Akce Beskyd Tour 2011

Akce Beskyd Tour patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2011-07-16.

Nejdelší varianta má délku 181 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto1 :: Foto2 :: Roadcycling.cz :: Report M.Hajzler
Report S.Prokeš

Historie: 2002 :: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010

• Čert – Taktické hry
  
  Tak jak bych začal,
  asi tím, jak mi v pátek ve dvě hodiny dovezli kluci firemní Fabii, kterou jsem měl odevzdat o dvě hodiny později v Brně a naložit se k šéfovi teamu. Měl jsem tedy zmiňované dvě hoďky na kafíčko, dobalení věcí a cestu. No cestu po dálnici asi tu komentovat nebudu vzhledem k mojí povaze a lásce k ostatním řidičům, kteří si myslí, že právě on je ten nejlepší řidič v Česku a ostatní jezdí jak magořiPo příjezdu do Brna s půl hodinovým zpožděním (což nevadilo, protože se klukům jednání protáhlo) jsem si přeložil kolo a věci do jiného auta které pokračovalo směr Frenštát. Po příjezdu do Beskyd mě přepadl jakýsi skvělý pocit, že jsem zpět tam, kde to miluji a znám tam každý kamínek, proběhlo ubytování, zamluvení večeře a vyrazili jsme se rozjet.
  Rozjetí neprobíhalo zrovna moc dle mých představ, jednak jsme začali moc rychle a pak nás tlačil i čas ukončení prezentace takže tempo a vzdálenost rozjetí nebylo ideální, ale řekl jsem si co už. Po prezentaci proběhla na pokoji očista a šlo se na večeři, docela vydatnou až jsem se divil, kolik toho udělali Po večeři klasika na pokoj, chvilku telka a spánek. Snídani jsme si také domluvili o půl hodiny dřív než u nich bylo zvykem, ale paní byla milá a moc ochotná takže nebyl žádný problém nachystat královskou snídani na 7h ranní. Po snídani jsme se nachystali na závod, paní byla milá a ochotná nás tam nechat do odpoledních hodin i když do 10h musí být pokoje prázdné. Po dofoukání kol a setkání celého týmu což činí Horác s Vokrem a já jsme sjeli na start dolů do Frenštátu, tam jsem pozdravil kluky ze Šlapek a jel na náměstíčko si sednout na lavičku kde seděli kluci se kterými se dobře a dlouholetě bavím, proběhlo pár vtípků o závodě a prohodili jsme pár slov, jak jde život atd.
  Na start jsem se nikterak moc netlačil, věděl jsem, že mám na to 180km abych se dostal dopředu, ale hned po startu se vypálili docela kule, jedinci se pokoušeli odjet a uskutečnit nějakou tu skupinku, kterou by balík nechal jet, ale balík ne a ne žádnou skupinku nechat jet. Takže nástup střídal nástup. I já což není mým úplným zvykem hned na začátku v takto dlouhých závodech pokud se tedy nejedná a závody jiné úrovně jsem se snažil odjet s nějakou tou skupinkou, ale Kolokrámníci byli zjevně proti a hned jsme po každé v obležení minimálně dvou bodyguardů s lebkou na dresu Situace se uklidnila až někde za Hukvaldama, ve skupině, které se podařilo odjet máme zastoupení Horáka, takže tím je to pro nás dobré a můžem se v klidu zašít do balíku a nechat pracovat jiné, přece si nebudem sjíždět svého borce, no ne? Peloton se dostal k Frenštátu a začal stoupat pomalu na Pustevny a v tom signalizace vlaku. Balík staví, i když někteří pitomci byli rozhodnutí, že to snad projedou??! Náskok první skupiny v té době činil 7minut což bylo i nebylo ohrožující, nevěděl jsem přesně, kterým lidem se podařilo do první skupiny dostat a jak je silná, takže i ve mě panovaly docela obavy. Po celkem ostřejším výjezdu Pusteven se balík řádně redukuje, pro některé zde závod končí (krátká trasa), jiní se spouštějí na druhou stranu. Sjezd jsem si užil, kdyby měl 30km myslím, že se svýma znalostma tamních zatáček a svou bezmozkovou jízdu ze sjezdů bych si do té první skupiny i dojel Ono záleží především na závoďákovi, jak až moc je ochotný riskovat, ale zase na druhou stranu, když máte pod zadkem něco jako já, tedy špičkový stroj BMC, který svou geometrií a vedení stopy je bezkonkurenční není čeho se bát, prostě si myslím, že jsme jedno tělo a jedna duše Po každém průjezdu zatáčkou jsem nemusel ani šlápnout a získal jsem si několikametrový náskok před hlavními rivaly jedoucími na kolech italské výroby slavného profesionála z 90let Holt ti Švýcaři umí snad všechno a potvrdila to i letošní Tour de France
  Po sjezdu z Pusteven se dostáváme na hlavní cestu, která vede z Makova do Rožnova, následuje občerstvení z mechanických vozů, neboť je zde cesta široká a v dobrém stavu. Po pár km se stáčí doleva a jedem pod další vrchol-Soláň. Pod Solání se na nás nepochopitelně směje Martin Horák, který jel v první skupině a byl bez zjevné známky defektu nebo krize, prostě asi nějaký blok nebo co. Nestačili jsme se divit, ale od té doby pro nás začaly galeje a museli jsme s Vokrem sjíždět 4minutový náskok první skupiny, Kolokrám ani Alltraining nejeli, protože tam své zástupce měli, takže to nezbylo na nikom jiném než na nás. Najíždíme do Soláně a Vokr ne a ne sundat velkou, takže Soláň absolvujem docela v rychlém tempu. Mě pořád střílí kazeta, neboť jsem byl nucen dát nový řetez, který byl tvrdý, holt Shimano jsem neměl po ruce. Takže jsem byl limitován ve volbě optimálních převodů, buď jsem musel jet málo nebo moc těžký převod. No sjezd ze Soláně jsem Vokrovi řekl, ať nechá tahat i někoho jiného, ale jak tu bývá zvykem každý ten závod jen ODVISÍ a v cíli se bije do prsou, že s náma přijel ve skupině, ale za celý závod udělal velké ho*no, na tento typ lidí jsem vysazený, klukům, co měli své zastoupení v první skupině tím samozřejmě nevyčítám nic, je to pochopitelné, že nebudou sjíždět své lidi, dělal bych to tak taky.
  Přijíždíme pod Kasárny, kde jsem chtěl zaútočit a dojet si do první skupiny sám, ale jak jsem viděl, že už je máme na dostřel, tak jsem raději netrojčil, protože stejně bych si tam dovezl Svoboďáka, což byl hlavní soupeř. Po cestě na Kasárnu jsme sbírali lidi z první skupiny, která se taky očividně redukovala jednak tempem a náročností profilu. Při nájezdu do poslední zatáčky pod prémii na Kasárnách už první skupinku vidíme, ale ta se ne a ne vzdát. Odtáhnu celé Kasárny a brdky na vrcholu, které lemují hřeben a dostáváme se ke krásnému sjezdu po krásné cestě, kde nechám opět úřadovat svůj speciál a získávám si opět náskok v zatáčkách, který se snažím využít k doskočení první skupiny, ale vždy připravený Svoboďák je v mžiku za mým zadním kolem. Po sjezdu se dostáváme na hlavní cestu spojující Slovensko a Česko k hraničnímu přechodu Bumbálka, při nájezdu do kopce sjíždíme první skupinu a v ten moment pro nás začíná peklo. Už značně unavení po sjíždění chytáme i nespočet nástupů odpočatých lidí. Nejvíc řádí pan Svoboda, který za každou cenu chce jet sám, ale ataky vždy nějak pochytám sám. Jediní dva jedem na velkou, zbytek kvedlá ty své vajíčka na malou placku No sláva jsme na vrcholu Bumbálky a je před náma dlouhý sjezd přes Bílou až k Šanci. No ale ono se naplno závodí i ze sjezdu, nástup opět střídá nástup, až před Bílou zůstáváme ve předu jen já, Petr Zahrádka a Svoboďák. Ze zadu nás dojíždí osamoceny Vokr, tak přestávám střídat a čekám, až nás sjede, abych následně mohl opět střídat. Za Vokrem jede Novák, takže přestává střídat i Zahrada a čeká na Nováka, po jeho doskočení jsme my s BMC i s Alltrainingu v zastoupení po dvou lidech, tak přestává střídat Svoboďák. Dostáváme se přes poslední občerstvovačku na cestu, která vede podél přehrady Šance a já začínám cítit, že není něco v pořádku a dneska z toho nic nebude. Nedávám klasicky na sobě nic znát a ponechávám si pokerový výraz, který mám pořád
  Zezadu nás dojíždí Swačina s (nevím, jak se borec jmenuje) a začíná vše od začátku. Po trase kolem přehrady je několik prudkých, né nikterak dlouhých stoupání, tak jsem očekával ataky i tam, ale trasu už absolvujeme v poklidu a začínáme sjíždět zpět k hlavní silnici, která nás po pár km navádí pod poslední vrchol-Smrček. Tam už jsem věděl, že nastal můj čas a závod tam pro mě končí. Kluci si tam začali opět nastupovat a já si začal vystupovat Jedu si svoje a jsem smířený se svým výsledkem.
  Závod jsme nezvládli po taktické stránce tak ani pro nás jinak dopadnout nemohl. Sjíždím ze Smrčku a dole mě dojíždí Marian Hajzler a mlaďas z Kolokrámu, tak jim dělám gregária a dovážím je až do cíle přes poslední dva brdky, kde sklidím velké poděkování za odtáhnutí. No prostě jsem se přesvědčil, že nejde na to jen mít, ale musí člověk mít i tým jinak se dostane do taktických her, kde ho i o třídu horší lidi dokážou porazit jen díky vetší početnosti týmu.
  
  
  
• D!ablo – TOUR...
  
  ...se 66kou na zádech aneb blýskání na lepší časy
  
  
• Dreamer – S celem na Pustevny a pak sanitkou smer nemocnice Vsetin
  
  Jak asi vetsina vi, nebo tusi, na Beskydu jsem spadnul a skoncil v nemocnici. Hodne jsem premyslel jestli vubec nejaky report psat, ale nakonec proc ne, alespon to bude pouceni pro ostatni. Do Frenstatu jsem vyrazil v patek po praci, bohuzel sam autem, protoze muj letosni dvorni spolumaratonec Astral jel prozretelne na dovolenou k mori. Uz tohle jakoby byla predvest moznych komplikaci, na maratony kde se prespava jsem nikdy jeste sam nejel. Ale cestu jsem zvladl v pohode, ubytko kousek od cile take, dokonce i veceri ve Frenstate se slapkami, kde do me Misutka hustil ze ceka ode me TOP10, proste tak nejak jsem ve vzduchu citil ze team ode me ceka velky vykon, i to byla predzvest moznych komplikaci a melo me to varovat. Sobotni rano je jako vymetene, teplota akorat, v klidu se pripravim, nasnidam a jdu na start. Potkavam se s Kolikacem, davame rec, opet trochu hecovani jake se ode me cekaji vysledky. Je pravda ze Kolikac ted moc nejezdil takze ani necekam ze by se mnou dlouho udrzel, cyklistika je v tomto bohuzel neuprosna.
  
  Start par minut po devate a uz se jede! Proti lonsku jsem poucen a tlacim se co nejvice dopredu coz se vyplaci, jsem kolem 50-60 mista a zahy se peloton v prvnich brdkach deli a razem koukam ze je nas tam kolem 50ti a za nami uz nikdo, to vse cca 10km po startu. Pak se jede docela pohoda, drzim se v druhe pulce a jsem se sebou spokojen, jak jsem se krasne udrzel v celnim baliku a i kdyz jsem obcas jel nadoraz, nebylo to o moc jine nez SUAC, atd. A toto uspokojeni bylo treti a posledni varovani, protoze jsem se najednou citil jako profik co ma vse pod kontrolou a konecne se dostal tam kam chtel, tedy jezdit „v pohode“ spici s celem na maratonech!
  
  A od te doby to se mnou zacalo jit z kopce, jak uz to tak byva, aneb zadny strom neroste do nebe. Jak byly ty brdky kolem Kozlovic, tak nevim kde presne to bylo, ale byl tam takovy uzky sjezd po nejake cyklostezce snad, kde se ten nas 50 clenny balik roztahl protoze se muselo sjizdet jeden po druhem. Pak nasledovala ostra prava a hned dalsi kopec. Ja byl tak 45. Koralek a udelal jsem chybu jako pred rokem, v te zatacce do kopce jsem opet jako pred rokem spatne preradil a uz to bylo, koralky vepredu se spojily ale ja uz mel diru asi 20-30m. Zacal jsem to nastvane rvat na velkou, zklamany ze mi to ujelo a asi ujede uz tady a nee az na Pustevnach! Rval jsem cely ten kopec na velkou tusim ze 50x21 nebo 23m cili jsem byl prvni za balikem, par lidi jsem predjel, ale balik jsem nesjel a nahoru prijel v maximalni intenzite a opet nastvany protoze balik mi samozrejme stale ujizdel. Nasledoval sjezd a rovnejsi usek, kde me dojel nekdo z Alltrainingu a jeli jsme ve dvou.
  
  Pak prislo dalsi varovani, uz ctvrte pocitam spravne? Chytil jsem mensi krec do leveho lytka. Ja, ktery na krece nikdy netrpel, noo zajimave. Jedu chvili ve stoje, v sede to moc nejde. A bum, krece do praveho lytka. Hadam ze to byl nasledek toho rvani kopce na velkou. Mimochodem ty lytka me boli trochu jeste ted . No a zahy tu nasi dvojicku sjela asi 20 clenna skupina, coz jsem privital. Ale znate ten pocit, to byla dalsi ma chyba, kdyz mi ujel prvni balik a jeli jsme ve dvou, mel jsem vygumovano a rikal si ze to je prusvih, ze ted budu muset jet do cile ve 2 a to je nemozny! Obcas zapojit hlavu ve vypjatych momentech by to chtelo. Takze jedu ve skupine, krece nastesti ustoupily ale lytka jsou trochu zatazena. Snim konecne banan hodinu a pul po startu a zacinam pit, muj stav se lepsi.
  
  Dojizdime indiana Pavla Kudu s kterym jsem jel Rampusaka tak si rikam super, jeste par kousku sjedeme z cela postupne, ona tahle skupina nakonec neni spatna. Kdybych to vedel, nehnal jsem tamten kopec na velkou jak idiot a setril sily, no ale forma byla, proc se setrit, ach jo. A svete div se, ve Frenstate sjizdime prvni balik, protoze tam byly zavory. Takze loni byly zavory 2x, letos jenom jednou. A razem jsem zpet ve hre a jak se ukaze i toto posledni varovani si neberu k srdci, protoze kdyz najedeme do Pusteven a ja vidim ze lidi jako P. Kuda nestaci uplnemu celu, misto abych se vykaslal na celo a uz si jel svoje, jedu opet na plny plyn a az nahoru se drzim na konci prvniho baliku dlouhe trasy, par lidi samozrejme odpada, ale ja to zvladam, jojo forma krasna a nebezpecna vec. Takze vysledek je, ze na poslednich 300m mi celo o 50m ujelo tim jak se tam spurtovalo jeste z kratke trasy (i kdyz uplne celo kratke asi uz bylo odjete), ja prijizdim nahoru a opet situace takova ze za mnou skoro nikdo, prede mnou par koralku a uplne celo uz o kus dal. No cekal jsem ze ted se tempo zvolni ale ouha, kdyz jedete kolem TOP15 na dlouhe trase, tak se jede furt! Z kopce me dava jeden clovek co jede fakt dobre a hned mam na nej diru 100m. Jednoho predjizdim i ja, ale proste nejsem tak zdatny sjezdar a preci jen tu trasu do detailu neznam.
  
  No Pustevny jsem sjel jeste bezpecne, i kdyz zpetne vim ze ty serpentiny na zacatku byly taky dost na hrane. Co je ale horsi, jsem opet sam, je krasny ze jsem jel krev na Pustevny a najel dejme tomu 3-4 minuty na skupinu za mnou, ale co s tim kdyz ted mam jetna Solan sam? Jedu tedy naplno an a rovince pred odbockou na Solan dojizdim toho rychlosjezdare. Solan jedeme nahoru spolu, pred nami dvojicka, o kus dal dalsi asi ctyrka, vim re tohle jsou lidi co jedou realne nekde kolem TOP10-15 dlouhe trasy. No dvojicku nakonec nesjedeme, na Solan prijizdim opet ve stavu ze jsem si daval naplno, beru vodu a iontak za jizdy a uz valime dolu.
  
  Muj kolega sjezdar se napije, 10vt si odpocine, zalehne a zacne mi zase ujizdet stejne jako z Pusteven. Tentokrat je ale Dreamer rozhodnut nenechat si ho ujet, za zadnou cenu! Za mnou nikdo, co bych delal pod Kasarnama sam? Jenze ten muj kolega je opravdu ve sjezdu nekde jinde a tak jsem frustrovane vidim jak se vzdaluje az ho pak uz nevidim. Zacinam resit ze to teda vzdam, protoze proste na nej nemam, ale v ten moment jsem si to jeste plne nepripustil. No a prichazi osudne misto, velka pravotociva zatacka, viz. Odkaz na google mapy pod reportem. Dle dat z Garmina tam mam rychlost 58kmh. Najizdim tam asi blbe, asi malo u stredu, ale proste brzdim, ale kolo mi odmita zatocit do prava a uz me to vynasi na svodidla. Pribrzdim jeste vic a sokovane zjistuju ze asi jako spadnu?? A taky ze jo, zadni kolo do smyku, samotne kotrmelce si samozrejme nepamatuju, jen jak to bouchne a lezim na zemi. Pri plnem vedomi, hned se zvedam, z cela mi zacina tect krev. No tak to je sila, ja se vyflakal na Beskydu, co ted? Jak se dostanu do Prahy, kolo skoncilo za svodidly nevidim ho ani v tom srazu, to bude na dve pulky nejspis.
  
  Vytahuji kapesnicek a prikladam si ho naranu na cele, jinak se hybat muzu. Sedim a cekam az neco pojede kolem nic lepsiho me nenapada. Projizdi auto, mavam, stavi, volaji zachranku, vytahuji mi kolo ze srazu. Jsem pri vedomi, zacina me bolet levy kotnik. Asi skoro az po 5min projizdi prvni skupina kolem 10 lidi. Jsem maximalne nastvany, proc jsem nesjel Solan v poklidu, nenajedl se nenapil a nepockal na ne? Proc proc proc? No dulezite je ze se se muzu hybat takze zlomene na prvni pohled nic. Lide mi vytahuji kolo z rokle, jeste jim rikam at vezmou i bidon i bryle, nechci tam nic nechat! Garmina nachazim pod svodidly na asfaltu, jeste ze tak, v te rokli bych ho asi tezko lovil. No kolo vypada docela v poradku, neni na dve pulky jak jsem myslel, tak apson ze tak ze nemusim brecet v sanitce ze jsem si rozmlatil kolo.
  
  Sanitka prijizdi s policii, nakladaji me i s kolem, ikdyz moc se jim nechtelo, pry je to proti predpisum. Odvoz do Vsetina do nemocnice, kde mi asi 7 stehy sesiji ranu na cele v oblasti leveho spanku, pry byla docela oskliva a budu mit na pamatku jizvu. Ale doktori tam byli super a sestricce jsem se asi libil,protoze mi pak rikala ze se doktor snazil sesit to co nejlepe. Komplet rentgen tela, kotnik zaplatpanbuh zlomeny neni, ale otekl mi dost a pri doslapu boli, pohyblivost omezena, uvidime za par dni. Odreniny minimalni, leve koleno, levy kloub u jednoho prstu, jinak nic, lokty, zuby, vse ok, no asi stesti v nestesti! Pousti me tedy domu, hodny pan z penzionu pro me prijizdi, protoze se potrebuji dostat ze Vsetina do Frenstatu. V 18h odjizdim opet sam do Prahy, ve 22h prijizdim a jsem stastny ze jsem doma, ufff! V nedeli rano jdu na prevaz cela, tak zatim zadna infekce a vse vypada na dobre ceste. Kotnik hodne otekly, leduju, mastickuju. Kolo necham zkontrolovat, ale snad na Canyonu jeste neco odjedu.
  
  Zhodnoceni: I kdyz mate formu a vykonnost na to jezdit cast maratonu s TOP10, nesmi clovek podlehnout sebeklamu a verit ze je vsemocny, porad je potreba pokora. Par dnu pred Beskydem jsem narazil na tento citat „Mistakes can usually be corrected later; the time that is lost in not making a decision can never be retrieved“. Prave jsem resil jestli ma cenu jet na Beskyda sam, jestli si nemam dat pauzu od zavodeni a tento citat mi pomohl v rozhodovani. Stejne tak pri zavode jsem udelal par rozhodnoti, ktera nakonec mohla dopadnout tak, ze uz by se pozdeji nedala napravit. No a to je asi tak vsechno, cyklisticke pouceni je, nesnazit se udrzet ve sjezdu vyrazne lepsiho sjezdare, zvlastne pokud tam krome vas dvou nikdo jiny neni a nejde tak sledovat stopu a styl prujezdu zatacky. A jestli a kdy sednu na kolo ted az tak moc neresim, asi nejak nekdy jo, zrovna jsem koukal na vcerejsi etapu z Tour, kde se Voight zase 2x smotal, tak nevim, padaji i profici, proc by nemohl spadnout i Dreamer nakonec.
  
  
  Misto padu ze Solane
  
  Prilba po padu
  
  
• Josef – Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide /jede/?
  
  V letošní cyklistické sezǒně jsem dal silničnímu Beskydu velkou prioritu. V tréninku jsem mydlil kopečky víc než kdy jindy a tajně jsem doufal ve vylepšení loňského času na krátké trati 2.48. Na blátivém a namáhavém Drásalovi jsem se cítil výborně, navíc jsme v sobotu 9. 7. dali s kamarády Luďkem, Jirkou a Víťou poctivých 115 km v Orlických horách s převýšením 2 000 metrů. Tam jsem si ty Šerlichy a ostatní krpály opravdu užil a cítil jsem formu jako hrom. Ještě v úterý lehký trénink na horáku po Hostýnkách a pak to přišlo. V noci na středu jsem nemohl spát, křeče v žaludku, trnutí nohou, oslabení. Ve středu ráno lékárna, nasazuju Wobenzym, ale vím, že na sobotu je to už pozdě. Prostě nějaká střevní virǒza. Stav je čím dál stejný, ne li horší. Při opakovaných návštěvách soc. zařízení přehodnocuji své aktuální cyklistické cíle. Je to prostě - nevím, jak to slušně nazvat.
  V sobotu v 5.15 hod do sebe bez chuti nasoukám svou pohankovou kaši s vločkami a za další půlhodinu nasedám k Luďkovi do auta. Jedeme na to, v mém věku se už závodí za každé situace.
  Před půl osmou se prezentujeme a zatímco trpělivý Luděk čeká v autě, já testuji hotelové sociální zařízení. Přejíždíme vozem k místu startu, převlek, opět WC, krátké rozjetí a jde se na start. Začínají se objevovat další Šlapky, zdravíme se, přejem si dobrý závod bez karambolu a řadíme se. Před startem prohodíme pár slov s Ivčou, start a jedeme.
  Od začátku pojímám závod méně agresivně než loni. Bolí mě stehna, což se mi nestává a necítím se nejlépe. Ivča jede jako k ohni a mojí prioritou je, aby mi neujela. Náš vláček se různě trhá a opět sjíždí, začíná se mi dobře dýchat, akorát ty nohy mám jak ze dřeva. V jednom táhlém kopci odjíždím a předjedu pár lidí, v dalších hrbolatých sjezdových pasážích mě zase sjedou. Ve stoupání na Hukvaldy ale odjedu a mydlím to sám. Je to už lepší, ale špice mojí kategorie je už asi hodně vpředu. Z úvah mě vytrhne Lacův hlásek: Pepíku, že ty jsi nám chtěl ujet. Doskočil mě Šlapkovský balík v režii Strejdy, Laca, Pedra atd. Na jednu stranu jsem rád, že si s nimi trochu dáchnu, když si ale uvědomím, že jedou dlouhou, trochu se stydím.
  Balík, který hoši přivezli, je dosti početný. Stoupáme na Štramberk a začíná se to trhat. Doskakuji ke Strejdovi na špici a za Štramberkem to pěkně mydlíme. Strejda táhne jako lokomotiva a dojíždíme vláček před námi /s jednou Šlapkou/, který já jsem sám dlouho stíhal. Laco si šmejdí chvíli vpředu, chvíli vzadu, zdá se, že má sil na rozdávání.
  Po sjetí obou skupin ale nikdo nechce jet, tempo kleslo pod turistické hodnoty a je tu značka 500m bufet. Přemítám, budou či nebudou stavět. Staví všichni. Já nestavím, jedu dál. Chvilku jedu volněji, třeba nás pojede víc, když se nic neděje, pokračuju na samotku. Všímám si ale, že si vezu za sebou holku v bílém /Lenka Hellerová, pozdější vítězka žen 40+/. Tyto pasáže se mi jezdí vždy dobře. Přes Veřovice stále mírně do kopce a do kopce až do cíle. Tady mi už ve sjezdu nikdo neujede. Dostáváme se na dohled nějaké skupince před námi, vyzývám dámu k vystřídání, po několika km skočí na špici a pak už makáme společně. Před Frenštátem zas tahám, ale mám obavy ze zakufrování, tak ji radši pouštím. A pak už nahoru k Ráztoce. Oběma nám vrtá hlavou co s námi dnes udělají Pustevny. A opět slyším Lacovo štengrování. Šlapkovský vláček nás asi 1,5 km před hotelem dojel. Zůstal jsem vedle Strejdy na špici, vzpomínám si jenom na nějaké Lacovy řeči a pak to bylo velmi akční. Naproti parkovišti vyskočil z balíku Polák /Pijanowski/, který byl celou trať schovaný a za ním ta Lenka Hellerová. Jel jsem za nimi. Polák to valil jako o život, naštěstí asi po 300 metrech zvadl a já jsem si ho svým tempem doskočil. Ta holka se za mnou držela jako klíště. Polák zkoušel asi 2 kilometry nástupy a já jsem si ho vždy doskočil. Předjížděli jsme fest a bylo to místy o hubu. Cesta jako brambořiště, shora jeli ti, co už odzávodili. Za studánkou to vypadalo, že už má Polák dost, ale na metě 500 metrů mi odjel a už jsem ho nestíhal a dojel si svým tempem do cíle. Lenka Hellerová pár vteřin za mnou, za další 3 minuty Ivča a celý Šlapkovský balík. Je to paradoxní, ale od úterního večera se cítím nejlépe teď.
  A nyní strohé údaje. Můj čas 3.03.51 byl přesně o 15 minut horší, než ten loňský, který by mi byl letos stačil na 1. místo v kategorii. Letos to byl pouze 5.flek. Ten pomalý začátek byl prostě znát.
  Na druhou stranu oceńuji svezení se Šlapkovským balíkem, které mi umožnilo zregenerovat své poněkud chabé síly.
  Pro příští rok vážně uvažuji o startu na dlouhé trati se Strejdovou partou. V tom závětří se dá pošetřit hodně sil, těch stoupání bych se nebál. Pouze ty sjezdy neumím jako vy. A už se to nejspíš nenaučím.
  
  
• Kolíkáč – Desátý Beskyd - unplugged
  
  Na letošního Beskyda jsem vyrážel v očekávání velkého průšvihu, snad jen neporušit tradici a svůj jubilejní desátý ročník v řadě objet se ctí, to byl jediný můj motiv leštit kolo a mazat řetěz. A samozřejmě ta orange parta, která posouvá maratónské víkendy o level výše. 14 dní bez kola a stále mírně zahleněné dutiny nedávaly moc nadějí na slušný čas, takže zkusit zopakovat rok 2010, kdy jsme to s Dreamerem v tropickém vedru zajeli na jistotu a dali za 6:30, to byl časový plán.
  Cesta do Frenu rychle utekla díky Atamanově spolujízdě a intr už nás vítal svojí otevřenou náručí. RiCovci, CK Záluží, Mišutka, Diablo, Yetti a pak další a další Šlapky, večerní tiskovka měla grády, kdo už jel Kasárna, Smrček, tak barvitě vyprávěl, co nás v sobotu čeká.
  Ráno starťák jako blázen, s Atamanem si to prožíváme na oněch místech, počasí se vycajchnovalo, cyklistický ideál, letos se na něj prostě nemůžeme vymlouvat. A hned po startu pěkná sodovka, jedou se kule a to je dobře, žádné špunty a smrad ze seškvařených špalků, hned první magnety pěkně zhurta, hlídám si své výkonnostní soupeře, hlava samozřejmě zapomněla na zdravotní problémy a furt věří, že se udrží lidí, se kterými jsem jel třeba Rampa nebo Sudety. Je tu Jirus, to je už druhým rokem jistota, že s ním by se to mělo dát objet. Ale překvapivě i Mišutka, který hned dodává týmového povzbuzení. Čelo i s Dreamerem nám ujelo, ale jsme v hodně velkém chumlu, brdky zatím vcelku stíhám přejet, horší je to na rovinách či ve sjezdech, nějak nejsem schopen se správně zabudovat a furt vlaju na ocase. A hele doskočil si nás i Mirek, tak toho už nesmím pustit, za Mniší se gumujeme bok po boku do prvního delšího brdku, aby jsme do magnetu mezi domy v Hukvaldech najeli společně, náš balík je už pěkně natažený, ale stále je šance se tam vrátit, kapitán ze Záluží ale svěšuje nohy, já se nerozumně znovu práším, přeci mi Mišutka nemůže ujet A znovu do plných, brdek za brdkem, Mišutka na dostřel, pomalu stahuji ztrátu a před Kopřivnicí jsem zpět, uff, tak teď zregenerovat, ale ono to nejde, safra dávám si jako zvíře i v závětří .
  Poprvé se stíhám napít, kdyby tady bylo poblíž zrcadlo, tak bych se nechtěl vidět, cítím, že jsem rudej jako rak, strhané rysy, toto je opravdu hezká sobotní zábava . Za chvíli tu bude Štramberk, zkouším se narvat do předních pozic balíku, ale nejsem schopen udržet svoje místo, registruji i Czendu a Štramberk je tu! Tak teď nebo nikdy, kopec se mi ale jede vcelku dobře, Mišutka na dohled, mělo by to klapnout. Překulili jsme se přes horizont, ale žádný odpočinek se nekoná, hezky zase do plných, sjezd se musí šlapat, přelítnout koleje a zase mám díru, no do háje! A zase ze sedla a zase špurtovat. Jsem docela na kaši a najednou cvak. Proč ty woe nesvěsíš nohy? Čeká Tě dalších prasáckých 140km a takhle to nemůžeš vydržet. Prostě dnes na Mišutku, Jiruse a spol. nemáš no! Je třeba udělat papááá a hezky zčistajasna si vystoupit. Jééé to je úleva, nemusím šlapat, najednou je ta cyklistika tak krásná . Sám samotinký, na bufetu si chytnu banánek a výletním tempem pokračuji dál. Stále se otáčím, kdo přilítne zezadu, je to pěkných 5 minut, kdy nejede nikdo! Hmm, slušná díra
  Nejdříve přijede osamocený borec, skáču mu do háku, po chvíli se otáčím a už vidím mnohačetnou grupu, a tak si vystupuji a nechám se spolknout. A hele Mirek, Czenda, Kajman, jo tady bude taky pěkně veselo Domrskáme to do Trojanovic a začíná první vážnější zkouška na Pustevny. Už jsem se docela srovnal a začínáme s Mirkem jet naše tradiční maratónské tempo, i když chvílemi Mirek trochu ztrácí, v závěru Pusteven už tvrdí muziku a mám co dělat, abych tam zůstal s ním. Zastavujeme na bufetu, po chvíli doráží Kajman, ještě nás povzbuzuje do dalších kilometrů, on už si užívá slastného cíle. No docela mu dnes závidím Mirek hlásí teplotu pod 15 stupňů, takže rychle se sbalit do vajíčka a sletět do údolí, kde se zcukneme asi do 8 lidí, pod Soláň se párkrát protočíme a již můžeme zase drásat další kopec. Docela se jede a začíná se mi i zvedat nálada, třeba někde za zatáčkou by se Mišutka mohl zjevit Ale ve sjezdu do Karlovic zatrne, sanitka, policie a jen zahlédnu kolo Canyon a v hlavě bleskne myšlenka: Dreamer ... (nakonec to byl on, ale vše naštěstí dobře dopadlo). Z Karlovic pod Kasárna se znovu pěkně protočíme, je tu s námi nějaký nadějný junior, který měl defekt a má velkou bláhovou snahu si ještě dojet čelo. Ona to moc rovina není, stále se to mírně zvedá a už je to tu, první ostrá zatáčka, s Mirkem začínáme parkovat a pro mě přichází další kritický úsek. Do pravého stehna se začíná zakusovat křeč, nemůžu točit lehké převody, ze sedla drtím těžší převod než bych si přál, aby se křeč nezakousla úplně. Naštěstí Mirek taky prožívá slabou chvilku a jedu mu za zadkem, pěkně mě to vytáčí, tady už mě nikdo nikdy neuvidí! Tak Kasárna nás zase pěkně dostaly, dostali jsem pořádný časový zásek
  Na bufetu doplnit bidon, dát banán do kapsy a přisát se do formující se grupy, teď to bude potřeba. Grupa ještě dává močící pauzu, já raději rychle do sjezdu na prvním místě, ať si to můžu v klidu projet. Začínáme stoupat na Bumbálku, tady jsem většinou každý rok na odstřel a nejinak je tomu i letos. Cpu do sebe gel a piluji těžší převody, jen aby křeč znovu nepřišla. O přijatelné tempo se stará Mirek, je to kamarád a tak až překvapivě v pohodě se vydrásáme znovu do výšky nad 800 metrů nad mořem. Je to dobré, díky spolupracující grupě nabíráme pěknou cestovní rychlost, na bufetu v Bílé ještě naposledy stavíme na rychlé doplnění suplementů a vjíždíme na rozbitý úsek okolo přehrady. Díky Anticrampům se křeč uklidnila, safryš, ještě vydržet Smrček, údaje na stopkách taky věstí vylepšení času z minulého roku, no ještě tak zakousnout Mišutku a on by ten Beskyd dopadl vlastně dobře
  Chacháááá, to by ale nesměl být pro mě (pokolikáté již??) ten Smrček takový zabiják! Křeč je tu znovu, Mirek si nastupuje a odjíždí celé grupě, ano, je to tak, jak jsme si to představoval v těch nejčernějších snech. On mě snad ještě řízne kapitán, no to se kluci ze Záluží zase jednou pomějou! Nedá se nic dělat, vystupuji si a bojuji jen se svými křečemi a Smrčkem. Je to jen transfér do cíle, soupeři jsou mi ukradení ... sice na vrcholu Smrčku jsem na dohled skupině, ale po sjezdu je tu jen jeden, celá grupa ulítla. Po chvíli míjíme v Cancelarre zatáčce sbírajícího se borce, který nás pak ještě trochu opticky potáhne, prďák k Maraláku, U-turn a magnet do cíle, letos dokonce na velkou, to už je labutí píseň letošního Beskyda.
  Mišutka v cíli o 6 minut dříve, jel od Kasáren povětšinu sám, prostě musím vyseknout poklonu, zajel jsi to Petře parádně a myslím, že jsme všichni moc rádi, že hájíš orange barvy!
  
  
• Mišutka – Beskyd Tour - můj vrchol sezony
  
  Po nepovedeném třetím dílu maratonské serie Rampušák jsem se k čtvrtému pokračování v Beskydech díval se strachem a obavama. Trenink jen do práce po rovině, kopce žádné a závody na UACu a Masters připomínaly spíš letecký dný amerických F16. Stejně asi jako většina jsem si i já určil nějaké cíle a vrchol. Cíl v mém případě je objet celou maratonskou serii a vrcholný závod jsem měl jet v nádherném postředí Beskyd.
  
  Do Frenštátu pod Radhoštěm vyrážím kolem pátečního poledne a po přibrždění na předměstí Vídně, kde jsem nabral Yettiho se kolem 16:00 hlásím v Ráztoce půvabným slečnám k prezentaci. Pak rychle něco nakoupit, ubytovat a kolem 19:00 zodpověď pár dotazu na tiskové konferenci ve Staré Škole.
  
  Sobota ráno, moc jsem se nevyspal. Mám strašný starťák. Tak nervozní jsem dlouho nebyl. Na startu zjišťuji, že mám slušně prodřený zadní plášť, to mi na klidu taky nepřidává.
  
  Start jako loni v 9:06, kvůli vlaku. Po výjezdu na hlavní se hned jedou slušné kule. Startujeme společně s krátkou, tak cíl pro první část je dovez se pod Pustevny s balíkem a průměrem 35km/h. V celku v pohodě se držím v jedné skupince, ve které so občas objeví i Kolikáč. První vážný problém mám ve sjezdu na ouzké silnice, před Kopřivnicí, kde děda s fabii způsobil, že skáču i s kolem do škarpy, abych se vyhnul narazu do ležícího borce. Následnou díru v balíku stahuji blaznivou jízdou, zakončenou sjezdem ala Nibali, kdy jsem letěl 78 km/h. Před Štramberkem se přižene Kolikáč a hulaká, že tohle všechno se nám vrátí. Je na vidět, že si musel hodně hrabnou, aby se dotáhl také do balíku. Ve Štramberku se do kopce jede brutal a za ním už Kolíkače nevidím. Nasledně sjíždíme ještě nějakou grupu a tak pod Pustevny přijíždíme v grupě cca 40 lidí a průměrem 37km/h. Jestli je cyklistka opravdu spravedlivá, jak tvrdí jeden spisovatel, tak zde musím odpadnout. Není prostě natrénováno. Dávám 52x19 a ženu se balíkem vpřed, po první ostré zatáčce dávám malou a točím. Stále se posunují vpřed. Na vrchol ještě pár jedinců beru a protože téměř všichni měli modrá čísla, tak parkuji před bufetem, kde si rázně odsunu jednoho modráka se slovy, že já ještě pokačují a beru jonťák. Sjezd do Prostřední Bečvy jedu ve dvojici s jedním borcem z Trenuj Chytře. Před hlavní ná dojíždí další a tak se na Solaň vydáváme v grupě cca 10 lidí. Kopec se jede v klidném tempu. Během stoupání si všímám, že tu všichni mají doprovod a tankuji plné bidony. Po zjištění, že na vrcholu je občestvovačka si kilometr před vrcholem přišlápnu a jedu šrot, abych měl čas si doplnit bidon a balík mi ve sjezdu neujel. Bohužel naskok jsem nevytvořil dostatečný a všichni mi ze sjezdu ujiždí. Do toho ještě v jedné zatáčce stojí favorit a měl jsem co dělat, abych se mu vyhnul a zároveň netrefil proti jedoucí felicii. Ještě jsem na poslední chvíli zahlédl sedícího cyklistu. Ano byl to nejspíš smolař dne Dreamer.
  Do Velkých Karlovic se přiženu a v dalce vidím dva jedince. Fouká dobře vítr, tak roztáčím velkou pilu, ale odstup je furt stejný. Ohlednu se za sebe , jestli se někdo neřítí, ale nikdo. V tento moment jsem si porvé řekl další slavný výrok jednoho borce z loňského Krušnotonu ,,Žádné třeba, žádné kdyby". Od této chvíle nebudu spoléhat, že se třeba někdo přiřítí a pomůže. Od této chvíle jedu svoji časovku a už se neohlížím. Kasárna, to je slušný hnus. Vidím, že grupu před sebou stahuji. Dost trpím, ale vidina, že alespoń část docvaknu mi nedovolí svěsit nohy. Bohužel na vrcholu je silnice dost rozbitá a jsou tu příšerné pave na kterých neumím. Na bufetu stavím a ženu se do Makova. Bumbálka mi přijde po to všem jako lehce nakloněná rovina. Když jsem byl asi v polovině a díval se po pravé straně do údolí, tak vidím dvojiku. Jeden borec, co táhne Lenku Sýkorovou. Jedu si ale stále svý.Sjezd do Bílé je v pohodě a před čtvrtou občerstvovačkou mne docvakávají. Borec slušně tahá, tak nestřídám. Sbíráme ještě jednoho a společně přijíždíme pod Smrček. Tu první ostrou část jedeme ještě pohromadě, pak přitlačím a odjíždím. Sjezd na rozbité silnici jedu s respektem, protože se nechci smotat pár kilometrů před cílem. Jedu 55km/h. Po nájezdu na hlavní zjištuji, že Sýkorová s jedním tím borcem jsou už opět vedle mne. Ti jeli slušného Nibaliho v těch dírách. Dva kilometry před cílem odpadá borec a tak jedeme do cíle se Sýkorovou společně a nechávam ji vyhrát.
  
  V cilí je po chvilce Míra Zbuzek a Kolikáč. Přijímáme gratulace od Rainyho, Čmeldy, Šneka Jana. Společně se plácáme po ramenou, protože čas ukazuje, že hranice 6:30 padla. Jedeme na hotel a pak Rainyho autem zpět do prostoru cíle, kde právě finušuje Ataman s Kvitem. Taky jsou spojojeni. Nejdojemnější byl ovšem příjezd Skupiny A. Hlavně Laco zářil jak slunéčko. Celkově to byl nádherný víkend zakončený parádní tiskovkou a s parádní partou.
  
  Svůj vrchol sezony musím hodnotit kladně.Čas 6:07:39 je něco o čem se mi ani nesnilo. Samozřejmě mohlo to být lepší, nebýt kiksu na Soláni. Několikrát jsem si musel vyslechnout, že jsem borec, když jsem porazil Kolikáče, ale vždyť byl po nemoci. Je ale pravda, co řekl Pavlík Kvitu a hotelu. ,,Před rokem si jezdil s kolegou v teniskách a teď porazíš Kolíkáče. No pokrok jsem nepatrný za ten rok udělal. Dokonce se dá i změřit oproti loňsku. Je to přesně 2:13:00
  
  
  
  
  
• Mirek – Asi můj nejlépe zajetý Beskyd
  
  Na startu včas, ale většina se sprostě nacpala před startovní bránu, takže po startu jsem až tak kolem 200 místa, jede se šrot, balík po pár kilometrech potrhaný. Dává se nás dohromady asi 40, je tu Kolíkáč, Jirka Zárybnický, ale jede se fest, po 20km průměr 40km/h. V jednom úzkém sjezdu proti auto, jeden člověk tam lehnul, takže skoro zastavujeme, v následném brdku se snažím dojet zpátky, ale ve sjezdu mi to zase odjíždí, v Hukvaledch už na to kašlu a čekám na další skupinu. Jsem KO, po 32km máme průměr 37,5km/h. V další skupině se snažím dát dohromady před Pustevnama, dojíždíme Kolíkáče. Frenštát, 62km, 1:45 a máme průměr přes 35km/h. Pustevny se mi jedou docela dobře, první půlku za Kolíkáčem, druhou už vedle něj a nahoře jsme za 2:27. Soláň dáváme bez problémů, ve sjezdu do Velkých Karlovic sanitka a policajti, až v cíli se dozvídám, že v ní už ležel Dreamer. Rovinku (ono je to spíš 2% stoupání) pod Kasárna jedeme svižně v osmi lidech a poctivě se střídá. Na začátku kopce odpadám, tyhle stojky mi vůbec nesedí, Kolíkáč kolem mě občas chytne křeč, takže jedeme podobnou rychlostí Nahoře na bufetu se naštěstí přisáváme zpátky do původní skupinky, takže po sjezdu do Makova další táhlé stoupání na Bumbálku jedeme společně. Většinu kopce jedu na špici a radši opatrně, naštěstí si dopředu nevlezl nějaký šílenec a nejel ten kopec dvacítkou, toho jsem se bál Sjezd k přehradě letíme, střídá se pravidelně, kolem přehrady se taky jede slušně. Kolíkáč tam v jednu chvíli odskakuje, chvíli to kotvím na čele a pak si ho zkouším doskočit, ale že bysme ostatním odjeli, to je utopie, za chvíli nás mají. Závěrečný kopec na Smrček se cítím dobře, jedu tempo a ujíždím asi o 200m, závěr ale když se to znovu pořádně zvedlo, tak to už melu z posledního, jeden mě dojel ještě v kopci a pár ostatních ve sjezdu. Do závěrečných 10km najíždíme ve dvojicích, prudké brdky hodně bolí, v jednom sjezdu se tam ještě někdo vyválel a do posledních 1,5km najíždíme v pěti. Do kopce jdu na špici a jedu šrot, dva jsme odpárali, Příbramák mě ale dal ve sjezdu a už jsem ho do cíle nedojel, ze skupiny tedy druhý. Kolíkáč bohužel zůstal na Smrčku, škoda, přál jsem si dojezd společně, no ale je po nemoci, kdyby byl OK, tak určitě dojel 20 minut předemnou s Jirkou Zárybnickým. Celkově 82.místo z 211 lidí, čas 6:11, ztráta na prvního těsně pod hodinu. Asi můj nejlépe zajetý Beskyd, naštěstí bylo super počasí, v tradičním vedru by to asi vypadalo úplně jinak.
  
  
• Strejda – Nečekaný vrchol sezony
  
  Po Rampušakovi jsem cítil potřebu provest maly restart. Tak prisel tyden relativneho odpocinku a pak tyden, kdy jsem jezdil vyhradne ZDV, ale v kopcich. Ale co v kopcich, byly to nefalsovane hory (Dachstejn a Taury). A tak tyden před Beskydami uz to bylo lepsi, a citil jsem se celkem klidne a vyrovnane a zadny nekonecny kopec uz mne nemohl vyvest z miry.
  Letos to poprve jedu zavodne (Honza to jet nechce, o nikom jinem, komu bych mohl delat domestika, neznam).
  V tydnu konverzuji s Lacem po ICQ, stezuje se, ze je na tom mizerne, slaby, a všcheno mu boli a je na dne nejen s psychykou ale i po fyzicke strance. Hodnotim to velmi pozitivne, pac vim, ze pokud se Laco postavi na start plny nadseni – tak mu to dojde velmi rychle. Vůbec nemam tuseni, kdo se k nam do skupiny A pripoji, prubeh diskuzi je nejaky vlazny, jen nova posila Schneck je jistota. Ale podstatny to není, vim ze i v této sestave to zvladneme. Tady je dulezita vzajemna duvera. Kdo nejede s nami, ten pro nas stava souperem, vid, Laco?
  Na startu se citim, jako ve velke rodine. Nejak za tech 10 let zavodeni na silnicce jsem zjiskal tolik známých, ze ani nestačím odpovídat na pozdravy ze všech stran. A co je tu slapek!!!
  Stavime se suverenne uplne dozadu, jsme preci skupina A, a nemame duvod se michat mezi zavodniky. Navíc lidi je houf, a pady nepotrebujeme. Hlasi se k nam Kamion. Nu to je radost! Ve ctrech uz to bude pohodicka.
  Cca minutu a pul po startu prejizdime koberec a uz se to muze zacit pomalu rozjizdet. Balik se kolem nas formuje docela slusny, jedeme presne podle planu v klidu. Mame tu zname tvare: otec a syn Polnarovy. S obema jsem uz jezdil, prej radi by jeli s nami. Ale zrejme takovou duveru v nas nemaji, takze decela často nam odjizdeji a vnaseji zmatek, a abychom nekazili tempo, radej se s nimi prestavam pocitat. Schneck dneska není ve sve kuzi, a drzi se vzadu. S Lacem a Kamionem zatím bohate vystacime. Kupodivu za chvilku dojizdime Pedra, ale taky ho rychle ztracime. Na uzke klikate silnicce mne z cesty vytlacuje auto. Nic se nestalo, jen jsem chvili jel po sterku a trave. Byla to ale jeduna kaňka dneska. Vepredu vidime Josefa. Ale jede téměř stejne rychle, jako my, prestoze jede sam. Trva nam to aspon 20 minut, nez tu 200 metrovou skvirku ztahneme. Je to proste borec! Ale pak uz na chvili jde do haku.
  Na prvnim bufetu Laco ma nejaky zasek, cekame na nej, balik nam prcha, ale dojizdi nas Pedro. Jsme jen 4, Laco, Pedro, Kamion a ja, silnice je pekna a přehledná, a tak navrhuji cvicne zkusit kolotoc. Nenene!!!! V zadnem pripade!!! A zaciname to pekne tocit. Rychlost nam stoupne, a ve Frenstatu jsme zpatky v baliku. Jem pekne rozjety, jdu na spici a udavam tempo az k Raztoce, zase sjizdime Josefa v uniku.
  A pak prichazi první vazny kopec, Pustevny. Jedeme v klidu, rozvrch je standardni: vepredu Pedro a ja, Laco kousek za nami, Kamion ještě kousek vzadu. Josef – bojovnik telem a dusi, vyrazi dopredu bojovat o kazdou vterinu. Dojizdime Fenixe, ale uz není schopna se nas chytit, a po kratke zdvorile konverzaci s Lacem odpadava. Na vrcholu Kamion ma cca minutovy zasek, ale to nic, ve sjezdu na nej cekame a jsme zase 4.
  Ve stoupani na Solaň před sebou vidime Slapku. Hadam to na Quita. Pedro prej ne, je spise siroky, nez dlouhy. Nu jo, to ja jsem krátkozraký a proto jsem hned nepoznal Yettiho. Ve sjezdu zase chvili cekame na Kamiona, ale když uz ta doba překračuje unosnou mez, jedeme dal (pozdej se ukazalo, ze zastavili ho policisti, pac fotili místo padu nějakého zavodnika). Blizi se obavane Kasarne. Boli to, ale zvladame to. Ani Laco nemá nejak velky zasek dneska. Zveda se mu nalada, zacina se svymi typickými zerty. Však Yettiho ztracime. Holt vymluvy na koleno se neuznávají, od zacatku jet s nami nechtel, dneska mu to nevyslo.
  Zbytek trasy uz byl prevazne v režii Pedra. Je radost se divat, jak tenhle chlap slape. Kulatě, lehce, ekonomicky, na velkou kadenci, a jde mu to cim dal, tim lepe. Jen tak, mezi reci se ho ptam, zda by nejel s nami taky Tatry. Nu, nevyloucil to. :)
  Bumbalka – hračička.
  Prujezd kolem prehrady – musí se opatrne, v zatackach je vsude sterk.
  Smrcek – nejaky nekonecny, ale i ten mame za sebou.
  Dojezd – naprosta prasárna. Od Smrcka do cile jsme se nastoupali na tech brdkach ještě 250 m (jako na Smrcku samotnem). Ale to mají všechny stejne tezke. My to dokonce mame jednodussi, pac nemusime v tech úzkých silnickach se spoustou zatáček zavodit.
  Finiš ma standardni prubeh: narovnavame se do lajny, poradne jecime, a on koberec nejak rozhodne, kdo z nas zvítězil. Pocit je velmi blizky euforickemu. Chteli jsem to dat pod 8 hodin, nakonec vyslo 7:33 (ačkoli časomíra nam neznamo proc ukazala skoro o poldruhe minuty vic).
  Na zaver: hlavni srujce taveho úspěchu podle mne byli vynikající počasí a Pedro ve skupine. Spolubojovníkům moc dekuji za krasny pozitek.