Akce Rytířov 2020

Akce Rytířov patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2020-03-08.

:: Mapa a profil :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019

• Bobek – Hotel Rytířov
  
  To si takhle sedíte a říkáte: jejda, březen už je tu, rytíř v brnění zachrastí a dvoukila budou lítat vzduchem.
  
  V poslední době nic moc extra sportovního nepříchází, ani chuť na závodění se nedostavuje. Lepší víkend vysadit a trochu si zablbnout se sněhulákem na Vysočině. No jo, ale prásknout 250 ze židle, není nic extra. Tedy v týdnu před rytířským víkendem přijde vhod se trochu rozjet; pro lidi kteří na kole sedí každý den, možná se sloganem méně znamená více, postačí 30km a 90km. A když se malinko pohlídá počasí, ze soboty se stane neděle. Rytířov tento rok byl v něděli. Slunce svítilo, teplo bylo, i větřík zafoukal. Za to celá předchozí sobota propršela, začalo ráno, a ještě po poledni postřikovalo a foukalo od severozápadu. A studeně. V mobilní aplikaci psali 7m/s; 5°C. To zmíněná sluneční neděle byla o něčem jiném:
  
  
  
  Na budíku příbor ve značně nestandardní, proti sobě ležící pozici drnčí o talíř 6:00. Netrvá dlouho, a opět drnčí tentokrát pravý, po vaječném mejdanu za vizuelního doprovodu kamarádky na stěně, jménem 7hodin. Do kapsy letí dva krajíce s máslem. Křemešník je vrch v oblasti názvem Vysočina. A když Vysočina, tak jen Českomoravská. Rytířov ale leží opačným směrem a datle se k němu nehodí. Pojmem možná, chutí určitě. Dvě tyčky letí do kapsy.
  
  Čas běží, 7:10 a zkušenost 100% ,,kolodojížděče" za prací v létě zimě velí rychlodráhou na Brandýs. Jedno dvě roztažení ve vaku za dodávkou ve slunečném ránu přijde vhod a za krásných 20min, přesně včas už se objevují první nadšenci Kapr s Trungym, se kterými se hezky maže opodál ke Kostelci. Silnice zejí prázdnotou, radost pohledět a v tom tichu spousty věcí povědět! Vítr v zádech je nám nakloněn a ulehčuje senzaci.
  V Kostelci na náměstí prosvěcují ranní paprsky. Ve stínu se třpytí ranní jinovatka, připomíná Václavův úsměv. Václav, nedalo se vůbec čekat že dorazí, chlápek který si kdysi přijel na časovku, měl hlad, vatáhl chleba se sádlem, škvarkama, pochvíli sednul na kolo (favoritku s páčkama na rámu, pětikolečkem a nástavci) a zajel rekord Skorkovské časovky průměrem 46 (případnou nesrovnalost znalec promine).
  Kolíkáčovo nadšení je obdivuhodné. A co lepší, než jej trochu podpořit? Ve skupině Modrá Hvězda stále nějaké to očko šmejdí a když dotyčný používá stejnou aplikaci, šup a pozvánka je ta tam! Tak to vyšlo.
  To už je ale pohromadě hlavní balík a kolik nás to vlastně je? Jeden, dva, ... pět, ...osm, ... patnáct. Opět pěkná skupinka která nejde na silnici přehlédnout. Krása! 20km za námi a v hlavě straší x10 a něco málo navíc. Ufff.
  
  Jsou závody na kterých se vždycky něco semele. A jsou výlety na kterých se vždycky něco vymete. A když ne před, tak v průběhu určitě. Vymetáme jednu díru za druhou. Cvaká to, drncá to, ale stále se jede. Zkušení řeknou, v tolika lidech se ukazování dozadu nedostane - ukazováním zkušení cyklisti myslí ukazování děr na silnici cyklistům jedoucím za nimi, ještě o trochu víc zkušenější ví, že je milé, díru včas objet (nadjet), čímž se efekt ukázání do zadní části balíku má větší snahu dostat. Ještě více zkušenější ví, že je dobré si držet odstup. Když se jedna z těchto zásad nedodrží, o problém nemusí být nouze a defekt (cvak, tssss) je zde co by dup. Co by dup, není v danném okamžiku překladatelský oříšek, ale rychlý děj, promyšlení co s tím. Takový odrazový můstek v krizové situaci, kterou v balíku kde se dodržují všechny zásady, předpisy (atmosféra kolem čpí tak jako dezinfekcí prázdnoty), prostě nezažijete. V nápadech se dá najít spousta synonym myslíme li správně. Kniha Dostojevkeho - Idiot, ležící na stole po pravici názvem připomene nedodržení odstupu nebo zapomenutou montpáku; pak se zde objevuje nové slovní spojení: obšťastnit pumpičkou svoji duši...
  
  Všichni se cítí svěží, překypují radostí, plni euforie.
  
  To už se dávno k balíku připojil zbytek očekávaných a celkový počet činí devatenáct uctivých hlav +/-. Na délku kol tj. 170cm +/-100cm odstup /2 (dvojice) = cca 25m had s jedním ,,ocáskem". Tím nemysli nic špatného, pouze se jedná o lichý počet a vzadu je aspoň možnost v případě sytosti informací a zážitků ,,relaxovat". Směrem na sever se vedle Kravař po pravici nachází zřícenina hradu Ronov. V létě, při jasné obloze na ni byl hezký výhled. Teď se to ale mydlí, navíc je trochu pošmourno ikdyž sluníčko prosvěcuje, není vidět. Pozvolna po vsích vykukují roubenky, krajina kolem už je pěkně zvlněná, České Středohoří se nezapře, i šumavák tu začíná hlasitě mlaskat zvýšenou kadencí, zatímco pražákovi s kufrem laskomin povadá úsměv. Když se tím vším balík provlní a sjede do údolí kdesi na pomezí, nejeden středočech pravil: jako na Kokoříně. Všude kolem je spousta hotelů - Praha a bůh ví jaký ještě. Žádný ale nemá tolik hvězd, jako ten Rytířovský. Ikdyž není na pomezí nebo v údolí Hřenska, cedulka s dvanácti hvězdami sama napoví jak to vlastně je.
  Patřičné foto foto a pak hned obsadit první i poslední čerpací stanici pohonných hmot (kde Německý občan se sádrovou kravkou na zadním sedadle a kartonem piva připomínající zvláštní jakoby ,,milch" také doplňuje hmoty) na kraji jedné z hvězd. Však energie bude stále potřeba. V údolí na Děčín proti větru, v hektickém zde provozu gradovaném typyckými znaky českého autoritářství, ve stoupání k Rytířovu pod vrcholek Bukové hory; všude zde je znát znak jekési opotřebovanosti.
  Z repráků po pravici právě zní Legenda neviditelného města Kitezh, Rimsky-Korsakov. Předehra; začíná vířením bubnů, dechy, harfou, pomalu se přidávají smyčce, na 2:20 začínají smyčce s klarinety romantickou melodii. Připomíná ladný pohyb třepotajícího se listí břízy v ruských dálavách. Ale co to? Premiéra opery v St.Petersburgu navodí původ dvou kamarádů; ve třetím díle zvonkohra, jak snadno se nejdelší stoupání dne zvládlo - a celý výlet vůbec - bez pádu atd.; hudba samá, symfonii, zvuk, neustávající ševel, ševel řetězů i jednoho řetězu.
  A když už i navigace neporadí co tím kdo myslí, zdravý rozum a nadhled, zavolá hej hej, balík se v klidu otočil a našel správnou cestu a zdravé tempo pro všechny tvory Mekongu či Polabí.
  I s Mělnickou stěnou na 200km! Ta otočí líp jak navigace oproti čerpací stanici pohonných hmot v Mělníce kde za dnešek jistě trhli světový rekord v prodeji párku v rohlíku/30min. Dalo bych se jich v tu chvíli sníst víc než jeden. Pro člověka s vyhraněným vkusem je lepší spokojit se s úsměvem slečny za pultem a čokoládovou tyčkou oddalující krizi psychického vyčerpání.
  
  Důležité je, aby výplet v kolech byl správně naplý a rovný. Podobně tak i přítelství zůstane naplé, rovné a hlavně blízké jeden druhému ikdyž mu do cesty vletí několik závor.
  
  Krásný den, tak jako krásná hvězda, detail po detailu, vydává na celou knížku.
  
  
• Dreamer – Na Rytirov pres Nemecko
  
  Brezen je tu a s nim dalsi tradicni tymovy svih, tentokrate na legendarni Rytirov daleko na severu, blizko hranic s Nemeckem. S moji ucasti to letos nevypada dobre, ve ctvrtek jsem dobral antibiotika z nachlazeni, nebo coronaviru, kdo vi, co jsem ten tyden predtim vlastne chytil. Ma se jet v sobotu, ale spatne pocasi posouva jizdu na nedeli. To me zachranuje, v sobotu bych to urcite jeste nedal. Sobotu tak travim sestavovanim noveho kola, ktere ale v nedeli samozrejme jeste brat nebudu, protoze se jede na zimacich. V nedeli rano v 7h prijizdim na kruhac na Jizu, kde na me jiz kluci cekaji. Obloha je jasna, teplota lehce nad nulou, nalada vyborna. Citim se o dost lepe nez pri jizde na Hruby Jesenik pred dvema tydny, kde ten muj virus zacal konat svoji praci.
  
  Vyrazime do Brandysa a Kostelce, kde se pripojuji dalsi tradicni koralky. Ve finale je nas opet kolem dvaceti a mirime stale na sever. V planu je nakouknout do Nemecka, coz je tedy neco, ale po asi peti hodinach se to povede a clovek najednou stoji u cedule na Cesko-Nemecke hranici driv, nez by rekl svec. Slunce cele dopoledne sviti, krajina tady hodne na severu je kouzelna a pomalu se probouzi, ale do jara je jeste par tydnu daleko. Stejne tak krasne je Hrensko, kam jsme dojeli peknym sjezdem a kde nejvetsi drama bylo, jestli tudy pujde projet, protoze uz asi deset km predem cedule hlasily uzavirku. Vse se ale povedlo a uzke sevrene "canyonove" udoli v Hrensku nas vrele privitalo. Pumpa v Hrensku byla vyplenena, kazdy doplnil zasoby vcetne me, nabizel jsem jeste i vanocni cukrovi, ale nikdo nechtel, tak jsem si ho s gustem dal sam.
  
  Najeto mame 130 km a ceka nas cesta zpet, trochu v protivetru a to slunce take najednou nekam zmizelo. Navic nas ceka Rytirov, kam ale nakonec jedeme pres Decin trochu jinym smerem, az se musim v najezdu do kopce Kolikace ptat, jestli je to uz jako ono. Ono to opravdu je, ani jsem nestacil vycucnout pripraveny gel. Ale nevadi, dari se mi jet s celni skupinou, je tu Karl s Cespou, kteri nam odjizdeji, ja jedu s Rybou. Protoze ale jedeme jinudy, neni jasne, kde je cil kopce a tak Karl s Cespou na jednom horizontu cekaji. Kopec pak sice pokracuje, ale to uz jsem na cele ja s Rybou, ale je jasne kdo mel dneska nejvetsi formu. Nahore trochu kufrujeme s Rybou a radeji se vracime, protoze tradicni zaver ve vesnicce stale nikde. Nakonec jej objizdime, cas bezi a neni cas na hrdinstvi. Presto jeste zaboli druha stojka, kde za to vezme Kolikac. Jsme pres 600m vysoko a ja v prave skarpe vidim zbytek snehu, vubec me to neprekvapuje.
  
  Jeste jeden pohled na vysilac a uz padame zase zpatky do Polabi. Sice se sem tam silnice jeste zvedne, ale jinak letime vstric Melniku, kde Kolikac laka na tradicni parek v rohliku. Jsem rozhodnuty si ho dnes nedat, ale nakonec jsem v Melniku uz docela prosity, ze si ho opet dam, ono je to vlastne letos naposledy, kdy tenhle zimne jarni vylet vede pres Melnik. Taky je treba zminit ze nam dnes nepreji vlakove prejezdy, stazene zavory jsou casteji nez by bylo mile, ale to nas nemuze rozhodit. Zbyva posledni streka do Prahy, opet se docela ochlazuje, slunce uz dnes nebude jak to tak vypada. Jednotlivci i dvojicky se opet louci a kdyz se objevi cedule Praha, je nas o poznani mene nez na Rytirove. Zacina se serit a do toho jeste prijde muj defekt predniho kola, ale s pomoci kluku je behem par minut opraveno a za odmenu se muzeme pokochat pohledem na bobra v prazskem potoce.
  
  Ted uz opravdu padla tma, na Jizu jsem tak rad za svetlo Karla, ktery me a Otase dotahne az na Kacerov, kde se loucim a dotocim to domu, kde je to 10h ciste jizdy a 270 km, coz je opet mimo vsechny hranice. Jeden by rekl, ze scenar techto vyletu je totozny a mozna je to i pravda, ale protoze takovy scenar clovek zazije parkrat v roce, nikdy se jej nenabazi a vzdy se tesi na dalsi a dalsi vylety. A to presto, ze se mu pak doma zaviraji oci a neni schopen pomalu dojit ani do koupelny a kdyz uz v ni je, nemuze se z ni dostat ven. Dvacitka statecnych rytiru dobyla Rytirov i letos, dekuji vsem za jizdu plnou zazitku a jsem nesmirne rad, ze jsem u toho opet mohl byt!
  
  
• Kolíkáč – Když se zimák zdá tak lehký!
  
  Neděle brzké ráno, marně hledám ledovou vodu z kohoutku, abych se probral. Teče jen vlažná. Dnes ještě nikdo na stoupačce nežije. Semafor na Opatovské bliká oranžově, taky ještě jede v nočním módu. Jen kruhák žije v 7 h. postavičkami, které se chtějí dnes stát rytíři! Mám vlastně rád tyhle brzká rána…
  Mírova první špic v Měcholupech kouše do stehen. Nikomu se nechce to akceptovat, ani mně. Dnes to bude ještě dlouhé. Do Kostelce přijíždíme s 10 minutami navíc. Omluva. Příště to chce posunout sraz. Počet rytířů se nabaluje a za Mělníkem je nás přes 20. Tady začíná ta pravá wobjížděcí romantika. Neznámé silnice, výhledy na zvlněnou krajinu a modré nebe nad hlavou. Neskutečně si to užívám, nohy i po náloži v týdnu neprotestují, ba naopak. Zimák se zdá být tak lehký! A je i praktický, jelikož některá místa na jedničku bez blatníků nejsou. Skupinou zní nezapomenutelné hlášky, kvůli tomuhle to všechno stojí za to. Blíží se Hřensko, ten sjezd do vlhkého skalnatého údolí, kdy obarvujeme serpentiny pestrobarevnými dresy, kde převládá oranžová, ten si navždy ukládám do paměti. Tenhle výlet, díky Hřensku, dostává nečekaný rozměr. Nejnižší bod ČR, hranice s Německem, foto a vtípky.
  Pumpa obložena koly, stejně tak jako šunka obložená bagetou, která do mě zapadá. Energo nápoj jen syčí, 130 km a moc jsem toho zatím nevypil. Ještě pepsina, ať je psina, když se z ní snažím dostat bublinky. Zámková dlažba se málem rozpouští, termosku se vlepuji díky tomu do košíku. Abfahrt nach Tetschen!
  Na přání většiny, nedáme Těchlovice, ale stoupání již od Boletic. Rukavice do kapes, rozepnout zimní bundu a nasávat vesnu. Mám starost o grupu, vím, že uprostřed bude ještě vesnice a trefit tu správnou odbočku, může být pro neznalé problém. Čekám a větrám, teplota klesá, nadmořská výška stoupá. Rytířov jen foto z dálky, čas kvapí a tma se blíží. Ty návratové cesty jsou tvrdé a nekompromisní. Stejně tak, jako když vylezete na vrchol hory, kde jste teprve v půlce, ještě vás čeká návrat dolů. Chtělo by to ve Verneřicích zalézt na rychtu, dát si dobré jídlo a pití a pokecat v téhle partičce a zítra to ještě pořádně ohoblovat. Vždyť je tady tak krásně a drsně!
  Ale domovy máme někde jinde a mělnické uzeniny čekají. Na špici se nastartovaly osvědčené motory a do Mělníka mi to uteklo strašně rychle. Nohy jedou, tělo pracuje podle představ. Fronta na párek je veliká, dávám znovu bagetu, kterou sním ve frontě na placení. Další energo plechovka. Loučíme se s pumpou a vlastně i s letošním zimním objížděním, asi se tady znovu zjevíme až někdy v lednu 2021. A i ta woježděná cesta na Jižák se letos jede asi naposledy na zimácích. Safra toto zase uteklo.
  Schází pár metrů do 260 km, vypínám blikačku, která posloužila v závěru svému účelu. Hledám vařící vodu z kohoutku, teče hned … stejně tak i královská dvanda z petky na počest všech letošních rytířů!
  
  
  
• Luke – Rytířov bez Rytířova
  
  Ležím ve vaně a nevím, jestli ještě bdím nebo už spím. Kolem plavou kapři a blikají na mě odrazkou Veolia. Před půl hodinou: Tachometr se zastavil na čísle 268 km po přesně deseti hodinách jízdy. Je tma a když ustalo vrzání mého řetězu, krajem se rozprostřelo divné ticho. Čekal jsem euforii, nebo úlevu, směsici divných pocitů, ale nedostavilo se nic. Hlavou se rozprostírá prázdnota, bez myšlenek, bez emocí. Každý má asi na den přiděleno množství emocí a ta moje poslední přišla na jížu, když jsem se loučil se zbytkem té rytířké bandy. Vděčnost, že jste mě odvezli tam a zase zpět.
  Před dvanácti hodinama: Sedám na kolo, teploměr ukazuje nulu. Jsem řádně nabalen a vezu velkou cestovatelskou brašničku, aby bylo kam vrstvy odkládat. Taky jídla se tam vejde dost. Bohužel ranní vstávání o hodinu dřív si vybralo svou daň, a tak nemám ideální váhu a děsím se návštěvy benzínky nebo houští u silnice. Ani nevím, co by bylo horší, no naštěstí do té brašničky se toho vejde opravdu dost .
  T jako Turista, správně naTěšen a za chvíli je tu balík z kruháče. Automatika nás vede do Uhříněvsi, a tak se vracíme po hlavní na původní trasu. Prý to do Kostelce nestihneme. Míra za to bere a češe to už za kruháčem v Uhříněvsi (zmiňuji jen proto, že je to asi nejrychlejší rozsekání balíku v historii :) ). Ani nevím, jak se vlastně jede, přijde mi to v pohodě. První brdky v klidu a padáme do Kostelce. Už jsme měli být v Kostelci a část chce ještě zastavit. Část má jet dát vědět, že už se blížíme. Nakonec jedu sám, je mi to jedno, vlastně pořád nějak spím.
  V Kostelci se počet rytířů zdvojnásobí a míříme směr Hřensko. Prospím i špic s Kaprem, nějak brzo říká "tak už jim to necháme" a v pohodě se vezu na konci tohohle orange expresu. Probouzím se akorát v údolí říčky Liběchovky. Romatické údolí plné chaloupek, dávno jsme pryč od shonu dnešního světa. V Zakšíně najedou probuzení z toho snění, stojka jako blázen a peloton nebrzdí. 320 wattů to spraví a valíme dál. Tuhaň a Tuhanec, rozbitá silnice a Bobkův defekt. Pauza se hodí, sluníčko svítí a je pěkně. 90 km, normálně by se člověk už otáčel, dnes jsme ve třetině. Brdky se prodlužují, pořád ne, a ne klesat na nejnižší místo ČR. Pořád nahoru dolu, začínám to brát hodně defenzivně. Čekal jsem, že se rozjedu, ale nic takového. Krásný sjezd do Hřenska a konečně jsme u hraničního kamene. Foto, zpátky fučí. No to bude. Pumpa je vysvobození. S Oťasem se shodnu, že po 132 km bych mohl být už doma a byl bych spokojenej. Ale jsme teprve v půlce.
  
  Dávno se mi nejede dobře. S pocitem, že jestli se dnes začne někde blbnout, tak jsem skončil, se vydáváme zpět. Zimní věci se vezou v brašničce a já si užívám suché rukavice a nový dres. Podél vody do Děčína a do Boletic. Místo na Rytířov se pojede hezčí stoupání na Lesnou. Chtěl bych si vystoupit a jet to s někým na pohodu, jenže nikdo tu není. Největší letci mizí v dálce, já se držím v největší skupince, možná se nepojede takový šrot. Kapr drží tempo a z utrpení se stává boj o přežití. Už nás není 10, ani 5. Chci si taky vystoupit, ale vzpomenu si na pojeb od trenéra za Sebuzín a tak radši visím. Začínáme se blížit Kolíkáčovi, nevím, jestli to je dobře nebo ne. Dávno jsem v módu "nic, než zástěrka přede mnou mě nezajímá". Už jen Kapr, Mlhoš a já. Mlhoš si vystupuje, dojet s ním by taky bylo fajn, ale trenér je nesmlouvavý. Konečně Lesná a trochu srovnání sklonu, aspoň na chvíli zvednout hlavu. Stoupání ale pokračuje. Čekám, kdy přijde zrnění v obraze, ale nic se neděje, jen pocit, že na Rytířov nemůžu nikdy vyjet. Závěrečná stojka a je konec, trenér mě pochválí. Vydýchat na vrcholku a přemýšlet co dál. Sil už není moc. Naštěstí z nedostatku času a nadšení se na Rytířov podíváme jen z vyhlídky. Něco málo sním a jede se dál, všichni byli nahoře nějak moc brzo.
  Vyrážíme. Na Rychnov už melu z posledního, prý předposlední stojka, ale 1400 metrů s průměrem 9% je v mém stavu peklo. S Oťasem si předáváme červenou lucernu, reálně zvažuju cestu domů jinak než kolmo. Z Verneřic další stojka, úspěšně visím a dvacet kilometrů z kopce je docela dost času se trochu vzpamatovat. Ještě tři brdky a jsme u Labe, konečně plus/minus vím kde jsme. Cedule Štětí, lebedím si v kupé orange expresu. Ne z tohohle vlaku se mi vystupovat nechce. Valíme po hlavní na Mělník, nikdo už nechce nic vymýšlet. Stavíme před přejezdem, po kolikáté už dnes... železniční doprava je prostě na vzestupu.
  A pumpa už je tu. Fronta na párek odsejpá, paní už ví, co a jak, jsme tu dobře zapsáni. Jen sníst to chvíli trvá, tělo už je v nouzovém režimu. Čekám peklo domů, ale asi nejsem sám, kdo má vymleto, a tak se z pumpy jede už s námořnickou rozvahou. Každý už vyhlíží svou odbočku do vany. Černý most, už se smráká, překvapivě už jsem se tu cítil hůř. Po sjezdu ještě Dreamer hlásí defekt, já mám aspoň čas vytáhnout přední světlo z brašničky. Rychlá výměna duše a po liduprázdné cyklostezce do Měcholup. Jížo je tu, padák z Petrovic a každý do své vany, loučím se a mířím do tmy směr Průhonice.