Letos je to pro mě vypečená sezóna, na milovaných maratonech jsem kolaboval a Beskyda už jsem odpískal úplně. Tělo se braní, zažívací ústrojí nechce pracovat, tak jak by mělo. A v hlavě se to překlopuje do stavu odpočinku, chuť na kolo se pomalu ztrácí. To nejkrásnější období a já stojím opodál. Tak taky na mě došlo…
Kapr s Camrdou mě ale v květnu nalákali na časovku trojic a stále mě hecují, to musíš s námi dát. S Mlhošem dokonce domluví zapůjčení jeho časovkářského raketoplánu. Přemáhám se, a ještě chci bojovat. Vyladit kozu na svoji postavu, vyměnit přední píchlou galdu v servisu u legendy p.Šáry a zkusit objet barák. Děsný stavy, vůbec to nejede, všechno bolí. Ale je úterý, 3 dny do časovky a na kruháku čekají natěšení orange TTT borci.
Polet do Poděbrad mi jasně ukazuje, kde je moje výkonnostní místo. Ale jsou i chvíle, kde se to zase ve mně probouzí, ta rychlost a jak ta koza s diskem jede, je parádní pocit. Večer ale stejně píšu mým dvěma tahounům, ať si zkusí najít na pátek někoho jiného. Jsem ale rázně odmítnut, že si to chtějí užít jedině se mnou. Zodpovědnost a nervy při pomyšlení na pátek mě ženou ještě do sedla ve středu s Pirátem a Profesorem. Je to let, zase parádní pocit, i když málem v závěru nedojedu domu. V očekávaní pátečního průšvihu ještě leštím kozu s Vokynovým heslem, čisté kolo = rychlé kolo.
Zavadilka hostí vybranou společnost časovkářských es. Jeden okruh na zahřátí, to ještě stíhám střídat mým dvěma excelentním kumpánům. Kapr tady zná každý kamínek a radí, jak co projet a kde nebrzdit. Boční vítr si s diskem docela pohrává, ležet v kokpitu, mi někdy dělá docela problém. To bude peklo… Start. Překvapivě jsem zacvakl na poprvé a začátek jsem tedy nepodělal. Pak ale stačí 5 kilometrů, ve kterých jednou vlezu na špic, abych už jen řval móóc a hop při střídání. Totální kaše v háku. Překvapivě rychle jsme nějak dojeli MTB Vlčáky, povzbuzujícího Profesora, Piráta a Lukeho jsem vůbec neregistroval.
Čumět jen na pastorky Kapra a Camrdy a odezírat kolik ještě kilometrů zbývá. Minimálně 5 x jsem musel kluky zbrzdit, jinak by mě odjeli. Jediný brdek na okruhu, ale vcelku stíhám, anebo jedou solidárně mé tempo. Pak sjezd dolů, kde vypínám mozek a buším do toho co to jde. Točku v Kyškovicích po sjezdu bez brzd, aby nás to vyneslo do následujícího magnetu. Kapr povzbuzuje, já hubu olepenou, tělo vymáčklé jak citrón, ale cíl se blíží. Ještě zkusit rozjet spurt, ale pak na mě zase Camrda musí počkat, abychom dojeli týmově do cíle.
Uff to bylo tedy řemeslo, parádní zážitek, i když jsem to klukům pokazil, výsledkově to bylo hluboko pod jejich možnosti. A právě proto mají můj neskonalý obdiv, že se pro mě obětovali a umožnili mi zažít tuhle časovkářskou vysokou školu. Děkuji Karlové, mám Vás rád
, snad Vám to někdy ještě oplatím!