Akce Krušnoton 2015

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2015-08-08.

Nejdelší varianta má délku 250 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto a video Koloshop :: Foto

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014

• Čespa – K-ton a šiška salámu
  
  ….už ve čtvrtek se zamýšlím nad víkendovou teplotou nad 35st. , která má doprovázet letošní K-ton. Mám zde premiéru, nevím co mě čeká a sám sebe se ptám, jestli to chci celé absolvovat. Od začátku prázdnin jsem +4kg, jediné co mi v tomto vedru chutná je pivo a toho jsem si v posledních dnech dopřával více,než je zdrávo. Ale už jsem přislíbil odvoz orangadě a z toho se necouvá….. V sobotu ráno nabírám posádku do vozu a vydáváme se směr Teplo-vice. Prezentace, doladění tlaku v pneu a časté pití, následuje přejezd na start a už v 10hodin mi je jasné, že tato teplota mi nevyhovuje. Pár slov ředitele závodu, pak shlédnout nějakou tu sukni a hop do závodu, jízda za zavádějícím autem je značně nebezpečná, mám pocit,že to musí spadnout, dostávám i pár nadávek,když se snažím dostat na špic, tam se zabudovávám u kluků ze Sparty a Lawi. Hravě přezkakujem přejezd a jdem do stoupání na Komárku. Čelo mi odjíždí,ale hlava velí zůstaň, nevíš co tě ještě čeká,tak at to nepřepálíš, poslouchám a jedu si své tempíčko, které mi vyhovuje. Jsem na vrcholu, doplňuji tekutiny a užívám si krajinky, lehce zvolňuji a nechávám se sject balíkem,kde operuje Kapr. Vedro už překročilo mojí únosnou mez (přece jen tréninky se vždy odehrávali v teplotách do 10stupnů) a tak na špic vůbec nelezu a kontroluji chvoj balíku. Přichází první bufet na Cínovci v minulosti jsem na takovýchto závodech nikdy nestavěl a i zde jsem jen přijmu nabídku kelímku s vodou, vidím Kapra,který stojí a dolévá bidony, balík se od bufetu vzdaluje a Kapr nikde, ještě dva km ve sjezdu ho nevidím a už si maluji plán, jak pod kopcem půjdu na špic a budu brzdit a brzdit. Naštěstí v Dubí jsme už kompletní., další stoupání na Mikulov zvládáme v kolektivním duchu, ale už zde pociťuji první příznaky křečí do vnitřních stran stehen . Poprvé i stavím na druhém bufetu u Flájů a nevím, jak to tu chodí, tlačím se u dolívání bidonu, chovám se tak nešikovně,že mi bidon padá do lorny a jen taktak ho lovím,následuje meloun a schánka po soli, kterou né a né najít, zvedám hlavu, balík včetně Kapra je fuč. Následuje stíhací jízda,kterou pomocí Jardy Rendla zvládám a připojujeme se. Sjezd z Klínů se jede poslušně, odpočívám a pak to přišlo, dole na kruháči chci zabrat a auau,křeč e-šiška salámu mi leze ze stehen, zvedám kadenci , roztáčím nohy, piji první magnezko a těžko se s balíkem dostávám pod stoupání na Dlouhou Louku, je mi jasné,že tempo balíku není slučitelné s intenzitou křečí a vystupuji si. Stoupání si jedu podle svého, piji a když se nohy kousnou,tak slejzám z kola a jdu 50m po svých. Prožívám divný pocit,když cítím,že sílu v těle mám,jen jí nejsem shopen přenést do pedálů. Na dalším průjezdu bufetem už stojím poctivěji,netlačím se a ochutnávám vše,co nabízej včetně soli, pozdě……další vývoj závodu se mění v prosbu ke své křečové víle, aby mě nechala dojet do cíle a nabízím jí, že pojedu pomalu, ono to jinak nešlo, když zaberu do pedálu, jsem paralyzován a na vnitřní straně stehen mi ¨znovu vylejzá zakřečovanej sval ve velikosti šišky salámu. Předjíždí mě kde-kdo, přepočítávám celej peloton oranžových, je mi to ovšem jedno……. P.S. maratony budu jezdit jen do 30st.
  
  
• Dreamer – Uvařenej jako rak
  
  Na letosniho Krusnotona jsem se tesil, jednak mam asi nejlepsi formu letos, sice ma byt horko, ale protoze horko je skoro cele leto tak ocekavam ze uz je telo zvykle, proto si rikam ze bych mohl zajet ze vsech rocniku nejlepsi vysledek, kdyz by se vsechno seslo. Ono se to nakonec opravdu seslo a to tak, ze jsem zajel suverenne nejhorsi vysledek, docela dobry paradox.
  
  A pritom jsem vubec nic nepodcenil, priprava stejna jako pred tydnem na Krakonosuv maraton, dokonce jsem se i v noci trochu vyspal, ve 4 ale jiz budicek a letos poprve na samotku jedu do Teplic, protoze Kolikac s Kaprem jedou stredni. Pred 7 jiz stojim na startu, zatim je prijemne kolem 22 stupnu. Je tu start, jdu k celu baliku, povidam s Jirusem a par dalsimi lidmi, proti Krakonosovi se moc nejede hned po startu, takze pohoda. Prichazi prvni brdky, nic se nedeje. Prichazi Neznabohy, ve sjezdu predtim se mi dari byt vepredu takze do kopce najizdim luxusne z cela, vedle Jirus, Endler z Lawi, par nemeckycho borcu, kteri asi budou dneska hodne zlobit. Neznabohy se mi jedou dobre, ale balik se dost trha, nahore je nas tak 20 max. Rikam si tim lip, aspon bude klid ve skupine. Rozbity sjezd a pri nem ztracim bidon i kdyz se snazim jet maximalne opatrne, ale tam proste nejakou diru trefil asi kazdy. Ztraceny bidon me trochu rozhodi z tempa a resim, jak to vyresim, zatim ale mam vody dost protoze jsem pil z flasticky v kapse.
  
  Prichazi Sneznik, letos to opravdu odsypa. Nemci za to berou a po pulce kopce mi celo ujizdi. Se mnou odpada i Satke, Beda Prucha nekde za nami. Nahore spolupracujeme se Satkem, ja stiham prevzit pet lahev s vodou na obcerstvovacce, tim kompenzuju ztraceny bidon. Pred sjezdem dojizdime celo, ktere moc nejede. Poprosim doprovodne auto Lawi o bidon s vodou, diky moc! Takze mam opet piti dost a muzu se soustredit na zavod. Sjezd rychly, pod Naklerov se moc nejede, aspon tedy v haku na konci skupiny. Doskakuje i Beda Prucha a par dalsich lidi. Presto to nakonec vypada ze se uvod jel letos asi nejrychleji vubec, na Snezniku jsme byli o 8 minut rychleji nez pred rokem, o 12 minut rychleji nez v roce 2013. Naklerov se mi taky nejede uplne spatne, celo na dohled, ale na konci si takticky vystupuju a vyjedu s Bedou Pruchou, zacinam si rikat ze zavod je dlouhy a je lepsi posetrit sily. Doposud tedy jedu jeste rozumne. Nahore se ve 3 tocime, pak snad ve sjezdu dojede par dalsich lidi no a na v Krupce opet dojizdime celni balik, ktery se pred kopcem setri. Jdu tedy "naposledy" na celo pozdravim Jiruse, protoze cekam ze v kopci mi ujede. Rika ale ze si taky nejspis vystoupi. Zacina kopec z Krupky a balik se trha. Mne se tu jede porad dobre, drzim si na dohled Jiruse se Satkem, Beda opet za mnou.
  
  A pak delam zasadni chybu, zpetne hodnoceno, pri zavode to byla samozrejme spravna volba. Tim ze se momentalne citim dobre, se v konci kopce zacnu priblizovat Jirusovi a Satkemu. Zacinam verit ze je sjedu a pojedu s nimi. Na vrcholu mam tak 50, rikam si ze kdyby se Jirus ohledl a videl me, tak by mohl pockat. Ale ne, problem je v tom ze dalsich 50-100 pred Jirusem je dalsi skupinka a pak uz vlastne cely hlavni balik, kde je tak kolem 10 lidi. Takze cely usek od vrcholu Krupky az na obcerstvovacku do Cinovce sjizdim na samotku Jiruse se Satkem, ti sjizdi celo, coz se jim nasledne povede, ale mne ne. Prijizdim na bufet, ale bohuzel tam celo prakticky nestavelo, akorat odjizdi Hezcko jako posledni z cela. Ja tedy jen stavim a beru do ruky kelimek, ale i to byla chyba. Do sjezdu jdu bohuzel s dirou, snad kdybych vubec nezastavil tak bych je sjel, kdo vi. Ve sjezdu si leham stridave na trubku nebo slapu, v blahove nadeji ze balik sjedu. Moc si tedy neodpocinu. Po odbocce v Dubi porad vidim balik ale uz tak 300m. Presto az pod dalsi kopec tak nejak jedu ze treba zvolni. Ale ne, to uz neklapne, zacina kopec z Hrobu a to zacatek meho "pohrbu". Prede mnou nikdo, za mnou nikdo, najednou mi dojde ze jsem se 20km od konce stoupani z Krupky sam gumoval. Ale tak co, doposud jsem s celem jezdil, vubec by me strategie ze si vystoupim nekde na Neznaboach a Snezniku vystoupim a pojedu svoje nenapadla. To bych dojel treba z hodinou ztratou, treba bez vetsi krize, ale s pocitem ze jsem tomu nedal vsechno. To neni muj styl.
  
  V pulce kopce z Hrobu me dojizdi osamoceny Beda Prucha. Snazil jsem se trochu orazit si, tak ted jen doufam ze mi hned neujede. A dari se, chytam jeho tempo, ktere je tedy taky pomerne zvadle a jedeme bok po boku. Nahore nas pred Flajemi dojizdi dalsi dvojicka, tak ve 4 uz jsme zase pekna skupinka. Na obcerstvovacce stavime, az jsem prekvapeny. Doplnuju piti, meloun, sul, rozinky, muffin, rikam si ze to bude OK. Stavime i na moceni, celo nesjedeme, spis rikam ze nekomu urcite dojde a nekoho sjedeme. Sjezd do Litvinova, jsem tam v pohode, zadnou diru nechytam ve sjezdu.
  
  Dole ale uz hnus 36-37 stupnu, nahore doposud bylo jen kolem 30ti to se jeste dalo zvladnout. Dole mi staci ta kratka rovina pod Dlouhou Louku a jakmile na ni najedeme, koncim. Vystupuju si uplne stejne jako pred rokem ve skupine s Kolikacem a Kaprem. Ale za to letos mi dochazi jeste vic. A pritom porad tak nejak piju, bud je to malo, nebo nevim. Kazdopadne az tady mam prvni velkou krizi nekde na 150 km. Dlouhou Louku tak jedu odhadem prumerem 8kmh coz je proste o nicem a zakonite me tak predjizdi nejdriv grupa se Senkerikem, pak i Pavel Kuda a dalsi. Nahore jsem rad ze jsem, opet piju a prijizdim podruhe na Flaje, tam stavim, doplnuji zasoby. Trochu se zmatorim tak hned mam lepsi naladu, protoze si rikam ze hlavni krizi mam za sebou a ted uz to bude OK a treba jeste nekoho sjedu. Sprcha z hadice u prehrady taky povzbudi, najednou je to prijemnejsi.
  
  Bohuzel tento stav vydrzi jen chvili a jeste pred sjezdem do Litvinova je krize castecne zpet, respektive vidim ze uz zase nohy nejedou. Napadaji me myslenky nedokoncit, ale to zavrhuji, chci proste dojet jako vsechny rocniky doposud.A tak odbocim smer Lukov. Teplota jde k 38,39,40 stupnu. Predjeme me jeden nemecky borec, tak ho na chvili haknu, pak si zas vystupuju. Predjeme me celo stredni, kde ja prisaty Kamil Ackermann, ani nema cas me pozdravit. Bojuju o preziti, cedule hlasi Mirosovice bufet 500m, ja tam asi nedojedu. A porad piju, neni to tak ze bych uplne rezignoval, ale asi bych potreboval vypit 5l naraz, coz je nesmysl. Konecne bufet, leham si do stinu za stanek, mam blizko ke kolapsu, hlava uvarena, vysledek je mi jedno, chci prezit a samozrejme i dokoncit, ten moral ve me zustal, OK je 40 stupnu, OK jsem totalne mimo, ale OK neco jsem na kole uz odjezdil tak to nevzdam. 10min nemam silu se ani napit, celkem na bufetu jsem pul hodiny, prijede a odjede Kapr, Salo, az s Kolikacovou grupou se trochu vzpamatuju a mohu jet. Kombajn sekajici pole nas ofoukne a jedeme. Ale porad je to spatne, jsem rad ze jedu. Snad jediny Cespa je na tom jeste hur nez ja, kazdy si tu dneska pise opet svuj pribeh. Kolikac grupa mi ujizdi na Lukove.
  
  Do cile se nakonec nejak domotam, misty jsem tomu neveril ze se tam objevim. Kdyz zpetne hodnotim co se vcera stalo, nezmenil bych na pristupu nic. 90km jsem jel s celem docela v pohode, dokonce i poprve po vyjezdu z Krupky jsem mel celo na dohled, abych je videl az do kopce pod Hrob, to se mi nikdy nepovedlo. Zkusil jsem to, nevyslo to, stane se. Samozrejme vedet ze skoro zkolabuju tak jedu jinak. Pokud bude za rok opet 35-40 stupnu slibuju ze si vystupuju na Neznabohach nebo nejdele Snezniku, je pravda ze zase ten konec, kdy by clovek predjizdel odpadliky ma asi taky neco do sebe, ale pak bych si zase vycital ze jsem to mohl zkusit s celem, jak se tak znam. Cas 10h nema cenu komentovat, cas jizdy mam 9:20, takze jsem porad mohl dojet nekde s Kamilem relativne v pohode. Kdyz ale ztratim behem zavodu 7% vahy a vyzkumy rikaji ze ztráta vody o 4 % sníží výkon o 50 %. Ztráta nad 6 % už může vést až ke kolapsu, tak muzu byt rad, ze ted vubec pisu tento report! I tak se mi letosni Krusnoton libil a za rok se urcite chci objevit znovu, opet na kralovske dlouhe trase!
  
  
• Jirus – Byly doby, kdy jsme tady žebrali horkou polívku
  
  Na letošní Krušnoton jsem vyrazil s předstihem. Do Teplic jsme přijeli s rodinou už ve čtvrtek. Na kolo jsem ten den nesedl, bylo moc horko. V pátek jsme vyrazili na procházku k Pravčické bráně, ze které se vyklubal šestihodinový pochod v ubíjejícím parnu. Na kolo jsem opět kvůli horku a vyčerpání nesedl. Pozdě odpoledne jsme se jen zajeli vykoupat do zatopeného lomu u Lahoště. Večer na prezentaci, potkávám Standu Prokeše, toho bych se rád držel, ale ne za každou cenu. Ze zítřka mám opravdu strach, horko nemám rád a nerad bych někde zkolaboval. Před spaním chroupu slané buráky, zalívám dvěma pivy a na kutě.
  Poprvé jsem se před K-tonem docela vyspal. Sice jsem měl strašidelné sny o tom, jak nedojedu, jak ležím u silnice a míjejí mě odolnější borci, kterým není tak blbě jako mě. Skutečnost ukázala, že někdo se toho bohužel dočkal, já snad jen silou vůle naštěstí ne. Jo dneska to nebude jen o výkonnosti, ale také o hlavě. Rozvrhnout síly, nepřepálit to, neuvařit se, mít dost vůle na to dokončit to.
  Jedu na start. Nejdřív před halu najít si Dreamera, abych nestál na lajně sám. Cestou potkám RiCe, ale Dreamer nikde. Na startu nikdo, tak ještě někam mezi paneláky zkusit něco vymočit. Pak zpět do Krupské. Stoupám si dopředu, vidím Indiána, ale ten jde dozadu, stejně tak i Dreamer, Kamil z Axonu a další. Nevadí, stejně se hned po startu sjedem, alespoň budu mít vpředu pár fotek. Rozloučit se s rodinou a je tu start. Přes Teplice pohoda, kopec z města ven se docela jede, ale pak zase v klidu. Střídám špice, je to dobrý, zatím není extra hic, ale je jasné, že to nevydrží. Po pár kilometrech zalézam dále do balíku poklábosit a neplýtvat silami na čele. Pořád se jede v klidu, ale začíná to hřát.
  Pod Neznabohy si najíždím k čelu, loni nebo kdy to tady lehlo, chci se tomu vyhnout. Do kopce už jedu vpředu a celkem v tempu. Snažím se nezpomalit, tak jdu úplně na čelo a jedu, ať se to roztrhá. To se povedlo, nahoře je nás tak kolem dvaceti, to už je lepší. Tempo ani teplota zatím nejsou nijak kritické, jede se mi dobře. Rozbitý sjezd do Čermné a Jílového přežívám bez defektu. Najíždíme na Sněžník. Docela se to rozjelo, vepředu je nějaký němec jede dobře (aby ne, nakonec naprosto suveréně vyhrál) s ním Čert, tak to hákuju a jedu taky. Nahoře jsem s nimi a kupodivu v pohodě. Zastavím si na bufetu dolít bidon a pak si to v pohodě docvaknu. Nakléřov přežívám taky bez problémů, je to divný, nevim jestli bych se neměl víc šetřit, aby mi nedošlo, ale nechce se mi, když jsem tak v pohodě. Pojedu tak dál a uvidíme. Sjezd, kde jsem loni prorazil obě kola a pak žebral náhradní duše se obešel bez problémů a tak se pomalu blížíme do Krupky. Když říkám pomalu, myslím tím pomalu. Všichni se asi šetří před následujícím kopcem. Zezadu nás dojíždí odpadlíci z Nakléřova, je tu i Dreamer, který se přijel rozloučit. No snad to není třeba, já tady asi taky končím.
  Hned jak se to začne zvedat, tak si vystupuji. Zvolním a jedu si svoje, nehodlám se uvařit a chcípnout. Nahoře na mě čeká rodina s bidonem a petkou vody, tak ať děti vidí tatínka v pohodě. Nakonec nezaostávám o tolik, kolik jsem čekal. Kousek přede mnou jedou dva němci, před nimi Standa Prokeš a vedle mě Tomáš Satke. Beru od manželky bidon od dětí petku, polévám se vodou, zamávám a jedu si to docvaknout. Ve spolupráci se Satkem jsme tam ještě daleko před Cínovcem, tak dobrý. Sjezd z Cínovce je luxusní záležitost. Škoda, že foukalo proti. Maximálka se nedostala ani přes osmdesát.
  Na odbočce z Hrobu je nás asi sedm kousků, němec s Čertem a Endlerem z Lawi jsou fuč. Tady už začínám opravdu zadírat. Vlaju na konci skupiny, ale odpadnout se mi nechce, tak se kousnu a na vrcholu jsem pořád tam. Pak jedeme na Fláje. V jedné zatáčce na hrubém asfaltu mě to vyneslo i díky bočnímu větru až mimo silnici. Prolít jsem trávou a chroštím, ale ustál jsem to a i obě kola to přestála bez defektu. Fuj to bylo o fous. Jsme na bufetu. Doplňuji pití, polévám se vodou, leju do sebe tři koly, beru melouna a jede se dál. Kolem přehrady je to nekonečný, ale jede se mi dobře. Někoho vidíme před sebou, asi odpadlík z úniku. Jo je to Tomáš Čer. Jen kolem něj projedeme, nejeví snahu se háknout, asi to balí. To není dobrý, když odpadají takový borci. Dolů do Litvínova je pěkný sjezd ve stínu, ale dole je to jak kdyby na nás někdo pustil horký fén. Ten zásah horkým vzduchem je neskutečný. U jednoho z kruháčů vidím, jak někdo fandí ve šlapkovském dresu, je to vzpruha, ale to horko to nezchladí. Při nájezdu na Dlouhou louku je mi jasné, že se musím rozhodnout jak dál. Pokud se zmáčknu a vyjedu to s ostatními, pojedu dál ve vláčku a nenadřu se tolik, a nebo nahoře chcípnu. Nebo si vystoupím a pojedu dál svým tempem, abych nechcípnul, ale sám. Je to ještě sto kilometrů. Volím druhou možnost a snad jsem udělal správně. Nahoru jedu opravdu pomalu. Přede mnou odpadá ještě Hečko z Kolokrámu, ale nechávám ho být. Nahoře jsem tedy sám a těším ze zpět na bufet na Flájích. Je to nekonečné. Trochu mi pomáhá, že se tu motají pomalejší borci z kratších tratí, takže je koho předjíždět, což je vždycky příjemné. Na bufetu opět doplňuji tekutiny do bidonů , do pupíku i na hlavu, beru palačinku, kterou jsem se málem udusil a jedu dál. Sprchu z vodního děla projíždím a rozdávám úsměvy pro fotografy. To bylo asi naposledy, pak už jen bolest a únava. Zakusují se křeče, tak točím abych to rozjel. Kosek se svezu s Radimem Skálou, ale dole v Litvínově je po něm veta. Na kruháči už nikdo v oranžovém nefandí, nedivím se. Ale najednou před sebou vidím černozelený dres Kolokrámu. Super, to bude Hečko, do cíle pojedeme dva, to bude lepší než sám. Zmáčknu se dojedu ho a z Litvínova vyjíždíme spolu. Ale dlouho to nevydrželo. Stačil malý brdek a já odpadám. To není dobře. Ale stále ho mám na dohled, tak snad ho sjedu. Jo, na dalším brdku ho mám. Hlásí, že končí. Řikám pojeď, zbývá čtyřicet kilometrů, to už spolu došmrdláme. Ale když se ohlídnu, tak je mi jasné, že do cíle pojedu bez něj.
  Přijíždím na poslední bufet. Doplnit vodu, napít se, polít si hlavu. Voda je teplá a moc neosvěží. Slečna za stolem se ptá, jestli bych tedy nechtěl polít přímo z hadice. No jistě že chtěl prosím a užívám si to. Jen tak mimochodem prohlašuji, že byly doby, kdy jsme tady žebrali o horkou polívku. Obsluha bufetu pokyvuje. Jo dneska je tomu jinak. Nasedám na kolo jdu to dorazit. Kilometry neubývají, horko je ubíjející a únava roste s každým šlápnutím. Ještě jednou otočit nohama,ještě jednou, ještě jednou… Hrůza a běs, je tu Lukov. Cedulka u trati hlásí dva kilometry, sklon necelých sedm procent, to přece není tolik. Ještě patnáct set metrů, kilometr, půl, posledních pár otoček nohama a je to tam. Ze sjezdu chci dáchnout, ale nejde to. Oči na stopkách, kdybych polevil, tak usnu.
  Do Milešova přijíždím na hranici kolapsu, ale je to poslední kopec, tak musím. Mám chuť si sednout k silnici a nabrat trochu sil, ale vím, že jak bych si sedl, už bych se nikdy nezvedl. Nechápu, jak to Dreamer dokázal. Tak vyjíždím v pochmurných myšlenkách nahoru. Cedulka s konstatováním, že do cíle zbývá dvacet km je pro mě jak rána. To se přece nadá ujet. Naštěstí je prvních skoro deset z kopce, tak to jde, i když mám pocit, že už ani to kolo nemá vůli jet. Těch zbývajících deset bylo jako ve snu. Jediné co mě drželo v sedle byla myšlenka, že nesmím přestat šlapat, jak přestanu, zastavím se, spadnu a už se nezvednu. Příjezd do Teplic si skoro nepamatuju. U cílové brány vyhlížím Alenu s dětmi, zkouším zvednout ruce ve vítězném gestu, ale i na fotkách je vidět, že na to nebyla síla. Za bránou padám z kola, to chytá jednou rukou organizátor, druhou se mě snaží polévat vodou. Já se válím v té suché trávě a je mi to všechno jedno.
  Po jídle a spoustě tekutin se dávám jakž takž dohromady, abych se byl schopen převléct a lehnout na lavičku. Když přijíždějí ostatní, přijdou mi ve srovnání se mnou nějak v pohodě. Snad se mi to jen zdá. Tenhle závod snad ani nebyl pro spoustu účastníku od určitého bodu závodem, ale zkouškou přežití. Někdo má horko rád, ale co je moc to je moc. Obrovský dík patří organizačnímu týmu za to, jak skvěle zvládájí rozmary počasí. Přidání bufetů s vodou, jak pevných, tak pojízdných bylo skvělé. Díky obsluhám bufetů, že se tam kvůli nám celý den pekli i motorářům za doprovod a pitnou podporu i všem ostatním, co se na tom podíleli. A závodníkům za to, že přijeli, bez nich by to přece nešlo. Jak to bylo strašný, tak to bylo skvělý. Díky. Ale teď si dám od kola klidně trochu pauzu. No jo no, já vím ze né
  
  
  
• Kolíkáč – Saunový ráj
  
  Krušnoton 2015 byl pro mě takový saunový den. Letos jsem vzdal ambice do 53x11 marathon cupu, a mojí motivací se stal skvěle rozjetý týmový UAC, kde aspoň malým dílem trochu přispět. A do UAC se počítala střední 180km trasa. Je pravda, že mi trochu scházelo brzké vstávání, cesta do potemnělých Teplic a ranní klidný start na dlouhé trati. Střední startovala již v pekelném vedru, v megatlačenici v Krupské ulici, v nervózním začátku do Krupky.
  A pak přišel první saunový ceremoniál – tropická sauna na Komáří Vížku. Hákuji Mílu Švehlu, Kapr s Jeffem, Pepou Vejvodou kousek před námi, věřím, že si sjedeme. Míla zase jede svoje parádní pravidelné tempo a v půli kopce se začínáme přibližovat vysněné společnosti. A on je tam na dostřel i Čespa. Vyschlé hrdlo stále zavlažuji bidonem, ale evidentně mě schází ochlazovací bazének na hlavu. Mílo, skvělá práce, jsme spojeni v jednu grupu, ale já jen nevěřícně zírám, že začíná Kapr zrychlovat. Nééé, řvu móóc, potřebuji trochu dáchnout, a ne si dávat jako kráva. Nohy by jely, ale hořejšek těla se mi pomalu, ale jistě začíná vařit, tento ceremoniál už nevydržím ani minutu, musím si vystoupit!
  A přese mě jdou další a další borci, ale nejsem vůbec schopen háknout, jen se vyškrábat nahoru. Konečně se to trochu narovnalo, skupina není daleko, ale já jsem jako správný pacient úplně sám! Marně se pokouším o nějaké sjetí, po chvíli bezradně svěšuji nohy, otáčím se, je konec. Nic nejede, zastavuji, močím. Konečně skupina a to nádherně vypečená, z našich Technik, Hank, Pistachio. Zvedá se mi nálada, jede se pro mě přijatelné tempo, ze kterého bych snad již neměl vystupovat.
  Stoupání na Mikulov je docela ve stínu, a tak docela bezbolestně se přepravuji na vrcholové partie Krušnotona, blížíme se k Flájím a k bufetu. Čeká nás sešup do Litvínova a stoupání na Dlouhou Louku, kde nechci táhnout o gram více, a tak trochu zariskuji a nenechávám si dolít druhý bidon, s jedním plným bych to měl objet. Technik s Hankem valí jako o život, ztratili jsme Pistachia, který se ne svojí vinou zasekl na bufetu, a sjíždíme si znovu železnou lady Zuzuki s Lawi, která jede famózně. Ještě se to trochu zavlní, dostaneme vodní clonu přímo z přehrady z hasičské stříkačky a pak již konečně sjíždíme Klíny.
  A dole je to sauna s parním nárazem! Rozžhavený asfalt, od kterého sálá horký vzduch přímo do našich dýchacích ústrojí. RiC s dlouhé trasy jede statečně s námi, trochu ho povzbudit a pak se již soustředit na Dlouhou Louku. Další saunový ceremoniál, obdobné stavy jako na Komáří Vížce, ale naštěstí tady je obětavý motorkář s flaškami vody, která mizí na našich helmách, voda stéká po hlavě, obličeji, dresu, těle … Technik má trochu problémy, Hank hákuje čelo grupy, a pod největším závěrečným hupem je tu vodní bufet, znovu voda do sebe a na sebe. Bidon začíná chrastit, začínám si vyčítat ten riskantní tah s jedním bidonem, hlava se zase vaří a motá. Ale každý si prožívá svůj příběh, Technik mě hákuje svojí tradiční zarputilostí, je vidět, že trpí. Zuzuki jsme ztratili, ale před bufetem je znovu s námi! Teď již doplnit vše potřebné, dávám i birella, stejně jako před rokem.
  Nejdelší kopce jsou za námi, kolem Flájí nabíráme zkřečovaného Čespu a znovu padáme krásným sjezdem dolů. Tak teď se jen v závěru pohoupat do Teplic. Ale další sauna s parním nárazem, průjezd Litvínovem a nekonečné čekání na vysvobozující bufet. Je to peklo, saunér nás zavřel u kamen a nechce pustit ven! Vedro je devastující, naštěstí se držíme stále ve skupině a připadám si jako na poušti, plazí se k oáze. V krajnici stojící auto, v něm Pepa Vejvoda s ručníkem kolem krku. Bufet 500 metrů, neskutečná to dálka. A oáza je přeplněna! A ta jména!
  U auta ležící Jeff pod stromem, Míla, Salo … a náš Dreamer! Vana napuštěná vodou a v ní plavající birelly. Žaludek již dávno vypověděl službu, nechce přijímat žádnou tekutinu, ale vyschlá pusa si to stále žádá. Je čas i na pár vtípků, cítím se jako v cíli, vždyť své soupeře jsem vlastně dojel . A tak si ani nevšimnu, že Technik s Hankem mizí za Zuzuki, já dál bezstarostně zkouším různé pochutiny a tekutiny. A přijel Pistachio, který má stále závodní náladu a chce jet hned dál!
  Sedáme na kola, Pistachio, Jeff, Míla, Dreamer, Čespa … a je to stále boj s neskutečným vedrem. Čespu s Dreamerem jsme vytratili, bok po boku s Pistachiem zdoláváme Lukov. Jeffova manželka vše dokumentuje, Jeff kamarádsky dává flašku s vodou na polití. Poslední kopec, Míla zajíždí do restaurace, a pro mě si Mikulov přichystal křeče. Nedokáži pořádně zabrat a Pistachio s Jeffem mi mizí. Neslavný to konec mého letošního Krušnotona. S pohledem na tachometr se posunuji kilometr po kilometru k vysněnému cíli. To jsem dlouho nezažil. Na metě 10 km do cíle mě míjí obživlý Míla, který jede ve trojici, ale na jeho HOP nejsem schopen reagovat. Neskutečně dlouhých a trýznivých posledních 5 kilometrů… vypíjím svůj kalich hořkosti až do úplného dna, stejně jako oba bidony... díky za saunový ráj v Krušných horách!
  
  
• Radim – Krušnoton (střední trasa) aneb pohádka o vodě
  
  Report (www.sokolveltez.cz)
  
  
• RiC – Peklo severu (?)
  
  Letošní Krušnoton by se skutečně dal nazvat jako Peklo severu. Jelo se na severu a minimálně horko jako v pekle bylo. Jestli to „peklo“ způsobovalo i něco jiného než počasí, uvidíte na profilu trasy Celý report