Luke –
Klikovy vrchy na vrcholu blaha
Tak Klikovy vrchy jsem jet nechtěl, pak jsem zkusil Kolem Posázaví a změnil názor. Vlastně jsem se začal těšit. Po vzoru naší legendy jsem si v sobotu dal na rozjetí Václavskou jízdu a tak se ráno vydávám do Lán pln optimismu. V Bechyni se mi po sobotním závodě jelo skvěle, tak to samé čekám dnes. Na zem mě trochu vrací první brdek hned za kruháčem na startu. V profilu skoro vidět není, ale na silnici vypadá nic moc. Tady se zaspat nesmí, prudká část je krátká, toho se nebojím, ale následuje ještě magnet a já nejsem dojížděcí typ, tady musím být v balíku, pokud možno aspoň v půlce a beztak to bude bolet. Nadšení trochu opadá a to je dobře, s nadšením před startem mi to v závodě zatím nikdy nešlo.
Startujeme přesně v 11. Zvedám se už na kruháči a jedu, prudká část za mnou a já jsem tam, kde jsem odstartoval, to je dobré znamení. Nicméně se fakt jede, takže si sedám, jen abych hodil těžší převod a zase se zvedám. Jedu to vestoje až na vrchol, všichni kolem sice spokojeně sedí a já už závodím, ale co už. Můj cíl je tady být a to se daří. Za chvíli už sjezd a když se to srovná, přichází opojný pocit. Ani nešlápnu, jen se vezu a přesto pořád přes 40 km/h. Vedle mě si lebedí Tomáš Kotrlík ve žlutém dresu, jsem kolem 20. místa a vím, že tohle se fakt povedlo. Jak na Doksech, takže připomínka nezrakvit se v dalším kopci. A ten je tady, tak někdy snad nashledanou, bylo mi ctí. Z čela se to zvedá, já si jedu radši svoje a doufám, že se ke mě někdo přidá.
Nikdo se nepřidal, ale přece jen to pár lidí vysypalo, takže mám magnet před sebou. Docela jede, tak si nastoupím a v brdku u Nového Domu konečně těch nekonečných 50 metrů zalepuji. Před námi nikdo vidět není, ale začínáme točit a z Městečka je do kopce čas i probrat strategii na zbytek závodu. Pozdravit fanynku, která mi přeje ať se mi dobře šlape
Na vrcholu kopce předjíždíme dalšího odpadlíka, který čeká na druhý balík až moc okatě a magnetem se stávají další dva. Zprvu si myslíme, že jsou to turisti, pak turisti na elektrokolech, ale pak musíme uznat, že asi taky závoděj a je docela fuška je sjet. To se ale daří a ve čtyřech je to pro mě vysněná grupa. Ale moc si jí neužíváme, protože je tu čelo druhého balíku. Nepleteme se jim do boje a chytáme až další skupinku, kde se jede o 11. místo... překvapivě je tu docela málo lidí, chybí Kapr a nepřekvapivě je tu pár lidí z prvního balíku. Kluci jedou pěkný bomby a snažej se to navětru ještě víc natrhat. To se místy daří a pár lidí z prvního balíku to vzdává. Jede se lajna a přede mnou to odpojujou. Ale já se chci svézt, bory křičí, že tu nejsou na parádu, tak se zvedám a spurtuju do skupinky, až se nepoznávám. Sem tu akorát, když se začíná klesat. Pár brdků to ještě zpestřuje, ale můžu jít na max, a to zatím stačí. Hoblujeme levou krajnici, protože každej centimetr je znát na bolesti v nohou, kterou stojí tady být.
Konečně padáme k řece a vítr ustává. V prudké části sjezdu mi to ujíždí, kombinace strachu a toho, že to tu neznám je smrtící. Dole mám tak 50 metrů a nedělám si iluze, že to sjedu. Škoda, teď se pojede podél řeky, začíná mě to mrzet, ale vzpomenu si, že včera jsem při tom spurtu jel 50 po rovince docela dlouho a to by třeba mohlo stačit. Zvedám se a přibližuju se, minutovej sprint a jsem tam. Neuvěřitelný. Pod další kopec v téhle vybrané společnosti, to je jak sen. Tolik šrotu už dneska bylo a mě se pořád jede docela dobře. Neváhám a když přijde řada jdu na špic, snažím se tak působit psychologicky na soupeře z 1.balíku co tu ještě zbyli a nestřídaj, ale v kopci na Velkou Bukovou je mi to houby platný. Pár lidí odjíždí, zbytek se trousí nahoru a já mezi posledními. Kdybych dole netahal, jsem o jedno místo vepředu, ale zase ten pocit, že se nevezu, ale jedu s nima... ne nelituju, smiřuju se se sólojízdou do cíle a cpu se cukrama, když to zrovna jde. Ještě ani nejsem nahoře, když za mnou poznávám hlas Kapra. Čekám nějakou skupinku, ale je tu jen Kapr a Standa Hájek. Prej mám jet s nima, no tak určitě. Zkusím párkrát potáhnout, už tam nechávám vše, co mám. Sjezd do Městečka je v pohodě, ale výhled, že do cíle to už jen stoupá mě drtí snad stejně jak ty kostky na začátku stoupání. Zas je tu ta proklatá díra. Jak skončí asfalt, tak se snažím to dojet. To se daří, zůstávám ve stoje, protože když si sednu, tak už nohy nestačí. Kapr hecuje posledních pár metrů, já ve stoje tlačím kolo vzhůru rukama, nohama, prostě vším. Konečně se to trochu srovnává, jsem tam a za odměnu teď můžu s těma dvěma točit. Au. Vůbec nevím kolik, v nohách dávno není cit, kde je hrana, kde je tempo, co už je moc. Všechno už je jen strašná bolest, ale hlava je nadšená, letíme. Vždycky jdu na řadu po Kaprovi a držím jeho rychlost tak dlouho, než Standa usoudí, že už se v další vteřině rozpadnu a bez vyzvání mě radši vystřídá. Předjíždíme nějaký lidi z prvního balíku a dva se chytnou. Po chvíli je vyzývám ke střídání, pod záminkou toho, že přece nás nepovezou starší. Povedlo se, jdou na chvíli na špic a já můžu dýl odpočívat v háku, cíl není daleko a já hraju o minuty, než to nohy kompletně zabalí. Přichází sjezd před posledním kopečkem, trochu se to natáhne, Kapr na čele má náskok a drží ho i v kopci. Za ním někdo z mého balíku a já. Pak nás předjíždí Standa a vydává se Kapra stíhat. Já chvíli čekám, jestli po něm někdo půjde a pak ujíždím svým soupeřům. Dotahuji Standu, ale za Kaprem ho nepovezu, bojujou spolu o druhé místo v D. Pro mě se tak rýsuje pěkné svezení do cíle. Chvíli to vypadá, že se přibližujeme, ale pak se vzdálenost ustálí. Neskutečný jak to oba rvou, i v háku mě to pěkně bolí, ale aspoň to takhle můžu zdokumentovat, když Kapr nepíše reporty. Pořád tak 40 metrů pro Kapra. Poslední brdek a cíl, Standa se zvedá, ale na Kapra to nestačí, projíždíme cílem sedm vteřin po něm.
To byl teda závěr sezóny. Trpěl jsem a pořádně sem si to užil. Svezl jsem se v balíku, pak s Lacem Šindelárem a spol. a nakonec Kapr se Standou a jejích představení z první řady. To vše s perfektním zabezpečením, v ideálním cyklistickém počasí. Co víc si přát. Další krásnej podzimní závod, bude to fuška, si to příští rok všechno zopakovat.
Radim –
Klikovy vrchy aneb když je jízda do kopce za odměnu
Třetí zářijovou neděli se jezdí tradičně Klikovy vrchy, loni jsem se nezúčastnil, když jsem vyspával po večírku, letos jsem nevyspával, počasí bylo takřka ideální (až na poměrně silný nezvyklý východní vítr), Klára a děti jeli se mnou, že si udělají po dobu závodu výlet a dokonce se mi podařilo na 23. závodě z 26 závodě od konce konečně vyzvednout startovní číslo UAC pro celou sezónu. Akorát času na rozjetí moc není, v čase startu mladšího balíku si ještě přidělávám číslo u auta a na čas startu mého staršího balíku v 11:10 dorážím asi tak dvě minuty před.
Po startu z Lán od hřiště na poměrně výrazně pozměněné trasy oproti předchozím ročníkům, co jsem jel, se první horizont za kruhákem naštěstí moc nejede, tak se prokousávám ze zadních pozic někam zhruba doprostřed balíku, a když pak okolo sebe vidím známá jména výkonnostně podobně naladěných soupeřů, tak vím, že tady jsem dobře a víc dopředu už se ani netlačím, protože by mi v prvním kopci dali stejně pocítit, že tam nepatřím. Dokonce ve spodní části kopce z Myšiny jsem stále ještě součástí hlavního pole, i když už samozřejmě na zadních pozicích, kde to odpadá jeden za druhým, ale ani jsem nepočítal, že se budu na zaváděcí auto v tomto místě koukat ještě takto poměrně zblízka. Ve druhé části kopce čelo trochu zrychluje, takže odpadám z čelní skupiny, ale hodně lidí, které považuju za trochu lepší, než já, jsou ještě za mnou a okolo mě se formuje hodně kvalitních jezdců do cca 8 členné skupinky, jsou tu např. Jiří Vlček a Petr Tácha, který plní ve skupině funkci lokomotivy na následném přejezdu na Nový Dům a letí se tady opravdu svižně, až si v jednu chvíli i říkám, že snad dojedeme až zpátky do čelní skupiny, která je stále občas vidět tak necelou minutu před námi. Za křižovatkou na Městečko šikmo proti větru se ale tempo přece jen zpomaluje, čelo se definitivně vzdaluje a nás naopak sjíždí další skupinka, kterou přiváží další lokomotiva Antonín Čech od Starka, je tu i můj dlouhodobý rival a kamarád Petr Okruhlica, kterému jsem předtím v kopci dokázal poodjet, ale nyní jsme opět spolu. Do Městečka pokračujeme v této velké cca 16-20 členné skupině, ale stoupání na Velkou Bukovou zase přerozdělí karty. Odjíždí nám tady trojička CSK Markus Kubín, Burgr, Hájek s vedoucí ženou Milec-Jiřincovou, ale nás se formuje taky pěkná skupina osmi lidí, jsou tu Tácha a Čech jakožto výborní tempaři, nechybí Petr Okruhlica, kterého bych jako vždy chtěl porazit, což se mi většinou těsně nepodaří, takže je na co se těšit. První větší kopce dne máme za sebou, cítil jsem se v nich relativně dobře, nohy jely a držel jsem se obstojně, tak teď se těším, jak si v placatější části okolo Všetat a Panošího Újezdu odpočinu, ale ouha, ono se po rovině na větru jedou snad ještě větší kule, než do těch kopců. Tepy mi prakticky dolů neslezly ani o „ň“, navíc na tom větru je i problém, že když si byť i v háku sáhnu do kapsy pro tyčinku nebo bych se chtěl napít, tak hned hrozí, že to cukne, naskočí mi díra, a už to nesjedu. Takhle přesně se mi to stane před Panoším Újezdem, to ještě i za pomoci ostatních, které jsem tím odpojil, sjedeme, ale za křižovatkou nad Slabcema, kde se to otočí přímo proti větru chytám díru znovu, dva mě přespurtujou, aby se docvakli, ale já to už nedokážu, naskakuje mi tam 5 m, 10 m, pak už asi 50 m mezera, za mnou už nikdo, kdo by pomohl, a můžu to pomalu začít balit. Naštěstí je tu ještě sjezd přes Hřebečníky a Týřovice k Berounce, k němu se ubírají mé poslední zbytky nadějí, protože tam bych mohl ještě něco sjet, sjezdař jsem celkem dobrej, ale trvá to přeukrutně dlouho, než se silnice zlomí pořádně z kopce, z počátku se to tam pořád tak plácá v horizontech a já se tu větrám jak hovado, držku nataženou, jak se snažím udržet odstup aspoň tak cca do 100 m, ale už se v duchu pomalu loučím. V Hřebečníkách se silnice naštěstí pořádně zaklikatí, tak tady ztrátu srazím už jen na kousek, a v Týřovicích už jsem zase zpět ve skupině, ale bolelo to teda pěkně, sliny mi tečou po bradě ještě dlouho poté. A navíc dole u řeky nás to vyplivne zase pěkně roztroušené a hned je potřeba to zase sjíždět, dojedu jednoho a dál už na to nemám morál, čelo je tak ještě o 50 m dál, asi bych se na další sjíždění už vykašlal, ale v tom se okolo mě přežene Petr Okruhlica, tak to mě nakopne, vyvážím se za ním a za chvíli jsme ve skupině zpět. Pohříchu se za chvilku stejně zvolňuje a dojíždí i další, tak to byly trochu zbytečně vynaložené watty, ale to nešlo dopředu vědět, taky jsme tu mohli definitivně zaostat a už se nevrátit. Pak se to zase najednou rozjede, sice tady v údolí u řeky tolik nefouká, ale stejně to bolí i v háku a já zjišťuju, že se na následující kopec na Velkou Bukovou od Berounky docela těším, že si v něm snad i trochu odpočinu! Sice to zní divně, ale je to tak, do kopce se samozřejmě taky jede tempo, ale tak nějak vím, že tady mi to neujede. Nahoře na horizontech mám ale zase problém, doskakuju tam na dvakrát, a to jsem se chtěl jenom trochu napít. Následuje rychlý přejezd a sjezd zpět do Městečka, tam najíždím do kopec jako čtvrtý, úsek s kostkama je nepříjemný, ale naštěstí krátký, a pak už je to jenom kopec, ostatní se k nám dorazí, držím se na konci skupiny a mám toho už pomalu dost, nicméně stále lepší, než na rovině na větru, tady by mi to ujet nemělo. Ale jakmile se to trochu srovná, zase se začíná jet hrana a už mi přitom lezou oči z důlků, naštěstí je to tady s větrem šikmo zezadu, tak to pomáhá se udržet, ale jednou jsem za sebou i tak trochu odpojil Igora Kubína a měl jsem trochu strach, že už ho zpátky do skupiny ani nedovezu, ale podařilo se. Za odbočkou na Nový Dům dojíždíme dvojičku a k Igorově radosti je jeden z dojetých Josef Burgr, jeho stájový kolega a zároveň soupeř v boji o první místo mezi dědkama (kategorie E na 60 let). Myslím, že Josef už byl trochu vyvětranej a ani pořádně nezalovil, takže tady Igor na účasti v naší skupině to první místo asi zlomil ve svůj prospěch. Následuje sjezd zpět do Myší díry, původně jsem tady chtěl něco zkusit, jako nasadit nějaké tempo a zkusit s někým odjet a vypracovaný náskok udržet v posledním stoupání až do cíle, není to zase takový kopec a mohlo by mi to tady celkem sedět, a když se o nic nepokusím, tak mě pak ve spurtu všichni předjedou. Nakonec to, co jsem měl sám v úmyslu, za mě udělá Igor, ovšem určitě razantněji, než bych to udělal já, nastoupí si ještě ve sjezdu kousek před dolíkem, za ním se vyváží Běhounek, já jsem dole na mostku na třetí pozici, za mnou je Petr Tácha a pak už mezera. Petr mě předjede, snažím se ho uviset, daří se a za chvíli jsme u těch prvních dvou, za námi 50 m díra, tak to vypadá nadějně. O tempo se nejvíc stará Petr, pak Igor, zbylý kolega a zejména já špicí spíše jen projíždíme a hned zase odstřídáváme, už není moc kde z čeho brát, ale náskok se nezmenšuje, spíše naopak, takže do finálního horizontu před cílem už je jasné, že nás zezadu nikdo nesjede. Asi 200 m před cílem ti tři zvedají zadky a jdou do spurtu, Igor si jede za svým vítězstvím v kategorii, my zbylí už soutěžíme pouze o čest, nechávám je ale jet, stejně bych na ně už neměl a jsem i tak spokojený, bo jsem úkol splnil a větší část skupiny zůstala za mnou. Udělal jsem to zkrátka v tom závěru tak, jak jsem si naplánoval, povedlo se (hlavně tedy díky nástupu Igora, ten můj by asi nebyl tak razantní a dojeli by nás), tak tedy Babí léto a Klikovy vrchy budiž pochváleny!
Stopky se zastavují na údaji 2:19:37 h (30,94 km/h), v absolutním pořadí balíku mi to nakonec stačí na 25. místo ze 45 (17. ze 33. v pořadí UAC bez příchozích), zvítězil Pavel Petr (CK LOKO PARDUBICE) v čase 2:06:30 (34,15 km/h) těsně před Martinem Slaníkem (LAPIERRE) a Miroslavem Horváthem (AC Sparta Praha cycling akademie).
::
Propozice
:: Celkové výsledky
:: Diskuze ::
Foto ::
Relive ::
Flyby