Ležím ve vaně a nevím, jestli ještě bdím nebo už spím. Kolem plavou kapři a blikají na mě odrazkou Veolia. Před půl hodinou: Tachometr se zastavil na čísle 268 km po přesně deseti hodinách jízdy. Je tma a když ustalo vrzání mého řetězu, krajem se rozprostřelo divné ticho. Čekal jsem euforii, nebo úlevu, směsici divných pocitů, ale nedostavilo se nic. Hlavou se rozprostírá prázdnota, bez myšlenek, bez emocí. Každý má asi na den přiděleno množství emocí a ta moje poslední přišla na jížu, když jsem se loučil se zbytkem té rytířké bandy. Vděčnost, že jste mě odvezli tam a zase zpět.
Před dvanácti hodinama: Sedám na kolo, teploměr ukazuje nulu. Jsem řádně nabalen a vezu velkou cestovatelskou brašničku, aby bylo kam vrstvy odkládat. Taky jídla se tam vejde dost. Bohužel ranní vstávání o hodinu dřív si vybralo svou daň, a tak nemám ideální váhu a děsím se návštěvy benzínky nebo houští u silnice. Ani nevím, co by bylo horší, no naštěstí do té brašničky se toho vejde opravdu dost
.
T jako Turista, správně naTěšen a za chvíli je tu balík z kruháče. Automatika nás vede do Uhříněvsi, a tak se vracíme po hlavní na původní trasu. Prý to do Kostelce nestihneme. Míra za to bere a češe to už za kruháčem v Uhříněvsi (zmiňuji jen proto, že je to asi nejrychlejší rozsekání balíku v historii :) ). Ani nevím, jak se vlastně jede, přijde mi to v pohodě. První brdky v klidu a padáme do Kostelce. Už jsme měli být v Kostelci a část chce ještě zastavit. Část má jet dát vědět, že už se blížíme. Nakonec jedu sám, je mi to jedno, vlastně pořád nějak spím.
V Kostelci se počet rytířů zdvojnásobí a míříme směr Hřensko. Prospím i špic s Kaprem, nějak brzo říká "tak už jim to necháme" a v pohodě se vezu na konci tohohle orange expresu. Probouzím se akorát v údolí říčky Liběchovky. Romatické údolí plné chaloupek, dávno jsme pryč od shonu dnešního světa. V Zakšíně najedou probuzení z toho snění, stojka jako blázen a peloton nebrzdí. 320 wattů to spraví a valíme dál. Tuhaň a Tuhanec, rozbitá silnice a Bobkův defekt. Pauza se hodí, sluníčko svítí a je pěkně. 90 km, normálně by se člověk už otáčel, dnes jsme ve třetině. Brdky se prodlužují, pořád ne, a ne klesat na nejnižší místo ČR. Pořád nahoru dolu, začínám to brát hodně defenzivně. Čekal jsem, že se rozjedu, ale nic takového. Krásný sjezd do Hřenska a konečně jsme u hraničního kamene. Foto, zpátky fučí. No to bude. Pumpa je vysvobození. S Oťasem se shodnu, že po 132 km bych mohl být už doma a byl bych spokojenej. Ale jsme teprve v půlce.
Dávno se mi nejede dobře. S pocitem, že jestli se dnes začne někde blbnout, tak jsem skončil, se vydáváme zpět. Zimní věci se vezou v brašničce a já si užívám suché rukavice a nový dres. Podél vody do Děčína a do Boletic. Místo na Rytířov se pojede hezčí stoupání na Lesnou. Chtěl bych si vystoupit a jet to s někým na pohodu, jenže nikdo tu není. Největší letci mizí v dálce, já se držím v největší skupince, možná se nepojede takový šrot. Kapr drží tempo a z utrpení se stává boj o přežití. Už nás není 10, ani 5. Chci si taky vystoupit, ale vzpomenu si na pojeb od trenéra za Sebuzín a tak radši visím. Začínáme se blížit Kolíkáčovi, nevím, jestli to je dobře nebo ne. Dávno jsem v módu "nic, než zástěrka přede mnou mě nezajímá". Už jen Kapr, Mlhoš a já. Mlhoš si vystupuje, dojet s ním by taky bylo fajn, ale trenér je nesmlouvavý. Konečně Lesná a trochu srovnání sklonu, aspoň na chvíli zvednout hlavu. Stoupání ale pokračuje. Čekám, kdy přijde zrnění v obraze, ale nic se neděje, jen pocit, že na Rytířov nemůžu nikdy vyjet. Závěrečná stojka a je konec, trenér mě pochválí. Vydýchat na vrcholku a přemýšlet co dál. Sil už není moc. Naštěstí z nedostatku času a nadšení se na Rytířov podíváme jen z vyhlídky. Něco málo sním a jede se dál, všichni byli nahoře nějak moc brzo.
Vyrážíme. Na Rychnov už melu z posledního, prý předposlední stojka, ale 1400 metrů s průměrem 9% je v mém stavu peklo. S Oťasem si předáváme červenou lucernu, reálně zvažuju cestu domů jinak než kolmo. Z Verneřic další stojka, úspěšně visím a dvacet kilometrů z kopce je docela dost času se trochu vzpamatovat. Ještě tři brdky a jsme u Labe, konečně plus/minus vím kde jsme. Cedule Štětí, lebedím si v kupé orange expresu. Ne z tohohle vlaku se mi vystupovat nechce. Valíme po hlavní na Mělník, nikdo už nechce nic vymýšlet. Stavíme před přejezdem, po kolikáté už dnes... železniční doprava je prostě na vzestupu.
A pumpa už je tu. Fronta na párek odsejpá, paní už ví, co a jak, jsme tu dobře zapsáni. Jen sníst to chvíli trvá, tělo už je v nouzovém režimu. Čekám peklo domů, ale asi nejsem sám, kdo má vymleto, a tak se z pumpy jede už s námořnickou rozvahou. Každý už vyhlíží svou odbočku do vany. Černý most, už se smráká, překvapivě už jsem se tu cítil hůř. Po sjezdu ještě Dreamer hlásí defekt, já mám aspoň čas vytáhnout přední světlo z brašničky. Rychlá výměna duše a po liduprázdné cyklostezce do Měcholup. Jížo je tu, padák z Petrovic a každý do své vany, loučím se a mířím do tmy směr Průhonice.