Akce Sázavák 2025

Akce Sázavák patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2025-04-19.

Nejdelší varianta má délku 95 km.

:: Propozice :: Profil a mapa :: Garmin :: GPX :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Poděkování :: Foto :: Flyby

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Hulis – Kdo se bojí, sere v síňi...
  
  Tak jsme se konečně dočkali další závodní sezony. Otvírák v podobě Sázaváku je za námi. Na letošní Sázavák jsem se hodně těšil a to hned z několika důvodů. První a asi ten nejvýznamnější je ten, že na konci minulého roku jsem po pár letech změnil zaměstnání a od tohoto roku začal poprvé za celou dobu svého bytí tady jezdit do práce na kole, což i pro mě samotnýho je sakra zázrak. Nikdy bych od sebe nečekal, že budu schopnej vstát před 5h, oblíknout se a vyrazit na kolo a to i v těch extrémních mrazech. Což pro mě znamenalo celkem slušnej kontinuální přísun našlapaných km, takže se nohy začly ze zimního spánku probírat relativně brzy. Pořád to bylo ale jen dojíždění do a z práce. První srovnání s ostatními (respektive jen s Nemim – ostatní moc nezávodili) přišlo v podobě Trosek. Což byl první letošní delší švih, kde jsem taky netušil, co se mnou ta délka udělá. V kopcích jsem se ale cítil furt líp a líp, což se „potvrdilo“ týden před Sázavákem, kdy jsme si dali společný švih s Daffym. On má zatím letos prd naježděno, takže jako nějakej jasnej ukazatel formy jsem to nebral, ale i tak, zníčit Daffyho v kopcích se nepodaří jen tak někomu – mě osobně za posledních pár let určitě ne… O to víc jsem se na Sázavák těšil a byl zvědavej, co vlastně předvedu. Jestli opět odpadnu v prvním větším kopci jako loni (za Kácovem) a nebo jestli se něco změní. Přes týden ale čtu, že je na trase nějaká uzavírka a že se jede jinudy. Když vidím vzdálenost a profil, mám z toho hrůzu a říkám si, že to nemůžu přežít ve zdraví. To ale určitě není důvod, proč se nepostavit na start a neprásknout si to. Holt už předem počítám s tím, že přijedu pěkně popravenej a bolavej.
  
  V den závodu neprobíhá žádná extra příprava. V diskuzi šlapek čtu, kdo jaký má starťáky, nespavost, formu nebo neformu a tak dál. Já zůstávám v klidu, z tý porce kilometrů mám sakra respekt a na start jdu s tím, že si jdu prostě jen zkusit mezi ostatní, jak na tom vlastně po celé té zimě po sólonajíždění jsem. Ač jsem se poslední dny cítil dobře, očekávám, že se štěstím vydržím první kopec za Kácovem, což už by byl z minulýho roku posun. Jsem ale přesvědčenej, že takovou porci závodních kopců nemůžu ustát a bude jen otázka v jakým kopci mě to vypne. Před startem se ani nikam nejedu rozjíždět, jen do sebe naleju nakopávač v podobně 330ml N1 a děj se vůle boží… Moc nás do závodu nevyjíždí, což není dobrý v případě, že odpadnu, nerad bych jel nekonečně dlouhou samotku. Po startu se poslušně řadím do lajny šlapek, který to po prvních metrech berou na sebe. První brdek v Oplanech se jede, řekl bych klidněji, než minulý rok. Což dokazuje i to, že Kolíkáč jedoucí kousek za mnou si stále povídá. Po nájezdu na hlavní se dostávám na čelo balíku a tak si říkám, že teď je ideální čas na to, se trošku rozdýchat a zahřát nohy. Zrychluju, tepy letí nahoru – držím to až do Benátek, kde svěšuju a nechám se střídat. Všechno by bylo ok, kdyby to samí udělali i ostatní, jenže bohužel pro mě jde na špic Žába a přikládá snad ještě víc… Mám co dělat, abych to po tý svojí krátký špičce vůbec háknul. Nikdy bych nevěřil, jak je to z Benátek na horizont (za odbočku na Horní kruty) tak sakra daleko… Tepy už se chvilku drží na mé kritické hodnotě a to okolo 180… Nadávám sám sobě jakej jsem vocas a že jsem na tu špici lezl, vážně mi to nechutná a hlavou mi běží představa, že tu snad svěsím nebo co… Nakonec jsem to sám nevím jak uhákoval, na rovince se vydýchal a srovnal, teď už snad bude dobře – vždy mi studený starty vůbec nechutnaly a měl s tím problémy a povětšinou jsem nebyl schopný v jakémkoli závodu přejet první kopec… V taháku před Janovicema letíme přes 40km/h ale to už jedu s naprostou lehkostí. Opět slyším Kolíkáče jedoucího někde za mnou, který to komentuje slovy: „To chceš“… Přijíždíme na Tčko a točíme pravou, je před námi první nevýznamný kopeček. Jedu asi na 4 pozici a jen čekám, jestli se bude něco dít. Jede se celkem klidný tempíčko, tak mi to nedá a na posledních asi 200m se zvedám a poodjíždím z balíku, aby si každý mohl zaklepat na čelo, co za geniální tah to byl… Samozřejmě jsem od toho nic nečekal, jen se ujišťuju, že ke mně čistě náhodou někdo z týmu nechce doskočit a svěšuju… Ve sjezdu do Kácova se to lehce natahuje, ale zatím zůstávám v klidu. Přichází můj osudový (první) kopec z minulého roku. Opět jen čekám, co příjde, když v tom kolem mě z levé strany prolítne Kolíkáč takovym způsobem, že mě vítr málem shodil do škarpy. Nechápavě to sleduju a řikám si, co asi má náš prezident za doktora Jestli se tohohle někdo chytne a pojede se tak až nahoru, tak je to asi konečná… Pořád se jede tempo, který mi nedělá zas takový problémy. Ale vím, že i minulý rok se to dalo a odpadl jsem až v závěru, který lehce utahuje, takže nebudeme předbíhat. Kopec poměrně rychle ubíhá a když se blížíme k závěru, míjí mě Daffy, který si vyjíždí dopředu. Mám radost, že ho tu vidím a říkám si, že na tom asi nebude tak mizerně, jak furt tvrdí. Mě se kupodivu jede furt super a v závěru si ještě lehce zrychluji a s Petrem Janovskym vyjíždíme na vrchol k odbočce s pár metrovým náskokem na skupinu. Nahoře ale opět kufruji, Petr se po mě tak podíval, nevím, jestli měl v plánu jet dál… Přichází sjezd, kterej se oproti minulýmu roku jede hodně solidárně. Ve stoupání v lese je to naposledy, co na čele vidím Daffyho. :-O Sjíždíme do Šernberka, kde začínáme stoupat na HP o horu pudingu. Do kopce najíždíme první společně s Nemim, který se mě ptá, jestli si pro ten puding jedu. Tak mu říkám, že to nemám v plánu. Někde okolo půlky kopce si zrychluje Petr Janovský a pomaličku se vzdaluje od skupiny. Chvilku nad tím přemýšlím, jestli s ním jet nebo ne. Nohy by na to asi byly, furt se cítím super, ale stále mě děsí ta představa, že jsme teprve někde okolo půlky závodu. Takže se mi nechce plašit, protože stále čekám, kde mě to vypne. Jedu si tedy tempíčko na čele skupiny, aby mi to bylo tak nějak pohodlný – na prémii tedy beru druhý místo, škoda, že za to se nic nedostává… Kousek za prémií odjíždí další korálek – ze stravy čtu, že je to asi „Ziky“ (doufám…, pokud to byl někdo jiný, tak se omlouvám, ale neznám místní elitu.). Já zůstávám v klidu a říkám si, že do cíle je to ještě daleko a že je určitě oba sjedeme. Někde Před Zalíbenou se otáčím, kontroluju stav skupiny a jsem zděšenej, kde všichni jsou… Do teď jsem se dozadu neohlížel a žil v tom, že furt jede hromada lidí. To, že nás pokračuje asi 7 mě celkem zaskočilo… Sjíždíme do Ratajů, kde už nás čeká legendární kopec na kostkách. Pod každej kopec sjíždím s obrovským respektem a očekáváním co se bude dít. Pořád mi příjde, že se vůbec nejede, ale ono je to jen logické vyústění situace, která pro mě / šlapky není bůh ví jak výhodná. Ze skupiny odjela dvojice z týmů Lenner motors a CTW cycling, to samí zastoupení je v naší skupině, takže tyhle 2 týpci nemaj nejmenší důvod k tomu šlápnout navíc, pokračuje to přes dva padesátníky, který celej závod nevystrčili hlavu z háku, pokračuje to přes Pepu Vejvodu, což je kat. 60+ kterej má pouze hákovat nejvyšší právo (ale i tak občas špicí prošel, když to na něj vyšlo) a končí to naším Nemim, kterej nevim, jestli se těch kopců a porce kilometrů děsí ještě víc než já a nebo se mu prostě nejede tak dobře. Ať už tak nebo tak, tak o něm ve skupině taky moc nevím… Což znamená jediný, co si neuděláš sám, to nemáš. Do Sázavy se sklouzneme tak nějak kolektivně a začínáme stoupat na Dojetřice. Prvních pár metrů rozjíždí Pepa Vejvoda, než jdu opět na čelo. Nehodlám se nijak rakvit, takže si nastavym takový tempo, aby mi to bylo „příjemný“ což je držet si tepy okolo 170 a prostě jet… Nečekaně mě nikdo nestřídá a nechávají mě jet. Za vsí si odstřídám a lezu do háku. Rázem se zpomaluje a já se dostávám s tepama pomalu na úroveň Z2… Když se vedle mě ocitne Nemi, tak mu řikám, že z toho máme ale nádhernej vejlet… No co, nedá se nic, tohle mě fakt nebere, takže po chvilce zas lezu na špici, ať alespoň necouváme… Při výjezdu z lesa vidíme vedoucí dvojici, jak už sjíždí do Chocerad a mě je jasný, že už se jede „jen“ o třetí místo, protože timhle stylem to určitě nesjedeme… Sjezd do Chocerad tak nějak normálka, kde začíná kopec na bývalou HP. Další porce metrů up, který jsem nucenej odtáhnout si sám… Za bývalou prémií mě už asi jen ze soucitu střídá borec z Lenner motors. Před Ondřejovem už začínám cítit, že se z nohou začíná vytrácet ta lehkost, s kterou jsem ještě před chvilkou jel… Už nemám v plánu nějak významně tahat, stejně už nás toho do cíle moc nečeká. Krátkej sjezdík, jedno esíčko před Hradovou Střímelicí kolem hřbitova, kam stejně opět najíždím první a jen se rozhlížím, z jaký strany to příjde… Nemůžu tomu uvěřit, když se nic neděje a nikdo nenastoupil. Poslední sjezd před Skalici, kde točíme levou, krátkej kousek v údolíčku, kde už všichni šetří a vůbec nejedeme… Jedu sotva 25km/h a stejně se nikdo nemá k tomu, aby mě předjel. Pod kopcem se mě ještě Nemi ptá, jestli je to na velkou, tak mu řikám že jo… Škoda, že pod kopcem už začínám cejtit nabíhající křeče. Hned od odbočky se Nemi zvedá a zrychluje, skočím mu do háku a děj se vůle boží, buď to nohy daj nebo se tu skácím do škarpy v křečích… Netrvalo ale dlouho a v zápětí zpomaluje, já se snažím jet dál, ale už je to těžce přes závit. Sice jsem furt na čele a vedu skupinu, ale každý šlápnutí už mě sakra bolí a jen doufám v to, že jsou i ostatní popravený, že bych to mohl dotáhnout na tempo… Ale bohužel, hodně naivní představa, celá skupina má celkem slušně pošetřeno, takže jim asi nedělá takovej problém, se zvednout a wobložit mě… Z naší 7mi-člený skupiny jsem za zádama teda nakonec udržel jen našeho Nemiho a kousek za ním jedoucího Pepu Vejvodu kat. 60+… zbytek mě vosypal… Takže nakonec beru 7. místo celkově a 2. v kat. 30+… Poslední kopec už pro mě byl bohužel navíc, ten třetí flek mě opravdu lákal, ale i tak super závod s pěknym výsledkem. Tenhle průběh jsem si užil podstatně víc než se 50km šetřit v háku na 300m dlouhej spurt na pásku… Navíc jak jsem psal v úvodu, dnešek jsem bral spíš jako test pro sebe, jak na tom po zimě jsem. Takže se tu veřejně omlouvám celému svému týmu za mé neuvážené a bezhlavé závodění. Týmový výsledek jsem trošku zazdil no… Holt jak se říká: „kdo se bojí, sere v síňi“… Kdybych z toho nebyl tak vyděšenej, možná jsem mohl na prémii odjet s Petrem a mohli jsme si vystřídat spolu… A i kdyby mě pak někde vočesal, což je pravděpodobný, možná jsem mohl sebrat bednu i celkově… Ale to je to známí kdyby………..
  Každopádně díky za organizaci týhle legendy, že to stále ještě držíte a už teď se těším zas někdy někde v orange grupě…!!!!
  
  
  
• Kolíkáč – ZAS raná cyklistika!
  
  Ve středu projet trasu s HonzouB, autem se přiblížit na Ostředek. Jendovi zahlásit, že bych chtěl si to objet trochu svižněji, a tak mi na Chocerady odjede o parník a já jsem úplně bez síly. Nechápu, co tam budu v sobotu dělat. Pak v pekelném protivětru se motat do Janovic, kdy jet přes 20km/h. šíleně bolí a cyklistiku si solidně znechutit. V každém kopci mi Jenda natahuje solidně držku, Rataje kostky mě úplně odpálí. Dojetřice konečně hákuji a pošlu tam trochu energie, ale vůbec to nechutná. ZAS raná cyklistika, Jebuto … jo díky Ziky!
  Ve čtvrtek se z toho sesypu, rýmečka, dutiny, no co jsem vlastně jiného čekal? Do toho organizační nervy, aby to aspoň trochu klaplo.V pátek konečně vyhrabat wattový pedály a namontovat na kolo. Furt nevím, jestli budu dělat řidiče zaváděcího auta anebo se pokusím zase po dlouhé době závodit. V hlavě mraky záložních plánů, stres, ale proto to asi stále ještě dělám?
  Sergei, Martina, Katka a holky od Hulise mě zachraňují a posílají mě si nasadit to omamné závodní číslo. Účast početně slabá, ale o to kvalitativně vypečená. Úvodní přivítaní a rozprava a tradiční studenou nohou zaplout do oranžové skupiny, kde občas prosvítá jiná barva. Smolda nepřežil Oplany, já kecal s Jardou Halíkem tak dlouho, až mi došel dech a málem tam taky zůstal. Benátky se začne kroutit Ryba a mně to taky nechutná. Ryba odpojen, já plápolám na ocase a furt to začíná 4. Daffy za mnou, naskakuje mi už pár metrů, zařvu si moc, ale odezva žádná. Daffy se zvedá a doskakuje si to. Já už se smiřuji na gruppeto s Rybou. To brzo! Ty wado, já nedojel ani do Janovic! To bude v cíli sekera minimálně 30 minut!
  Doteď nevím, kde se to ve mě zlomilo, ale zvedl jsem se, aby to začínalo 5. Full gas, zdá se, že grupa trochu zvolnila, pár aut za nimi, tak to tam poslat. Ruce se vysílením podlamují, total šrot … a kudla jsem zpět! Tak tohle neštíplo, tohle mega kouslo! A přede mnou se v klidu točí ponožky Jebuto! Jak příznačné!
  Janovice, průměr málem 40 km/h., NP na budíku 290W, tohle jsou rozjezdy pro hvězdy, díky hoši! Tak teď Mitrov, to už bude konečná … nebo ne? Jde to, tady jsem se ve středu ploužil a teď letím mezi mistry svého řemesla. Tohle chceš! Řítíme se do Kácova, Luke mě dováží k čelu, ale stejně sjezd dost probrzdím, ale jsem s nimi, jsem v Kácově a mám splněno! Ještě si najet před grupu a vidět omamné prázdno, rozepnout dres, sundat rukavice a čekat, co se bude dít. Okolo se prohnala lajna, která je pro mě nechytatelná a z ní vypadl jen Jarda Karas. No potěš koště. Já chtěl jet aspoň se seniorem Pepíčkem! Ale ten zkušeně stoupá s nimi. Jarda to bezúspěšně zkouší doletět, máme je na dohled, ale tohle už je jiná liga…
  Ale nesvěšuji, dnes je Sázavák, jarní ikona, 33.ročník, a já přijel přeci závodit! Děkuji, že mám wattmetr a chci si to s ním rozdat, chci, aby to furt začínalo 3! A věřit, že se do cíle přede mnou ještě nějaký odpadlý zadek zjeví! Zdebuzeves to je sjezd do reklamního šotu, tohle musí bavit. K Rybičkám Jarda hlásí křeče, a tak ho nechávám svému osudu. Co teď dál psát, když jedu na samotku? Prostě si užívám pocitu, že závodím na této parádní náročné trase. Kolik vzpomínek mi na ní vyskakuje…
  Konečně Chocerady a u bývalé HP vidím blikačku a oranžový dres. U Střímelic už ho mám, je to Daffy. Pojď, ještě to zkusím spolu, pomůžeme si, chtěl bych to dát pod 3 hodiny. Ale pod Hradec už ho ztrácím. Poslední točky k pásce, užívám si dojezdu do oranžového cíle a objetí se svou drahou polovičkou…
  Safra díky závoďáci, dnes u mě bez výčitek, odpadl jsem na výkonnost, ale i tak mě to překvapivě zase moc a moc bavilo!
  
  
• Luke – Oranžová je dobrá ... barva
  
  V týdnu mraky stížností na délku trasy a pak je to hotovo ani ne za 3 hodiny. Všichni tradičně v háji, mimo formu a tak. Moc nás není, 17 lidí z toho 9 šlapek, týmová taktika se neřeší, prý každý bude rád... Vlastě to chápu, sám nevím co předvedu, v hlavě mám případně aspoň pomoct Kolikáčovi na bednu, jinak si nikdo o nic neřekl, klasika, tradice.
  Začíná se vlažně, tak se svezem před Benátky, tam ale Hulis a Žába zkouší skupinu, čímž vyřešili převahu šlapek a udělali z toho ferovku. Pak se to sice dává nějak dohromady, ale většina týmu bude beztak nepoužitelná včetně mě. Kolikáčovo vzdálené volání moc na tom nic nemění. Další fantastická žabí špic před Janovicemi, spokojeně v háku šetřím na 125% FTP a říkám si co tu dělám.
  Brdek do Mitrova přežiju nějak na autopilota a před sjezdem do Kácova si aspoň vzadu vyzvednu Kolíkáče a jdem si budovat pozici. V 60 se loktovat o místo jak před Arenberskym lesem, to je fakt elitní highlight dne. Přitom jen serpentina a pak teda kopec. Bohužel se mi tam naloktoval Nemi a nechává čelo nesmyslně odjet, bez šlapek, takže 2x 700W abych tam byl. No co, aspoň sem roztočil nohy, že.
  Kolíkáč pálí sirku hned u paty kopce, tak je mi jasný, že s nim asi nic moc nebude. Za chvíli už se jede. Jedna díra, druhá, nějak to lepím. Ke konci děruje i Nemi, ale jen nás použije k tomu, aby si vysvětlil. Taktika dobrá, ale chce to víc anonymně, takhle se příště mnou nepočítej. :)
  Jsme skoro nahoře, dá se trochu zvolnit, nebo si udělat lepší pozici. Trenér psal šetřit, tak to na něj hodím. Jak jsem svěsil, nohy se úplně zastavily a zas se začlo jet. Nejsem schopen se z toho oklepat, takže pápá. No nechybělo moc, ale na to se historie neptá. Za mnou samozřejmě nikdo, Vláďa čeká na Zdebuzevsi, ale asi se mnou nechce mluvit, tak mi odjíždí jak u rybiček, tak ze Šternberka. Dojíždím ho až nad Ratajema, kde si teda aspoň dělám bezpečák před kostkama. Nahoře nabíráme Dafyho, Vlastně snová grupa, tak si ani nebudu stěžovat.
  Respekt z Dojetřic mám, hlavně když Vláďa hlásí, že je v háji. Ale překvapivě mě nenatahuje držku, tak je vidět, že něco není v pořádku. Dafy se vypařil, nahoře už se moc nechce, ale těším se na Vodslivy. Beru to vážně, bezpečák na Ondřejov by se hodil. Dole ještě auto napříč silnicí, tak testuju drifting novejch GPček. Stojím, řidič řeší, aby se vešel do vrat, tak trvá než uhne. Ale stejně trochu náskok mám. Překvapení je, že Vláďu nevidím u bejvalý HP ani před Ondřejovem, tak asi musím dál sám.
  Snažím se jet, ale škoda, že nikoho nevidím, asi ještě kousek bych přidat mohl. Sjezd fajn, rovina ušla a Hradec už jsem jen prostě vyjel.
  Jako bylo to super, díky všem za organizaci, nemělo to chybu. Myslím že sem nezajel blbě, holt to nestačí, ale pro maratony by tam mohl být dobrý základ. Škoda, že týmově sem byl asi dobrej jen těm, co si vedou statistiku obloženejch šlapek, ale co, oranžová je aspoň pěkná barva.
  
  
• Nemi – Kolo je zdroj radosti
  
  Po soustředění zapomínám na regeneraci, ale na prvním závodu sezóny nemůžu chybět, zvlášť když je to domácí akce. Horší než loni, kdy jsem dojel jako předposlední Šlapka, to snad nebude. Ačkoli Garmin ukazuje 13°C, na startu drkotáme zuby. Sundat vestu a nákrčník a jedeme. Už za odbočkou na Oplany je zima ta tam. Žába nasazuje nekompromisní tempo, při kterém si všímám kopečků, kterých jsem si loni nevšiml. Po loňských zkušenostech se snažím sjíždět do Kácova zepředu, což se mi daří. Díky natáhnutí lajny mám tak v kritickém stoupání z Kácova bezpečák, který do dna využívám a hlídám si konec prvního balíku. Technický sjezd přes Zdebuzeves taky není odpočinkový. Jedu sice lépe než dříve, ale pořád to není úplně optimální a kvůli tomu musím za některými zatáčkami zbytečně intenzivně dotahovat. V dalším stoupání se už žádný šrot nejede, ale na oddych stále ještě není čas. Ve Šternberku Žábovi padá řetěz, a to je naposledy, co ho vidím. Prémii o pudink z přesvědčivého útoku vyhrává Petr Janovský. Nikdo ho nechce sjíždět, a tak pokračuje sám až do cíle. Totéž, ale až za horizontem aplikuje Petr Zikmund. Náš sedmičlenný balík do kopce jede slušné tempo, ale po rovině nikdo nechce být vepředu. Únikáři jsou tak v suchu. Hulis to ironicky komentuje jako pěkný výlet. Nečekal jsem, že bych jel v přední skupině, a mám přehnaný strach, aby mě někde nenechali. Kupodivu se i kopce jedou pořád celkem v pohodě, a tak všichni najíždíme do rozbitých cílových serpentin. Několik set metrů od čáry se všichni zvedají a ukazují, kolik pošetřili. Mně to hlava nedává, a tak bez boje dojíždím za Hulisem celkově 8. (3. v kategorii třicátníků). Nejsem si jistý, jestli mých průměrných 145 bpm je znakem únavy nebo nízkého sebevědomí, kvůli kterému jsem ze sebe nedostal více. Asi obojí a na obojím budu muset zapracovat. Snad bude časem lépe. Příčiny jsou mimo kolo, kolo je naopak zdroj radosti. Díky za krásný závod
  
  
• Žába – Ostrý start sezóny
  
  "Sakra, přes poledne Dráty nemůžu. Práce na celé odpoledne "
  "Neboj, tobě práce končí na mostě v Kácově."
  
  Pár dnů před zásadním rozhovorem se sportovním ředitelem, na konci soustředění v Dyji, se dozvídám o Sázaváku. To snad není možné. Hlava není nastavená na mé utrpení, nohy nejsou připravené rozdávat utrpení ostatním.
  
  Čerstvé uzavírky vyšperkovali už tak brutální trasu posledních let. Parametry krátkého Krakonoše ... ideální hnoják na otevření sezóny. Vyplnil jsem kalendář závodů a ať se stará 🪓 ... volno, trocha svezení, trocha svezení, volno, rozjetí. Odtrénováno.
  
  Propršený Velký pátek, spousta času na kvalitní starťák. Probíráme taktiku, účast týmu vypadá slibně. Líbí se mi nápad, že si mám užít zábavu do Kácova, trochu rozproudit krev a pak zaparkovat do grupeta. Poslední kopce nechám lehčím borcům.
  
  S čistou hlavou se rozjíždím za Vláďou, který se snaží probudit během úvodních km závodu. Za ním na špic Hulis a docela se jede. No, proč ne. Když už tuhle taškařici organizujeme, tak ať se příchozí pobaví. Své špice neflákám, snažím se oranžové vyhánět do závětří. Všimli jste si, že u Benátek je kopec? Hulis ho všem píše za uši. Moje špic, když už je balík natažený jako nudle, tak přeci nenechám lajnu vychladnout. Šplhám hákovým kopcem a slyším moc? Odpadnout na 10. km bych fakt nechtěl. Chvilka vydechnutí a za horizontem tahají Lenneři, CTW se nefláká. Jen Šlapek se vepředu motá víc než by mělo
  
  Přemýšlím, kdy že přijde ten Kácov. Vůbec se mi nechce končit. Nohy z nebes, hlava v zenovém rozpoložení. A průměrná rychlost přes 40 ... toho se nedá nabažit.
  
  Holt se vzepřu sportovnímu řediteli. Beztak sám nevěřil, že tam opřu kolo o zábradlí. By se neptal, jestli na kácovský kopec bude stačit 5,4 W/kg. Sjezd před Kácovem se fakt letí. 65 km/h a stýská se mi po 54z převodníku. Dole skoro loktovačka o pozici na rovinku přes mostek.
  
  Viki má asi velké plány na tohle stoupání. Letí jak šíp, za ním zašitý Nemi, já a asi celý balík napnutý jak struna. Kopec se začíná zvedat a Nemi nechává díru. V protivětru skoro zastavuje a Viki mizí. Tak to ne, to musím zalepit a vrátit Hulise s Vláďou do hry o zlato. 4 minuty se peru s Vikim než ho konečně dojedu. Teď by mě měl přeletět oranžový nástup! Chvilku přemýšlím Vikiho objet a pokračovat dál. Ale i kdybych tempo, ze kterého nejde nastoupit vydržel až nahoru, tak tam budu z týmu sám. S čerstvým Oldou, Zikim a Petrem.
  
  Couvám dozadu a doufám, že se zformuje správný únik. Dopředu odjíždí Olda, Petr, Nemi a Hulis. Super, kotvím balík.
  
  Jenže už dlouho před horizontem oranž dvojice odpadá a nejlepší sjezdař v balíku se polehku pakuje. Tak to prrr. Dotáhnu zpět skupinu a pak ještě lepím Nemimu díru na začátku sjezdu.
  
  Sjezd Zdebuzevsí se tvrdě závodí a sníst gel je skoro nemožné. Před 2 lety mi to pod sjezdem ujelo, takže letos tam musím být. Kopec nad Šternberk se nejede a nevadí mi to. Sjezd kolem hradu mi přide dost na hraně, ale přeci se nepřipravím o horu pudingu!
  
  A tady zábava končí
  
  Pod kopcem mi při řazení padá řetěz. Viki mě chvíli tlačí, ale nedokážu jej nahodit za jízdy. Zastavuji, na 3. pokus řetěz nasadím, ale ztuhlé nohy už neroztočím. 25 km vidím balík před sebou, ale sólo na ně v takhle těžkých kopcích nemám. Vyházel jsem se do prázdna, cílové serpentinky jsou nekonečné. Brutální start sezóny.
  
  Díky za organizaci, zajištění tratě, puding, soupeření. Bylo to velký.