Akce Kolem Posázaví 2013

Akce Kolem Posázaví patří do kategorie UAC. Datum: 2013-07-27.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Virtuální prohlídka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012

• Honzis – When riders come to hell ...
  
  Žůžo to bylo v tom Posázaví. Potvrdilo se, že když ... (a tady přestanu opisovat od Technika) je vedro, tak jsem úplně mimo hru. Už cesta tam byla zábavná, jó to bylo žúžo když z tebe chčije pot a jedeš avg 26 s tepama jako při závodě . No náramně jsem si to užil, v hospodě osprchoval vrstvu much, vypil litr vody a spustil se dolů k řece. Kolíkáč správně naladěn, kucí z Lawi taky. Hlavně přežranej Peťa Novák, kterej hlásil jak je chcíplej a hnedka tam roztočil takové slušné tempo = rozuměj já tep 180 a na HP už dochází kyslík k hovoru. Dál se toho moc nedělo - vlevo se kolíbal špatnej Svoboďák, Technikovi hučely Zippy, Léňa roztáčel nohy do větrníku a tak zbyl prostor pro mě. Najel jsem si dopředu povzbudit mistra Zahradu a v dobrém rozmaru jsem tam rovnou vsadil 53/17 na kostkách, abych to drobet natáhnul. Nahoře do toho ještě Zahrada přitlačil a já doufal, že třebas někdo vystoupí. Ale prd, páč pak se nejelo a já tahat nechtěl, neb tep spadnul z klinické smrti jen na smrt do 15vteřin. Tudíž se to zase sjelo, ráfku hučely, vzduch horký jak gril pana Polhreicha by se dal krájet a před náma ještě skoro 75km. V hupu do Třemblatu jsem tam ještě nechal velkou, páč mi připadalo, že parkovat netřeba. Bohužel nohy už ve Zvánovicích vypověděly službu. Chtěl jsem tam rovnou nastoupit, jenže mě pár lidí zavřelo, skoro jsem zastavil a kadence asi 50 byla fakt málo. Sjezd v poho, až dole při napojení do Jevanského jsem to drobet prokaučoval. Pak jsem kukal vzadu velkého balíku, pohled na tepák jen potvdril to, co nastalo o pár minut později. Jirka Ježek a spol rozjeli tempo na Hradec, viděl jsem bojovníka Technika, točícího Léňu, prostě všichni točili, makali a já nic, prostě nic, zamával jsem jim a přitom stačilo zvednout zadek a prásknout si to. Místo toho jsem se vypráskal pěkně na samotku, ve Skalici byl na ručník a pozoroval, jak tam Technik dolít a rovnou „vodlít“. Jenže nedolít až ke mně, ale počkal na něj dobrák Léňa . Já se gumoval – rozuměj plížil jsem se jak slimák a za Ondřejovem mě dojela Svoboďák group. Snažil jsem se z toho oklepat, pít, ale vedro mě zmohlo, že jsem párkrát uvažoval, jestli to vůbec dojedu – 3 rundy! V Jevanském jsme konečně dojeli oranžisty. Bohužel já byl tak špatnej, že jsem Hradec sotva odvisel a nezbyla mi síla ani na Léňovi vtípky ve stoupání na Ondřejov. Byl jsem prostě v pr a přesně tam. Kostky jsem přežil silou vůle, dál trpěl sílící křeče do prstu pravé nohy, pil ten ionťák teploty moče a přemítal, proč jsem tak marnej. Taková vostuda skoro na domácí trati! Zvánovice lámu ze sedla 53/23 asi 16km/h, ostatní taky nevypadaj dobře, ale tím, kdo je na tom nedobře, jsem já. Tudíž poslední Ondřejov zbaběle vystupuju - asi jako Voeckler letos na Tour, i ta grimasa v ksichtě by seděla . Prostě na to nemám, tep 180, rychlost 18km/h, zavařanej jak Znojemský vokurky. Všichni zmizeli – rozuměj jeli prd, ale stejně zmizeli jak tryskáč. Dál jsem chtěl jen dojet, nešlo mi o čas ani umístění, tudíž jsem chytil skoro 3minuty. Kostky ke hvězdárně jsem jel 10km/h, klídek, no štres. Většina mojí grupy se válela po zemi – Léňa vypadal jak loni po Zdejcině. Já se spakoval, sjel do hospody strčit hlavu pod kohoutek a hlavně si sundat tretry. Pravé chodidlo celý v křeči, au a au. Několik minut se dostávám dohromady, zasyčí ve mně asi 2l pití, usínám vestoje a pak teda konečně jedu domu. I když, to je hodně silný slovo . Přesouvám se, abych chcíp pokud možno až doma. Opravdu vypečený závod. Sláva vítězům a poraženým rakev zdarma. Snad dobře, že už další hromaďák asi letos nepojedu. Vždyť před 14dny jsem na Ondřejově vyhrál běh do vrchu … a to jsem byl „taky marnej“
  
  
• Kolíkáč – Vrchařské utrpení v tropickém dni
  
  Nabitý balík konkurencí táhne Vitas strojovým tempem na první vrchol letošního Posázaví, Ondřejov. Hned za ním si roztahuji i já plíce na to vrchařské utrpení v tropickém dni. Pudingová prémie dává vzpomenout na jarní Sázavák, ale to se již šine do úniku Mižour. Ke hřbitovu ho vystřídám a užívám si pocitu na špici, abych se před kostkami raději zašil do balíku, který mě zadarmo vytáhne k ondřejovské pumpě.
  Sjezd a magnet na Třemblat, který dokáže bolet při kolodějských návratech, dnes se letí jakoby nic. Ve stojce ve Zvánovicích skvěle zafandí Iceman, horizont trochu přitlačím a vyhoupnu se na špic. Sjezd před Voděrady si musím užít za zaváděcím autem, když to člověk pořádně roztočí a přelítne mostek tou správnou stopou, tak ho to vynese málem do půlky brdku do Voděrad. Je to za námi, ani to nebolelo a hurá do údolí. Tady se doplní tekutiny a díky stínu stromů se trochu osvěžíme i chladnějším vzduchem. Ospalé tempo rozhýbe Pepa Vejvoda svým nástupem do serpentin z Hradce, nohy z nebes, není co řešit, po chvíli se vezu v jeho háku a získáváme malý náskok. Hlavou bleskne kacířská myšlenka, jak si další 2 okruhy obtočíme pěkně spolu. Jak bláhové!
  Po chvíli nás mají, ale pár lidí to určitě odneslo. Točím raději malou placku v předtuše křečí a skáču na tom jak Froome, horizont před hlavní sice trochu zabolel, ale jsem s nimi. Slítneme do Skalice a hurá na Ondřejov. Další okruh probíhá v obdobném duchu, na čele se ustálila asi 15-ti členná grupa, jede se tak, aby se pošetřilo co nejvíce sil na big momenty letošního vypečeného matche. První vážnější problém pro mě přichází po sjezdu z Hradových Střímelic, kde v magnetu k Ondřejovu za to bere Klímič, naskakuje mi díra a jen tak tak lepím v kyslíkovém dluhu. Klímič ale znovu nastupuje a na ondřejovských kostkách nám nenápadně mizí a najíždí tak do poslední rundy v úniku. Safra, tak to asi bude za chvíli pěkně bolet, narval jsem do sebe již druhé magnesium, v bidonech šplouchají na dně poslední zbytky blahodárné tekutiny… Tempo se zvyšuje, ale Klímič stále drží náskok, ani Zvánovice, ani Voděrady nepomohly balíku ho spolknout. Sjezd od údolí a duo Vitas+Dix odskakuje a zdá se, že je rozhodnuto, Vitas roztáčí v údolí peklo a dojíždějí si Klímiče.
  V balíku moc dohoda nepanuje, do toho kotvící Joník, ale přece jenom se zdá, že to nenecháme jen tak. Šrot, rychlé špice a po jednotlivcích doskakujeme čelní trio. Tak tady mě to pěkně bolelo a vysálo to hodně sil . Pod Hradcem jsme zase všichni pospolu, ale začínám cítit, že závěr pro mě nebude z nejslavnějších . A bohužel je to tak, Hradec s fandícím Fandou a Střímelice ještě jakž takž odvisim, ale magnet k Ondřejovu, tam kde v minulém kole nastoupil Klímič, je pro mě zase boj na hranici, jsem ve zvláštním stavu, nohy nebolí, křeče taky nejsou na obzoru, ale tělo se nějak brání… hold červenec již nejedu v tom pravidelném rytmu, ubylo kilometrů a to se na špici okamžitě trestá.
  Kostky mi zatloukají pomyslné hřebíky do posázavské rakve, díra jako vrata, sice přes Ondřejov si to ještě doskáču mezi auty a pod kostkami k hvězdárně si mohu alibisticky říci, jsem s nimi, ale to je tak vše. Jakmile za to vezmou, končím, motám se nahoru ve svém mikrosvětě, bez bojovnosti, bez emocí…
  Cyklistika je hold spravedlivá, gratuluji svým soupeřům a děkuji Kolbabákům za to, že to nenechali jen tak!
  
  
• Léňa – Nagano v Posázaví
  
  Díky nezlomné vůli skupiny kolem Kolbabovců se podařilo zachránit závod skoro za mým barákem, kde znám každý metr takže bylo mou povinností, svou účastí jim za tu mravenčí práci závod uspořádat, podpořit.
  Na start to mám něco přes 30km takže je rozhodnuto, jedu kolmo s Technikem, Kolíkem a jen vezoucím se Camrdou. Razíme to klasickou kolodějskou cestou přes Strašín, Struhařov takže na rozjetí máme nastoupaných krásných 345m.
  Od Beskyda jsem na kole pořádně neseděl to znamená 14 dní jen vození se z práce a zpět očekával jsem velký propadák, byl jsem dopředu smířen s tím, že si to dám na samotku a pěkně se zrubu.
  Startuje se z Chocerad do zaváděcího kopce, který má 4,4km s převýšením skoro 200m je mi jasné, že ten kopec nevyjedu v hlavní skupině a tajně doufám, že bych mohl zůstat v grupě s kluky z Dextru a s Technikem. Aby to tak dopadlo, prosím kluky z Lawi aby mě netrápili vzaly za to hned od startu a tím mi umožnili být mezi svými. Ze strachu abych jim nediktoval taktiku závodu tak bohužel neučinili…. J. Ale pěkně popořádku.
  Start nám tradičně ohlásil mladý Kolbaba Víťa, žádný nástup se nekoná, jede se opatrně, udržet se v grupě mi stačí jen točit nohama, hlídám si frekvenci šlapání aby nešla pod sto otáček, díky tomu to nebolí, tepy sice říkají opak (pod 180 nejdu), ale cítím se dobře, kolem mě to brázdí Smejky, Milan alias Andre je o pár lidí vepředu, Technika slyším respektive jeho Zippy někde za sebou. Nejprudší část kopce tedy na pohodu při přejezdu vrchařské prémie ze závodu Mistrovství vesmíru se mírně zrychluje, nechci se mačkat tak mi to trošku poodjíždí, vše si sjíždím v klídku ještě před dalším stopořením kopce před Ondřejovem. V nájezdu na kostky v Ondřejově si říkám: hmm tak to je super, je nás snad padesát a čeká nás sjezd s prudkou zatáčkou, to bude žůžo….. . Neotáčím se tak ani nevím jestli někde vůbec odpadl, kolem sebe mám hromadu lidí, jsem překvapen, že v Ondřejově míjím Svoboďáka, který dost lapá po dechu, no je to zvláštní, když vítěz tolika maratonů u nás má problémy to nejspíš dlouho nejezdil…. Ve sjezdu se samozřejmě propadám, brdek do Struhařova se dá vyjet na velkou a to bez bolesti, čekám na další kopec a věřím, že už kluci z Lawi za to vezmou.
  Ve sjezdu do Zvánovic spíše brzdím znám jej jako své body, kdybych byl na špici asi bych se dostal do úniku, ale nedaří se mi tam dostat. Ve stojce ve Zvánovicích vzorně povzbuzuje Iceman, kterého po dlouhé době velmi rád vidím. Do Černých Voděrad se jede tak pomalu, že si můžu popovídat s Vencou Nežerkou nebo mu spíše vyčinit, že jsem stále od něj nečetl žádný report, už tedy něco rozepsal, ale nedopsal. Sakra chlape nech ty ženský aspoň při psaní reportu! Tak snad si něco přečtu po Posázaví….
  V nájezdu do Jevanského údolí jsem více na špici, jsou tady dost rozbité silnice a nerad bych měl defekt na druhém závodě po sobě, nikdo moc nechce jet, všichni jsou v očekávání dalšího dnešního kopce z Hradce, který má 1,5km s převýšením kolem 80m,ale dokáže pěkně bolet jak to znám z Kolodějí. Najíždím do něj kolem třicátého místa, shazuju hned na malou a točím přes 120ot/min a ono to letí! Beru jednoho borce za druhým, připadá mi, že všichni kolem mě spíše parkují, už jsem skoro u špice závodu, kde si to borci z Lawi pěkně točí na pohodu abych je svým větrákem, který mi jde od nohou nerušil, tak zmírňuji frekvenci tím bohužel začínám kopec cítit a jsem rád, že visím. Nevím co se děje za mnou, ale je mi jasné, že toto tempo musel někdo odnést, doufal jsem, že jsem tady nechal Smejkyho, protože když jsem ho bral asi v třetí serpentýně, mlel docela z posledního, zatímco já měl nohy jako z nebes, jenže na hlavní se zase přestalo jet a díky tomu nás dolétlo dalších pár borců včetně Smejkyho, škoda.
  Sjezd do Stříbrné Skalice se jede jen mírně přes 60km/h díky tomu můžu pozdravit čerstvého amatérského Mistra ČR Petra Zahrádku, který mě pěkně pochválí, nějak se to začíná stávat standartem, na Beskydu mě chválili Dreamer, Jirus tady Zahrada asi se něco děje J. Škoda, že tímto závodem pro mě sezona skoro končí, na dovolené kolo nebude a pak to vůbec nevypadá, že by na něj byl prostor už se těším na zimu a další najíždění hodin v polabí!
  Ve Stříbrné Skalici chci pozdravit našeho účastníka Tour de France Jirku Ježka, jenže skalické kostky mi to nedovolují, jen trefuju díru jako pro velbloudy a jen s obavami sleduju jestli nemám defekt, tím mi Jirka samozřejmě odjíždí. No škoda. Čeká nás další a hlavní kopec do Kostelních Střímělic. Kopec má 2,2km z převýšením přes 100m, opět jetelný, ale nemám ho rád,, nikdy se mi nejel dobře. Je mi jasné, že tady z hlavní skupiny vypadnu, kašlu tedy na nějaké šetření sil a jdu až na špici závodu, kde střídám Libora Janouška tím určuju tempo závodu respektive rozjíždím Lawiťákům tempo. Ten pocit mi kluci nenechají užít si moc dlouho asi po dvoustech metrech nastupuje po levé krajnici Libor za ním Peťá Novák, Néža a spol. No konečně klucí!, shazuju velkou a hezky po Romanovsku si vystupuju. Nejsem sám, ještě si vystupuje Jirka Říha z Kolokrámu, tak a teď se konečně otáčím, v dáli vidím oranžový dres, který se klátí zleva, doprava jo to bude Technik, ale za ním nikdo! Tak jo, počkám na tebe parťáku. Technik nakonec s sebou přiveze ještě Michala Kubíčka, kamaráda Dreamra z kanárů, není nás moc, ale v dáli za námi nikoho nevidím, musí to stačit. Jsem odpočatý tak se hned zapojuju do střídání. Na Technikovi vidím, že si musel pěkně dávat, tak ho na špici moc nepouštím a střídám jen s Michalem.
  Nohy mi začínají pěkně slábnout, rvu do sebe gel, vše zapíjím snad půl litrem tekutin a věřím, že bude lépe. V brdku v Zvánovicích padá Technikovi řetěz, nevím jak na tom přesně je, tak raději zastavuju a čekám, je to šikula, proto čekání zabere jen pár sekund, že je na tom dobře mi ukazuje hned po nasednutí, kdy jej nemusím dotahovat na Michala, který nám zatím poodjel, ale vše si sjíždí sám. V jevanském údolí moc nejedeme tak mě ani nepřekvapuje, že nás dojíždí pěkná grupa, vím , že před námi je kvarteto které odpadlo z předního balíku hlavně je tam Smejky, když si prohlédnu grupu kde jsou borci typu marnej Honzis, Kolokrámisti Svoboďák, Říha, kapitán z Lawi Dan Treml, ale hlavně Milan, kterého moc rád nevidím už jsem doufal, že jsem jej setřásl v Hradci…. Další borce neznám. Skoro vykřiknu radostí, že ted je přeci musíme sjet! Jenže postupně jsem poznával, že to tak snadno nepůjde…. Přichází po druhé kopec z Hradce, čekám, že Honzis rozjede tempo přesně jak ho znám, ale vůbec jej nevidím na čele o tempo se stará Kubíček a že by to byl kalup tak to vůbec ne, na hlavní to zkouším trochu rozhýbat, ale nikdo mě nestřídá, sakra co se děje??!!! Svoboďáka se ptám co dělá tady s námi vzadu? Prý začal teprve nedávno jezdit a jet závod je přeci dobrý trénink, no to má pravdu, ale ted bych potřeboval aby si rychle vzpoměl na to, že má v nohách dynamit a dotáhl nás na Smejkyho! Bohužel se tak nestalo, zbylo mi tedy jen obdivovat jeho krásně, žlutě zářící italský klenot od Cipolliniho. Podruhé díky tomu, že se nikomu nechce někam hnát vyjíždíme kopec do Kostelních Střímělic v poklidu.
  V Ondřejově přebírám již třetí bidon, přeci jen průměrná teplota při dnešním závodu dosahuje 33 stupňů a tělo si ty tekutiny žádá, křeče naštěstí nepřichází, ale sucho v puse ano. Jak se tak nudím tak furt melu a melu, někoho snad pobavím, ale třeba na Danovi vidím, že už si přeje abych byl zticha, zejména když jedeme do kopce…. Je dost flustrovaný z toho, že bude z týmu poslední a to mu asi dají jako kapitánovi pěkně sežrat, jo kdyby měl na sobě jiný, třeba oranžový dres….. to by takové starosti neměl J.
  V posledním okruhu se ostřeji (asi díky tomu, že nás povzbuzoval říčanský Fanda) jede až kopec z Hradce, kde necháváme asi tři lidi . Technik jede famózně, hlídá si špici, cítím z něj obrovskou energii, mě nohy naopak začínají zlobit a jsem rád, že jsem. Ještě stále ve vzduchu cítím Smejkyho, připadám si jako skřet z Pána Prstenů, který cítí hobita. Vím, že tam někde je, ale nemám na to s tím něco udělat . Hned na začátku kopce do Kostelních Střímělic nám nesmyslně poodjíždí Kubíček, všichni jen nechápavě kroutíme hlavou, Svoboďák za ním vyráží a snaží si jej uklidnit ať neblbne a nechá si to až na konec, že tady stejně jedeme jen o zlaté hovno, ale Michal je neoblobný a větrá se dál. Kašleme tedy na něj a jen jedeme tempo, já se spíše snažím držet Technika, který opět tahá svůj mega převod, cítím, že nám nestačí Milan, ještě ho zkouším popíchnout tím, že veřejně oznamuju, že on je ten člověk, kterého chci dnes zaříznout! Michala v klidu sjíždíme ještě před Ondřejovem, kde se z něj stává troska jak se dalo předpokládat. Ondřejovské kostky pěkně roztáčí Technik díky čemuž odjíždí za ním jede Dan Treml a někdo ze šumavy, musím se hodně zmáčknout abych tam taky byl povzbudí mě pohled dozadu, kde vidím trápícího se Milana, jo jsem zase v našem grupetu. Kolokrámisti to zabalili ani nevím jestli jeli až do cíle…. Sjíždění Technik group mě stálo fakt dost sil vůbec nevím jak vyjedu ten cílový kopec, kde procento sklonu jen chvílemi jde pod 12 procent a ještě k tomu všemu se jede na kostkách. Technik mi mizí hned na začátku i s Danem, zahlédnu i Smejkyho, nemám naprosto síly cokoli roztočit, rychlost se mi motá kolem 12km/h, ještě v tom vidím, že Milan se nás snaží dojet, rvu tam tedy vše co jde, mám přes 190 tepů, ale stejně nejedu, spíš se motám. Sjíždím si Dana, který mě ještě povzbuzuje, ale já prostě nemůžu, nohy kyselý, tepy na max., nemůžu ani otočit pedálem, jen mě jímá hrůza, že mě zase Milan přeskočí těsně před cílem jako snad v každém závodě v tomto roce. Bojím se otočit, ale 100m před cílem tak činím a hle Milana nevidno! Ještě zahlédnu sprintérský souboj Technika s Danem a už jsem v cíli, jo dal jsem ho! K tomu ještě o autobus Zbyňka! Jen Smejkyho je mi líto, že chybělo pár sekund…Konečně jsem klukům mohl vrátit prohry z Pekla, Zdejciny, Mečeříže, jo, jo je to tam, takové moje Nagano!
  
  
  
  
• Technik – Technik na Posázavské stezce
  
  Žůžo to bylo v tom Posázaví. Potvrdilo se, že když na závod vyjedu bez ambicí, výsledek je úplně o něčem jiném. V sobotu jsem si tu posázavskou nálož fakt užil. Jak už psal Léňa ve svém megareportu, ráno frčíme na start pěkně kolmo. Konečně zase závod, kam člověk přijede na kole. Má to pro mě daleko větší kouzlo, je to taky tak trochu výlet a vyjížďka. Cestou se pěkně stavíte v hospodě, dáte si pivko (nealko, jinak by to se mnou asi seklo).
  Hned start v Choceradech mě bavil, když proběhl ve stylu. Vítek Novák: „Hm, tak jedem.“ Takže jedem na Ondřejov, Strava říká můj nejrychlejší Ondřejov v životě, AVS přes 25. Myslel jsem, že to pro mě z hlediska jízdy v čelním balíku bude konečná, ale ono to jede! Dneska to fakt jede! Já jsem sice zalezlej někde spíš na chvostu balíku a když se to začne trhat, tak si musím sjet asi30ti metrovou škvírku. Ono to jede! Jsem tam v klidu, kluci z Lawi to pěkně šolíchaj a kostečky se blíží. Nakonec ani nebolely a frrr na Třemblat. Jevanský údolí u čela, ale to byla asi chyba z tý euforie, že jsem s nima. Měl jsem spíš šetřit na Hradec, ale ty ďoury, ty je lepší vidět spíš dopředu, než je cítit v morku kostí a v karbonových vláken. Na Hradec za to kluci vzali, snažím se to jet v klidu, nespurtovat, ale zaspal jsem, dostal díru a za mnou žádnej snaživec, kterej by to dotáh. V nájezdu na hlavní mám tak 10, 15 sekund. Vlnky před sjezdem mi dávaj pěkně zahulit a pěkně si nadávám, když vidím jak se ostatní bez šlápnutí vezou na chvostu balíku. Sjezd do Skalice hlava nehlava mezi doprovodnými vozy, který se mi tam samozřejmě všechny nasraly, takže ve Skalici pěkně v protisměru, pak cyklokros přes kostky dolů a v nájezdu na Ondřejovskou saunu jsem tam. Bohužel mi chybí pošetřený watty, svezu se v balíku tak max půlminuty a už cítím, že jsem v háji.
  Takže založit a jedem. Zezadu přijíždí Michal Kubíček, pak slyším, jak čelní balík hlásí Léňovi ukončete výstup a nástup. Léňa se otáčí a je znát, že na to peče, páč ho sjíždím. Škoda, vzhledem k dalšímu průběhu závodu. Po chvíli z balíku letí Smejky a Vlado Sokirka. Léňa tam mohl být s nimi místo, aby resuscitoval z poslední meloucího zoufalce, rozuměj mě. Musím se fakt šíleně gumovat, vzhledem k tomu, že jsem byl prošitej už pod kopcem a Michal za to bere fest. V Ondřejově jdou na mě mdloby. Zažívám to, o čem jsem zatím slyšel jenom z vyprávění. Rozostřený zrak, husí kůže, žaludeční nevolnost. Nic, jedem. Odpočívat můžem v hrobě. Takže jedu, na špice naprosto rezignuju, což moji soubalíkovci hned pochopili. Ve Zvánovicích se cítím líp, takže mastím na velkou. Chyba. Provádím chvat z velký na malou, ale v záběru samozřejmě řetěz padá. Hustý Léňa čeká, ale naštěstí nemusí dlouho. Ztratíme na Michala tak 10 sekund a docvaknout se to dá. Pak si myslím, že jako jedu ve sjezdu, když najednou přiletí 15 lidí a mě se zdá, že stojím. OK, Jevanským údolím točíme poslušně, Hradec dávám v sedě ze špice. Asi se pomalu učím jezdit na kole. Zbytek kola dojedeme v klidu. Grupa Smejky mizí z dohledu. V Ondřejově dostávám bidon od Léňovy Elišky. DÍK!!! Takže si začínám myslet, že to dneska možná přežiju. Zvánovice, kurňa kdo mě to v lýtkách loupe perníček? Takže přepínám do módu spořič. Hradec mě už solidně bolí, ale povzbuzující Fanda mi dolévá energii do žil, takže se možná Léňovi zdá, že jsem nabitý energií, ale fakt nechápu.
  Regulovčíci dneska nejsou nejsilnější stránkou závodu. Ve Skalici vylítám na hlavní, proti auto, chudák leknuvší se řidič mi zachraňuje kejhák a uhýbá ke straně. Děkuji pěkně. Kdyby to tam trochu valil, asi bych měl problém. V cílovém kopci melu z posledního, dole mě něco rafne do obou lýtek a setřesu to až u hvězdárny. Nejsilnější z nás je Michal Kubíček. Bohužel neudrží nervy a moc brzo odjíždí. My ho pak ve vlně za Střimelicema dolítáme úplně zadarmo. Jen jsem nepochopil, co předváděl dneska tréninkově jedoucí Svoboďák, když si ho ještě před Střimelicema sjel, něco prohodil a pak si z něj dělal prdel, že jede o zlatý hovno a podobně. Nevím, proč by nemohl odjet, když na tom byl jednoznačně nejlíp. Pravda, uspěchal to, ale myslím, že na tý naší úrovni není moc rozdíl, jestli někdo jede o bednu nebo o 15. místo. Prostě jsme všichni hobíci, co to dělaj pro srandu a rádi si zazávodí, tak nevím, proč ten despekt. V očích člověka, který má za sebou vítězství v x maratonech to možná vypadalo legračně, ale myslím, že bylo na místě ty svoje pocity unést trochu důstojněji. Pěknej únik Michale! Jel jsi dobře. Teda podotýkám z mýho relativního pohledu. Takže Ondřejovské kostky, Dan Treml odjíždí, tak to zkusím za ním, docvaknu ho. Ano Dan není z těch kdo by chtěl táhnout po rovině 2 kiláky před cílem a já ze sebe taky nebudu dělat debila, takže nás dojíždí Léňa plus další. A někdo tu špici za nás dá, že jo. Jupí kostky do cíle. Jedem to s Danem a ještě s jedním bourcem. Ptá se mě kolik to je do cíle. Tak mu popisuju cílový kopec, profil, sklon, vzdálenosti, zatáčky, povrch, aby ten závěr byl férovější. Když se silnice narovná, dávám křus, křus, křus a jedu, pak podlaha ke hvězdárně a před cílem mě dává Dan Treml. Skvělej zážitek s ním spurtovat, tak doufám, že to jel aspoň na 60%.
  Summary: Tak určitě! Bomba závod, díky organizujícím Kolbabovcům, obzvláště pak sympatickým Kolbabkám. Pardon za ty familierní výrazy. Odjel jsem závod po boku Léni, to se cení a díky mu, že na mě počkal. Po cestě domů pak ovocný knedlíky s Kolíkem a pokec s říčasnkýma Fandou a Tomášem, který mě vždycky bavili a bavit budou. BOMBA!!!