Akce Rampušák 2007

Akce Rampušák patří do kategorie Silniční Velosérie. Datum: 2007-06-16.

Nejdelší varianta má délku 200 km.

Propozice :: Mapka :: Profil :: Diskuze :: Celkové výsledky 200km :: Celkové výsledky 120km :: Fotoreport Roadcycling :: Fotogalerie Roadcycling

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• Iceman – když Ksyria praskají
  
  Tak a Rampušák 2007 je za náma.Vskutku povedený víkend a vůbec nic na tom nemění ani skutečnost,že mě osobně se závod moc nepovedl. Do LA vyrážíme v pátek.Jestřáb nabírá mě,HonzuA a za příšerné průtrže mračen opuštíme Prahu.V LA jsme před osmou večer,zjišťujeme,že Jura s Malinou vyzvedli všem VŠ startovní čísla,dík,a tak bez zdržení odcházíme povečeřet do místní pizzerie.Kolem desáté se vracíme,vítá nás "samotný pán domu" Honza Mareš a luxusně nás ubytovává.Velké poděkování.Spím v horním pokojíku na manželské posteli spolu s Malinou,Rainy se k nám už nevejde a tak spí ve své .Mimo VŠ a HonzyA jsou zde ubytováni i "Kladenští zrádci ",jedou totiž jen krátkou. V sobotu vstáváme v šest hodin.Je zataženo,obloha je kompletně plná těžkými dešťovými mraky,jen začít pršet.Dost fouká,naštěstí je aspoň poměrně teplo.Přebohatě snídáme a v sedm vyrážíme na start,do Štítů.Je to pořádnej kopec,ale vzhledem k tomu,že i start Rampa je do kopce,je to výtečná možnost jak se dobře rozjet k úvodnímu masakru,o kterém nepochybuji že přijde.Cestou zjišťuji,že mi nefunguje tepák a když je počasí jaké je,na náladě mi to moc nepřidá.V osm jsme ve Štítech,start je v půl deváté.To mi poskytuje dost času, v místním elektru si půjčuji šroubovák,oprava tepáku se daří a tak,byť začíná krápat,stojím na startu maratonu pln optimismu a chuti poprat se o slušný výsledek. Chci jet v skupině "B".Sice nevěřím,že bych mohl uviset Kolíkáče či Rice,ale po Mamutu si docela věřím,že alespoň ze začátku bych se s nimi mohl svézt a položit tak základní kámen vedoucí k slušnému času.Asi tak 7.30 bych chtěl. Start.Početný balík vyráží do kopce směr LA,tedy po trase,po které jsme sem dorazili.Je to jediný úsek trati,který znám,Rampa jedu poprvé.Regulérně začalo pršet.Makám jako černoch ale na vrchol se vydrásávám se ztrátou na Kolíkáče a Rice.V následném sjezdu znenadání vpředu létají vzduchem bidony,celá kola,Ksyria praskají jak suché větve......Ráfky jsou mokré,špalíkům prostě chvíli trvá než si vzpomenou na svou funkci,je s podivem,že někteří umělci tento fakt ignorují.Bohužel odnesl to v těchto místech i Mirek Zbuzek.Já toho však využívám,nasedá na kolo právě v chvíli,kdy jej míjím a tak,s jeho pomocí docvakávám Kolíkáče a Rice.Díky.Jsem navýsost spokojen.Jsem zabudován do silné skupiny,pálíme to svižně k Hoblovně.V háku si docela užívám,když,jako blesk z čistého nebe přichází můj pád.Klukovo přední kolo,jedu mu v háku,začíná brousit zadní kolo jiného silničáře,trvá to strašně dlouho,snad 20 sec.,brzdím,nic platno,kluk si stele přímo před mé přední kolo,nedá se s tím nic dělat.Naštěstí ,aspoň zezadu již nikdo nepřiletěl.Vstávám,naštěstí pád,kromě otřesu,nezpůsobil žádné újmy na kole ani na mě a tak jsem mohl pokračovat dál.Skupina je ale pochopitelně v prachu.Rozhodně nemám na to,abych ji docvakl.Nejsem Mirek Zbuzek .Vůbec se nějak najednou nemohu dostat do tempa.Předjíždí mě jeden silničář za druhým,na Hoblovně mě předjíždí Mlhoš ,ale ani jej nemohu uviset.Nálada mi prudce padá.A kdyby mi někdo prozradil,že mi v tu chvíli začíná téměř 150 km dlouhá časovka jednotlivců,asi bych vzdal.Naštěstí je okolo nádherná příroda,tak se kochám ,silnice jsou ve výborném stavu,počasí se pomalu vybírá.Já tiše trpím,odhaduji které kopce už mám za sebou,spolehlivě ale identifikuji jen Šerlich .Kopce jsou tu zcela jiné než znám.Dlouhé a stále stejný sklon.Žádné stojky nebo nějaké utahováky.Ale o to jsou těžší,nedovolí odfrknout ani na chvíli..Pokud jste dočetli až sem,mohli jste možná získat mylný dojem,jako já,když to tak po sobě čtu ,že nebýt pádu,mohl jsem uviset Béčkaře.Neuvisel bych stejně...zvlášť teď,když koukám na výsledky Kolíkáče,Rice,Mlhoše,chlapi velká gratulace,příští rok jedete s Céčkem,nebo si budu muset zřídit nějakou vlastní ,novou ,pomalejší skupinu .Byl to prostě sen a mě jen mrzí,že se rozplynul tak brzy,to je možná odpověď i pro ASTRALA3,v ceně jízdenek to rozhodně nebylo . Zpět na trať.Konečne přichází poslední bufet.Debužíruji a k mé radosti přijíždí Jestřáb a HonzaA."Sláva,konečně nebudu sám !":říkám si.Ale chyba lávky.Namotivovaný Honza Adámek vidí příležitost zdolat čas 8 hodin,já zůstávám s Jestřábem,který toho má evidentně plné zuby.Chci mu pomoci,ale v tu chvíli Jestřábovi vypovídá službu technika.Takže opět sám,vychutnávám si další obludnost - Zlatý potok a blížím se konečne do finále - na Zborov.Začíná nechutnými kostkami,na silnici čtu 9 km do cíle,ale nijak zvlášť se neraduji,tiše,smířen s osudem šlapu nejlehčí převod co mám.Mám toho plné brýle,byl to divný trénink,o tom, že bych se přinutil závodit nemůže být totiž ani řeč Náladu mi však v cíli spravuje tým.Mohutně mě při dojezdu povzbuzuje,ostatně jako každého.Také výsledky,především Maliny,berou dech a já jsem hrdý na to,jakou povedenou partu tvoříme a hlavně,dojeli jsme všichni a v pořádku. A večer ? Sací komando VŠ ,ve složení : já,Doktor,Rainy,Malina,Kolíkáč,HonzaA a Jestřáb,důstojně a bez jakýchkoli incidentů dočerpalo energii v nedaleké restauraci.Po návratu na bázi,na počast Čahouna a jeho pětatřicátin,jsme otevřeli ještě něco lahváčů a uzavřeli tak sobotní večer ke spokojenosti všech. P.S. Čahoune,pokud zas někdy usneš mezi mnou a Malinou,nemusel bys tolik chrápat
  
  
• Jura – První vrchol sezóny
  
  Na Rampušáka jedu se smíšenými pocity. Je to můj první vrchol sezóny, letos taky pořádně trénuju a tak doufám, že se povede dobrý výsledek. Na spolupráci jsem domluvený s Malinou, Bigmig bohužel spolupracuje velmi nerad ... jak se však později ukázalo, nebyl jsem Malinovi partnerem a tak se spolupráce letos neuskutečnila Byl to už třetí maraton, kde jsem Šlapky viděl na startu a pak až v cíli .
  Ráno přeprchá, ale je docela teplo a tak volím jenom lehké letní oblečení a návleky na ruky. Ukazuje se to jako správná volba - není mi zima v první ani horko v druhé půlce trati. Z mého plánu rozjížďky na start schází - chci pomoct Honzovi s organizačními věcmi a taky s autem, kterým jedeme do Štítů. Zde zbývá ještě čas na krátké rozjetí a v 8:30 se již ozývá startovní výstřel. Zařazuji se za Pavla Matouška a společně s Michalem Chadimem se propracováváme pelotonem směrem na špici, abychom ve sjezdech nebyly v tom klubku závodníků a nevykoledovali si nějaký pád. To se ukázalo jako velmi rozumné, protože první křupání Ksýrií se ozývá za námi již v Heřmanicích . Sjezd do Lanškrouna jedu na špici, kde je relativně dost místa a lidi tak šíleněn nebrzdí, jako vzadu. Z Lanškrouna do Nepomuku se jede docela pohoda a já se usazuji těsně za špicí, abych byl připraven na stoupání na Výprachtice a Hoblovnu. Dotáhl se i Malina a tak mám dobrou náladu, že jsme se setkali. Ne však nadlouho. Již v Nepomuku za to borci na špici berou a Malina se mi pomalu ale jistě vzdaluje ... ještě na Hoblovnu ho vidím před sebou, ale to je naposledy. Čím jedeme výš, tím se mi jede hůř - mám totálně zamhlené brýle a tep je také dosti vysoko ... Naštěstí jsou tu Čenkovice a sjezd do Orliček a Jablonného. Zde prokličkuji mezi lidmi a dojíždím si ve sjezdu balík před sebou, se kterým pak pokračuji dále. Jízda až do Říček je docela poklidná, místy snad až výletní, jenom v občasných brdcích má sem tam někdo roupy, ale rychle ho to přejde. Z Říček se však začíná závodit - čelo naší skupiny nasazuje k trháku, který hned nezachycuji a pak musím dotahovat, což mi vezme dosti sil. Naštěstí je tu sjezd do Zdobnice, který je technicky dost náročný, a tak toho využívám. Následuje kopec na Luisino údolí - zde se probudil Michal Chadim a společně Pavlisem z SKC Brno a dalšími udávají velmi svižné tempo. Jakmile se sklon utáhne, jedu vždycky co to dá ... konečně jsme nahoře - bohužel zase nic nevidím - částečně mám zamženy brýle, částečně jsme v mracích . Sjezd dolů do Deštného tedy jedu jako poslepu, ale skupinu si udržím. Stoupání na Šerlich je jako obvykle výživné - rozhoduji se to tady nepřepálit - nahoře je občerstvovačka, určitě tam někdo bude. Zůstávám tedy asi se čtyřmi borci a na vrcholu ztrácíme na čelo své skupiny asi 150m. Za 20s dolévám bidony a pokračuji za těmi, co nestavěli. Bohužel sám Až pod Komářím vrchem dojíždím tři odpadlíky, kteří však nejsou schopni držet nějaké lepší tempo, a tak v kopci určuji tempo, které ovšem jeden nezvládá. Sjezd prověří naši skupinu ještě lépe - jeden odpadá definitivně. Stoupání na Haničku táhnu já a ostatní se drží zuby nehty. Na vrcholu stoupání nás dojíždí pár lidí z občerstvovačky, nechtějí však střídat a pouze se vezou. Tak dojedeme až pod Zemskou bránu, kde již svítí sluníčko a svět je veselejší - to je asi impulsem pro dva borce, kteří nasazují k trháku. Zprvu je nechávám být s tím, že si je stejně na rovinách sjedeme, ale po chvíli, kdy pořád táhnu skupinu sám se rozhoduji je dojet. Pomalu zvyšuji tempo a ukrajuji metr za metrem, ale náskok s emi stáhnout již nedaří. Jsme na Adamovi. Sjezd do Mladkova je však silná zbraň a dvojice podléhá - dole v Mladkově je mám jako na dlani . Jeden borec odpadá a já ho střídám na jeho místě a společně s jeho kolegou si to hasíme po rovinách do Králíků. Snažím se trochu regenerovat, protože vím, že příjdou ještě dva kopce, co stojí za to - Zlatý Potok a Zborov. V Králíkách ve stoupání na Červený Potok se mi poprvé ozve sval v pravé noze - trochu ztrácím na svého kolegu, ten však nahoře trochu zpomalí a počká. Společně najíždíme do Zlatého Potoka a před námi vidíme skupinu! Je to jako elektrický impuls - kolega zrychluje, ale já jeho tempo neudržím - opět se ozve sval na noze a hrozí křečí. Naštěstí to nemyslí až tak vážně a po chvíli to rozjedu. Oba se přibližujeme pomalu ale jistě celé skupince. Kolega je na tom lépe a už je skoro má - na vrchol je to asi ještě 1,5km. Já ztrácím asi 150m. Následuje mírnější pasáž, přidávám a jedu kref, kolega je docvaknul, vzdálenost je nyní skoro již jen 100m. Přehoupli se přes horizont a ztrácím je z dohledu - musím je ale sjet, nemůžu jet roviny sám - sprintuju na horizont, jakoby tam byla horská prémie a okamžitě se řítím do první zatáčky sjezdu. Před sebou zahlédnu na okamžik doprovodný vůz ... musím je dojet! ... pravá - 65km/h ... dupu do pedálů ... levá, klopím k okraji, ještě že tu nejsou díry, to vím bezpečně, vidím opět auto, průjezd opět přes 60 km/h. Další točka je prudší, jdu těžištěm dolů a trochu riskuji, ale cítím, že kola drží a dojíždím za doprovodné auto ... problém! - neví o mě a nechce uhnout! ... moc sjezdu už nezbývá ... házím po něm vršek od tuby - funguje to! Auto uhýbá stranou a já sprintuji podél něj za další doprovodný vůz, který je však promptně upozorněn autem za mými zády a vzorně uhýbá na stranu. Před sebou mám jenom 100m díru ... pravá ... levá ... řežu to jako Savoldeli ve vrcholné formě a při nájezdu do vesnice na konci kopce je mám! Tep ve sjezdu stejný jako při výjezdu - to se mi už dlouho nestalo! Takhle jsem Zlatý Potok ještě dolů nikdy nejel! Odpočívám ve skupině, která se však na rovině pořádně rozjíždí ... rychlost kolem 50 km/h není vyjímkou. Následující sjezd - Hambálek - jedu na špici a bavím se jak se jeden borec snaží o nástup ve sjezdu - stíhám si u jeho nástupu ještě vycucat tubu ... Ostatním však poodjíždíme a mají plné ruce práce se sjížděním. Já již vyčkávám na Zborov. Do něj najíždím uprostřed skupinky a tak jej i vyjedu - se dvěma borci. Nahoře nastpuje jeden z nich - zahákuju jej a nepustím - narozdíl od druhého kolegy. Ve sjezdu do Štítů jedeme již v pohodě - oba jsme mrtví a dohadujeme se kdo víc Na nějaký spurt na náměstí již nemám morál ani sílu - prostě se ohlídnu a když mě nikdo neohrožuje, tupě vyšlapu kopec .
  Cíl. Čas 6:25:21 znamená zlepšení o 31 minut oproti loňsku. Skvělé. Zjišťuji, že Malina zapomněl, že tento závod nemá 20 ale 200km a dojel opět na prvních pozicích . Po dojezdu ostatních a především Honzy, který letos absolvoval trať s Lacem a užil si to, sedáme s Malinou na kolo a výletním tempem na vyšlapání se přesunujeme do LA. V LA se měly slavit Kolíkáčovy narozeniny (taky jsme nakoupili a dotáhli domů na to basu piv s Honzou), ale kluci pod záminkou jídla zmizeli v hospodě a došli až pozdě večer, takže jsem byl z oslavy jaksi vyloučen . To mne mrzí, neboť na večery po maratonu se vždycky těším a jsou to jedny z nejlepších chvil ... ale co se dá dělat ... snad to bude příště lepší. Již teď se těším na další ročník tohoto skvělého zádvou ...
  
  
• Kolíkáč – Zapsáno zlatým písmem
  
  Rampušák 2007 se zapíše zlatým písmem do mé historie, můj 22. dlouhý silniční maratón a dlouholetý sen se splnil, jel jsem průměrem přes 30km/hod. :)
  I když plány na závod byly trochu odlišné a i ranní počasí vůbec nenasvědčovalo tomu, že se povede takový průměr. Naplánovali jsme skupinu B na průměr 28km/hod., věděl jsem, že na "elitu Šlapek" ve složení Bigmig, Jura, Malina letos nemůžu mít, moje maratónské dvojče Mirek, zase plánoval, že chce co nejdéle viset za čelem, což po zkušenostech z minulých let, kdy mě startovní kopec ze Štítů vůbec nesedl a uzemnil dozadu, jsem už nechtěl opakovat. Naštěstí se ale podle výsledků Mamuta dopředu natlačily další Šlapky, hlavně RiC a Iceman, kteří atakovali 28km/hod., a tak jsme si naplánovali spolupráci.
  Hned po startu se vzorně řadíme do vláčku a snažíme se jet tak, aby jsme uviseli pěkně za sebou až na vrchol stoupání, silnice je mokrá a tak jsme krásně nahozeni, při sjezdu do Heřmanic najednou mávání pořadatelů a policie, abychom přibrzdili a vidíme nehezkou hromadu těl a kol. A znovu nahoru a na horizontu Mirek na krajnici a rovná si řídítka, nejdříve si myslím, že má jen defekt, ale posléze se dozvídám, že byl také účastníkem toho hromadného pádu. Sjezd do Lanškrouna už se jede opatrněji, RiC si udělal menší náskok a já jedu volněji a vyhlížím Icemana za sebou a za Lanškrounem už jsme zase po kupě, RiC zvolnil, a Mirek dotáhl Icemana k nám, jedeme ve velkém balíku, vypadá to, že začátek jsme vcelku zvládli. Začínáme na špici určovat tempo, když tu najednou před Čermnou je u nás Mirek, a že prý Iceman měl kolizi a spadl, do háje, to je smůla ... pokračujeme dál, i když se stále ohlížíme jestli Ice nás náhodou nedojíždí, ale profil tomu není moc nakloněn, stále nahoru a dolů a ještě se k tomu blíží slavná Hoblovna ...
  Máme ji za sebou, RiC jede parádně, Mirek je trochu otřesen po pádu, ale je stále s námi, začínáme sjíždět údolí z Orliček, silnice je mokrá, místy jsou nánosy štěrku a ještě k tomu žluté doprovodné vozidlo Mavic, zkoušíme ho předjet, RiC je odvážnější a už se veze ve skupince před autem, kam po chvíli také dorazím a začínají se spojovat malé skupinky v jednu velikou a v Těchoníně už se valí po silnici mnohačetný dav a dokonce začínáme sjíždět velkou grupu před sebou, kterou docvakneme před bufetem v Mladkově. Beru za jízdy jen banán a už začínáme stoupat k Pastvinám, je to euforie, RiC a Mirek okolo mě a zatím se mi jede parádně a najednou před námi tři cyklisté a jeden je orange a má modrou vestu, jůůů on je to Bigmig, tak to je sen a dokonce nám k tomu vyhrávají z místních ampliónů krásnou polku :). Hlásí, že už nezávodí a jen to chce dojet jako trénink, a že ho ve sjezdech předjelo mraky lidí, no tak aspoň nám třeba trochu pomůže.
  Dělení tras naštěstí oddělilo i množství cyklistů na dlouhou, a tak o závětří nebude nouze, i když teď přichází asi nejnáročnější část Rampušáka, výstup z Říček a pak sjezd do Zdobnice, je tu asfalt nevalné kvality, ale za to krásné výhledy, vrcholky kopců jsou zahaleny v mlze a od západu je vidět přicházející modrojas. Do kopců se ujímají tempa Bigmig s Mirkem, ve stoupání na Luisino údolí, se začíná skupina štěpit, začínají odpadat první kusy, po chvíli ztrácíme i RiCe, já se držím na chvostu vrchařské skupiny, problémem číslo jedna se u mě stává nutnost si odskočit na malou, ale říkám si, vydržím to na Šerlich, tam na bufetu bude chvíle času. Sjíždíme do Deštné, je tu stále mokro a docela i zima, přece jenom jedu hodně nalehko, jen moira a dres, návleky žádné a ta nadmořská výška dělá své. Bohužel jak se do mě dává zima se potřeba si odskočit znatelně zvyšuje a začínám pekelně trpět, přece nemůžu opustit takovou skupinku, kalhoty mám stejně mokré a tak ...
  Jsme v Deštné a já mám po problému a o něco lehčí začínám stoupat na Šerlich, vrchař Bigmig nasazuje svoje obvyklé tempo, já jedu na dostřel Mirkovi a zázračně se za námi zjevuje i RiC, no to je paráda, věřím, že na bufetu to zase poskládáme dohromady. Je to jak někde na Galibieru, vrchol zahalený v mlze, jedu jako v transu a než jsem se nadál jsme u skvěle zásobeného bufetu, doléváme bidony a doplňujeme zadní kapsy, dokonce jsou tu i gely, cpu do sebe koláče a rohlíky. Vypadá to, že tu jsme na chlup stejně jako před rokem, tzn. 3,5hod. od startu a teď nás čeká lehčí část tratě a asi i v lepším počasí ... RiC přijíždí a Bigmig odjíždí, no klasika, rychle povzbuzujeme RiCe k občerstvení a pomalu s Mirkem sjíždíme dolů. Ve sjezdu ještě doplňujeme energii a po chvíli je tu RiC a tvoříme zase pěknou skupinku, i když střídat se moc nikomu nechce, je to škoda, tady v tom mírném klesání by jsme mohli stáhnout cenné minutky ...
  Stoupání na Komáří Vrch, sjíždíme odpadlé kusy, s Mirkem jsme se usadili na čele a občas kontrolujeme RiCe, který se statečně drží, i když je na něm vidět, že už to není ta lehkost jako na začátku, ale bojovnost neztratil. Vysvitlo slunce a začínáme pomalu osychat a začíná se i zvyšovat teplota, prostě předpověď dnes vyšla. Jsme nahoře a sjezd už je vcelku suchý, tak se snažíme roztočit rychlejší tempo, před námi další odpadlíci, ale bohužel v Rokytnici hlásí Mirek, že RiC odpadl, prý křeče ... tak to je škoda ...
  S Mirkem se povzbuzujeme, je to paráda, opakuje se minulý ročník, zase si to hasíme ve velké skupině a pohledem na tachometr svítá naděje na překonání bájné hranice celkového průměru 30km/hod. Jedeme teď po krásném asfaltu přes Haničku a klesáním k Zemské Bráně, posbírali jsme cestou dobré tahouny a tak na špici se můžeme pravidelně střídat, ve stoupání na Čihák si dokonce Mirek dovolí husarský kousek v podobě úniku do kopce, odskočení si do lesa a pak přiháknutí se zpět do skupinky. Při tom úniku mě poleje úplně pot, nejdříve si totiž myslím, že mu chytly saze a rozhodl se nám ujet :). Jsem mile překvapen, že ve skupince nehraji druhé housle jako minulý rok, kdy jsme jen silou vůle visel, letos mám sil na každé zrychlení, a i mě nepřepadají takové ty černé myšlenky, jaká že je to kravina ta cyklistika :)
  Bufet v Mladkově zase jen projíždíme a po zkontrolování tachometru, kde se na mě směje průměr 30,5km/hod. Mirkovi hlásím: "Pojď, jedeme vstříc zlatému snu !", no snu, spíše Potoku :).
  Rovinu do Králíků se podaří zase pěkně postřídat, i když je škoda, že špice někdo jezdí hrozně dlouho a zbytečně tak ztrácíme tempo. Dojíždíme i Michala Chadima a po nepěkném brdku za Králíkama, kde fandí Lenka Bartošová sjíždíme do Zlatého Potoka a ostrou pravou najíždíme do předposledního kopce letošního Rampa. Jedeme asi ve 20 lidech, snažím se držet vepředu, abych se měl kam propadat, ale letos se to nekoná, jede se mi stále nad očekávaní dobře a s Mirkem stále mezi předním jezdci skupinky. Točitý sjezd a po hlavní silnici směr Červená Voda, před námi trojice závodníků, tak zase někoho spolkneme, ale trvá nám to věčnost, opakuje se to, co před Králíky, zbytečně dlouhé špice a ztráta tempa, začíná mě to štvát, tady by šlo jet přes 50km/hod. a ne se ploužit 35, začínám řvát dopředu, ať se rychle střídá a ke mně se připojují i další a tak konečně se to rozhulí co to jde, neskutečný, až mám strach, že to je moc, fičíme si to jak na 20km a ne na 180km ... trojici před námi jsme během chvíle sjeli, láduji se gelem a "malťákem" a připravuji se na rozhodující okamžiky maratónu, musím být v tomto balíku na předních místech, vždyť většina nestřídala, jen se vezla, ti si to prostě nezaslouží, ale tuším, že se všichni šetří a na Zborov mi zase ujedou ... Sjezd od Klášterce si dávám na špici, většina svačí, zase se neskutečně ploužíme, hecuji Mirka, pojď, zkusíme jim ujet už teď, ale Mirek jen mávne odevzdaně rukou, ať na to zapomenu...
  Kostky a je to tu, Michal Chadim nastupuje a já se za něj zavěšuji, buším do toho jak na časovce, ohlídnu se za sebe a za námi nikdo, týý bláho, máme už tak 100m náskoku, ale bohužel mě začíná pocukávat v pravém stehně, do háje, zrovna teď. Jdu ze sedla, musím točit lehčí převod a Michal mi odjíždí, ale nevadí, nesmí mě dojet, převíjím si v hlavě zbytek trasy co mě ještě čeká... musím, musím. Připadám si jako na TdF v cílovým kopci, stále se ohlížím, už se za mnou vydal jeden stíhač, je u mě závratnou rychlostí a ještě si dokáže sjet Michala, tak na něj nemám, ale jsou tu ještě další dva, za ty se zkusím zaháknout, jo jde to, začínáme sjíždět do Štítů, za mnou nikdo, začínám tomu věřit, i průměr je přes 30km/hod. euforie dostoupila vrcholu, jsem u pumpy a otáčím se pro jistotu zpět, néé to snad není možný, jsou tam, asi 10 hlav se řítí za mnou, dávám pilu a jedu, poslední hup na náměstí, tady už nedokážu utočit snad ani nejlehčí převod, diváci řvou jeď, jeď jsou za Tebou, už to nejde, ani nevím kolik jedu, ale ještě se pokusím vstát ze sedla, úplně jak na časovce KPO:) totální kref, jééé já to dokázal, asi o půl kola jsem tam dřív ... hůůůů, tak to byla paráda.
  
  
  
• Malina – 1. Rampušák
  
  Mamut, Sudety....Všichni mluví o maratónech, že je to ta pravá cyklistika se vším všudy. Pro zvýšení statusu z polocyklisty na cyklistu jsem kývnul na výzvu jménem Rampušák07. Přizpůsobil jsem tomu 14dní předem tréninkové dávky. Přeci jen 200km není rovinatá Da-Ba Maršovice a tak jsem na trénincích, ať už v Kolodějích nebo osamocen potřeboval najít takové tempo, kdy pojedu co nejvíce efektivně. Měl jsem z toho neuvěřitelný respekt. Ráno na startu navíc dost mrholilo. V 300členém balíku to stejně od silnice jako kdyby pršelo. Na start do Štítů se rozjíždíme z Lanškrounu a já jsme neuvěřitelně nervózní. Hoblovna. Šerlich, Zl. Potok, na těchto kopcích vidím dnes svůj drnek s křížkem. Hranici 200km jsem překročil jen s Šemíkem a Icemenem na jarní vyjížďce na Křivoklátsko. Prostě zelenáč, který neví do čeho jde.
  Na start se řadím kolem Mirka, Kolíka, za mnou Ric, přede mnou Gavoš s Mlhošem, jenž je nově oblečen v orange. Jsem na tom podobně a oranžový doping, už mám také na sobě. Jura, dnes můj rádce a spolujezdec je někde vpředu. Start je zdlouhavý, než se ten had natáhne tak děláme několik kroků s kolem jak koloběžkaři. No konečně je místo a protínám koberec. Přede mnou nepředstavitelných závodních 200km. Začíná se do kopce, tempo se začíná zvyšovat. Snažím se jít vpředu a předjíždím jednoho druhého, beru to po desítkách aby mi Jura někde neujel. V tom mi nepochopitelně vyskakuje levá noha z pedálu a já musím zpomalit. A je to tady borec za mnou už mi bouchá do zadního pláště. Naštěstí se nic nestalo, ale musel jsem vysadit obě nohy. A předjelo mě moře lidí. Generálku mám za sebou, tak kufruju a vyrážím za čelem a za ANP. Musím to dohnat, přeci mi to neujede na prvních 5km. Najednou před sebou vidím balík lidí loket na loket. Jeden z nich padá a s ním celé klubko. Vypadá to děsivě, lidi za nim do nich najíždí v 30km rychlosti. Na poslední chvíli jdu na brzdy. Tak a teď do mě někdo nalítne a nedojedu ani domů do LA. Nic.Ufff, těžký oddech:(
  Sjezd do LA i přes mokrou vozovku pouštím k 60km, v zatáčkách většinou pár lidí předjedu a na rovince jdu přes další. V LA vidím Juru jede s Etapákama. Začíná to tu smrdět Hoblovnou. Potkávám Astrala. Je tu Hoblovna, Jura je skoro na špici ale nechává se předjíždět lidmi z neskutečně velkého balíku. Konečně u sebe: "Přidej Juro!", "Malino uber trochu!". Ovšem čelo odjíždí a já i za cenu, že už Juru nepotkám, drtím Hoblovnu co to dá. Tep na 180 a výš. To je pecka, jedu 200km a já na 20km jezdím maximálky. Čelo mi ale odjíždí a já s pár lidmi drtím Hoblovna v domnění, že čelo sjedu ve sjezdu. V Orličkách po čela ani stopy:( A máme po ptákách. Každopádně začínáme se pomalu sjíždět a tvoříme asi 12 vlak. Je tu děsný mokro a zatáčky se jezdí hodně opatrně. Takhle to nikdy nesjedeme!V Mladkově si od jedné holčiny chci vzít banán, ale ve 40km/h bohužel banán letí na zem. Další už mi podává a já ho celý rvu jak husa až do krku. Jedna slupka mi padá k převodníku a bouchá do drátů. Zde tedy vzniká první místo, kde se aspoň usmívám:) Jeden Duklák, mi říká, že mám na banánu. To už nevydržím a chechtám se jak hovado:))). V kopci za Mladkovem vidíme doprovodná auta a čelo!!! Velíme k dojetí, ale nikdo se k tomu nemá. Už jsme za auty. Chytám neskutečnou slinu a rvu to na velkou placku vedle aut až k čelu. Jóó! Dojeli jsme je! Jak jsem ale zakyselený, tak viset na posledním místě balíku mi dělá neskutečný problém. Párkrát mi to na 5metrů a ujede a já zas na velkou dojíždím. Dávám si jak zvíře.. Takhle asi 20minut. Než si na tempo zvyknu a pohodlně se zakutávám někam do 3/4 balíku.
  Pak přichází další úsměvný moment:) Při čůrací pauze v jedné vesnici si stoupáme k okraji silnice a konáme potřebu. Ovšem jak už to bývá zvykem v zástavbách většinou žijí lidé. A jedna paní při ranním koukání....tolik brabců pohromadě asi ještě neviděla. Někdo se jí omlouvá, já se směju jak puberťák.:))) Horní Rokytnice-Kojenci odjíždí na 120km a mi doleva směr největší prasárny. Je zde už podstatně méně lidí, tipuji tak 50. Ve sjezdu do Zdobnice, mi ustřeluje zadní kolo. Snad ne defekt?Cítím jak to najednou jede hůře než předtím. Koukám si pořád na zadní gumu. Jak pes na ocas. Pouštím se do konverzace opět s Dukelákem, čí že je to Mavic auto a jestli se mi nekoukne na zadní, zda mám defekt? Prý tohle zná-defekt. CO? Zrovna když jedu parádu s čelem tak mám defekt?:( Ne prý defekt nohou. Aha! No pořád lepší než prázdná guma. A už je to tady Šerlich a tempo jak z hororu. Plandám někde ke konci skupiny a neustále ze sedla, sedlo, ze sedla...Držím se zuby nehty. Už vidím konec stoupání, paráda nejhorší mám za sebou! Ale naprosto mě uzemňuje cedule Luisino údolí!!! A já si bláhově myslel, že jsem uvisel Šerlich s profíkama:((( Šerlich je tu co by dup. Hůůů!! A už to hasíme směr 1km nad mořem. Čelo se natahuje jak harmonika a kluci Příbrámácký jedou kaši, čočku, bláto....Jak to jinak říct. Na tohle jsem malé pívo. Ujíždí to každým šlápnutím, ale přesto jsou na tom někteří hůř a ty jsou vysloveně odrovnaní. Já jedu tak cca 15km/h (tachometr nefunguje), proto se vyptávám vedle jedoucího Vokolka, z kterého se na konec vyvine největší plus závodu. Šerlich bolí a bolí. Jedu už s grupou, která neuvisela tempo vedoucích, ale i přesto jedeme neskutečný kule. Ptám se jak je to dlouhý, odpovědí je mi ještě 3km. No super. Najíždíme do mraků, z kterých se sypou jak písek z pytle další odpadlíci. Jedu už jen s Vokolkem a jedním starším, blonďatým borcem s copánkem, prckem co vypadá jak Simoni a dojíždíme borce na carbonovým Pellsu se Zipp kolama. Nápis 500metrů. To už musím vydržet. Občerstovačka!
  Mám to za sebou, stavím a nechávám si dolít bidony. Se mnou staví jen Simoni. Ostatní jen berou žrádlo do ruky a letí dolů. Ještě Carbosnack a mastím také, věším se za auto a zatáčky projíždíme za cenu dojetí Holandské skupiny naplno. Tu došviháme kulemi až v Orlickém Záhoří. Simoni se celou dobu vezl v háku a tak po dojetí zase mám problém s držením tempa:( Komáří vrch na obzoru. Na tenhle kopec jsem úplně zapomněl. Táhlej sviňák lesní heeeh! Po boku Holaňdana dost trpím, ale jedu na čele skupiny. Začínáme se trochu seznamovat a tak nějak bez řečí se domlouváme, že když potáhneme za jeden provaz. Tak možná dojedeme nějaký lidi z čela a uděláme dobrý čas. S řečmi s dojetými lidmi to dlouho netrvá najednou se vynořují 2 Příbramáci a jeden Zlíňák. Ve sjezdu vidíme sbírajícího se cyklistu, tak ten maratón skončil. Kolo má na kousky. Dolů to svištíme po navlhlé a nerovné silnici rychlostí k 60km/h. Ale po sjezdu začíná dlouhý úsek s opravdu luxusními silnicemi. Je zde spousta turistů a těch nejpomalejších z krátké trati. Začíná se vylepšovat počasí. Skupina se rozrůstá. Nakonec dopočítám 12členů. Střídáme jeden za druhým, krásný to kolotoč. Já jezdím za hochem z Příbrami, s nápisem na helmě Dudek. Dudek se mi kouká do očí. Má je červené jak upír. Chudák jeden prošitej. Začínám přemýšlet kdy tohle přijde na mě??? Zatím se mi jede suprově, není jediný náznak nějakého problému nebo tak. Pořád do sebe něco láduji. Snažím se každou hodinu něco sežrat a cucnout gelu. I když hlad nemám vůbec. Brdek Hanička jedeme pospolu, sjezd k Zemské bráně je parádní. Škoda, že závodím, rád bych se kochal a povídal si s holčinami co tady fandí:) Projedeme hráz a hurá na Adama! Jede se mi ztěžka, skoro to neušlápnu...a už mi Holaňdan hlásí: "Vole, sundej tu placku ještě čas!" No jo já blbec zapomněl na co je levá páka a po přeřazení se hned jede parádní Adámek:) Kopec to je celkem výživný ale vzhledem ke koberci pod námi a spolupráci skupiny to uteče jak voda v potoce. Nahoře se pauzíruje, já to nemůžu ukončit a zůstávám tam nejdéle. Jsem vychcanej jak díra do sněhu a dojíždím v super sjezdu skupinu. Parádní horské vracečky sjíždím lépe jak ostatní a v Mladkově se už vezu zase v háčku. Na povel nejstarších se staví, já neprotestuji, vyhltnu kelímek a dávám si koláček. Následuje ovšem brdek do Lichkova a protože se 2x stavělo, tak se najednou jedou kule jak blázen. A z koláčku se stává utrpení. Nemůžu polknout, nadechnout se pořádně taky nejde. Bohužel koláček sice dobrý ale musí ven:( Jde to z tuha padá to ze mě jak z masového mlejnku, horní rámovku mám zajetelenou jak bryndáček ale bez koláčku v hubě se přeci jen jede lépe... Spoluprácí z říše snů nám rovinaté kilometry utíkají nezvykle rychle. Pár lidí hlásí, že už jedou podlahu, někdo se veze více, někdo špice tahá déle. Pořád je to ale spolupráce, kterou v tuto chvíli, kdy pomalu docházejí síly potřebují všichni bez rozdílu. V blesku vzpomínám na soustředění v LA, kdy jsme to tady někde s Jurou štrádovali směr Vysoký potok. Kde pak je? Pochybuji, že nás dojede:( Strašně bych mu přál svezení v této grupě. Honička na Hoblovně přeci jen stála za to. Někdy se risk rovná zisk.
  Odbočujeme doprava cedule Zlatý potok. Mohu tvrdit, že pod ní mohl být namalován obrázek z rozlomeným chlebem. Ano opravdu, zde dochází na lámání chleba. Holaňdan se s mrňavým Simonim usazují na špici. A strojovým tempem letí vstříc předposlednímu vrcholu. Jsem rád i nerad, že už mi funguje tachometr. Jedeme ustáleni na 18km/h. Slunce zrovna vykouklo posvítit nám na cestu do pekel. Ujíždí mi nervy a nadávám na kurvy, že zde mají takovou rozbitou silnici, ještě jednou si odštěknu. Simoni za chvíli pouští kolo dozadu a já využívám situace a jdu vedle Holaňdana. Nemám slov, skoro šilhám. Na 160km takovou čočku?! Strašně se bojím ať i nedojde. Dle času to vidím na úžasný výsledek a nechci si to teď podělat. Už je vidět horizont, na který Holaňdan skoro spurtuje. Do trháku za ním nikdo nejde a tak se nechává námi dojet. Ve sjezdu těžce regeneruji a doplňuji tekutiny. Hodnotím skupinu, kdo jak na tom je, a ta se po mukách zlatopotockých zmenšila na polovinu. Zlatý potok , byl propocený ale přeci jen zlatý. Zbývají tu zde jen veteráni, a já s Dudkem, dohromady 8. V Červené vodě se ovšem něco stává Dudkovi, prostě zničehonic zmizel. Takže si to hasím sám, reprezentujíc mladou generaci a Vinohradské šlapičky, mezi tatíky:) Pocucávám poslední zbytku z bidonů, zaplním držku gelem a pouštím to po serpentýně dolů směr Klášterec. Jedu špici, zde už je sucho, zde to znám, zatáčky vím jaké jsou a dovoluji si kolo víc naklápět a kluci vydávají trochu více energie než já. V mojí pomatené hlavě se mi přemílá už jen jedno vyhrát skupinu, vyhrát skupinu!
  Ostrá pravá, kostky jsou vrženy, jak na silnici, tak mezi nás. Zborov a jednomístné nápisy kilometráže do cíle nenechávají nikoho chladným...Přebírám od Holaňdana sílu ze Zlatého potoka a tempo nasazuji k 20km/h a pomalu ukrajuji na prvním místě metr po metru posledního stoupání. Náležitě si to užívám, nevěřím že mi to po 190km tak jede. Jeden z tatíků nám vypráví o svém vyčerpání a prošitosti:) Vrchol, sjezd, magneťáček, sjezd k Horním Studénkám... to jsou momenty, prostě nezapomenutelný. Štíty se na nás smějí v záplavě odpoledního slunce. Prďák za Horními Studenky rvu na velkou s náskokem pár metrů před skupinou, která to švihá za mnou. Malino tohle musíš vyhrát!! Cítím morální a i fyzickou sílu a do Štítů najíždím na prvním místě, nechci taktizovat. Kluci krásně spolupracovali, nemám důvod si hrát na kukačku nebo nějakého Mr.Tactic. Tahám špici až do Štítů. Mám to naplánované, sen jsem si splnil, pokud vyjde spurt bude to fantazie. Čekám na začátek kopce, začíná přibývat lidí kolem trati. Už jsme vedle kulturáku, nic před nimi nezakrývám. Všichni jedou za mnou vše mi vidí na pastorkách. Nic netajím, myšlenky mi protékají prsty, dále pak lankem, přehazovačkou, patkou...Pouštím řetěz o 2 dolů, zvedám se ze sedla a akceleruji naposled na nezapomenutelném Rampušákovi. Mám náskok 5 metrů a 30metrů do cíle. Lidí na mě křičí a já s vyceněnými zuby švihám nahoru do cíle. Jedu bez křečí. Nedá se nic dělat pánové nemáte šanci!:) Cílem projíždím s roztaženýma rukama a zakloněnou hlavu. Endorfiny ve mě vytvářejí neskutečné pocity. Sesedám z kola, navzájem si podávám ruku s "parťáky" a jdu se obžerstvit. Najednou dostávám neskutečný hlad:))) Hlaďák štěstí. S plnou držkou si povídám s Davidem Klímou a poté i Pavlem Matouškem. Pak si lehám na travnatý plácek a fandím každému kdo přijíždí do cíle. Pak přijíždí Jura, Bigmig, Kolíkáč....všichni nechali na trati vše. Všichni jsou v cíli veselí, s dobrou náladou, droga endorfin působí na všechny stejně. Jak už bylo zmíněno na začátku, že maratóny jsou kořením cyklistiky, tak opravdu jsou. Opravdu věc na kterou budu vzpomínat hodně dlouho...
  
  
• Mirek – Mokrý Rampušák
  
  Tak na Rampa (Kolíkáčův zkrácený název závodu) jsme vyrazili už v pátek ráno. Chtěli jsme si užít i trochu turistických zážitků, třeba prohlídka ulice K Barandovu, kterou jsme projeli průměrnou rychlostí tak 5km/h a mohli se tak kochat tři čtvrtě hodiny jejími krásami (to v plánu nebylo), ale pak návštěva Bonsai centra v Libčanech u H.K. a rozhledny na Suchém vrchu nad Červenou vodou (to už v plánu bylo). Ubytování jsme měli v chatce v Herolticích. V sedm večer jsme zajeli na večeři do Štítů a pak na prezentaci, od osmi tam měl přednášku triatlonista Petr Vabroušek o výživě sportovců. Mimo jiné radil, že se musí při maratonu vypít tak litr ionťáku za hodinu. Tomu jsem se pousmál, to by za mnou muselo jet auto. Dva bidony mi musí stačit až na Šerlich, 3,5 hodiny, tam je doplním a další zastávka bude až v cíli .
  
  Ráno mě veškerý optimismus, co se týče závodu rychle přechází. Venku zataženo, prší, okolní kopce nejsou v mlze vůbec vidět. Vtipkujeme, že se na to vykašleme a pojedeme Rampušáčka (dětský závod se startem v 9 15) . Kluci přemýšlí co si obléci, zda moiru, nebo větrovku, nebo pláštěnku, nebo to nějak kombinovat. Já mám jasno, mám pouze kraťasy, krátký dres a ponožky, všechno ostatní jsem nechal doma, tak jen tiše doufám, že se počasí zlepší. Už cestou na start se ale třesu zimou, je 12 stupňů, lehce prší, fouká vítr. Na startu se zdravím se Šlapkami, moc do řeči mi ale není, jsem neuvěřitelně nervozní, jak kdybych jel závod poprvé. V 8 30 je odstartováno a jedem. Před námi je 3km stoupání, tady chci uviset čelo a jet s nimi až k Hoblovně, tam už se bude balík dělit do skupinek a bylo by dobré být co nejvíce vepředu. Už v kopci za sebou slyším ránu a nadávky, pravděpodobně někdo lehnul už tady, já naštěstí jedu dál. Ve sjezdu do Heřmanic už to ale neplatí. Řady cyklistů přede mnou se najednou poroučejí k zemi a v rychlosti 45km/h ani já nemám nárok na mokré silnici zastavit. Naštěstí jedu u pravé krajnice a v příkopu vidím už jednoho cyklistu ležet, ve zlomku sekundy se rozhoduji to taky strhnout do příkopu, je to lepší, než zvětšit už tak velkou hromadu těl a kol na silnici, v příkopu se mi zapíchlo přední kolo a já byl katapultován přes řídítka dopředu. Dopad je naštěstí do trávy, nic mě nebolí (druhý den mě teda pěkně bolel bok ), tak rvu rychle kolo na silnici , nasedám, ale obě brzdy se hnuly, takže je musím poupravit, teprve teď si všímám trsů trávy v kazetě a přehazovačce, to musí taky ven a teprve teď je kolo pojízdné. Bohužel mám ještě pootočená řídítka doprava, kopeček za Heřmanicemi s tím vyjíždím, ale nahoře je musím srovnat. Na vyndání imbusů z brašny není čas a tak hrubou silou asi na čtvrtý pokus je vracím do správné polohy. Mezi tím mě předjíždí spousta lidí, Kolíkáč myslí, že mám zase defekt. Teď už definitivně nasedám a začíná stíhací jízda. Dojíždím Slávka a Icemana, říkám ať se zahákujou, to ale dělá jen Iceman a ve dvou tak dojíždíme do Lanškrouna. Tady sjíždíme parádní skupinku a ani se mi nechce věřit vlastním očím, je v ní RiC a hlavně můj maratonský dvojník Kolíkáč, paráda, je mi jasné, že se od sebe zase až do cíle nehneme.
  
  Mám toho už teď docela dost, po většinu trati (mimo sjezdů a času, co jsem se válel po příkopech) mi zatím tep neklesal pod 180, tak ve stoupání na Hoblovnu musím trochu odpočívat. Před tím však ještě ztrácíme Icemana, jezdec před ním mu náhle vjel před přední kolo a skončilo to pádem obou. Škoda. Hoblovnu vyjíždím celkem v klidu, sjezd do Jablonného je taky dobrý, jedu ho na úplném konci skupiny radši opatrně, stejně se to dole zase spojí. V Jablonném se ale náš balík dělí, Kolíkáč zrovna pracuje na špici první části a já musím dlouho spurtovat, abych se stihl vrátit, nejradši bych ho v tu chvíli zaškrtil . Pak už ale konečně přichází pro mě uklidnění, jedeme snad ve třiceti lidech, já se na špici prakticky neobjevuju a snažím se vydýchat ten hektický začátek. Až do rozdělení tras se pak nic zajímavého už naštěstí neděje, jen jsme dojeli Bigmiga, to jsem nečekal a velkým překvapením je forma RiCe, jede skvěle. Po rozdělení tras nás zbyla tak polovina, první kopeček a pak i stoupání na Luisino údolí jedeme vcelku pohromadě a začíná se to dělit až ve stoupání na Šerlich. BM nám odjíždí, Kolíkáč jede kousek za mnou, za ním pak RiC, na dálku se povzbuzujeme a vyjíždíme na bufet na nejvyšší bod závodu, na Šerlich. BM zrovna odjíždí, my s Kolíkáčem popoháníme RiCe a pomalu se taky spouštíme dolů v čase 3:26 od startu, tedy o 6 minut dříve než loni. Komáří vrch vyjíždíme celkem svižně, já s Kolíkáčem na čele a kontrolujeme, abychom neztratili RiCe. Po sjezdu dolů ale na něj bohužel přicházejí křeče, velká škoda, protože teď už máme před sebou jen tu lehčí třetinu trati.
  
  Dál až ke Králíkům je to zase poklidná jízda v balíku, snad jen v jednom kopci už jsem to nemohl vydržet a musel jsem si odskočit. Kolíkáč mi sice dal návod, jak to udělal on ve sjezdu do Deštného bez zastavení, ale teď už je sucho a radši potřebu vykonám klasicky V jednom stoupání tedy nasazuji k úniku, ostatní si museli myslet, že jsem se určitě zbláznil, za zatáčkou slézám, ale samozřejmě to nestíhám a musím mazat 200m ztrátu na balík. Vracím se tam úplně KO a pár kilometrů do rozdýchávám. Ke Králíkům se konečně trochu rozjíždíme a pravidelně střídáme. Menší kopeček za městem vyjíždím ve skupince na prvním místě, ale nahoře mi z ničeho nic úplně ztuhly nohy a v tu chvíli tuším, že je se mnou konec. Z kopce dolů to zkouším lehkými převody rozhýbat, ale nejde to. Je tu Zlatý Potok a ten už pro mě nebude jednoduchý. Kupodivu se v kopci držím na čelních místech skupinky, ale kdyby někdo zrychlil, tak bych určitě rychle odcouval dozadu. Naštěstí se zrychluje až nahoře a tak se pořád držím v kontaktu. Sjezd dolů je ale pro mě horor. Bolí mě nohy, záda, ruce, prostě všechno a cítím totální vyčerpání, skoro nejsem, ani schopen držet řídítka. V tu chvíli si přeji defekt, abych mohl zastavit a odpočinout si. Takhle blbě se mi z kopce ještě v životě nejelo. Na rovince přes Červenou Vodu se ještě naposledy symbolicky objevuji na špici, ale pak už zalézám až na konec skupinky a trpím. Obdivuji Kolíkáče, jak je aktivní, neustále tahá špice, dneska je jeho den, v takové formě jsem ho snad ještě neviděl. V kratším stoupání za Červenou Vodou se náš balíček trhá, fouká to z boku a vypadá to, že už to nikdo nesjede. Já už na to nemám a pouze tupě šlapu na konci. Kupodivu se to ještě spojilo a tak sjíždíme serpentinami dolů společně a míříme k Olšanům.
  
  Všichni už tuší poslední kopec, kde se mezi námi bude rozhodovat, jen Kolíkáč furt tahá špice. Divím se proč, ale pak ke mně přijíždí dozadu a je mi to jasné. Má v hlavě svůj sen dát maraton třicítkou. Zkouší mě, že bysme spolu nastoupili a ujeli, ale na to už rozhodně nemám. Na kostky, kterými začíná kopec na Zborov najíždím mezi prvními, ale už tady se pomalu propadám dozadu. Vepředu nastupuje Michal Chadim, Kolíkáč jde za něj do háku a já na to jen nepřítomně zírám jako divák u televize. Za chvíli mi mizí z dohledu a já se dál trápím v kopci. Sjezd ke Štítům už ani nešlapu a jen tak vzpomínám na loňský ročník, jak jsem tu dřel a pral se o každou vteřinu a každé místo. Závěrečný kopeček do cíle mám opravdový strach, že budu muset tlačit. Nakonec to nějak vylámu a je tu konečně cíl. Čas 6:41, o třináct minut lepší než loni, ale ta krize na závěr byla hrozná. Nakonec, vzhledem k tomu začátku ale převládá spokojenost. Gratuluju hlavně Kolíkáčovi, ten předvedl snad svůj životní výkon, co tak pamatuju a RiCovi, škoda, že na něj přišla krize v ten nejméně vhodný okamžik, mohl to s námi táhnout ještě o pár desítek kilometrů dál. Díky pánové, jelo se mi s Vámi parádně.
  
  
• RiC – Bolestný úspěch nebo Úspěšná bolest?
  
  Rampušák 2007
  16.6.2007
  Úspěch nebo propadák?
  
  Druhým závodem mé druhé maratónské sezony je Orlický Rampušák. Nastupoval jsem do něho s větším odhodláním než na Mamuta v Přerově. Přeci jen pár tréninkových kilometrů přibylo a po i sebevědomí trochu narostlo..
  Dlouho jsem přemýšlel jakou zvolit strategii. V květnu na Mamutovi to bylo jednodušší. Prostě jsem jel co to jde až pod první kopec. Jenže Rampušák už do kopce startuje, tak co s tím? Nakonec se domlouváme s Kolíkáčem, Icemenem a Mirkem že pojedeme společně až do Klášterce a tam si to rozdáme. Plánovaná AVS je kolem 28 km/h.
  Počasí na startu nic moc. Mrholí nebo prší. Jak to bylo po startu už nevím. Nedokázal jsem rozlišit co je déšť a co odstřikující voda. Každopádně první polovinu závodu jedu mokrý.
  Jak jsem už říkal, Rampušák startuje ve Štítech do kopce. Obrovský balík se tak trhá hned na začátku. Nicméně ani to nezabránilo mnoha dramatickým situacím, jejíž vrcholem bylo hromadné ?zalehnutí? v Heřmanicích. Přesnou příčinu neznám. Vím jen, že někdo lehl a následovala řetězová reakce. Já jsem tímto místem přijížděl až když bylo po všem. Jen pár nešťastníků ještě dávalo dohromady kola.
  Snažil jsem se viset za Kolíkáčem a přitom se nesmotat. Celkem to šlo, ale TF lítala hodně vysoko. V úseku před sjezdem do Lanškrouna jsem se snažil držet ve skupině vpředu, abych sjezd nemusel absolvovat uprostřed skupiny. Přeci jen mokro a určitá všeobecná závodní nervozita všech tvořila dost nebezpečnou směs, které jsem se chtěl vyhnout. Bohužel jsem si spletl kopec a vystartoval jsem moc brzy a místo abych se vrátil do skupiny, jel jsem na větru sám. Zbytečné mrhání sil.
  Sjezd do Lanškrouna byl v pohodě a bez komplikací. Zatáčky jsem se snažil jet na doraz, na rovinkách jsem si přišlápl. Pod kopcem se sjela pěkná skupina, ale nechal jsem se procedit a čekal na zbytek skupiny ?B?. Společně jsme projeli Lanškrounem a blížili se k Nepomukům, kde začíná stoupání, které končí ve Vyprachticích na Hoblovně. Tady jsem se dozvěděl, že Icemanovi někdo lehl pod kolo a skončil tak na zemi. Škoda.
  Hoblovnu jsem jel celkem v pohodě. Sice jsem skupinou propadl hodně dozadu, ale udržel jsem kontakt a nebyl problém se zas připojit. Tak to bylo ve většině kopců.
  Jízda Orličkami do Jablonného byla příjemná adrenalinová záležitost. S Kolíkáčem jsme se řítili a předjížděli i auta (jedno, doprovodný Mavic). Ono teda zas tak rychle nejelo, že? Docvakli jsme si skupinu a společně prohasili Jablonným.
  Ještě pořád se mi jelo dobře a bez výraznějších problému. Těsně před prvním bufetem jsme sjeli dost velkou skupinu. Bufetem v Mladkově jsme jen projeli. Já si vzal banán od pořadatelů u cesty. Díky sjetí zmiňované skupiny se vytvořil dost velký balík. Myslím, že nepřeženu, když napíšu několik desítek cyklistů. To byl asi nejpříjemnější okamžik celého závodu. Jízda ve skutečném balíku, ještě stále dost sil, občas nějaký pokec.
  Nevím kde, ale někde jsme přibrali i Bigmiga. Prý neměl svůj den. To jasně svědčí o jeho výkonnosti. Jeho špatný den je lepší než moje špičkově vyladěná forma
  Tady by bylo nejlepší celý report ukončit. Bylo by to takové krásné, romantické povídání, kterak slabý cyklista do velikého balíku přišel. Bohužel, život (a cyklistika zvláště) není slaďoučká, romantická telenovela, ale spíše antické drama.
  Předehra začínala Rokytnicí a pokračovala přes Pustiny, Luisino údolí na Šerlich. Vyvrcholení bylo na Komářím vrchu.
  Ve zmiňované předehře se jasně ukázaly moje slabiny v kopcích. Čím více přibývalo výškových metrů, tím byla větší mezera, která mě na vrcholu dělila od balíku. V následujícím sjezdu jsem sice ještě stíhal sjíždět, ale sil ubývalo. Výrazně se to projevilo na Šerlichu, kde moje ztráta už byla hodně velká.
  Doping ve stoupání na Šerlich přišel od Kolíkáče. Řval na celé Orlické hory:?Rici pojď!!!.? Kupodivu to na chvíli zabralo, nicméně vzdálenost mezi námi narůstá. K bufetu na Šerlichu přijíždím v okamžiku, kdy ostatní mají natankováno a pomalu odjíždějí vstříc mrakům halícím Šerlich a dalším kopcům. Rychle doplním bidony, vezmu rohlík a gel. Vypustím přebytečný písek a po krásném asfaltu stíhám ostatní.
  Ještě tady jsem se mohl zachránit, kdybych začal více přemýšlet a trochu šetřit síly. Nestalo se tak a já si dál honil triko na špici (občas). Zkrátka, když vás ?jebne pejcha?.... (Pulp Fiction).
  Na Komáří vrch ještě dojedu jakž takž se skupinou, ale ve sjezdu už cítím, že se o mě pokouší křeče. Najednou jsem nemohl smysluplně šlapat. Končím. Opouštím skupinu a snažím se přežít. Škoda, že jsem nevydržel o něco déle, následující profil už byl přeci jen přívětivější. Adama bych snad nějak zvládl.
  Nicméně nevydržel jsem a někde před Říčkami ztrácím jakýkoliv kontakt se skupinou. Přetrpím Haničku, Adama, zastavil jsem v Mladkově na třetím bufetu. Za ním mě začínají dojíždět dvou-tříčlenné skupinky, které ale nejsem schopen uviset.
  Před Králikama mě dojel Honzis (že to je on jsem se dozvěděl až z jeho reportu) za kterého jsem se zkusil zaháknout. V Králikách jsem ho ale ztratil. Sebemenší stoupání mě vždycky zastavilo.
  Přede mnou byly ještě dva zásadní kopce: Zlatý potok a Zborov.
  Zlatý potok jsem tak nějak vyjel. Na vrcholu mě dojela tříčlenná skupina. Udržel jsem se za nimi ve sjezdu a rozhodl jsem se jet s nimi kam to půjde, ideálně až do Klášterce.
  Pro závěrečný úsek jsem měl nachystanou ampuli Gutaru. Teď přišla jeho chvíle. Lupnul jsem jej do sebe a ?zakousl? se do gumy posledního ve skupině. Gutar byl úžasný. Nakopl mě nevídaným způsobem. Moc jsem nestřídal a tak se mi dařilo viset. Na špici jsem se objevil jen za Červenou Vodou. Do Klášterce jsme dorazili společně a celkem v pohodě. Do posledního stoupání na Zborov jsem nasadil přiměřené tempo, tak, abych přežil. Z celé skupiny jsme zůstali dva, ostatní frnkli. Jedeme spolu, občas pokecáme. Při pohledu na tachometr si začínám pohrávat s myšlenkou, že by se to možná dalo dát pod 7 hodin. Nicméně jsem držel stále stejné tempo. Nechtěl jsem, aby mi znovu ?seklo?. Teprve na vrcholu zvyšuji tempo, ale hupy do H.Studének dost bolí. Také výjezd ze Studének mě dostal. V domnění, že jde jen o krátký kopeček jsem nechal velkou a šel ze sedla. Pohled za zatáčku mě ale usadil.
  Následující sjezd do Štítů a cestu k cíli jsem táhnul víceméně sám. V cílovém kopci si nastupujeme, ale kolega to po chvíli vzdal. I já usedám a v domnění, že dojedu už volně řadím kašpárka. Najednou slyším diváky křičet a povzbuzovat. Když se ohlednu vidím, že se mě soupeř snaží přespurtovat. Tak tedy ještě naposled shodím o dva pastorky a jdu ze sedla. Nenechám si ukrást závěrečný spurt.
  V cíli toho mám dost. Potkávám ostatní Šlapky, Juru, Malinu, Kolíkáče, Aleše. Pojíme jídlo od pořadatelů a jdeme na trávník vedle cílového kopečku vyhlížet další závodníky. Zelenou barvu trávníku měníme na orange. Ležíme, sedíme na trávě, slunce krásně hřeje a já si užívám s ostatními nádherné pozávodní atmosféry. Na tom nic nezmění ani křeče v nohách
  
  Co závěrem?
  1)Především si pamatovat, že je nutné včas zařadit zpátečku. Jed dlouho (téměř 4hodiny) s tepama kolem ANP je blbost.
  2) Přestože takovou blbost udělám, dá se přežít a dojet v lepším čase než při přehnaně opatrné jízdě na jistotu.
  3)Co se týká oblečení, udělal jsem zajímavou zkušenost. Protože jsem doma nemohl najít rukávy a nákoleníky, musel jsem jet v krátkém. Vypomohl jsem si jen novinami pod dresem. A šlo to. Nijak zvlášť jsem netrpěl.
  4)Pořadatelé opět na výbornou. Bufety v pohodě. Při prezentaci bez problému. Možná proto, že jsem přijel včas.
  
  A odpověď na otázku z podtitulu? Pro mě úspěch, poznamenaný chybami.
  
  200 km
  Oficiální čas: 7:03:25
  Pořadí: 108.celkově, 21. v kategorii V1
  Celkem startoval 178 závodníků, dojelo 165.
  
  
  

Fotografie

 

Předchozí fotografie

 

 

Nativní rozměry: 640x480 pixelů, Zobrazené rozměry: 640x480 pixelů
Název fotografie: P1010002.jpg

 

Další fotografie