dost malý a sedlo nepohodlné, ale říkal jsem si kolo je nové, krásně funguje a těch 90minut to nějak vydržím. Před startovní ambice jsem měl umístění do stého místa a čas kolem 1hod a 40minut. Pražskou padesátku jsem dal za 1:57hod a toto je pouze 38km.
Na startu potkávám Gejzu a vyhlížím Mlhoše. Gejza jako vždy příjemně naladěn a rozkreslujeme své plány, že to dá za 1hod a 30min. Start má být za 10min a Gejza odchází s pískem, zůstávám na startovní roštu sám, Mlhoše stále nevidím. Zařadil jsem se hned za červeného Spešla S - workse Radka Procházky a doufám, že ho uvidím i pár minut po startu.
Startovní výstřel a vyrážíme první metry jsou docela ostré do kopce jedeme 33km/hod, ale mám smůlu přede mnou jsou dva maníci co jim již dochází a klátí se ze strany na stranu, nejdou předjet. První balík zatím zlehka odjíždí a než ty dva maníky objedu tak se vytvořila cca 50metrová díra (vzpomněl jsem si na POS), ale dělám stejnou chybu a čekám až někdo za mnou začne jet a tím ztrácím s čelem definitivně kontakt. Po 3km kopečku jsem členem asi 12 členého balíku, který stíhá čelo. První sjezd, první pád. Borec z bikeranche nevybral zatáčku a napálil to přímo do plotu, snad byl ok. Přichází druhé, myslím si, že nejhorší stoupání závodu na začátku jedu na velkou, ale zjišťuji, že na to abych to vyjel celé, tak na to fakt nemám, jenomže přesmykač je jiného názoru a zasekl se! Mrknu na tepovku, vidím 195 tak radši slézám a přehazuji ručně. Toto zaváhání mě odsunulo až nakonec balíku. Nasedám a tepovku vracím do oblasti kolem 190, kopec vyjíždím ve středu balíku. Ted následuje rychlejší sjezdík a výjezd po asfaltu, kde se plně ukazuje, že jsem ve společnosti bikerů, ale ne silničářů. Žádná spolupráce jen nástupy a vlny. Tepovka mi již klesla a pohybovala se okolo 180 tepů, což jsem ještě v tomto roce nikdy neměl, zapřemýšlel jsem, jak dlouho se dá takhle jet. Když vjíždíme na rozbahněnou polní cestu ukazuje se, že jsem techniku jízdy na nerovném terénu už opravdu zapomněl a propadám se až na samý chvost balíku (je nás šest). Fakt mě stojí hodně úsilí balík uviset a modlím se, abychom opět vyjeli na asfalt. Což se po pár km děje a opět získávám pohodu a trochu si odfrkávám. Kolo až na první zaváhání funguje dobře, ale malý rám je znát, dokonce časem zjišťuji, že sedlo je mírně skopce, takže se musím nejen stále protahovat, ale i odtahovat od řídítek. Podle kilometrů je mi jasné, že se blíží můj velmi oblíbený brod. Počasí je krásné tak nemám obavy o nastydnutí, tak se do něj vrhám v plné rychlosti byla to paráda! Jenomže náš balík po výjezdu z brodu strašně zrychlil a veškeré pozitivní dojmy zmizely a nastala pro mě tvrdá dřina (tepy kolem 185 a 190). Po pár minutách si říkám, že zničit se tady nenechám, tak zvolňuji a nechám si balík odjet. To jsem na 24km. Za mnou nikdo, tak přehazuji na lehčí a odpočívám (tepy se ustaluji na 160). Po pár minutách mě dojíždí borec v Authorackém dresu s protézou místu ruky, říkám si, je to borec! Pokračujeme další cca 5km spolu, ale i on mi na další hrbolaté polní cestě odjíždí a zůstávám sám. Do cíle zbývá cca 9km tak již nezvolňuju, ale jedu co to dá (vzpomínám na pražskou padesátku, kde jsem v těchto místech jel nad 30km/hod a teď jedu kolem 26). Čekají mě poslední dva kopečky. Ten první začíná cca 10metrovou stěnou, kterou vybíhám a pokračuje cca 2km táhlým stoupáním v lese na rozbahněném terénu. Stoupám rychlostí kolem 15km/hod a ohlížím se, jestli někdo nejede, velmi rád bych se svezl. Ale za mnou nikdo, tak si připadám jako na ostré sobotní vyjíždce, pod poslední kopec přijíždím již dost znaven, ale pořadatelé a diváci, kteří stáli podél kopce, který vedl lesem (docela stěna) svým povzbuzováním, dávej, dávej ve mně vymačkali poslední zbytky sil a na vrchol se řítím nadzvukovou rychlostí (15km/hod). Poslední sjezd do cíle je pilně hlídán Policií a pořadateli, tak se cítím jako na Tour a svištím šedesátkou dolů. Poslední kolečko kolem baráků a jsem v cíli! Bez defektů, zdráv v čase kolem 1hod a 37minut, celkově 47. místo, v kategorii 25 flek. V cíly potkávám Mlhoše hned podle jeho nezabláceného vzhledu zjišťuji, že něco není v pořádku, pak mi sděluje, že hned na začátku "díky" práci jednoho mechanika roztrhl řetěz. Snad si smůlu v tomto roce tímto již vybral a teď bude už jen získávat bedny! Závod byl výborně organizován, počasí vyšlo na jedničku, účast byla zajímavá (paraolypionik Jirka Ježek, zástupci cyklokrosu atd) a hojná kolem 260. Průměrnou tepovku jsem měl 179 tepů. Super závod! Bikování zdar
-
Vendu –
1.ZMP – co všechno může motivovat k závodění
1.ZMP - co všechno může motivovat k závodění
Neplánovaně mi vypadla víkendová lyžovačka na horách, přeci jen 30-iny vlastního bratra jsou významnou událostí a zaslouží si přítomnost na oslavě. A tak jsem přemýšlela, čím si zpestřit 2dny v Praze. Kdybych v kalendáři akcí nenašla 1.zimní pražský maratón asi bych se věnovala běžeckému tréninku na Pražský 1/2Maraton, který se blíží mílovými korky a respekt z 21km na silnici je u mě obrovský.
Pokusila jsem se zviklat Dalibora ("v zimě na kolo nesedám, když můžu běhat") a Zátopka ("kvůli 38km nemá cenu vytahovat kolo z garáže"), nepovedlo se, což mírně nalomilo mé rozhodnutí zazávodit si o 2měsíce dřív, než začne sezóna. Na pátečním běžeckém tréninku jsem si natáhla tříslo, trenér mě dokonce stáhl ze sprintů a nechal mě je jít jen na 50%, takže to nebyly sprinty, ale rychlejší klus. Rozhodnutí bylo nalomeno nadvakrát. Večerní neočekávaná předoslava narozenin a alkohol, který tekl, by normálně uvažujícího a rozumného sportovce utvrdily v tom, že jet závod není dobrý nápad.
Jenže ranní sluníčko, deroucí se skrz mlhu, úplně nebolavé tříslo a výčitky svědomí z noční akce mě donutily sednout do auta a vyrazit do Dejvic. V prostoru startu jsem potkala Zátopka, který se evidentně rozmyslel a kolo z garáže vytáhl. Atmosféra na startu byla úplně jiná, než na velkých závodech, poklidná, humorná, méně nervózní. Zahlédla jsem mávající oranžový dres a on to Gejza v nové fešácké bundě, chvíli jsme klábosili, pak se přidal Mlhoš a za chvíli bylo odstartováno.
Start do kopce - ideální začátek pro mě, ale nohy se ne a ne roztočit, v půlce kopce mě předjel Zátopek a já pochopila, že závod v plném tréninku bude o morálce, překonání únavy namožených svalů a zvýšení rychlosti na závodní. Terén byl velmi lehký, výjezdy standardní, sjezdy netechnické, rychlé, jen ty nohy nejely. Po dlouhém asfaltovém sjezdu na Nebušice následoval prudký výjezd do terénu, chyba v řazení, spadlý řetěz, nešikovné ruce v prstových rukavicích... nooo trvalo to déle než jsem čekala a ztratila jsem čas a rychlost.
V nebušickém výjezdu, jsem se trošku rozjela, nebo mi to tak alespoň přišlo, když jsem předjížděla ty, kteří mě předjeli při nandávání řetězu. V dalším techničtějším výjezdu jsem si všimla dvojice, kdy chlap tlačil ženskou za sedlo do kopce, když jsem je pak několikrát potkala na trati, trošku jsem skřípala zubany, když jsem ale dojela jinou dvojici s úplně stejnou taktikou, potichu jsem nadávala... V terénu jsem holky dojížděla, ale na silnici, je chlapi čapli za sedlo a já neměla šanci. A tam se zlomil můj závod. Byla jsem naštvaná, že nejen já, ale i holky, co jedou za mnou a samy a jsou lepší, než ty 2 Tlačenky budou mít horší čas a umístění. Vztek se rychle přetavil do chuti ukázat, že ani cizí pomoc jim nepomůže a ta mě hnala vpřed.
Moc si nepamatuji kudy jsem jela, jen to, že se nohy rozjely a točily se skoro samy a rychlost se konečně přiblížila závodní. Na občerstvovačce jsem si vzala Nutrend tyčku a do mírného kopce ji do sebe cpala a ohlížela se, kde jsou Tlačenky, protože mi bylo jasné, že na silnici je, s jejich záložními motorky, neurvu. Jednu se mi podařilo setřást před občerstvovačkou a už mě nedojela, druhou až mezi letištěm a Nebušicemi. Trošku podezřelé mi bylo, že 2.dvojici jsem od občerstvovačky předjížděla 2x, aniž by oni předjeli mě.
De facto celý závod jsem jela sólo, zpočátku mi ti, se kterými bych mohla viset, ujeli a když jsem se rozjela, neměla jsem s kým jet, specielně na silnicích okolo letiště jsem se modlila, aby se někde zjevil někdo, s kým bych mohla jet v háku...nezjevil. Ve sjezdu Šáreckým údolím jsem sebrala staršího chlápka a hučeli jsme spolu, v cíli mi pak děkoval, že sám by tam tak rychle nejel :). V posledním výjezdu jsem dojela chlapa a snažila se ho udržet ve sjezdu po dejvických ulicích, neudržela, dal mi 40sec, což je v mém výsledném čase nic.
V cíli na mě čekal usměvavý Dalibor a tak mi hezký slunečný den nezkazil ani fakt, že výše zmiňovaná 2.dvojice byla ve výsledkové listině přede mnou, přestože jsem 100% jela po trase a oni mě na ní nepředjeli, inu někteří umí nemožné.
Trať byla lehká, rychlá, příjemná. Objektivně hodnoceno byl můj výsledek tristní, subjektivně hodnoceno jsem byla spokojená, protože jsem zjistila, že i v bolavém období získávání síly v kombinaci s objemy, můžu zrychlit, když hlava přemluví kyselé nohy. Průměrná tepovka 170 (oproti průměrné v loňské závodní sezóně - 168, maximálka 181).
Těším se na další závody a více oranžových dresů na startu
