Pátek, den před startem mého osmého Rampušáka, probouzím se s oroseným čelem, angína co sužuje dcery, se chystá zaútočit i na mě. Jdu se změřit, pomalu zapínám ICQ, abych sdělil Quitovi, že nejedu a prodávám mu startovné. Ha, 36,6°C, začínám bez nálady balit věci, v koutku duše sice doufám, že třeba změnou prostředí se stav vylepší, ale je mi bídně. V Roomsteru setrvalý stav, Quiťák navrhuje česnekovou léčbu, kupujeme v nejbližším krámě a s rohlíkem kousám první stroužek. Nejhorší je, že mě nebolí v krku, nemám rýmu, vlastně mě nebolí nic, ale úplně celej člověk je na odpis
Ani pokoj se sedmi postýlkami nezapůsobí, ani roztočení nohou do Červené Vody v báječné atmosféře, ani čaj, ani česnečka a těstoviny obohacené o další 3 stroužky česneku, ani oranžová parta v hospůdce, je mi prostě mizerně. Ve 22hod. se ubírám na lože s černými myšlenkami a výčitkami, proč jsem nezůstal doma. Vrcholem je bolest hlavy, kterou zaháním pilulkou a pomalu usínám s hrůznými představami, jak sobotu strávím v posteli a o nějaké pozávodní tiskovce si můžu nechat jen zdát, sakryš celý rok se na to těším
.
Sobota ráno, celou noc jsem spal jak zabitý, pomalu vstávám, hlava nebolí, ruce fungují, nohy jdou, je to možný? Nic mi není, já snad budu muset jet. A už stojím na náměstí v první lajně, ale s velkým otazníkem v hlavě, jak toto dnes vůbec dopadne. No zkusím to, co jsme si předsevzali, přejet Hoblovnu v předních liniích a pak se uvidí. Drtíme první kopec, hlavně se nepropadat dozadu, furt si melu dokola, ani nereaguji na Johnyho výkřiky, jsem maximálně soustředěn, musím vydržet. Letos je to safra nějaké rychlé a nekonečné, jak by se chtělo svěsit nohy, ale nesmím, Dreamer, Johny, Míra, stále je vidím, oni tam stále visí, musím taky
. Průjezd trychtýřem v Heřmanicích jsme přestáli bez úhony a drtíme další nepříjemné vlnky, dokonce v jedné předjíždíme parkujícího Juru, aby jsme se vrhli do serpentinového sjezdu do Lanškrouna. Je to dobré, stále v prvním balíku, do kterého ze zadu přilítávají utržené korálky, včetně Jury. Ale moc jich není, jak tak koukám v zatáčkách nahoru, už tam jednou doprovodná auta, safra, kam se ztratilo těch 400 lidí?
Užíváme si bezbolestnou jízdu v balíku na Nepomuky, kecám s Dreamerem a připravuji se na lesní výjezd na Výprachtice a už je tady slavná Hoblovna. Dopil jsme bidon ze zadní kapsy, tak ho odkazuji kolem stojícím divákům s prosbou o vyhození, Míra už tu není, Juru taky nechávám za sebou, ale je tu Olin, který se stává pro mě magnetem, první točky ještě zvládnu, ale závěrečný magnet před horizontem ze mě začíná šíleně lít pot do pravého oka, čelenka nestačí, jak kdyby někdo spustil sprchu, no to je pěkný, je to tady, nevydržel jsem ani 30km
Olin ale týmově čeká a povzbuzuje, ve sjezdu do Čenkovic ještě v dáli vidíme balík, ale o sjetí už se nedá uvažovat, jsme rozstříleni do jednotlivců a ve sjezdu do Jablonného úplně svěšuji nohy, očekávám sjetí nějaké velké grupy za mnou, která tam musí přeci jet. Ale kde nic tu nic, to snad není možný, přece nepojedeme ve 4 lidech dál, to by byla sebevražda. Olin je ale neodbytný a nabušený, neúnavně tahá se stálou starostí, jestli tam jsem. Na přejezdu v Jablonném zvedají závory, ještě jsme 2-3 kusy nabraly a točíme se na Mladkov. Olin by chtěl zastavit, což mu rezolutně zakazuji
, to by nám ujelo i to torzo co jede s námi, vezmeme jen banán a vodu nabereme až na Šerlichu. Další nepříjemnou skutečností je, že s té naší 6-8 členné skupiny se na dlouhou chystá jen oranžové duo, ostatní jedou krátkou! Tak to je opravdu vypečený Rampušák, v těchto místech jsme v minulých letech vždy valili aspoň ve 40 lidech a teď todle
. Pavel Matoušek s manželkou (KC Brno) podávají bidony, čehož využívá Olin, jedu naprosto odevzdaně a sklesle, představa, že pojedeme časovku dvojic, mě vůbec nenaplňuje. Konečně v dáli za námi zahlednu barevný, vlnící se roj, to bude balík, to bude záchrana. Necháváme se sjet a prolítnu balíkem až na konec, zjišťujeme, kdo tu je. Jura, Mirek, Pavel od Olina, Jirka Zárybnický, ale od nás nikdo, to je škoda.
Dělení tras a další bolavý okamžik, ze 40 lidí odbočuje na dlouhou 5 kusů, ano čtete dobře, slovy pět. Olin+Pavel, Mirek, Jirka Zárybnický a já. No co se dá dělat, nějak to dobojujeme, první metou se stává čas na Šerlichu, jestli chceme uvažovat o celkovém průměru 30km/hod., tak nejpozději tam musíme být v čase 3:20 od startu. Olin s Pavlem jsou na tom lépe, necháváme je odjet, a naše trio si svým rozvážným námořnickým tempem dává Luisino údolí, ještě před tím potkáváme defektícího Honzise, který nám hlásí pro nás lichotivou ztrátu na čelo pouhé 2 minuty, ani se tomu nechce věřit ... Pak nás Honzis přehučí na velkou pro nás absolutně neakceptovatelným tempem, my si prostě tu dvojkombinaci paní Luisi a pana Šerlicha chceme co nejdéle vychutnat
Jsou tu i obávané mouchy šerlichovky, které krvelačně krouží nad našimi helmami, ale nás nezdolají, jedu již jen s Mírou vedle sebe a těšíme se na značku zákaz zastavení, která věští vysněný bufet. Čas 3:15 od startu a Šerlich zdolán a hele Olin tu čeká, díky, díky, počkáme ještě na Jirku a jednoho borce, aby se na Komáří Víšku opakoval stejný scénář, vrchař Olin odjíždí, borce jsme odpárali a tak zase ve třech ukrajujeme nekonečný kopec. A hele na vršku zase Olin čeká, tak to je týmový hráč, jak se patří!
Přichází nádherná část k Zemské Bráně, Olina jsme trochu srovnali, aby jel opravdu efektivně pro skupinu, a jeho dlouhé špice nám pošetřily potřebné watty
. Pomalu, ale jistě začínám věřit, že bych to mohl dnes dojet v nějakém slušném stavu, ta včerejší krizovka je, zdá se, zažehnána, ani se tomu nechce věřit, začínám si užívat každého šlápnutí. Před Adamem nás ale bohužel opouští Jirka, naopak s Mírou chytáme nějakou podivnou sílu a sjíždíme si Pavla, Olin je tu taky, vlásenkou se sneseme na bufet v Mladkově, kde nás zezadu docvakne asi 10 lidí. Nóóó, tak teď nezaváhat, do Králíků to musím roztočit, pomoci si a pak se děj vůle boží. Po chvíli se to i začíná dařit a udržujeme stabilní cestovní rychlost kolem 40-45km/hod. a blížíme se ke Zlatému Potoku. Jsou tu sice jedinci, co na špic nelezou, nějaké už jsme odpárali, no snad nám nebudou nastupovat a spurtovat v závěru
Zlatý Potok na 160km se odehrává v režii oranžových a kapitána ze Záluží, točíme rychlost kolem 17km/h., tak takhle jsme tady snad v životě nejeli, jak se to ze začátku vůbec nevyvíjelo dobře, tak teď se to mění v naprostou cyklistickou lambádu, přes Červenou Vodu se přeženeme stále v bojovém dobře pracujícím šiku, sjezd zvaný Hambálky a blíží se Olšany, Klášterec a zabijácké poslední stoupání na Zborov. Kostky nám opravily, karty jsou jasně rozdány, teď už není na co se šetřit, pojedeme šrot, čas 6:40 by měl být pokořen, a tím i magická hranice 30km/h. S Mírou jsme se usadili na čele a znovu mydlíme tempo atakující 20km/hod., sjeli jsme si dva borce, Olin stále s námi, to je dobře, on musí být přede mnou ve výsledcích, čekal 2x na nás, byl dnes o hodně lepší.
Poslední hup a hele jeden vykuk, co se stále vezl již od Mladkova, najednou nastupuje a ujíždí. Tak tohle se kamaráde nedělá! Řveme na něj, ale on pomalu mizí, ve sjezdu do Štítů, ještě začínám hecovat kvarteto, které tu teď zůstalo, k tempu, přece ho nesmíme nechat takhle ujet. A hele spravedlnost existuje, před cílovým brdkem ho máme, já si ještě ohlídám Olina, aby byl opravdu přede mnou, a pak se již plně můžeme věnovat gratulacím a sdělování si dojmů. Čas 6:36 není úplně takový, který jsem plánoval, ale po pátečních problémech můžu být spokojen a navíc ten závěr, to bylo zase něco fantastického. Musím poděkovat především Olinovi, on byl pro mě hvězdou letošního Rampa, ale i Mírovi, že jsme se zase dokázali naladit na společnú notečku. Bylo to fajné!
K povznesené cílové náladě přispívá i Divá Bára se svým vítězstvím pro naše barvy na krátké trase, Báro, ohromná gratulace!! Dále pro mě velkým překvapením byl Quit, toho bych nazval asi nejefektivnější Šlapkou, na to, co má letos kilometrů a najetých závodů zajel skvělý čas. A mohl bych pokračovat, každý oranjes se popral s letošním Rampem se vztyčenou hlavou a zanechal v Orlických horách nesmazatelnou stopu.
A Heroltice? Co k nim říci? To už je klasika, bez které si červen nedokáže mnohý z nás představit, a já jsem moc rád, že jsem mohl být zase při tom!