Je začátek září roku 2000 a já mám celý týden podivné mrazení v krajině břišní. Blíží se můj první závod na kole, silniční Král Šumavy. Jedu ještě s kamarádem Smithem, který mě k tomu přemluvil, pro mě hodně dlouhých 145km a mám z toho šílený respekt. Dojel jsem totálně vyčerpán v čase přes 8 hodin a nevěřícně koukal na ty šílence, co se vraceli z dlouhé trasy.
V roce 2001 jedeme Krále s Honzou, celý závod pomalu proprší a je ukrutná zima, ale nakonec šťastně zdoláváme 160km.
Rok 2002 už jedeme pod hlavičkou nově vzniklého klubu s názvem „Vinohradské Šlapky“. Deitl, Adam, Zvary a Honza dávají 160km, já se trápím přes 11 hodin na 250km. Ale dal jsem jí!
Rok 2003 a Honza má chuť též na dlouhou. Společně s novým členem Bigmigem se nám to podaří, s Honzou si to užíváme přes 12 hodin, ale pocity v cíli jsou jak kdyby jsme to vyhráli.
Rok 2004 zdolává dlouhého Krále i Šemík, který jede jako domestik Honzovi. S Bigmigem vydržím jen do půlky závodu.
V roce 2005 stálo na startu už 15 Šlapek formující se do proslavených skupin
. Mě se podaří jet s královnou Šumavy Miki a dostat se s časem pod 9 hodin.
Rok 2006 a parádní skupina s Mirkem, Jurou a vrchním domestikem Vyhupem.
Rok 2007 a 29 odhodlaných oranžistů bojují v dešti a mlze.
Před rokem se povedla skupina s Kaprem, orange dresy na pódiu díky Cancellare a Astralovi.
Je konec srpna roku 2009 a já mám celý týden podivné mrazení v krajině břišní. Blíží se můj desátý silniční Král a mám z toho šílený respekt...
Přejíždíme čipový koberec a řítíme se do dalšího dobrodružství jménem Král Šumavy. Na prvních kruhácích jsem trochu natlačen do protisměru, ale stojící auta mají úctu z toho mega balíku a tak v poklidu čekají až se přeženeme. Mým magnetem se stává orange dres RiCe, letos se mi zdá, že máme obdobnou sezónu, plnou nucených přestávek vlivem pádů a nemocí. A před rokem mě zle prohnal, a tak letos už to nesmím dovolit. Dreamer je tu taky, přece jenom rozumně nechal Mirka, který letos jezdí v nejlepší formě, co ho znám. Sice občas zahlédnu jeho dres blízko špice, ale nějaký vnitřní hlas mě nabádá, držet se RiCe
. Okolo plno známých tváří, jede se vcelku v klidu a první kopec před Polení, který se mi zdál při test ride nekonečný, dnes vyletíme ani nevím jak, čelo stále nejede a tak nám nedělá problém se stále řítit po úzkých silničkách v tom šíleném davu.
Je to dost adrenalinová záležitost, stále ruce na brzdách a převody nastaveny tak, aby dokázaly i prudce zrychlit. Náhle je tu i Gavoš, lákám ho k sobě a k RiCovi, který zrovna trošku odskočil, ale Gavoš s díky odmítá. AC Sparta si z okolních příkopů udělala veřejné WC, ulevuje si snad celý tým a pak mohutnými přískoky zase pádí na špic. Jo takhle se háknout a nechat se vytáhnout dopředu, ale to by musel být cíl už v Kdyni
. A je tu Koráb, konečně za to favorité berou a balík se natahuje jako harmonika, točím co nejoptimálnější převody, abych nejel až moc na sílu, cítím, jak se pod návleky začínám pěkně vařit, z čela mi vytékají krůpěje jak štamprlata a to je neklamné znamení, že by mohli přijít co nevidět křeče. Vypadá to dobře, RiC jede obdobným tempem, o Dreamera nemám strach, když jsem ho viděl na test ride a překvapivě se tu zjevuje okolo nás i Olin, paráda, základ grupy je založen, teď už jen jako sněhová koule budeme balit další a další. Sjezd z Korábu je óda na silniční cyklistiku, alpské serpentiny schované v lese, vzpomínám na ročník 2003, to jsem zde dělal domestika Honzovi a drápali jsme se nahoru. A nebo rok 2005, kdy nám dole pod Korábem Královna Šumavy ujela a já s Jírou Hledíkem ji naháněli až do cíle
a nebo ten samý bufet, můj první Král 2000 a 4 piva se Smithem, kdy nám nějaké závodění bylo ukradený. Je to letos takový vzpomínkový ročník, aspoň mě se honí v hlavě ta historie a nemám čas přemýšlet o tom, jestli něco bolí nebo jestli už nemůžu
. Jsme v Kdyni a vrháme se do dalšího brdku na Novou Ves. Tady si nás mistrovsky sjíždí Svobodin, který měl pod Korábem defekt, nemáme šanci ho zaháknout a myslím, že na to ani nikdo nepomyslí. První kopec prostě rozdal karty a teď většinou jsou okolo sebe borci, co už plus mínus dojedou spolu do cíle. Tak tady asi někde Honza zlomil berany, když jel se Šemíkem v roce 2004, při letošní test ride nám tu zase zle najel traktor, teď naštěstí vše v poklidu a valíme to k prvnímu bufetu ve Všerubech. Pasoucí se stáda krav, parádní výhledy na Šumavu a úzká asfaltka, dodávají tomuto místu zvláštní atmosféru.
Bufet jen prolítneme, jak jsme se předem domluvili, máme všeho dostatek a na Špičák by jsme měli vydržet. Brdek stíhá brdek, furt se musí řadit, ale síla skupiny a přítomnost RiCe a Olina dávají zapomenout na to trápení, které jsme tu zažíval před 14 dny. Liščí a Fleky, tady fotil někdy před 5 lety Dreamer, letos si užíváme lepšího asfaltu, ale i nechutných stojek, které tu jsou. Nabalujeme na sebe Tomáše Bartoše z HICu, který měl problém se sedlovkou a tradičně hlásí, že je úplně v háji
. Je tak v háji, že každý kopec jede na čele a určuje tempo naší grupy. Olin trpí se svými 23 zuby a RiC zase kleje nad přeskakujícím řetězem, ale stále po kupě letíme do Nýrska, kde na chodníku bezradně stojící Jura s prorvaným pláštěm. Dreamer tu zdraví svoje nejbližší a pak už okolo přehrady se blížíme asi k nejdelšímu letošnímu stoupání na Špičák. Stále se mi jede dobře, jediný problém vidím v přehřívaní stehen a kolen, které mám zabaleny do návleků, tam by mohl nastat průšvih s křečemi a tak jsem rozhodnut na bufetu vše odložit a risknout jet jen na lehko.
Stoupání na Špičák se mi takto bokem moc líbí, silnice bez provozu, romanticky schovaná v lese s příjemným sklonem a v dobré společnosti uteklo vcelku rychle a najíždíme na hlavní, kde už paní Kaprová obětavě stojí s bidony, já zajíždím k bufetu, strhávám návleky z treter, kolen a rukou a cpu je pořadatelům, kteří mi za to naopak lejou do bidonů nějakou barevnou tekutinu, nabízí rohlíky se salámem, které do sebe soukám s velkou radostí. Olin i RiC už jsou nastartovaní k sešupu do Železné Rudy, zaslouženě klesáme po vyžehleném asfaltu, přes skvěle ohlídanou křižovatku nám nebrání nic v tom, plynule pokračovat ve stoupání na Brunst. Tady se role pilota naší grupy ujímá Tomáš Bartoš a pravidelným tempem nám zpříjemňuje toto nekonečné stoupání
. Letos se neohýbá doprava, ale ještě přibyl další hrb, nejvyšší bod letošní trasy, který většinu grupy psychicky rozhodí, ale pak už se vrháme do serpentinového sjezdu přes Javornou a odbočujeme na Kunkovice. Tady jsem při test ride začínal pěkně odpadávat, nehezký kopec a vidina blížící se Zámyšle taky nepřidá. Ze zadu přilítlo několik jednotlivců a hned se jede veseleji a svižněji, sjezd přes Chotěšov si vyloženě užíváme. Ale už zase musíme řadit a drápeme se směr Keply a Zámyšl. Dlouhé stoupání, které v minulých ročnících vytvářelo hlavní síto po startu Krále, letos už jsme lehce za půlkou dlouhé trasy a trpíme více. Konečně nahoře a asi nejrychlejším sjezdem svištíme přes Zámyšl do Petrovic. Tady se projevuje síla skupiny, RiC, Olin, Dreamer stále okolo mě, což dodává mnoho sil do dalšího boje.
Před bufetem v Hartmanicích nám ještě pocuchá svaly nepříjemná stojka, nahoře fandí VLK z CKKV a na zaslouženém bufetu poletuje Jarmila
. Je to vzpruha vidět známe lidi, pivko, salámek, rohlíky, hlavně do sebe dostat co nejvíce normálního jídla a rozředit ty gely v břiše. Sjezd k Otavě a vzhůru na Rejštejn. Sjeli jsme si pár lidí a utvořila se početná skupina, bohužel trochu začíná ztrácet Dreamer. Není moc sil na odpočinek, silnice se vine kolem Otavy a pak z Rejštejna se to prudce zalomí do Kašperek. Sluníčko nám hezky osvěcuje asfalt a vysává z nás drahocenné tekutiny, stále držíme po kupě a následuje nepříjemné vlnění před Javorníkem. To znám v obráceném směru, což je většinou z kopce, letos to začíná bolet, ale sjeli jsme Colemana, což je pro mě velkým nakopnutím.
Javorník rozerval naši grupu na cucky, Coleman nasadil tempo, které už není sto uviset Dreamer a ani RiC. Co teď? Olin jede stále jako z praku, jeho 23 zubů mu ani nedovolí jinak, a tak se loučím s RiCem a hákuji Olina s Colemanem s ještě pár borci. Jsme nahoře, chytám druhý dech a zažívám slastné okamžiky, sešupem do Vacova, jééé jak jsme tady minulé ročníky trpěli, teď mě jen bolí ruce od brždění. A začíná asi nejhorší část letošního Krále, rozsekaná silnice na Vrbice, Maleč to je teda síla. Předrncáme to na bufet a čumím jak z jara, nikdo málem nestaví
. S Olinem se ale dohadujeme, že musím vzít pití a trochu se zkulturnit, odlehčuji si v příkopě a když sosám asi 2-3 lok Birella, tak se tu zjevuje RiC. Hůůůů, skvělý, to vypadá, že by jsme mohli prapor skupiny B dotáhnout do cíle.
Nezdice a vrchol Šimanova jedeme tady už zase v orange seskupení, i když nová Šlapka Olin je zatím jen v červeném dresu. Zase postupně nabalujeme lidi, od Sušice ale spíše jen předjíždíme borce z kratších tras. Můžeme tak třeba pozdravit našeho Aleše někde u Cihelny. Začíná nám život znepříjemňovat protivítr, ale docela se střídá a cesta ubíhá. Starostlivě kontroluji hodinky a bohužel sen o 9 hodinách se začíná pomalu rozplývat. Jsme na hlavní na Klatovy, tempo je kolem 40km/hod., 240 kilometr a my jedeme jako časovku družstev, to prostě stojí za to. V Klatovech zjišťujeme, že jsme někde vytrousili Olina, do háje, malé podcenění jídla se mu nevyplatilo, mohli jsme se držet za ramena ve třech
.
Užívám si královské cílové pocity v hloučku oranžových duší a řveme nadšením, když vidíme další a další Šlapky, jak dojíždějí do cíle. To jsou pocity, které se nedají nikomu sdělit, ty se musí zažít!