Luke –
Papírák v blátě
Na tuhle prasárničku moc dobrý vzpomínky nemám. Loni ve výhni hrozný výbuch a v cíli na hraně kolapsu, to rozhodně opakovat nechci. Navíc v kalendáři hned po Beskydu, budu mrtvej. A i kdyby ne, moc dobře si vzpomínám na borce s dvojnásobným výtlakem, co štěrkem jen proletí a já se tam beznadějně snažím přenést nějaký watty na sypkou podložku. Letos navíc ještě o pár kilo lehčí a jak by řekl Bejk: "Co by tam takovej papírák dělal." Ne, fakt jsem jet nechtěl. Ale Oťas na Zlaťáku nesměle straší Starkovcema, co nám šlapou na záda v týmovém hodnocení UACu. Tak to ne. Ve čtyřech se snad sejdem, tak to bude dobrý, dyť na výsledku až tak nezáleží, hlavní je pobrat dost bodů.
Po Beskydu mažu večer domů a v euforii z auta volám Oťasovi a potvrzuji zítřejší účast. Jak to položím, vjíždím do bouřky a pršet bude asi celou noc. Tak to bude pecka na těch polňačkách. Doma nemám ani sílu něco řešit, výbava zůstane v autě a ráno rovnou pokračuju. Žádný spekulace s kolama, nebo vzít zimáka, tohle prostě musí jednice oddřít, dyť já se taky neflákám. Nabírám Oťase a za chvíli už parkujeme ve Vinařicích. Chce se mi spát. Jsou tu ale Vlčáci, tak by bodový přísun měl být zajištěn. Díky za to borci! Po registraci máme spoustu času, ale ukecám to jen na minimální rozjetí.
Start pěkně na pohodu zezadu, plán je držet se u Oťase a pomoct, až se to roztrhá. Překvapivě není nějak extra tlačenice, a tak nějak na automat začíná tradiční budování lepší pozice. Oťase mám za zadním kolem, tak jen občas zkontrolovat, jestli je tam. Předjeli jsme docela dost lidí, balík se postupně trhá, tak skáču odpadající, občas si docela dávám, ale už se mi aspoň nechce spát. Vždycky bezpečně chytím odjíždějící ocas balíku, a tak se v klidu vezeme až před první blátivý sektor. První půlka ještě jde, pak přijdou louže přes celou cestu. Všichni se snaží vyhýbat, ale každý další to má horší, jak ti předním rozrývají bláto kolem. Po jedné takové objížďce končím zabořen v poli snad 10 cm hluboko a jet se nedá. Pole pohltilo i vycvaknutou tretru. Všichni kolem nadávají na ten humus.
Než se vyprostím, mám docela díru na Oťase, ale jeho taky zdrží zapadající borci před ním, takže mi moc neujel a ještě před koncem sektoru ho dojedu. Bohužel žádná pěkná skupinka se nerýsuje, jen dva borci před náma. Sjedu je, ale Oťas ještě řeší nánosy bahna všude možně, tak chvíli trvá než se rozjedem. Další sektor je tu hned, volíme opatrnější taktiku při vyhýbání se loužím a na asfaltu zase sjíždíme dva uprchlé borce. Cestou zpět do Dobrovic nabereme ještě pár lidí a na Kovárnu najíždíme bezpečně z čela skupiny. Kostky jsou v pohodě, kolem bouří diváci, jen poslední část bez tvrdého podkladu už dost klouže, takže oba po chvíli vycvakneme. Následuje výjezd kopce v Bojeticích. V televizi to před týdnem vypadalo jednodušší, teď po MČR zbyli jen vzkazy na silnici pro Hirta a Štybyho. I tak na nás dýchá ta atmosféra, obzvláště, když je kolem tolik lidí a všichni velmi hlasitě fandí.
Po krátkém oddechu je tu další úsek, podél cesty stojí první závodníci s defekty, je tu i sanitka. Libujeme si, že to sice nemáme v balíku, ale aspoň v klidu. Po nájezdu na asfalt začínáme sbírat jednoho borce za druhým a když je nás asi 6 snažím se přesvědčit zbytek ke svižnému střídání. Bohužel to vydrží pár minut a pak to někdo zkazí, přestává se jet, nebo se nesmyslně nastupuje do brdků, nebo na sektorech po polňačce. To mě štve, a tak po pár pokusech radši jedu sám stálé tempo. Dojíždím docela početnou skupinu s Pepínem a pak se chvíli vezeme bez nějaké přílišné aktivity. Už je nás přes 20, tak to jede i samospádem. Přichází Mcelák a zrovna jsem na špici, tak se snažím jet nějak přiměřeně, aby se nikdo nesnažil ujet a zároveň byl Oťas v pohodě. Jeden boreček na orange kole nastupuje, ale naštěstí nikdo další, tak držím tempo. Oťasovi to evidentně svědčí, tak si najíždí vedle mě. Probereme náš stav a délku kopce a už jsme nahoře. Z původní grupy zbyla sotva půlka, tak si vlezu na špic a odvážím naši skupinku do bezpečí.
Před Louční ještě levá a sjezd přes Stodce, abychom si užili ještě jedno stoupání. K mému překvapení je tu ještě větší hukot než na Mceláku. Lidi rozjíždějí sirény, řvou přes megafon, jeden šílenec dokonce chvíli běží vedle mě, cosi řve a tlačí mě, jak někde na Zoncolanu při Giru. Neskutečněj zážitek.
Nahoře zas sjíždíme borce na orange kole, který má pořád zaječí úmysly. Tak toho bych chtěl zaříznout v cílovém kopci… Nabíráme poslední korálky. Když vidím před námi ještě dva, zase lezu na špic a jedu potřebné tempo. Přichází pár sektorů po písku, nebo i takové hezké dlažbě. Hlavně žádné louže, takže se jede fakt dobře. Užívám si to, až předposlední dva úseky to je zase peklo. Bahno už je všude, kolo plave ze strany na stranu. Jen na dně kaluží to neklouže, ale za tenhle trik se platí pořádným průplachem treter. A to už to vypadalo tak příjemně. Po dlouhém úseku najíždíme na asfalt, skupinka se zase trochu zmenšila, ale Oťas tu je pořád bezpečně. Čekáme už jen dojezd do cíle, všichni se začínají šetřit na poslední kopec. Ono ne, že by do teď nějak extra makali… Tak zase chci trochu potáhnout, ale než najedu do čela cítím plavbu po zadním kole a už to drncá... No tak to není dobrý, loučím se s Oťasem, teď už to zvládne sám a já stavím u krajnice. Oprava moc nejde, čeho se dotknu je od bahna, matka na ventilku skoro nejde odšroubovat. Bahno je i v brašničce s nářadím, nechápu.
11 minut na výměnu zadní duše není nic moc, kolem projíždí Čespa, který si asi taky užil. Já nasedám a pokračuju dál. Ale v Dobrovicích znovu nepříjemný plavný pocit a zadní kolo opět nevypadá moc dobře. Další duši nemám, jen lepení. Zkouším po tom chvíli jet a asi by to šlo, ale ještě je tu jeden dost rozsekanej sektor, a to na poloprázdným kole dát nechci. Chci to jen doplnit bombičkou, ale koukám, že je něco s ventilkem, protože to utíká kolem něj. To je docela dobrá varianta, a tak jen měním ventilek a modlím se, aby duši nic nebylo. Do toho začala hrozná průtrž, takže se rozhodně nehodlám flákat a jedu co to jde. Poslední kopec tak dávám docela v tempu a brodím se potoky vody vzhůru. Přes brýle už není vidět a vody je všude tolik, že kolo už ani není od bahna tolik, jako když jsem měnil duši. Zvláštní konstelace, a přesto se dostavuje neuvěřitelná euforie a užívám si tenhle marast cestou k cíli. Předjedu ještě dva lidi, kteří ale spíš už bojovali sami se sebou a konečně je tu pípnutí cílové brány. Splněno a rychle domů.
Anebo ne? Oťas hlásí, že je druhý v kategorii a jel až do konce o vítězství. Takže ještě počkáme na vyhlášení, pokecáme a pak se konečně vydáme domů. Krásný zakončení bláznivého cyklistického týdne. I když se musím smířit s tím, že to závod pro mě není a asi nikdy nebude, líbilo se mi to. Ta atmosféra kolem byla naprosto jedinečná, to jsem nikdy nezažil.
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto