Je 20.10.2003 a na tehdejší šlapkovské
diskuzi se poprvé zjevuje slovní spojení Vítání Martina na bílém kole. Toto uteklo, je rok 2016, večer před 14.ročníkem této kultovky a za oknem lehce poletují vločky. Tak se snad po těch letech konečně dočkáme bílého kola.
Ráno koukám z okna na bílé stromy a trávníky, chodníky se zdají být jen mokré, ale je jasné, že bez tvrdé zimní výbavy to dnes nepůjde. I mě to dnes baví, hledat zase ty různé vychytávky proti mrazu. Odpovím na dvě SMSky, které nám oznamují, že dvě plánované postavičky dnes neuvidíme. HonzaB na Chodovci a pod Barranďákem Mlhoš, no není to žádná účastnická hitparáda, ale není se co divit, to počasí je opravdu jen pro otrlé blatníkáře.
Kopaninu ukazují Mlhoš s HonzouB, že jsou stále v plném tréninku a velmi lehce mi ukazují záda. Nahoře začíná pravé ledové království, ostrý ledový vítr, silnice namrzlá, ale s touto veselou dvojkou se zapomíná na všechny nesnáze. Před Kuchařem hlásí HonzaB a hele suchá silnice, ale opak je pravdou, to nejsou suché fleky, ale ledové plotny! Tak si trochu zabruslit a již si to šněrovat na bývalém okruhu PRSu a POSu do Vysokého Újezda. Před odbočkou k Loděnici v dáli cyklista, myslím trochu na Diabla, jestli to nebude on, ale on je to Mišutka. Tak to se počítá!
Trochu nás zrazuje od sjezdu kolem lomu k Loděnici, a když vidíme tu silnici, která se udržuje jen pluhováním, tak raději volíme menší zkratku a jedeme přímo na Mořinu. Za Mišutkou se line příjemná vůně džusu, řízlého něčím ostřejším z noční párty, jak nám barvitě popisuje. Padáme do Hlásné, tady jsou již mokré vyjeté koleje a řadíme se na start první dnešní prémie. HonzaB leze na špic, u Karlštejna proti nám mávající postavička, a on to Vlčák na bajku, dobře ty! Zase je veseleji, hukot gum dokresluje pár marných nástupů, cíl Srbsko se blíží, Mišutka trochu hrábne do nervových buněk, ale nakonec zkušeně Mlhoš bere nejvíce bodíků.
Srbská osvěžovna s rozpáleným krbem je znovu naplněna smíchem, když do nás padají teplé polévky a dětská sladká jídla. Grog, čaj, kafe, funkční trika krásně uschly a škrábeme se ke Sv. Janovi. Vlčák už to střihl kolem Berounky domů, my mrazivým údolím do Loděnice a vzhůru kolem lomu pro další body. Mišutkovi dole padá řetěz, a plně se tak potvrzuje, že na malou to málokdy hází. Mlhoš se znovu ujímá tempa, mě docela sedlo občerstvení v Srbsku, a tak zkouším, co vydržím. HonzaB kousek za mnou, Mlhoš se ale metr po metru vzdaluje a jede si pro dnešní zasloužený double. HonzaB mi pak v háku asi 5x pronese „ty vole“, doteď nevím jestli to bylo na mě nebo kecal s tou stěnou, po které jsme se šplhali. Naštěstí už to bylo mokré, po ledu ani památky.
V Újezdu se rozloučit s Mišutkou a valit to s těmi dvěma dělostřelci na Zbraslav. Na Točnou si ještě zašpásovat, Mlhoš nám znovu odskočil, ale nějak se to ve mně vzbouřilo a jako tichošlápek si ho doskakuji i s HonzouB na zádech, ten pak před cedulí na nic nečeká a mohutně vítězně zaspurtuje. Hold má před sebou tu nejdůležitější zimu v kariéře, jelikož příští rok už bude nad 40.
Když se pak doma vyloupnu z vařící vany a koukám z okna na to nevlídno, co panuje venku, tak uvnitř mi naskakuje ten blažený pocit, že to stálo zase za to, díky orange kamarádi!
Za těch 14 let už se ve Šlapkách urodily mnohem bláznivější výlety, ale pro mě bude Vítání Martina stále srdeční podzimní záležitostí, tradice se mají prostě držet!