První silniční maratón. Letos jediný, a to ještě jen pro kombinaci s bajkovými Sudety. Prý abych měla motivaci jet na podzim dlouhou trasu na MTB…
V pátek večer mne střídavě jímala hrůza s beznadějí z totálně tuhých nohou - po pekelném týdnu který začal MTB etapákem v Polsku, pak po 3 dnech odpočinku tradiční (moje rovněž premiérové) Doksy (i když velmi výletně, tedy krom první části, kdy jsem dotahovala Andy do nějakého aspoň trošku kloudného balíku) dát po 1 dni pauzy rovnou dlouhé Sudety, no to nevím kdo si na mne vymyslel… Řekla jsem si o nic nejde, zkusíme, jak se tělo chová a příště se podle toho zařídím.
Usínám hodinu po půlnoci, což k brzkému vstávání kvůli včasnému odjezdu a budíku na 4:30 ráno určitě není před závodem to pravé ořechové.
Sobota ráno, Diablo mne nakládá kousek od domu, spořádaně se před naložením a pak i v autě futruji kaší z ovesných vloček a sušeného ovoce.
Navigující Konrád nám předvede krásy okolí Teplicka, asi abychom předem věděli jak to bude vypadat, až tudy pojedeme na kolech.
Parkování bez problémů, docházíme na registraci, kde už Strejda popíjí čajík a nabízí celozrnný rohlík s hovězím.
Odolávám myšlence přehlásit se na krátkou, prostě to zkusím a uvidíme. Speciální příprava tedy žádná, jedem z plného tréninku, uvidíme, co to udělá.
Převlékáme se, připevňujeme startovní čísla, mažeme pozadí (neb Vlk je prevít, toho chytit není radno), chaoticky sháníme WC a nakonec se spořádaně řadíme na start. Malina urval první lajnu na začátku druhého balíku, přeji moc štěstí a odsouvám se vzad ke dvěma tandemům. Kousek před sebou zahlédnu Quita a další oranžové dresy, Andy se jako tradičně určitě postavila hodně dopředu dle hesla „lepší procedit, než dojíždět“. Má holka pravdu, ale dnes si prostě netroufám, ještě pořád trochu cítím nohy z Polska.
Je tu start, pestrobarevný dav se jemně vlní, ani nejsem nervózní, spíš jen zvědavá, jak se tohle vyvine.
Přede mnou dáma jedoucí krátkou na karbonovém stroji, říkám si „ta to bude umět, s touhle výbavou – to jsem si dala, nechala jsem se za ní zavřít, jede jak s hnojem, mění rytmus, jak to jde řadím se do leva a nasazuji vyšší kadenci, nohy pěkně točit zlehka, ať je zbytečně netavím hned na začátku. Předjíždím celkem dost lidí, během pár kilometrů dojíždím první oranžové dresy, je to Laco a Strejda – chvilku kukám, než si všimnou, že jedu s nimi
U krajnic jsou vidět chrti, co opravují nebo kontrolují kola, sem tam se na asfaltu válí upadnutý bidon (lidi, jak to děláte?), naštěstí lidičkové, kteří jedou kolem vzorně ukazují (taky se snažím) a tak projíždíme podobná místa bezpečně.
Zformovala se skupinka Strejda, Laco, já, do háku jsme nalložili dalších cca 15-20 lidiček, spousta z nich s vyšším číslem indikujícím krátkou trať. Největší mašina je Strejda, střídá i Laco a já se nenechávám zahanbit, tahat 35km/h na rovince, to se mi líbí, vítr pěkně sviští, silnice celkem bez děr, to to odsejpá. Pak si uvědomím, že dělám pěkné blbosti, takhle se odcukrovat na začátku, to by se mi mohlo hodně nevyplatit, tak se jdu schovat mezi ostatní kukačky, kde je alespoň trošku zprdnu, že nechávají tahat jen pár lidí a nepomohou. Pár lidí se zapojí, hned se jede veseleji, ale je znát, že dost lidí nemá s balíkem nijak velké zkušenosti.
Nabrali jsme i Ježka, Andy a Danu, cesta odsejpá, Laco občas zavtipkuje, já malinko trnu při pohledu na tepák, ale nevadí, někdy si to zkusit musím, ne?
Je tu první stoupání na Horský pas, naše mašinka se malinko roztáhne, ale nahoře se zase celkem spořádaně zformuje, přece jen se takhle jede líp. Pak se terén mainko houpá, po ostré zatáčce doleva kousek za Meziměstím na pár metrech kostech dostávám defekt… Volám na spolujezdce, co jsou kole, ať dopředu nahlásí že mám defekt, ale jinak vše OK, ať chlapi jedou. Strejda s Lacem se ale za chvilku objevují, to už mám venku montpáky a duši, což mi berou z rukou, tak na mne zbývá jen povinnost nezatuhnout a něco dostat do žaludku.
Dojíždí nás Adnys Ježkem, posíláme je napřed, že jestli chtějí, mohou počkat na občerstvovačce, což jsme také měli v plánu. Čekání ani není třeba, po opravě je během pár kilometrů sjíždíme, oranžový vláček si to pak šine přes větší či menší brdky, až přichází za mírnou pravou zatáčkou kostky do nebe.
Když jsem poprvé slyšela o Vysoké Srbské, všichni mě stašili, že kostky a až 24% sklon… nakonec v reálu to nebylo tak hrozné, cik -cak to šlo, ale raději jsem cca 150m před horizontem slezla ze sedla, neb přece jen je tělo unavené a je potřeba šetřit sílu na trasu, bude ještě dlouhá.
Doplňujeme bidony, ptáme se na velkou pumpu na duši (nemají, až na další občerstvovačce), dlabeme banán a rozinky… Za chvilku dojíždí Strejda, jen si bere banán do ruky a zavelí k odjezdu. Ještě předělávám Lachovi číslo, které nebylo přiělané zrovna nejlíp, viselo mu už je na jednom svíracím špendlíku a ještě na něm seděl…
Cesta nám úžasně utíká, přes Hronov a Polici nad Metují, tam krátký dokopec, kde nám začíná odpadat Dana. Volám dopředu, malinko čekáme, Dana se docvakne. Když se ale zase malinko rozjede tempo, ztrácíme ji definitivně, ale do cíle je to ani ne deset kilometrů, to už zvládne, je to holka šikovná.
V Teplicích se hlasitě loučíme a nedáváme pozor, kdo kam má zahnout – samozřejmě dojíždíme pod cílovou odbočku tak, že dlouhá traas drží levý zástup a většina těch, co jedou krátkou jede v pravo. Nastane malinko zmatečné přeskupení, Laco se nám zatoulá na vedlejší silnici, ale jen tak mimochodem. Houfujeme se a pádíme dál.
No pádíme – došla voda, spíš než pádíme vyhlížím bufík, v mapě je malovaný v Teplicách po rozdělení tratí. Nedostatek vody už chvilku cítím, posledních 5 km se mi nejelo úplně nejlíp, dokonce ve mně klíčila myšlenka, proč bych neměla s holkama jet jen krátkou?
Protože bych pak nevěděla, co si s tím tělem můžu všechno dovolit, aby ještě poslouchalo – jak prosté. Začíná mě bolet břicho, přece jen mám rozhašené zažívání z gelů a ionťáku na etapáku. Prosím kluky o zastávku na toaletě, což mi vyhovují, hned na konci Teplic v kempu, je to od silnice jen asi 10 metrů. No ještě že tak, až mi naskakovala husí kůže, jak mi nebylo dobře.
Zastávka pomohla, Laco nabral vodu, a šineme si to dál do mírného kopce. Co mě těší je, že podle mapy pojedeme stejný pak už skopec, alespoň t pofrčí.
Jsem trošku spráskaná a vyhlížím bufík, už tu měl dávno být! Teď už netrpělivě projíždím skrz celý Adršpach, abychom pak našli občerstvení až po odbočení silnice za Horním Adršpachem. To je asi 105.km, no to mě podrž… házím do sebe na ex 8 kelímků ionťáku, doplňuji oba bidony, hlad nemám, ale i tak do sebe láduju další 2 banány. Mají tu pumpu, dofoukneme přední opravované kolo, ať je zase pěkně natvrdo.
Je to, jako by mne někdo polil živou vodou, úplně jsem pookřála.
Odtud pokračujeme ve třech se Strejdou a Lacem, Strejda je neochvějná mašinka, Laco sporadicky střídá, já se dopředu nehrnu už vůbec (leda občas ve sjezdu, ale to ta gravitace)
Cesta teď pěkně ubíhá, celkem to valáme, přes Vápenku, Stárkov, na Rokytník. Ani mi nepřišel tak hrozný, na kašpárka to celkem šlo
Po z léta známé cestě jedeme na Rtyni v Podkrkonoší, kde začíná bájný Odolov. Netuším, že tu bude něco rtak dlouhého, tak mě to ani nemá čas trápit. Prostě zatáčka, vynoří se kus cesty, někdy placatý, jindy do kopce – prostě točit nohama, ono se to jednou překlopí.
Nahoru jsme dojeli na kašpárka (tedy já), nahoře uvítali poslední občerstvovačku. Házím do sebe opět banán (v tom horku nic moc jiného nešlo), zkouším i enco gel, tím nic nezkazím. Svůj si šetřím na předposlední kopec - Závoru, aby byla síla na poslední výjezd do cíle.
Za Odolovem tempo hodně spadlo, Laco sotva motá nohama, ale má mé plné pochopení, tak jedeme se Strejdou pomalinku, abychom mu nevzali roha. Teď už je cesta jen malinko zvlněná, ale když máte dost, máte prostě dost.
Dojíždíme spolu ještě do Chvalče, ale po vjezdu do prvních serpentýn mě Strejda posílá dopředu, ať jedu – možná na mě vidí malinkou nervozitu o limit? Nevím, jak je to přesně daleko a moc by mne mrzelo, kdybych to propásla, to už tady bylo na etapáku. Hlásím, že za tímhle kopcem je Adršpach a pak už jen skopec a poslední výjezd na Váhu.
Nasadila jsem si pohodové tempo a koukám, jak kluci mizí pode mnou. Na silnici pomalu odpočítávají kilometry a pak už jen metry, jsem nahoře. Na chvilku čekám v zatáčce s celkem slušným výhledem, láduju do sebe gel na poslední stoupání, aby měl aspoň trochu čas dostat se do krve a vyhlížím. Tuba schovaná, kluci nikde, rozhoduju se, že asi nemá cenu čekat – osud bych jim asi už stejně moc nepomohla, je to sevřené údolí kde moc nefouká. Nasedám a pouštím se z kopce dolů, přes Adršpach sólo časovka na Teplice. Držím jako obvykle vyšší kadenci, lepší než silové šlapání, na řídítkách hodně nízko, přeci jen to tu docela fučí, když se jede skoro čtyřicítkou.
Je tu cedule Teplice, známá ubytovna, železniční koleje… známé obrázky se odvíjejí před očima a metry se krátí.
Jsem u odbočky na Váhu, potkávám Ježka, který zdraví.
Zatáčka vpravo a tna nevyřčenou otázku odpovídá nápis na asfaltu: 3km. Zvlášť ten první byl nějaký dlouhý, toučím jako obvykle kašpárka a prostě jedu. Začínají mne pekelně pálit plosky nohou hned za prsty, to je bolest, že se musím alespoň na chvilku projít – stačí 150m, hned je to lepší, nasedám a pak to dojíždím už v celkem slušném tempu, tedy bráno v potaz sklon. Rychlost mezi 10 a 15 km/h, jak kde.
Proti jede Quit a mohutně povzbuzuje – prosím ne, ticho, tohle si chci dobojovat sama, akorát mě to rozhodí, ještě že nedojíždím ve skupině, asi je opravdu lepší dojíždět sólo.
Na asfaltu posedních 200, 100 metrů, pak píp – čip, zdravotnice Hajpi mi podává vodu, kluci pomáhají odmontovat čip…
Jsem spokojená, stihla jsem to v limitu, ani se necítím moc unaveně, ale uvidíme za pár hodin a zítra…
Půjčuji si židli a čekám na Stredu s Lacem. Dojíždí cca 12 minut po mě, vypadají spokojeně, že to mají za sebou. Sjíždíme na Bičík na dlabenec a něco popít, chytáme i vyhlášení.
Perlička dne byl Pedro, který u sebe měl Lachův lístek, který byl vytažený v tombole a ani o tom nevěděl… ještě že se o sebe Šlapky postarají, když je jedna zrovna kdesi v oblacích, druhá připomene… tombola byla pro Laca zachráněna, hůř dopadnul Iceman (bez lístku není výhry).
Po vyhlášení začalo krápat a domů jsme se rozjížděli za začínajícího deště.
Díky Šlapky, příště zas
\ 
Vyzval jsem ho ať s náma zkusí ale se zamračeným obličejem a křečemi nemohl. 
Jinak to celkem jelo. Problém byla ta Krkavčina, kde to ujelo, pak jsme to sjížděli a to stálo síly, které rozhodly...
