Akce Krakonošův cyklomaraton 2021

Akce Krakonošův cyklomaraton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2021-06-19.

Nejdelší varianta má délku 142 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby :: Cyklover

Historie: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020

• Dreamer – Spalujici zar a snih v Krkonosich
  
  Krakonosuv cyklomaraton slibuje tropicke teploty, coz budi obavy asi vetsiny ucasniku vcetne me. Hlavne je ale dulezite, ze se vubec uskutecni, pred mesicem dvema bych tomu prilis neveril. Pripravu na vedro delam v tydnu na ROUVY, kdy si zamerne davam jizdy na trenazeru v domaci saune. V patek se jdu odpoledne jeste na hodku a neco probehnout, takze na vedro bych mel byt pripraven. Ranni cesta s Mlhosem a Camrdou probiha poklidne, stihneme kafe u benzinky nekde za Hradcem. Kafe si ale setrim s tim ze ho dopiju az pred startem. Prezentace taky bez komplikaci, covid self report odevzdany. Nasleduje moje i pres upozornovani od Strejdy ze jdu spatnym smerem tradicni navsteva damskych toalet. Dnes by to asi slo na panskych, ale zvyk je zelezna kosile.
  
  Moc se ani nerozjizdim, v tom horku ktere zacina narustat to nema cenu. A tak uz pul hodiny pred startem stojim mezi prvnimi na startu, pekne ve stinu pod reklamnim bannerem. Za chvili je plno, stojim vedle McHammera. Vidim stare zname tvare, par jich tradicne drze jde zepredu do predni lajny. O to vetsi respekt Kolikacovi a Lukovi, ktere jsem od rana nevidel a pak se najednou vedle me objevili par km po startu. Vyjezd z mesta docela v pohode, ale balik cita pres 300 jmen. Jede se mi docela dobre, ale sance napit se moc neni, prave kvuli velikosti baliku. Docela se propracuji i dopredu a kdyz prijde prvni brdek na Stachelberg, tak si rikam ze docela pohoda a najednou mam na vrcholu mensi diru. Coz si rikam ze snadno zalepim, ale kdepak, najednou se ohlednu, za mnou nikdo, prede mnou dira. Jedu tak naplno, jeste byla sance dojet M. Vodaka, ale i ten mi poodjel. Jedu tak ve dvou s jednim borcem, celni balik kde bude pres 50 lidi pred nami. Nasleduje 10min casovka dvojic naplno, ale nakonec ve sjezdu celo sjedeme, kdyz se zvolni.
  
  Teplota atakuje 30 stupnu a vice, ale ja jsem happy v celnim baliku. Konecne sance trochu se napit, dam i gel, ale na nejake vetsi jidlo to nevidim. McHammer hlasi ztraceny bidon, dam mu parkrat loknou z meho. Jeste jeden kopecek, ale ten uz uvisim, presto se po sjezdu a pred najezdem na kopec na Pomezni Boudy po rovine obcas dost leti. I tak je cas na kratky pokec s B. Pruchou nebo V. Nezerkou. Kdyz se ale naleti do prudsi casti kopce, uz si radeji vystupuji a jedu svoje tempo. Coz bylo jedine dobre, kopec je tezky, misty hodne prudky, takze se balik stejne deli na male skupinky. Mam cas vsimnout si i zbytku snehu na Snezce, pokud me tedy nesalil zrak. Nahoru tak vyjedu v mensi skupince 3-4 lidi. Bohuzel predavka bidonu od McHammera doprovodu nevyjde, zastavuji, rozjizdim se, ale nakonec chytam bidon na obcerstvovacce. Sjezdu dolu z Pomezek, predjede nas vedouci jezdec M. Kollert z kratke trasy, ale tesne se ho nepovede zahakovat, jeste vidim, jak se za nej zavesi Vitek Novak, ktereho jsme cely kopec na Pomezky nahaneli.
  
  Odbocka na Pec pod Snezkou, jedeme ve trech, citim ze piju malo, takze piju co jeste mam. Na jidlo porad chut moc neni. No popravde nejlip se necitim, navic mi prijde ze mi zajela tak o pul centaku sedlovka (doma po sundani nalepovaciho cipu potvrzeno), coz psychicky neprida. Nicmene vyjezd na Prazskou Boudu me letos az tolik neboli, ale samozrejme ho v tom vedru jedu v ramci moznosti s rozumem. Nahore nutna zastavka na minutku a doplnit oba dva bidony. Pokracujeme dal, rozbity sjezd, nic se tu nezmenilo. Po dlouhem sjezdu se spojime ve vetsi skupinu asi osmi lidi a valime dal. Rozjede se slusne tempo, kdy mam obcas problemy. Dojizdime M. Vodaka. S kazdym napitim vody citim, jak se hned jede lepe a je uplne jedno, ze ta voda je tepla a hnusna. Pod kopcem na Hoffmanovy Boudy dojizdime okoraleho McHammera, posleze J. Hradeckeho. Davam posledni energetickou tabletu, coz je treba, protoze kopec se porad jede slusne tempo, takze lidi postupne odpadavaji.
  
  Zaver po rovine a pres sjezd v Hradecku se uz clovek vidi v cili, coz dodava sily. Par km pred cilem se zacne v nasi skupince nastupovat. Vsechno zachytim, ale sam uz sil moc nemam, takze v brdku pred kruhakem mi par lidi odjede, ale za mnou taky nekdo zustal. V cili 42. misto, ale minuta a pul od TOP30, takze to neni vubec spatny vysledek. V cili mam slusne vymleto, HotGeoorge ma loket od krve, Kolikac s Lukem dojizdi par minut po me a jdou se koupat do reky, kam chci jit s nimi, ale do toho mi zvoni mobil a Camrda se pta kde jsem, ze se jede domu. Jelikoz jsem nemel na rozdil od kluku krece, koupel v rece si nechavam na priste. Vyzvednu testoviny s gulasem, mam tu i to nevypite kafe, vse si vezu do Prahy. Pred Hradcem v aute mi je fakt blbe, az pustena klimatizace me vraci do hry a nez dojedeme do Prahy, dokazu snist i jedno jablko. Kafe radeji vylevam, testoviny si snim ted po sepsani reportu. Tak aspon ze to prislo az po dojezdu, protoze to horko dnes radu hodne dobrych lidi slozilo. A prave diky nemu to byl mozna nejtezsi Krakonos, co jsem jel. Dnes tak za me neslo az tak o vysledek, ale o to dojet se cti a nejit pres hranu, na ktere jsem i tak dnes chvilemi balancoval. I presto to za to dnes opet stalo a zavod splnil vsechna ocekavani!
  
  
• Kolíkáč – Upečen do křupava!
  
  Znovu se roztočil! Maratónský kolotoč, na kterém je jízda tak opojná a nechce se vysednout. Točit se za pocitem, který se nedá nikde koupit, ale o kterém se vypráví snad na každém švihu. Už týden před startem projíždět všechna úskalí sobotní války v Krkonoších, aby pak přišel první error při cestě tam v autě. Tak se zakecat s Lukem a Kaprem, až valíme na Náchod a směr Polsko. Do toho volá Strejda, že nám drží flek v klimatizovaných garážích. Zapnout navigaci a valit po úzkých okreskách. V 9:04h vjíždíme do chladivého podzemí a ťukáme si pro štěstí se Strejdou. Strejda a Kapr jsou moje vzory, nedívat se do občanky a nevyměknout, neskutečný, jak to furt dávají.
  Prezentace a pozdravy se známými tvářemi. Namazat celé tělo chladivými emulzemi, vyrážíme do tropického pekla. Beru silniční kombošku, nechci tahat ty tradiční kšandy do těch kopců Krátký rozjezd, pozdravit Camrdu s Mlhošem a najet zezadu do koridoru. Před námi určitě 200 lidí. Ale chci být s Lukem od začátku do konce, takhle si to plánujeme celou zimu. Po hodně dlouhé době na něco čekám a koukám na ubíhající čas. Bez mobilu se to strašně vleče. Jo někde jsem to četl, že vlastně v dnešní době neumíme čekat, tak teď si to vychutnáváme. Už aspoň popáté si ťuknout pěstmi pro štěstí s týmovým kumpánem a rozdmýchat lepidlo, které nás snad bude spojovat. To je rituál, bez kterého by to nebylo ono. Konečně prásk!
  Stojíme, až po hodně dlouhé chvíli se rozjíždíme. To čelo už je na prvním kruháku, letí mi hlavou. Háknout za oči Luka a sunout se dopředu. Široká silnice tomu nahrává, a i první brdek, který nám vhání do plic pořádnou dávku tepla. A daří se, najednou vidíme Dreamera a Kapra, pozdravit se a popřát si štěstí. První mini únik nějakého černého závoďáka, do sjezdu se to rozjíždí, ale točka před železničním přejezdem naštěstí v klidu. Za kolejemi čekám první kopec, ale zatím jedeme pozvolným údolím. Sledovat Luka a Dreamera, cítit vedle sebe Kapra, takhle jsme si to přáli. Občas zúžení kvůli proti stojícím autům, ale žádný smotek jsem nezaznamenal. A je tu konečně kopec, soustředit se jen na sebe, tady se možná nejvíce rozhoduje. Registruji Pavla Popiolka, Luke na blízku, zatím se nepropadám a nohy jedou. Sjezd do Prkeňáku a znovu nahoru. Už se to od čela rozpojilo, ale pro mě je důležitý Luke a Pavel. Cedule Žacléř, trpím za zadním Lukovým kolem, ale pro tuhle bolest jsem tady. Je to opojné utrpení, jelikož Luke visí za Pavlem! Tak tohle se povedlo!
  Valíme přes náměstí a před námi větší skupina. Pavel, Luke + jeden si to berou na starost a po odbočce z hlavní jsme součástí skupiny, no skupiny, spíše balíku. Sjezdy jezdím zezadu, kola mlátí do rozbitého asfaltu, raději se držet dole za oblouky. Konečně rovnější úsek a hladší asfalt, napít se a spláchnout prach ze Žacléře. Vidím červená světla doprovodných aut, kdyby na špici bylo více borců se zájmem si to sjet, asi by to nebyl problém. Takhle se tam jen nadává, že se neumí jet v kolotoči. Já se dávám do kupy a připravuji se na brdek u Prkeňáku, kde mi před rokem odskočil Kapr, když to přede mnou lehlo. Tak raději si najet na špici a pozdravit se s maratónskými borci, je tu třeba starý známý Rosťa Lesniak.
  Začátek se povedl, padáme znovu k Úpě, skáčeme rozbitý přejezd a na hlavní směr Svoboda se připravujeme na první hit Krakonoše a to Pomezky. A zdá se, že se připravují všichni, jelikož se vůbec nejede, znovu v dáli vidět čelo, ale není společného zájmu ho sjíždět. Navíc fouká proti pěkný horký fén a představa Lysečin, Albeřic a Malé Úpy mi nedělá vůbec dobře. Luke operuje vepředu, musím taky, zkusit jet s nejlepšími z tohoto balíku. Pavel P. taky nenechává nic náhodě a určuje vrchařské tempo. A vypadá to, že jsme motory vyladily na stejný výkon, chrochtám si blahem na převod 36x32. Spalující vedro, jen naděje, že na Pomezkách by měla být menší teplota, mě drží vepředu. Luke asi kousek za mnou, doteď nevím, co mi vlastně více vyhovuje, jestli mít tu jistotu, že je za mnou anebo se dívat na orange zadek před sebou. Další a další stojky, které pokračují v lese, dávají nohám pěkné záseky. Ale my závodíme, aspoň to tak cítím, nekoukám na budík, jen na soupeře okolo mě, je tu i Vláďa Kloz, ten, který nechytatelně odjel na Benecko před pár týdny a dnes mu rajtuji za zadním kolem. To jsou pocity!
  Konečně je tu sjezd, Luke jde přes, řveme po sobě povzbudivé hlášky a padáme do Malé Úpy. Tady to nechce udělat taktickou chybu, jdou už přes nás nejlepší z krátké trasy a s nimi se po rovině dá odjet. Další 20% stojka, kde pozdraví skvěle letící Kuře z krátké a pak už jen znovu háknout Luka a valit k bufetu. Ale vypitý jen jeden bidon, na Pražskou tahat dva se nechce, tak se domlouváme, že to riskneme. Já nakonec chytnu jeden za jízdy a sletíme rychlým sjezdem na rozdělení tratí. Bohužel lidi z krátké nám dovezli soupeře, které jsme nechali na Pomezkách, takže k Peci je nás kolem 20 lidí. Je tu i pozdější vítězka Šárka Macháčková, která jede famózně a je další motivací, stejně tak jako Jirka Šrain nebo Pavel P. S Lukem si sdělujeme, že nás stav těla pomalu spěje k totálnímu kolapsu, začínají první náznaky křečí a pálení chodidel. Ordinuji si magnesium ze zadní kapsy a tu vařící břečku z bidonu, ale člověk nesmí polevit v ostražitosti, stále to mírně stoupá a každá mezera se čím dál tím hůře zalepuje. V Peci je jako v peci, už parking dělá problém se zvednout, natož, když nabouráme do té hrůzy jménem Pražská.
  Zabzučí nejlehčí převod a děj se vůle boží, tady se nedá závodit, tohle je opravdu jen o vyjetí. Podvědomě sleduji ty před sebou, především bílý dres Pavla, který jede znovu famózně. Luke zapadl někam za mě, ale věřím, že to má na kousek a nejpozději ve sjezdu si mě dojede. Nemám vůbec odvahu se nějak otáčet, abych nespadl. Fandící diváci dělají skvělý kotel kolem trati, tak tohle nabíjí! Konečně se to rovná a je tu ostrá vracečka a poslední zub ikonického stoupání. Auuuu do lýtka mě něco kouslo, pomalu to rozjíždím a trpím. Tak tohle nedopadne dobře, letí mi hlavou, na bufetu musím zastavit. Ale cože to Luke říkal? Že ve sjezdu se ochladíme a do Strážného už to poté není daleko? Takže když vidím ten nával u stánku, jen olíznu oschlé rty a hlava nehlava to mydlím v dírách a v šotce.
  A Luke mi klepe na záda, tak to je skvělé! Je to sen, znovu s týmovým parťákem, znovu vím, že tahle show bude zase stát za to. Ještě kousne jeden výhup, kde znovu 36x32, ale pak již zalehnout za sjezdařského ďábla z Průho. Jednoho borce jsme nabrali, před námi trojička, tu musíme sjet, a Pavel třeba nebude daleko. Díra nedíra, stín nestín, točka netočka, valíme to, až karbony zvoní, tohle umí jen závodní poblouznění! Dole se sešikujeme, síly mám, tak vlézt na špic a zkusit jet tempo, ale po chvíli zjišťuji, že už to žádná wattová hitparáda nebude, křeče jsou proti. Tak zbaběle zalézt dozadu, protahovat se, ze sedla do sedla, aby se nezakously úplně a vyžebrat drahocenné loky z bidonu od Luka. Sjeli jsme si Míru Horvátha, který už má dnes prý hotovo. Luke si znovu bere špici na starost k bufetu a já trpím na ocase.
  Bufet v profi stylu, bez vycvaknutí, jeden bidon s vodou a druhý s ionťákem a valíme dále. Luke si bez držení ekvilibristiky zapíná dres a ještě zatáčí, no v těch dírách tě bůh. Nechápu, proč si ho zapíná, asi honí každý aerodynamický watt. To já kombošku rozepl před Žacléřem a nemám sebemenší chuť něco zapínat. Slétli jsme na hlavní silnici, teplota zase poskočila o pár dílků výše, velké finále je tu! Luke se stává motorem grupy, taky ještě cítím sílu, ale po chvíli raději lezu zase dozadu, jsem na hranici křečí a chodidla pálí, jak kdybych měl v tretrách rozžhavené uhlíky.
  Černý Důl, ve stínu u potoka odpočívající McHammer, kterého zvedáme svými hláškami a jede s námi. Tolik a tolik mám chuť jet, zvednout zadek, zahákovat Luka a valit v týmovém souznění do cíle. Ale prostě to nejde, jestli se nechci někde opírat o jabloň a vyklepávat křečky z nohou, musím jet volně. Naštěstí i celá skupina je v podobném stavu, tak tempo je mírumilovné. Luke si prožívá svůj první cyklistický křečový příběh, komentuje to slovy, že už na něj nemám čekat. Ale ve stínu lesa před Hoffmankami se asi zbláznil, jelikož zase tvrdí muziku na špici. A pro mě je to těžký metal, jsem na limitu, v hlavě přemýšlím o Sukesových zdravotních problémech a cítím, že je mám snad taky. Děsný stavy!
  Luke se vrhá do sjezdu, ve kterém nám zkušené odjíždí. Ve skupině není síly zalehnout, všichni se drží nahoře a vydýchávají ten kopec, který jsme zdolali. Do toho auta v krajnici, já jen tupě hákuji grupu, zadní kapsy prázdné, bidony s posledními kapkami drahocenné tekutiny. Nechci Luka sjíždět, třeba se fakt zbláznil, a chce si to dojet do cíle sám.
  Na rovině na hlavní se ale začne otáčet a občerstvovat, jó tak to chce prožít s námi. Vedro se stupňuje, je tu Hrádeček a jeden borec jde k zemi, naštěstí bez následků. McHammer se o mě stará a dotahuje zpět do skupiny, díky! Bidon s ionťákem se nějak zalepil do košíku a nemohu ho vytáhnout. A v tom stavu si vsugeruji, že jestli ho nevytáhnu a nenapiju se, že někde skončím. Tak všemi zbývající silami ho tahám, až dostanu křeč do ruky. To je teda dnes vypečené fakt do křupava!
  Do Trutnova už je to jen transport, každý si prožívá svůj příběh s křečemi. Ještě vzpomínám na náš útok s Technikem v roce 2017, tak před kruhákem za to vzít, ale auto mě zablokuje a za kruhákem, když se znovu zvednu, tak chytám další průstřely do stehen. Né dnes to fakt nepůjde. Luke nakonec vyhrává zaslouženě naší grupu a já tleskám vítězce, která zvedá ruce pár metrů přede mnou. Pak se už jen na chvíli vyjet a ponořit chodidla a kopyta do chladivé řeky. To je velké finále, které nemělo chybu! Nakonec na Dreamera 8 minut, na Pavla 1 minuta, v tomto počasí beru všemi deseti! Ale hlavně s kumpánem Lukem v grupě, ten pocit, že je na blízku týmový hráč, to se mi prostě nikdy neomrzí, díky bejku, zase bude na co vzpomínat!
  
  
• Luke – Krkonošské tropy
  
  Jako loni... S Kaprem a s Kolíkáčem na start, probrat trochu toho starťáku a modlit se, aby počasí nebylo "tak hrozný". Ale tady podobnosti končí. Sice netrefíme odbočku na Trutnov a máme trochu zpoždění, ale jsem v pohodě. Strejda nám drží luxusní místo a všechno jde tak snadno. Teda krom fronty na WC, ale zase člověk má pocit, že ta rouška je k něčemu dobrá. Připravit kolo, sebe, objet náměstí a postavit se do koridoru. Vepředu teda nejsme, ale co, silnice po startu bude dost široká a lidí, kteří budou chtít vpřed a pomůžou, bude taky dost. Až překvapivě věřím, že dnes mě vedro nezabije. Bylo přece celou dobu docela v pohodě.
  15 minut do startu. Za chvíli už je vedro, Garmin ukazuje 42 jak na něj praží slunce. Já jsem na tom podobně. Kolíkáč tisíckrát prohodí, že jsme hrozně vzadu, já mu tisíckrát řeknu, že to nevadí, že za městem už budeme u Kapra a Dreamera. Čas neutíká. Stíháme toho dost probrat, tisíckrát si říct, že se nečeká, ale ani jeden z nás to sám jet nechce. Je deset, moderátor to odstartoval a já to komentuji jako že "půl minutka do startu". Docela jsem se trefil. Borci vyráží vlažně, takže není problém se zvolna sunout vpřed. První brdek před hlavní je ideální na zahřátí, místa je dost, tak to nešetřím a okukuji, kdo to má stejně a pojede dopředu. Takových je samozřejmě dost. Kruháč ve stylu Tour de France taky pomůže a rázem můžu pozdravit Dreamera. Možná ještě dřív, než jsem čekal. Kolíkáč je tu taky, takže první úkol odškrtnut. Odbočka z hlavní a přejezd, jsem možná mezi 20. a 30. místem, odškrtnuto. Místo mé oblíbené levé strany jsem se zabudoval vpravo, ale nějak extra to nevadí, nakonec je tu možná větší klid jak vlevo. Za chvíli mě zdraví kolodějský guru Štája, což potěší, stejně jako Dreamer na mojí úrovni jen u levé škarpy. Tohle se prostě povedlo.
  Začíná se to zvedat a trochu cukat tempo, ale mě se daří to docela vyrovnávat a šetřit drahocennou energii. Tepy vyletěly nad 190, ale pocitově jsem v klidu a přijde mi, že rezerva tam je. Ale nechci se zrušit v prvním kopci, tak si rezervu nechávám pro nějakou vypečenou grupu. Navíc Kolíkáč se motá kolem, takže tempo to špatný není. Nakonec to bylo nahoru průměrem 310W a ty supervysoký tepy asi značily, že až tak v poho to dnes nebude. Ale na Garminu sleduju jen mapu, a tak mě to netrápí. Ve sjezdu předjet pár borců a s těmi co mají chuť jet založit pěknou grupu. Plán dobrej, ale v brdku před Žacléřem Kolíkáč zahlásí: "Pavla máš támhle před sebou." Idyla tedy musí počkat, ještě trochu přišlápnout, rezerva se hodila a už se vezeme za Pavlem Popiolkem. Kdo ví, jestli před ním je jeho domestik, nebo náhodný jezdec, ale jede pěkně. Blížíme se početné grupě a borec ani nechce vystřídat. Ukazuju Kolíkáčovi, že tohle je těžká pohodička a zívačka.
  Borec na špici ale zahlásí defekt, Pavel trochu potáhne a že se cítím fajny, tak zbytek sjedu. Grupa možná 40-50 lidí, borci plno sil a za chvíli vidíme koncová světla čelního balíku. Na čele se rozjíždí kolotoč, párkrát se tam taky otočím, ale samozřejmě nejedou všichni. Místo spolupráce se tam ale pár lidí začne dohadovat a nikam nejedeme. I tak je v Prkenným Dole vidíme. Jeden borec to zkouší doskočit, já si to dávám hezky z čela, s výhledem. Trochu jako revanš za loňský rok, kdy mě to tu všechno odjelo...
  Pak sjezd a údolí do Maršova, tady už nejede nikdo, ale v tom vedru mě to až tak nevadí. Zimní polabské vyjížďky mají sice větší spád, ale vzhledem k tomu, co nás čeká, se nedá moc namítat. Do stoupání najíždím zase na čele, vedle Pavel a Vláďa Kloz. Pak se vpřed začne cpát pár lidí, ale v zásadě jen proto, aby pak vytuhli. Tady se nerozhoduje, tak jen držím tempo a zůstávám na chvostu skupiny, respektive toho co zbylo, možná 10 lidí. Když mě někdo odpojí, neřeším to a jedu dál stejně. Doskočit si za Kolíkáče na vrcholku se daří, ale ještě je tu rovina a stojka. Vedro si začíná vybírat svoji daň a stojka s 20 % už v mém podání moc elegantní není. Natáhlo se to a jsou mezery, ale ve sjezdu se to stejně posjíždí, tak jsem pořád v klidu.
  Nestavíme, nechci vláčet další bidon, když jeden svůj mám ještě plnej. Kolíkáč souhlasí. Sjezd je teda jiné kafe než před rokem. Lehnout na rámovku a ležet a ležet a ležet. O 2:40 rychleji než loni na vodě. Ke konci nás dojede čelní grupa z krátký a přiveze dost lidí co jsme nechali na Pomezkách... no co... Směr Pec jede lidí dost, ale jet, to se nechce zase nikomu. Zkouším to rozjet, ale marně a vlastně zjišťuju, že jsem docela posekanej... ty jo, z čeho, dyť mám pocit, že jsem pořád šetřil.
  Ve stejném duchu se nese i Pražská, jedu s rezervou, naskakuje mi díra, ale nepřišlápnu, protože mám pocit, že by byl brzo "engine overheated" a "game over". Sakra. Robert tancuje už o pár desítek metrů dál, no to se to rychle otočilo. Zívačka, flákačka a teď jsem mrtvej. Ale ne, mrtvej nejsem, ukazuje borec, kterej mě předjede, aby zařval au a vycvakl. Za chvíli další. Já jedu, šlapu a žiju. Jak se blížím k vrcholu pořád držím tempo, blížím se Robertovi a většinu lidí z grupy nechávám za sebou. Někdo bohužel odjel, to je škoda, tady jsem Kolíkáčovi nepomohl, mohli jsme jet s Pavlem Popiolkem.
  No nezbývá, než se oklepat a valit dál. Kolíkáč na bufetu nestaví, tak o tom moc nepřemýšlím a jedu. Přes tankodrom full gaz a přežehlit dva borce, abych mohl Robertovi říct, že jsem fakt v řiti. Stálo to za to. Prý kdybych mohl ze sjezdu v klidu, aby uvisel. No to mi půjde samo, nemůžu totiž pořádně šlápnout, jsem uvařenej a jak klesáme je čím dál větší horko. Mezitím se Kolíkáč rozvášnil a drtí to na špici jak blázen, jen to máchání lokýtkem by si mohl odpustit, to po mě nemůže chtít! Naštěstí v lese mě trochu ofoukne a dám se dohromady. Dojíždím ve sjezdu další lidi a tvoříme grupu, se kterou už pojedeme do cíle.
  Stoupání na Strážný se opět nejede, nejdřív mě trochu vyděsí, že si Kolíkáč leze na špic, ale žádný peklo se nekoná. Začínáme točit a od křižovatky k bufetu už mě nikdo nevystřídá. Loni jsem tu jel rychlejc...
  Jsme domluvený, že už musíme zastavit, ale paní podává vodu a druhá joňťák. Pár lidí odtud zrovna odjíždí. Nepřemýšlím beru vodu i joňťák, Robert taky a valíme dál. Tohle nevyjít, tak někde pojdem ve škarpě, ale štěstí nám přeje. Zkouším rozhýbat skupinu, pořád jsem na špici, ale spolupráce vázne. Když chci Kolíkáčovi v jednom magnetu navrhnout, že pojedeme sami, dostanu pěknou křeč do stehna, který už chvíli pocukávalo. Tak asi nepojedem no. Uklidím se dozadu, ve stoje to rozhýbu a křeče se stěhují do lýtek a chodidel. Přidává se i druhá noha. Já na kole v životě křeče neměl. Tak nevím. V lýtku a chodidle to sice bolí, ale dá se jet, když se to stěhuje do stehna panikařím a zvedám se, zatím to funguje, ale děsím se, že tu někde zůstanu.
  Se strachem stoupám směr Hofmanky. Ty jo poslední kopec, to musím dát. Kolíkáč jde na špic, nerad to vidím, protože z těch lidí tady vypadá rázem jako nejsilnější vrchař. Ale jede rozumně. Mineme u silnice sedícího McHammera, který se k nám nakonec přidává, aby to nejel sám. Vršek kopce zase najdu tempo bez křečí a překvapivě těch 240W stačí k jízdě na špici. Pak sjezd, jaký jsem snad nezažil. Motorka na dohled, uklízí mi auta z cesty. Nejen ty z protisměru, ale i ty co by mě brzdili. Neskutečnej zážitek, 4 km za 3:36. V Jánkách se otočím a nikdo za mnou. Projedu kruhák, poděkuju motorkáři, že to byl fakt zážitek, napiju se, najím se a teprve vidím, že se blíží zbytek skupiny. Ty snad zastavili na zmrzlinu. Beze mě! Nebýt takovýhle vedro, tak to zkusím sám, Pavel P. byl v tu chvíli možná 40s přede mnou, ale už nemám kde brát, tak poslušně čekám na skupinu. Tam se jakžtakž střídá, i když rychlost odpovídá skupině mrtvol, což jsme, takže vlastně co taky chtít. Sjezd přes Hrádeček zase z čela, ale už hodně na jistotu, bojím se písku a štěrku. Nakonec je to v pohodě, ale stejně v poslední zatáčce to borec za mnou položí. Kolíkáč je naštěstí v kousek dál, takže i tohle jsme přežili.
  Je tu hlavní a do Trutnova kousek. Kolíkáč chce plánovat nějaký brdky a útoky. Já se občas zvedám, abych se vyhnul křečím. Nechci o tom ani slyšet, já už dozávodil. Kolíkáč ne, tak za to ve zmíněném brdku vezme, jeden jde po něm, tak se ho chytám, ale provoz a únava už nám nepřejí. Jenže borec prohlásí něco jako "teď chceš jet ". To mě docela dožere, protože jestli v týhle grupě někdo makal, tak jsme to byli my dva a možná další jeden člověk. Dál se zas nikomu na špic nechce, už jsme za kruháčem, a tak si říkám, že když si pojedu v tempu ideální stopu, možná mě ani nikdo nepředjede. Navíc po padáku a pravý zatáčce je za mnou menší díra, tak se stačí zvednout a do cíle si dojíždím celkem v klidu s pár metry mezery.
  5 minut vytočit nohy a pak se opatrně i se všema křečkama co jsme ulovili namočit do Úpy. Tak to je snovej závěr snového dne. Pokecat se zbytkem týmu, zapít to a cestou zpět ještě zastavit na maxi točenou zmrzlinu. Díky braši, cyklistika vivat, když šlapu, tak žiju a tohle byl skvěle prožitej den!
  PS: V reportu vlastně není nic moc o organizaci a zabezpečení. Je to tím, že to je tak dokonalý, že si to člověk vlastně nevšimne. Prostě se soustředí na závod. Popravdě jsem se na silnici asi ještě necítil takhle bezpečně. Poklona a velký dík všem co se na tom podíleli.
  
  
  
• Radim – Krakonošův cyklomaraton aneb poprava vedrem
  
  Tady je "report".