Sezóna v půlce, nějak málo radosti v tomto roce, ty nej matche se nějak nepovedly, Mamut prdlý drát, Doksy defekt nohou, navíc uvolněné pouzdro středu na jednici, běhání a starosti furt kolem kola. Otázka, proč to dělám, se vkrádá stále častěji, na Krušnohorském Pekle mě kluci v autě zlomí, abych se soustředil spíše na UAC a pomohl k týmovému pódiu. Takže dlouhé maratony vyškrtnout ze svého kalendáře? Když mám dát 14. Beskyda a 13. Rampušáka v řadě? Ne, Rampušáka musím, už kvůli organizátorům, vždyť Marek Rýznar se mnou konzultoval nový web a švihnul tam takové pěkné foto na titulku
Předpověď počasí strašidelná, brácha Kapr nejede, žádné smělé plány, jen to zkusit se ctí objet. Navíc ta tragická událost s Mirkem Zbuzkem, která se přihodila minulý rok v září, on tak miloval Rampušáka, musím ho i pro něj jet. A Quit v autě cestou do Štítů optimisticky tvrdí, když jedeš se mnou, uvidíš, vždy Ti to klaplo!
Heroltice dávají vzpomenout na vše, co jsme tady prožili, legendární salónek v hospůdce s plnoletým Kolbabou, Fousáčem, Strejdou…jo, to jsou ty pravé ikony Rampušáka. A letos podkrovní pokojíček s Jirusem, Mlhošem, Quitem a Pumpičkou, safra, já se snad i těším.
Od rána se ladí radary, ale zdá se to neodvratné, Šerlich bude v jednociferných teplotách a do toho voda z nebe. Co na sebe? Kolik vrstev, co do zadních kapes? Óóóó ten proradný starťák, pro který to snad všechno děláme. Co vždy říká Kapr? Je to závod, krátký-krátký! Ale takovou odvahu má jen Hrabosh, já beru dres, vestu, návleky na ruce a dlouhé rukavice. A na nohy pořádnou vrstvu hřejivky! Startovní číslo 2 na záda, do kapes dva gely, dva suky, jednu tyčinku, 2x magneslife a banán.
Štíty, náměstí 8:30h., je sucho, ostrý start bude až v Heřmanicích, kvůli vyfrézované silnici. Staří známí maratonci jsou tu, první lajnu zaujaly dva nejpočetnější týmy na startu, Šlapky a LAWI. Marek nás vysílá společně s Rampušákem do boje, dnes to bude válka o přežití. Hned první kopec se jede pěkně zhurta, hodně přes 20km/h. Žádný blbnutí, jet co nejefektivněji, stále v závětří a šetřit síly a energii na top momenty. Vždyť špice snad za nás tahá někde jinde Čespa
Hliníkové ráfky jsou výhodou, na karbonech přece jenom jede většina hodně opatrně a tak ve sjezdu z Laudónu nemám problém. Nepomuky, Výprachtice již slabě mží a do kopce na Hoblovnu se najíždí hodně zostra, Míla Švehla si vystupuje, a to je i pro mě znamení ke zmírnění tempa. A nevypadá to vůbec dobře, z balíku se nikdo nesype a pomalu nám odjíždí. Věřím Mílovi, že svým pravidelným tempem si mě dojede, ale co když třeba dnes nemá svůj den? Měl jsem se blbec kousnout a jet s nimi! Tak bohužel, ani letošní Rampušák mě nenakopne do nebeských výšin, dojet s čelem k paní Luise zůstane jen zbožným přáním…
Vrchol Hoblovny se blíží a z černých myšlenek mě vytrhává předjíždějící dvojička, ty wado Popiolek a ten před ním není nikdo jiný než jeho osobní mašina Roman Broniš! Co tady dělají? A ještě se k nám přisaje Míla Švehla a hned je o co jet. Navíc začínám věřit, že Roman nás dotáhne na čelo. Tak to je mazec! Slítneme do Čenkovic, vykroutíme to přes hlavní silnici a padáme údolím do Jablonného. S Mílou se protočíme na špici, ale konečně je tu motorka Roman, který jede min. o 5 km/h. více. Letíme údolíčkem, koncová světla kolony doprovodných aut jsou za chvíli na dohled a naše čtyřka se vrací. Skvělá práce Romane, díky!
Jsem zpátky ve hře, užívám si exkluzivní společnosti čelního balíku o asi 40 kusech, jedu pozdravit Jiruse, někteří borci močí v krajnicích, no snad se ještě zastaví hromadně někde za Kunvaldem. Silnice stále mokrá, z nebe se snáší vlahý deštík, teplota kolem 12 stupňů. Ale já to vůbec nevnímám negativně, jede se mi skvěle, mám na každé zrychlení či zalepení díry. Bufet Mladkov projet, na levé straně se nic nepodává, ale zatím jsem toho moc nesnědl ani nevypil. Pokec s Jurou, který jede bez čísla a přistoupil prý někde na Hoblovně , ale moc dlouho se s námi neohřeje a za Kunvaldem v serpentině ho ztrácíme. Chtělo by to zastavit na močení, ale moje výkřiky do davu se neujmou. Rokytnice, Linus alias Zahradník si jede do svého týmového auta pro teplé rukavice, hold hory jsou na dosah a teplota začne ještě klesat. Nebeská Rybná, tady to nesmí ujet, stále soustředěn, ještě nechat borce dojet malou díru na balík ve Zdobnici a začít se plazit po sličné paní Luise.
Víťa Novák defektí, já se hecuji s Jirusem, rozbitý asfalt nám vyklepává skvěle kopyta. Stále čekám zásek do nohou, ale nečekaně se stále točí, jak mají. Nohy z nebes jsou tu, cítím to, a jestli se ti vepředu nezblázní jako před rokem, měl bych se překulit s čelem do Deštného! A vrchol Luisi je tu až nečekaně brzy, to jsou pro mě parádní chvíle! A ve sjezdu též bez problémů, zpětně se mi zdá, že snad nebylo ani mokro, že vlastně svítilo slunce a bylo přes 20 stupňů
. A přitom bylo 7 stupňů a lehce pršelo! Zdolat vyfrézovaný úsek, s Indiánem zhodnotit situaci, že teď již nemá cenu nahánět nejlepší, ale pravidelným tempem zdolat proslulý Šerlich. Zakusuji se do zadní galdy Indiána a znovu se vznáším na vrchařské vlně, žádná bolest, jen nadpozemská lehkost... myslím na Mirka, jak kdyby mi posílal energii shůry... K vrcholu nás žene před námi kousek jedoucí Jirus a zezadu na nás se tlačící Popiolek a Broniš! A kde je Míla?
Ze sedla do sedla, Roman vystřídal Indiána a je jasné, že Jirus budu po sjezdu ze Šerlichu náš, bufet jen projet, nebudu riskovat, Romana už by nebyla šance dojet. Zjišťuji, že jsem ještě nevypil ani jeden bidon, to by mohl být průser, a tak se snažím pít a jíst. Tvoříme grupu asi o 12-15 lidech, Roman nesleze ze špice a Komáří vrch je tu. Vezu se na závodní vlně, chci to s nimi uviset, i když tempo se jede docela brutální, Pavel Popiolek točí neskutečně lehký převod, někdo odpadá, ale já se stále úspěšně gumuji a gumuji. Vrchol Vrchu se blíží a Indián má problémy, ještě ho hecnu, ale asi mu není již pomoci, bolí to bolí, ale já jsem s nimi!
A hurá dolů, neudělat chybu, ale jede se mi zatím neskutečně dobře, naprosté souznění s kolem, vše funguje jak má, věřím bezmezně Contíkům, že mě nezradí v dírách či štěrku. Jirus mě pohledem kontroluje, neboj Jirko, držím, držím. Stoupáme na Haničku a Indián se přihnal zpět. To teda klobouk dolů, ale bohužel je to jeho labutí píseň, na další zrychlení v kopci již nemá a odpadá. Roman Broniš znovu rozjíždí peklo, jede se lajna, kdo vykoukne, je tvrdě trestán. Zemská brána a stoupání na Čihák, odpadají další kusy, já stále úspěšně tancuji v závětří, ale bohužel přichází malá nepozornost na horizontu, naskočila díra a ve sjezdu na kruhák do Petrovic ji již nedokáži zalepit. A tak smutně koukám, jak mi grupa odjíždí na Adama. Naštěstí zezadu se přiřítí moji budoucí zachránci Patrik Swaczyna + 1.
Ne, nesmím výletovat jako minulé roky, nějaký vnitřní hlas mi říkal, jeď s nimi a ještě něco zažiješ. A tak se vymotáme nahoru, slítneme do Mladkova, na bufetu stojí jen krátká trasa, takže nestavíme a mydlíme to na Králíky. Vcelku pravidelně točíme, i když moje špice jsou kratší, začíná mě bolet pekelně břicho, cpu se sukem a gelem, zalévám to bidonem, snad se to zlepší. Z Králíků na Červený Potok chytám díru, ale znovu ten vnitřní hlas, musíš s nimi, musíš nimi. A tak na Svatou Trojici najíždíme v trojici
A je tu další sladký bonbónek dne, před námi se zjevuje černá postava, nápisy Castelli, ty wado to je Béda Průcha! A nohy jedou, jedou, hákuji moje dva spasitele, jedeme výrazně rychleji než Béda, to jsou okamžiky!
Ještě 2-3 borce předjedeme a na novém asfaltu se Patrik i ten druhý otáčí a zdá se mi, že mě lustrují, že se furt vezu a kdo ví, co na ně chystám v cíli
Ale hoši buďte v klidu, jen mě dotáhněte do cíle, spurtovat určitě nebudu. Hlavně ať nás zezadu nikdo nedojede! Patrik jede stále skvělé setrvalé tempo, ten druhý to nevydrží a ještě začne před vrcholem nastupovat, ale po chvíli je krutě ztrestán křečemi. Takže již jen s Patrikem letíme překrásným sjezdem vstříc cílovým Štítům. Narval jsem do sebe veškerý obsah kapes, vypil oba bidony a jen se modlím, ať to energeticky vydržím. Ten skvělý stav, to co jsem již párkrát zažil v minulých letech, a o čem tajně sním, že to chci ještě někdy zažít!
Patrikovi sděluji, že spurtovat nebudu, Štíty se blíží, je to jako před rokem, když jsme dojížděli spolu s Kaprem, ale letos je to u mě mnohem veselejší, Míla, Indián, Béda za mnou, připadám si jak hrabě Monte Christo, když si opakoval Mondego! Danglars! Caderouse! Vilfore! A tak cílový magnet hezky na malou placku, Patrik je zaslouženě přede mnou a já se vrhám euforicky na Jiruse. Bejku dnes to nemělo chybu!
Rampušáku toto jsi mi neměl dělat, už jsem měl letos nachystaný hřebík na kolo a ty mě přichystáš takovou věc. 10 minut za Linusem, 4 minuty na Jiruse a za mnou taková jména, ale hlavně ta bezbolestná jízda. Navždy uloženo v mysli, zase určitě budu drtit v zimě Polabí s vírou, že se to někdy podaří, den, kdy všechno klaplo. Prostě Rampa 2015 narvat do pytlíků a zamrazit, a vytáhnout až bude nejhůře!