Anonymní uživatel :: Přihlásit
Výpis reportů - 2025
Novoroční Cukrák
Kolíkáč – Nejkrásnější sport na světě
Co napsat? Novoroční Cukrák. Po kolikáté již? Letos zasažen můj dutinový systém a nechce se vůbec nikam. Ležet na divanu, čumět na 100 x okoukané pohádky, stůl se prohýbá pod náporem jídla a pití, které mi vlastně ani nechutná. V koupelně s hrůzou řvu před zrcadlem, že nám přibyla další vana. Musím. Kočárkárna, prach a špína a tam můj zimák... stírnout prach, máznout řetěz, nafouknout gumy a těšit se na mrazivé ráno v novém roce...
Budím se před budíkem a předsevzetí ranního cvičení a studené sprchy jakž takž splním. Z termosky se již kouří a z lodžie je nádherný výhled na vycházející slunce. Cítím vůni dálek, ale lesklé silnice to není vůbec můj šálek kafé. Jedu, jak kdybych na kole jel poprvé, zlehka točit v každé zatáčce. Luke se zjevuje jako přízrak ze slunečné záře nad Průho. Jo, to půjde! Valíme na Chodovec, kde to již hlaholí. Oranžová komunita, jak trefně poznamenal na VH HonzaB, znovu nezklamala. A HonzaB nezklame ani teď, se svojí tradiční 5-ti minutovou sekerkou. Cestou k ikonickému parčíku na Smíchově hypnotizuji naleštěné koleje, aby mi nezpůsobily nějakou bolístku. Vidět Hradčany a zařvat něco o nejkrásnějším městě na zemi. A v parčíku se utvrdit, že nejenom my děláme ten nejkrásnější sport na světě
Poplácat se do nového roku se známými tvářemi a vyrazit vstříc prvnímu kopci v roce 2025 možná ve 100 lidech. Lukovi je zima a dere se vpřed a kolem Chuchle se jede na špici oranžová lajna, kterou táhne náš černý Žába. Fouká proti, bolí mě to, ale visím. A u paty kopce si zašpásovat v červených číslech v mini úniku, který trval asi 5 sekund. Pak už se jen bezmocně propadat a jet tak, abych nepřekročil rosný bod a dutinový systém nedostal další nakládačku.
Oťas nezklamal a v kouzelném baťůžku veze pár bublinkových cukříků. Díky moc! Ťuknout si na zdraví a dát tradiční trasu přes Davli. Jo bylo to fajné, zase vás vidět ve skupině, tohle se prostě neomrzí! Jen prosíme příště ty blatníky se zástěrkami až na zem, někdo fakt vypadal jak po cyklokrose.
Ty svátky jsou děsivý, jak má člověk všechno doslova u huby ... lednice, ovladač, sedačka ... a někde hodně daleko aspoň ten trenažér. Tak snad to Cukrák zase nastartoval, tu nádhernou touhu být zase lepší, porazit své soupeře, svézt se ve vysněné grupě. Ať zase začne chutnat ta hnědá břečka z automatu někde daleko od domova. Ještě bych to chtěl s vámi zažít, ťuknout si pěstičkami, hákovat orange zadky a poplácat se po zádech v cíli v tom nej dresu na světě. Ale kudla s přibývajícím věkem je to nějak čím dál tím těžší...
Tak všem přeju v roce 2025 tu touhu, ať vám chutná kafé a ucítíte to plácaní po zádech. A hlavně ať jsme zdraví a v duši stále mladí!
Šlap okolo Prah(y)
Košice
Luke – Když se neřve moc
Taková vlastně dost nudná věc, že by to ani za report nestálo. Ale nikdo nepíše, tak aby to nezapadlo... Omluvenky létají vzduchem a jak kdyby největší objížděči nesebrali dost odvahy vydat se vstříc Košicím bez rádia či etalonu wobjížděcí rychlosti.
Letka z jíža mě nabírá v Královicích a valíme dál. Tempo tak akorát, kopečky se jedou, ale po loňsku na snahu zpomalovat skupinu rezignuju, beztak to nikdo neocenil. Ve Vykáni prázdno, ale pak se najde Martin a Šuby, víc nic. S Nemim na špici, na mě zbytečně moc, tak si jen odšrtávám dalšího s kým se na špice nepohrnu, hm. V balíku je buď ticho, nebo se řeší parní trouba. Snažím se aspoň občas vytáhnout z paměti nějakou kronikářskou kuriozitu, tak jak se ji pamatuju z let minulých. V téhle škarpě zůstal ten, tady byl úplně na hadry ten, Honzis to jezdí každej den už 50 let, a tady prezidentovi spadl řetěz, to bylo... no někdy těsně po válce...
Najednou už stoupáme na Vysokou a za chvíli tu budou Košice. Poprvé se trháme, ale nikdo si moc nezařve, proč taky, když tu vlastně každej má na to za horizontem dolepit. Jen Šuby už si u cedule doprovolně volí pomalou smrt v závějích. My dáme foto a valíme na pumpu. Která by sice být nemusela, ale všichni dávaj polévku a další 3 chody, takže se pěkně rozsedíme. Naštěstí se těch pár km letělo v závodním kvapíku, takže člověk dlouho vychladá.
Z pumpy nás nikdo nevyhodil, takže loňské extermpore o oklepávání klobás nemělo žádné následky, až na uvedení nové speciality. Klobásy s příznačným názvem Písečná zmije. Chudák HonzaB.
Na rozehřátí pak je v Janovicích naplánováno krátké kritérium, po kterém se už letí přímo do vany. Vláďa s Nemim akceptují Žabí tempo, takže cesta docela utíká. Křižujeme to tu prazvlášťně, ale v Mirošovicích aspoň vychází sluníčko. Až tady mi dochází, že trasa z loňska byla jaksi uzpůsobena západním větrům. Dnes fouká obráceně, tak se aspoň před větrem do zad schováme do lesů a údolí. Jede se pořád ideální tempo, akorát nějak v Sázavě zjišťuju, že bych něco snědl. Až na Vyžlovku ale marně vyhlížím deset vteřin, kdy se zvolní, bych sáhl do kapsy. Nevyšlo to ani na Vyžlovce, tak se aspoň zkouším napít z termosky. Díky tomu mi to ujelo ve sjezdu, jak jsem vykoukl na chvíli z háku. Sjíždím to až do Mukařova a přemýšlím, jak to vykoumat s tím jídlem. Tady už Žába naprosto ignoruje mapu, nebo vykřiky loučících se spolujezdců a valí furt po hlavní jak smyslů zbavený za svou milovanou troubou. Ještě jednou si zalepím pořádnou díru potom co se loučil Martin a my nejeli na Strašín, přežiju i Říčany, kde dokonce stojíme na červený. Vytáhnu tyčku z kapsy, ale než nasadím rukavici už se zase valí. Je to fajn, HonzaB to zalepil, ale fajn je to jen do doby, než se poprvé zakousnu. 350W se s plnou držkou fakt jet nedá a nejsem na závodě abych to tu plival. Ještě chvíli koukám, jestli se náhodou nikdo neotočí, ale to se neděje, tak se aspoň v klidu najím a točím domu. I tak toho bylo dost. Příště to chce mít holt nalepený tyčky na rámu a řidítkách, aby to člověk nemusel lovit v kapsách.
Stejná trasa jako loni a průměr o 2 km/h lepší, hold když se furt neřve moc, tak to i rychlejc uteče, no. :)
Peruc
Luke – Peruc?!
Sluníčko vychází, předpověď hlásí 10+, už ráno je 6. Vytáhnout wobjížděcí brašnu, ať je kam odkládat. Svačinu, bundu nechávám doma. Vyvětráme podzimní dres s památeční vestičkou ze Strade Bianche. Dyť ty bláho, měsíc a půl a je to tady... Na jížu tradičně natěšení tradiční wobjížděči, tradičně pozdní HonzaB s notama od prezidenta, kterej si válí šunky pod palmama. Dneska prý se musí rozumnějc, ať si to užijem všichni a tak. No let jak do a hlavně z Košic by nám asi ne všichni tolerovali. Mírovice jsme na čas, tak trochu pokecu. Zastávka kam sluníčko zasvítí asi až od příštího týdne, jo tady už sem tolikrát rozmrzal. Dneska to vše slibuje jiný zážitek, a nebo?
Vyrážíme, nabíráme Kapra, Ivču, Čespa na náhradním oři bez blatníků dnes nepomůže, ale ničemu to nevadí. Žába dávno zkalibroval wobjížděcí tempo s oblečením, jeho plamen plápolá na pohodových 250W a když Žába nemrze, nikdo si nemůže ztěžovat na tempo. A kdyby to snad někdo v brdku hecoval, je tu žlutý maják HonzaB, jak ze zwiftu, který nedovolí ručičce výkonu přelézt přes 300. Hoši v klidu se ozve pokaždé ještě než zvyšující se tempo stačí zatahat za svalové úpony ve stehnech. Plujeme Polabím za občasných chcacích přestávek, když to yellow beacon přehnal s pitím k snídani.
Kopec z Horních Beřkovic má HonzaB pod kontrolou, tažné koně posílá pryč a sbírá komplimenty friendly tempo. Pak už se stáčíme směr Mšené Lázně a Peruc. Skupina ale funguje bezvadně, jen to sluníčko jsme nechali u Prahy a tak se oranžový balík valí šedivou krajinou. Kdysi tu Kolíkáč prohlásil, že je to fakt hnusný, jen to většinou ani není vidět. Dnes to vidět je, ale hnusno je fest. Teplota dávno neroste, slunce prosvítá šedou peřinou jen tak aby snad neohřálo zmrzlou trávu u silnice. Poslední brdek a potřebuju se zahřát, tak si to procouvám až dozadu a těch pár km na pumpu si dám na samotku. Najíst se pak radši v pohybu a pokecat s Vlčákem. Mrznutí u pomníku pak bohatě stačí, teploměr ukazuje 4 stupně a nemám důvod mu nevěřit.
Zpět nefouká do zad, tak se jede normálně, zadnímu kolu moc nevoní brždění, tak ho šetřím, ale v té zimně se nemám odvahu podívat, co tomu je. A dobře že tak, doma je ráfek až na dřeň. V Kralupech ještě Oťasův defekt, ale to už se zas otepluje a dokonce se blíží i jasná obloha. Vystoupat poslední hnusnej magnet, ještě se problést masopustem v Máslovicích a zapózovat fotografům z novinky.cz. A už se to trousí do svých domovů, tolikrák ohraná trasa jede už tak nějak automaticky, pozdravy, pěstičky, díky a jste dobrý. Jo vlastně ten tu nebyl, ale žije to dál a to jde.
Kladruby
Grep – Sejdeme se u Kolína, ale v březnu už tuhle vypečenou hru nehraju.
První etapy pomerančových wobjizděčů 2025, se bud rušili, nebo jsem nemohl. Proto představa že z běžných, ale směšných 40km na ROUVY, půjdu do něčeho co má nad 100km, je představa bláhová.
V pátek se radím se Žábou, že Kolín bude moje meta. Srdíčko plesá, když i on váhá nad něčím delším než je Kolín a sám mi nabízí a nakliká kratší 150km trasu. Šance, že to se mnou otočí je sice malá, protože zastavit jeho rozhycovaný motor je těžké, ale šance tu je.
Snažím se ignorovat předpověď počasí, kdy ráno pocitovka hrozí na -5stC a přes poledne až sluníčko to nemá být lepší. Jediné co mě drží u myšlenky, je rozumný směr a síla větru. Večer dětem říkám, že si chtěli rozsvítit svíčku co si udělali a přinesli ze školy. Ptali se mě proč, tak jsem řekl, že zítra pojedu se Šlapkama ven, tak ať si zvykají tu svíčku každý rok zapálit.
Nahrávám do Sigmy jen trasu Kolín. S pomerančema jsem už zvyklý, ze držet trasu znamená porušit tradici. Nicméně já ji mám vesměs na cestu z5.
Večer připravuji 2mesice nejeté kolo a modlím se aby to jelo. Nabaluji jídlo a několik vrstev oblečení vc. dvojech ponožek a vyhřívaných rukavic.
Ráno píše Žába, že už se nudí a zda nechci objet ještě 1/2 Prahy než se potkáme na Kruháči. Do toho mě stresuje Nemi, že už se obouvá a já si teprve utírám zadek.
Od baráku to mám na Jížo do zahřívacího kopce samozřejmě vidím Nemiho blikačku už na horizontu. Tak jo, 400W než ho stáhnu, mi trocha zapramenilo vymydlený zadek a už to spolu táhnem na Kruhák.
Na kruháku dojíždí Modřanskou letku i Žába. Čekáme na Luka. Garmináci klikají vo 106, kde je. Prý 4km od nás a jede stejně divně a nevypadá to, ze jede za námi na Kruháč.
Začínají mi promrzat pěkně zpocené půlky a navrhuji, ze pojedu na Petrovice pomalu dopředu po trase, že mě sjedou. V Petrovicích ještě sundávám helmu a dávám nalezený lehce poletující igelitový Billa pytlík do průduch. Hlavička je pěkně v teple a můžu dál. Dojíždí mě Nemi, že se také zahřívá. Opět kontrolujeme kde je Žába a Luke. No vypadalo to jako člověce nezlob se. Každá figurka na mapě jinde, každý měl jinou mapu a času málo. Takže dlouhé bloudění a běžné špice na 40km/h nás s Nemim dovedli do Kounic. Tam už všichni netrpělivě a statečně čekali. Za čož jim děkuji, protože stahovat tuhle skupinu, to by bylo ještě na hodinovku.
Vejfuk mám rozžhavený do ruda tak z dynamiky sedám na špic se Žábou a sleduji, jak se za námi dělají předpisové dvojičky. Ranní bloudění a motání mi zaměstnalo hlavu natolik, že už mi Kolín nepřipadal tak daleko, nicméně vykřičník v hlavě, že buď jen 150km ke Kolínu a pojedu domu sám nebo 200km s pomerančema mě donutilo svěsit nohy a začít šetřit. Kotvím ve 3 dvojičce. Ani práce tady však není zadara, protože předoboční vítr to dal mé levé lajně sežrat. Pravá lajna si sice vychutnávala jízdu po krajnici, ale schovaná. Je to něco za něco.
Blížíme se ke Kolínu a silnice se mění v krásně položené Peršany, kdy radost z jízdy kazí jen 300W v háku
Do brdků se zpomalí nebo počká kde se už nebojím sáhnout pro banán.Průjezd Kolínem je takové semaforové poskakovaní a dostáváme se na výpadovku, kde to zase pěkně odsejpá.
S hrůzou v očích zjišťuji, že se musím právě teď a tady rozhodnout pro typ smrti. 150/200? Ostatní z Polabí to mají dneska kolem 150km, ti to dají z přehledem. Ale co Modřanská letka? Kalkuluji a říkám si, kdy jindy než dnes! Doma za mě jistě svíčku už zapálili, tak to tedy risknu na to dvoukilo. Nemi je parták vytrvalostní, ten mě tam nenechá a Žába také ne.
OK, jedu dál. Bedlivě sleduji železniční tratě kolem naší trasy, které mi dodávají jistotu, že nezhynu pod koňskými kopyty v Kladrubech.
Ticho v balíku je ohlušující. Ohlédnu se a v jednom brdku jsme už v poloviční sestavě. Kolíkáč a HonzaB nikde, tak porušuji rádiový klid, prozrazuji naši pozici a zařvu "Moooc"! Všichni kolem mě lehli na řídítka smíchy a slyším "nooo konečnéééé". Pěkně jsme se zasmáli, počkali a zase nasadili 35km/h
Poslední 1-2km do Kladrub byla neskutečně dlouhá nekonečně rovná cesta mezi ohradami s koňmi. Kapr něco pronesl o cukrárně a já, proč jedu v háku 350W. Pak jsem pochopil. Žába jede SugarLess, a slovo "cukr" ho donutilo podřadit a položit na řídítka.
Hospoda v Kladrubech nabídla pohoštění hodné Králu. Plév mrzne na pumě, šlechta má sekanou (z čeho asi v Kladrubech byla ?
) Teplé do břicha a maličko osušený oděv a jede se z5. Na špic se usazuje Dominik se Žábou. Zda se, ze Dominik má sily na rozdávání a pěkně Žábu hecuje. Balík ztichl žalem. Dojíždíme do Cidliny. Pár fotek a na soutoku s Labem nasedáme na cyklostezku. Rozrážíme kuželky co se tváří jako chodci a raději se vracíme z5 na silnici, kde je pro nás i ostatní chodce je bezpečněji.Špice dostává kárání, za únorovou nekázeň v kopcích. Že se průměrná rychlost 35km/h na rovině, v kopcích nemá udržovat
Po pravdě se svou váhou spíš malé brdky raději přeletím, než se s mým tělem tahat pomalu nahoru. Takže na chvilku zpomalíme, ale pak se zase rozjedeme do starých kolejí.V Brodu se dělíme na Ty co mají do vany 10km a na ty co ještě 40km. Naposledy stavíme na odlehčení a dojezení všeho pro co jsme se báli do kapes sáhnout. Koukám zběžně na budík, 170km a třeštím voči na rychlost. Vyhrknu, "avg 30km/h wy howada!"
Čespa dodá, "kluci já nechápu, že tu ještě jsem". Nemi se rozzáří "dneska ráno jsem si myslel, že se budu nudit jako na Přeuč!".Poslední nacvaknotí do pedálů a razíme na panelákový Jížo horizont. V jedné zatáčce mě napadá vtip. "Víte co vznikne, když se rozseká zmrzlý cyklista? No přeci ledová tříšť." No nic... to se neujalo..5 jezdců se řadí do lajny a krájíme poslední km. Pěstičky na rozloučenou a Jížo je tu. Pak už jen padáme do Modřan a na budíku svití 206km.
Opět díky pomerančům za super výlet, který se jistě stane tradicí.
Nakonec si u domu říkám "1.ledna 100km, 1.února 200km....tyvl, v březnu už ale tuhle pěkně vypečenou hru nehraju!"
Altavista Grep
Luke – Sekaná
Potkali se u Kolína, teda dřív, ale málem vůbec. Večer kontroluju mapu na mapy.cz a plánuju si, jak se přidám v Uhříněvsi jako cestou do Košic. Nahrávám odkaz z Garmina co se tam objevil a řeším si svoje, nový ráfky, pláště, ještě doladit brzdu. Teda rozebrat zadní brzdu, abych z ní dostal ty nánosy prachu z posledních pěti let zimní břečky. Hodinu pak hledat jednu součástku, která se rozhodla proletět se po pokoji. Fakt super, takže tak tak spát...
A ráno ve stresíku oblečení, jídlo, no jedu. Před Uhříněvsí volá Žába, jestli jedu přes jížo, někdo mě tam napsal, no ale ne. Ladím tedy mapu, ale mapa mě znejistí, ale byla na Garminu jiná, proti směru než na mapy.cz? No ok, tak to musím vzít až do Klánovic... ale Nemi na displayi se blíží, tak asi jednou mapy.cz, jenže já už jsem v Netlukách, tak to stáčím na Královice. Tam ale zase Nemi pryč, jednou s Žábou trasu, co mám nahranou. Tak další otočka, mažu přes Květnici na Úvaly, nadávám na organizaci i na to, že Garmin group track ukazuje Žábu s Nemim 500m od sebe, přece nejedou každej zvlášť ne?
V Úvalech Žába, sám, ptám se na zbytek, prej Nemi s Grepem jeli napřed. No tomu už nerozumím vůbec ale co. V Kounicích zásek 20 minut, Nemi s Grepem dalších 5. Rezignuju na navigaci, ale překvapivě moje mapa nějak ukazovalo to, co se celý den jelo, tak fakt nevím.
Je nás dost, jede se příjemně, je zima, ale svítí sluníčko. Kecáme, nemrznu a užívám si to. Sem ta nějakej brdek, teď se dost divím, když vidím ty čísla, ale nikdo to neřešil a já to letos taky řešit nechci, ať se ozve, kdo potřebuje, nebo se ozvu, když to vidím. Nikdo nic nehlásí, tak se jede dál. Kamhájek, nějaký komentáře na ten kopec, ale je to rodiště Frištenského, tak tělo tuž, a hlavně makej už. Jsme nahoře, počkáme, počůráme a valíme dál. Krásný sjezdík do Kolína, jo to už jsme jeli. Než jsem vymyslel Kamenné Mosty, tak jsem se tu nikdy nezjevil, teď tenhle sjezd znám a když jsme jeli kolem kostela ve Velimi, měl jsem pocit, že kolem něj jedu asi tak po stopadesátý. Pak průjezd Kolínem a kolem nejdelších vlaků v republice, neskutečnejch aut na tom. Špice s Nemim, na mě chce jet moc, tak mu chvíli vyhrožuju Žábou, ale ten, když to slyší, tak se hned hlásí, že je mu zima. Pak se tedy zrychlí a já si jedu na dvojce to, co bych jel na špici. Značka ideál, jen Nemi má furt dlouhý kolo, až ho tam vystřídá Dominik.
Pak už jedu na dvojce to co bych jel na špici s Nemim, akorát se divím, že nikdo neprotestuje. Brdky jsou hodně přes 300 a ještě že žlutej maják je na dovolený. Z dvojky je mi to blbý, tak furt čekáme, kdy někdo prolomí mlčení a po pár brdkách se konečně ozve moc. Děkujume Grepe. (Pro zachování cti a pověsti je třeba doplnit, že to neřval kvůli sobě, což ale neřveme přece nikdy, že?) Pak se zas valí, tempo je hraniční Z2 pro mě v háku, ale holt buď blbě fouká, nebo se všichni extra zlepšili. Vlastně je to fajn, protože se zatáhlo a z běžnýho tempa by mi asi bylo trochu chladno. Kapr začíná řešit cukrárnu, ale nakonec najdem v Kladrubech hospodu. Překvapivě všichni prohlásí, že pumpy jsou mrtvý, ať žije sekaná a už se derou dovnitř. Pravda je, že byla dost dobrá a pěkně to po ní jelo.
Zpět zas Dominik a Žába, brdky na max, na dvojce pro mě hranice, ale v balíku ticho. Když jsem se po hodině nesměle zeptal Ivči, jak se jí jede, tak prej dobrý, takže asi mám problém já, laťka se posouvá. Naštěstí mě není zima nic, takže mě to baví komentovat z dvojky s Nemim. Když už se z toho stal vskutku kvalitní trénink, tak si i popíchnem, když náhodou tempo začne uvadat. Za Poděbradama Žába střídá a k Dominikovi se jde objetovat Nemi. Ale za Sadskou už se to rozpadá a my valíme na jížo už jen v 5ti. Jede se příjemně a nikdo neblbne, tak buď jsme nějak zmoudřeli, nebo to úplně zadarmo nebylo. Dokonce i stavíma za Brodem, abychom se v klidu najedli.
V Uhříněvsi se pak loučím a jen koukám, že máme průměr 30 a přitom nastoupáno 1100 metrů, na to jak jsme se courali Kolínem, v Kladrubech a podobně to je fakt přísný, ale trochu to vysvětluje, proč mi to v háku nepřišlo úplně zadarmo.
Žába – Zvlčelá žába v exkluzivní společnosti
Kladruby jsem začal naklikáním alternativní varianty "Kolín" na 5 hodin a upokojil Grepa, že to bude pěkné sobotní vyvětrání hlavy. V pátek se dozvídám, že v únoru se už dvoukila prostě jezdí. No což, ale Grepovi nebudu kazit večer ;-)
Mrazivý rozbřesk, jasná obloha, slunce zpozaobzoru osvětluje severní poklici ... v Peruci je hnusně prostě pořád. Ještě že už ji máme letos odmrznutou. Na kruháku postává jen Modřanská klika. Kolíkáč i HonzaB si vzali dovolenou z wobjíždění. Čekáme na Luka, napsaný je na kruhák, ale má podle Garminu sekeru 10 minut. Mrznoucí Grep prosí o zahřátí a tak s Nemim vyrazí napřed, s Lukem je doženeme. A tady se ukazuje chybka, Kladruby mají u akce dvě rozdílné trasy. Grep s Nemim vyrazili podle jedné trasy. Luke mě posílá pryč z kruháku, že nás potká na trase ... po které nejede ani on. Tak se snažím dojet Grepa s Nemim. Trochu bloudím ve zkratkách sídlištěm (díky HonzoB), prostojím pár semaforů. Začínám mít špatný pocit z termínu srazu v Kounicích. Alespoň mi není zima.
Garmin ukazuje 400 metrů za Nemim. Rozepínám bundu a přišlápnu. 800 metrů. Sakra, co tam ty dvě paka jedou! Docela valím, položený v přísně aero pozici, watty začínají čtyřkou, 2300 metrů. 🥵 Luke už jen 500 m ... čeká na křižovatce, ve dvojici je snad dojedeme. Rychlé pěstičky a dozvídám se, o dvou trasách a že Nemi jede celou dobu za mnou. Tak zapínám bundu a na kecačku jedeme do Kounic.
Tam už čeká 8 nahžavených objížděčů, po minutě dorazí Nemi s Grepem a hurá do Kladrub. Nechci chladnout, tak se zařadím s rozjetým Grepem na špic a jedeme. Jedeme docela dost. Grep to nešolichá, ale skupina neprotestuje. Občas to v kopci Grep trochu přehání, tak prostě trochu zvolním a Grep pochopí. U Kolína Grepovi dochází, že se neotáčíme a tak couvá na chvost. Chvíli jsem zapadl do háku, ale tam začínám chladnout. Luke mě pouští vedle Nemiho, a diriguje si tempo na horní hranici Z2. Luke rozbalil parádní rádio do úplně tichého balíku. Otáčím se, za mnou dokonale seřazné dvojičky, žádné mezery, famózní!
Krásná jízda a není mi zima.
A pak se to stalo, Nemi odpadá a vedle mě najíždí nováček wobjíždění Dominik a všechno je v háji. Moje celkem osvědčená taktika, že stačí dorovnat druhého ve dvojičce a občas naznačit že se jede moc nebo málo zcela selhává. Základní tempo máme místo 250 s Lukem, 270 s Nemim nebo 290 s Grepem nově 320 W.
Rozmrzání se zvrtlo na rozepnutou bundu. Na rovině balík neprostestuje, jen Luke vypnul rádio. Ani hlesnutí, jen šustění pneumatik, občas cvaknutí přehazovaček. Bohužel Dominik nereaguje na drobné couvání v kopci. Naopak přitápí s pocitem, že už nemůžu. Tak to ne!
Rovinky docela letíme, ale stoupání jdou přes 5 W/kg. Fakt přemýšlím, že budu muset nastoupit a trochu srazit hřebínek. Jenže do Kladrub jsou už jen roviny, tak ho musím zničit na rovině. Mít ještě pár km k dispozici...
V Kladrubech nepostáváme na pumpě, ale sedáme do hospody! Velké coly tečou proudem, škoda nenapečeného štrůdlu, pod stolem se vytahují gely. Já to dál zkouším bez cukru, zelňačka, sekaná, kafe na stojáka a hurá do mokré bundy. Máme tu jeden nedokončený souboj.
Tohle už nepůjde bez cukrů. Na šraňkách vytahuji první banán, po pár desítkách minut druhý. Bohužel, neodehrává se tu jen malý souboj, to je velká bitva. A soupeř má domu už jen 3 km, já ještě 50. Vzdávám se, mávám bílým praporem a couvám ze špice do balíku. 5 minut sbírám sílu na vytáhnutí posledního banánu z kapsy.
Omlouvám se wobjížděčům za strašidelný zážitek 180 km za 6 hodin s blatníky. Díky bando a těším se na další víkend.
Kamenné Mosty
Kolíkáč – Dvoj čento!
Tohle se zase povedlo. Naposledy jsem na tom venku seděl na Cukráku. Pak už jen zima a mráz a rušení výletů. Virtuální cyklistiku ve zpocené ložnici jsem pak vyměnil za poznávaní krás světa bez kola. Návrat s rýmečkou a velký otazník před sobotním výletem. Ale kamarádi mě hecují, že jen kvůli tomu reportu musím jet. Respekt mi nařizuje jednici pod sebe a do kapsy aspoň litr, ať mám na vlak nazpět. Kupa zimních hadrů v předsíni, jo kolik vzpomínek je do nich vepsáno. Před barákem vůbec nevím, která bije, jak kdybych na tom v životě neseděl. Ty wado to bude sranda.
Na kruháku Nemi, ze kterého se stal správný oranžový držák. Za chvíli Žába a HonzaB. Z kruháku z kopce vstříc dalšímu dobrodružství. Nohy se pomalu roztočily, oblečení funguje a já si to užívám. Cestou přistupuje Camrda a Luke a do Kounic se jede to správné objížděcí tempo. V zastávce u chátrajícího zámku se obejmout s bráchou a popřát si vše nej do nového roku, ó jak ten čas letí. Ivča na karbonech a za chvíli i VSid na jednici.
Po 1,5 hodině jsem na odpis a vůbec nevěřím, že někam dojedu. Krutý vítr proti ale naštěstí rozráží neuvadající mašina Žába, u kterého se všichni střídají. Až na mě, jedu sobecky na těch nejluxusnějších místech ve skupině. Kolín jsme šťastně překodrcali a i chvíli přenesli, ty šikmé koleje jsou lahůdkové.
Teď je tu tvrdá robota, vítr fouká snad ze všech stran. Ale v háku to jakž takž přežívám. Čáslav na dohled, Žleby, Ronov a Mosty na vlastní kůži. Krásné zapomenuté silničky. Letos jsou hitem hospody, tak si dát držkovku od robotické servírky. Vevnitř pravá wobjížděcí nálada, ale venku zjistit, že je slušná kosa. Naštěstí nás ale vítr konečně tlačí domů. Kapr bohužel tlačí svoji dvojku na vlak, vypadly mu totiž kuličky z předního kola, které má již 140 000 nalítáno.
Začínám pomalu věřit, že to díky kamarádům zase dám. Je to sen, stehna pálí, ale hlava se vznáší. Obloha se rozjasnila a slunce únorově hřeje. Hryzely a Krymlov, většinou krásné hladké asfalty, tohle prostě chceš. Z Říčan roztočit závodní kolotoč a v dáli cítit přicházející sezónu s číslem na zadku. A já dnes chci dvoj čento, když je tak blízko. Nohy vytočím s Lukem ještě do Újezda, aby to začínalo 2. Doma klasika, vana, polívka, pizza, vločky, pivo, buráky...a těšit se na nutellu před spaním. Děkuji orange dream týmu, jste boží!
Luke – Days of Our Lives
Týden se s týdnem sešel a je to tu další díl z naší nekonečné soap opery. Tak jde čas, nebo když šlapu tak žiju? Ono je to jedno, prezident hlásí návrat, tak to hned dostává epickou linku. Já jsem natěšen už od neděle, po minulých zkušenostech zas přebírám trasování, aby to nedopadlo jak minule. Týden se vleče, ale výlet neuteče.
Ráno šup do Uhříněvsi, kde po chvíli už haleká nadšený Kolíkáč, jinak klasika Žába na špici, Nemi, HonzaB a Camrda, kterého ale tipuju max na Kolín. Nálada jen kvete, sluníčko sice nesvítí, ale zase není slibovaný mráz. V Kounicích Kapr a Ivča a po chvíli nabíráme i Vsida. Do kopce se jede zbytečné moc, ale jinak se daří držet grupu pohromadě, na čemž má zásluhu především Žába, protože ze špice nesleze a přijímá maximálně návštěvy. První větší brdek před Plaňany Žába ukáže Kaprovi něco jako "zůstaň" a odjíždí na svůj interval, Camrda s Nemim se kočkují. Nabízím skupině zbylých něco pod 4w/kg, ale prý furt moc. Tak já nevím, takových možností mají a furt se něco nelíbí.
Pak dostanem možnost realizovat se na špici proti větru s Nemim, za to by aj pochvala od trenéra mohla přijít. Najednou je tu zas Křečhoř a pádáme do Kolína. Projíždíme městem jinak než před týdnem, ale stejně blbě. No co, na nádraží ještě stavíme a sháníme Grepa, ale prý je ještě ve vlaku a přidá se pak. Tady fakt hrozná zima a vítr ledovák. Vyrážíme dál, do Starého Kolína a pak konečně odbočujeme z trasy z minulého týdne. A po 10 km se Žába ptá, kdy přestaneme kopírovat trasu z minula... no vlastně je asi jedno kudy jedem. Ale ne, sluníčko se klube z mraků, v dálce už se rýsují Železné hory. Jen ten ksichťák dává na špici dost zabrat. Střídáme se s Nemim u Žáby, protože zbytek skupiny teď raději předstírá vlastní neexistenci. Konečně ukazatel Žleby, schovat se mezi stromy, do údolí. Dál už pomáhá členitost terénu. Žleby jsme minuly a já na mapách nenašel příhodný fotopoint, tak se fotíme v Ronově. Zdejší zámek už na fotkách nevypadal nic moc, ale realita předčila očekávání. Na druhou stranu tohle jsou autentické zážitky a ne poznávací zájezd, co stavý jen u naleštěných pamětihodností. Dál klikatou cestičkou na Kamenné Mosty, kde dáváme foto a bez vycvaknutí pokračujeme dál. Díky Žábo!
Ivča odpočítává km na bufet, Kapr už 100 km visí za oči za Žábou, všichni toho mají vcelku dost a zjišťují stav ostatních: "Kapře a ty seš v pohodě?" "Ne, hrozně mě bolej oči." Navíc je to smolař dne, protože se mu před bufetem ještě rozsypali kuličky. Ale aspoň si pak od robota nechal na naložit pořádnej burgr, aby nemusel vybírat jen vlaky s jídelním vozem. Světová svíčková sice došla, ale sekana byla skoro tak dobrá, jak minule od koní. Navíc ten zážitek, co udělá pár robotu s 8mi dospělejma lidma, to taky stálo za to.
Slunce už pěkně pálí a když nefouká, tak je i příjemně. A když se jede 40 po větru tak nefouká, takže je příjemně, jen teda místy není sranda držet formaci, takže s HonzouB občas trochu krotíme vášně. Vsida posedlo jaro, nebo co, tak občas poletuje kolem balíku, což možná pak Žába nazval méně poeticky, ale v danou chvíli jsem jen vůbec nechápal o co vlastně jde. Jinak jsme se krásně protáhli kolem Kutné Hory a v hrozném lese plném borčusu a písku žádný borčus a písek nebyl, jen luxusní asfalt. Stejně jako pomalu celý zbytek cesty. Jelo se vesele, poetika a vtípky se střídali. HonzaB držel prst na tepu doby, Kolíkáč si sháněl záplaty na džíny, Nemi kontroloval každý nástup a Žába - ten prostě furt jel. Vítr dozad většinou pomáhal, ale neškodil. Oproti minulým výletům byl asi nějaký nedostatek velešpicařů, protože mi přišlo, že se vyskytuju vepředu nějak víc často než bych chtěl. Horší bylo, že už to už taky moc nejelo, tak jsem jen čekal, kdy mě někdo ze špice vyhodí, připadně mi Žába nasraně odjede, ale ani to se nestalo.
Na Vyžlovce se najednou stalo cosi divného a z poklidného rozjímání v háku na chvostu balíku se stal trhaný binární přesun, kde 0 byla 0 a jednička někde mezi 350-400W. Jelikož tyhle bajty taky pěkně kousali, tak jsem jen skupinu v Mukařově dolepil, abych to Žábovi za mnou neodpojoval, rozloučil se a jel si dál po svém. Svižným tempem k domovu jsem začal přemýšlet, co se tak stane, když ti kamarádi hodiny a hodiny táhnou špic kamsi na výlet, ty jim vracíš stejnou mincí a najedou se jede stylem jako "hajzlové já vám to tahat nebudu, nebo vás to bude aspoň bolet". K mému překvapení jsme za chvíli zpět, respektive skupinu rovnou svým vlažným tempem objíždím, tak abych nebrzdil. Když jsem pak zas vystřídán, tak se jede pěkně, špic pořád v tahu, tak aby se i v zádu plynule točilo. Na rovině před Uhříněvsí pak už nevím, jestli ještě jedem Mosty, nebo Jičín-Poděbrady-Jičín, no solidní závěr to byl. Pěkně pokecat a domotat to domu. Hezký to dneska bylo.
Nový Bydžov
Kolíkáč – Zvonička ve Vysočanech
V pátek trochu laborovat s oblečením, jestli již náhodou nevytáhnout prodyšnější materiály. Ale HonzaB jasně velí, beru zimní bundu. Trvá mi to věčnost, než to na sebe nevléknu, ale Nemi překvapivě píše, počkejte na mě, tak snad nebudu poslední. V 8:05 doráží Žába, který si dal ještě nějaký ledový úsek po cyklostezce. Jo je furt únor a na budíku to začíná minusem. Tak hlavně teď, ať je od Luka naplánovaná trasa do sucha vyfénovaná. Sraz v Mochově, woježděnou trasou přes Kozovazy, kterou tak důvěrně známe, ale většinou v protisměru. Nabíráme i neavizovaného Vláďu, tak je hned o další motor navíc. Po staré poděbradské se již rozjíždí skupinový koncert, Čespa nás zvěčňuje u vyhořelého motorestu Ohio. Žába si jede na samotku svoje předepsané dávky, tak si špice dopřávají všichni podle chuti. Sluníčko svítí, ale ledový vítr z pravoboku duje nepěkně. Jsem rád za zimní bundu, stejně tak za toust s marmeládou, který zhltnu za Poděbrady. Pak se již plně oddat šipečce na budíku a hltat novou neznámou trasu. Luku, povedla se ti, děkujeme!
Těším se na pumpu, ale před tím ještě foto týdne u zvonice ve Vysočanech, tady zase velké díky Čespo za fotky. Před Bydžovem nás ještě probere docela hodně rozdrbaný úsek, ale zase zvonice stála za to. Stejně tak pumpa, kde tankuji plnou, jo není čas na hrdinství. Počítám, že nazpět s větrem v zádech to bude kvapík, tak nechci nic podcenit. HonzaB ještě chce odlehčit na kraji Bydžova, ale hlavní grupa už valí do vany. Takže se dělíme na dvě skupiny, zůstávám v té zadní, čekáme na HonzuB a pak stíháme čelo
. Je jasné, že je nemůžeme sjet, Čespa hodně přikládá, Oťas hrdinně trpí v závětří a před Městcem najednou zjišťujeme, že už před námi nejsou vidět. Je mi to podezřelé, takhle odjet z dohledu nemohli, když tu najednou se přiřítí zezadu. Tak to byla pěkná kulišárna, ta se vám povedla Co ale není moc k smíchu je vítr, který moc do zad nefouká a zle nás stále trestá z boku. Takže levá lajna trpí, v pravé se dá trochu pošetřit. Do někoho již vjel závodní démon, takže některé špice jsou až móóóc! Staré cyklistické pravdy, se znovu potvrzují, ale potvrzuje se i soudržnost orange wobjížděčů, a tak do Prahy již vjíždíme ve správném bojovém šiku. Dnes ani na budík nekoukám, až po rozlučkových pěstičkách s kamarády koukám ve výtahu, že to dvoukilo zase padlo. Díky tahačům na špici, dnes to nebylo vůbec jednoduché!Luke – Kaše bez sekaný
Na Bydžov jsem náležitě natěšen. Diskuse řve, co na sebe, jak se pojede. Přitom je to jasné, bude to stejné jako vždy. Žádný závod, obyčejná zimní vyjížďka, která se občas v závod zvrtne, stejně jako se občas závod zvrtne ve vyjížďku.
Ráno mrazivé tři stupně minus, startuju rukavice, snad sluníčko nezklame. A už to svítí, v Uhříněvsi se připojit k vlaku z jíža. Žába se šetří na svůj interval, tak se větrat na špici, ale aspoň mi není zima.
Z Mochova se pak rozjíždí boj proti větru, moc mi to na špici nechutná, což je hlavně způsobeno rychlostí klesající pod 30, místy u níž. Kde je ten Žába, sakra. Uklidit se ze špice, abych zrychlil skupinu, ale nefunguje to, jeden motor chybí, dalším se nechce, nebo prostě fučí moc.
Naštěstí přichází neokoukaná část trasy, někdo už v tom vidí polabské klasiky, ale já tu nenašel kilometr závodní trasy. Už jsou ale úseky, kdy nefouká proti a cesta začíná rychleji utíkat. Do Vysočan je to pak zábava a dřevěná zvonice, jako fotopoint výletu se taky povedla. Aspoň ve srovnáním se zámkem v Ronově.
Pak pumpa, kde pěkně vymrzneme a to svítí sluníčko. Letos to na žádný jarní vyjížďky zatím nevypadá. Než se člověk stačí zahřát, už se zas hlásí zastávka... Ani mě nenapadne přestat se hýbat a podobně je na tom alespoň půlka skupiny, takže jedeme napřed s tím, že se někde otočíme a pojedeme naproti. A nebo bychom se mohli schovat.
Myslíme si kdoví jaký náskok nemáme, ale sotva zalezeme za křoví u kapličky před Městcem, už je vidět zbytek. Po větru a z kopce jim to docela letí, až si říkáme, jestli je vůbec sjedeme. Rozjíždí se pěknej závodní kolotoč na terezínu, přesně jak to bylo v týdnu v TV z emirátů. Nemi špatně odstřídá a už marně loví hák, stejně tak Kapr se někde ztratil. Ale Žába se pro ně obětavě vrací, zatím co my si sjíždíme čelní grupu. Ty pohledy Kolíkáče do škarpy, kde nevěřícně sledoval, jak se za ním objevují další a další stíny si budu pamatovat dlouho.
Vítr sice dál pomáhá udržovat rychlost skupiny, ale ne tak její kompaktnost. Kdo si urve pravou lajnu je v pohodě, pokud se teda ještě vejde. Kdo je vlevo má to jak na špici, jen se za to vítr trochu víc cuká. No hezkej test fyzické i psychické odolnosti, aneb jak prohlásil HonzaB, někdy je prostě lepší jet si podle sebe na špici. Škoda, že nebyla sekaná, protože se jede pěkná kaše a teď je to takový suchý... A o tu dnes žádná bitva není, takže se tam taky objevuji poměrně často. Na to jaký prd budu jezdit v létě snad až zbytečně často.
Před Nymburkem testuje nohy Kolíkáč, zatím co přes nadjezd by mu to letělo, držet tempo až do města aby byl i happy end, už se mu nechce. Přes město jsme se trochu rozpadli, tak čekáme, dokonce se ztratil i Vláďa, kterej si na 360W ještě rozebíral termosku. Ale prý předtím stejně špačkoval, tak to nikdo ani nehlásil. Holt status velešpicaře má svoje stinné stránky.
Do Litole pak už v klidu, tam rozlučka s polabskou sekcí a valíme na jížo. Nějak mi chybí zastávka na jídlo, tak si vytrucuju chvilku u Mochova. Pak už jen pro mě neoblíbená hlavní a přes Jirny domů. Nejede se mi dobře, tak když vidím jak VSid nedrží tempo, tak se drze nacpu před něj, ať si to dál řeší někdo jiný, sorry no, někdy člověk musí myslet na sebe.
Bylo to ale zase moc fajn, tak se těším zas za týden. :)
Lukov
Luke – Lukov
Nějak mě to zas baví, těším se ven, na sluníčko, předpověď na neděli přeje. Čekal bych snad i přes dvacet lidí, ale i tak je nás dost. Jen velešpicaři chybí, tak se musím ukazovat na špici docela často. Motáme se směr Říp. Horní Beřkovice jsou dole a kdo chce prý může blbnout. Chci? Docvaknu si vedoucí trojku, takže asi chci. Tempo se stupňuje, párkrát potáhnu, Martin s Nemim si vystupují, já se nechám vytáhnout Alešem až nahoru. Tak asi na mě fakt leze jaro. :)
Pak se zas seskupíme a jedeme, bohužel to není jak loni nástup za každou zatáčkou, zrovna na to mám dnes náladičku. Neodpustím si aspoň provokaci na kostkách a spurt proti zajícovi. Vyprovokovat se nechá jen Nemi a Aleš, stejně tak jedeme ve třech na Lukov. Provokuju nástupama, ale když konečně dojedeme pod poslední horizont jsem docela hotovej a dalších pár minut vo2max odmítám.
Na pumpu už se pak jede v jarní euforii a vítr do zad místy naznačuje, že to bude ještě sranda.
Na pumpě párek, přestože byli i dotazy na nějakej grand restarurant, ale široko daleko je jen tahle pumpa. Donutit HonzuB nezdvojovat zastávky a už to valíme zpět a větrem v zádech.
Jedu na špici horní Z2, ale prý to vzadu není ono. Kdo je ale před Kaprem ten je v pohodě. Ivča občas špitne nezrychlovat, takže to není moc. Nechci přeci jen dostat lidi za mnou pod Z2, vzhledem k tomu že na špic se nikomu nechce tak by to mohlo být 100x počet lidi za mnou, klidně 1000 junk miles, teda kilometrů a to si na krk vzít nechci. Pak zkoušíme vracet lidi do skupiny s HoznouB a Alešem, ale úspěšnost máme 0%. Přitom HoznaB valí přísný špice, s Alešem rozšiřujeme hák, ale skupina vedená grepem se spíš vzdaluje. Skoro jako by ani nečekali.
To jsou ty slavný návraty s větrem v zádech. Pak už se jede na zimu hodně solidní tempo až do Prahy, Ivča to ale krásně dala a je vidět že forma bude. U mě snad taky, protože to dnes bylo tak nějak bezbolestný, když teda nepočítám ten převařenej Lukov. Jak řekl HonzaB, jeden z nejhezčích výletů, tak dík všem za společnost.
Trosky
Nemi – Motoroví oři z Brodu
Pravidelně píšu reporty jen ze závodů. Tradiční akce Trosky ale nabízí příležitost si trochu zazávodit v několika brdcích, kde se vyhlašuje vrchařská soutěž s cenou a navíc má vlastní plakát, čímž se ledasjaký závod pochlubit nemůže! Počasí slibuje nevšední zážitek. Ráno mrzne, ale po poledni na sluníčku teplota stoupá přes 20 stupňů (Garmin naměřil maximum dokonce 28), aby v podvečer zase strmě klesala. Oblečení je tedy docela oříšek. HonzaB si od manželky půjčil noviny se slevovými kupony, kterými si omotal všechny údy. Horkokrevný Martin Štěňha neřeší ani rukavice. Mně se vyplatilo si vzít jen dlouhý dres a pláštěnku. A co je hlavní, zimáky se zástěrkami všichni necháváme doma. Až na Standu Lišku, který statečně trpí na těžkém gravelu, bereme jednice, přinejhorším dvojice. Ten pocit je povznášející, letí to prakticky zadarmo a žádná únava není znát. Oficiální trasa začíná až po 40 kilometrech v Českém Brodě. První z bodovaných segmentů je za Sobotkou. Háknu se za Vláďu a doufám, že ho uvisím co nejdéle jako na Novoročním Cukráku. Jenže Vláďa dnes nezávodí. Zleva nás bere Kolíkáč, tak musím akcelerovat. Zprava Hulis. Garmin říká, že nám zbývá asi jen 30 výškových metrů a 900 metrů vzdálenosti, tak se Hulise ptám, jestli to odpovídá. Prý ano, tak říkám, že už je to skoro na spurt. V ten okamžik jsem netušil, že jsem přesně trefil hřebíček na hlavičku. Nastoupil jsem do svého tempa, ale po pár vteřinách mě Hulis nekompromisně obložil jako patník. Neskutečnými watty byl okamžitě o parník dále. Takže drama se konalo až o třetí místo, kde Kolíkáč zaskočil HonzuB. Na druhém bodovaném segmentu jsem se poučil a přiložil pod kotel hned na začátku. Tentokrát žádný spurt nebude. Z balíku opět odjíždíme s Hulisem. Vypadá skvěle, jeho hladce oholené a perfektně tvarované nohy jsou jak z dámského magazínu, ale v nejostřejším závěrečném brdku se projevuje jeho letos zatím skromnější nájezd. Soutěživost má ale vynikající, a tak se lehce kočkujeme i na dalších již nebodovaných úsecích. Z Rožďalovic Hulis bez přestávky sám táhne tvrdou lajnu skoro až do Brodu, kde nás čeká bohatá hostina v něčem, co vypadá jako JZD, ale ve skutečnosti tam mají jen motorové oře. Bylo to nádherné, díky všem účastníkům a hlavně organizátorům!
StandaF – Hostování na Troskách
Letos již počtvrté jsem si dovolil zpestřit zimní cyklosezónu „vyjížďkou“ s Vinohradskými šlapkami tentokrát na Trosky. Váhal jsem dlouho, rosničkami předpovídané sluneční paprsky hrozily, že doba hliníková s blatníky, bude nahrazena dobou karbonovou a kategorizace vyjížďka bude pouze pracovní označení. Zdviženým varovným prstem byla již čtvrteční aktivita Nemiho = „Nultá letošní silnička“, je to jasné, rakety se ladí. Navíc se v diskuzi objevil výkřik ZÁVODÍME, a pak plakát s vyhlášenou vrchařskou soutěží, to vypadá vážně. V paměti jsem ještě měl totální hlaďák z Nového Bydžova, ale přesto jsem se v pátek rozhodl, že pojedu a po příjezdu domů jsem došteloval polohu přesmykače, namazal řetěz a kolo jsem znatelně odlehčil o velkou podsedlovou brašnu, abych váhu obratem dohnal pitím v bidonech, které teď na cestách do / z práce nevozím. Zbývalo dořešit, odkud pojedu. Do Brodu na sraz to mám 24 km, do Sadské 29 km (38 km z Brodu) a do Nymburka 28,5 km (46 km z Brodu), to nechám na ráno, stejně jako výběr oblečení.
Vstávám cca v 6:45 hod a jako první kontroluji teploměr, ukazuje -3°C, do Brodu se mi nechce, to bych musel vyrážet chvíli po osmé a buď ráno mrznout nebo se odpoledne vařit. Využiji hlášení Kapra, že jede z Nymburka a přípravu směřuji již tímto směrem. Beru jen tretry bez návleků, krátké rukavice se slabými do nich a bundu s vestou. Slabé rukavičky a vestu podle teploty odložím. Bohužel nevím, kde udělali soudruzi chybu, místo srazu jsem si v hlavě změnil, ale časový plán ne. Vyrážím v 8:53 h, jedu v klidu, nějakých 28 až 29 km/h, přeci tam nechci dlouho čekat, abych nevychladl. Jak se mozek okysličil, začíná mi docházet, že jsem debil. Čas 50 min bylo do Brodu, ne do Nymburka !!! Přidávám, ale někde vzadu je mi jasné, že to už nemohu stihnout. V čase srazu 9:45h akorát míjím ceduli Nymburk, stavět a psát zprávu ať počkají, zamítám a smiřuji se sólo výletem. Na náměstí jsem v 9:50h a když vidím Kapra na lavičce, tak se mi ulevilo. Podle Flyby se v době mého příjezdu skupina akorát chystala přejíždět most přes Labe, to bylo hodně těsné. Letmý pohled na naleštěné stroje potvrdil, že čas zimáků skončil - Tarmac, Černá mamba, BMC, Tarmac,…. Stíhám sundat vestu a rukavičky, napiju se a s výkřikem „za vesnicí čůráme“ se vyráží.
Do doby než ze špice odstoupí Kolikáč a Kaprem se jede rozumně, pak už sestavu na čele balíku moc nestíhám sledovat, dokonce se ruší dvojice a jede se lajna a najednou jsem druhý za Martinem. Když odstoupí, tak hned drze kynu, že tahat nebudu a pomalu se cedím na konec. Kopce teprve přijdou a je třeba šetřit, rakety vpřed. Při průjezdu Řitonicemi si říkám, zda už není o týden později, ale zajímavých názvu bylo v okolí více, že by námět (Hubojedy, Drštěkryje, Střevač, Bukvice, Lavice, Zajakury, …). Po krátké zastávce v Sobotce (* - zámek Humprecht), kterou většina účastníků využila k odložení svršků a spodků se nezadržitelně blížila první vrchařská prémie a členové balíku se začali kontrolovat, cituji: Kde je Kapr? Ten jel napřed! Cože? Tyhle triky z devadesátek má holt zmáknutý, konec citátu. Jak se později ukázalo, nešlo o špinavé triky, ale jen o výběr vhodné pozice pro dokumentaci a díky tomu máme i pěkná videa, díky Karle. Souboj o zelený dres resp. pomerančový Isodrink se omezil na Nemiho s Hulisem, co brdek to nástup, pro zbytek balíku zbýval boj jen o třetí místo. Nástupy a snaha udělat si náskok měly na úseku změněné trasy za následek drobné kufrování (VláďaK byl skoro až v Prachovkách), ale úspěšně jsme se zase našli a od Lavice si toho moc nepamatuju. Dvacet kilometrů šrot, šrot, šrot až do Rožďalovic do cukrárny s velmi nepříjemnou vložkou, kdy jsme v Hřmeníně pod kopcem potkali kamion ve zúžení a místa vedle něj moc nezbylo, ale i díky lajně to dobře dopadlo. Cukrárna přišla vhod, doplnil jsem cukry a orazil jsem, abfááárt, pak ještě čůraní za vesnicí a zase šrot, žádné historky, kecání ve dvojicích, lajna a i napít se z bidonu bylo umění. Na computer jsem si dal mapu, nechci nic vědět, ani rychlost ani tepy (wattmetr nevozím), ale vesnické radary jsem vypnout neuměl – 38 až 42 km/h, furt. Na konci balíku to bylo jako na gumě, hlavně nechytit díru, jinak končím. Pořád jsem čekal, že ten za mnou zařve móóóóóc, ale on už tam nikdo jiný nebyl. Ručník jsem s sebou neměl, tak jsem pod Poříčany hodil na zem vestu (kecám, vypadla mi). Tady se ukázalo, že i na hosta se bere ohled, díky, půlka balíku počkala, až ji seberu a dotáhli mne do KSÚS na zasloužené občerstvení = vývar, lívance s domácí marmeládou, cukrem a tvarohem, mňam. Moc děkujeme.
Cestu domů už jsem s plným břichem dával ve svém tempu, ale cukrů bylo dost, nohy šly, tak jsem nejen dotočil požadovanou dvoustovku, ale při slušných nastoupených metrech jsem i udržel trojku na začátku průměrné rychlosti.
Hoši díky všem, jako osoba, která pouze jezdí na kole, většinou jen do / z práce, jsem na vašich vyjížďkách mohl ochutnat trochu cyklistiky, ale ani na své endurance silničce se nemohu pouštět do akcí, kde nájezd začíná trojkou nebo průměr leze přes 35 km/h. Těším se, že minimálně v Doksech se ještě letos uvidíme.
* - půlměsíc byl na vrchol věže umístěn až v 19. století jako připomínka údajného tureckého věznění zakladatele zámku odkaz
Strade Bianche
Luke – RideIntoTheLegend
Sem to už jednou jel, takže vím a znám, nebo o tom minimálně dokážu sáhodlouze mudrovat. Takže se těším a mám super plán jak to jako pojedu, skoro až tak kompletní, že snad i vím čísla lidí, kterým padnu na který rovince do háku.
To je samozřejmě blbost, ale bylo to docela jiný, než loni. To začalo už ve čtvrtek, kdy jak magor mávám rukama a řvu na Žábu, samo krátký krátký, ve woježděným sjezdu z Quirica, jaký je to cykloporno. A o hodinu a půl později sháním odvoz a ťapu s přehazkou v ruce do centra sehnat aspoň zmrzlinu, abych se zabavil. Zbytek dne a pátek pak neúspěšně sháním patku skladem po celým Toskánsku. Půjčuji si tedy Martiny Pinarello, přehodím kola, sedlo a představec a dělám z toho vlastně docela povedenej Strade speciál.
V sobotu mě Žába hned zkouší ze sjezdu, jak se mi točí 48z převodník, ale přestože kváká něco o 480W a 70 km/h tak mě neurve. No takovou blbost v neděli nikdo zkoušet nebude, tak snad cajk. Projedem jeden sektor, brod zmizel a přibyl most, samá pozitiva. Mimo to se necháme vyfotit při 9 wkg (nebo tak něco) u cypřišů a zkoukneme jak to jezdí profi. Nejlepší je asi to rally co jedou doprovodný auta. Když projede poslední elite, kterýmu dám hned žertovně přezdívku “lemra z vismy”, vyrážíme na trať. Tempo je skoro závodní, nevyřčený cíl je totiž dojet lemru.. to se daří až když chudák zastaví u někoho z jiného týmu s defektem, patrně v naději, že ho svezou na hotel. Žába se sice dušuje, že jsme ho sjížděli, ale minimálně nám dal fakt zabrat. V kontrastu s tím jak marně vypadal ve srovnání i s těmi ve 4té odpadlé skupině to je zajímavá srážka s realitou.
Nicméně rozjetí bylo fajn a tak hurá do závodu. Parkujem včas na pumpě před Sienou, na pohodu do centra, najít svůj blok - mám 4, Žába 6, je to podle času přihlášení. Jako loni sundávám vestu, je asi 9° C, tak ukázat kombošku, jen ty návleky na ruce to trochu kazí, ale i ty půjdou dolů.. a start, cca v 8:08 se hnu. Jede se opatrně, přijde mi, že nikdo moc nechce jet. Cpu se tedy doleva a rozjíždím si svoje tempo, první brdek, +20 míst na zahřátí, pak další.
Skoro si říkám, že nikdo nechce jet, ale najednou se objevují lidi, co si to samé asi myslí o mě. Není to ale moc uspořádáný, ne vždy se dá hákovat a ne vždy si sem jistej, že to chci. Brzda balíku a borec ve škarpě co se drží za rameno, přeci jen nedojet ani na první sektor není úplně cíl. Přijde mi, že těmi rozpaky kolem nejedu úplně jako loni, ale segmenty pak ukazuji opak, dle plánu dávám první gel před sektorem a tam to pak zapiju. Moc se nejede, to znám, co neznám je divná nejistota v sedle. Po chvíli je jasný, že se vyklepal štelovací šroub, tak stavím, trochu s tím laboruji a ztrácím snad sto míst. Naštěstí nářadím mám, to je pro podobný závod nutnost. Pak bohužel ještě posun sedlovky, protože sedlo mělo najednou trochu jinej sklon, tak další půl minutka pryč, ale nějak se tím nenechávám rozhodit.
Dál si valím svoje, ale lidí, co by mi pomohlo, samo ubylo, ono stejně je brdek co 2 km tak se cokoliv hned zas rozpadne. Otázka byla, jak se mi bez waťáku povede první větší kopec, ale to samozřejmě zůstane neznámé až do konce. O něco lepší jako loni to taky bylo, což bych ani netypoval.
To už bylo v rámci sektoru 2. Pak asfalt, docela lehká 3ka. Brdky všude a rozdělení trati. Tím už bylo aspoň na asfaltu většinou dost místa k předjíždění a občas jsem se svezl a našel si čas na jídlo a pití.
Povedlo se to před nájezdem na 4, z loňska vím, že je rychlej, ale dnes tu nemáme žádnej žabí urychlovač, tak to není takovej let, jedu to v zásadě za svý, ale bezpečně. Na konci si chytám menší grupu, z loňska vím, že asfalt je tak 700m, sotva se napít, ale každej metr v háku fajn. Ale ne, to si radši 3x nastoupíme. Takže piju tak tak před sektorem a hurá. Žádnejch 9 wkg jak včera to není, prostě jen držet tempo, přemýšlím spíš o sjezdu co přijde, tyhle probrzděný sjezdy mě stresujou, protože se jede pomalu a stejně se bojím. Ale zvládám to, držím se lidi kolem, co mají dobrý tempo a přes asfalt pak bezpodmínečně hák a gel. Napít a sektor 5, nejdelší a nejtěžší. San Martino, práce na skoro 20 minut, 3 brdky, v prvním sjezdu jsem poprvé skončil nesoutěžně v trávě, loni málem, letos travou projíždím taky. Přitom tu zatáčku člověk vidí, ale tipnout kdy začít brzdit, mi nejde a pak je tu strach zatočit. Ale dycky mám aspoň rezervu na tu trávu a nic se neděje. V dalším brdku už se ale děje, když mi přední kolo sebere vymletej kanálek a jdu k zemi. Občas v tv nechápu, co ty lidi ustojí, ale moje pravá noha, co se normálně snad ani první vycvaknout neumí, najednou hopsá tak dlouho, až se udržím nad zemí. Ani kolo nespadlo, tak ještě trochu škola nacvaknutí na stěrku ve 12% a valíme dál. I s touhle šarádou pr na sektoru, ale tady do toho možná kecal vítr, to nevím. Co ale vím je nutnost skupiny na další asfaltový přesun a gel.
Gel je, skupina je, ale nejede. Tak si jedu sám, pak přijede zlomyslná verze žáby a furt nám nastupuje, že nestřídáme. Přitom jsme mu ve 3 střídali, zbytek by se holt vezl, takhle si nastupujem. Když pochopí, že nás neutrápí, tak se zaměří na dojížděné jednotlivce a skupinky, kterým spurtuje kolem, aby se nehákli. No asi moc kudosů nedostal, grupa ho pak nechala jet a jelo se 50 m za nim. Asi nám ve finále zmizel, ale co.
Přišel nový sektor a ten se, no nepovedl. Nájezdová rychlost by mohla být tak 60, pak 12-18% dolu a pravá levá do pravého úhlu. Naštěstí tam aspoň pořadatel postavil bandu borců s fakt velkými červenými prapory. Mávali dost nekompromisně a tak se sjezd jel krokem, ale i tak jsem svíral nejen řídítka. Asi jak jet Výrovku dolu po štěrku a do zatáčky.. Následuje část kterou já i Tadej jezdíme zásadně sami, ovšem každej z jiného důvodu. Ja se teda ještě kousek popovezl, ale od dalšího sektoru Monteaperti už jsem se staral výhradně o sebe. Tady už nejsou sektory dlouhý, za to tam je vždy kopec. Colle Pinzutto i docela dlouhej je, jedu co zbylo, předjíždím asi jen mrtvoly z krátký, odpočítávám km, přemýšlím co ten poslední sektor. Už se blížím, Le Tolfe, prej snad ikonickej, no je poslední, tak jasně, že se tu asi dycky útočilo. Teda než Tadej zavedl nástupy 80 km před cílem.
A už to vidím, asi to nebude jen to, že je poslední, nějak jsem to loni vytěsnil? Stěna jak Vysoká Srbská, roadbook říká max 18%. V kopci davy lidí, ale spíš jdou než jedou. Ale netřeba se trápit, úplně rychle se nepřibližuji, tak snad časem uhnou. Nechci se vysilovat objížděním a vím že stačí jen křiknout destra nebo sinistra a chodec uhne, případně se rád zastaví a podívá, že to někdo jede. No jede, skoro ne. Vzhledem k stavu mému i okolí volím delší, ale přiléhavější slovo sinistra a objíždím všechny vlevo. Konec sektoru, sjezd do Sieny a ikona ikon.
Ale kdepak, Garmin má ještě na mapce pár brdků, někde se těch 2500m musí nabrat. Matně si vzpomínám na loňský dojezd a čekám náznaky křečí, ale jsem relativně ok. Snad jídlo, snad lepší zima? Garmin se vypíná, tak nevím jaký bude čas, nějak mi přijde, že bych mohl ještě přišlápnout, ale chybí tu trochu nějaký magnet, povědomá postavička, nebo motivace časem na Garminu. Rozjímání přeruší kývající se košík. Místo abych jel, tak přemýšlím, co s tím. Přemluvit se mi ho nedaří, urvat a zahodit nemůžu, když to není moje kolo, nakonec pod posledním kopcem stavím, aby nedošlo k nějaké nehodě v ikonické uličce. Ještě šroub třikrát ztratím, jak už mám vyklepaný ruce, ale nakonec najdu a zašroubuju. Akorát tak roztočit nohy a hurá, Santa Catarina, ty jo já se i těším. Do půlky si užívám 32x30, točím v sedě, předjíždím lidí. Pak se to ještě přihne, zvedám se a beru za to jak MVDP v roce 2022. No dobře, děleno 2, možná 3. Ale užívám si to, lidi řvou, pecka!
Pak ještě s odkrveným mozkem jedu směr pasta party, kde bylo zrovna víc cyklistů než na trase, ale dojde mi to, tak zpět, další mini ztráta a dojet si konečně pro tu slávu na náměstí.
Počkat na Žábu. Pasta party. Zmrzlina. Domů. Minestrone. Pecorino. Chianti Classico. Spát. Snídaně. Práce. Oběd. V krátkým do Pienzi na zmrzku. Večeře, sýry, kachní ragú, tiramisu, sangiovese. Asi chápete, ne?
Jinak bez wattů nevím kde pomohla skupina, kde vitr a kde sem byl fakt dobrej, takže těžko hodnotit. Snědl sem co sem chtěl a měl, čas o 2 minuty lepší, plus odhadem 3-4 minuty sem prostál navíc kvůli technickejm potížím a pocitově to bylo dobrý. Ale i kdyby ne, tohle je stejně tak trochu víc než jen závod, takže jsem si to hlavně užil. Jo a proti loňsku o dost prašnější, asi víc sypký sektory, snad i víc lidí a kolem ze začátku i dost lepších, že se mi s nima nechtělo jet, neb by to znamenalo hodně nástupů. A zase míň lidí, co by jeli moje tempo. A nebo už sem jen děsně vybíravej.
For bikes
Ústí nad Labem
Bobek – Ve vzduchu je cítit vzduch klasik!
Padlo dnes cestou: co budeme dělat zbytek dne? Přestože ve vztahu k Jazykovým Skvostům příští víkend, i tak dnes nebyl komentář díky průměrné rychlosti daleko od věci. Napadají mě hned dvě věci, namazat se Opodéldokem, smolit pár řádků.
Včera trochu projet ať nad dnešní 2kilo nejdu přímo z oleje a když se chystá pěkné počasí, přehodit pláště a bez ostychu nachystat jednici. Lehce před 9 už soustružíme s Kaprem do Mírovic kde se schází početná skupinka, v 9 v 9ti. Trasa je taková základní, po hlavní k Doksanům, kam se necháváme unášet s pomocí větru v zádech, soptící v povzdálí nás vítají i se slunečními paprsky. Lehce přivoníme voňavé Ohře a už svištíme z Lovo po hlavní k Ústí do luxusní kavárny Moll, s předem nevynechanou tradiční foto pod hradem Střekov.
Napětí roste, na Sebuzin je předpis 13- Vyplácí se spořádat druhou soupravu chleba, jejíž tloušťka je v domácnosti HonziB vzácnost, trochu posedíme, Kapr po párku ještě zaskočí pro zákusek a už balíme. HonzaB zavelí až se vlajky napřímí a valíme pod hradem ke kruháči. Od začátku není o co stát, Kolíkáč má plán 13- dodržet a tak do toho jde hned z úvodu s plnou parádou. Nemi se na svém Grizzly cítí jako na palouku u trsu borůvek a hned jde po Kolíkáčovi. Jedeme kousek od sebe, jak kopec za Tlučení povolí, ještě si trochu dopnou rezonující řetězy, Nemi jako by hrábl do strun a Kolíkáč pěl známou melodii Don´t stop believin… Cítím se potlučenej jak Rocky Balboa, bez poháru.
Řadíme se u křížku jak kdo dojíždí a po chvíli se snášíme s krásným výhledem k Litoměřicům, odkud ve svižném tempu přelétáme na benzinku kde nikdo moc nechce stavět. Kapr láká na stěnku za mostem. Pochvíli už se na pumpě rozebírají regenerační nutelové krémy, napadá mě co vše se dělo s rajčaty! Při pohledu na barový pult si vzpomenu na Pavlova týmového kamaráda jak při návratu z Děčína doplňoval energii Kozlem a od tej doby jsme jej neviděli (v tom dobrém), myšleno tak, že snad se nejede taková sekera.
Balíme, vítr vyšel skvěle, až sem takřka do zad, až z Mělníka je to přímo na komoru. Od větru nás Kolíkáč přeléčí ,,Zoncolanem“ a zbytek šmrdláme ze zbylých sil.
Krásně uspořádané a vlastně prima otvírák Polabí. Ve vzduchu je cítit vzduch klasik, možná budeme ušetřeni Rytířov 300+?
Bezva švih, který by neměl uniknout ani menšinovým, hlavně většinovým sportovcům.
Nemi – Natěšení bruslaři
Zima se vrátila. Předpověď slibuje maximálně 6 stupňů, a tak volím zimní tretry. A protože zimní tretry mám pouze s SPD, vyrážím na El Clásico na gravelu se zástěrkami. Gravel s blatníky volí i HonzaB, jinak každý bere silničku. Cestou na start se setkávám s Tomášem, který si stěžuje, jak letos prakticky nejezdil, ale jak z jeho brutálního nástupu do brdku k Volze poznávám, o to více je natěšený. A není sám. Bobek sundal brusle, sednul na kolo, a tak se místo kecačky ve dvojicích desítky kilometrů za ním jede tvrdá lajna. Posilněni v pumpě se severskou přirážkou vyrážíme na zlatý hřeb, kterým je kopec nad Sebuzínem. Nenapadá mě nic lepšího než ostrou stěnu na začátku za kruhovým objezdem pěkně přepálit. Nahoru jsme vyletěli tři spolu s Kolíkáčem a Bobkem. Mám toho dost, ale Kolíkáč nastavuje tempo, a tak se ho snažím uviset. Prý že si ve volnějších pasážích pomůžeme. No, Kolíkáč mi pomohl. Bobek to někde prováhal a má odstup. Nakonec jsem si vyprosil remízu a dojíždíme v objetí, ze kterého bohužel není fotka, ale dobře si to uložím do paměti. Kolíkáč skvěle dohnal manko z Thajska, často je vidět na špici a na pumpě v Mělníku tentokrát tretry nesundává. Nečekaný bonusový závod se koná z Dolní Vinice na Záboří, tam kraluje HonzaB. Jsem spokojený, krásně jsem se vyšťavil, díky, kluci!
Za jazykovými skvosty
Kolíkáč – Ty wado Jirus!
Na Skvosty se těším celý týden, jarní předpověď a plánovaná sestava je hodně lákavá. Korunu tomu nasazuje páteční cinknutí zprávy: „Nazdar Draku, jak to vypadá zítra u vás v ulici s parkováním?“ Jirus! Ty wado Jirus!
Jarní varianta oblečení, spodní dlouhé triko a dlouhý tenký dres a dolů 3/4 kalhoty. I tak je to opojné, jak je člověk hned lehčí. Jirus zaparkoval a valíme s předstihem společně na kruhák. Pak už jen chytit Žábův větrný stín a nechat se odvléct ke kostelu. Tam velké setkání a řinkot pěstiček. Zapnout budíky a jde se na to. Jirus přijel na pokec, ale jede se tvrdá lajna. Hold bláznivé Šlapky
Strašín doplňuje stavy, na 8 oranžových ohozů. To je pohled! Ošoupanou trasou spadnout do Chocerad a zkusit najít odpověď na otázku, kterou jsem v týdnu hodil do éteru, jestli dám Vláďu? Hákuji naše elitní duo Vláďa+Žába na legendární Vodslivy a zatím to jde! Opojné pocity vydrží za Vestec do prudší části, kde se lámu. Tak teď už to došmydlat aspoň za oči, ať mě zezadu nesjede krvelačný Jenda na zimáku. No nahoře to už chtělo dalekohled, ale bronz jsem udržel. A kopec si užili všichni, a tak v rozverné náladě míříme zadem na Divišov. Sukes je skvěle vyladěn, nenechává si ani centimetr odlepa a reaguje na každý únik
Padáme kolem Rybiček k další vrchařské záležitosti. Zdebuzeves. Luke ji tu jednou jezdil nahoru a dolů celý den. Nám bude stačit jen jednou, a já jdu hned do háčku za Žábu. Vláďa taky přijel zkoušet svoji matematickou úlohu o kadenci a wattech. A tak vydržet zase s nimi co nejdéle. Pěkně jim to odsýpá a já jdu po chvíli do kytek. Ale náskok mám a HonzaB je o pár toček níže. Krásný to kopec, v protisměru zdravíme slavistické duo. Nechci svěšovat a nechci HonzuB za zadkem. Takže to zase rychle uteklo a plakátovací strom obšťastňujeme fotem týdne. Grep skuhrá, je po nemoci a chce vlak z Kácova. Jirus chce foto pivovaru a kopec na Polipsy si konečně pokecáme. To je vzpomínek!
Vylepšili nám tady asfalty, a tak Krasoňovice jsou ještě krásnější. Pohodu nám znepříjemňuje protivítr, ale těšíme se na transfúzní stanici do Zbraslavic, kde to otočíme. Čestín a jeho med, co jsem si ráno dával. Kraj, kde člověk unikne dokonale víru velkoměsta a ročníku v občance. Zbraslavice s cedulí a s Kaprem. V konzumu sušenky a energeťák a rozvalit se na náměstí. Nálada rozpučela a dáváme poslední foto u Pivniska. Pak už se bude vycvakávat až na kruháku v Uhříněvsi. Vítr se do nás opřel a ručička tachometru atakuje povolenou rychlost v obcích. Tohle chceš. Bezbolestné stavy a let ve skupině kumpánů.
Díky borci za společnost, nemělo to chybu, a především díky Jirusovi, že nás takhle mile překvapil a poctil svojí návštěvou!
Sukes – Skvělá volba!
Skvělá volba, ideální počasí, kompaktní a rychlá oranž grupa, žádní objíždáci ale všechno poctiví švihaři , necítím se optimálně, jen jeden den na regeneraci, potřebuji optimálně dva, proto úvodní stojky, Vodslivy i Zdebuzeves defenzivně, nicméně Divišov mezi nimi za Žábou, jenž klasicky drtí špic a dávám si s ním v háku a jen ve dvojičce a potřebuji tento segment , na horizontu mi ještě zrychluje, ale mělničím a dávám, moc potřebná psycho podpora za tímto veleideálním somatohákotypem , do Zbraslavic rovněž za Žábou s Jendou dorážím na trojce a s odstupem od zbytku , jenž nenechává KOlikáče bez komentáře, to je fazóna Sukes, jo je a užívám si atmošku kompaktní grupy devíti lidí samo dvojičky okolo třetí pozice stíhám i šetřím a je třeba , posledních 50 km po větru a ze špice neslezou Žába s Vláďou KLozem a valí se 45+ stále , to je luxus, to je odměna za předešlé utrpení ve stovkách nastoupaných metrů, tohle miluji, proto tu jsem, nasávám jedinečnou atmošku a tolik motivující energii oranžletky doprovázené permanentním Robertovým doprovodným komentářem Nádhera, on se rozplývá nad tím množstvím oranž dresů, já nad tempem a profi chováním špicařů, jakmile malinko odbočíme vstříc bočáku, veleprofíci a stále ve dvojičce na špici okamžitě na střed a my za nimi terezíme a šetříme dále a dáváme a valíme dále a výjimečně někdo potřebuje, já ne!!!, dáchnout na 10 s se zvolní a valí se kompaktně dále, tohle na Mělníku umíme jen s převahou , ale dáme to a zas, tolik věřím , to je fantazie, to je týmový duch, to všichni kvitují, za srdce beroucí velepocit, i Hryzely se špicí, dávám si na maximum a na mě se nečeká, Krymlov kompaktně a PAráda, Fantazie a Nádhera prostě tradiční KOlodějárNA na konec, valit k Mukařovu 46 je za srdce beroucí vzpomínka na ty nezapomenutelné závěry Kolodějů, to neomrzí a nikdy a na závěr z Vojkova 50+, které završím a otřešničkuji svým nástupem a okupováním špice až k loučící se odbočce na Strašín a mávání a řvaní a mé slzení , dojetí, veleveleemočnení , ano jsem zase na šrot a to po všech stránkách. Díky moc a všem!!!
Kostelecké lesy
TdK Classic
GF San Benedetto del Tronto
Hurá na Ještěd
Kolíkáč – Tvrdá zimní robota
Letošní jarní Ještěd byl pro mě tvrdá zimní robota, od rána se mi jede neskutečně blbě, furt krátký kolo, furt se dolepovat do skupiny a furt to bolí
Na kruháku ultra wobjížděči HonzaB a Tomáš B. a hned se frčí. Tomáš je při chuti, Jenda se ještě neprobudil a já sotva lovím hák. Dáváme si Mstětice, kde překvapuje nový nadjezd nad železnicí a pak cyklostezkou do Toušeně. Přebrodit se přes rošty na lávce přes Labe a zamávat Káranské fabrice na vodu. Stíháme to jen tak tak, skupina již netrpělivě strečuje před Kaprovými vraty. Hurónské přivítání, zapnout šipku na displeji a mydlíme to na Mečeříž.
Je to furt do kopce a proti větru, přemýšlím, proč to dělám. Ale neznámé silničky po většinou pěkných asfaltech rozhání chmury. Kolem krásně nasvíceného Bezdězu do Bělé. Vláďa dostává pokyn od Sekyra group a odjíždí si někam do pryč. Já ztěžka hákuji ocas a každý magnet trpím. Ralsko nás vítá bránou pro zvěř, je to docela past pro cyklisty, ta kombinace kluzkých trubek a kufrů. Odměnou je ale parádní příroda, chtělo by se říci neposkvrněná, kdyby tady před nedávnem neprobíhaly tankové bitvy.
Teď se rozjíždí bitva o vysílač na kuželovité hoře, rukavice dolů a hákovat Nemiho. Vláďa nám asi odjel nadobro, takže o vítězi je dávno rozhodnuto. Nemi na jedničce mě dnes vůbec nechutná, tak se seju k HonzoviB a Grepovi. Rozepl jsem vrchní dresy a vařím si tak jen nohy v čapákové šťávě. Ale v hlavě to je, tyhle dva bych chtěl nechat za sebou. Dolní parkoviště, jsme stále pospolu, kolem skály a přichází nejtvrdší procenta sklonu. Grep se loučí, HonzaB mi ofukuje záda. Horní parkoviště, lidí přibývá, a to mě hecuje, proplétat se mezi nimi a cítit, že ještě trochu sil zbylo. Před tunýlkem pod lanovkou je rozhodnuto, HonzaB na těžkém zimáku mě konečně přestal ofukovat. Vymrzlý Vláďa a Nemi nás dokumentují a čekáme na ty největší hrdiny. Především Martin od Kapra, který sem vytáhl 111 kilo živé váhy, si zasluhuje velký respekt.
Společné foto, zateplit se a slítnout na pumpu v Dubu. Jsem v rozverné náladě a věřím, že se to konečně rozjede. Zabiju to ale gulášovkou a Rohozcem a začíná peklo. Na špici Vláďa, stále klesáme do Bolky, romantickým údolím, ale já vidím na každý zdi čerty. Vláďa asi po půlhodině odstřídá a já se pakuju hned s ním dozadu a už tam odtud nevylezu. Navíc se zatáhlo, tma a padající listí všude okolo, úplný listopad. Depka, a to máme na garden party ještě nekonečných 44 kilometrů. Trpím a nemluvím. Začínám kolo nesnášet a sonduji, do jakého auta vlezu. Nemiho vůz se jeví jako ráj na zemi. Před tím ještě tradiční exklusivní paráda pod pergolou. Omluva HonzoviB a Tomášovi B., že jsem s nimi nedokončil snovou JJJ
Snad bude lépe Poklona Martinovi od Kapra, s jakou grácií to dal!