Silniční cyklistika je nádherný sport.Tvrdý,někdy hodně bolí ale je spravedlivý.
Report z Tater začínám psát již potřetí.Snad tento dokončím.Zatím pokaždé,když jsem jej po sobě četl,obával jsem se,abyste z něj nezískali mylný dojem,že se snad zbořil svět či razantně podražil carbon,tak depresivní čtení to bylo
. Cyklistika je pro mě „ jen „ zábava a to i přesto,že jsem jí totálně propadl.Kdyby mi tedy měla přinášet starosti,špatnou náladu,stres ( starťák nepočítám ),to bych s ní raději skončil.
Jak jsem se cítil před Tatrami ? Říkám zcela upřímě : „výborně“.Od Rampušáka jsem shodil 3 kg.,strávil a trénoval 14 překrásných dní v slunné Itálii,najezdil hodně kilometrů v ZV a v kopcích mi to taky docela jezdilo.Vůbec jsem si tedy nepřipouštěl myšlenku,že by mě,dle Igora,nenáročný maraton v Tatrách nějak potrápil.Snil jsem o pokoření 30 km/h.Ó ty svatá prostoto,víc jsem se mýlit nemohl !
Tatranský maratón je velkoryse pojat.Slavnostní start je v Popradu,ostrý je ve Smokovci.Je to dvanáct km pořád nahoru.Trochu foukalo proti ale na konci balíku,kde jsem byl zašit to nebylo cítit.Jelo se mi dobře,nebylo kam spěchat,stejně se mělo,dle sdělení Igora,na ostrém startu čekat,až všichni dojedou.Přede mnou jelo celé KC Brno,jeli pohodičku,zvlášť na Pavlovi Matouškovi bylo vidět,jak se na maraton těší.Šlapky kolem sebe nemám.Až ve Smokovci jsem zahlédl Jestřába a Pedra,držím se tak u Jury a ten mě alespoň narychlo seznamuje co nás čeká po startu a dovídám se,že je tu dnes za domestika,jede pro Jaru a mě vyzývá ať to alespoň na Štrbské Pleso zkusím s nimy.Těší mne,že má o mne Jura tak vysoké mínění,však Juro až přečteš tento report,svoje mínění o mne budeš muset korigovat.Hozenou rukavici ale přijímám
Je odstartováno.Zpočátku vládne všude okolo nervozita.Několikrát musím prudce brzdit a pak zas zrychlovat.Nicméně před stoupáním na Štrbské pleso jsem dokonale schován v háku celého KC Brna
.Jsou srovnaní jak profíci a na okolních cyklistech je vidět,že z nich mají patřičný respekt.Nikdo se kol nich zbytečně nemotá a já z toho těžím.Následně se červenobílý brněnský tým dělí,Pavel s Pohym odjíždí závodit.Jura zůstává s Jarou a i já jim zatím stačím.Stoupání je dlouhé a tak,přeci jen s ohledem na své „ kvality „ cca 2 km před koncem kopce vystupuji z háku.Díky Brno !Fantastická jízda to byla.Předjeli jsme opravdu hodně cyklistů a nyní,před cca 40 km sjezdem jsem hodně vpředu,snad v 50 členné skupině.Líp jsem maraton jěště nezačal.Cítím se skvěle.
Přichází úsek pod Húty.Pořád dolů.Žádný brdek není zaznamenáníhodný.Rychlost ve sjezdu mohu jen odhadovat,v Popradě,těsně před startem,mi bohužel došla baterka v computeru.Kola jen hučí,cestu nám navíc čistí policejní motorka.Úžasný.Cestou sbíráme jednotlivce i celé skupiny,najednou je tu Gubor,Jíra,zdravím se s Luckou Kočí.Jsem v strašný euforii.Nezapomínám ani na jídlo a pití.V jednu chvíli cpu do sebe i celý rohlík,no zvládl jsem to,ale příště to již zkoušet nebudu.Málem jsem se udusil.Počasí jsem ještě nezmínil.Slunce praží jak v karibiku,však zatím,ve sjezdu,teplo cítit není.Na obloze sem tam mrak,déšť však nehrozí.Jen ten vítr je poněkud nadstandartní.,ale náš balík zpomalit neumí.
Takže Húty.Čekal jsem to teda lehčí.Kolbaba ten kopec večer trefně přirovnal k těžšímu Zhůří.K tomu spalující sluneční žár.Hned zpočátku jsem vědomě rezignoval na tempo skupiny.Arrivederci,Gubore,Jíro,Lú.Volil jsem taktiku,která se mi tak vyplatila na Rampušákovi.V kopcích nebláznit.Do cíle je daleko a za mnou spousta lidí s kterými půjde jet.Nahoru jsem se tak skutečně vyškrábal asi poslední z oné skupiny,na bufetu jsem doplnil vodu a hurá dolů.Tatranské „ Zhůří „ mi vzalo síly.Ale únava nabyla nijak extrémní.Dal jsem gel a čekal od svého těla adekvátní reakci,totiž,že začne regenerovat.Byl jsem si tím zcela jist.
Před startem jsem si Tatry rozdělil na dva díly.Ten první,lehčí a kratší,na vrchol Hút byl za mnou.Druhý,delší a těžší byl přede mnou.Jak jsem předpokládal,ve sjezdu mě začali sjíždět soupeři.S jedním to docela šlo a začli jsme jakž takž spolupracovat.Zezadu přilétla Miki,nabízela mi hák,ale snad to ani nemohla myslet vážně.Ani jsem se nepokusil.Naše aktuální rychlosti se lišily řádově
.Zdaleka jsem na tom nebyl tak,abych mohl začít závodit.Tělu se zatím nechtělo a k tomu mě začal tlačit žaludek.Zkoušel jsem jíst ale nechutnalo mi,hlad scházel.Jel jsem jakési tempo netempo,čekal jsem na návrat sil,energie a chuti dál závodit.Cca na 130 km mě dojel Jestřáb s Hruškou.S nima holka a kluk z Kooperativy,ta holka byla posléze třetí celkově v ženách.“Tohle bych měl alespoň zkusit ,“ říkám si,“alespoň v háku“.Na to,abych pomáhal s tempem nemám.Za necelých deset minut bylo vymalována.Podvakráte nechávám díru,Jestřáb či Hruška ji pak za mne pracně lepí.“ Sorry,“ v duchu se jim omlouvám a raději svěšuji nohy a vzdávám to.Těch pár km s nimy mě stálo neuvěřitelně mnoho sil.Klukům to jelo parádně.Jak Jestřáb tak Hruška vypadali odpočatí,plni sil,bylo vidět že si s tempem sedli a plně si vychutnávají spolupráci.Já v tu chvíli zažil rychlý přerod ze závodníka v turistu.Předefinoval jsem svůj cíl na dojet.Velmi nepříjemné bylo,že jsem neměl ani časové informace,kolik toho mám za sebou.Na závody letos tepák nevozím.....
Alespoň jsem se tedy kochal úchvatnou krajinou kolem sebe.Po pravé ruce samé úchvatné pohledy na Tatry.A že jsou to vysoké a velké ty Tatry,zvlášť když je cí na druhé straně.Tento úsek nebyl nijak zvlášť těžký,rovina,mírně do či z kopce.Sem tam okolo mě přefrčela nějaká skupina,ale já už nehodlal riskovat ani čistý hák.Bál jsem se,že kdybych jen o trochu zrychlil,mělo by to fatální následky.Skupiny se postupně proměňovaly,od té závodní / Jestřábo-Hrušková / až po ty,co měli jen jediný cíl jak já.Dojet.Ale ani těm už nestačím.......
Musím vypadat dost hrozně.Ve stoupání mi dokonce nějací lidé,jistě v dobrém úmyslu,v doprovodném autě,nabízejí,ať se chytnu okénka.Nechat se mrtvý naložit,odvézt do cíle,prosím,ale výtah do kopce posunkem odmítám.Jiní se ale neinženýrují.Zdaleka nejlepší jsou dva poláci.V kopci mě předjel stříbrný Peugeot s polskou SPZ,dvě nádherná kola na střeše má.Tatéž kola pak dojíždím s jejich majiteli na občerstvovačce.Na zádech mají startovní čísla,zahrádka na Peugeotu zeje prázdnotou.
Moje únava se stupňuje.Poznávám letos nepoznané.Bolest zad a rukou.Už ani ve sjezdu nejsem schopen držet řidítka spodním úchopem.Stále a pořád dokola přemýšlím,zda jsem udělal nějakou chybu.Na nic však nemohu přijít.Samozřejmě,v úvahu by přicházel přepálený začátek,přetrénovanost,ale nemyslím si to.Zdá se,že pravá příčina je v nefungujícím žaludku.Netráví mrcha,ale proč ? Stále řeším,kolik km mi ještě zbývá.Odhaduji to tak na 20 až 30 km.Situace se náhle vyjasňuje,když spatřím dopravní ceduli Poprad 50 km.Alespoň jsem měl jasno.Stále dokola a dokola jsem si omílal „ posledních 12 je z kopce“.Ne že by to nějak zabíralo,ale 38 zní lépe než 50.Pak jsem na silnici spatřil bílou 30.Takže už jen 18.Ale blbejch osmnáct.Do kopce,proti větru a na bulváru širokém jak Champs-Élysees.Moje převody tou dobou ? 42X26.Na tohle jezdím Zlaťák.Konečně Smokovec,sjezd do Popradu už nestojí mnoho sil a konečně cíl.
Je to hloupý pocit,projet cílem maratónu a neradovat se.Jsme otupělý.Alespoň trochu mě udobřuje vynikající jídlo.Bezpečně vím,že v Tatrách mě už nikdo neuvidí a krále pojedu krátkého,nejraději bych nejel žádnýho,ale nejde to,už mám zaplacený nocleh...
Nevěříte ? Děláte dobře.Na Králi šumavy nashledanou
.