Poslední šlápnutí, závod, který se už stává tradičním zakončením silniční sezony, kde však jde hlavně o setkání bezva party lidí a o atmosféru, než o výsledky. Ne že by se na trati nebojovalo z plných sil, ale není to nejdůležitější.
V sobotu 28.10. ráno mě mokrá silnice utvrdila v tom, že bude lepší jet na start autem. Docela jsem byl rád, alespoň jsem měl sám pro sebe jakousi omluvu pro mojí lenost. Přece jen už je konec sezony a chuť k ježdění není taková, jako na jaře. Ke kolu jsem do auta naložil i koště a zamířil nejprve do pověstné Kolbabovy zatáčky zamést zbytek štěrku, co tam ještě zbyl po jeho pádu. Tam potkávám Souseda s Indurainem, taky s nářadím, za deset minut máme hotovo a jedeme k sokolovně, kde nám Diablo naplánoval sraz. Samozřejmě jsme tam sami, ostatní jsou v Kuchaři
. Pak už na kole míříme na kolech do Kuchaře, tam potkáváme další a jedeme na start. Kolíkáč ještě všem říká důležité organizační věci (kde je cíl, který se na poslední chvíli změnil a každý ať si změří čas, který pak v cíli nahlásí, prostě organizace skoro jak na TdF, hlavně jezdci KPO jsou z toho paf
) a pak už je odstartováno.
První kolo jedeme celkem v poklidném tempu a to mi vyhovuje, potřebuju se trocho rozjet, kdyby se jela krev hned od startu, tak bych mohl taky odpadnout. Párkrát se taky objevuju na špici, ale hlavně si hlídám dva největší favority, Vítka a Vyhupa, aby mi neodjeli ve chvíli, kdy já se poflakuju na konci skupiny. Na konci prvního kola a celé druhé kolo už se ale tempo podstatně zvyšuje a na čele nás začíná pomalu ubývat. Jede si mi celkem dobře, žádná krize a docela si to užívám. Ve třetím kole už nás vepředu (z)bylo pět. Bajza Petr, Jirsák Čeněk, Bejval Antonín, Kemlink Eda a Zilvar z chudobince
. Ale ne, to jsme trochu někde jinde. Se mnou tam byli Hynault, Kolíkáč a "překvapivě" i Vyhup a Vítek. Třetí kolo trochu zvolňujeme, trochu odpočíváme a posloucháme neustálé Kolíkáčovi poznámky. Kde on na to bere energii? Ať jedeme v klidu, nebo naplno v kopci, neustále do toho musí kecat
.
V konci třetího kola ve stoupání k Vysokému Újezdu nám trochu poodjíždí Vítek, ne že by nějak drtivě nastoupil, ale nikdo z nás se nemá k tomu ho dojíždět. Na vrcholu stoupání je Kolíkáč trochu nervózní a ptá se Vyhupa, jestli bysme ho neměli sjet. Vyhup je naprosto v klidu a odpovídá: "Jen ho nech, je mladý, tak ať si trochu užije"
A tak celé čtvrté kolo pokračujeme se stometrovou ztrátou za ním. Docela střídáme, tím se hodně ušetří síly a hlídáme si odstup. Sám bych ho určitě nedojel. V předposledním stoupání k cíli ztrátu pomaličku snižujeme, před vrcholem trochu zrychluji, dojíždím smějícího se Vítka, je mu jasné, že jsme ho schválně nechali jet o samotě a zkoušíme zbývající trojici odjet, ale tam to jistí Vyhup, nedávají nám šanci a tak v pěti pokračujeme v posledním kole. Ve sjezdu jedeme docela pomalu a připravujeme se na závěrečné rozhodující kilometry. V lesíku před Kuchaří, v místech předchozího cíle, ještě zkouším nastoupit a skupinku trochu potrhat. Přeci jen pět lidí do spurtu je pořád hodně. Lepší jsou tak tři, to už je bedna jistá
. Dělám si trochu náskok, ale jedu sám, to nemám šanci. Po chvilce ke mně ještě dojel Vítek, máme tak dvacetimetrový náskok, ale za námi to opět rozjíždí Vyhup a spol. a my už nemáme síly ujet a tak ve vesnici jsme opět v pěti.
Za Kuchaří už je pravděpodobné, že se bude rozhodovat ve spurtu, jedeme ve skupince a dávám si pozor, aby někdo nenastoupil a neujel. Před závodem jsem měl plán, že bych před koncem nastoupil v té poslední ostré levotočivé zatáčce asi 300 metrů před cílem, ta když se projede po vnitřním okraji, tak by se nechal získat nějaký náskok, ale teď už si moc nevěřím a čekám, co vymyslí ostatní. Do zatáčky vjíždím na druhém místě, těsně za Vítkem, čekám, kdy za to vezme, ale nic se neděje. Jsme za zatáčkou, nikdo se k ničemu nemá, pořád jedeme, jakoby jsme měli jet ještě jedno kolo. Z toho jsem docela zmatený, copak nechce nikdo vyhrát? Řadím tedy těžší převod a vyrážím dopředu, jedu co můžu, rudo před očima a čekám, kdy mě někdo předjede. Pořád nic, ohlížím se a mám tak 20 metrů náskok. Paráda, ještě párkrát z posledních sil šlápnu do pedálů, nohy mám úplně tuhé a setrvačností projíždím cílem. Tak to bych nečekal, před startem bych byl rád, kdybych obhájil třetí místo, ale že bych porazil i dva největší favority, to bych nečekal.
Po dojetí všech účastníků se přesouváme do sokolovny ve Vysokém Újezdu, kde je vyhlášení výsledků, každý dostal na památku moc pěkný diplom (díky Sousede) a já i putovní pohár, který však budu muset na jaře vrátit, protože s mojí obvyklou mizernou jarní formou nebude šanci vítězství zopakovat. Ještě ke změnám trati, místo startu je celkem jedno, kde bude, stejně jsme do prvního sjezdu najížděli všichni společně, ale místo cíle je vybráno perfektně. Je na vrcholu táhlého stoupání, minimální provoz, spousta místa vedle cíle na parkování, díky za ten nápad, určitě to závodu prospělo. Tak už teď se těším na jaro na PRS 2007, ať už to bude oficiální závod, nebo opět taková pohodová akce jako teď. Kvůli těmto krásným zážitkům stojí za to jezdit na kole.
Tak gratuluji !
