Akce Beskyd Tour 2012

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2012-07-14.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Foto Žíža

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011

• Dreamer – Beskyd Tour - Dreamerova zakruta bezpecne projeta
  
  Na Beskyda 2012 jsem tradicne cekal do posledni chvile jake bude pocasi, protoze ale nakonec modely ukazovaly ze dest mozna az odpoledne, vyrazil jsem v patek s Kolikacovo segrou a brachou smer Frenstat. Prijizdime po 20h, jsem trochu nervni protoze se nemuzeme dostat do ubytovny, klice ma pry Misutka v hospode jmenem Mrtvola, to nam to pekne zacina :)
  
  Klice se pak najdou, v 21h uz sedim v hospode a rychle objednavam neco k jidlu, mozna jsem byl moc ukvapeny, chtel jsem neco rychle, tak davam smazeny hermelin a americke brambory a k tomu dve mala pivka, citim se dobre a tak zustavam s Kolikacem a hardcore jadrem VS az nekdy do ctvrt na jedenact. Predstartovni nervozita zadna, citim se v pohode uplne.
  
  Rano jakbysmet, v noci trochu sprchlo, ale kolem 8h uz zacina svitit slunce, takze beru kratky dres, zadne navleky. Snidane v pohode, vyspal jsem se tim ze jsem mel luxusne velky pokoj za dve stovky jen pro sebe, vyborny ubytovani, predimenzovane sprchy i toalety, takze nebyl problem jit 4x za sebou na WC, s vyberem ubytovani Kolikac nezklamal.
  
  Jdeme se na 15min rozjet, jedu s Kolikacem, citim se dobre, nohy trochu zatuhly, Kolikac naopak rikal ze tri dny nebyl na kole a ze se citi lehce, no uvidime jak to komu pojede! :) Na start jdeme 25min pred startem, stojime pod branou, ktera letos neni, jsou tam jen kuzely. Vedle se stavi Lawi, kecam s Liborem Janouskem. Pak tradicne x lidi predbiha, takze se taky suneme trochu dopredu, nicmene po startu je prede mnou minimalne 50-60 lidi.
  
  Start tradicne hekticky, ale jsem kolem toho 50-60 mista. Coz je takova pozice ani ryba ani rak pri maratonu kde se jede nadoraz od startu. Chtelo by to byt v prvni 30tce, sance i byly dostat se tam, ale tak nejak se smiruju kde jsem. Citim se dobre, tepy jsou kde maji byt, tj. blizko maxima, ale prvni varovny signal prichazi kdyz se v kratkych sjezdech zbytecne propadam a ztracim pozice a vidim jak se kolem me prozene Kolikac s Jirusem, to si prvne rikam "aha, mel bys trochu pridat a byt vic vepredu" :) Jakobych se ukolebal tim ze kdyz jsem posledni maratony zajel nadstandardne, mam nyni prvni balik pod Pustevny automaticky.
  
  Takze si tak jedu, jednou vpravo a zrovna je tam znacka do silnice, kus za mnou se tam nekdo smota, potom je kus po vyfrezovane silnice kde plati to same, ale tam jsem se dostal relativne dopredu, nekam k 40 pozici. Pak prichazi kratky sjezd a ja myslel ze to je to misto kde se to vzdycky trha, tedy sjezd, ostra prava a pak do kopce. Letos mi to prislo nejake mirne, no opet jsem se nechal ukolebat, ze tedy pohoda a ted uz dojedeme s balikem pod Pustevny. Jenze ten pravy sjezd po uzke silnici teprve prijde a ostra prava do kopce taktez. No a tam jsem dost zavahal, protoze i kdyz jsem dobre shodil, trvalo mi skoro cely kopec, nez jsem predjel treba Jiruse, ktery si ve sjezdu udelal naskok. Balik se ale opet zacal vzdalovat a i kdyz jsem hakoval Standu Prokese, opet jsem si ho nepochopitelne nechal ujet z kopce. V dalsim brdku tedy vlaju 150m za balikem, tepy 197 blizi se konec a ciitm ze vic uz nedam. Kolem se jeste prozene jeden z bratru Pivonkovych s nekym, ale uz nemam silu je ani haknout, skoda preskoda, tihle vsichni se do baliku asi jeste dotahli, byt za cenu velkeho usili. Potreboval jsem zvladnout tu max intenzitu jeste tak o 2min dele a byl bych tam, ale ted to neslo.
  
  Vystupuju si a jedeme asi ve 3 lidech. V Koprivnici blbe najedu na odbocku misto doprava jedu rovne, cimz musim prudce zmenit smer a v ten moment chytam krec do leve nohy, takze i ti dva mi ujizdi. Jedu par minut ve stoje, pak se ohledne a mega velky balik za mnou, kde je tak 50 lidi. V nem uz je samozrejme i Kolikac a Jirus a dalsi. Jsem za ne rad, protoze to je sance jak se dat do kupy. Rikam si ze se potrebuju trochu rozjet, vzdyt jsem prece ten tyden pred Beskydem najel za tyden asi 900km a nastoupal 15000m, ta forma tam nekde musi byt! :)
  
  Skupina na to kolik nas je moc nejede, no ja aspon regeneruju, v pohode dojeme pod Pustevny kde se to deli, jedu relativne vepredu, odjizdim i Kolikacovi s Jirusem, nahore na ne mam tak minutu. Je porad dost vedro, ja s vodou trochu setrim a by vydrzela az na Kasarna. To je asi dalsi chyba, protoze mam furt zizen, coz je spatne. Pod Pustevnama nas dojede Jirus, je nas asi 6-7 lidi. Citim se jinak porad relativne dobre, ne ze mi by nejak doslo nebo tak, ale nejede to tolik a mam tu neustalou zizen :) Kopec na Solan vyjedeme, zezdola slysime Kolikace ktery se nas snazi sjet, je to borec! Pro me dalsi znameni, ze asi kdovijake tempo nejedeme. Na Solani stavim aspon na kelimek, i kdyz jsem si asi mohl vzit cely bidon ktery tam nekdo podaval. Tim padem najizdim do sjezdu ze Solane jako posledni, no parada! Ale ten sjezd nejedu tak spatne, i moji zakrutu zvladam, zato kluk co jel prede mnou mel co delat a najel do protismeru, vse ale ustal. Dole dojizdime zbytek skupiny a prekvapive dorazi i Kolikac, takze to dokazal!
  
  I kdyz jsem vypil uz skoro oba bidony, mel piticko v kapse, vzal kelimek, tj. pod Kasarnama jsem mel vypito cca 2,2l porad citim zizen :) Kasarna vyjedeme spolecne par lidi poodjizdi a ja jsem dost v krizi, proste to nejede, jedu do kopce strasne pomalu, to i v treninku na Sumave jsem jezdil kopce rychlejs. Na Kasarnach stiham naplnit bidon iontakem, opet do sebe dam pulku kelimku a hned vyrazim, neni cas ostatni taky jedou. Sjezd se mi jede blbe, Kolikac to nejak pousti a mam co delat aby mi neujeli i z Kasaren.
  
  Kopec na Bumbalku krize vrcholi, citim se na to odpadnout z nasi skupiny. Pak nasleduje dlouhy sjezd, kde je mi pro zmenu najednou zima a mam husi kuzi. Pravda, sice se zatahlo a uz neni takove horko, ale dostat zimnici bych asi nemel :) Cpu do sebe tycinku a tocim dal. Teren je nastesti smerem dolu coz mi nahrava se trochu vzpamatovat. Nasleduje usek kolem prehrady, kde se mi jede uz o neco lepe, ale zjistuju ze uz mam zase jenom necelou pulku bidonu a velkou zizen, ten vzduch v Beskydech me proste nejak vic vysusuje nez jinde zrejme :)
  
  Prehradu objizdime a hned je tu kopec na Smrcek, davam do sebe posledni zbytek gelu co mam a doufam ze to nejak preziju. Preziju ale opet tak tak, hodne pomuze fandici a fotiti Ziza, ktery zahlasi ze 100m na vrchol. Jsme tam, sjezd po novem asfaltu je krasny a bezpecny. Konec tvori tradicni nekonecne hupy, kde odjizdime i Jirusovi, jeste rikam skupince jedem ale Jirus nas zase dojizdi. Ve skupince vydrzim k mostku pred cilovym finisem, pak svesim nohy, na spurta dnes opravdu nemam ani zbytek sily navic.
  
  Chvili po dojeti zacne dost prset, takze jsme to zvladli tak akorat! 6h a 40 minut ztraty na prvniho je dost, ale neda se nic delat, kazdy den neni posviceni! Mozna jsem se ten prvni cervencovy tyden pretrenoval, nebo jsem malo zavodil, protoze od Rampusaka jsem nic nejel. Dospel jsem k nazoru ze tim to pravdepodobne bude plus to jedine ale podstatne zavahani pri zavode. V tomhle pohledu ale vysledku na Beskydu vubec nelituju, protoze vetsi hodnotu pro me ma porad to jezdeni na Sumave, nez se tyden setrit a hlidat a pak doufat ze na Beskydu nepichnu na vyfrezovany silnici. Je to tedy cele o pristupu, Beskyd zadnou prioritu nemel cil by uspesne ho dokoncit coz se povedlo, pocasi taky vyslo. A to Sumavske najizdeni budu mit jeste letos nekolikrat sanci zurocit
  
  
  
• Ivča – Beskyd – návrat po roce, tentokrát v Orange týmu
  
  V roce 2011 byl Beskyd mým prvním silničním závodem, kde jsem jela se skupinou A v jednom balíku. Oni jeli dlouhou trať a já jen na Pustevny. Letošní závod tentokrát na dlouhé trati nabírá opět podtext zápolení o pozici s Péťou Kotlářovou. Laco sepsal výzvu na podporu lídra týmu. Tím bych prý měla být já. Oni nevím, čím jsem si to zasloužila, ale při čtení té výzvy jsem trochu na měkko. Moc děkuji za takovou poctu. Postupně se profiluji dvě skupiny. Jedna okolo Josefa (Strejda, Yetti a pan Mišutka) a druhá okolo mě (Laco-hlavní dirigent celého zážitku, Pedro-hlavní tahoun, Quit a Aqua jako velký pomocníci).
  Se Strejdou přijíždím v pátek do Frenštátu. V ubytovně už čekají Laco s Pedrem, tak jsem zahnízdila u nich na pokoji. Večerní tiskovka proběhla v pizzerii Mrtvola a posléze se dozvídám taktiku na druhý den. Ráno vyrážíme na start. Na náměstí je kupa lidiček, ale dresy RONAL nemůžu najít. To je divné, že by byli nemocní. Pedro mě vysílá na průzkum. Péťa se s Lubošem postavili k ostatním svým kolegům na začátek startovního pole. Tak uvidíme jaký budou mít náskok.
  Je odstartováno. Chvíli to trvá než se pole rozjede. Konečně. Vyrazila jsem. Snad mě kluci dojedou. Za chvíli už je Pedro přede mnou a jedeme pěknou stíhací jízdu, až mám obavu, jak tuhle kaši přežiju, zda nezdechnu u Ráztoky. Po cca 15 km dojíždíme Petru s Lubošem. Dirigent velí zmírnit. Ještě že tak. Ráda si odpočinu. Fouká dost vítr. Orange barvy táhnou početnou skupinu a vezou za sebou kupu příživníků. Nikdo nechce střídat i když tempo klesá ke 20 km/h. Tak nezbývá Pedrovi, Lacovi, Quitovi a Aqouvi než vzít špici na sebe. První bufet řešíme jako Kotlářovi na Rampušákovi, kluci jedou napřed si doplnit potřebné a já bufet míjím. Pomalu dojíždím malou skupinu, která nám před Frenštátem pomáhá tahat špici balíku. Před Roztokou začínám zase ztrácet. „Se z toho asi picnu“, přece neztratím hned první kopec, ale tak jako loni i letos se v první serpentině nohy chytají a kopec vyjíždím o něco lépe než Péťa. Od Roztoky jedeme už bez Aqui. V cíli se dozvídám, že měl technický problém, který ho donutil vzdát. "Aquo moc děkuji za podporu a pomoc."
  Na Pustevnách nechávám dolít bidon a mažu si odskočit. Při průjezdu Kotlářových kolem mě si vyslechnu manželskou přestřelku, ze které je patrné, že Péťa není úplně v pohodě, tak uvidíme, co nám připraví další kopce. Z kopce Kotlářovi předjíždíme a vezeme si je pod Soláň. Soláň mě moc nejde, ale nejedu hůř než Péťa. Na kopci nezastavuji, mám ionťáku i jídla dost a mažu dolů. Péťa se zastavila a udělala si rozhodující díru. Při tomto sjezdu už nás nedojeli. Při výjezdu na Kasárna ztrácíme Quita. Nějak je mi těch ztrát líto, ale Laco mi tluče do hlavy, že na to nemám myslet a soustředit se na šlapání. "Kluci promiňte, ráda vám to někdy oplatím." Na Kasárnách se už musím trochu najíst. I přes malinko delší pauzu Kotlářovi nikde. Uf tak jedeme. Nohy už mě začínají bolet. Pedro se mě stále ptá, zda jsem v pohodě, zda něco nepotřebuji. "Moc díky." Občas odvětím, že by se hodila síla nebo postel, ale to prý nemá. Sjíždíme pod Bumbálku a Laco občas zaostává. Uprostřed stoupání na Bumbálku odstupuje Laco a dál jedeme s Pedrem sami. Do kopců jede Pedro mým hlemýždím tempem a po rovinách jede neúnavně. To neúnavné tempo nechápu. Pedro smekám klobouk, jel jsi skvěle. Začínám trochu prudit jako malé děcko a vyptávat se na následující kopce. Mála jsem strach ze Smrčku. Na konec tak strašný nebyl a na rozdíl od ostatních maratonuů, kdy jsem konec jen odmotala nohama teď šlapu o něco málo lépe. Na konci Smrčku velké povzbuzení od Žíži. Potom už jen těch pár brdů před cílem a hurá už je vidět Roztoka, kde čekají Kolikáč s paní (omlouvám se, ještě jsme se nepředstavily), Mišutka a Josef.
  Po vyhlášení jedu na ubytovnu zrzlá jako preclík. Až jsem se málem 2x sama sebe shodila z kola, jak se mi klepaly ruce.
  Celému týmu děkuji za podporu, jelo se mi s vámi skvěle. Dělala jsem, co jsem mohla, abych vás nezklamala. Pétě se malinko omlouvám, že jsme ji takto převálcovali.
  
  
  
• Kolíkáč – Po jedenácté konečně přes třicet
  
  Ze dvou jedniček se letos dala sestavit má celková účast na dlouhé trase Beskyda. Mám s ním tradičně nevyřízené účty, málokdy se mi povede, začalo to hned při první účasti, kdy jsem dojel v čase 11:46h průměrem 20,8km/h a zařízl mě, v té době pro mě neznámý, nějaký Ladislav Mandzák z Licince s časem 11:29h. No a od té doby to málokdy klaplo, vedro, křeče, nekonečné stoupání, tvrdá procenta sklonu, to jsou všechno pro mě symboly Beskyda. Letos se mi naštěstí vyhýbají tradiční letní výpadky z důvodů nemocí, po Rampovi jsem si dal trochu závodní klídek a jen se kochal krásnou Vysočinou. Pak jsem začal i plavat na Slapech a v úterý zmoknul v Kolodějích a tak i díky práci a počasí jsem před sobotou byl 3 dny bez kola. Ale cítil jsem se dobře, odpočatě a i při rozjíždění před startem jsem nějak tušil, že to tam prostě je. Musel jsem překousnout tradičně neskutečně blbě zorganizovaný start, kdy vlastně žádná startovací čára není, dlouhá i krátká jede dohromady, takže .... no škoda mluvit a psát Navíc si šikovně sundávám a nandavám brýle, až si nalomím jednu nožičku ... Prostě pěkná stresovka, ale naštěstí se daří propracovat dopředu a po pár kilometrech jsem v nějaké 5.-6. řadě dnešního velkofilmu. Ale selektující kopec stále v nedohlednu, zprava i zleva velká tlačenice, a v jednom rychlejším průjezdu zatáčkou si nešťastně začínám lízat pláště před sebou Honzy Strapka – pozdějšího vítěze nad 40 let, jak je vidět, evidentně hlava fungoval skvěle, když jsem mu jel takový těsný hák , no ale moc mi do smíchu nebylo, děsivý zvuk brousících se plášťů a jen tak tak to ustáváme. Bohužel tato epizoda mi nějak sevřela zadek a vypnula hlavu a pozici jsem začal ztrácet. Když pak ještě přišel vyfrézovaný úsek a náraz jednoho borce do dopravní značky a zvuk padajících těl, už mi nebylo vůbec do zpěvu. No jo kámo, ale tady se docela rozhoduje, v jaké skupině se usídlíš .
  Úzký sjezd od Mniší zakončený retardérem a pak následná ostrá pravá a stojka před Hukvaldy, další rozhodující úsek, je to pěkně natažené, v dáli před sebou ještě registruji Jiruse, ale Dreamera již nevidím, je to asi zase všechno v háji ... Kopec se mi jede dobře, většinu předjíždím, ale nechci se zgumovat úplně na prach, ty následující brdky bych chtěl vyjet ještě trošku důstojně Hup přes Hukvaldy, je tu Milan Novák, tvoří se menší grupa, před námi na dostřel je další shluk těl, teď musíme zabrat, bude záležet na všech okolo, jestli ještě mají síly, jestli se za to vezme a ještě se přisajeme k těm lepším. Vítr je nepřítel, ale daří se, sněhová koule se postupně nabaluje a získává na velikosti a síle a před Kopřivnicí si můžu v duchu zvesela zařvat: "Jsem zpět ve hře!". Mega groupe, včetně Jury, Jiruse, Standy Vohníka a orange Dreamera! Uff, a jede se mi dobře, žádný zdrchaný ksicht jako před rokem, ani nemám velkou žízeň, zdá se, že vše funguje tak jak má, škoda, možná kdybych do Mniší vjížděl v přednějších pozicích, vezu se teď na samém čele . Ale to jsou kdyby, na ty se nehraje, teď se soustředit na Štramberk, tady to před rokem zle ujelo. Ale letos se to nebude opakovat, snažím se vepředu určovat tempo do kopce a překvapivě mě nikdo nepředjíždí, je to dobré, železniční přejezd přeletět a blížíme se k prvnímu bufetu. Jen ho proletíme, není šance něco čapnout, je nás kolem 30-40 kusů a není moc prostoru. Do Frenštátu něco pojíst ze svých zásob, zjistit, že sojové suky zůstaly na pokoji , tak aspoň jednu tabletku antikřečovku a trochu gelu a vyrážíme na Pustevny!
  Jura se proměnil ve wattový tempomat, vzpomínám, jak jsme tu před lety spolu jeli, je paráda, že jede letos překvapivě taky dlouhou, dobrý základ skupiny. Dreamer nám trochu poodjel a já s Jirusem důsledně drtíme hák za Jurou. Je tu i Vláďa Paudera, druhý z letošních Doks, ale před vrcholem ho necháváme za sebou, Jura přebírá bidon od doprovodu, já již vyprázdnil zadní flaštičku a jeden bidon, ten druhý musí do Kasáren vydržet, na bufetu na Pustevnách se zase zastavovat nebude. A do toho oranžová energie v podobě Žíži, který komplet ve šlapkovském stojí u krajnice a fotí a fandí, díky! Jirus si ale zastaví, on má sjezdy excelentní, na rozdíl ode mne, který trochu ztrácí koncentraci při zapínání si dresu, pak mě rozhodí vlny na asfaltu, kdy jdu hodně na brzdy, no a rázem mám před sebou mega díru na Jiruse a Juru. Navíc si melu v hlavě Dreamerův držkopád z minulého roku, kdy se snažil udržet lepšího sjezdaře...
  Serpentiny zdárně za mnou, teď jen mírně se svažující kopec, Jirus s Jurou jsou u sebe, otáčejí se, vidím, že mají snahu čekat, ale já nejsem schopen roztočit sjížděcí tempo, práším se dokonale, ale nejde to, kluci pomalu mizí, mají před sebou větší skupinu, ta je jejich lákadlem. Bezradně se otáčím, za mnou prázdno, až na hlavní silnici přilítne jeden Slovák, odtáhne to na odbočku a pak přilítne jeho týmový hráč i s doprovodným autem, ale já jsem slušně posekanej, bez chuti točit, naštvanej na sebe, že mi to zase ujelo . Kluci jedou rozháraně, auto kolem nich poletuje, asi 10 borců před námi, ale není kdo by určoval tempo, abychom je docvakli. Navíc Soláň je kopec, kde jsem rád, že se vyškrábu nahoru a ještě tak abych někoho sjížděl. Ale najednou se vedle mě zjevuje zázrak, přímo ďábelský! Vláďa Paudera! Je zdravě naštvaný, že se ten jeden Slovák vezl za autem, prohodíme pár slov o Doksech, já si pak zařvu na grupu před námi: "Počkejte!" a Vláďovi naznačím, že by bylo dobré si je sjet, jelikož ta placka pod Kasárny ve skupině není k zahození . A jedeme, kluci slovenští jdou do kopru a já hákuji vyšvihaného padesátníka, který letí vstříc vrcholu. Jo síly jsou, zahnal jsem velmi rychle ty chmury ze zdola kopce, jsem prostě pacient, který dokáže jen hákovat . Skupina se moc nepřibližuje, v zatáčkách moc nejsou vidět, ale nějak jsem začal věřit, že je musíme sjet, třeba z nich někdo zastaví na bufet, navíc za nimi jedou asi 3 auta, navíc je tu Dreamerova zákruta a tu Karel určitě nepojede na plný plyn...
  Bufet mineme, již není času ani na zapínání dresu, snad ten sjezd přežiju s nahou hrudí, jedeme jako k ohni. Vláďa to stříhá dokonale, trochu mi ujíždí, ale stále jsem ve hře, zadní brzdová světla od doprovodných aut již probleskují v lese, jééé jsme za nimi a před nimi je chumel parkujících borců, lovících ve svých zadních kapsách, blíží se kruhák v Karlovicích a já jen vítězoslavně zařvu, jsme zpět!! To je změna, před chvílí na odpis a teď se zase vznáším v oblacích! Jirus, Jura, Dreamer, pro mě hvězdné trio a já tu jsem s nimi. Pekelný kopec Kasárna se neodvratně blíží, pro sichr zapátrám do zadních kapes a s hrůzou zjišťuji, že sáček s anti-křeč-tabletkami tam není . Točit, točit, vytočit pěkně nohy, hned shazuji na malou a mrskám nohama, aby byly na Kasárna připraveny.
  A je to tu, Paudera jde tvrdě na věc a odskakuje, já jedu v chumlu s Jurou a Dreamerem, bohužel Jirus začíná zaostávat a pomalu nám mává. Na bufetu se bude zastavovat, všem již chrastí bidony, kopec bolí a bolí, ale křeče naštěstí v nedohlednu, takže si to nečekaně i užívám. Silnice se rok od roku zhoršuje, nahoře již jen zbytky asfaltu, pak kostky a spásonosný stůl s melouny, pitím a jinými pochutinami je tu. A během chvíle je tu i obživlý Jirus, fíha, tak to je pěkný návrat! Moc se nerozpakuji a do sjezdu jdu na první pozici, nesmím již nic ponechat náhodě. Slítneme do Makova, párkrát se protočíme a asi v 5-6 lidech stoupáme na Bumbálku. Ten hnusný úsek před, kdy se projíždí přes bývalou celnici, zase na rozdíl od všech točím na malou, a zdá se, že mi to pomáhá, nohy se pěkně vyklepaly a kopec se mi jede znovu nad očekávání skvěle. Zase si to užívám, snad poprvé se mi Bumbálka jede bez trápení a mlhy před očima. Ale možná je to taky špatně, měl jsi jet o skupinu vepředu, aby to pekelně bolelo !
  Sjeli jsme pár osamocených borců a před vrcholem Bumbálky skvostný korálek, Miloslav Švehla, bronzový muž z Rampa. Dostává to další grády, aspoň pro mne, hned se ho vyptávám, jak to vypadá vepředu nad 40 let. On měl prý defekt, ale jinak vepředu jsou Ti, co tam mají být . Na Bumbálce stojící Czenda, nabízí carboše nebo bidon, carbošem určitě nepohrdnu, díky! A jede se dál, Dreamer se proměnil v živoucí reklamu na restauraci, ve které se konají letošní tiskovky, její název "Mrtvola" přesně vystihuje jeho stav, Jirus taky reptá, ale toho známe, jak se dokáže probudit. Jura měl trochu na Bumbálku asi problémy, až mě musel krotit slovy" Zbytečně se dřeš!", když mě jel v háku, ale mě to tak bavilo. Sjíždíme k nádrži Šance v předpisovém kolotoči, i když bůhvíjaké tempo se nejede, spíše výlet, škoda, ještě jsme mohli někoho posbírat. Jamník s bufetem a okolo přehrady znovu výletně, na jistotu. Smrček je prostě cítit ve vzduchu, začínám mít zase obavy o křeče, tabletky jsem někde vytrousil a tak loudím u Jiruse, který mi jednu kamarádsky poskytne, díky! Stále se mi jede parádně, dokonce mám choutky zkusit odjet, ale to já přeci neumím sám , takže se raději vezu zbaběle ve skupině.
  A Smrček je tu, přistihuji se, že se na něj letos přímo těším! Tak pojď do mě, křeče nesmí přijít, tancujeme v pedálech a zdoláváme tuto legendu. Když už pomalu začínáme uvadat, přichází pro mě velký zážitek letošní sezóny, v tom nejprudším úseku na 160km, při té nejsyrovější cyklistice co si dokážete představit, tam stojí postava na krajnici. Celá v týmových barvách, řveme nadšením a já se ho dotýkám na loket, jako bych chtěl převzít trochu energie do závěrečného boje. Safra, to bylo nezapomenutelný! Žížo, ty bejku, díky, díky! A do sjezdu zase do předních pozic, nový asfalt umocňuje euforii, že Smrček je za námi, ale ještě není vyhráno, pár ramp nás čeká a i nepěkných zatáček. V jedné z nich vzpomínám na naší Cancellaru, ten asfalt je tam stále napadrť, blíží se Maralák, zašívám se zase vzadu, a jen s hrůzou pozoruji, že Miloslav trochu odskakuje. Cpu se dopředu, "seřvu" kluky, proč ho nechávají odjet a mohutnými přískoky si doskakuji za něj. Třeba se nám podaří takhle odjet, třeba nás nechají… ale kdepak, už jsou za námi, navíc jednomu borci se elektronická Dura dostala do drátů, no pěkně drahý výlet .
  Za Maralákem ještě zazmatkuji ze šipek na silnici, ale naštěstí vše ustáváme a můžeme pozorovat v poslední stojce Pauderu, jak jde pěšky. V cíli se pak dozvídám, že to byl jen technický problém na kole, jak se to narovnalo, tak na to sedl a dojel s malým náskokem před námi. Za to u nás to vře, mám síly i chuť se porvat o přední místa v grupě, ale obživlý Jirus jde tvrdě za svým, stejně tak i Švehla, v tom spurtu jsem neměl pražádnou šanci, svěšuji nohy a jen se ohlížím, aby mě nikdo zezadu ještě neskočil. Cíl! Až teď si uvědomuji, že jsem se vůbec nedíval na tachometr, kolik ještě do cíle, jaký máme čas, ta jízda ve společnosti známých tváří, odváděla moji pozornost úplně jinam. Takže až v cíli zjišťuji, že padlo 6 hodin, 180km za 6 hodin, ty wogo dali jsme to přes 30km/h.! Tak jsem se dočkal, co bych za to dříve dal, teď tam ale vzadu vrtá červík, že to mohlo být lepší, vždyť zásek 35 minut na vítěze je hodně velký. Navíc, když lidi se kterými jsem jel Rampa, mi dali 25 minut. Holt každý závod je jiný, každý má jiný průběh, a to je to na tom krásné, to nás na tom tak stále fascinuje.
  Hned po dojezdu začíná pěkně pršet, zalézám do auta, které přistavil můj support rodinný tým v podobě manželky a užívám si těch bubnujících kapek do střechy. Z okénka fandíme dojíždějícím Šlapkám, pak se přesouvám do cíle a fotíme a gratulujeme... nemůžu jinak, za rok se zase těším, na Mniší, Štramberk, Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálku, Smrček ... a na tu naši oranžovou bandu, byli jsme sakra vidět, na všech výkonnostních úrovních, v každé části startovního pole. Navíc support okolo trati v podobě báječného fotografa Žíži, který se zjevil vždy v ten správný okamžik, aby virtuálně doplnil síly svým pomerančovým kumpánům a naopak ubral pár wattů osamoceně bojujícím soupeřům. Ivča si splnila určitě sen, se kterým přišla do Šlapek a stala se královnou Beskyd. Ale bylo toho mnohem více… díky všem, kteří přijeli!
  
  
• Mišutka – Beskyd Tour - cokoti, horko, bolest a nádhera
  
  Beskyd to je pro mě nejkrásnější závod v Československu a po vcelku podařených posledních víkendech, kdy jsem se zůčastnil výletu na Praděd a závodu ve švýcarských Alpách se do míst, kde jsem jel svůj první maraton velmi těším.
  
  V pátek chci jet brzo ráno, protože je pátek třínáctého a při mé životní klice se na D1 určitě něco odpoledne semele, až pražáci vyjedou na chatičky. Jenže ve čtvrtek příjíždím na kole z práce až po půlnoci, tak nabírám Lemonda až v deset dopoledne. Cesta proběhla v klidu, jen GPS Zvíře mě zavedlo na první kruhák do Polska, který se nachází v Ostravě:DD
  
  V Ráztoce jsme v půl třetí. Jsme tu první, dáváme oběd a jako první se už v 15:45 prezentuji. Loni jsem tu zajel dobře s číslem deset a rád bych ho dostal i letos. Nejdříve, že to nejde, že jsou vyhrazeny pro deset nejlepších z loňského roku, nakonec ho přeci jen od sličných slečen dostávám.
  
  Kolem páté se to začíná srocovat u internatu a po ubytování tradiční tisková konference v putyce Mrtvola.
  
  Sobota ráno, po otevření dveří na chodbu se dozvídám, že ,,jsme všeci cokoti" je fajn to takhle po ránu vědět a upřímně během následujích hodin jsem se v tom několikrát utvrdil:DD
  
  Start nově až od 9:30, no samozřejmě, že se čekalo na vlak, takže opět o pět minut déle na startu:DD
  Po startu opět neskutečné kule, které brzdí úzký můstek po kilometru. Hrozně se to cuká a chytáme díru. Před Palkovicemi po bláznivém sjezdu v pelotonu. Zde nervy na vyfrézované silnici se značkamy uprostřed silnice. Jednu takovou srážím jak kuželku. Za Palkovicemi peloton definitivně fuč. Dost fouká a v Hukvaldech chýtám díru. Další stíhačkou jsem se dotáhl a tak Štramberk už opět ve skupině i s Olinem. Až do Ráztoky v pohodě, zde kontroluji průměr svíti na mě něco kolem 34 km/h. No loni byl zde 37 km/h. Jenže kdeže loňská forma je, to jsem letěl první dva kilometry na Pustevny skoro furt na velkou. Teď už ji mám v Ráztoce a nohy nejedou. Rakeťák Olin definitivně ujíždí, asi po dvou kilometrech mizí i HonzaB a propadám se a propadám. Je mi hrozné vedro. Nějak jsem to dotočil nahoru a rychle přemýšlím, jestli pokračovat, nakonec si vynadám do cokotů, beru jonťák, polil si hlavu dvěma kelímky s vodou a sám letím sjezd do Prostřední Bečvy. Tam mě dojíždí grupa asi šesti s jednou ženskou. Ta mi připomněla, že jsem někde ztratil svoji souputnici Sýkorku:DD. Na Soláň to trháme a na bufetu dojíždíme grupu i s HonzouB. Sjezd ze Soláně na hraně rizika, nějak jsem zapomněl na Dreamerovu zakrutu a vzpomněl jsem si ve chvíli, kdy jsem jen těsně nehobloval v protisměru svodidlo.Uff naštěstí nic v protisměru nejelo. Ve Velkých Karlovicích jsme se sjeli a vícemeně se zde utvořil základ grupy, která to dotočila až do cíle. Stoupání na Kasarny byla těžká bolest, ale nahoře furt pohromadě. Na začátku sjezdu zprava tlaková vlna a Sýkorka zde. V žertu ji viním, že to vzala nějakou zkratkou. No a začíná tradiční show. Sýkorka exceletní ve sjezdu a ostatní jak banda uchýlu za ní:DD. Bumbálka v pohodě, jen zde ztrácíme s křečemy bojujícího HonzuB. Po Bumbálce parádní kolotoč asi pěti jedinců a tak dovážíme grupu až na poslední bufet. Kolem Šance na štěrku, kamení a kůře pořád na plný plyn. Dvakrát mi po sjezdu v levotočivé zatáčce na štěrku uletělo zadní kolo, tak jsem se už těšil na Smrtchek. Jede nás asi 15 kusů roztaženi po celé šíři vozovky. Za náma auto, má smůlu, tady nikdo neuhne. Před vrcholem Žiža, to je borec on tu na nás stále čeká, přestože voda je ve vzduchu cítit. Na vrcholu asi třetí, sjezd hezký ale jen jsem to volně sjel a dole počkal na ostatní. Trochu se to potrhalo už nás je asi šest. Stále slušným tempem přeletíme nepříjemné poslední brdky a konečně vidím lávku. Zde je to stejné jak loni nespurtuji a pouštím Sýkorku, jen je problém, že přesně na cílovou čáru najel nějaký expert s dodávkou, tak ho objíždíme každý z jedné strany:DD. Bavím se s jedních chlápkem, ročník 1955, děkuje, že jsem ho s ostatníma dotáhl do cíle a on mohl konečně výhrát svoji kategoriji.
  
  
  Začíná lejt, tak jedu na internát do sprchy a rychle autem zpět. Přicházím akorát včas, přijíždí vítězka Ivča s Pedrem.
  
  Večerní tiskovka opět super, jen kdyby mě tak nebolela prdel:DD
  
  Bylo to v Beskydech prostě opět nádherné a díky Ivče a dvorním domestikum a vítězné.
  
  
  
  
• Mirek – V Beskydech letos jako turista
  
  Beskyd Tour- celý týden před závodem jsem úplně v háji, bez energie, není pomalu ani síla dojet z práce domů. Nakonec ani dva dny volna před závodem nepomohly. Po startu někde v půlce balíku, za Frenštátem před opravovaným mostem skoro zastavujeme a balík se následně natahuje do hada. Fouká vítr jako blázen, jedu šrot, ale stejně po 18 minutách mohu jenom konstatovat, že už máme na balík díru. Jenže jede se tak po dvojicích, trojicích, každý se snaží sjet ty před sebou, k tomu ten vítr, takže úleva jaksi nepřichází a trpím dál. Pak se sjedeme do skupinky a kupodivu na vyfrézovaném úseku kolem 24.km máme balík na 200m. To je ovšem pro ostatní jak červený hadr na býka, takže zase šrot, skupina se rozpadá a začíná to znova. Nevím jestli do balíku někdo dojel, já ale ani omylem. Až někde v Kopřivnici se konečně sjíždíme do skupiny cca 40 lidí, před námi na dohled nikdo a trochu se konečně zvolňuje.
  Je mi vedro, trpím, jede se mi hodně blbě. Nějak dojíždíme do Frenštátu, stoupání k Ráztoce ještě vyjíždím zašitý ve skupině, ale u hotelu v průjezdu cílem mi najedno totálně dochází. Okamžitě odpadám a skoro všichni mi na Pustevny odjíždí. Potím se jako blázen a ve druhé půlce kopce je mi zároveň zima, rychlost je směšná. Na Pustevnách jsem zralý na odstoupení. Cpu se melounem, doplňuju už dávno prázdné bidony a jelikož nechci vzdát, abych si na to moc nezvyknul a nezabalil pak každý druhý závod, tak jedu dál. Ve sjezdu se normálně klepu zimou. Pod Pustevnama na hlavní do Prostřední Bečvy z mírného kopce proti větru jedu 25km/h, tragedie… To na náladě nepřidá. Na Soláň mně předjíždí jedna skupinka, na ty kašlu, do další se pak připojuju, pokouším se restartovat a vrátit se do závodu. Nahoru s nima vyjíždím v pohodě, ale z kopce jedou jako hovada a ujíždí mi, to se mi tedy nestává, asi už i hlava vypla. Na kruháči v Karlovicích na ně mám 30s ztrátu a to rozhodně nejsem ochoten sjíždět. Pro dnešek končím a do cíle už jen turistika.
  Pod Kasárna, kde se ve skupině valí 30km/h, tak jedu 20 a později i 18. Kasárna už jedu jen abych to vyjel, kdyby šlo vzdát a dostat se po rovině do Frenštátu, tak okamžitě končím. To ovšem nejde, stejně bych musel přes kopce. V půlce kopce v zoufalství normálně slézám a zkouším kolo tlačit, je to ale ještě pomalejší než moje plazení nahoru v sedle, tak nasedám a jedu dál. Na bufetu se alespoň pořádně nacpávám, kochám se výhledama, dávám ještě kolu, která mně trochu nakopává a zlepšuje náladu. Do Makova sjíždím pěkně pomaličku, stoupání na Bumbálku ani nebolí, není to prudké, jedu si pohodu. Pak sjezd do Bílé, volně točím nohama, rozhlížím se kolem a docela mně to i baví. Na bufetu před přehradou znovu hoduju, čekám až lidi co tam dorazili, zmizí, protože si to chci užívat sám a ne jet ve skupince a střídat. Kolem přehrady pak pokračuje turistika. Letos se ani nebojím Smrčku. Každý kopec je tak těžký, jak si ho kdo udělá. Já jedu pomaličku a ani to nebolí. Akorát že začíná chcát. Sjezd dolů po novém asfaltu opatrně, pak už následuje jen pár brdků a jsem v cíli. Čas 7:11, o hodinu horší než loni.
  Nevím co dál, jestli mám trénovat a nebo si dát od kola týden odpočinek a začít pomalu znova. Uvidíme. Naštěstí se povedla páteční pěší prohlídka Štramberka a okolí, nedělní super pohodový výjezd na Lysou horu, páteční a sobotní tiskovka se Šlapkama v Mrtvole taky nebyla k zahození, ve výsledku byl tedy vlastně víkend docela povedený.