Akce Krušnoton 2018

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2018-08-11.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Strava Flyby :: Relive :: Report Kolokram :: Report Standa Prokeš

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017

• Dreamer – Krusnoton - Nevstoupis dvakrat do stejne reky
  
  Blizi se polovina srpna a muj pomyslny vrchol sezony v podobe cyklo maratonu Krusnoton a jeho 250ti km je tady. Dlouhy, spravedlivy zavod plny kopcu v okoli Teplic, Cinovce, Litvinova. Vyjede se tu snad kazdy poradny kopec, ktery tu existuje. Protoze mi to letos docela v maratonech jezdi, tesim se i sem. Sice jsem od Beskyda nejel zadny zavod, ale letos vidim, ze to neni na skodu, lepsi byt odpocaty, nez unaveny. Tahle taktika mi letos vychazi a mozna by vysla i dnes, ale trhliny zacala dostavat zhruba pred tydnem. Nejdrive jsem si naplanoval tezsi trenink na Sumave minuly vikend. To by jeste bylo v poradku, ale pak jsem se nechal zlakat k druhe ucasti na Zlataku. Takze pekne v utery neskutecny zazitek a na jedne strane a euforie z celodenni vyletu, na druhe strane naloz 12h. Pred rokem jsem to tak zkusil a na Krusnotonu se to pak projevilo, letos jsem se ale jednak na Zlataku vic setril a druhak jsem veril, ze s lepsi kondici se to neprojevi.
  
  Ranni budicek ve 4h, kolo, jidlo, piti nachystane od vecera, snidam po ceste s Kolikacem v aute. Start z noveho mista v Teplicich, diky navigaci trefujeme hned, prezentace rychla, jen fronta na WC. Jedeme na benzinku, kde jsou toalety zamcene, tak kupuji sobotni noviny a rikam si o klice. Dojedeme zpet, parkujeme a chystame se na zavod. Ja si jeste jednou musim odskocit do lazenskeho parku, takze na start dorazim asi 5min pred startem, ale co, tady to nevadi. Misto startu je pekne, konecne clovek vidi lazenske centrum Teplic pekne na vlastni oci. To uz je ale odstartovano. Jede se rozumne, nikdo nikam nechvata. Kolikac domlouval na Skypu ze pujdeme teamove do uniku, ale ja se na to uplne necitim, zato Kolikac hyri po startu aktivitou a je skoro porad na cele, az mu na bryle useda i ranni mlha, ktera se v jednom miste chvili drzi. V pelotonu je hodne borcu z Nemecka, prekvapive je tu i Jirka Voracek, to je fajn, ze se taky vydal zkusit dlouhy maraton.
  
  To uz se blizi najezd na Neznabohy. Protoze ho znam, najedu si pekne dopredu a delam dobre. Jako tradicne, na konci se odpojuje prvni dvacitka lidi. Presto chytam mensi diru a v male skupince se ji snazim zalepit. Jirus kolegialne ceka a pomaha nas dotahnout zpet do cela. To se dari a na Sneznik tak najizdime s celem. Tady uz vidim, ze nohy dneska moc cerstve nejsou, coz pro me neni po Zlataku prekvapenim, spoleham ale na to, ze prumerne tempo udrzim a jak ostatni casem budou unavenejsi, ja tim budu ziskavat a sily se vyrovnaji, tak zni plan dne. Na Snezniku mi celo opet ujizdi, kousek pred nami Jirus s malou skupinkou a pak ja se Standou Prokesem a jeste jednim borcem. Vidim ze i Standa je na tom dneska o fous lepe, ale nejak se mi ho zatim dari drzet, coz je super, protoze s nim se jede vzdy dobre, pokud tedy na to mate nohy. Sjedeme dolu, Jiruse vidime v dali, Naklerov vyjedeme opet sami. To same ve sjezdu dolu a na Komari Vizku tak opet jedeme sami, byt nas dojelo par lidi a do kopce najizdime v sesti lidech.
  
  Tady si rikam, ze uz Standu a spol. neuvisim, boli me ten kopec hodne, dycham jako lokomotiva, ale nahore tam nakonec jsem. Beru bidon od Alcy od Jiruse. Nahore v kopcich je docela chladno a pak mraku, snad nezmokneme. Cinovec, beru do ruky jen banan, piti mam dost. Sjezd dolu si uzivam. Prichazi dalsi kopec Hrob, kde mam zpravidla krizi. Letos ale ne, opet sice v kopci vlaju za Standou a Nemcem Ackermannem (ktery nakonec dojel 9. s J. Vorackem). Navic tu z mraku zacina neprijemne poprchavat a je zima. Ale nahore nastesti uz sucho. Mam radost, ale chce se mi na WC, takze na obcerstvovacce ve Flajich domlouvame kratke zastaveni, dokonce stiham i chleba se skvarky a skoricovou buchtu, parada! Vim ze Standa by stavet nemusel, kdyz mu podavaji piti z auta, ale nastesti mu to nevadi. Ostatne v souctu celeho zavodu jsem mel prostoje asi 2,5 minuty a to jsem stal trikrat na obcerstvovacce a dvakrat na WC.
  
  Zato sjezd do Litvinova me stal vic sil nez bych cekal, Standa za to vzal, jakoze si uzije sjezd, nez se tam pri druhem prujezdu objevi lide z kratke trasy. Sjezd je to sice luxusni, ale dole mam peknou diru na kluky. Nastesti tim jak nas jede malo, na me cekaji. Ja zase cekam ze odpadnu na Dlouhou Louku. V najezdu dojizdime a mijime prositeho Evinice, pak odpada Belak, Ackermann jede jako masina a nahore jsme tak rychle, ze mam mam z Dlouhe Louky PR na Strave. Nahore opet mokro a trochu to nahazuje. Nohy porad citim, ale tohle mi dodalo sily, vzdyt jsem prave objel vsechny nejtezsi kopce ve vysokem tempu. Verim tedy, ze uz to vydrzim az do cile. Navic stavime i podruhe na Flajich, beru vodu, opet neco k zakousnuti. Sjezd do Litvinova podruhe dokonce dam bez diry, protoze nas zbrzdi borci z kratke.
  
  Pak ale prijde dole kruhac, rovinka, Standa se posadi na spic a ja zacnu trpet. Krize prisla a je tu, za ty roky tenhle stav znam. No tak co, dva plne bidony, jeden do sebe obratim skoro cely behem chvile, k tomu gel, energy tableta, vseho mam dost. Ale porad nic, zda se ze je pozde. Zmacknu se, ted odpadnout by byl hrich. Vydrzim k rozdeleni trati, zuby nehty se v haku drzim i v rovinatem a mirne klesavem useku na otevrene planine. Opravdu letime a zahy dojedeme Jiruse, to neni prekvapeni pri takove rychlosti. Ten navic hlasi ze nedaleko je J. Voracek. To je krasne, ale jakmile skonci klesava pasaz a prijde prvni brdek, hned ztracim. Jednou se jeste dotahnu, ale podruhe uz ne. Je to ironicky zrovna momente, kdy jedno ze zavadecich auto poradatelu, ktere s nami jede uz nekde od Hrobu, trefuje pravy obrubnik a prorazi pneumatiku. Asi na nej take prisla krize. Kluci se vzdaluji, Jirus to snad ani nezaregistroval, nema cenu ani kricet Kolikacovo "mooc", ted uz kazdy jede za svoje. Neda se nic delat, ceka me 40km do cile na samotku, nebo s temi co me dojedou. Nejdriv me predjede jen osamely jezdec. Na poslednim bufetu v Mirosovicich stavim, beru piti a zahy me dojede asi pet lidi, kterym jsme ujeli na Dlouhe Louce.
  
  Pak opet dlouho nikdo, jen na Lukove osamely jezdec v cervenem. Porad trpim, nemuzu jet ze sedla, nohy se mi podlamuji. Milesov se objizdi, ale kopec je to take pekne vypeceny. Nejak se vyskrabu nahoru, zato sjezd je rozbity, tady to chce opatrne. Dari se a ve vyjezdu najednou za mnou vidim Kolikace! Cekam na nej, chvili jedeme spolu, ale ma krize je porad velka, takze kdyz nas dojede celo stredni a Kolikac se na chvili dokaze udrzet v haku, opet si musim vystoupit. Mezitim nas dojelo a predjelo i duo Evinic / Belak. I posledni dva km neskutecne boli, cilem musim opet projet v sede, nemohu otocit nohami. Gratulace Kolikacovi, Jirusovi, ale vsem kdo dojeli, nakonec v teamech mame treti misto a to se pocita! Ja jsem nakonec take spokojeny, je to muj nejlepsi cas na Krusnotonu, prumer pres 30, to vse navzdory te krizi, kde jsem odhadem ztratil 10 minut. A 22. misto ze skoro 200 lidi na startu, navic v takove konkurenci, je take solidni. Navic kdo vi, jak by to dopadlo, kdybych vynechal Zlatak. Krusnoton je obtizny v tom, ze se kazdy detail nascita, nic vam neodpusti. Prestoze se mi na konci nohy se zastavily, byt ne v kopci, ale na rovine, muzu si rict ze jsem tam i letos nechal vsechno. V souctu se Zlatakem jsou to dva nezapomenutelne zazitky behem jednoho tydne. A to za to stoji!
  
  
• Kolíkáč – Krušky v jiné galaxii!
  
  Pondělí, tropické odpoledne, sedím u compu, vyjetej jak starej olej z trabanta. Neschopen něco kloudného dělat, jen projíždět web a hltat fotky a komentáře k té sobotní epické bitvě. Znovu a znovu to prožívat, zkusit si do paměti nahrát všechny ty střípky. Ale stejně to musím prohnat i přes klávesnici, znám se, jsem magor, co to bude zase studovat, jak povinnou literaturu, až mu bude nejhůře …
  Dokončit Roadcup marathon se ctí, nevypadnout z TOP10 v celkovém pořadí, to byl můj cíl na letošním Ktonu. Pódiové Posázaví týden před tím nakoplo, ale úterní Zlaťák trochu přidělal vrásek, zadní rýmečka se ozvala a vše vyvrcholilo v pátek večer, kdy se k tomu přidal p.Starťák. Jen jsem viděl samé průšvihy, ještě protočit kolo na pár kilometrů, aby vše fungovalo a hele trubičkový kola divně vržou, pravý pedál se ztěžka točí, má ložisko v háji, čidlo na rychlost a na kadenci nějak nefunguje… Do toho slabý deštík pokropí vyleštěné kolo. Čelo orosené nervozitou a od stálého hlenu v dutinách… Co tam proboha jedu dělat? A do toho si přidávat odvahy s Dreamerem, Jirusem a Kaprem přes skupinu na WA s názvem „Únik na Ktonu“
  Moc toho nenaspím, asi 5x na záchod, v hlavě už 100x zkontrolováno, jestli mám všechno s sebou. Konečně 3:30h. a vstávám, mixuji životadárné bidony, natrhávám obaly od tyčinek, ať je při závodě vše bez komplikací. S věrným maratóncem Dreamerem sraz na Budějovické, taky to chlapec nějak prožívá, láduje se krabičkovou dietou a do toho studuje furt mobil, až si pouštím raději staré dobré Bee Gees z rádia. Prezence v centru teplických lázní a toaleta na pumpě. Krátký-krátký, pozdravit se se Strejdou a RiCem a jdeme na to. Jirus family drží luxusní místa v popředí a vychutnáváme si tu naši nezlomnou maratonskou čtyřku. V břiše divné stavy, asi jsem měl jít ještě do parčíku jako Dreamer.
  7 hod. ráno a Prásk! Nejdelší maraton u nás, již 9.ročník Krušnotonu o délce 250 km s převýšením málem 5000 m je odstartován. Na vše jsem zapomněl, na ty předstartovní stavy, teď se jen soustředit na zaváděcí auto, které nás vyvádí z města. Neuchopitelné pocity, tohle se nedá popsat, to se musí zažít. Jedu levou stranu a jsem nucen přejet dvě pěkně rozeklané pavé, až mám strach, že mi tam zůstane kolo. První zahřívací brdek vylítnout za Bédou Průchou a za horizontem to nabombit do plánovaného orange úniku
  Jsem magor, čeká mě ještě 248 km a jedu si svůj první šrot. Ale já to tak chci, vím, že Neznabohy budou tvrdě dělit, a já potřebuji mít už něco za sebou, nohy mít pěkně zahřátý. Přilítne Jirus a zkoušíme odskočit, ale Sport Races si to hlídá a stejně tak i německá armáda. Stále u čela, nepropadat se dozadu, osvědčená definice dnes u mě funguje. Kapr je tu taky, krásné pocity zase vidět pomerančové kumpány kolem sebe. Proplétáme se ranní mlhou, otírám ji z brýlí, jo to prostě ke Krušnotonu patří!
  Neznabohy ve vzduchu a ostrý sjezd loket na loket k odbočce na první vážnější stoupání. Tady jsem trochu zaváhal, nevypnul úplně mozek, ale nakonec najíždím v TOP20, stejně tak jako Jirus, Kapr a Dreamer. Ostrá pravá v půli kopce a teď vydržet, už se to cedí, držím déle než před rokem, ale stejně nejlepší odjíždí, za nimi se tvoří grupa s Jirusem a Dreamerem a pak pár osamělých jezdců včetně mě.
  Máme je na dohled, ale není tu nějaká super mašina, která by to dotáhla zpět. A tak při nájezdu na hlavní nás zezadu doskočí větší grupa s Kaprem včetně Kamila Ackermanna. Kapr zase tradičně hlásí, proč na něj čekám Jedeme šrot do Jílového a pak točíme doleva na Sněžník. Kamil skáče za doprovodné auto a je vidět, že má snahu se vrátit do čelní skupiny, která v tomto kopci opticky vypadá na dosah. Já raději svoje tempo, ale postupem času zjišťuji, že se mi jede čím dál tím lépe a začínám se propracovávat dopředu. Kamil vedle mě, to dodává najednou hodně energie, a navíc poznávám německého borce z minulého roku (Robert Freund), který těžkou pilou dokáže jet hodně dlouhý špice. A je tu i Tomáš Ress ze Sport Races, s ním jsem to objel před rokem, s ním musím i letos. Nikdo už mě nesmí předjet, chci jet s nejlepšími z této grupy!
  A daří se, vrchol Sněžníku dobit a v pěkném kolotoči valíme dál. Ve sjezdu tradičně trochu zaostávám, ale na hlavní si to doskakuji a letíme v lajně pod další kopec Nakléřov. Nohy táhnou podle těch nejlepších představ. Skupina jede a s Kamilem a Tomášem se to dobře organizuje. Rychlé a krátké špice a odfrknout v háku. Padáme dalším technickým sjezdem přes Telnici. Zase mám ďouru, ale je hratelná, v Chlumci jsme po kupě. Tady nám nastoupí Robert Freund, co jezdí stále před skupinou na těžký převod. Ještě jeden ho hákne a odjíždí nám. Zbytek v poklidu, až mám strach, že jsem to teď podělal a měl jet s nimi. Ale je to klid před bouří. (Robert Freund v cíli za 8:50)
  Krupka, s Kamilem glosujeme tohle pekelné stoupání, začínající na náměstí se sklonem kolem 10 %. Nádherná vrchařská epizoda nahoře zakončená předávkou nového paliva od obětavé Jirus family! Díky, díky moc! Jede se mi nad očekávání dobře, jsem tu stále s Tomášem Ressem, Kamila jsme nechali za sebou a před námi minigrupa. Tu musíme sjet!
  Bufet Cínovec a dílo je dokonáno, do sjezdu naskakuji za zadní kolo Víti Nováka! Další povzbuzující zápletka do dnešního thrilleru. Ležíme na rámovkách a do to šlapeme ve stylu Froomey. Tohle se nikdy neomrzí, to je souznění, tohle jsem si tak přál, jet ve spolupracující grupě a se známými tvářemi. Škoda jen, že tu není někdo z orange…
  Z Dubí do Hrobu to je po hlavní a je to takové nezáživné. Ale dnes to uteklo jako nic, znovu ve vzorné spolupráci, v závětří se občerstvit a jdeme na další vrchařskou chuťovku přes Mikulov. Víťa hlásí, že není zdravotně v pohodě, organizace Posázaví vzala hodně sil, a navíc nějaký bacil. Zkusí to prý s námi a uvidí se. Tempo si tedy bere na starost on, dole mám až strach, že nám odskočí, ale pak se srovnáme a jedeme společně s Tomášem jako dobře namazaný stroj. Ani dešťová přeprška nahoře nevyplaví žádný olej z našeho soukolí a na Fláje se rozjíždí koncert. Sjíždíme Mirka Thumu, v táhlém kopci chytám náznaky křečí, ale jízdou ze sedla je zaháním, dnes musí vydržet! Na bufetu odhazuji prázdný bidon, měl jsem v plánu ještě zařvat, ať mi ho naplní na druhý průjezd, ale to už jsem bohužel nestihl.
  Teď se soustředit na poslintaný sjezd do Litvínova, jsem nejistý, brzdím v každé točce, představa toho prachu na silnici, jak se spojil s deštíkem a vytvořilo se klouzavé blátíčko, mi nedělá vůbec dobře. Bohužel zbytek skupiny takové myšlenky nemá a zase chytám pěkný odlep. Dole v Litvínově naštěstí Víťa zasahuje a umožní mi společný nájezd na Dlouhou Louku, díky bejku! Magnesium do sebe a jdeme na to!
  Letmá vzpomínka na červnový SAL UAC match, když na Dlouhou Louku najíždíte hned po startu v totální kaši, ale teď už posekané nohy nevydají ze sebe takový výkon. Znovu s Víťou a Tomášem jedeme na stejné vlně a ukrajujeme metr po metru téhle legendy. Nahoře nás dojíždí červená německá mašina Maik Tonek a postará se tak o další rychlé kilometry. Bohužel Víťův stav se zhoršuje a jeho aktivita upadá, až do chvíle, kdy mi plácá po zádech, že končí. Velká škoda, ten by se nám hodil tam dole před Lukovem!
  Další povzbuzení na Flájích, když sjíždíme maratónského borce Bédu Průchu, a já začínám dumat, jak to vymyslet s další dávkou paliva. Maik má plné oba bidony, Tomáš Ress bere od svého doprovodu a kolegiálně mi nabízí, takže na bufetu se asi znovu nebude stavět. Je to risk, v kapse poslední energo tyčinka, v mém bidonu půlka mého elixíru z domova, no bude to boj. Do toho další vzpruha v podobě dojetého oranžového bojovníka RiCe, který se zapojuje do našeho vlaku. Táhne ho především Maik a předjíždíme střední a krátkou trasu jedna radost. I v tomhle je Krušnoton jedinečný, tohle uměl Král, když se sjížděli trasy, ten pocit, že máte o pár hodin v sedle navíc a stejně jedete rychleji, je parádní. Vybavují se mi všechny ty zimní šlapkovské výlety, safra, kvůli tomuhle to stále za to!
  Takže na bufetu jen půlka banánu, bidon je nedostižný a valit do již suchého sjezdu. Už se mi jede lépe a dole dojíždíme Radima Skálu. Vezu se na euforické vlně, jako kdyby v jiné galaxii až přehlédnu odbočku doprava a valím to na špici znovu na Dlouhou Louku! No ty wado, rychlý návrat zpět a sjet a zahákovat Maika. Tomáš Ress stále s námi, seřval mě za tu minutku ztráty, kterou jsme nabrali mojí dezorientací, omluva!
  Dotáhl se k nám ještě další německý borec, který už před tím jel s námi a moc se do spolupráce nezapojoval. Docela mě to štvalo, a přikázal jsem si, že musí být v cíli za mnou. Snažíme se ještě točit, ale je vidět, že Maik je na tom z nás nejlépe. Pěkně se oteplilo, bidon mi začíná chrastit a už si připravuji naučenou frázi: „trinken bitte!“. Blíží se 215 kilometr dnešní řežby a s ním i bufet. V táhlém magnetu Maik pomalu odjíždí, já se otáčím dozadu a Tomáš s Němcem mají odlep. Co jsem si to slíbil? Pojedu s nejlepšími z grupy! Gumuji se za Maikem a toužebně odečítám z asfaltu 426,5 metrů bufet. Budou tam stát s bidony?
  Budou! Tak to klaplo, bidon, sice s čistou vodou, zaplul do mého držáku a já nemusel zastavit, jo, jedeme vstříc finálovému boji. A to vůbec netuším, co se ještě na mě chystá! Maik bohužel nenávratně odskočil, ale přede mnou se zjevuje vypečená dvojička. To mě podrž! Braťja ze Slovenska, kteří mě tak pomohli na Mamutu, Eda Evinic a Roman Belak!
  Blíží se Lukov a já se na něj začínám neskutečně těšit. Ty wado to jsou stavy! Po 220 kilometrech chci zažít ty trpaslíky, co vyskočí ze škarpy a začnou mě mlátit pálkama do nohou (Padrnos na Alpe d´Huez). Už mě nesmí nikdo dojet, jedu na pozitivní vlně, ten nový červený bidon, plný teplé vody s příchutí gumy mi při každém hltu dodává neskutečné energie. Lukov zdolán a nahoře fandící borec řve, dávej, dávej jsou na 300 metrů a nejedou!
  Sjezd jedu hlava nehlava a v Mikulově euforie, Roman s Edou sjeti a jen bezvládně praví, že už jedou výlet do cíle. Ale já je hecuji, ať jedou se mnou, že si na rovinách ještě pomůžeme. Poslední kopec Černčice, Romanovi vrže neskutečným způsobem suchý řetěz, Eda se vzpamatoval a drtí kopec. Párkrát se to zhoupne, když slyším, hele máš před sebou parťáka. Cože?!?
  Nevěřícně koukám do dálky, a je to tak, na horizontu zahlédnu oranžový zadek. Kdo to může být? Krátká tudy nejede, střední nás ještě nepředjela … Sjezd zase na hraně a za Lelovem v magnetu, můžu z plna hrdla zařvat: „Karléééé!“
  Najíždíme na hlavní, Dreamer svěsil a čeká na mě, boj o konečné pořadí RoadCupu se rozhořel na plné obrátky, ti dva za námi nás nesmí sjet! Vlezu na špic a jedu šrot a odměnou je mi jen slabý Snílkův hlas: „móóc!“ Tak trochu zpomalit a znovu valit k cíli, že bychom se týmově chytli za ramena?
  Ale není nám souzeno, předjíždí nás motorka a pak zaváděcí auto střední trasy. Na čele osamocený borec a za ním nalepení Eda s Romanem. A organizátoři nám tu přichystali poslední lahůdku v podobě vyhupu do Nechvalic. Po rychlém sjezdu tam dobře nalítl Dreamer, ale Eda s Romanem se vzpamatovali a mizí za vítězem střední trasy. Ve mně se to pere, jestli jet s Dreamerem anebo ještě vymačkat ze sebe poslední zbytky sil. A tak když nás předjíždí druhý borec ze střední (až v cíli jsem zjistil, že to byl samotný Robert Petzold), tak ho háknu. 245 kilometr a já se vezu v háku za Robertem!
  Vypadá to, že sjedeme i Edu a Romana, ale bohužel v točce v Nových Dvorech vypadávám z háku a najednou mě vypnou. Slovenské duo je rázem strašně daleko a stejně tak i cíl. Ještě se otočit, zdali se tam nezjeví Snílek, ale pusto prázdno. Domotat cílový magnet, zvednout ruce a užít si aplausu…
  Najednou to na mě padlo, neskutečná únava, nemůžu chodit, nemůžu otočit nohama. Žízeň a hlad. S Dreamerem se jdeme vyjet, jedeme pádovou rychlostí, hlasy nám přeskakují. Chvíle, které se nedají nikde jinde zažít, to musíte před tím projet Krušky nahoru a dolů, od rána do večera. Šlapkovský stůl je plný zábavy, Jirus prý jel jen výlet a dal nám 10 minut, bejku, příště musíš závodit a jet s démonem Košíkem! Kapr pusu od palačinek, jó ten si to umí užít! Čekáme na pódium v týmech, které by nám nemělo uniknout. A dočkali jsme se, bronzový koláč je pro všechny nezdolné šlapkovské duše, díky RiCi a Strejdo! Do toho znovuzrozený Pantáta na krátké! A Pepíno, Pistachio a Vlčák zachraňující UAC na střední. Díky, díky!
  Musím se opakovat. Co jsi mi to zase cyklistiko udělala? Milenko proradná! Tělo je sviňa, přes 8 hodin v jiném světě, 250 kilometrů průměrem přes 30km/h. bez jediného vycvaknutí z pedálu, úplně do pozadí se dostala nějaká rýmečka nebo pocit si odskočit na malou či velkou. Doteď nechápu. A takové finále by si nepřichystal žádný režisér. Tohle umí jen hromadný závod, přímý boj muže proti muži. Žádné virtuální sociální sítě, plné nic neříkajících čísel, to nemůžou nikdy nahradit. Koloshope moc děkujeme za dalšího skvělého Krušnotona!
  
  
  
• Radim – Krušnoton aneb opatrně po střevní viróze
  
  S Krušnotonem jsem letos v plánech moc nepočítal, neboť jsem už dlouho dopředu věděl, že v týdnu před budeme na dovolené v Českosaském Švýcarsku. Měli jsme se vracet až v sobotu, ale nakonec jsme jeli už v pátek, tak jsem mohl na závod přece jen vyrazit. Bohužel v závěru dovolené jsem chytil nějakou střevní virózu (klidně i 7x za den na záchod) a nedovedl jsem si nějak představit, jak v tomto stavu mohu objet nějakých sedm hodin na kole. Ještě ráno v Praze před odjezdem jsem byl 3x na oné místnůstce a říkal si, že to je předem ztracený, pak v Teplicích na parkovišti jsem opatrně snědl aspoň banán a čekal, co to udělá. Před závodem jsem si tedy v myšlenkách místo toho, jak kde zkusím zabojovat a nedej bože třeba i nastoupit, spíše vytipovával místa na trase, kde je hodně stromů a kde si půjde dobře odskočit. No nebudu napínat, zpočátku to moc dobře nevypadalo a podle toho ten začátek byl z mojí strany takový … no prostě lehce zadržený, rozhodně jsem se nikam moc necpal, ale postupem doby se dá říci, že se mi jelo čím dál lépe, a nakonec i to Středohoří jsem tentokrát přejel docela v pohodě. Hlavní komplikací nakonec bylo počasí, na Cínovci přišla bouřka s kroupama, které hlavně ve sjezdu do Dubí celkem potrápily, ale zase na druhou stranu stačilo vydržet ty rány do hlavy ve zhruba 50 km/h a předjel jsem za jeden sjezd bez šlapání tak 25 lidí, kteří se odvážilo odhadem nejvýš 25 km/h. Dole to trochu polevilo, ale kraťasy jsem měl na stehnech jako balóny, jak byly plné vody. Zase dobrá zpráva je, že ta guma na konci nohavic opravdu celkem dobře těsní. Při výjezdu z Hrobu na Mikulov to začalo nad hlavou práskat znovu, sice hlavní část bouřky šla nakonec trochu bokem, ale spustil se takový ceďák, že nebylo vidět téměř na krok. Voda se valila po zádech do kalhot, o závodění to moc nebylo, ale celkem dobrá zkouška morálky. Pobavil mě aspoň jeden apokalyptický výjev, kdy v malé prosklené autobusové zastávce bylo narváno snad pět chlapů i s kolama. No co, už jsem se tam nevešel, zabalit už v tuto chvíli taky nešlo, jakmile bych zastavil takhle totálně zlitej, bylo by za chvíli zimou po mně, takže nejlepší řešení bylo jet dál. A kupodivu bouřka za chvíli zmizela někde na východě, vysvitlo sluníčko a zase bylo dobře, přes Litvínov jsem se svezl ve skupině s Kolíkáčem, která na dlouhé trase už dokončovala druhý průjezd a v Lomu byli tak rozparádění, že zapomněli odbočit doprava do Středohoří a museli se kousek vracet, Dlouhá Louka tentokrát ani moc nebolela a posunul jsem se tam o pár míst dopředu (dolu do druhé serpentiny mě ještě přijela povzbudit Klára), potom se postupně utvořila taková celkem rozumná skupinka, počkali jsme na sebe i na bufetu a pokračovali společně do Litvínova a dál do Středohoří, cestou jsme ještě dost lidí dojeli, např. Edu Pinkavu, byl tu i Martin Šuranyi z CFC Kladno, a cesta ubíhala celkem svižně, místy až moc, tyhle rychlé přejezdy do Středohoří mi po těch horských kopcích nedělají nikdy dobře. Na bufetu v Mirošovicích naštěstí delší pauza, palačinky, hned je lepší nálada. Vyjíždím ve dvojici s Martinem, přidá se k nám Eda a ještě jeden hnedle kousek před Štěpánovem. Ve stojce na Lukov nám odjíždí Eda, tak to je škoda, s ním bych to rád dojel až do cíle, ale nedá se nic dělat. Sjezd do Milešova, tady býval poslední kopec, ale letošní trasa nás odvádí na Černice, kde je těch stojek hned několik, pak poměrně nepřehledný sjezd do obce Lelov a zase nahoru na Bořislav, dolů po státovce I/8 a pak ještě pěkná stojka na Nechválíce, suma sumárum za odměnu ten dojezd letos rozhodně nebyl, to jindy přes Kostomlaty to je jiné kafe. Navíc foukalo to od Teplic dost proti, za mnou jsem viděl dvojičku v dohledu, ale říkal jsem si, že to zkusím nějak urvat až do cíle, což se mi nakonec povedlo, na Nechvalice jsem předjel ještě dva z krátké, ale ten finální dojezd proti větru a stále lehce do kopce byl už dost na morál, v jednu chvíli jsem se dokonce přistihl, jak křičím na kruháku na hlídku státní Policie: „Jak ještě daleko, ty vole?!“, ale odpovídali mi s úsměvem, že už jen kousek. Těsně před cílem ještě jsem zdolal ještě jednoho Němce ze stejné trasy, a měl jsem to za sebou! Výsledný čas 7:12:42 h (25,95 km/h) mně moc nepotěšil, přes sedm hodin je zkrátka moc, ale trasa byla delší, v závěru určitě náročnější (pomalejší), a hlavně vzhledem k těm problémům, co jsem měl před startem, jsem byl nakonec rád, že jsem to objel ještě takhle celkem slušně a po většinu doby ve správném závodním režimu a náladě. V celkovém pořadí vládli Němci, zvítězil Christian Kreuchler (BKK Mobil Oil Cycling) v čase 5:15:20,4 h o 1:19 min před loňským (a celkově několikanásobným) vítězem Robertem Petzoldem (Petz Racing) a o 5:01 min naším Václavem Nežerkou (LAWI Stars – GIANT), mně patřilo v absolutním pořadí 153. místo z celkem 282 startujících. Jinak naše sokolské barvy zde reprezentoval ještě Tomáš Holkup (nikdy jsme se do té doby neviděli, ale poznali jsme se bezpečně podle dresu v cíli), a to dokonce na královské 250 km trase, zajel moc pěkný čas 9:09:08,7 h, obsadil 69. místo z celkem 203 lidí na startu a nechal za sebou spoustu mně známých jmen, která dojíždí zpravidla dost přede mnou, tak gratulace!
  
  
  
• RiC – Pomalý a přesto na podiu
  
  Krušnoton 2018
  
  Teplice 10. 8. 2018
  
  Devátý ročník, jak pořadatelé rádi připomínají, nejtěžšího cyklomaratonu v ČR je za mnou. To, že je nejtěžší mě nijak nenadchlo. Jezdím ho, abych si dokázal, že to dokážu, ale že by se mi líbil, tak to ne. Samé nahoru a dolů. Udělat maraton těžký, není umění, k tomu stačí kopce. Udělat ho těžký a hezký, to je umění. Nicméně, pořadatelům přesto patří dík, že maraton pořádají. Raději budu nadávat na těžký maraton, který se mi moc nelíbí, než sedět doma na zadku a nadávat, že není kam jet.
  Do Teplic přijíždím tradičně v pátek odpoledne, vlakem. Dlouhotrvající vedra ve vlaku přebila klimatizace. Mám dojem, že až moc. Cestou do Prahy mi dvě hodiny foukal za krk studený vzduch, bylo to nepříjemné. V sobotu ráno jsem měl na startu rýmu.
  Celé zázemí Krušnotonu se přestěhovalo k hotelu „U kozičky“. Parkoviště u Stínadel, kde bývalo tradiční centrum maratonu bylo zabráno nově postavenou halou. Tam už dojezd hned tak nebude. Provedl jsem registraci pro mě a pro Strejdu, se kterým jsem ubytován na hotelu. To je další změna. Zatím jsem vždy byl sám, letos mám společnost.
  Ubytování i registrace proběhly bez problémů. Vyrážím do města koupit něco na sobotní a nedělní snídani. A taky něco pojíst. Musím být opatrný, vloni jsem si dal nějaké čínské nudle s masem a ráno před startem jsem nemohl odejít z pokoje. Podařilo se mi najít ve Fontáně pizzerii, kde jsem si místo pizzy dal těstoviny. Bylo to chutné a bez následků.
  Večer dorazil Strejda a s ním jsem vyrazil na druhou večeři. On si dal těstoviny a pivo, já jen pivo. Taky bez následků.
  Než jsme ulehli do našich pelechů, nachystali jsme stroje, které nás měly nést druhý den vstříc nevšedním zážitkům. Opět jsme museli startovní čísla přidělávat dopředu na řídítka. Připadal jsem si jako bajker. Je to nezvhledné a překáží to.
  
  Sobota – závod
  
  Vstáváme dvě hodiny před startem. Snídaně a u jídla debata co na sebe. Má byt chladno, kolem 25°C. Oproti 35°C to chladno je. Beru krátké-krátké, žádná vesta, žádné rukávy. Na ulici se mi zdá chladno a mám pochybnosti, jestli jsem to nepodcenil. Lední medvěd Strejda říká, že to bude dobrý. Víceméně měl pravdu. Přežili jsme. Zaráží mě, že se mi spustila rýma, z nosu mi teče jak z vodovodního kohoutku, celý den. Dávám to za vinu klimatizaci ve vlaku.
  Před startem něco psychického dopingu: Kapr, Kolíkáč, Jirus, Dreamer, pár povzbuzujících slov a přání zdaru. Letos jdu na start s optimismem a se smělými plány (později uvidím, že byly hodně nereálné): rád bych se dostal pod 10 hod. Letos se mi podařilo systematizovat přípravu – objemy, kopce, časování a ladění. Ne že by to byly nějaký závratný čísla, ale mělo to řád a hlavu a patu. Proč to nevyšlo se jen můžu dohadovat.
  Je odstartováno. Jsem trochu vzadu, ale moc mi to nevadí. První kopce při výjezdu z města pojedu na plno, abych nahoře někoho chytil. Další kopce už nebudu hrotit. On je to hezký plán, ale blbě se dodržuje. Vždy si chytím nějakou skupinku a plápolám na konci. Jakmile přijde nějaký bezejmenný trochu delší kopec, začínám odpadat a mám na výběr: buď jet krev (hned na prvních kilometrech) nebo si vystoupit a plácat se sám, než mě někdo dojede.
  Na Fibich na samotku, ve sjezdu k Neznabohům jsem dojet skupinou. V kopci mě samozřejmě odjíždějí. Nejsem schopen nikoho hákovat. Kopce se mi nejedou dobře. A tak už to bude po celý den. Skupinu, která mě dojede uvisím na rovinách nebo zvlněném terénu. Přijde-li delší kopec odpadám. Nejede to. Jakmile přijdou intenzity, jsem v háji. Tuším, že to bude zase boj na samotku. Naštěstí mě zachraňují skupinky z kratších tras. Dotáhnou mě pod kopec a tam mě vysypou.
  Popisovat jednotlivý stoupání nemá cenu, bylo to víceméně stejné, jak jsem uvedl výše. Jednoho pozitiva jsem si ale všiml. Silově i vytrvalostně jsem na tom byl dobře, líp než v předešlých letech. Musel jsem ale jet v nižších intenzitách. Jakmile jsem šel přes anaerobní práh za chvíli jsem skončil.
  
  
  Pár dílčích postřehů
  
  
  Cestu na Cínovec, po nerovném asfaltu a zvlněném terénu, absolvuji sám a na větru. Kupodivu to jde, síla v nohách je a při rozumném dávkování jedu bez problémů Míjejí mě skupinky ze střední, ale ani se nesnažím je hákovat. Je to čelo a ti co ho sjíždějí. Na Cínovci bufetím a pouštím se do sjezdu. Ochladilo se a začíná krápat. Sjíždí se dohromady skupina, ale dlouho se v ní nezdržím. Sjezdy jsou jediný terén, kde jsem konkurenceschopný – má nadváha a záliba v rychlosti mi k tomu dává dobrý základ. Nové Campagnolo Bullet taky jedou dobře, co víc si přát!? Dubí a odbočka pod další kopec. Nikoho neuvisím.
  Odbočka z hlavní na stoupání z Hrobu. Přesně na začátku stoupání začíná slejvák, průtrž mračen. Je to stejné, jako když si vlezete oblečeni pod sprchu. Po silnici tečou potoky vody, už jsem promočený durchum durch. Před koncem kopce je konec deště. Stejně tak skončily pesimistické myšlenky, že to při první příležitosti zabalím.
  Známá a neoblíbená cesta na Fláje. Nerovný asfalt natřásá řidítka. Ještě třetí den po závodě mě bolí zápěstí. Na Flájích letos bufet není, je přestěhovaný do Klínu. Vystoupám k hrázi, pak ještě jeden kopeček a kde se vzal tu se vzal… KOLÍKÁČ! Řve něco jako „…RICI...“, víc si nepamatuji. Předjíždí mě s asi 4-5členou skupinou. Zahulákám, pozdravím a mávám na rozloučenou. Ale co to!? Zdá se mi, že se vzdalují nějak pomalu a zdá se mi, že mé nohy nejsou zas tak unavené. Řetěz doprava, zadek ze sedla a krátký spurt. Nástup z umírající skupinky, se kterou jsem jel se podařil a visím v Kolíkáčově skupině. Je to jako sen, zase s Kolíkáčem na maratonu Mačkám se na horizontech a chytám každičký hák. Jedu na doraz, vím že za chvíli bude bufet, kde orazím. Krásná vzpomínka na Krále Šumavy, kde mě Kolíkáč tahal a zachraňoval. Kdeže ty loňské sněhy jsou. Kdyby dnes už nic, tak pro tuhle chvíli před Klíny stálo se táhnout do Teplic a trpět těch 250km.
  Cestou mě potkalo ještě pár Šlapek a zdravili i povzbuzovali, nebyl jsem schopen moc reagovat. Díky Vám, nezlobte se, že jsem byl taková mrtvola
  Dlouhá Louka je dlouhá, závěr bolí, ale bez křečí a krizí. Prostě „jen“ jedu pomalu. Ani druhý objezd Flájí není tak hrozný, v minulosti to byly velké krize. Jedu stejně jako první průjezd, ale bez Kolíkáče.
  Bufet je už vyrabovaný. Pití je dost, k jídlu už „jen“ ovoce a suchý chleba.
  Ve sjezdu do Litvínova mě předjíždí skupina Němců. Jedou rychle a dravě, jsou mladí a silní. Ti by se mi hodili! Projeli kolem mě hodně rychle, nestihl jsem je hákovat. Teprve v Litvínově jsem si je po velkém úsilí docvakl. Stálo to za to. Sjezd z Litvínova je pohoda, pak na čelo nastoupí „Hans“ v dresu, který připomíná staré maskáče „jehličí“ a odvádí tam neskutečnou práci. Vítr, nevítr, stále kolem čtyřicítky. Jsem těm čtyřem bezohledně v háku, je mi úplně jedno, kdo zůstane na větru, hlavně abych to nebyl já. Libuji si, že jsem se v tom Litvínově zmáčkl a dojel je. Na horizontech trpím, ale visím. Na posledním bufetu „Hansovi“ skládám poklonu směsí němčiny a angličtiny. Fousatý obličej se tlemí od ucha k uchu
  Mám strach z Lukova. Při nájezdu na něj kašlu na vše, shodím jeden pastorek a lámu to ze sedla. Jsem kyselej, ale jsem na vrcholu prvního schodu. Druhý schod to samé a je to! Nohy netvrdnou, jedou dál.
  Milešov – poslední kopec, ale to letos neplatí. Chvíli po výjezdu z Milešova odbočujeme doprava. Po hnusných schodech nahoru. Nelíbí se mi to. Stejně jako celý nový dojezd do Teplic. Kopce mi už lezou krkem. V jednom z těch schodů mě předjíždí holka s klukem. Nemám sílu je hákovat. Jakmile ale přijde rovinatější terén, i třeba s větrem, mám je. Síla stále ještě je. Příjemné zjištění. Ve sjezdu jim ujedu.
  Před Teplicemi mě dojíždí další Němci, tři. Bezva, nepojedu sám a možná bude i cílový spurt. Poctivě se zašívám, zdají se být silní. Jsme v Teplicích, na silnici značka 1 km do cíle. Neznám dojezd, nevím kde jsme. Objevují se plůtky a už poznávám cílovou rovinku. Němci se řadí vedle sebe, jakože „kameradenankunft“, cha cha cha. Do cíle se spurtuje. Nechci je zkušeně zaříznout ze zadní pozice, tak najíždím taky vedle nich a řvu „go, go, go“ snad to pochopí. Pochopili a vyrazili. Jen jeden mě dal, tak co celkem jde. Byli ze střední trasy, odhadem o dvacet let mladší. V cíli se tvářili spokojeně, poděkoval jsem jim za pomoc při dojezdu do Teplic.
  Chvíli mi trvalo, než jsem se vydýchal. Rozhlížím se po celém cílovém prostoru a hledám typické oranžové dresy. A nalézám. Jsem v cíli.
  A třešnička na závěr: při vyhlašování vystupuji na stupně vítězů, na třetí místo. V týmech. Jakožto člen dobrého týmu jsem se dostal na podium, i když jsem tlustý a jezdím pomalu. Paráda!
  
  
  
• Strejda – Krušnoton 2018
  
  Na začátku srpna je vždy na čase razantně zvýšit zátěž. Letos to vyšlo na trojboj Posázaví – Zlaťák – Krušnoton. Nejtěžší z toho bylo Posázaví. Ve spolupráci s Pepou Krajčíkem jsem neměl čas vydechnout ani na rovinkách ani ve sjezdech. Přece takové závodní nasázení v červenci scházelo a pro tělo to byl docela šok. Zlaťák už byl o poznání lepší, obzvlášť ke konci se mi jelo dobře. A bylo mi až divně, že po Zlaťáku jsem necítil ani krizi, ani úbytek sil. Zřejmě jsem flákal :).
  Předpověď počasí na sobotu naposledy sleduji ve čtvrtek a je mimořádně příznivá, dál už to neřeším, ani neberu s sebou takové zbytečnosti, jako návleky, vestu nebo pláštěnku. RiC zařídil přespání v Teplicích, paráda, stačí vstát v 5.
  Ráno je příjemně svěží, ale vím, že až se to rozjede, zima nám určitě nebude. A mam pravdu. Z počátku se jede jako vždy ostřejší tempo, v prvním kopci si zjišťuji, že jsem docela poodjel Lence, tak chvilku tu čekám, ale lidí je kolem pořád hodně, a pod Neznabohy se docela dobře vezeme ve velké skupině. V kopcích nikam nespěchám, ale i tak stejně nahoře musím chvilku počkat, abych pak na rovinkách tahal, co se dá. Něco podobného jsem zažil kdysi před lety s Honzou Marešem. A tak se mi kopce jedou moc dobře, pořad se toho užívám, a pozoruji krajinu. A krajina vypadá hodně nezvyklé: takhle vypálené Krušně hory jsem ještě nikdy neviděl, na hřebenech to je jako ve stepi někde na Ukrajině. Ve stoupání na Nakléřov projíždíme Knínice, vesnička zajímavá svým kostelem ale hlavně tím, co se vedle toho kostela nachází. Nějakou dobu tu měli svébytného faráře, který zavedl tradicí: pokud vesničan někoho zabil, tak musel vytesat z kamene kříž a na tom kříži zobrazit vražední nástroj. Nevím, zda pak ten hřích se považoval za úplně odčiněný, nebo jen hodně odlehčený, ale vidím tu čtyři kříže, dva z nich mají vytesaný nůž, jeden luk, ten čtvrtý jsem nerozeznal. Sjíždíme dolu a začínáme se míchat se střední trasou. Jsou ještě čerstvé a hodně jich nás s nadšením zdraví. Hlavně při stoupání na Komárku. Tohle mne trošku hecuje a pak na vrcholu čekám na můj vkus až moc dlouho, příště budu muset v kopcích zvolnit, ať zbytečně nemrznu nahoře. Ale pak už pozorují spíše černé mraky, co se zhušťují nad hřebenem. Před Cínovcem začíná pomalu kapat, u bufetu už je z toho regulérní déšť, ale když se pouštíme do sjezdu – liják s kroupami. Když to mlátí do holých rukou a stehen – bolí to jako čert. Ze silnicí se stává řečiště, kola jedou celým ráfkem ponořené ve vodě. Sjezd je tu naštěstí docela přehledný, zatáčky nejsou prudké, dá se to zvládnout. Dole se ten liják poněkud zesiluje. Téměř nevidím silnici před sebou, začínám přemýšlet, zda to nezabalit. Je tu teplej, než na hřebenu, ale stejně se začínám klepat, jako na smilování čekám na další stoupání, na Mikulov. Tady se konečně daří zahřát, mraky se trhají, slunko a před odbočkou na Fláje už je i suchá silnice. Nu a dál to už to jde jako po drátkách: Lenka už se pořádně rozjela (vždycky se jí líp jede druha stovka, než ta první, ale třetí – to už jde úplně samo). Mně se jede pořád velmi dobře, dnes nemám ani jednou křeče, Dlouhá Louka mí nedělá žádný problém. Však ze zkušeností z minulých let mam hrůzu z Lukova. Ale Lukov jsem vyjel, skoro jsem se toho ani nevšimnul. Akorát ten nový dojezd nás trošku zaskočil: přece jen dříve to bylo skoro pořad z kopce a po dobrém asfalte, kdyžto teď je to taková klasikařská koncovka. Pěkně zvlněný, samá zatáčka a občas i rozbitý asfalt. Ale chápu to, pořadatele chtěli tu trasu udělat tak, aby se nemusel rozhodovat cílový spurt, ale úniky. My to holt taky nakonec zvládli a šťastně dorazili do cíle. Jsem rad, že jsem po několika letech zas odvážil na 250 a děkuji Lence, zvládl jsem to díky ní lehce a s přehledem. Právě tohle mne zřejmě chybělo na Mamutu. Už se těším za rok zas.