Ze dvou jedniček se letos dala sestavit má celková účast na dlouhé trase Beskyda. Mám s ním tradičně nevyřízené účty, málokdy se mi povede, začalo to hned při první účasti, kdy jsem dojel v čase 11:46h průměrem 20,8km/h a zařízl mě, v té době pro mě neznámý, nějaký Ladislav Mandzák z Licince s časem 11:29h. No a od té doby to málokdy klaplo, vedro, křeče, nekonečné stoupání, tvrdá procenta sklonu, to jsou všechno pro mě symboly Beskyda. Letos se mi naštěstí vyhýbají tradiční letní výpadky z důvodů nemocí, po Rampovi jsem si dal trochu závodní klídek a jen se kochal krásnou Vysočinou. Pak jsem začal i plavat na Slapech a v úterý zmoknul v Kolodějích a tak i díky práci a počasí jsem před sobotou byl 3 dny bez kola. Ale cítil jsem se dobře, odpočatě a i při rozjíždění před startem jsem nějak tušil, že to tam prostě je. Musel jsem překousnout tradičně neskutečně blbě zorganizovaný start, kdy vlastně žádná startovací čára není, dlouhá i krátká jede dohromady, takže .... no škoda mluvit a psát
Navíc si šikovně sundávám a nandavám brýle, až si nalomím jednu nožičku ...
Prostě pěkná stresovka, ale naštěstí se daří propracovat dopředu a po pár kilometrech jsem v nějaké 5.-6. řadě dnešního velkofilmu. Ale selektující kopec stále v nedohlednu, zprava i zleva velká tlačenice, a v jednom rychlejším průjezdu zatáčkou si nešťastně začínám lízat pláště před sebou Honzy Strapka – pozdějšího vítěze nad 40 let, jak je vidět, evidentně hlava fungoval skvěle, když jsem mu jel takový těsný hák
, no ale moc mi do smíchu nebylo, děsivý zvuk brousících se plášťů a jen tak tak to ustáváme. Bohužel tato epizoda mi nějak sevřela zadek a vypnula hlavu a pozici jsem začal ztrácet. Když pak ještě přišel vyfrézovaný úsek a náraz jednoho borce do dopravní značky a zvuk padajících těl, už mi nebylo vůbec do zpěvu. No jo kámo, ale tady se docela rozhoduje, v jaké skupině se usídlíš
.
Úzký sjezd od Mniší zakončený retardérem a pak následná ostrá pravá a stojka před Hukvaldy, další rozhodující úsek, je to pěkně natažené, v dáli před sebou ještě registruji Jiruse, ale Dreamera již nevidím, je to asi zase všechno v háji ... Kopec se mi jede dobře, většinu předjíždím, ale nechci se zgumovat úplně na prach, ty následující brdky bych chtěl vyjet ještě trošku důstojně
Hup přes Hukvaldy, je tu Milan Novák, tvoří se menší grupa, před námi na dostřel je další shluk těl, teď musíme zabrat, bude záležet na všech okolo, jestli ještě mají síly, jestli se za to vezme a ještě se přisajeme k těm lepším. Vítr je nepřítel, ale daří se, sněhová koule se postupně nabaluje a získává na velikosti a síle a před Kopřivnicí si můžu v duchu zvesela zařvat: "Jsem zpět ve hře!". Mega groupe, včetně Jury, Jiruse, Standy Vohníka a orange Dreamera! Uff, a jede se mi dobře, žádný zdrchaný ksicht jako před rokem, ani nemám velkou žízeň, zdá se, že vše funguje tak jak má, škoda, možná kdybych do Mniší vjížděl v přednějších pozicích, vezu se teď na samém čele
. Ale to jsou kdyby, na ty se nehraje, teď se soustředit na Štramberk, tady to před rokem zle ujelo. Ale letos se to nebude opakovat, snažím se vepředu určovat tempo do kopce a překvapivě mě nikdo nepředjíždí, je to dobré, železniční přejezd přeletět a blížíme se k prvnímu bufetu. Jen ho proletíme, není šance něco čapnout, je nás kolem 30-40 kusů a není moc prostoru. Do Frenštátu něco pojíst ze svých zásob, zjistit, že sojové suky zůstaly na pokoji
, tak aspoň jednu tabletku antikřečovku a trochu gelu a vyrážíme na Pustevny!
Jura se proměnil ve wattový tempomat, vzpomínám, jak jsme tu před lety spolu jeli, je paráda, že jede letos překvapivě taky dlouhou, dobrý základ skupiny. Dreamer nám trochu poodjel a já s Jirusem důsledně drtíme hák za Jurou. Je tu i Vláďa Paudera, druhý z letošních Doks, ale před vrcholem ho necháváme za sebou, Jura přebírá bidon od doprovodu, já již vyprázdnil zadní flaštičku a jeden bidon, ten druhý musí do Kasáren vydržet, na bufetu na Pustevnách se zase zastavovat nebude. A do toho oranžová energie v podobě Žíži, který komplet ve šlapkovském stojí u krajnice a fotí a fandí, díky! Jirus si ale zastaví, on má sjezdy excelentní, na rozdíl ode mne, který trochu ztrácí koncentraci při zapínání si dresu, pak mě rozhodí vlny na asfaltu, kdy jdu hodně na brzdy, no a rázem mám před sebou mega díru na Jiruse a Juru. Navíc si melu v hlavě Dreamerův držkopád z minulého roku, kdy se snažil udržet lepšího sjezdaře...
Serpentiny zdárně za mnou, teď jen mírně se svažující kopec, Jirus s Jurou jsou u sebe, otáčejí se, vidím, že mají snahu čekat, ale já nejsem schopen roztočit sjížděcí tempo, práším se dokonale, ale nejde to, kluci pomalu mizí, mají před sebou větší skupinu, ta je jejich lákadlem. Bezradně se otáčím, za mnou prázdno, až na hlavní silnici přilítne jeden Slovák, odtáhne to na odbočku a pak přilítne jeho týmový hráč i s doprovodným autem, ale já jsem slušně posekanej, bez chuti točit, naštvanej na sebe, že mi to zase ujelo
. Kluci jedou rozháraně, auto kolem nich poletuje, asi 10 borců před námi, ale není kdo by určoval tempo, abychom je docvakli. Navíc Soláň je kopec, kde jsem rád, že se vyškrábu nahoru a ještě tak abych někoho sjížděl. Ale najednou se vedle mě zjevuje zázrak, přímo ďábelský! Vláďa Paudera! Je zdravě naštvaný, že se ten jeden Slovák vezl za autem, prohodíme pár slov o Doksech, já si pak zařvu na grupu před námi: "Počkejte!" a Vláďovi naznačím, že by bylo dobré si je sjet, jelikož ta placka pod Kasárny ve skupině není k zahození
. A jedeme, kluci slovenští jdou do kopru a já hákuji vyšvihaného padesátníka, který letí vstříc vrcholu. Jo síly jsou, zahnal jsem velmi rychle ty chmury ze zdola kopce, jsem prostě pacient, který dokáže jen hákovat
. Skupina se moc nepřibližuje, v zatáčkách moc nejsou vidět, ale nějak jsem začal věřit, že je musíme sjet, třeba z nich někdo zastaví na bufet, navíc za nimi jedou asi 3 auta, navíc je tu Dreamerova zákruta a tu Karel určitě nepojede na plný plyn...
Bufet mineme, již není času ani na zapínání dresu, snad ten sjezd přežiju s nahou hrudí, jedeme jako k ohni. Vláďa to stříhá dokonale, trochu mi ujíždí, ale stále jsem ve hře, zadní brzdová světla od doprovodných aut již probleskují v lese, jééé jsme za nimi a před nimi je chumel parkujících borců, lovících ve svých zadních kapsách, blíží se kruhák v Karlovicích a já jen vítězoslavně zařvu, jsme zpět!! To je změna, před chvílí na odpis a teď se zase vznáším v oblacích! Jirus, Jura, Dreamer, pro mě hvězdné trio a já tu jsem s nimi. Pekelný kopec Kasárna se neodvratně blíží, pro sichr zapátrám do zadních kapes a s hrůzou zjišťuji, že sáček s anti-křeč-tabletkami tam není
. Točit, točit, vytočit pěkně nohy, hned shazuji na malou a mrskám nohama, aby byly na Kasárna připraveny.
A je to tu, Paudera jde tvrdě na věc a odskakuje, já jedu v chumlu s Jurou a Dreamerem, bohužel Jirus začíná zaostávat a pomalu nám mává. Na bufetu se bude zastavovat, všem již chrastí bidony, kopec bolí a bolí, ale křeče naštěstí v nedohlednu, takže si to nečekaně i užívám. Silnice se rok od roku zhoršuje, nahoře již jen zbytky asfaltu, pak kostky a spásonosný stůl s melouny, pitím a jinými pochutinami je tu. A během chvíle je tu i obživlý Jirus, fíha, tak to je pěkný návrat! Moc se nerozpakuji a do sjezdu jdu na první pozici, nesmím již nic ponechat náhodě. Slítneme do Makova, párkrát se protočíme a asi v 5-6 lidech stoupáme na Bumbálku. Ten hnusný úsek před, kdy se projíždí přes bývalou celnici, zase na rozdíl od všech točím na malou, a zdá se, že mi to pomáhá, nohy se pěkně vyklepaly a kopec se mi jede znovu nad očekávání skvěle. Zase si to užívám, snad poprvé se mi Bumbálka jede bez trápení a mlhy před očima. Ale možná je to taky špatně, měl jsi jet o skupinu vepředu, aby to pekelně bolelo
!
Sjeli jsme pár osamocených borců a před vrcholem Bumbálky skvostný korálek, Miloslav Švehla, bronzový muž z Rampa. Dostává to další grády, aspoň pro mne, hned se ho vyptávám, jak to vypadá vepředu nad 40 let. On měl prý defekt, ale jinak vepředu jsou Ti, co tam mají být
. Na Bumbálce stojící Czenda, nabízí carboše nebo bidon, carbošem určitě nepohrdnu, díky! A jede se dál, Dreamer se proměnil v živoucí reklamu na restauraci, ve které se konají letošní tiskovky, její název "Mrtvola" přesně vystihuje jeho stav, Jirus taky reptá, ale toho známe, jak se dokáže probudit. Jura měl trochu na Bumbálku asi problémy, až mě musel krotit slovy" Zbytečně se dřeš!", když mě jel v háku, ale mě to tak bavilo. Sjíždíme k nádrži Šance v předpisovém kolotoči, i když bůhvíjaké tempo se nejede, spíše výlet, škoda, ještě jsme mohli někoho posbírat. Jamník s bufetem a okolo přehrady znovu výletně, na jistotu. Smrček je prostě cítit ve vzduchu, začínám mít zase obavy o křeče, tabletky jsem někde vytrousil a tak loudím u Jiruse, který mi jednu kamarádsky poskytne, díky! Stále se mi jede parádně, dokonce mám choutky zkusit odjet, ale to já přeci neumím sám
, takže se raději vezu zbaběle ve skupině.
A Smrček je tu, přistihuji se, že se na něj letos přímo těším! Tak pojď do mě, křeče nesmí přijít, tancujeme v pedálech a zdoláváme tuto legendu. Když už pomalu začínáme uvadat, přichází pro mě velký zážitek letošní sezóny, v tom nejprudším úseku na 160km, při té nejsyrovější cyklistice co si dokážete představit, tam stojí postava na krajnici. Celá v týmových barvách, řveme nadšením a já se ho dotýkám na loket, jako bych chtěl převzít trochu energie do závěrečného boje. Safra, to bylo nezapomenutelný! Žížo, ty bejku, díky, díky! A do sjezdu zase do předních pozic, nový asfalt umocňuje euforii, že Smrček je za námi, ale ještě není vyhráno, pár ramp nás čeká a i nepěkných zatáček. V jedné z nich vzpomínám na naší Cancellaru, ten asfalt je tam stále napadrť, blíží se Maralák, zašívám se zase vzadu, a jen s hrůzou pozoruji, že Miloslav trochu odskakuje. Cpu se dopředu, "seřvu" kluky, proč ho nechávají odjet a mohutnými přískoky si doskakuji za něj. Třeba se nám podaří takhle odjet, třeba nás nechají… ale kdepak, už jsou za námi, navíc jednomu borci se elektronická Dura dostala do drátů, no pěkně drahý výlet
.
Za Maralákem ještě zazmatkuji ze šipek na silnici, ale naštěstí vše ustáváme a můžeme pozorovat v poslední stojce Pauderu, jak jde pěšky. V cíli se pak dozvídám, že to byl jen technický problém na kole, jak se to narovnalo, tak na to sedl a dojel s malým náskokem před námi. Za to u nás to vře, mám síly i chuť se porvat o přední místa v grupě, ale obživlý Jirus jde tvrdě za svým, stejně tak i Švehla, v tom spurtu jsem neměl pražádnou šanci, svěšuji nohy a jen se ohlížím, aby mě nikdo zezadu ještě neskočil. Cíl! Až teď si uvědomuji, že jsem se vůbec nedíval na tachometr, kolik ještě do cíle, jaký máme čas, ta jízda ve společnosti známých tváří, odváděla moji pozornost úplně jinam. Takže až v cíli zjišťuji, že padlo 6 hodin, 180km za 6 hodin, ty wogo dali jsme to přes 30km/h.! Tak jsem se dočkal, co bych za to dříve dal, teď tam ale vzadu vrtá červík, že to mohlo být lepší, vždyť zásek 35 minut na vítěze je hodně velký. Navíc, když lidi se kterými jsem jel Rampa, mi dali 25 minut. Holt každý závod je jiný, každý má jiný průběh, a to je to na tom krásné, to nás na tom tak stále fascinuje.
Hned po dojezdu začíná pěkně pršet, zalézám do auta, které přistavil můj support rodinný tým v podobě manželky a užívám si těch bubnujících kapek do střechy. Z okénka fandíme dojíždějícím Šlapkám, pak se přesouvám do cíle a fotíme a gratulujeme... nemůžu jinak, za rok se zase těším, na Mniší, Štramberk, Pustevny, Soláň, Kasárna, Bumbálku, Smrček ... a na tu naši oranžovou bandu, byli jsme sakra vidět, na všech výkonnostních úrovních, v každé části startovního pole. Navíc support okolo trati v podobě báječného fotografa Žíži, který se zjevil vždy v ten správný okamžik, aby virtuálně doplnil síly svým pomerančovým kumpánům a naopak ubral pár wattů osamoceně bojujícím soupeřům. Ivča si splnila určitě sen, se kterým přišla do Šlapek a stala se královnou Beskyd. Ale bylo toho mnohem více… díky všem, kteří přijeli!
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Foto Žíža
