Je pondělí, je 1.4.2019, je apríla a já sedím u compu, šahám si marně mezi nohy pro bidon, sháním větrák, který by mě ofukoval, jelikož ten stojatý vzduch kolem mě, je nějaký divný. Jsem vyndanej a osamocenej, jak špunt od vína. Chtěl bych být zase součástí té oranžové party a napevno být zašpuntován v balíku! Letět po hladkých rakouských asfaltech mezi ohleduplnými řidiči, co si váží toho, že před nimi jede někdo na kole. Chtěl bych jet druhou řadu vláčku, který táhne Turista s Baluem. Chtěl bych zase slavit s Bobkem a Dreamerem nejlepší kilometrový měsíc za svůj život a děkovat jim, jak se mě o starají. Ťukat si s bráchou, spát s ním na manželské posteli a mít v hlavě pubertu. Řvát u televize, jak na fotbale, při vítezství Štybyho. Slyšet Lukeho a jeho bory, jak šumí po lučinách. Dávat s Nickem nekonečný rakouský kopec. Obdivovat Oťase, jak tam střihá jednu 150 za druhou. Zažít Yettiho kadenci nad 120, jak letí s balíkem a ani brvou nehne. Poslechnout si od Romana zase nějaký dobrý vtip o šampaňském. Unášet se na klidné síle skupiny v podobě bratru Vlčáků, kteří ten Zwettl prostě musí dát… ale nejde to, nezbývá než se těšit zase na příští rok!
Je středa, 27.3.2019, nos s rýmečkou, v těle řádí vir jménem starťák. Dreamer a Bobek potvrzují cestu do Znojma, HonzaB nás chce doprovodit. Ze Znojma se říší po sociálních kanálech první fotky rozkvetlých mandloní. Ale mě se nějak nechce. Myšlenky jen na otlačený zadek a bolest celého těla, co ty 4 dny zase určitě přinesou. Nějak tu hlavu nemůžu přepnout na pozitivní zážitky a vzpomínky. Ale už dávno vím, že tradice se mají držet, a že po překonaní potíží, přijdou určitě zase skvělé stavy.
"Čtvrtek"
Ráno jsem svěží a natěšený. 6:15 je tu Luke a bere mi věci. Toho kluka nám seslalo samo nebe, zapadl mezi nás neskutečně. 6:30 kruhák, Dreamer, HonzaB a valíme na Ondřejov nejkratší cestou. Teplota kolem 7 stupňů, ale pocitově kolem nuly. Silnice pokropené, ale nenahazují. Před Říčany nás brzdí cyklokrosová vložka a ranní provoz. Už abychom byli někde u Divišova… V Ondřejově se sekerou 15 minut, omluva netrpělivému Bobkovi. Rozjíždíme své první desítky kilometrů letošního soustředění. Vodslivy přihazují desítky metrů do kolonky převýšení. Bílkovice a kamion s dřevem, který nás nesmyslně předjíždí uprostřed vesnice, v levotočivé zatáčce do kopce, až mu to chcípne. Tady to tedy žije, jak na Jižní spojce! Vlašim se blíží, 60 km v nohách jako nic. HonzaB se loučí a my si slibujeme Pelhřimov a teplé kafé. Vysočina ukazuje svoji pravou tvář, stále nahoru a dolů. Bobek leze na špic a střídat nechce, horizonty jede v závodnickém stylu, já s Dreamerem v maratónském. Na radaru nic zeleného, a přitom jsme promočeni, slabě a vytrvale mží. Stále utírám brýle, jak když v myčce zapnuli úvodní sprchovaní. Naštěstí jedeme po hlavní silnici, která má skvělý povrch, je překvapivě bez provozu, a navíc nám fouká do zad. To nabíjí. A pak představa Telče a oranžové bandy. Hřeben Javořice se blíží, nejvyšší bod soustředění, představujeme si, že už pak jen budeme sjíždět do slunečných lázní Jižní Moravy. A je to tak! Podloubí v Telči nás vítá vykukujícím sluncem. Česnečka, grog a hadry na topení. Znojemská grupa je tu za chvíli. Velké přivítaní, restaurace naplněna hlasitým smíchem, pubescenti utekli ze svých domovů, to jsou emoce! 9 oranžových duší letí s větrem v zádech na jih. Kapr si užívá Strade Bianche za Moravskými Budějovicemi. V Boskovštejně muzeum kol a traktorový bajk, fotíme se. Puberta v hlavě dostupuje vrcholu při příjezdu na ubytování a setkání se zbytkem letošní party, Svijany s Oťasem a s Bobajzem chutnají jako nikdy. Na pokoji se svými kumpány z dnešní cesty a s bráchou na letišti. Plánujeme páteční Zwettl.
"Pátek"
Roztáčíme unavené nohy pozvolným tempem, Turista nabíjí baterii u penzionu, a bude nás sjíždět. Bobek velí co 15 minut močení. Rakouský asfalt je bezchybný a řidiči ohleduplní, jaký to rozdíl oproti nám. Jedeme se pohoupat do kopců kolem řeky Kamp. Je tu krásně, ale není to rovinaté Polabí, abychom si střihli dvoukilo ve skupině. Turista si nás dolétl s další komplikací. Má prý průměr 33,3km/h a chce ho dnes udržet… Míro, Míro! Jsme na 80 kilometru a čas běží jako splašený, takže padá rozhodnutí to otočit a Zwettl vynechat. Proti tomu jsou však Vlčáci, kteří nám zmizli, a to foto cedule prostě chtěli mít. My si kvůli protažení dáváme Hell of Kienberg s místy až přes 20 % sklonu. Pak let po hlavní do Hornu na mcdonaldí kafe. To nakopává a do hlav zasévá semínko značky Hardegg. Bobajz trasuje, skupina drží famózně při sobě, obdiv především Oťasovi. Tak ono nakonec u některých těch 200 zase padne. Po 8 hodinách parádní cyklistiky dojíždíme do Znojma, aby nás přivítala krutá realita v podobě děrovatých silnic a bezohledných řidičů. Zrzouni chutnají snad ještě lépe jak včera a k tomu fotbalový kotel u Štybyho vítězství. Tenhle skvělý den ale nekončí, ještě tu máme vzorečky lahodného moku a pořádné maso. Odvázali nám řetězy, Kapr nepotřebuje skleničky, před půlnocí se z nás stávají šampioni.
"Sobota"
Vytočíme nohy na kávičku a zákusek. Bobek trasuje tu asfaltovou nádheru made in austria. Cílem je Staatz, jedeme v plné sestavě a všichni si užíváme jízdu ve skupině. Je to pravá očista mozku, jelikož člověk myslí jen na kolo a na jídlo. Tělo vyžaduje přísun paliva, které doplňujeme v Mikulově v tradičním bufetu, kde jsem seděl s Kocourem a s Matuličem před pár lety. Zahrádka je naše a já si dávám podle doporučení všech trenérů řízek s bramborovým salátem. Ten do mě tedy nádherně zapadl! Pak ještě vyrabovat nákupní stodolu, zmrzlina je největším hitem v tom létě, co panuje vůkol. Po cyklostezkách zase do Rakous, pěkný asfalt si opepříme prašným úsekem, jo to by bylo něco pro Benyho klasiky. V Laa někdo zase další porce zmrzliny a pak dlouhotrvající špice Dreamer + Luke. Nálada graduje a výjezd mezi sklípky a vinicemi z Untermarketsdorfu je úchvatný. Pak však malá navigační chyba a najíždíme na hlavní do Znojma, kde se stáváme lovnou zvěří pro auta. Yetti předvádí svoji kadenci a v háku za Turistou letí magnety více jak na 500 W, to je mazec! Většina balí fidlátka a se slzou v oku se nimi loučíme. Pozitivní zprávou je, že Bobek nakonec pojede v neděli s námi na Prahu…
"Neděle"
V noci proběhla změna času, ale budíky nás vzbudily podle plánu. Předávám svoje věci Nickovi na odvoz do Prahy, díky! Bobek mi vaří míchaná vejce s rýží. Jeho to nakoplo, mě to sejmulo
Nemůžu se vůbec rozjet a kluky brzdím. Ono je to do Prahy snad stále do kopce a proti větru. Bobek jede famózní špic, v Třebíči moje krize dostupuje vrcholu, nohy mám jak ze slámy. Do Kamenice očistec, kluci aspoň mohou vnímat tu krásu Vysočiny. Já proklínám každé zvednutí sklonu a tupě čumím na představec. Bobek nám ještě dráždí nervové ústrojí, že zůstane u babičky, tak se s ním dojemně loučíme, aby si nás po pár kilometrech zase docvakl. Konečně padáme do HavlBrodu a slibujeme si velkou žranici. Nejdříve vybílíme stodolu a pak na pumpě to korunujeme XXXL kafem. A znovu do kopců a znovu protivítr. Ale nějak jsme se vzpamatoval a ke středu ČR už se mi jede lépe. Ta krajina je tady fakt kouzelná, Bobek to skvěle natrasoval. Do hlavy mi stoupá má letošní březnová porce kilometrů, která překročila únosnou mez. V Janovicích bych nejraději hostil celou pumpu. Dreamer objevuje skořici a její blahodárné účinky na hubnutí. Sypeme si to do kafe jak feťáci. Jsme vysmátí jak leča, po málem 750 kilometrech za 4 dny chceme ještě zhubnout! Bláto vynecháváme, nejkratší cestou do Kostelce. Loučíme se s Bobkem, který všechny 4 dny wobjezdil ve velkém stylu. Stále na špici, a ještě trasoval s mobilem v ruce, poklona pane Wobecký! S Dreamerem, který byl velkým oživením soustředění, nás v rauši vítá matička Praha, budíky se u mě zastavily na našlapaných 783 km s převýšením 8927 m při průměrné teplotě 14 stupňů. Jak jsem měl z toho hrůzu, tak se to zase povedlo, ty cesty odněkud někam, to je prostě omamná droga. A oranžoví kumpáni do toho vnesou vždy nezapomenutelné vzpomínky, díky všem!