Akce Klikovy vrchy 2022

Akce Klikovy vrchy patří do kategorie UAC. Datum: 2022-09-18.

Nejdelší varianta má délku 75 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Foto :: Flyby

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Kolíkáč – Prázdná bedna!
  
  36. ročník Klikáčů. Tohle se prostě nedá vynechat, i kdyby sněžilo. Rosničky se ale smilovaly a vodu si nechaly nahoře, takže nakonec paráda. Technik mě nabírá a hned hlásí, že potřebuje být brzy doma, tak ať moc nezdržuji, nejlépe jedu furt s ním a nechci žádné pozávodní ceremoniály. Cestou vzpomínáme, jak bychom před pár lety valili na kolech z domova na start. Jak bych Kolbabovi nasazoval svoji helmu a nazýval ho zrádcem Kladna, jak bychom dávali jedno předstartovní a Iceman by pak sepisoval nekonečný report, neskutečný, kam se dá doklikat přes ten náš web, neskutečný, že to je málem 20 let dozadu… ale zpátky do reality. Luke nejdříve, že nestíhá a že to možná snad dá sám… to se tetelím blahem, že by mohly přistát nějaké body do Šlapky navíc. Ale u Lán už volá, že chce zaprezentovat , nechce malovat chodbu, prostě ten bílý flek na zdi doma nechce!
  Pozdravit se s naším Lacem, Fousáčem, Strejdou, jak kdyby se nic za těch 20 let nezměnilo, tohle hřeje u srdce. Navlékám na sebe stejnou sestavu jako včera, vypadá to bez vody, ale kruťák ledovák severák je hodně nepříjemný. Zahřát nohy, pokecat s legendami Pepou Vejvodou a Víťou Mužíkem. S Technikem do první brázdy a na Alžbětu si to kontrolovat zepředu, naštěstí se nejede. Stejně tak proti větru v závětří je to snadné směrem Nový Dům. Pak ale ostrá levá a letíme po větru vstříc tradičnímu sítu Městečko-Buková. S Technikem jsme v lajně v TOP10, která najíždí do klikatého sjezdu, ostrá pravá, přeletět přejezd a jde se na to. Tak začátek podle představ, tady žádné výmluvy nejsou na pořadu dne!
  A do půlky kopce žije i naděje, že bych mohl zůstat s vrchařskými esy. Bohužel pro mě, ale vepředu nastupuje dvojička, která odjíždí a všichni zvedají zadky. Konečná vystupovat. Watty přes 350, ale tohle prostě nestačí. Zpětně si to furt dokola promítat, nohy byly vlastně dobrý, ale hlava a tělo to prostě nepustilo. A ještě navíc vypadnout sám, kolem nikdo nikde. Jsem tragéd! V dáli pak ještě vidím Technika, že ho také vysypali, jede ve 3 lidech, pak grupa 4 lidí. To bych snad měl doskočit! Už se to rovná, ale je to furt mírný nekonečný magnet. Narvat tam velkou a živit naději v nástupu. Pak se zbaběle otočit a vidět početnou grupu přes celou silnici. Takhle se nebojuje...teď vím, že jsem to měl i za cenu poblití zkusit... V hlavě se to mele, a nakonec vítězí myšlenka na poklidnější jízdu.
  Takže se napít, vyklepat nohy a nechat se vláčet romantickou krajinou asi v 15 lidech, kde moc střídání nefunguje. Ale nešpačkuju, vím, že jsem měl jet o skupinu vepředu, jak zní stará pravda... Ještě za Skryjemi nám hlásí 1 minutu na skupinu před námi, ale nějak není vůle, aby všichni točili, navíc, když jsme všichni z jiných týmu. Jak vzpomínám na team parťáka Luka! Ten by se asi na Městečku otočil a možná mě dotáhl o grupu dopředu. Hrozně jsme si na to zvykl, to je děsný, že se na mě čeká v Kolodějích i na závodech. Když ale zažijete jednou tu týmovou pomoc, tak to chcete hold furt
  Takhle tedy každý za svý a rozhoduje poslední kopec ze Zbečna, kde odjíždíme v 7 lidech. Indián, Jirka Halamka, Venca Cafourek, Milan Miller, Míra Živný a David Radzo. Zkouším to redukovat, ale v půlce jde přes Venca Cafourek a zredukovaný jsem z toho já. Ztěžka se zvedám a naštěstí se ještě přisávám zpět. Bolí to, stále se zvedající sklon, a navíc nahoře protivítr. Míra Živný ještě nevystrčil hlavu z háku, tak ho taky zapojit do kolotoče. Indián jede skvěle a je ve svém živlu, je to čest jet s touto maratonskou ikonou!
  Bude to těžké ve spurtu, vítr z boku, tady se ukáže, kdo na to má nohy anebo nejvíce pošetřil...První se zvedne Jirka Halamka, hobluje pravou škarpu a s náskokem vítězí z naší grupy V mém podání tradiční tragédie, většina mě přežehlila, tak si jen hřát, že v kategorii UAC nad 50 let beru stříbro za Pepou Vejvodou a jinak celkově nad 50 zase bramboru. A hlavně, že víkendový etapák plný vzpomínek se zase povedl a překvapivě i suchou nohou!
  V pondělí zveřejňuje Kolbaba fotky… Kolbabo, snad mi nechceš naznačit, že tady někdo chybí ... to jsem teda wůl. Netušil jsem, že budete vyhlašovat UAC zvlášť... omluva a velké poděkování za všechno, co pro nás tak skvěle děláte!
  
  
• Luke – Podzim na Klikáčích
  
  Ráno se s posekanejma nohama nevstává lehce. Navíc nějak nestíhám, co jsem chtěl a odjezd posouvám. Moc se mi nechce. Už ani nevím kde, ale řekl jsem Viťovi, že přijedu, tak jedu. Sice nejsem letos UAC, ale tyhle perly se neodmítají. Kolíkáč mě registruje, naviguje na parking, no paráda a díky. Rozjetí nepodcenit, oblečení vyzkoušeno včera. To pojede.
  Na startu stojím na sluníčku, v teple, co víc si přát. Navíc dost u čela, stejně jako u konce, je nás totiž fakt málo, odhadem 25. To smrdí dlouhou samotkou.
  Start a jede se, tradičně bych řekl v klidu. Ne, že by to nebylo většinou přes 300W, ale je to chvilka, navíc občas zas pod 200, no pohoda. Na větru si pak najet k čelu, když sem nikdo nechce. Ze 4. místa mi to neodejde, ze 3. ani ze 2. taky ne. Za křižovatkou na mě pak vyjde špic. To už ale fouká do zad, takže pohoda, hezky to vypadá. Když střídám, hned mě někdo ochotně "pustí", abych neodstřídal moc dozadu. No nevadí mi to, tak holt bude ještě jedna špic, stejně za těma lidma většinu roku jen visím, tak to můžu aspoň symbolicky trochu vrátit. Pošlu tam tedy ještě jednu špic pro Néžu, říkám si, jak kdybych věděl kdo vyhraje. (No né, že by to bylo nějaký překvapení, že...) Samozřejmě to pár sil stálo, ale když to baví... No horší bylo, že se to přede mě dost nacpalo těsně před sjezdem a já zapomněl jak rychle po sjezdu přijde kopec.
  Plán byl nabombit kopec, jako kdyby byl na křižovatce cíl, to sice činím, ale na přejezdu už se ztrátou 50 metrů. Vzpomněl jsem si na včerejšek a chtělo se mi... vlastně nevím co, ale rozhodně se mi nechtělo jet totál hranu. Ještě chvíli jsem to vydržel, ale čelo stejně dál mizelo. Mile rád jsem si zpomalil, někoho i předjel, ale morálka byla pryč. Nahoře jsem si zastavil a sundal vestu. Prostě se mi nechtělo riskovat za jízdy a hlavně vyjet z lesa do ksichťáku sám.
  Dojeli mě 3 a řekl jsem si, že to nějak doklepu. Jelo se mi docela dobře, za chvíli jsme byli 3 a já si připadal nejsilnější. S Javierem už jsem párkrát jel, držel se pěkně, ale pak shodil řetěz v kopci a musel zastavit. Já bych i počkal, ale kluci chtěli jet. Dojeli jsme totiž ještě starkovce Lukáše Vejvara, takže dál ve 3. Další magnet byl Ondra Charvát. Toho jsme dolítli v mojí oblíbený pasáži přes Hrebečníky. Tam mi to letělo a za chvíli jsem byl i sám. Docela jsem byl rád, že si další sjezd můžu jet podle sebe, ale kluci mě pak ještě před dalším kopcem dojeli.
  Kopec se mi naopak nejel moc dobře, přemýšlel jsem, jestli ho vůbec vyjedu a plápolal na konci. Když jsme ale dojeli dalšího odpadlíka, najedou to nebylo tak zlý. On se kroutil na konci a já si říkal, že bychom klidně mohli i trochu přidat. To se stalo a odpadlík se přestal kroutit. Naše čtyřka pokračovala dál, já se většinou staral o špice za horizontem, aby tempo neupadalo, Ondra do kopce a myslím, že my tři jsme ho za to kolektivně... no neměli rádi. Já furt přemýšlel, kdy si z toho vystoupím, ale paradoxně mě pak na horizontu naštvalo zpomalování a šel jsem na špic. Na vnitřní monology bylo času dost a já se snažil si teda vsugerovat, že jsem prostě jen línej, hoši nejsou lepší než já a vystupovat se nebude.
  Sjezd do Zbečna zas jedu z čela, za zatáčkou do půlky silnice trčí popadaný větve a proti auto. Z 60 to fakt neubrzdím, tak jen přibrzdím, Fabie udělá místo, tak se vejdem. Ale teda komboška málem nezůstala nepotřísněná. Zbytek sjezdu jedem všichni dost opaření a tempo se zase zvedá až u řeky, kde se zjeví i další odpadlík Lukáš Gdula.
  Ondra na nic nečeká a jede, Pavel Zháňal se loučí hned, Lukáš V. za chvíli. Mě Ondra po metru ujíždí, ale zase si věřím, že Lukáše G. dojedu. Ten se ale hecne a hákuje Ondrou. Z 10 metrů je 30, ale furt jedu co to jde, hlavně nebejt línej. Jak se to začne rovnat tak se blížím, před Písky už jsem u nich a spolehlivě visím až na horizont. Dobře já! Začínáme točit, křečovitě se kroutit při návratu do háku. Tak to mělo být včera. Ondra má nejvíc sil, Lukáše nakonec urveme z háku. Blížíme se k cíli a další postavičce, ale to už nestíháme. Na spurta to vůbec nevidím, takže když Ondra přestane kilák do cíle střídat, ani moc neprotestuju, sice to pak ještě zkusím, ale nohy mi jasně naznačí, co si o tom myslí.
  Jako žádná sláva to nebyla, ale 13. místo celkově zní hezky. Ale hlavně mě to dost bavilo, ukecal sem aspoň na chvíli hlavu a docela pěkně se na konci zmáčkl. Navíc ani nekáplo a skoro celou cestu bylo sluníčko. Tak co víc si přát? No pořadatel by si za super závod určitě zasloužil víc lidí, je to škoda, přitom za pár měsíců ještě budem vzpomínat, jaký teplíčko na Klikáčích bylo.
  
  
• Radim – Klikovy vrchy aneb podzimní kopcovitá romance
  
  Tradiční podzimní závod Klikovy vrchy si žádný silničář prostě nemůže nechat ujít. A tak i když jsem se den předtím ráchal na Pražské 50 v blátě, v noci se moc nevyspal kvůli bolavému zubu a ráno 18.9.2022 byl jak přejetej bagrem, ani mi tak nějak nepřišlo na mysli, že bych nejel, akorát při nakládání věcí do auta jsem se přistihl, jak si v duchu říkám „Proč?“, ale tomu jsme nepřikládal zvláštní význam. Pomohlo i to, že jsem na tento závod zlanařil kamaráda Radima M., takže jsem si ani nemohl dovolit nepřijet. Cestou v autě na D6 u Kladna docela přeprška, ale jak se odbočilo na jih, tak okolo Lánů už naštěstí sucho, místy dokonce i sluníčko, prostě Kolbaba když chce, tak umí zařídit i počasí!
  
  Auto parkuju kousek dál u dětského hřiště, je tu i Strejda, se kterým se zdravím, cestou z prezentace sem směřuji i Radima M. a stojíme tu tedy ve třech. Jako obvykle se ladí oblečení, když zasvítí sluníčko, tak je celkem příjemně, ale také fouká dost ostrý a hlavně studený západní vítr, no nakonec se celkem odvážně rozhoduji pro krátké rukavice, na nohy jen návleky na kolena, na ruce návleky na holou kůži bez moiry, k tomu vestičku a jako vlastně jediný teplejší doplněk šátek lehce přes uši – no docela to nakonec fungovalo dobře, ve sjezdech se to dalo překlepat a do kopců aspoň nebylo zbytečně teplo. Od auta odjíždíme jako jedni z posledních až v 10:55, takže na start na Brejl v 11:08 máme celkem co dělat, ale určitá rezerva asi 2 min tam ještě je. Nahoře u křižovatky potkáváme čelo mladého balíku, je jich nějak málo (odhadem tak 25) a zdá se, že ten úvod jedou celkem na pohodu, tak kéž by to tak s tím tempem bylo i v našem starším balíku, ale moc tomu nevěřím, zvlášť když na startu seznávám, že nás je tak okolo 60, takže leze předpokládat, že se to ti lepší budou snažit očesat hned od začátku. Ještě krátké pozdravení s Martinem Šurányi a Milanem Štancem z domácího pořadatelského CFC Kladno, se kterými často bojujeme na trati společně, a je tu start. Kupodivu se opravdu zase tak moc nejede, ti lepší budou určitě psát, že začátek byl pěkně v klidu, takže … no v klidu to z mého pohledu úplně nebylo, na svůj limit jsem se rozhodně brzy podíval, ale je fakt, že k nám slabším kusům byli milosrdní a až na křižovatku na Sv. Alžbětu se to moc netrhlo a vzadu zůstalo jen pár lidí, takže přes Nový Dům už pěkně zabudovaný v balíku, po boku s Radimem M. a dokonce těsně za Kolíkáčem, ale na pozdravení se s ním to ještě přece jen úplně nebylo. Na výjezdu do horizontu se to pěkně naštosovalo k levé krajnici co nejdál od větru, vpravo se udělala docela mezera, tak jsem tam vlítnul, že se aspoň zkusím posunout trochu dopředu, ale v tom jsem seznal tu zradu – jak se do mě opřel z boku vítr, tak jsem okamžitě odcouval zase pěkně zpátky a ještě dál, než jsem byl předtím. Jo žádný posun vpřed se tady nedává zadarmo, ale Radim M. to chvíli po mně zkusí obdobně a vychází mu to, přece jen na horizontu se trochu zvolňuje, takže se zachycuje více vpředu, holt to načasoval lépe no. Já tak nějak držím zuby nehty pozici někde tak na začátku poslední třetiny balíku, pak za křižovatkou na Rakovník se to naštěstí stočí po větru a hned se jede výrazně lépe, stále okolo 50 km/h a člověk má pocit, že skoro nemusí šlápnout! Držím se vlevo balíku jakoby u pomyslné středové čáry (ve skutečnosti tu žádná není), a posunuji se o něco víc dopředu, Kolíkáč si ladně odplul kamsi dopředu, vypadá to tak jednoduše, když na to člověk má, ale kdybych to chtěl napodobit já, tak to nepůjde. Radim M. je tak o tři čtyři řady přede mnou, ale okolo mě celkem známé tváře i lepších jezdců, např. Venca Cafourek nebo Milan Miller, takže jsem celkem v klidu, i když je mi jasný, že zrovna tihle dva do toho pod prvním kopce šlápnou a budou hned fuč. Ve sjezdu do Městečka se peloton docela natáhne, na kostkách se odstupy mezi jezdci ještě zesílí, takže do zatáčky z hlavní pod kopec už to přijíždí řádně nadělené. Ještě těsně před přejezdem shazuju na malou, možná trochu brzo, ale psychicky jsme to prostě déle nevydržel. Ti lepší dle předpokladu se míhají okolo, já naopak také pár jezdců klovnu a koukám, že se pomalu přibližuji ke skupince, kde je i jasně zelený dres Radima M., což je nyní jakoby můj nejbližší cíl. Dávám si tu zase jako burlak na Volze, to jsou zase stavy, ale dotahuju se a dokonce ve dvojici s jezdcem v dresu SKP Most s číslem 797 (až zpětně zjišťuji, že to byl samotný Míla Polan, ředitel závodu Most-Lesná) dokonce ještě doskakujeme k dalším dvěma před námi. Funím na konci této čtveřičky, oči mi lezou z důlků, to je zase krásných 110 % výkonu a nohy a plíce jedou už to, na co pořádně ani nemají, to se dá fakt zažít jen v takovémhle pěkném závodě. V duchu si říkám, musíš vydržet k odbočce na Kalubice, tam se to srovná, tam zvolněj, tam si odpočineš … jenže leda houno, těsně před odbočkou mi tam naskakuje díra metr, pak dva, no však to známe, zalepuju to už i očima, ale nestačí to, trojička odskakuje, ale jednoho v dresu KL Most taky vyklepou, tak tam ještě z posledních sil narvu velkou a doskakuju si ho. Kdybych to měl nějak logicky zdůvodnit, proč se tady mačkám jako howado, tak to asi nevymylím! Nahoře na křižovatce jsme tedy dva, před námi kousek dvojička s Mílou Polanem, která si dojíždí ještě jednoho odpadlíka, takže jsou už tři, ale my s kolegou celkem spolupracujeme a za druhým horizontem ještě před Všetaty jsme tam, ťuknutí pěstmi, že jsme to dali, krátké vydechnutí, a za chvíli už se zapojujeme oba do střídání.
  
  Skupinka je to pěkná, jsou tu čísla 378-František Pinkava (Stark Cycling Team), 797-Milan Polan (SKP Most), 721-Vít Šejstal (KL Most), já a ještě jeden příchozí, kterého ovšem ztrácíme v horizontu za Panoším Újezdem. Protivně tu fouká z boku a kdo se chvilku po odstřídání zapomene, má hned problém, což se mu právě asi stalo. Do odbočky na Hřebečníky najíždím první, okolo mě se převalí Míla Polan se slovy? „Jedem, jsou kousek před námi!“. Za mnou je mezera, další dva jezdci ztrácí, navíc podle mě před námi je minimálně dvě minuty díra a ani nikoho nevidíme, tak se mi do žádného sjíždění imaginární skupiny moc nechce a spíš to tak lehce bojkotuju, ale dojíždí nás jen 378 a 721 už tam holt někde zůstala. Radši bych jel ve čtyřech, ale co se dá dělat, aspoň je to tu s větrem v zádech, takže vyrobené záseky po odstřídání se dají celkem snadno napravovat. Hřebečníky a Týřovice tam tak nějak plápolám a imituji střídání, ale fakt je, že o skutečné tempo se starají hlavně oba kolegové, ve sjezdu k Berounce se trochu roztrhneme do takových bezpečnostních rozestupů, přece jen je tu v lese ještě mokro, ale ani to moc nenahazuje. Sjíždím na druhé pozici za Mílou, ale už na mostě jde přes mně 378 a kousek za mostem se vedle mě zjevuje i 721 a celkem nekompromisně mi všichni ukazují záda až na nějaký odstup 50 m, ale na rozdíl od nich tam nechávám velkou a na 53-21 to lámu nahoru, zpočátku s odstupem, ovšem v mírnějších pasážích, kdy se to srovná, tak hned získávám a rychle se přibližuji, takže už před obcí Skryje jsem zpět a přes vesnici už dokonce jedu čelo a supět musí naopak oni, tak to se celkem povedlo jako odveta za loňský rok, kdy jsem tady ze skupiny naopak jediný já odpadl. Za vsí je taková poslední rampa, tam to tedy vpředu shazuju i já, ale přese mě jde jen jeden a držím druhou pozici, navíc zde dojíždíme jezdce z mladšího balíku s číslem 647 v dresu Italia, takže je nás krátkodobě pět a na začátku louky říkám, nahoďte si zase velkou a jedem, teď to až na horizont už docela jde! A jako celkem se jede, chvílemi v prudších pasážích lehce ztrácím, v mírnějších se dotahuju, přes horizont a v následném klesání k Broumům to zase pro změnu podržím já, aby se neřeklo, pak už se střídá jak kdo může, ale chlapce z prvního balíku jsme tam někde nechali, takže už jsme zase jen ve čtyřech. Vydupeme Broumy a blížíme se ke křižovatce na Karlově, na čele je zrovna jezdec z KL Most, tedy zjevně ne domácí, regulovčík se právě baví s někým v protijedoucím, tedy přesněji protistojícím autě, já na třetí pozici sice tak nějak myslím, že bychom měli odbočovat doleva a dokonce i rukou odbočení ukazuju, ale první dva křižovatku projíždí rovně, tak jedu tak nějak automaticky za nimi, ale hned se volá, že jedeme asi špatně a že je potřeba se otočit, což činíme všichni až na toho prvního, který si to valí čile dál směr Nižbor. Otáčím se jako první, tedy mám trochu náskok na zbytek a přemítám, co s tím, jako rozhodně nejedu v závodním tempu jako ještě před chvilkou, ale ti dva za mnou mne moc nedojíždí, resp. dojedou mě až po mém dalším ještě výraznějším zvolnění. Chvíli tak nějak laborujeme, co s tím, jsme sice minus jeden, ale zase úplně čekat na Godota se mi nechce, protože 721 nějak není nikde vidět, říkám těm dvěma, že bude mít za chvilku ještě jeden pokus zatočit vlevo na Leontýn, tak že to snad udělá nebo se vrátí, no ale k Leontýnu se blížíme prostě stále tak nějak váhavě. V poslední fázi stoupání okolo zámku tam úmyslně nechávám velkou, je to krátký a nechce se mi to shazovat, a nahoře u kapličky s překvapením zjišťuji, že jsme těm dvěma dost výrazně odjel, možná zahlédli 721 za sebou a čekají, ale to já nevidím, tak pokračuji sólo tak nějak nejistě dál s tím, že mě snad zase dojedou. V prvním části sjezdu pětikopcem je přes pravou polovinu silnice nějaká spadlá větev i s listím, ale naštěstí jak jedu sám a vlastně ani ne moc rychle, tak je čas se tomu vyhnout, odbočení na křižovatce dávám na jistotu, za sebou nikoho nevidím, první horizont trochu přišlápnout, ve sjezdu nad Újezd to zkusit vytáhnout aspoň na těch 70 km/h, což se asi povedlo, pak to na otevřené pláni zafoukalo hodně nepříjemně z boku, tak jsem se tak trochu už zoufale otočil dozadu a naštěstí tam uviděl to, co jsem si přál, asi sice nějaké lidi a dokonce hned tři. Sjeli mě akorát na začátku mostu přes Berounku, tak si říkám, že by to tak mohlo vydržet až do cíle, jenomže v cestě je ještě jedna poměrně zásadní překážka, a to kopec na Písky.
  
  Zahajuji kopec ze druhé pozice, ale kluci jsou nějací rozjetí, zatímco já jsem v předchozí vyčkávací pasáži nějak zatuhl, 378 a 797 odjíždí hned dole, já za nimi, pak mě předjede i 721, tak chvíli za ním, ale nakonec se taky musím pustit, zůstávám tam úplně sám a ani když se to pak na chvíli srovná, tak už nic nestáhnu. Sakra tady mi to nějak ujelo a vlastně ani nevím proč, do té doby mezi námi ve stoupání takovej rozdíl nebyl, tak buď celou dobu pěkně blufovali a šetřili síly, nebo jsem nějak vypadl ze závodního módu v předchozím sjezdu, nebo jsme prostě jen takovej lempl no. Každopádně nahoře v Požárech je už moje ztráta astronomická a nemohu už přemýšlet ani omylem o tom, že bych si to dojel, navíc se tu krajina otevírá a fučí tu nepříjemný ksichťák, takže nakonec budu ještě rád, když mě zezadu nedojede ještě někdo další, ale naštěstí tam není nikdo vidět. Bojuju tedy v závěru už jen sám se sebou a s větrem, škoda no, kdybych se byl udržel, mohl jsem se nyní docela pěkně v háku svézt, ale na kdyby se nehraje, takto ta otázka před chvíli v kopci nezněla, tam to prostě bylo buď na to máš, nebo nemáš, a v mém případě platila bohužel ta druhá varianta. Zezadu se naštěstí nikdo neblíží, takže závěr už v klidu, z horizontu ze Sv. Alžběty opět jako loni připomenutí, jak je ta lehce skloněná rovinka ukrutně dlouhá, když to jede člověk sólo proti větru, to po startu to tady valilo 50 skoro samo, teď stěží 34! Cíl už ale naštěstí není daleko, ještě horizont k odbočce, pak ještě něco přes kilák v hodně nepříjemném protivětru, ale nikdo přede mnou, nikdo za mnou, takže dojezd už pěkně v klidu, nicméně na poslední pětistovce začínají padat první kapky, takže po průjezdu páskou se hned otáčím a jedu rychle zpět k autu, dnes žádné zbytečné metry navíc! Po 500 m ale kapky naštěstí zase ustávají, zfandím ještě pár lidem, co dojíždějí kousek za mnou, a letošní Klikáče jsou za mnou. Stopky ukazují čas 2:27:45 (průměr 30,5 km/h), což dělá v absolutním pořadí mého balíku 34. místo z celkem 61 na startu a 54 v cíli (6 jezdců mělo DNF). Z celkového prvenství se radoval Filip Chýle (Ústecké centrum cyklistiky) v čase 2:01:04 h (průměr 37,2 km/h), který zajel dokonce ještě o něco rychlejší čas, než legendární Václav Nežerka v mladším balíku (2:01:15 h). Druhé místo si vybojoval s minimálním odstupem Filip Šlajchrt (SK Favorit Bílina), třetí dojel už s odstupem cca 7,5 min Ondřej Štilip. Za mě nakonec asi celkem dobrý, jako ze Zbečna mi to ujelo, ale na druhou stranu za mnou skončila ještě řada jezdců, kteří mě normálně spíš porážejí, tak buď už měli po sezóně, nebo to prostě ode mě zase nebylo tak úplně nejhorší. Velký dík Kolbabovi, Vítkovi Novákovi a kolektivu z CFC Kladno, že pro nás tenhle klenot stále drží, však co by to bylo za pořádné září bez Klikáčů!
  
  Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/7827724988
  
  Odkaz na původní článek: https://www.sokolveltez.cz/?p=5494
  
  
  
• Technik – Opět Suprklikáče
  
  Klikovy vrchy… začínám bejt asi veterán… vzpomínek je hodně a zrovna na tenhle závod jsou jenom krásný. Když v neděli vyrážím vyzvednout Kolíkáče na hradby velkoměsta nebo chtete-li na Jižní Město, venku fouká studenej severák, teploměr ukazuje 9. Fuj a brrr. Tohle chce trochu morál a Bůh ví, jak by to dopadlo, kdybych nebyl dopředu domluvenej na společnou cestu na start. Ani ve snu mě nenapadlo, že to bude zase krásný…
  Cesta uběhla rychle, najednou sjezd na Lány a kruháč 1,2,3,4 po trase Klikáčů underground do myší díry a nahoru. Hej tady jsem míval KOM… bejvávalo, ale je to tam pořád 3/2838, což musím přiznat není špatný.
  Prezentace a rozjetí absolvuju zabalenej v mý zimní fleesce. Pak to ale najednou vykoukne zpoza stříbrnýho rantlu a mně je akorát v návlecích nahoře dole.
  Pak start a já si uvědomuju, že se cítím daleko líp než na Posázaví… Žádnej stres, pohoda… Nikdo se necpe do protisměru, jen občas nás bočák vyveze za lajnu. Nějak se klukům nechce jet a tak se stalo, že jsem vepředu. Za ostrou levou na Městečko a tam vleze Honza Pícha a táhne snad 3km… Jako fakt nechápu, jak může mít někdo takovou sílu, ale od Honzy to pro mě byl jen takovej předkrm. Jedu zabudovanej na 4 fleku, Honza pak odstřídá před vesnicí a já na kolejích vyplavu skoro na špici… Že by se mi vracelo sjezdařský střevo?
  První půlka z Městečka se jede lidsky. Jsem tam zase zabudovanej a říkám si, tak co hoši, kdo… ? Unesete to bez nástupu? Nikoliv. V půlce se zvedá jeden a hned druhej. Ostatní taky přitápěj, ale tak trochu druhou ligu, já si jedu svojí 1.B třídu a pomalu se to vzdaluje. Ve chvíli kdy se sklon stává přijatelnější mě doskočí dva divočáci. Opět Honza Pícha. Jede neuvěřitelně, jen visím a nemám šanci vykouknout. Na náznak loktem se jen snažim ze slušnosti omluvit, ale spíš nesrozumitelně chrčim sliny. Mlaďas od Starku občas protočí. Říkám si MUSÍŠ uviset. Po pár minutách boje se zdá, že se blížíme k první skupině. To když se potvrdí, tak chlapi ještě přiloží. Tak tohle je slušný ródeo, my je snad sjedem nebo jak tohle představení dopadne. Bohužel se vykouzlil zase neopakovatelnej, ale spravedlivej příběh, kterej mě vrátil do reality. Ve sjezdu ve Všetatech už je máme ždibec, ale 2 doprovodný auta nám nedovolí přisát se do grupy. Pak ostrý zatáčky dokonce způsobí, že musíme za autama zpomalovat. Vím, že to není l’Tour, ale kruva chlapi, nemůžete to zdrcátko trochu sledovat? A vůbec nepochopim, k čemu tu jsou doprovodný auta, který jednou v závodě mezi lidma, když to má sotva 75km a jede se na 1 bidon. Dřu se tu jak kokot a pak tohle. V zatáčce skočím jedno auto, ale co čert chtěl. Přichází kopec a moji 2 parťáci tam vsadí špurta, hop přes auto a už si to frčí v grupě. Já jsem na limitu a prostě na to už nemám, chvíli bojuju, ale nejde to nejde to. Sakra! 10m a byl jsem tam. To nasere. Grupa mizí raketově a já nasazuju výletní tempo. Čekám, že mě dojede nějaká početná skupina, kde to moc nepojede, ale najednou se přiženou 3 kusy, hákuju. Teda chlapi, tak tady se mi fakt líbí. Příkladně se točí, z kopce se jede, do kopce se jede. Všichni jednou krásně, ale největší bomby tam hází Karel Vlk. Já to zkoušim napodobit, ale po pár metrech vždycky někomu dojde trpělivost a jdu od válu. Skryje se jedou celkem svižně, Karel Vlk prý trénuje na weltmajtršaft, tak na nějaký flákání není zvědavej. Když tam nemá svý watty, tak si tam prostě najede a my jen mlčíme. Tak tohle nepamatuju, že bych odpadl do skupiny, kde pojedou všichni tak dobře.
  Poslední kopec ze Zbečna se už Karel evidentně šetří na závěr, i přesto ztrácíme jednoho. Od Křivoklátu už točíme v úspornym módu, ale Karel je lišák… Jak vyjedeme z lesa a opře se do nás bočák, vsadí si tam nástup. Tak trochu nesměle ze sportu hákuju, ale říkám si, že tady špurtovat by mi bylo až blbý. Následuje druhej nástup, kterej mi to vyřešil. Na tohle nemám, ale zkoušim jet co to dá. Díra přede mnou, díra za mnou, tak jedu dál ať je to důstojná porážka.
  Chvíli za náma grupa Kolíkáč a v cíli gratulace na všechny strany. Díky, díky všem. Byla to paráda parád.