Výpis reportů - 2024

Novoroční Cukrák

Kolíkáč – Sůl ve vlasech

Zírám do zrcadla na ten ksicht, už dávno jsem přestal počítat sůl ve vousech, teď už s hrůzou sčítám sůl ve vlasech. Zase rok v čudu, pro mě hodně blbej rok, starosti a problémy na každým kroku. A navíc zdravotní komplikace, které mi znemožnily jezdit, tak jako v minulých letech, na tom báječném létajícím stroji a čistit si průběžně hlavu. Poslední týden v roce se to trochu začalo obracet k lepšímu a troufl jsem si ven mezi nezlomné oranžové kumpány. Bolest nohy se nedostavovala a já si tak po dlouhé době začal kolo zase užívat.
Cukrák po jarních ročnících v minulých letech se letos oblékl do zimního hávu, teplota a vlhkost vozovky mě odsoudila k zimákovi se zástěrkami, a tudíž v hlavě kód, jen to se ctí vyjet. Plácnout si s cyklistickými nezmary v ikonickém parčíku u železničního mostu, tradice od roku 1941 a i s tímto rokem narození se tu do sedla vyšvihli někteří borci. Fakt poklona! Je nás hodně přes 100 hlav, jo tohle nabíjí …
Zástěrky plní funkci hned na Smíchově, kde nám cestu zpříjemní kropicí vůz, pak zamávat Sousedovi se Sousedkou, kteří se připojují v Chuchli. Letos se nejede žádné závodní tempo, příjemně se pokecá a kopec je tu. Není to v hlavě, ani v nohách, nejsem vepředu, přede mnou aspoň 30-40 lidí, u mě HonzaB, který se loučí, že mu prý lehce odjedu. Chachá. Všechno je jinak, na špici leze JendaB, za ním Turista a já to chci s nimi! Kde jsou ty opojné časy, kdy mě balík katapultoval bezbolestně aspoň k pumpě v půlce kopce, letos trpím hned odspodu a to fest!
Koušu se, přece tuhle dvojku nenechám jen tak odjet, už je to dávno rozervané na kusy, někde hodně v dáli před námi Luke. A HonzaB jede skvělé nekompromisní tempo, které postupně spolyká pár odpadlých postaviček. Sliboval jsem si, že nebudu moc blbnout, ale zase mě to pohltilo, rozeplá bunda vlaje a tancuji v závodním kvapíku, co jen zimák pode mnou dovolí.
Teď už jen nakloněná rovina k prémii, před námi snad Venca Cafourek, jdu na špici, HonzaB hlásí, že táhneme slušnou skupinu asi 20 lidí. Venca je náš, ještě zvednout zadek a zaspurtovat na lajnu, která tam není
Poplácat se po ramenou, je to zase za námi, byl to zážitek! Týmové foto, sdílet tu vrcholovou radost a vydat se na cestu domů na novoroční čočku. Lukova inovace trasy nebyla špatná, netušil jsem, že se to dá projet přes Bojov na silničním kole. Parádní povrch a serpentiny přes Masečín, jako bych cítil vůni alpských dálek. Kolem vody do Davle a vystoupat si na Jílové. Chci s Oťasem na kecačku, ale ten bez problémů hákuje většinu grupy, takže u trafačky jsme všichni společně, moc pěkný Oťas!
Po novém obchvatu to letí, je nás přes 10 kusů, tohle znovu naplňuje, ó jak si to užívám. Do vany pak ještě potrápí bočák a někdy příliš rychlé tempo na zimní objíždění, ale nakonec dáváme všichni bez problémů rozlučkový ceremoniál v Průhonicích.
Díky všem, čočka doma chutnala jako nikdy, na Stravě jsem totiž skoukl, že jsem dal Pepovi Vejvodovi sekundu na segmentu Cukrák 😊

Luke – A už v tom zase lítáme

Mokro, zima, nejedoucí zimák. A stejně člověk s tou vidínou řídí budíka na 7 a před půl 9 už si ťuká s prezidentem dalšími účastníky pěstičkama na Chodovci. Na sváteční vyjížďce je sváteční snad jen to mokro a zimák, neb celý předchozí týden bylo tak pěkně, že člověk nalítal venku pomalu víc, jak za celou minulou zimu (kdy sem to teda dost flákal). Ale jak člověk přičuchne k závětří skupiny, nedá se prostě odolat.
U železničního mostu ještě Vlčáci a spousta dalších tváří, tohle se taky neomrzí, i když na mokru je lidí míň, v zimní bundě se do intenzit nechce a srovnávat se s borcema na jednicích se člověku ani nechce. Aspoň to bude o to pohodovější, říkám si a celou jízdu pojímám velmi na pohodu. Pozdravit pár lidí a hledat zástěrku za kterou se zašít, aby člověk nechytal ty spršky od jednicářů.
Najednou se začíná jet, je čas hodit tam malou a vyšmrdlat to nahoru, hledám ten správný okamžik, když se kolem mihne, několikrát vzpomínaný Kadlini, skáču do háku a frčím do čelní grupy, která asi jako bude závodit. Proč, no to sám nevím, ale tak snadný to bylo. Už jsme tam a už se jede, 450W na Garminu nebolí, no heeeej, malá tam v týhle rychlosti asi zařadit nepůjde, tak to vypadá na full gaz až nahoru! Borci přede mnou to odpojí a než se vymotám a obhodím si je, čelo fuč. Uspokojen číselným představením na displayi to drtím dál, zoufale se otáčím, jestli někdo nepomůže. Ne, jsem sám, ale blížím se, pak zas ne, záleží jestli se zrovna nastupuje nebo ne. To já si jedu svoje, watty lepší jak při PR s časem pod 11, ale to dnes na samotku proti větru je k ničemu. Nahoře aspoň docvaku pár odpadlíků a v zásadě jen čekám transport do cíle. Sice se to bez nástupu rovinářů neobejde, ale stačí párkrát škrtnout zadní zástěrkou o asfalt a jsem tam. Aspoń jsem to měl za sebou rychlejc než jsem plánoval, tak to možná ani tak nebolelo.
Pak tradiční pokec a první výlet sezóny, jak poznamenal HonzaB "Bojovka přes Bojov". Vcelku pěkná zkratka, kdysi tu býval asfalt. Za to potom už je to jen po krásných asfaltech, Davle s větrem v zádech. Tradičně potřísníme trávu u trafačky nad Jílovým, vyzkoušíme obchvat, nový asfalt do Sulic a závodní rychlosti po větru do Petříkova.
Krásný to bylo jako vždy, zima nezima, člověk je zas pohlcen. Díky a všem krásnej novej rok, pořádný watty a tak, protože to přece děláme jen tak pro radost.

Vláďa – Novoroční obsese

Večer se úspěšně vyhýbám panákové ruletě a skoro spořádaně padám do postele někdy okolo jedné ráno. Dávám si dva budíky, úplně nevěřím, že jeden bude stačit.

Ráno se vypotácím z postele a hrnu do sebe kaši, abych vyrazil směr Chodovec. Oblékání je tentokrát trochu oříšek, ale nakonec vsázím na kombinaci jako sexy kalhoty, bunda, neoprén na boty a rukavice do 5st, snad se aspoň trochu oteplí.

Na Chodovci ťukání pěstičkama bandičkou z jíža postiženou stejnou cyklisticko-masochistickou kopmulzivně obsedantní poruchou, které vidina nevyspání, zimy, mokra a pořádného Novoročního šrotu nedá spát a zvolna se snášíme z výšin Spořilova do Nuslí a na místo srazu na Smíchově.

Na místo srazu příjíždíme tak akorát, balík se za chvíli dává do pohybu. Letos se snažím, abych se nenechal zavřít někde u krajnice. A tak za chvíli najdu Žábu majestátně se tyčícího uprostřed balíku. Maje na paměti, že jediný správný pohyb balíkem je dopředu, si pomalu razím cestu k čelu. Balík postupně zrychluje, držím se pořád vlevo, přitápí se. Žába trochu přivřenej vpravo. Přede mě se cpe týpek v červeným (asi Dan Turek). Nohy hoří, hákuju Žábu, tepy zůstaly u půlnočn sklenice sektu. Nakonec si na chvíli povolím a zbytek dojíždím s konstantním odstupem od Žábova zadku na 320W.

Na Cukráku mi už ani není zima, vydáváme se vstříc dobrodružství v podobě hledání Lukovo zkratky uprostřed Štechovíckých lesů. Cestu doprovází Kolíkáčovo občasné "Moooc!" nebo "Mluvte na tý špici!". To když se HonzaB s Turistou na špici moc rozvášní. A tak jsme najednou v Petříkově, v hlavě počítám kilometry. Obsese může dnes být ukončeno jenom kilem.

V Průhodnicích zase pěstičky a hurá dom, padnout aspoň na chvíli zpátky do postele.

Bando - díky za tu magořinu a společnost. A už frčíme rokem 2024 jak namydlený Šlapky!

Žába – jak celý konec roku, tak na Nový rok

Nejsem Vánoční typ. Prosinec nemám ani obdobím hlubokého rozjímání ani vymetání nákupních center a pavučin v rozích pokojů. V prosinci spíš nejde nic pořádně dělat. Alespoň konstalace státních svátků a víkendů vyšla správně, Rouvy mám zaplacenou, trenažer funguje. V rámci prevence nudy se zapíši do několika Rouvy výzev, peníze na virtuální rám se samy nevyjezdí.

První 3 dny pěkně spořádaně doma na trenažeru, včetně boží teamové vytrvalosti s rádiem v uchu. Jenže už 2. svátek vánoční padám s oranžovou bandou ven. Nejprve zlehka pod kilčo, pak 2x lehce přes kilčo, 2x přes kilotřicet. Musel jsem šileně rozjetý vlak zbrzdit na Silvestra se ségrou a pohodlnými 80 km, abych měl energii na Novoroční Cukrák

První den v roce byl proti loňsku mokrý a studený. Navzdory počasí se ráno sešla veliká banda bláznů na kolech, popřáli jsme si do nového roku a hurá na mokrou silnici. Celý úvod jsem pozičně moc nezvládl a neschoval se za někoho s blatníky. Obzvlášť jsem litoval při předjíždění kropícího vozu ... tohle jsem měl jet z úniku. Naštěstí se začíná stupňovat tempo a na nějaké kapky bahna v obličeji není čas myslet. Pokrývám několik nástupů, pořád visím v řídnoucí skupince na čele. Bohužel už před přechodem další nástup nechytám a nechce se mi jít úplně na doraz. Neaktivuji berserker mód, z povzdálí sleduji spurt o Cukrák a dojíždím v háku na parkoviště. Cestu domu zahajujeme od Cukráku jako obvykle poslední, až všichni opravdu vychladneme. Letos jako novinku zkoušíme gravel zkratku, jede se příjemné tempo, žádné blbnutí v kopci z Davle. Prostě parádní přehoupnutí do roku 2024, díky!

Štětí

Kolíkáč – O partigiano, portami via!

Vše je v nejlepším pořádku a v duchu bláznivých oranžových tradic. Sledovat celý týden radary a těšit se na sobotní ráno, až si to odsouhlasíme. Zase jdeme do toho, navzdory dešťovým kapkám, které mě kropí hned od prahu vyhřátého bytu. Tak takové psí wobjížděcí počasí si hned na začátek snad nepamatuji. Ale věřili jsme, že sever od Prahy bude přijatelnější. A byl! I když to někdo nezažil a má bílou stránku...
Ale i to jsem chápal, prostě když to v hlavě není, tak to je zbytečné trápení. HonzaB defekt a defektí i Žába. Tak si trochu poskákat na zahřátí na seřadišti u kapličky. A už se frčí! 9 kusů se brodí kalužemi. Na špici jedu s Kaprem, ale po chvíli nás střídá úderné duo Žába s Camrdou, prý je jim vzadu zima. Mně mrznou ruce, rukavice se promočily, a ne a ne se vyfénovat…
Držíme trasu a někde u Chlumína před námi zářící helma, to bude Orlík! Ale dáváme pauzu na odlehčení, tak nám zase mizí. Lávka v Lužci přes hodně vzedmutou Vltavu. Tam netradičně doprava na Hořín a zastavit se u policejní pásky natažené přes vjezd na cyklostezku. Tak to jsem nezkontroloval doma u špendlíků, chceme silnici, stezka kolem vody by byla na lodičku. Ale aspoň můžeme obdivovat rozpadající se bývalý velkolepý zámek… to jsem netušil, co se tady skrývá. Začínají suché silnice, ruce začínají zase normálně fungovat a nálada graduje. HonzaB posílá svoje hlášky, vpravo hřmící rozlité Labe a před námi kouřící tepelná elektrárna Mělník. O tomhle jsem snil!
Snění ruší děsivý zvuk unikajícího vzduchu. Přední Kaprovo kolo jde rychle k zemi až na ráfek. Defekt! Paní z okna se ptá, zdali něco nepotřebujeme. Asi jsme ji vzbudili svým hlasitým smíchem. Bombička, pumpička a jede se! Na špici Žába a u něj se střídající borci. To už je tradiční kolorit výletů. Ceduli Štětí jsem chtěl vyfotit, ale nějak nebyla síla skupinu zdržovat. Vůně a chuť pálivého párku z Mělníka byla silnější. Točíme to na Prahu a opírá se do nás vítr. Není to žádný uragán, ale i to stačí. Jede se skvěle! V hlavě vzduchoprázdno a z úst se mi dere píseň z jednoho španělského seriálu, který teď doma zase frčí v repríze … O bella ciao, bella ciao, bella ciao, ciao, ciao, O partigiano, portami via!
Tam kde kdysi bylo zázemí časovky družstev Spící panna nabíráme Orlíka. Ťuknout si na pozdrav a pokecat se stále vyšvihaným vitálním starším pánem . Hlásím, že všechno mám a jel bych rovnou na Prahu, ale jsem hrubě odmítnut. Stojím před pumpou a ani se mi nechce do toho tepla. Dojídám toust s marmeládou, zapíjím teplým ionťákem z termosky a kecám s legendami. Zvláštní to místo, mělnická pumpa, kolikrát na ní myslíme Teď už jen pajda do vany. A to jsem netušil, že to snad byla nejrychlejší pajda, co jsme kdy jeli. Vítr do zad, a především Žába na špici. I když ta špice pana Unaveného kolem Polerad, taky pořádně štípala.
Jo na tuhle wobjížděcí vanu jsem se těšil dlouho a hřála jako nikdy. A v té páře stoupající k bodovkám se mi zjevovali postupně všichni hrdinové dnešní bitvy, především Turista na svém historickém oceláku, ale i dva postarší pánové, co mají sedět u televize, ale stále zahazují občanky a dodávají všem optimismu a sil, že to furt nekončí. Anebo Žába, který málem neslezl ze špice a cestu z Mělníka mi proměnil v jízdu ve virtuálu, kde jsem marně chytal cedulku Hák nad postavičkami před sebou. Holky doma říkaly, že mi je ve tváři vidět šílená únava, ale v duši to hřálo a žilo! Díky bejci!

Šlap okolo Prah(y)

Čespa – Zafandit na Tour-De-Prag

Píše se 13. náctého ledna a už uteklo hodně pejsků od dob, kdy se jelo Tour-De-France a já jen tehdy obdivoval nadšence, fanoušky i ty magory co celej den čekají u silnice na průjezd pelotonu, na povzbuzení, úsměv i bejt vlastně v tu danou sekundu středem zeměkoule. Je leden a orange banda začíná najíždět i objíždět své již pojmenované benzínky a mě to díky mému společníkovi v podobě potažených pastelek antibiotik začíná chybět. Magořím, ořechy už mě u televize loupat nebaví a tak i přes všechny zákazy se chci na chvíli stát nadšencem, fanouškem i magorem co jásá při průjezdu pelotonu.
V hlavě se mi rodí plán, trasu přeci znám a tak jen dopočítat, kdy vyrazit vstříc vysněnému. Je deset, nabalenej a s oranžovým praporem v podobě vesty vyrážím do Líbeznic, už se vidím jak poběžím souběžně s pelotonem, budu jim řvát do ksychtů, možná se i svléknu do naha a jen loukoplastí si přelepím bradavky.. jooo a kdyby po mě třeba Bobek, Camrda, HonzaB, Ivča, Kapr, Kolíkáč, Mr.Tred, Oťas, Tomáš, Vláďa, Žába a nebo i další hodil bidon, to by byl nezapomenutelný zážitek, ze kterého bych žil dalších 20let. Při plánování bodu potkání se obracím na GPS sledování a musím poděkovat Vláďovi, který mi zanechal uhlíkovou stopu a tak se mi načasování ještě více ulehčilo, už nebránilo nic tomu, aby se můj sen stal skutečností. Líbeznice, jsem tu, pro kontrolu zapínám GPS bonzáka a ejhle, přepočítávám, přepočítávám a modlím se, že balík který sjel z předem naplánované trati pojede hlavou a né po vzoru nadrženého psa běhající za hárající fenou. Druhý pokus pro bod průjezdu volím kousek za Měšicema, obávám se, že už tu bude plnou dalších fanoušků silniční cyklistiky a těžko se budu probojovávat do prvních řad, tak abych si mohl čichnout k potu čpící z dresu velezávodníků. Jsem tu a k velkému údivu jsem tu sám. Zalejzám za sloup elektrického napětí přenosové soustavy 22Kv, čekám, čekám cca 4minuty a v tom na horizontu vidím první odtržený balík a za ním s lehkou dírou druhej i třetí, těším se jak malé pachole, rychle shazuji ze sebe vestu a vyrážím přes pole směrem k silnici s orange praporem v podobě oné vesty mávajíc vysoko nad hlavou, jásám, křičím, jsem štastnej, jsou tu, jsou tu všichni, poslušně odváděj svojí práci a já můžu vidět, jak to bolí, jak naříkají, jak trpí, ale jedou. Klopýtám ve strništi, stále křičím a slyším, jak z pelotonu lámanou češtinou zazní: co to je, kdo to je? a to bylo vše. Prosviští kolem mě tak rychle, že jsem ani nepostřehl z kolika stájí byli mustangové nasazeni. Je to za mnou, jen teď si nejsem jist, jestli si mě vlastně všimli, snad jo a kdyby ne, tak to byl pro mě zážitek na celé dopoledne.

Kolíkáč – Psychofarmaka to mohou zabalit!

Zákulisní tlaky a mrazivé teploty letošního ledna posunují tradiční start až na 9 h. Nechci nic podcenit, ještě mám v živé paměti, jak před týdnem trpěly ruce, tak dnes je ukrýt do dvou vrstev. Kruhák tepe ve wobjížděcím rytmu, Žába s Tomášem K. alias neminem laedere, HonzaB, Oťas a Tomáš B. a jeho holé uši, které jsou zamraženy do ruda. Štamgast Turista brousí nože na ledu a Luke si nechce kazit cyklistiku rudými prsty. V Dubči jsou tu další posily v podobě Vládi a Camrdy. Vlezlá zima zalézá do každé nezateplené štěrbiny na těle, ale genius loci wobjíždění v této partě vše přebíjí.
Jen si dirigovat zezadu tempo, ať jsme jeden celek, před Brandýsem pokropit z důvodu západního větru škarpu směr autobazar. V Záložně u bankomatu zalezlý Kapr a za rohem Martin. Bobek a nadšený Alf a Mr.Tired a můžeme pomalu vyrazit. Ne, ještě chvilku, HonzaB zapomněl bidony, tak si dá hlta z mé vařící termosky a pocítí tak kouzelný lektvar.
Díky našim dopravním zpravodajům měníme trochu trasu a vynecháme zavřený přejezd Třeboradice. Ale Polerady, Mratín, Měšice je úsek za trest. Silnice jako cedník, řezavý bočák a stálá schovávaná do co nejlepšího háku. Tohle se přísně zapisuje do našich tělesných schránek. Ale máme tu vzpruhu. Něco se řítí vpravo na poli a řve jak raněný býk. Ultra orange frenetický fanoušek Čespa! Tak to bylo moc dojemný! Díky bejku!
Brdek do dávného cíle Břežanské osmy nás roztrhá, ale místo, kde byla prezence nás zase spojuje a přisedá k nám Ivča. Z toho je tak rozhozen HonzaB, že ani nestačí zahlásit při přivítaní svoje nejpoužívanější slovo. Valíme směr Kralupy, věřil jsem v zázrak, že ta hlavní silnice bude trochu opravená, ale ten se nestal. Znovu tancujeme mezi dírami a bojujeme v přísném bočáku.
Zasloužený ledový sjezd přes brzdící kruhák v Postřižíně a proplétáme se přes Kralupy. Tempo se zklidnilo, teď budeme stále stoupat až k vytoužené pumpě. Plyn zasyčel z trouby ven, Tonda Zápotocký stále na svém místě, jen ta tradiční fotka s Okoří letos chybí. Ale bufet koutek na čerpačce vše vynahradil. Je to tu jak v nějakém 5-ti hvězdičkovém hotelu v zimní prosklené zahradě. Sedím v koutku mezi legendami amatérské cyklistiky. Tomáš B. a Mr.Tired. Kolik jsme toho prožili, vzpomínky se jen sypou. Zvláštní a kouzelná chvíle. Ale nepřišla jen tak, chtělo se sem dodrápat na těch našich milovaných prokletých strojích.
Abfáááhrt! Jo nedá se nic dělat, vzhůru do sedel! Teď už to snad bude lepší a lepší, jelikož vítr se stane naším pomocníkem. Udržovat homogenitu skupiny, ať se nerozstřelíme do nanočástic. Užívám si to, oblečení funguje, termoska hřeje, nohy se točí. Sám bych nevyjel ani na půl hodiny, ale teď si tady kroutím 4 hodinu jako nic. Padáme k Vltavě, pomalu se rozmělňujeme do svých domovů, ale Břežanské ještě asi bude bolet.
Nechci se zpotit, včera večer v potocích potu jsem si to přeci sliboval. Ale je to silnější než já, zase je ve mně ten malý kluk, co má v ruce klacíček a chce si rýpnout do vosího hnízda. Založit a objet grupu zleva, kde to jen zahučí. 5-10 sekund slávy a vidět čistý asfalt před sebou. Pak už se nechat přejet výkonnostním vlakem vedeným Žábou. Ale co to, tam na konci visí hodně jmen! Tak se ještě zvednout a nenechat si to ujet. Top4 nakonec odjela, ale HonzaB to na svém těžkotonážním zimáku nechce jen tak vzdát. Vzpomínky na letní Col de la Ramaz jsou tu a já chci s ním nahoře kruhák za ramena. No pěkný a bolavý vzpomínání to bylo Jeníku, děkuji moc!
Ano, bylo to jedno z dalších velkolepých wobjížděcích představení! Srdce plesalo nad tou účastí, zima olizovala tváře do červena, dvojičky švitořily, pěstičky ťukaly a z polí se ozýval mohutný fanouškovský kotel! Pumpa chutnala, podávala se nejlepší káva a americký vynález anebo teplá polívka a rozzářené úsměvy mazaly ročníky narození! Díky všem, že žijeme a šlapeme, tyhle skupinové terapie si musíme patentovat a továrny na psychofarmaka to mohou zabalit!

Žába – zlobivá SOP

Nevyprovokuje je žádný brdek, ani projíždějící traktor, aby začali blbnout. Od toho mají doma trenažéry, kde se mohou zmastit do bezvědomí. Jenže to by nesměla trasa vést Břežanským údolím a pravidlodárce by nesměl hned dole provokovat nástupem. Této nemístné provokace se okamžitě chytil Camrda s Neminem, samozřejmě jsem se docvakl a celý vláček zatopil pod kotlem. Když Kolikáč trochu vyvanul, najel jsem na jeho místo a zkusil podržet nastavenou rychlost. V hákovém stoupání je bláhové chtít odpárat natěšené Šlapky a tak nezbývalo než nastolit tempo, ze kterého se nikomu nebude chtít nastoupit. Hlavně si připravit hlavu na závěrečný nástup. Jaké bylo překvapení, když mě před kruháčem nikdo nepředjíždí, Vláďovi bylo blbý mě osolit a nikdo další tam nezůstal. I tak famózní zábava do detailu rozebraná na pumpě v Břežanech

Celá taškařice začala na jiném kruháku, o hodinu později než loni, pěstičky v tlustých rukavicích a s mrazivým větrem v zádech tradá směr Záložna. Od Záložny 13 borců s větrem ve tvářích pádí pozdravit skalního fanouška mimo plánovanou trať. Proletět kolem mávající vlajky a plnou rychlostí pokračovat na pumpu. Gulášová polévka, káva, palačinky. To se neomrzí, to nabíjí energií, proto za týden znovu pěstičky!

Košice

Bobek – Nonverbální Košice ve verbálním zápisu

Ve čtvrtek před Košicemi probíráme s Mílou plány na víkend. Stále je fit, každý den brázdí Polabí a když se dozvídá o blízkém místu srazu Velenka ve spojení ideálního počasí, neváhá vyrazit.

Beru jednici, déšť předešlou noc oschnul, je jisté že i Kapr po setkání u sauny předešlou noc vezme dvojku, aniž bychom si museli cokoli psát. Je polojasno, čistý chladný vzduch, zdá se ideální světelné podmínky, sejvuji prvních pár fotek, s Mílou pěkně pobrukujeme. Na návsi před úřadem ve Velence se to začíná hemžit, nechybí Orlik, doráží Kapr, zbytek bandy s malý zpožděním. Povídá se, v závěru močí za zastávkou autobusu. Kolíkáč v hledáčku zaujímá i silnější pózu.
Vyrážíme tempem svěžího mládí, Míla pár metrů následuje ve svém klidném tempu. Za vsí v brdku Kounic se daří ukotvit pár zajímavých výhledů na dnešní balík cca 15kusů. Naordinoval sem si klidnou účast na chvostu balíku, užít si hezký den. Tempo je svěží, Orlik přestává být spokojen. Stoupání u Skramníků začíná cedit první nesrovnalosti tempa. Za vsí se z toho opět močí, Oťas míří k domovu za povinnostmi, Alf zná své hranice a přidává se, Kolíkáč distribuuje svůj extrovní humor. Někde z povzdálí se vrací chladnoucí Žába, jeho materiál potřebuje jiné provozní tempo aby uhřál systém. Razíme dál. Za hlavní na Kolín se objevuji nechtěně na špici s Trachtakem. Jeden je za něj rád, jedem rozumně. V Třebovli navigace ukazuje kupodivu doleva, zjišťuji že můj návrh trasy rovinaté části za Kouřimí vůbec nevyšel, ale což. Objevuje se zajímavá neprojetá část kolem Klášterní Skalice zahrnující 2 pavé úseky. profil je výrazně zvlněný. Kolíkáč hysterickým křikem při pohledu na protijedoucí auto v Třebovli dávno nadělil balík. Kdesi v brdku čekáme na opozdilce, dojíždí Luke, válcuje mě, přebírá roli na čele, skupinka se celí, díry se dnes opět moc neukazují. Kdesi v údolí Ratboře Kolíkáč opět rozdává svůj humor až nepozorností a nedodržením odstupu málem srazí Orlika, který je již značně demotivován, odstupuje 100m za balík, chvíli čekám, ale je zřejmé že nemá chuť se více držet vítečné společnosti. Na náměstíčku Suchdola, říkám skupince že Orlik nepokračuje (je nasranej z uvedených důvodů) a jedu pomalu dále. Mám hlad, únava je, vytahuju chleba v klidu si šlapu, těším se na čaj, mohli by mít ovocný, míjím Vysokou, chvíli problikne zdali se balík nevydá na vyhlídku, ale jedu v klidu dál. Síla balíku je svěží, do Košic už kousek to sjedou.
Na hlavní ke Košicím byli dva brdky; před horizontem prvního už za zády slyším dech skupiny hladových vlčáků, trochu špásuji dávám čuchnout a roztočím přes horizont nohy, utvoří se odstup a před druhým horizontem se naskýtá druhá příležitost. Tímto se asi odehrálo to, co lídra skupiny asi načalo na Janovické vystoupení.

V Košicích panuje prima nálada, Kolíkáč vylepuje samolepku, dáme fotku. Opět se těším na čaj, je trochu zima, ostatní tak nějak balí nasedají, Jenda vytahuje svůj penis a močí. Okem na něj kouknu jak to rychle zvládá, pomalu usedám na kolo a pomalu vyrážím. Pár kusů za mnou, zajisté prochladlý Žába s následující dvojicí. Dojíždíme na benzínku ukládám kolo v domnění krásného čekání na zbytek skupinky a společného odpočinku s krásným společným dokončením trasy Posázavím. Než uložím kolo zbytek dojede a vsouká se dovnitř. V tom lídr vstoupí do dveří a značně demotivován začne

Individuální rozhovor „face to face“ – představuje osobní a bezprostřední kontakt, který vede k jednoznačnému vyjádření problému. Tato forma navíc umožňuje oboustranné vyjádření názorů. Forma osobních rozhovorů však v sobě nezapře také časovou náročnost, citovou zátěž a nedostatečnou zpětnou kontrolu.

a jak nadpis praví, nejsem(e) ochuzen(i) o upozorněn(i) na detaily

O neverbálních projevech a informacích hovoříme především protože významně doplňují verbální projev o emocionální stavy. Neverbální komunikací dokážeme vyjádřit protějšku, jakou máme představu o budoucí sociální blízkosti, jaký stupeň intimit jsme ochotni připustit, či jakou vyžadujeme. Neverbální komunikací dokážeme soustavou dílčích znamení celkem jasně ukázat, jak budeme přistupovat k druhému člověku.

Je psáno, že 55% komunikace tvoří gesta a postavení těla, 38% tón hlasu, 7% obsah slova. Samosebou, záleží na situaci; v některých slova přenáší 100% významu.
Tak si jdu vyzvednout, platit čaj a Milu, upřeně kouknu na paní která se zeptá, něco je špatně? Mám čaj a Milu, ano jen 28kč.

Zhltneme svačinu coby dup, ještě trocha srandy na uvolnění dokola a společně vyrážíme na zpáteční trasu do Posázaví včetně několika pěkných záběrů ze a již jen zadního salónku; a chytáme zde defekty, jeden Toma ve Skalici na odvoz.
Orlik opět protestuje, Luk si chce jet svoje, ale na Mukařově jsme tak nějak všichni. S Kaprem se opodál loučíme s balíkem a míříme již ve dvou po větru dlouhým klesáním zpět do Polabí.

Aź doma zjišťuji, že záběry jsou fajn jak celý den.

Kolíkáč – Orange teambuilding

Orange teambuilding vyšel na sobotu do Košic. Balím tradiční propriety a k tomu samolepku na ceduli. Od kruháku zapadnout Žábovi do háku a díra nedíra to valit do Vykáně. Vítr do zad, tyhle ranní rychlý rozjezdy mi nedělají dobře. Autobusová zastávka narvaná, jak při výluce dopravy, nejde si ani opřít kolo. Halas jak o pouti a do toho legenda p.Šturc. Tohle potěší!
Pozdravit se se všemi a nechat se odvát směr východ. Noty byly na volné tempo do kopců, které dodržuje úzkostlivě ale jen Luke. Třeba Alf s Oťasem to hákují hlava nehlava a to je ještě čeká cesta na samotku proti větru domů. Skupinové pobláznění fakt dokáže divy.
Lošany, Radovesnice, tak ani nevím, asi jsem tady nikdy ještě nejel. Ale asfalt nic moc, navíc brdků požehnaně. Od Vysoké v tvrdém bočáku, který nás pěkně porcuje. Červený světla dělá Luke, který nejde důsledně přes svoje tréninková objížděcí čísla. To je jistota, že se nemá cenu smažit a potit v ohni první grupy. Ale cedule Košice se blíží a ta nás spojuje ve společné foto. Když už mají všichni našlápnuto na pumpu, tak ještě HonzaB pochoduje do křoví si ulevit. Držím mu kolo, a tak jsme tu zůstali sami dva. Na pěkném větru. Zrovna tento úsek jsem si přál být zalezlý v grupě, a ne točit kolotoč ve dvou a marně se snažit hlavni skupinu sjet. Škoda.
Tomáš Bartoš čeká, tak pak už ve třech pomalu nabíráme další jednotlivce. U pumpy rozehraje show HonzaB, který tu má ohnivou přednášku o týmovém výletě. Cpeme se energo tyčinkami a energo nápoji a bavíme se jak na školním výletě. Ještě se nechat trochu ofouknout, ale pak zapadnout přes Ostašov a nádherný povrch do Posázaví. Vítr jsem přestal vnímat a jen si užíval konečně vyladěné skupiny. Defekty Bobka u Ratajů a Tomáše přes Skalicí a skladby Karlů Svobody a Gotta se nesly balíkem kolem Jevan. Na špici si liboval HonzaB se Žábou a hezky nás protáhli do Říčan…
Ale jo, vše splněno do puntíku. Mohutná účast včetně legendy p.Šturce, který nás pozdravil ve Vykáni. Pak již s větrem v zádech to brázdit romantickou krajinou. Oťas s Alfem to točili dříve domů, obdiv borci do toho protivětru! Nažhavení výletníci až k ikonické ceduli nalepit samolepku a pak se hnát na pumpu. Tam talk show "Uvolněte se prosím" v podání JendyB. Tohle se nedá nikde jinde zažít... Břečka tekla z automatů a pumpařky jen zíraly na ty pubertální magory. Pak již spořádaně milosrdným Posázavím, kde jsme byli ukryti před větrem. Dva defekty, ale to k tomu bohužel patří. V závěru to na mě celkem slušně padlo a byl jsem rád, že jezdí výtah až do vany. Díky borečci!

Luke – Pohodové Košice

Tradiční páteční kolorit, každý chce jet jinam a něco jiného, tradičně se všichni ujistíme, že se určitě nepojede. A nakonec se v sobotu ráno sejdeme i když to vlastně vůbec nedává smysl. Ale je to fajn.
V Uhříněvsi zapadnout (to asi není to správný slovo) na špic k Žábovi a pochvalovat si přiměřené tempo na zahřátí. Pozdravit se se zbytkem a v brdku v Královicích se poprvé procedit na konec, má se jet přeci v klidu, tak se hlavně nezpotit. (a pak nezmrznout)
V Květnici Vláďa a Camrda, Kolíkáč rozverně hákuje a v brdku na hlavní si to poprvé nechat ujet, Oťas si taky rád povolí, jedem přece v klidu. Plus teda je třeba přiznat, že jsem nesnídal a tak nechci úplně riskovat nějaké nástupy a pak někde bídně zemřít. Pak frčíme do Vykáně, kde je hlavní sraz. Tam se stojí a kecá a mrzne. Žába nervózně poskakuje u kola a když už chce jet, vždy se najde někdo, kdo najednou zas musí na záchod. Nakonec už mrzne dost lidí a prostě se vyráží, bez tradičního "Abfáhrtu".
Dál se jede tradiční pohoda s větrem v zádech, tj praská to výhradně za Kaprem. Když nám Orlík na čelo dojíždí říct, že nejsme, nezbývá než zkonstatovat, že to tak nějak víme, ale jede se přece v klidu a pohodě, tak co. V dalším brdku si ale rád vyvěsím a počkám na zbytek, doufaje, že budu mít důvod jet opravdu v klidu s Oťasem, Alfem a dalšími. No ti dva to ale hned točí domů a mám po klidu.
Pokračování pohody po větru okoření vzrůstající počet brdků, nejen že bych to sám v klidu jel o dost pomalejc, ale ani moje kompromisní tempo nestačí na čelo dnešní poklidné vyjíždky. Nevystupuji si sice sám, za to si ale sám s jíždním, bez touhy zbytku padnout do háku a dovézt se zpět. Díky tomu kotví i hlavní pole, které tedy s vidinou dalšího kopce míjím, abych v dalším brdku nezdržoval. To se ještě párkrát opakuje, s vloženou debatou o tom, že mi ty kopce přijdou až zbytečně rychlé. Argument wattů nefunguje, zahodit Garmina by prý bylo lepší, pot a následná zima taky nikoho nezajímá, případně pocit, že to prostě je moc ani nezmiňuju. Dal jsem se na vojnu, tak musím bojovat.
Nějaké čekání na mě se nekoná, což v zásadě i chápu, měl sem to hecnout a zmrzout v zápětí, ktz. Co mě ale překvapí je, že za mnou je ještě Orlík, ale asi to měl taky hecnout. Před Košicema pak už ani nevyvíjím snahu někoho brzdit a jsem ponechán v polích na bočáku, v zásadě jsem rád, že si můžu jet jak potřebuju a nastalá situace mě dost baví. Projet balíkem vzad, aniž by někdo hnul brvou, nebo se zeptal, nebo otočil, to je vskutku bizár, představuju si, jak se asi cití někdo, kdo to úplně nečekal, není si třeba jistej, že to v pohodě dojede domů sám, nebo prostě neví kde je. Nic z toho mě naštěstí nehrozí, tak jen pozoruju jak si přede mnou vystupují další, delším pohledem se ujistí, že nejsou poslední a nějak se s větrem poperou až k ceduli Košice. Nechci bejt největši brzda, tak se snažím držet odstup max na "velehákovačově minutě, kterou velešpicaři odpouští" a tak to není úplně zadarmo.
Následuje úprk směr pumpa, přes 3 brdky. Většina vyráží tak, aby se měla za koho schovat, kdo si urve jakou skupinu, takovou má. Já mám naštěstí bezpečák na teprve oklepávajícího HonzuB, ale nebojím se, že by si to nesjel. Chvíli si tak pomůžem s Orlíkem, ale pak nás sjede HonzaB s Kolíkáčem a v dalším brdku jsem zas vyklepán. Kolíkáč se ještě otáčí, snažím se z tváře odečíst, co si o mě myslí, ale pak sklopí hlavu a zapadne do háku.
Na pumpě mě zarazí děkovačka HonzyB za styl dnešní vyjíždky, až mám strach, že nás z pumpy vyvedou, zalejzám tedy do kouta a snažím se sníst snídani co nejrychleji. Pak se všichni smějeme (otázka vlastně je čemu), takže taky taková tradiční pumpa a můžeme zase vyrazit.
Zbývá pár úseků proti větru a pak pád Talmberkem k Sázavě. Tam už moc nefouká a překvapivě mě najednou moje výletní tempo několikrát vynáší na špic. Všichni už asi přemýšlí, co napíšou do reportů, tak ani nikdo moc nemluví, teda samozřejmě krom průjezdu Jevany, kde padají nové, zcela netradiční a originální hlášky.
Doma mi to pak hodí 160km a 6h a ani si nepřijdu extra vyřízenej. Na to že teď na trénink není tolik času a tak dlouhou jsem na tom už neseděl hodně dlouho, je to docela fajn zjištění. Samozřejmě ovlivněný tím, že jsem se flákal a nezvedal zadek do každýho brdku. Což tedy hodlám praktivat i příště, tak doufám, že tím nebudu nikoho štvát a pokud jo, tak prostě nečekejte, zatím to vypadá, že to furt zvládnu objet sám.
Náročnost: **
Krajina: ****
Kompaktnost grupy: **
Hlášky: *****
Zážitek: ****
Bylo to zas fajn!

Vláďa – "Týmová vyjížďka"

...

Žába – Košice

Nestíháte vyklepat, kážete waty, jedete hovna. Veletradiční čtvrtá výprava do Košic se i přes parádní účast a příznivé počasí hodně nepovedla.

Peruc

Čespa – Foto-fšem-fe-fochu

https://www.rajce.idnes.cz/vinohradskeslapky/album/24-02-03-evan

Kolíkáč – Kopi Luwak!

Další řádek tabulky čokolády drtím mezi zuby, došlo zrnkové kafe do kávovaru, dělám si turka, nějak marně hledám sílu, kterou jsem cítil, když nás to hnalo od pomníku domů. Držet to dole za oblouky, vedle sebe cítit Kapra a v hlavě tisíce vzpomínek, které jsme spolu zažili. A nejenom s ním, ale s celou touhle oranžovou partičkou… a jakáže vlastně byla letošní Peruc?
Začalo to už v týdnu pozvánkou na protisměrnou trasu. Centrální seřadiště kaplička Mírovice, pak na Kostelec, Neratovice, lávka Lužec, před Řípem na Černouček, Mšené lázně, francouzská Evaň a pumpa v Peruci. Pak pomník se samolepkou a před Veltrusy překonáme Vltavu přes památku z roku 1900 - zdymadlo Miřejovice, pak zadem přes Máslovice do horkých van. Peruc miloval Profesor, budeme na něj myslet, málokdy vynechal... Nechte doma svoje ego a dorazte na poklidný wobjížděcí výlet. Žádné závodění, ale tukový výpal. Výlety ve skupině, kde do toho nemusíte bušit jako magor, ale hezky v závětří proplouvat krásnou českou krajinou a kochat se. Všichni mají blatníky se zástěrkami až k zemi, aby si to všichni užili, kdo nemá, jede na mokru úplně vzadu. Na špici výkonní zimní jezdci, kteří jen tak neslezou a jedou přijatelné tempo pro všechny, především pro dámy a starší pány. Když se zařve moc, tak zpomalí, mají oči i vzadu a kontrolují, jestli jsme všichni. Nevyprovokuje je žádný brdek, ani projíždějící traktor, aby začali blbnout. Od toho mají doma trenažéry, kde se mohou zmastit do bezvědomí. Když se jede po rozbitějším asfaltu, zpomalí se ještě více a ukazují se díry, při výjezdu z vedlejší na hlavní se odhadne, jestli to celá skupina projede a hlasitě se hlásí, zdali je volno. Výjezdy z kruháků a ze zatáček se jede s citem, ať vzadu nevznikají díry! Držíme trasu, možno se připojit cestou, jeďte nám naproti...
Do Mírovic nás to hezky fouklo a čekalo se, kde se zjeví. A byla to velká a překvapivá zjevení! Třeba ikonický Fousáč anebo náš Kubajz a Kanaďan! Anebo Sukes a jeho adidy v klipsnách na horáku. Věci, které málokdo pochopí… Do první linie nasadit Žábu a Nemiho a valit to na Neratovice. Vzpomínal jsem na Vitase, tudy začínalo hodně výletů do neznáma. Ale za něj ještě nebyla lávka v Lužci, která je teď pro nás neodmyslitelnou spojnicí na druhý břeh Vltavy. Sukes a Ivča si to rozumně zkracují směr Beřkovice, většina dává ještě lalok přes Cítov. Tady už to točí domů Alf, Fousáč a Kubajz.
Pozdravit prezidentskou obec a řádně se utkat v boji s větrem na Martiněves, kde řvou Vlčáci nadšením, jo další velké setkání! Mšené lázně, myslel jsem na foto, ale zastavila nás až Evaň. Ale k ní to nebylo vůbec jednoduché. Sjezdem až k Ohři jsme ztratili hodně výškových metrů, které jsme pak zase museli nabrat. Luke s HonzouB jsme přepnuti do módu wobjíždění a dělají tak větrolam pro Ivču a Oťase. Taky se nechci zpotit, navíc zimák pode mnou vůbec nereaguje na nějaké zrychlení. Tohle cedule Evaň asi ještě nikdy nezažila. Nálada kvete a blízkost Peruce to ještě více podporuje. Ale je to nekonečné. V dáli vidím zelenou halu místního JZD a u ní vím, že je pumpa. Ale ta se vůbec nepřibližuje!
Konečně cinkají drobáky v té kouzelné hrací skříňce. Vytahuji hračku, co z něj vypadla a její obsah klopím do sebe. Safra to je chuť! Té se ani Kopi Luwak nevyrovná! A navíc by to už domů mělo foukat tím správným směrem. Ještě foto a samolepka u pomníku, o kterém se mi tolikrát už zdálo. Symbol té zimní cyklistické dřiny, tady to nikdy není na krátký krátký, tady je vždy kolem bodu mrazu a furt fouká! Žába se rozjíždí po silnici jak po letištní dráze, aby se pak neudržel a odlétl napřed domů. To my si chceme společně užít vůně skupiny, zažít závěrečné boje o kilometry, na které zase budeme myslet celý týden.
Vylézt z vany a už hltat první reporty! Sukes tohle fakt chceš! Tohle uměl Léňa, který to už měl sepsaný v hlavě, ještě než vycvakl nohu z pedálu. O tomhle je ta oranžová cyklistika, o partě, která si pomůže a chce zažít týmovou cyklistiku, a ne o nějakých nic neříkajících číslech a emailech od trenérů. Tady nad námi stále lítá ikonický Trenér Staříků a potutelně sleduje ty naše blázniviny... A dnes se to zase nadmíru povedlo! Vždyť nás v jednu chvíli bylo i 24 kusů. Vítr vál dle předpovědi a stejně tak Žába v předpisovém objížděcím tempu drtil špic s Nemim. A za nimi se hrála úspěšná hra na schovávanou, proložená starými i novými hláškami, které rezonovaly grupou. Trasa na Peruc letos v obráceném gardu a hlavně z několika významnými změnami, a zdálo se, že se hodně líbila. Vítr nás stále nemilosrdně bičoval, houpavý lalok na Evaň přidal pár výškových metrů navíc, ale ani to nezkazilo náladu. Pumpa byla hodně zasloužená, paní už objednávala chybějící bagety a kafe na příští týden. Orlí pomník s parádní fotkou, v takovém počtu to ještě nezažil. Premiérové zdymadlo Miřejovice taky nezklamalo, především Jendův Abfááhrt a následné překotné naskákání východoněmeckých vodáku do svých plavidel nach Dresden. A pak už se letělo do van, obdiv především před Ivčou, Oťasem a Sukesem, jste fakt dobrý! A velké poděkování našim fotografům, fotky stojí za to!
PS
V Petrovicích v totální únavě jsem se sám sebe ptal proč to dělám... ale pak po vaně, jednom ibalginu nalačno před spaním a u fotek jsem na to zase přišel! Díky všem, jste borci!

Luke – Vyměkli jsme

Další větrná Peruc, tentokrát protisměrná trasa a nějaké brdky kolem Evaně. Účast slíbena velká, ale realita předčí očekávání, takže ani nezvládnu všechny zmínit. Na seřadiště jsme doletěli s větrem v zádech a tak nějak bezbolestně, tam přijíždí další a další wobjížděči. Kapr to typuje na tři balíky, ale překvapivě se daří grupu držet pohromadě. Velkou zásluhu na tom mají Žába a Nemi, kteří jedou ukázkovou špic, těžko chtít něco víc. Na druhou stranu představa, že si člověk sedne do poslední dvojičky, rozevře noviny a točí stále stejné watty je milná. Už od páté dvojičky to slušná harmonika a vzadu to musí bolet. Prvních pár hodin mi kromě tak krom poslechu rádia a snahy o obsazení pozice tlumiče nárazů v balíku ukrátí i přemýšlení o tom co napsat do reportu k zlepšení kompaktnosti našeho megastáda.
A v zásadě jsem na nic moc nepřišel. Na špici se pochopitelně musí nějak jet, jinak je vzadu zima. Slabší to zase instinktivně táhne dozadu, přestože by se měli líp někde kousek od špice. Pak jsou tu přejezdy, křižovatky, zatáčky. Když si přibrzdím víc, musím víc přidat, docvaknout si to. Když na to mám, je to super, když ne, nesmím tolik brzdit. Všechno v pohodě, nebo ne? Každou brzdou a akcelerací odpojuju ty za sebou, když na to maj, tak si to dolepěj jako já, když ne, tak pa. V pohodě? To si musí každej srovnat sám, jestli ten balík má jet jako jeden muž, tak holt pro to každej musí udělat maximum a ne to nechat na těch 2 na špici, kde je vidět maximálně 5 dvojic zpět.
Před Perucí ale trasa začíná být až nepřirozeně kopcovatá, účast je hojná a já si najednou můžu jet velmi příjemné tempo i do kopců, za mnou se tvoří pěkné gruppetto, ale i tady se dá zakecat a nechat si to odjet, pak řvát moc, ale to už se vracíme k předchozímu odstavci... Nicméně brdky zdárně překonáme, i když roztrhání na skupinky a na posledním horizontu už se rýsuje pumpa. Já si dám snídani, skupinová zábava kvete, ale po pár minutách už mi trochu opadávaj okvětní lístky. Přeci jen bych ty zastávky trochu zkrátil, zvlášť když se nedá postavit na sluníčko a nechat se trochu zahřát. To se naštěstí daří cestou k pomníku, kde probíhá "rychlé foto" na několikrát, no prostě jako vždy. A konečně Abfáááárt.
Já si dám ještě kousek zpět proti větru abych se zahřál. Jak se ale otočím po větru, přestane foukat a dá se volně točit směr čelo. Tady samozřejmě trvá vůbec něco zformovat, jednak každej jede za svý, druhak v každý vesničce se každý cítí na trochu jinou průjezdní rychlost. Kontroluju spíš konec, abychom na někoho nezapomněli. Za půl hoďky jsme ve Velvarech, pak slavné zdymadlo a dál už se jede hodně na bočáku. Zas je to o tom, kdo se jak schová, kdo komu udělá místo a kdo koho vyvětrá. Každý by měl dle svých možností pomoct kde se dá, silnější na větru, slabší schovaní, ale nedělat to těžší těm ještě slabším. Ale tady už je to o srdíčku a o tom, jak to kdo miluje a jak si to užívá. Postupné loučení a příjezd do Prahy, návštěva Čakovic, Černý most. Pak už po cyklostezce, vytáčíme nohy, kde jsou ty časy, kdy se tu na dvoustém kilometru jezdila tvrdá lajna za Turistou. Vyměkli jsme. Letos ani nefoukalo tolik jako jiné ročníky, ani nebyla taková zima, vlastně to bylo fajn, nebolelo to. Vyměkli jsme a jde to s náma z kopce. Ale je to příjemnej sešup.

Sukes – Miluji to, jsem oranž!

Celý týden od Košic to v grupě vře, oranž žije emocemi, názory , diktáty i zákazy, nesmírně se bavím a moc těším, věřím předpovědi již týden předem a chci dát Peruc, ano tu Peruc, kterou Prófa miloval a která se jede i na jeho počest, moc chci, dokáži zhubnout , dokáži potrénovat, dokáži rege, dokáži udržet veleformu, jenž jsem dosud nikdy neměl , a dokáži se tentokrát připravit a nedat Robertovi šanci napsat , že Sukes už též vadne, ne dnes ne a to ani na 14 kg biku byť nahuštěném na neuvěřitelných 7 ATM! JO každý wattík se hodí. Co ale nedokážu, napsat report bez emocí, to fakt Vláďo nejde, to neumím a ani nechci, emocemi žiji, emoce mě nabíjí, motivují, naplňují , posilují i wattují... Ode mě fakt krátký věcný a jen faktický report nezažijete! Robert zakázal a přikázal i tentokrát snad ještě více a úplně vše, ale i on nakonec jak se ukázalo, káže vodu, ale pije víno, no spíš pivo, ale k tomu se ještě dostanu, vím však své a nevěřím, na druhou stranu s výleťákama určitě uvisím, a tak v 8.35 od baráku vyrážím po cyklostezce vytočit nohy na 5 km na centrální seřadiště v Mírovicích, kde již neskutečně početná oranž grupa se šikuje směrem na Kostelec, postupně nás nabylo až 21 a nakonec 24, ano oko chvíli bralo a mé též a obě natěšeně pousmívajíc se , jak špic okupuje Jiřinec se svým kámošem Niemim a valí se pořád 40+ , postupně se však zklidňuje a prvních 30 km ok, dávám zkratku a oddychuji jako přípravu na budoucí peklo, jež stejně určitě i přes všechny zákazy nastane, na špici to musí na proti větru hodně bolet, já si pořád držím svou Pětku na vnějšku a občas i dokonce ve třetí lajně a ještě většinou za Kaprem, úžasné, jo taktika, takhle se šetří 50W , Turista perfekcionista by to jistě definoval s přesností na desetinná místa, mě ale stačí , že dávám , ano dávám a jak, neboli spíš vše, nebylo jediného úniku, kde bych nebyl, nebyl jediný horizont, kde bych nestíhal, včetně Evaně, dával jsem si jak na kolodějárně, ale dal a jak a rád a nechal se pochvalnělaskat od Roberta, Luka i Jendy, jak jinak v jeho případě i již tradičně sarkasticky, až vyndáš ten elektromotor, budeme se bavit dále, i Čespa přidal svúj obdiv a Bobek též neopomněl vyseknout uznání veleremcalovi provokatérovi , velkou část trasy jsem znal, létáme tam kilo s Proschlovcema okolo Řípu průměrem 38 anebo tam i občas okolo Kralup potrénuji, vím tedy , kdy a kde mám být , Od Pomníku , kde jsem byl poprvé, to přišlo, muselo, je to dané, logické a přes věechny zákazy i aspoň chvíli vítané, nadělená skupina letí páděm , to ještě na hraně ukadencuji, aby ne , přede mnou legendární "bratrské" duo KO-KA, Robert s Karlem a za nimi já s Lukem stahujeme vzniklý únik a Robert nezakazuje , naopak, kvituje, to si zase užíváš velehák co, ano a jak, pro tohle jezdím, tohle miluji, tohle si užívám, jsem na šrot, ale dávám a vím, že vydržím. Ano i takováto byla Peruc, jinak pohohodová vzorně grupová, předpisově čekající a tolik oranž žijící a i často se fotící! Ale i jsme si zašrotili a to je dokonalé, to se prostě musí vždy zrodit, trvat, vyradovat a i občas poseřvat... Na posledních 50 km postupná odpojovačka, ale i v Kralupech pořád 13 statečných drtilo poslední km a bylo mi umožněno hákovat na své PĚTCE a uviset v plném nepovadajícím tempu až do Čakovic , kde se za bouřlivého osočování, jsi Hvězda , loučím a vytáčím poslední 3 km ztahané nohy , dorážím k lednici a hážu do sebe minimálně 4 panáky slivovice s myšlenkami na Roberta , jenž vyhrožoval , že pokácí celou řadu piv v base a stejně jako on valím do vany a říkám si, že vím , proč to dělám a stínám se v grupě ještě emociálněji než telepaticky na trenažéru, jsem s vámi pořád, jsem natěšen, jsem rozradostněn, jsem velespokojen, miluji to, jsem oranž!

Žába – CK Vinohradské Šlapky

Tradice, zimní trénink, pokoření živlů, začátek cyklosezóny, pokec s kamarády? Co z toho přesvědčilo 24 dospělých lidí sednout na kola vstříc 200 km trase rvát se s únorovým vichrem přes hory a doly do polí k památníku setkání 3 armád v tažení proti Napoleonovi?

Letošní trasa v opačném směru mi vyhovuje, cesta zpět vede blíž k Praze a mohu se odpojit v Kralupech rovnou na Pankrác. Proto nejedu 3-4 hoďky s Fialkou, mířím na sraz na Hájích. Sjíždíme se ve velkém počtu, ťukáme pěstičky, oči září nadšením a oranž srdce buší pro cyklistiku. Dneska bude účast trhat rekordy. Rozjíždíme se po větru a jede to samo. Ve městě se zdá, že vítr fouká do zad ze všech směrů. Letíme a na hlavním srazu jsme o 10 minut dřív. Postupně se sjede obrovská skupina, zdravíme se pěstičkami, švitoříme, smějeme se. "Abfahrt!", pouštíme po zadobočním větru směr Mělník. Fouká hodně, ale vepředu kam až dohlédnu jedou dvojičky pěkně těsnou formaci, na rovinaté trase se jede plynule. Je cítit jak jsou všichni jak na jehlách, minulý týden zanechal stopu. Vezu se na vlně euforie, těší mě přerod oranžového stáda v partu cyklistů. Nikdo nechce zbytečně stavět, Čespa fotí za jízdy a když už je čůrpauza, tak i HonzaB oklepne jen 2x.

Po pár hodinách mě napadne vycouvat na konec balíku, ať také vidím tu nádhernou skupinu jinak než na fotkách. Očekávání střídá fáze zklamání. Krásný asfalt, rovná silnice v polích a my jedeme jako stádo. Dvojičky nikde, samá mezera, většina lidí se větrá. Navíc se jede neplynule, málem si přeložím a tak z chvostu přeskáču pár děr vpřed za Kolíkáče. Dokonce i on udělá 3 metrovou díru, tak ho přeskočím vedle Kapra. Konečně pěkná pozice. Kolíkáč něco brblá o předjíždění, ale Luke se mě zastal, díra vedle Kapra nevznikla sama od sebe. Pěkná formace nám vydržela jen chvíli, než pro změnu tvoří díru Martin-O hned ve druhé lajně. Naštěstí se trasa konečně stáčí proti větru. Nemi a já hnízdíme na špici. V představách mám za sebou krásné dvojičky a raději se neotáčím, ať si obrázek nezkazím.

Kvůli podivné zajížďce na trase je pumpa a památník daleko za polovinou. Z balíku dle četnosti hlášení "moooc", dokonce od svých nohou cítím narůstající únavu. Trasa se navíc vlní jak na horské dráze, často se čeká, jehličky ostražitosti otupují a morálka uvadá. HonzaB připravuje oklepávání, když už ostatní odjíždí. Studený vítr štípe při čekání. A čekáme často, na kopcích, na focení. Pumpa v Peruci je malá, většina lidí stojí venku v závětří. Svačíme, povídáme, někdo asi nabírá síly k pokračování, já chladnu. Dosvačeno, kdo potřeboval vynesl písek, nasedáme a nic. Vystřelil jsem sám a v pěkném kvapíku k pomníku a zpět ke skupině ohřívám svaly. Slíbená rychlá fotka od Čespy je geniální, ale pak děláme ještě 20 dalších. Fouká ledový vítr. A když už část lidí odjela, většina sedí na kolech, jde HonzaB na malou.

Úplně zmrzlý vyrážím do klesání po větru, jedu výkon jako proti abych se ohřál, s 53x11 míjím Sukese a přemýšlím jaké převody asi má jeho bike, objíždím Nemiho s Kanaďanem ve stoupání ... tohle bude v unavené skupině maximálně Z1 i na špici. To nepřežiju ve zdraví. Původně jsem chtěl čekat, ale měním plán a loučím se jen s borci v úniku a peláším po trase do Vodochod a pak rovnou směr Pankrác bez zajížďky na Háje.

Report píšu pod peřinou s knedlíkem v krku. Dnešní trénink neodtrénuji. Dost možná neodtrénuji týdenní blok. Sbohem vyzvedávání bidonů pro team na Zoncolanu. Zimní wobjíždění jsem bral jako zimní trénink. Sice na WhatsApp běží srování s teamovým tréninkem Xeela, ale my nenajíždíme základní vytrvalost. My máme společenskou událost, překonávání živlů a držení tradic.

Kamenné Mosty

Luke – Slunné wobjíždění

Když nemůže Luke do Toskánska (zatím), musí Toskánsko za ním. Užít si v pondělí +14 a podobné vyhlídky jsou tu i v sobotu. Report by se mohl jmenovat Pod toskánským sluncem, kdyby to teda neevokovalo nějakou americkou romantickou komedie. Vlastně by to ale nebylo žánrově daleko od reality. Komedie to většinou je a romantika taky.
Tentokrát termín jarních prázdnin, takže bez rádia a dalších lyžařů, ale i tak se nás v Kounicích schází přes deset. Stíháme ještě probrat zážitek z blízkého setkání se srnkama, kdy nás viděly x minut, párkrát zastavily, pak si poměřovaly top speed, vo2 max a nevím co, aby nakonec stejně po půl minutě běhu vedle nás, poslaly nám to přímo pod kola. Prostě srnky.
Vyrážíme z Kounic pěkně na mokru a překvapivě se na špic nikdo nehrne, takže zůstávám na špici a jede se signature wobjížděcí tempo "ocelák HonzyB". A ano, jak poznamenal Sukes, do kopce se nezrychluje, ale zpomaluje. Přeci když nejedu pro sebe, ale pro skupinu, tak musím ubrat, aby ti v háku naopak přidávat nemuseli. Pak se má ještě přidat z kopce, ale tam jsme trochu limitování odporem Jendovi zástěrky. Nicméně silnice postupně schne, jak se do nás opírá slunce víc a víc. Stejně tak se postupně osmělují další špicaři, naštěstí většinou wobjížděcího koloritu znalí, a tak se ani neřve "moc" nějak moc často. Jde spíš o kalibraci tempa od nezaujatého pozorovatele. Přes Kolín se trochu pochucháme, ale zase spojíme a na pumpu je to pak už jen "krása", "nádhera" a "veleparáda".
Na pumpě příjemné posezení venku a ani párek v rohlíku neoželím, což jsem ale dělat neměl, protože další kilometry jsou spíš nahoru než dolu, ale komfort jízdy to trochu kazí. Kolem Kačiny a Žleb a už padáme k dnešnímu tradičnímu cíli. Mám rád zdejší krajinku, takže si to opravdu užívám, o to víc, když je parádní teplo. Navíc když návrat slibuje větrný pohon. Silnice oschla a Nemi tak konečně může vypustit svoje watty. Jen trochu zkalibrovat tempo a už se příjemně valí. Příjemné tempo si samozřejmě vybírá svou daň, když to po půl hodině balí Orlík. Orlí způsoby jsou již známé, takže velitel vyjíždky HonzaB prostě zahlásí, že valíme dál. Čespa se ještě snaží, ale prvotní odhad byl dobrý. Za Malešovem už začínají větší brdky, tak si každý jede co potřebuje a čeká se nahoře. Je jich ale jen pár, jinák nádherný průlet, nádhernou krajinou. Jen to sluníčko by se ještě nemuselo schovávat, ale teplo je stejně. Ještě Krymlov a skoro kolodějský přesun domů, helvétská víra drží jak Oťas a za chvíli už se loučíme v Uhříněvsi. No uteklo to teda dnes hodně rychle, což teda může být tím, že mám jen 190 km. Ale paráda to byla, to zas jo.

Sukes – VAJSPREZIDENTODUO

Dnes VAJSPREZIDENTODUO! Natěšen na klimatoskánskou sobotu, překvapen jak moc to nahazuje a s obavami na nízký počet švihařů dorážím na legendární kolodějoodpojovací křižovatku Uhříněves Hájek Nedvězí. S mírným zpožděním ale přece doráží čtveřice a bez Žáby! Ano Žába s otazníkem ani bez prostě není. V poklidném tempu tahaném výhradně Lukem rozdýchávám na své pětce ale v lajně tuto velenezvyklost a z klidu mě vyvede až hejno srnek, když špicařka zařadí 1000W+ , jo aspoň takto tu Žába je, a na poslední chvíli nám kříží cestu, otestuji tak aspoň ranní účinnost zmáčených kotoučů. V Kounicích 6 kusů, Ok, na jedenáctce za 5 dvojičkami na pohodu. Licencomág Kapr jako my všichni bez oranžkombošky, licence ale on i bez přilby , zase nová bejkárna (Bejk jezdí bez přilby kromě Krakonoše pořád...) a na své trojce na druhou stranu absolutně předpisově zalehává za vedoucí vajsprezidentoduo, ano Luke s HonzouB zašpuntovali špic , paralyzovali všem waťáky na 200- , rozslintali všechny poučkové trenéry a 20 km tam nikoho nepustili a jelo se vzrorově oranžvýletně. Ano Roberte , jsi tu a řveš blahem Absolutní VELEParáda, úplně tě vidím, slyším, cítím, jako bys slastnil vedle mě. Pár Hovad jinak ve špicoabsencí poznamenaného oranž balíku sice zůstává, ale absolutně bez šancí, první miniminibrdek a naopak se ještě zpomaluje, no to by Žába zmrznul, nezahřát se ani na horizontu, ale ono fakt není třeba , probouzející se paprsky prohřívají únorové vlhko a osychá kromě mých očí i silnice pod námi. Nevadí rozjížděcí netempo, emocuji nad kompaktní desítkou přede mnou a nepřestávají mě udivovat 4 banány na zádech Nemiho, švihaři vozí na zádech leccos?!, ale tohle jsem ještě nezažil, muselo to zvednout jeho kolumbijskou váhu aspoň o 10 % a tak nezvykle parkuje stále vzadu, vím ovšem, že jeho chvíle jistě přijdou. Na špic se propracovává Martin s Čespou a to zase pozor , teď se tempo začne nenápadně zvětšovat, samo a první MOC začíná vybublávat od dnešních vajsprezidentodua velitelů. Před Velimí , jak signifikantní , pavé a všichni začnou šrotit , tohle nikdy nepochopím ,ale užívám si telepaticky Robertovu Parádu a odskočenou Žábu. Nevadí mi vůbec tento pomalejší rozjezd, vím, že šrot přijde... Před KOlínem první odpojovačka a už jen v 9ti lajnujeme až do centra, tady se avízovaně odpojuji, 170 km by bylo na mě fakt zbytečně příliš, , mám první trénink, prvních 55 km dnes úspěšně za sebou a parkuji na benzínce, kde si vzorově hoďku zrelaxuji, přičemž neopomínám do kontejneru zahodit nejen jednorázové rukavice ,ale i staré tílko, jenž dopoledne mezi karbonovým termoprádlem za 1,8 W a komboškou též zrychlující pro změnu zase o 2,1 W , jenž tolik posloužilo, jo neumím být špatně oblečen, a to po celý den... a pak tradičně zkratkuji , vyrážím v neskutečném azůru naproti vstříc druhé fázi dnešního "výletu" . Dokonalý itinerář včetně očekávané zbylé šestky nad Roztěží , jenž proti mě drtí první z tradičních brdků, jež šperkují posledních 55 km , jakoby byl předzvěstí toužebně očekávaného a od první minuty se do puntíku naplňujícího cykloscénáře. Ano od této chvíle se po rovině valí a kopce si každý jede dle libosti a nahoře se čeká, prostě Paráda. Na prvním horizontu Nemi v háku se mnou dojíždí nejen Martina , ale následně i poslední banán, což nemůže být předzvěstí ničeho jiné než budoucích velešpicí. Luk dodává, na co jedeš ty, no přece na emoce a zase a opět a vrchovatě , aby ne Roztěž, Zásmuky, Hryzely, Krymlov , absolutní od Kutnohorská klasika. V hákovém Krymlově zawattí Čespa a chytá ho jen BezBanán, Lukáš na zlomek vteřiny se myšlenkově zvedá, ale pak si to nechává na příště a na jednici, já tohle nepokouším, hlídám si videa a nechci být zpaparazziován na samotce odpadlý, hákuji Martina, jak je ostatně i zdokumentováno a pomalu je dieselový tempem, no samo on , já na šrot, téměř docvakáváme a z Krymlova, to už je jen tradiční legendární kolodějošrot, kde ani zapřísáhlí výletníci nedokáží odolat a kde ani Robert nenadává a ač dnes omluven naopak nás řevem s Parádou tolika bájnými historkami opředenými posledními a vždy až z posledních sil leč přesto a i právě proto tolik rozradostněnými kilometry stejně žene až do vany. Čelo vzorově zdobí Jenda a BezBanán Nemi a my vlajeme za nimi, já si nenechám ujít trojku za Lukem a má přední 29 olízává (jako líže Líza z Liberce tj. jen vsuvka hypermoderní LGTBQ+ výuky češtiny ... ) jeho vodorovnou zástěrku ve šrotu až do Babic, kde se odpojuji, a chci v klidu dotočit , ale vytáčím tak maximálně gravelistu přede mnou, co mě chce marně odpárat...¨
JO zase jednou neurvatelný Sukes, jo jak jinak bez Žáby?!

Nový Bydžov

Luke – Zámek Hrádek

Všechny výlety už jsem wobjel, dokázal si, že na to mám, v mrazech už radši nevylejzám, a tak nějak sem si myslel, že už mě nic nepřekvapí. A vůbec mě nenapadlo, že mě to tak vtáhne a budu o tom doma básnit jak malej kluk.
Ráno mažu na kruhák, mrzne, ale v očekávání prudkého oteplení mám jen jedny rukavice a jen vestičku. Hned vychází sluníčko a tak za Uhříněvsí je už teplota v pohodě. Usazuji se s Vláďou na špici a ospalým ránem míříme na hlavní sraz v Mochově. V Jirnech už čeká Kapr a z Mochovské pumpy už se to rozjíždí, takže ani nestavíme a valíme... Akorát se nějak nemůžu dopočítat ohlášených borců a vypadne mi z toho chybějící Čespa. Stojíme, čekáme, ztrácíme HonzuB, ale získáváme Čespu. No nakonec jsme všichni a můžeme vyrazit. 8 dvojiček míří na Poděbrady a kromě lesa do Sadský už je fakt teplo a pohoda. Ani moc nefouká, takže se jede svižně a hák funguje tak nějak optimálně. Díky tomu je i slyšet cvrkot v balíku a o zábavu je postaráno. Za Poděbrady pak jde dolu vestička a dávám snídani, protože nějak cítím, že včerejší švih s Žábou a Vláďou úplně jízdě na lačno nenahrává. Paradoxně se mi pak po doplnění cukrů začne jet hůř než před týdnem, ale žádná trága to není. Bohužel zjišťujeme, že jsme si s Vláďou párkrát přepinkli dnešní trasu, ale nikdo jí finálně nezkontroloval, takže se tvoří zmatky a finální legrace nastane, když před Chlumcem jedem nějakou super truper delší cestou, kde navíc chybí most. Snažíme se to uhrát, že přece chybí jen jeden most ze tří, ale tak nějak stejně musíme přeskákat po prknech a kamenech, blátem s kolem na zádech. Přitom sezóna cyklokrosu už končí.
Tímhle manévrem taky padá možnost si to zkrátit rovnou do Bydžova a tak musí dnes všichni full trasu. A musím se přiznat, že jsem si to večer u tý mapy taky představoval jinak. Dost dlouho vidíme Chlumec, místo abychom se vzdalovali, a pak dle cedulí se zase pořád vzdalujem od Bydžova, místo abychom se blížili. To ve skupině nedělá úplně sluníčkovou atmosféru, přitom svítí parádně a trase je, stejně jako okolní krajina moc pěkná. Jen to očekávání nebylo asi takový. Navíc kopec, sakra kdo to sem dal. Konečně jsme v Hrádku, fotíme se u zámku (nebo Zámku Hrádku?) a vyrážíme směr Bydžov. HonzaB doplňuje Abfáááhrt ještě o Vááámos, aby rozumněla i nová posila Javi. Ten si užívá první letošní kilo a čeká ho ještě druhý domů, parádní entrée.
Pumpa z téhle strany Bydžova je luxusní, výběr párků široký, co víc si přát. Navíc poklábosit venku na sluníčku. Vidět jak si Vláďa míchá "pro elite ultra race beta fuel" explozivní směs do bidonů, to hřeje na duši víc jak sluníčko. Řikám si, jak to s Čespou odtáhnou a pohoda jazz.
A taky že jo. Na špic si jdu jen odpočinout na chvíli, potom co jsem půl hodinu dělal větrolam (nebo se zbytečně větral?) Oťasovi. Vlastně se ani neřve moc, přitom průměr se drží velmi bezpečně nad 30... Jak to do Bydžova trvalo, tak domů to utíká neskutečně. Předpověď totálně nevyšla a sluníčko furt svítí, tohle je naprostej luxus. U Lysé se loučí Kapr a v Mochově se dělíme na jižní a severní větev, pěkně půl napůl. HonzaB už asi nevnímá a se sklopenou hlavou to drtí furt dál a dál, lidi na který se běžně berou ohledy už tu nejsou, tak to začíná bolet i v háku. To mě překvapivě probere, takže se snažím trochu potáhnout, když sem se ke konci hlavně vezl. Pod Kozovazy nejdřív skupinová halucinace, kdy na nás nějaké mladé slečny cosi halekají a mávají. Pak si chci protáhnout trochu záda, což Vláďa okomentuje přibližně jako "takže nezpomalíš, to mě sereš..." načež ale přitopí mnohem víc. Mám co dělat, abych nezůstal stát opodál. Navíc v půlce stoupání povídá, že má dost, že se mu vypnul i Garmin. Při vzpomínce na včerejší "Žába žere, jedem!" si radši přišlápnu, protože čekám podobnej atak.
Trochu počkáme na zbytek a valíme dál, HonzaB mě pak zas vyloktuje ze špice, v Úvalech na mostě začne couvat Tomáš, že už si to dojede sám. Co je vtipnýho na tom, že mi přišlo, že už to je zbytečný, když zbytek je po rovině? Nevím... Nicméně jsme ho tam nejdřív trochu vyvětrali, pak počkali a byli naprosto upřímný: Odpadnout nemůžeš, musíš si to užít až do konce!
Až domů se mi pak jelo moc pěkně, což podtrhlo tenhle parádní den. Jako že jsou ty výlety super, to už tak nějak vím, ale stejně sem si to užil, jak kdyby to bylo poprvé. Naprostá paráda. Díky moc.

Vláďa – Bolavé první dvoukilo

Po sobotním rozjetí s Lukem, Sukesem a Žábou valím brzo do postele, abych se ráno probral na cestu do Bydžova.

Teda letos to vlastně je cesta na Hrádek u Nechanic, kde jsme před lety měli s Jezinkou svatbu.

Budík klasicky hodinu před odjezdem, Garmin po včerejšku hlásí připravenost k tréniku 8/100 - ještě, že to je jenom wobjížděcí vejlet.

Oblékací oříšek nakonec řeším sexy kalhotama, dlouhým dresem a vestičkou. Do kapes rvu hromadu jídla, dvoukilo není zadarmo.

Když vylezu ven trochu znejistím - místo avizovaných 7 stupňů Garmin ukazuje nemilosrdnou jedničku. No snad se cestou oteplí. Díky chybějícímu Žábovi je příjezd do Koloděj mírně opožděn, tak aspoň čas na pokec s Camrdou o lyžování.

U Nehvizd nabíráme Kapra a po staré Poděbradské šustíme směr východ. U Mochova to chvíli vypadá, že jsme ztratili Jendu, ale zase jsme místo něj získali Čespu. Jenda se nakonec taky vrací. Za Poděbradama najíždíme na tak dobře známé trasy v Polabí a pak i trasy Polabských klasik.

Lukovu trasu jsem se snažil trochu upravit, akorát v Pamětíku tak trochu chyběl most. Ale tak gravel v dnešní době frčí, tak kola hezky do teplejch, teda do rukavic a po improvizovaném mostku přenést na druhou stranu. Projíždíme Písek, Kosice, Kosičky, Babice, Trnaovu, Boharyni, abychom v Homyli vystoupali na první kopec dnešního dne. Následovaný zkratkou na Hrádek, kterou jsem nikdy nejel. A už stoupáme k cíli dnešního dne - Hrádek u Nechanic. Park otevřený, rychlé foto před zámkem a hurá na Benzinu v Bydžově.

Dávám si velký párek, ale když ho vdechnu, vracím se pro druhou porci. Před odjezdem malý chemik, akorát jsem si do bidonu nalil moc vody a ten cukr se tam ne a ne vejít. No vypadá to jak když jsem tam šňupal.

Za hřbitovem "chčijeem" na poli, kde se dá jednou za mnoho let i běžkovat a po větru valíme směr Městec. 100m po trase Nepoliské 100. Za Činěvsí se na špici trochu kufruje, takže průměr nejde tolik nahoru.

Od Lysé se skupina začíná postupně zmenšovat, v Přerově se loučí Kapr, který natahoval trasu na dvoukilo, v Mochově směr Kozovazy, na Jednu tam mávají děvčata u cesty.

V půlce Kozovaz mi Garmin nekompromisně oznamuje, že už mám fakt dost a vypíná se. Luke mi to něvěří - určitě je to finta, abych mu mohl nastoupit a tak pro jistotu lehce přišlápne. Zjišťuju, že mám fakt asi dost.

Slabší kusy ve stádu nemají co dělat a tak Luke s Jednou nemilosrdně pokračují a řádně mi natahují držku. U Úval před nadjezdem přes koleje hláška, že už je to přeci jenom po rovině a nemá cenu odpadat.

Milosrdná Sibřina, loučím se s jižní sekcí a motám nohama domů.

Jo první dvoukilo sezóny nikdy není zadarmo. Jsem mrtvej, ale happy. Čespovi, Jendovi a Lukovi díky za čas na špicích, které bolely jen přiměřeně, zbytku za milou společnost, díky které to dnešní dvoukilo utelo, jak kdybysme měli průměr přes třicet.

Lukov

Luke – Závoďácký bundy!

První ranní paprsky vítají k jarnímu wobjíždění. Cíl Lukov, bunda stejně jako v předchozích výletech zůstává doma. Pěkně nalehko, občas bude jistě třeba přišlápnout. Mokro je ale vydatně, tak doufám v přeci jen hojnou účast blatníků a především zástěrek. Z Jižní sekce to tak i vypadá. S větrem v zádech valíme do Mírovic, navíc neznámou zkratkou na Černém Mostě, ale ještě by to chtělo doladit. V Mírovicích jsme díky větru a Žábovi včas, asi tak o čtvrt hodiny. Zdejší mokrá náves poskytuje tak akorát 2m čtvereční slunce, kde je teplo, jinak to ideál není. Překvapí ale množství jednic, dvojek a bez zástěrek.
Pod Říp tedy jedem ve svižném, ale klidném, tempu pod taktovkou zástěrkářů. Jen před lávkou v Lužci jsem nepěkně zkropen nedočkavci suchých asfaltů. Aspoň si člověk taky může zanadávat, když už se jede tak pěkně. Silnice po zimě jsou ale v katastrofálním stavu, takže je třeba být neustále ve střehu. Sluníčko dál neúnavně svítí a začíná být opravdu parádně. První zahřejváček v Beřkovicích zkušeně vynechávám a místo aktivního chlazení nahoře po Bobkově defektu, můžu se spokojeně vyvalit na sluníčko a probrat se Sukesem rozpad Fialek. :)
Dál se rozjíždíme v obvyklém tempu, až po chvíli suchá silnice popustí uzdu nejen fantazii, ale především Nemimu, Bobkovi a vzápětí všem. Rychle přehodnocuji svou dnešní roli a parkuju ve druhé dvojičce vedle Kapra, ať to případně praská za námi, cíl je prostě nešlápnout. Následuje pár pavé úseků, kde se rozhodně nezpomaluje, na konci se jen zpovzdálí ozve "nejsme", což se nedá komentovat jinak než "faaaakt?". O co víc wattů ale člověk do úseku vloží, o to víc legrace pak zažije a počasí tomu úplně nebrání. První pauzu jsem musel věnovat jídlu a začíná se mi chtít na WC, navíc už je zas pomalu čas něco sníst. Silnice už se pomalu zvedá, takže to do sebe rvu tak trochu pod tlakem, naštěstí tempo je takové, že úplně k čůrání nevybízí. Nicméně tak nějak pořád čekám tradiční odlehčování před kopcem... Najednou přejíždíme hlavní a než si všimnu, že to už se stoupá na Lukov, Žába a spol. mají snad půl minuty náskok. No co, závodit jsem nepřijel, ale když vidím, že to nikdo nesjíždí, vlezu na špic. Přidal se jen Sukes, snažím se zavést řeč na krásné výhledy, ale Sukes jen z těžka oddechuje, tak se zabavím tím, že sjedeme Nemiho, který neudržel Žábovo tempo. Povídat si ale taky nechce, tak ho v poslední stojce necháme jet. Po sjezdíku na štěrku zas málem omdlí Sukes z cedule "Lukov 3", ale nakonec ho ukecám a mám aspoň komu předávat svoje moudra a pocity.
Postupně se trousí zbytek, tradiční foto u značky a sjezd na stranu uhelné pánve. Část krajiny je už zrekultivovaná a navezené terénní vlny opravdu připomínají Toskánsko. Už se mi to blíží, navíc je tohle moje poslední zimní "wobjíždka", takže se kochám, zamáčknu slzu a pak musím vyspurtovat první brdek, protože mi to ze samotného rozjímání odjelo. V druhém brdku si trochu zaprovokuju a pár lidí se vyprovokovat nechá... Znovu seskupit, další kopeček, Nemi to táhne a když trochu zpomalí, chci si připsat kladné body a přebírám taktovku na špici. Snažím se jemně a bez postranních úmyslů, ale za pár vteřin už kolem letí Žába. Takhle se teda na špici nestřídá. No nezlobte se, že to řeknu, ale to skoro vypadá jako nástup. Využít dobrou náladu a vysokou hladinu glukózy v krvi po předchozím blbnutí se daří, a tak úspěšně vlaju za naším berserkerem až na horizont. Teda, kde je horizont? Už tak dvakrát bych svěsil, jednou když kopec povolil a mě se trochu ulevilo, podruhé, když rychlost zase přesáhla kritickou 40 a mě se i v háku trochu přitížilo. No naštěstí konec, uf. A teď už klid...
Teda měl by být klid, ale když se nám po hlavní před očima prožene Lawi dres... a není to brdek ... a máme tak pěkně! Nemusím to extra hecovat a už kolem letí Žába se Sukesem v háku. Vidím to dlouho, vcelku dlouho to kalibruju, padám do háku, ale stejně se kroutím jak carbonflex pod Sebuzínem. A to jsem vyhrožoval, že budu na Lukově asi muset uříznout zástěrku. Naštěstí je tu pumpa, a tak se dál žádnej šrot nepojede, že jo...
Na pumpě veselo, sortiment menší, ale recenze z mapy.cz nelhaly. Teda - nikdo si neztěžoval. Pak vyrážíme, HonzaB v zimní bundě zjišťuje, jestli mi bez bundy není zima. Ani ne, navíc teď už asi neprochladnem... Ještě padne něco jako a teď fakt v klidu, vy bundy závoďácký! Nebo to bylo jiný podobný slovo?
Každpopádně jak jsme za Fílou skončili, tak za Žábou začínáme a dostáváme se pěkně do otáček. Dlouho se jede furt -2%, Žába káže watty na špici a za ním stačí jen to šudlat. Na rovině už se ale musí jet a magnety ukazují reálnou Žábovu sílu. Nikdo neřve moc, ale mám strach se otočit, jestli tu fakt všichni jsou. Když se to srovná, jede se furt dál, Nemi je vyhozen ze špice, protože jel jen asi 38. Takhle ne, krátký špice a další. Hop! Vcelku úspěšně kopíruju Kapří taktiku, furt vepředu a na špici to nepřehánět. Občas se z velké dálky ozve přerývané "moóóc", ale to je spíš vyjímka, jinak letíme krajinou, bez brzd furt po hlavní. Pak se napojíme na starou 608ku valíme furt dál. Brdky se jedou jakž takž rozumně, ale na rovinách se vždy rozpoutá peklo. Když se chvíli zapomenu a skončím moc vzadu v balíku, musím mávat na protijedoucí auta, aby uhnuli do škarpy, přece se na tom terezínu nenechám vyvětrat. Žádná další pumpa, žádná zastávka, jede se dál. Není čas na hrdinství, hledám v kapse závodní želé. Stihnu to tak akorát, než na mě vyjde řada na špici. Drtím to 4,5 w/kg a HonzaB furt u levýho loktu, jako že mám přidat. Nakonec to vyšponuje až k 5ti, kdy už konečně někdo zařve moc. Jsem vyloktován ze špice, vrátíme se k 4,5 a valíme dál. Tohle už není zimní najíždění, ve vzduchu je krom poslintaných představců cítit i jaro.
Pak už je tu postupné loučení a přeprava na Háje. Nebo ne? Před Čerňákem sjíždíme R.Bardeta, aby nám nastoupil přes dálniční nadjezd. Ale síla skupiny je velká a v mžiku to zalepujeme. Nemi ožívá a nedovolí nám vydechnout až do Měcholup. Jo tady to vlastně dneska poprvé roztrhal Oťas a asi nevědomky předznamenal dnešní závod. Pak už to jen domotat domů s blaženým pocitem, nohy se zdají být ok, rozjetej na přístí týden asi jsem, v hlavě to vypadá cajk, furt to prostě děsně baví. A doma pak mrknout, že dle TSS to byl takovej lehčí marathon, tak asi ideální příprava na Strade...
Díky moc, bylo jako vždy boží!

Sukes – Velejednice!

Lukov a Sukes na velejednici!
Jirku Jiřince už nebavilo mrznout na horizontech a už se nemohl dívat na to mé heroické veletrápení na biku a vyšvihl mi nabídku, jíž nešlo odolat a půjčuje mi svou záložní jednici legendární vyšperkovanou dokonale zajetou SL5 upgrade střelu Tarmaca , 6,2 kg v klasice a na superrychlých Envech, vše jen o 6,5W pomalejší než jeho nedostižná perla jednic SL8mička . Tuhle raketu nechce opustit i řada eliťáků, neboť ve spojení se superkarbony stále velmi konkurenceschopný matroš, a to až tak, že mám obavy, jak rychle mi ji zase sebere, neboť už teď teskní, co vše je na osmičce "horší". Přivážím si ji domů ve středu, ladím detaily a v pátek poslední tuning s novými kufry. Věřím Jirkovi a bez problému, ten, co řekne , to skok na jistotu, věřím té raketě, věřím sám sobě , a tak po ujetí pouhých cca 20 m na chodníku na zahradě nasedám v Lužci po třičtvrtě roce na plnokrevnou jednici a rovnou do oranžšrotu a bez problému, absolutně , tohle se nezapomíná, naopak všechny emoce naskakují jak v rutinní sezóně a ta natěšivka největší velí radování, užívání, šrotění, hákování,parádování, kolíkáčování, špicování, závodění , nahánění , chválení , týmování, oranžgrupování, pohlcování, beznádechování , brdkování, ano to vše dnes začalo cca od 70tého a naplno, zůstalo 9 statečných a po rovinách přes 40 a v kopcích jsem většinou bronzoval za Žábou a Lukem, předtím ještě Jirka závodně vytempil brdek před Černoučkem a prvně jsem si dnes dal za ním, super, přesně takto jsem předvídal, jo příprava, víra, 100 km šrotu následuje a v únoru a v malebném Středohoří, jo Roberte prostě zase a jen Paráda, chci, dávám a musím se protáčet i na špici, tuhle velednici to táhne za "ségrou" samo, pár skoro na 98% jednic tam též je a ony i ty jejich "zimáky" jsou v podstatě jednaminusjednice maximálně dvěplus a při jejich výkonnosti grupa letí po rovinách vzorově kompaktně, přestože v 50+ fňukají na blatníky a očekávají urvání zástěrek. Před benzínkou závodní vložka , po hlavní se řítí Fíla, ano domácí Filip Endler z Lawi, hecování o háku nebude jen planým výkřikem, znám je natolik, že mé nastřežené vyradostněné oči okamžitě hledají Žábu, ten se toho samo ujme a mám zase pravdu a jako ve všem, okamžitě ho těsně hákuji, děláme ze třičtvrtě grupy patníky a letíme a stahujeme, jak jinak, tohle musím dát, velešrot a určitě tamní miniKom, cítím ,jak za námi vlaje Luk, nikdo další ani nepípne a máme ho , jen bohužel i benzínku, na pár pikosekund zkažený celý švih napravuje obvyklá pohoda při doplňování energie všeho druhu a valí se dál , jo až budou mít plnokrevné jednice , bude to zase na hraně , ale neméně okouzlující, stále dokola se opakující a přitom mě nikdy neomrzící. Jsem v transu, Jirko, ještě jedno a znovu , neskutečné díky, tohle byla zase Paráda a s vámi se všemi se moc zase těším na příště !

Žába – Není důvod ke stížnostem

Míváte splín před víkendem, když detailně rozplánovaný tréninkový kalendář hrubě neodpovídá budoucí realitě? Brutální tempo, intervaly v kopcích a druhý den klidná vytrvalost. Jenže v klubovém kalendáři je Lukov. Bájný Lukov, masakrální nálož kilometrů a první poctivé stoupání sezóny. To v klidné vytrvalosti neklapne. A s nabídkou brutálních špic u vyměklých wobjížděčů nepochodím

Zvažuju své možnosti, řeším s Grepem náhradní program. Grep nemůže v sobotu, slíbí objem na neděli. Alespoň zkrátit masakrální kilometráž tradiční trasy ... do Mírovic metrem, z Kralup rovnou domu. Bohužel, o víkendu je výluka metra.

Ráno hektické jako vždy, zapomínám blikačky, zapomínám kde mám rukavice, zapomínám že jsem si naplánoval vyjet o 10 minut dřív. Stahuji neexistující zpoždění. Parádní start. Parádní účast už na Hájích. Pěstičky na kruháku, Oťas vyráží pěkně zhurta, na T jen rychlé čau a na hlavním srazu jsme o 10 minut dřív.

Pohádka o cyklistickém jaru v Toskánsku. Moc nefouká, svítí sluníčko, mokrý asfalt schne, je neskutečně. A skupina jede neskutečně. Občas dvojičky, občas lajna, moc se nezdržuje, rovinaté pasáže ubíhají bez práce. Po cestě nabíráme Fousáče a Sukese s beranama.

Ale dneska to nebude o flinku na rovinkách. Dneska jsou i kopce! První se zvedám ze skupiny před Černoučkem. Čekám sólo akci, ale někdo se lepí do háku. Otočím se a tam Sukes. Nechci se ztrapňovat, tak jedu o hodně víc než bylo v plánu a on tam pořád je, klobouček. Nahoře se otáčím a jedu za posledního, daleko odpadlého Fousáče. On už se dávno rozloučil, posílá mě pryč. Ale to nedává smysl, za horizontem je jen klesání a pak dlouhé rovinky. Za horizontem čekají všichni a sotva se za Fousáčem rozjedou, Bobek defektí.

A tady to je okamžik zlomu. Bobek jako omluvu za defekt na špici, v časovkářském módu, dojíždí ztracené minuty. Jede se tvrdá lajna. Fakt tvrdá. Občas jdu za zatáčkou ze sedla na 10 sekund. Fousáč lituje promarněné příležitosti před Černoučkem utéct do lesa. Přelet sektoru kočičích hlav, chvíli počkat na odpadlíky, další nízký přelet...

Teď už na špicích jedu fakt zábavu, jenže v tom kalupu se nedá svačit! V kritickém okamžiku před stoupáním dne už musím vyndat tyčinku. Trnu, kdy se ozve z balíku Žába žere! Mám kliku, sice trochu přidušený a trochu nestíhajíc Bobka vedle sebe, ale s tyčinkou v žaludku. Připravený na Lukov v tempu.

Rozloučím se s balíkem, vyrazím a se mnou Nemi a Kanaďan. Nemi věděl do čeho jde, nehrál si na hrdinu a včas vycouval. Kanaďan netušil a nechtěl se vzdát. Jak kopec přitahuje a povoluje, vzájemně se předjíždíme. Boží! "Jak dlouho ještě?", "Až nahoru!", "Kolik?", "Netuším, prostě až nahoru.". Následoval krátký sjezd, křižovatka a cedule "Lukov 3 km". "To nedám.". Pokračuji sám. Kadence 55, nohy v ohni. V prudké části musím dát malou placku a padá mi řetěz. Kanaďan mě míjí, vyrážím za ním. Stehna pálí, ale nejde to jinak. Uf, nahoře otočka, dolu pod poslední HonzuB s Bobkem a tentokrát velkou ve stoje 45 otáček ... trénink na Zoncolan.

Za Lukovem se kocháme trasou Krušnotonu, nejedeme úplně závodní šrot a proto vnímáme i úchvatnou krajinu kolem. Rozjímání stačilo, Luke zatápí pod kotlem do každého brdku, horizonty ze sedla. Dělám mu křoví. A Sukes s námi! Kousek před benzinkou dáváme přednost dobře rozjetému Fílovi. Sukes provokuje, přemítám o pravidlech: Fíla není traktor ani brdek. Sklápím hlavu a lepím díru. Za mnou nahžavený Sukes, zašitý Luke připomíná pauzu na benzince. Škoda, tohle bych chtěl až do Prahy.

Na benzince v teple doplňujeme energii, u plotu čůráme do záporu, dneska se nezdržuje. Z benzinky v lehkém klesání, zadobočák. Na špici polehku zrychluji, otáčím se, krásná lajna. Zrychluji, za mnou lajna, zrychluji, shazuji na 53x11, jedu doraz a za mnou se jede tvrdá lajna. Nikdo nepípne "moc". To je sen. Šťastný jak děcko s lízátkem na řetízkáči valím 14 minutový tempový interval. A pak znovu a znovu. Nohy úplně na hadry, sparring Lukovi musím na malou v závodní kadenci. Neskutečně mě to baví, hlásím 185 km za 6 hodin, Kapr jde do mdlob.

A tréninkový plán na druhý víkendový den? Na Drátech ticho prořízne Luke: "TSS mám 441, Kitzbuheler měl 492 a Sopky s Vláďou 462, takže to byl včera jeden z lehčích maratonů ". Naštěstí odpočatý Grep vyráží kolem Prahy, bere krotkou žábu do háku. Perfektní 4 hodiny vytrvalosti. Ségra listuje tréninkovým deníkem, chválí a posílá pusu

Ústí nad Labem

Dreamer – Spolecenska jizda do Usti

V Nyrsku na zakladni skole maji udajne zaci nejlepsi znamky z ceskeho jazyka a tak kdyz jsem to na tymovem chatu z legrace zminil, bylo mi pripomenuto, ze bych taky mohl neco sepsat misto anglictiny v rodnem jazyce. Coz to ja bych rad, ale virtualnich akci jezdim tolik, ze bych nestihal psat. Spolecenska jizda do Usti si ale jednoznacne zaslouzi plnohodnotny report. V patek vecer jako predkrm bezecky pulmaraton, kde zmoknu a tak jsem napjaty, jak moc mokro rano bude. Mam totiz pouze chranic pod sedlo a ne plnohodnotne blatniky. Rano je stale mokro, ale neda se nic delat, uz je brezen a byt se rika za kamna vlezem, touha videt zname i nove tvare vitezi. Je to moje letosni druha jizda venku, takze trocha ranniho nekomfortu nevadi. Na kruhaci je plno a vyrazime smerem do Polabi. Bez blatniku musim jet prevazne vzadu, ale to mi nevadi. Nastesti nejsem sam a kdyz muze i nase legenda Kapr jet vybaven podobne jako ja, tak se citim mene provinile. Na druhou stranu silnice neosychaji, slunce az na jednu mini kratkou vyjimku taky neni a cim vic se ponorujeme do Polabi, tim vic mokro mi prijde, zajimave.

Aspon ze neni zima, byt teplo mi taky extra neni a tak kvituji plne zimni vybavu. Vzpominame s Cespou na chvostu na to jak jsme driv pocasi tak neresili a jezdili v daleko horsich podminkach. Nojo, ale to nam taky bylo o peknych par mene. Docela casto stavime na toaletu, ale vubec mi to nevadi. Pridavaji se dalsi cykliste a v Usti je nas pekne velka skupina. Nejvetsi obavy tak mame jestli nedojde voda v automatu na kafe. Ta sice nedosla, ale v mem cappucinu bylo vic peny nez samotne kavy. Po pauze a doplneni energie se blizi vrcharska premie na Sebuzin. Kolikac hecuje at jedeme na jeho rekordni cas pod 13min, ale to se ukaze nad sily vsech. Najizdim do kopce zezadu, takze nam odlitne Kanadan s Kolikacem. Pak me dolitne Cespa a s malym rozestupem vyjedeme v podobnem case nahoru, ale myslim ze vsichni nakonec pres 14. O to vetsi respekt jakym casem to Kolikac pred par lety dal, protoze ja to jel dnes naplno! Nahore mensi pauza nez vsichni dorazi a klesame do Litomeric. HonzaB ma defekt, ale vse je rekordne rychle opraveno. Konecne je sucho, teplo sice moc neni, ale je prijemne.

Usek k Praze zdarne pokracuje a ruku v ruce s tim mi postupne ubyvaji sily. Teren je prevazne mirne do kopce, fouka proti a kdyz se konecne taky na chvili objevim na spici, tak to zadarmo neni. Nastesti to Vlada vidi stejne a tak tam nejsme dele nez by se sluselo. Jidlo podezrele dochazi a zjistuji ze jsem si toho asi mel vzit vic, ale znate to, roviny v Polabi jsou prece zadarmo. Kdyz se priblizime k Praze, citim se napul prosity a soude dle konverzace ostatnich na tom nikdo neni lepe, pry ze grepova barva je vic nez oranzova? To by chtelo delsi diskusi. Ale tak to ma byt, presne tohle jsou ty momenty, ktere jsou na tom nejlepsi! Objizdime Prahu, je treba davat pozor na auta, semafory, kocarky a tak ruzne. Kolo mam zaspinene, to je dan za dvoukilo na zacatku brezna. Jizo podruhe je tu, zjistuji ze uz i sem dorazil stavebni boom a vznikaji tu nove byty. Ze bych si jeden poridil abych to mel na srazy blizko? Loucime se a kazdy miri domu. Ja ovsem jeste ne, tradice veli sjet k Vltave. To se mi hodi, protoze nakonec km vychazeji tak, ze bych tam stejne musel abych najel vzdalenost, kterou jsem si pro dnesek vyhodnotil jako uspokojujici. Prvni co doma udelam je, ze si dam horkou vanu a snim jablko jeste pred napsanim reportu, to je jenom potvrzeni toho, ze clovek musi nakladat s energii obezretne. Secteno podtrzeno, bylo to dnes se vsim vsudy, byla to parada! Diky vsem a tesim se zase nekdy priste!

Kolíkáč – Propocený pyžamo

Ve 3 ráno propocený pyžamo, noha vibruje v nervózním rytmu. V hlavě myšlenky, jak volám odvoz anebo v Lovo nastupuji do vlaku. Dvoukilo do Ústí. Ráno o noze po dlouhé době nevím, že by zabralo to včerejší plavání a masáž zad?
Stejně ale každé šlápnutí prožívám s pocitem, kde mě zase něco píchne. Kumpáni se slezli zase velkolepě a v té pravé wobjížděcí náladě to neskutečně utíká. Cedule Lito 10 km a já jedu na špici s Vláďou v družném rozhovoru o alpských velikánech. Je stále vlhko, a tak vepředu jen zástěrky. Měl bych vystřídat, vím, že plácám energií, ale když se tak dobře a bezstarostně šlape. JendaB mě nazval absentérem a má recht, vždyť jsem poslední 3 víkendy newobjížděl. Ještě grupu protáhneme přes most do Lovo a pak se zašít nakonec megabalíku, kde se nemusí hrábnout. Hulisova a Daffyho parta je tu, do Ústí nás valí hodně přes 20 hlav. Tohle chceš, tohle je pravá silniční cyklistika. Na tradiční foto se Střekovem to chce panoramatické foto, na normální fotku se nevejdeme.
Pumpa přetéká přes okraj, kola obložila zvenku všechny regály a zdi, pěkně jsme ji zateplili jak polystyrenem . Ještě kilo domů a já se zatím cítím v pohodě. A teď hurá na Sebuzín. Slíbil jsem si, že to vyjedu s červenou lucernou, chci to wobjet až do vany bez nějakých zásadních problémů. Ale stejně červík začíná hlodat…
Všechny ty vzpomínky od roku 2013 se honí v hlavě, sundávám rukavice, rozepínám dres a házím tam kašpara. V těle se rozhořel závodní oheň, zdravý rozum zůstal dole u řeky. Vylítnout úvodní stojku a letět vstříc vrcholu s pohledem na prázdný asfalt. Za chvíli je tu Kanaďan a bláhově si myslí, že ho háknu až nahoru. Kdepak, po chvíli si vystupuji a posílám ho samotného na zteč. Stejně tak Snílka a Čespu, tohle je jiná liga. Martin-O na zimáku je tu a bohužel ani na něj nemám. Tak kdo další? Vláďa doveze Turistu a Kapra, tak tohle už musím! Cíl splněn, tradičně s Kaprem za ramena si popřát skvělou sezónu. Až teď zjišťuji, že jsem totálně zpocen. HonzaB defektí ve sjezdu do Litoměřic, tak se ještě pokochat z té výšky krásným výhledem.
Čekal jsem, že oschnu, ale nějak to nejde vyvětrat, jelikož tempo neupadá a od Terezína do Veltrus trpím jako zvíře. Nechápu, jak to dávala Ivča a že se neozvalo moc, parádní výkon! Já jen sklonit hlavu mezi řídítka a točit a točit. Pan vrchní ke mně přišel a nechce odejít. Nechci furt zaplatit, a tak mi za Veltrusy posílá křeče do obou stehen. Huaaa to jsou stavy, na budíku jen údaj, kolik je to do vany, termoska chrastí a zachraňuje mě Kapr hlty z bidonu a pak Ivča celým bidonem. Děkuji moc!
Tělo se vzpamatovalo a užívám si poslední kilometry v závětří. Znovu a znovu si uvědomuji, jak je skupina všemocná a zase mě dokázala dopravit domů, děkuji moc kamarádi, bylo to pro mě velký!

Trosky

Kolíkáč – Kouzelná vana

Ta vana je kouzelná. Sprchový kout bych nechtěl. Zase tam ležím, jak mrtvá ryba, dokud nevychladne vařící voda a pára nepřestane stoupat k bodovkám. V hlavě wobjížděcí oranžový červ a znovu a znovu hákuji ten rozjetý vlak. Zase bych bez něj nevyjel. Dnes to bylo velekruté, díky mrazivému vichru. Hnus, že by psa nevyhnal. Jednice měly převahu a blatníky zle škodily. Především mým nohám.
Na kruháku HonzaB, který chce letos wobjížděcí "Korunu Himaláje". Do Koloděj v rozvážném tempu, ten ledový vítr mi vůbec nedělá dobře. Zvolil jsem větrací variantu hadrů a k tomu noviny na hruď. U kostela Radim S. a Martin-O. Oba na jednicích, tak nám to potáhnou do Brodu. Tam se sešikovat pro tradiční fotku před Auto-Moto, pro Trosky přejmenováno na L’Auto-Vélo!
Valíme do Nymburka ke kašně na bočáku, hezky si zorganizovat jednice na tu správnou stranu. Kašna doplňuje soupravu o další vagónky a pod zataženou oblohou ve štiplavém vichru si to šněrujeme na sever. Žába si dává intervaly a vyprovokuje Čespu a Daffyho. Se mnou to ani nehne, strašák z minulého týdne, když jsem kolaboval ke konci, je stále v hlavě. Čespa díky tomu vše krásně zvěčňuje do naší obrázkové kroniky, díky moc! Je úžasné sledovat ty nablýskaná aero kola a mít pod sebou zaflákanýho orezlýho zimáka. Vítěz UAC Míra H. ještě vyžene o pár desítek tisíc hodnotu materiálu v tomto vláčku. Stále se cítím nějak nekomfortně, buď je mi vedro anebo zima, když to foukne. Kolem Dolního Bousova to ale fouká parádně do zad a letíme jako o závod.
Za Sobotkou na první prémii hezky do tabáku s Oťasem. Pěkně si to náš junior dává. Má sice karbon pod sebou, ale ověsil ho blatníky, které mu musí dělat slušné plachty. Stoupání se nám zahryzlo do nohou a do hlavy vstoupila spásonosná myšlenka to wohnout bez Trosek v Mladějově směr all-inclusive areál Český Brod. Cukrárna Rožďalovice se ale nesměla vynechat. Ta pomohla, v příjemném pokecu s Oťasem počkat na rozlítanou wattovou smečku. Tohle asi cukrárna dlouho nezažila, obsadili jsme ji do posledního místečka a naplnili bujarou atmosférou. Vždyť si to zaslouží, taková kvalita, za takový ceny, to už se u nás moc nevidí!
A pak si to všichni prásknout do Brodu. Cestou tam zástěrky jely levou lajnu a nazpět zase pravou. Tohle skvěle fungovalo, skvělý protivětrný štít, děkujeme kluci, jinak se tam snad motám ještě teď. Areál Brod znovu chytnul za srdce, co pro nás připravili. Lukulské hody hadr! Škoda, že to nebylo i s ubytkem Tyhle pošvihové tiskovky se nedají ničemu vyrovnat.
A pak to domotat s JendouB na Jížo a furt si vychvalovat, jak nás tyhle zimní výpravy baví. A díky nim stále žít sen, že se ještě někdy s vámi svezu v závodním kvapíku. Díky všem, když šlapu, tak žiju!

Za jazykovými skvosty

Hurá na Ještěd

Velikonoční jízda Praha-Doksy

Rytířov

Dreamer – Rytirov na velkou

Vrchol sezony je tu, po soustredeni na Jizni Morave prichazi legendarni Rytirov. Letos opet ve skoro letnim havu, co vice si prat? Snad jen kdyby clovek nemusel vstavat v 5:30, aby po seste hodine byl jiz v sedle a miril na kruhak na Jizu. Kolikac, HonzaB a prekvapeni Nemi, tak to nebude o pekne spice nouze. Vyrazime za pomerne chladneho pocasi kolem 10st, vsichni namazani od hlavy k pate hrejivkou a opalovacim kremem. Ja radeji i vestu, navleky i dlouhe rukavice. Ono se to hodi, zadne velke teplo neni do cca 9h. Zvlast kdyz jedeme chladnym udolim smerem na severozapad. Pridavaji se ostatni, Bobek na spici tvrdi muziku, Mr. Tired neni vubec unaveny, celkem je nas kolem deseti rytiru. Prvni vetsi zastavka na benzince v Novem Boru, davame kafe a prvni parky v rohliku. Otepluje se a nalada stoupa, zvlastne kdyz konecne uspesne prejedeme rozbity usek Kokorinskem.

Ja se taky obcas dostanu na spic, ale vsichni vali paradne, takze cesta zdarne ubiha. Konecne Nemecko a brutalni stojka na vyhlidky na louky z nejakeho filmu od Tarantina. Skupinove foceni a jedeme dal. Hlavne jist, pit, protoze kdyz nemyslis, zaplatis. Decin je tu a druha velka pauza v Bille. Dobra volba, davam makovou buchtu a focacciu a k tomu pepsi colu. Opalujeme se na slunci vice nez 20min a sbirame sily na kopec na Rytirov. Letos z jine strany, kterou nikdo moc nezna. Navrhuji ze nepojedu, ale kdyz za to dole trochu vezme Nemi s Hulisem, no tak co mi zbyva? Jedu si svoje abych je mel na dohled a jak se kopec zacne utahovat, postupne kluky dojizdim. Na velkou, presne jako na Rouvy. 52x32 si notuje s 12%, trochu prislapnu a za chvili za mnou nikdo. Jedu slusne watty az nahoru, pak je prudsi sjezd a posledni stoupavy usek. Nemi za mnou na dohled, to by byl super maratonec, do kopce skoro jako ja a po rovine tempo jednou tak lepsi, s tim se da udelat dira do sveta.

Cekame nahore na zbytek, opet foto, jeste jedna stojka a konecne zacneme padat zpet do Polabi. Brutalne rozbity sjezd, kde i pres bezduse radsi jedu krokem, skoda zkazit si vylet. Zformujeme se, skoro nikdo nema vetsi krizi, takze za chvili jsme ve Steti a na pumpe v Melniku. Druhy parek v rohliku v akci s colou, ale radeji se nezdrzujeme dele nez je nutne, protoze vecer se milovymi kroky blizi. Tocime kolotoc na rovine, cvrcci nejsou skoro slyset, co se na Jizni Morave naucis, dnes jako kdyz najdes. Postupne se loucime s ostatnimi a na Jizo skoro za tmy dojizidime opet ve ctyrech. Tradicne sjedu k Vltave a dotocim i pro me neskutecnych 350 km v pulce dubna. Cira radost od usvitu do soumraku, diky vsem kdo jste k tomu dnes prispeli!

Hulis – Pro ten pocit

Jet švih jako je Rytířov tak před 5-7 lety asi by to pro mě vypadalo úplně jinak. Celý švih bych pojal jinak, stejně tak jako první ročníky El Classika nebo Trosek. Kdy jsem byl výkonnostně někde trošku jinde a chtěl se všema závodit. Kdy jsem několik dní před švihem sledoval, kdo je k akci kliklej a s kým budu závodit. Koho zaříznu, kdo zařízne mě a tunelově se soustředil na ten jeden (při Ústí Sebuzín) nebo víc kopců na Troskách nebo kdekoli jinde…Moc se neukazovat na špici a šetřit síly… Holt mladej nevybouřenej závoďák, kterej mimochodem nikdy nepatřil mezi největší střelce veleklubu jako jsou šlapky a asi už ani nikdy patřit nebude. Neboť jak nedávno napsal Daffy na fb v našem skupinovym chatu severských kolařů – amatérská cyklistika už neexistuje. Což bohužel začíná být pravda. Dřív stačilo nalítat pár kopců a intenzit a člověk byl schopnej rozvěsit koloděje, sbírat KOMy a jezdit závody jakš takš s čelem… Dneska mi příjde, že každej kdo jezdí a závodí, je minimálně milionář s TOP výbavou a neomezenym volnym časem. Všichni za zimu alespoň 2x v teple, každý řeší, co, kde a kdy jí. Řeší každý watt, jak trénovat a kdy trénovat… Což se s pojmem amatérská cyklistika dle mě úplně neztotožňuje. Pod tímto pojmem si představím člověka, co po práci sedne na kolo, dá si svojí porci kilometrů a s kamarády to někde na zahrádce zaleje pár pivkama a podtrhne nějakou nezdravou prasárnou, což mimochodem dodržuji do puntíku. A taky to tak vypadá s mojí výkonností – ztracena někde v propadlišti dějin. O to víc si za poslední cca 1,5 rok, kdy jsem toho moc neodzávodil užívám všechny tyhle společný mejdany. Bohužel jich není moc, ale i to málo za to stojí. Sebrat se brzo ráno, vyhecovat a přemluvit kámoše, aby se mnou jeli jen tak do Ústí pozdravit tým… Jít tomu štěstíčku trošku naproti a držet naživu Trosky, i když nevím, jestli to přežiju a ujedu. O nějakym závodění nemůže být ani řeč.. … No a když v kalendáři vidím Rytířov, na který vede trase kolem baráku, a mám možnost jet, není nad čím přemýšlet…

V sobotu ráno mám spoustu času – plánovaný výjezd naproti ostatním je okolo 10h nebo spíš lehce po. Při snídani se mě Bětka ptá, jestli z toho nejsem nervózní? Tak se jí ptám a z čeho jako? Vždyť to není závod, ale vyjížďka se super partou, kde není o hlášky a srandu nouze. Odpoví mi: „no třeba z tý dálky, to já z toho běhu trošku nesvá jsem“. Je domluvená se spolužačkou z Ústí, že tam dorazí a dají si víkendovou výzvu – 10km běh. Proto jsem ten den končil v Ústí. Podívám se na ní a říkám, že já jsem naprosto v klidu, budu mít v nohách sotva půlku toho co pražáci… Po snídani namíchám ionťáky, kontroluju teploměr a váhám v čem jet. Je něco přes 16C, krátký/krátký musí stačit. Vylezu před barák a zjištuji, že poměrně dost fouká, takže radši volím triko s dlouhym pod dres. Snad se přes den nebudu moc vařit. Dle plánu po 10h vyrážím směr Nový Bor. Na sraz jedu volně, protože moc dobře vím, co všechno nás bude čekat, což by moje nohy s tím minimálním nájezdem nemusely přežít… Na parkoviště nad Polevskem přijíždím něco okolo 11:15 – všude mraky aut a lidí. Tak zastavuji, dávám banán, první horalčičku a sleduji co se zde děje. Zrovna se tu koná nějaký cross běh, takže chvilku koukám na dobíhající a pak už se mi sjíždět do Boru nechce. Stejně tu musí ostatní každou chvilkou být. A taky, že jo – vidím první wobjížděče nořící se z podkopce, tak připravuji mobil na pár průjezdových fotek. Skáču na kolo a valím za skupinou. Jelikož to tady mám naježděný tak ve sjezdu skáčů pár lidí a dole ve Falkově se se všemi zdravíme. Hned točíme levou a čeká mě první stojka v balíku. Bobek kousek poodjíždí, tak si přišlápnu, abych se mu začal přibližovat. V háku si vezu Nemiho – budík mi málo kdy hlásí míň než 350W. Tak se kluků ptám, jestli jim někdo řekl, že je čeká přes 300km. Že podle toho ty kopce moc rozumně nejezdí… Odpověď více méně žádná, jen takové úsmání se… Než nás docvaknou ostatní, prohodíme pár slov s Bobkem. Valíme dolu na Chřibskou, kde ostatní poleká zákaz vjezdu. Dávám skupině zelenou, že se to dá v pohodě projet. Po tomto úseku se rovnáme do dvojic, kde lezu na špici s Kolíkáčem. V místních vodách přeci nemůžu jet vzadu… Pokračujeme údolíčkem na Doubice, Kyjov a Vlčí horu, kde s Kolíkáčem vzpomínáme na závod Pekelnými lesy, kde mě společně s Lukem vyklepali a nechali za sebou. Kde vznikly nevyřízené účty, které jsem si s nimi chtěl srovnat o 2 týdny později na ještě starém dobrém Sázaváku přes Dojetřice. Nechápu jak, ale klaplo to a já to vydržel s čelem (stejně jako teď i po Lesech jsem byl v depresi, jak mám mrtvý a bídný nohy, takže uvidíme. Třeba to závodní rozpoložení ještě do letošního Sázaváku dorazí, ale moc v to nevěřím)… Neuvěřitelný, jak hluboko se tyhle vzpomínky vryjí do paměti, že na to člověk vzpomíná, jak kdyby se to jelo minulý víkend… Letíme dál ve sjezdu do Brtníků, kde nás bude čekat další jeden z těch prudších kopečků. Zrovna okolo nejprudší pasáže stojí dodávka na blikačkách a Kolíkáč vtipkuje, že tohle ani doprovodný vozidla nevyjedou… Nahoře volněji než se posjíždíme, skupina si začíná libovat a užívat místní silničky a povrch. Odpovídám, že ne vždycky to tu bylo takhle, že za posledních pár let se tu udělalo spousty a spousty nových asfaltů. Bobek a Nemi jedou neskutečně, pořád vepředu – občas se k nim zkouším přidat, zablbnout si a strávit nějaký čas na špici. Přejíždíme hranice do Sebnitz, kde je menší zádrhel kudy vlastně jet. Jsem tázán na cestu, ale já do Bad Schandau jezdím jinudy a nevím, kudy chce skupina jet, abychom dojeli na tarantinovi louky. Takže zde se nechám vést skupinkou. První stojka na kostkách pohromadě, kousíček uličkama a následuje druhá stojka, kde o kousek odjíždíme s Bobkem. K výjezdu na hlavní, kde pak následně zvolňujeme, je to jen kousek, takže není problém tam poslat 600W. Na horizontu je prašné odpočívadlo, kde se sjíždíme a dáváme společnou fotku, kterou nám udělá kolemjdoucí němka. Prozatím byl toto na delší dobu poslední brdek. Následuje klesání přes uzavřenou silnici do Bad Schandau, kde se jede lajna a pěkné tempíčko… Bobek jedoucí za mnou asi vidí, jak čumím všude kolem a užívám si každý metr a praví: „Hulis, to je paráda co?“ nebo něco v tom smyslu. Po pár km a příjezdu do města, když se opět zcukneme do dvojic mu konečně odpovídám, že jo. Že je to neskutečná paráda se takhle sklouznout, že povětšinou jezdím sám nebo max. ve dvojici s kámošem. Přejíždíme řeku a sjíždíme na cyklostezku, kde nás občas přibrzdí nějací chodci, pomalejší cyklisti, odvodňovací kanálky nebo brody. Kousek za městem stavíme na další foto, a jelikož nemám oranže dres, nabízím se, že to blejsknu já. První půlka skupiny už se asi těší na občerstvovačku v Děčíně a vyjíždí dřív než zbytek. Pár km jedeme rozděleni a já jedu špic v opozdilecké půlce. Po chvilce mě zkouší střídat Kolíkáč, ale poměrně brzo se opět schovává s pokynem, abych to docvakl. Vracím se tedy na špici, chytnu oblouky a rozjíždím stíhací jízdu. Zanedlouho jsme pohromadě a to už nás skoro vítá Děčín. Přepadneme místí Billu, kde toho do sebe asi posílám víc než bych měl (hlavně pití). Už je pěkný teplo, takže svlíkám triko s dlouhym rukávem, což Kolíkáč nemůže nechat bez povšimnutí a ptá se mě, jestli jsem náhodou nepřibral… (ano, hlásám to celou zimu a to jsem rád, že jste mě neviděli někdy kolem Trosek, kdy jsem měl ještě tak o 2,5kg víc)… Prý ať si stoupnu vedle Nemiho, který má asi tak o 10kg míň s hláškou, že tohle jsou naši leadeři… No, naštěstí jsem žádný leader nikdy nebyl, viz. úvod, takže jsem v klidu… Rychle se zpátky oblíknout, schovat pupek a může se vyrazit. Po odjezdu je mi poměrně těžko a furt se mi vrací a krkám ty sladký patoky jako je BigShock, Cola atd. atd.. Za městem další odlehčovací pauza, kde se všichni ujišťují, že se kopec pojede volně… Začínáme pomalu stoupat. V mírné přípravě prohodím pár slov s Dreamerem než tam pošleme ostrou pravou, kde to teprve všechno začne. Hned v úvodu kousek odskakuje Nemi, ve skupině se řve: „nenechte ho odjet“ tak rychle lepím díru. Chvilku jedu v háku a pak ještě zrychluji a o nějaký ten metřík Nemimu odjíždím. Dreamer, který hlásil, že závodit už nemusí a pojede v klidu, tohle ale určitě nemůže přehlížet. Takže za chvilku je u Nemiho. Já vepředu vydržím jen chvilku, než začnu tuhnout, holt zatím jsem těch kopců a intenzit moc nenajezdil. Takže je jasný, že 6km kopec s cca 350W prostě nemůžu přežít. Když se stoupání ještě víc utáhne, tak kufruji, kolem mě se prožene Dreamer jedoucí na velkou a záhy mě skáče i Nemi. Po chvilce předemnou i za mnou prázdno, takže už se snažím jet více méně v klidu. Přejíždím horizont, kde byla vidět horší cesta doprava. Rytířov je pro mě premiéra, takže nevím, kde přesně je a jaká k němu vede cesta. Sjíždím do Lesné a stále se otáčím, jestli někdo jede, pořád nikde nikdo, tak se dole otáčím a jedu zpátky nahoru. Kousek před horizontem vidím sjíždět ostatní, takže opět otočka a ve skupině zase dolu… Kopec a metry up navíc se před sezonou určitě neztratí…. Nahoře další a zároveň poslední foto. HonzaB to vede, aby někdo nejel dle navigace přímo k Rytířovu, který jsme nakonec vynechali. Ještě jedna stojka do Příbrami, kde následně lezu na špic a rozjíždím vostrý tempo přes 50km/h. Je to tu po rovině nebo mírně z kopce, takže to jde, ale dávám si… Pobídku přijali Bobek, HonzaB a Nemi, který mi po chvilce střídá. Zkontroluju situaci za náma, že jsme odjetý a opět přebírám režii na špici. Dovážim naší čtveřici do Verneřic, kde všichni kufrujeme a v následnym brdku „čekáme“ na ostatní. Je potřeba se vydejchat, jel jsem tu s větší intenzitou než kopec k Rytířovu… Za vesničkou poslední společná pauza, kde se se všemi loučím a valím na Lovečkovice a pak padákem zpátky k vodě a na Ústí… Ve sjezdu ještě dobrý, ale posledních pár km proti větru mi dává slušný záseky do stehen a já už cítím náběhy na křeče… Hodně zvolňuji a zkouším to roztočit, což se na rovince podél vody docela daří. Horší situace nastává v Ústí, kde mě čeká poslední kopec, ve kterém už bohužel musím na chvilku zastavit. Náznaky už byly víc než alarmující. Naštěstí to dobře dopadlo a křeče se nedostavily. Po dojetí mi garmin hlásí 166km s cca 2500m up s čímž jsem víc než spokojenej. Dnes bych asi nedal ani o kilometr navíc a o to víc smekám před váma, co za počin jste dokázali. Neuvěřitelný čísla pro mě z říše snů. Ale jednou bych si to tříkilo chtěl taky splnit a odškrtnout…

Sobotní den pro mě byl premiéra s velkym P ve skvělé společnosti. Prostě si jen tak sednou na kolo, jet a bavit se tím. Pro ten pocit radosti, bez nějakých cílů, plánů a taktik, jak, kde a koho obložit v kopci. Neřešit kdy a kde na koho výjde špice, prostě tam padnout a potáhnout skupinu i když za to člověk občas zaplatí… Nebejt nasranej a v depresích, když to zrovna nejede a v kopcích to odjíždí… Tenhle rok i přes kila navíc a žádnou formu, mě to na tom kole sakra baví, takže kdo ví… Třeba se to opět zlomí a začnu nějak víc závodit. Každopádně veledíky všem sobotním aktérům… Nemělo to chybu.

Kolíkáč – Wobjížděcí klenot!

Rozpohybovat klávesnici a vrhnout obsah myšlenek do jedniček a nul. Zaznamenat si ty euforické pocity na horší chvíle. Rytířov. Od založení této akce, od roku 2012 jsem nevynechal. Už těch akcí bez přerušené účasti není mnoho, mé trouchnivějící tělo si žádá občas klid . Moc jsem nevěřil, že Rytířov letos dám celý. HonzaB chtěl Sasko a Bobek si za mrazivého únorového večera otevřel u krbu sedmičku a pořádně se rozmáchl. 325 kilometrů z Jíža anebo s Láskou k Sasku. Sukes plánuje autem do Úštěku a dát jen tu nejhezčí část. Jo, to mi přijde schůdné…
Sobotní ráno v 6:30 na kruháku na kraji velkoměsta, teplota 9 stupňů, pocitově 6. Nohy oholené a holé, namazané hřejivkou, nahoře jen dlouhý dres přes krátký, žádné spodní triko, žádné rukavice. Nechci tahat ani gram navíc, vždyť jsem včera holil i podpaždí a na kroužku od klíčů, které beru s sebou, sundával klíče, které nepotřebuji. Slunce vylezlo, ale nehřeje. Wobjížděcí kumpáni ze soustředění jsou tu. Jsme ve stejné sestavě jako do Znojma, Dreamer, HonzaB a Nemi. Zahřívám se pocitem, že ten velkofilm z minulého týdne má další pokračovaní. Moc si nevěřím, že to celé dám, ale manželka mi řekla jeď, kdyžtak pro Tebe přijedu. Mám ji moc rád. Už se dávno smířila s tím, že bez kola chřadnu…
Do Mírovic ruce promrzlé, na kolena raději nesahám, ale nějaké nepříjemné pocity vůbec nepociťuji, vše přebíjí napětí, jak to všechno dnes dopadne. Místo před kapličkou se začíná zaplňovat. Bobek, Alf, Mr.Tired s Radkem N. a piit79. Do toho kolem nás krouží elektrický Sergei a hledá místo na parking. JendaB se ujal role pana ředitele zájezdu a jde mu to od ruky, teda jako tradičně od huby: „Abfáááhrt!“ Tak dnes to tedy sedí
Tak hurá na Kokořínsko, tam se začneme kochat jarní přírodou. Tu nádheru vůkol nám trochu kazí asfaltový povrch, který je dost hrbatý a děravý. Ani za Dubou se to moc nelepší a docela nadávám a s láskou vzpomínám na rakouské silničky anebo i na cestu do Znojma a ze Znojma, kde bylo jen málo rozbitých úseků. Projet Českou Lípou a těšit se na slibovanou pumpu v Novém Boru. Jsme tu načas před 11 h., Hulis by neměl dlouho čekat. Hlavně dobře jíst a pít, dnes to bude dlouhý, hlásí ředitel výletu a pravdu dí. Takže dávám pro sichr menu s párkem a energeťákem. Teď začnou totiž pořádný kopce.
Polevsko a hned za ním pomníček herce Tomáše Holého, který tady tragicky zahynul v autě. Slušná stojka nahoru, kde již čeká Hulis a fotí. Začíná totální cyklistika po skvělých asfaltech fantastickou přírodou. Něco i poznávám z minulých výletů anebo ze závodu Pekelnými lesy, třeba tu závěrečnou stojku do cíle. Na špici stále operuje neúnavný Nemi s Bobkem, já tam občas vlezu na horizontu a zkouším to rozpohybovat po rovině a z kopce, ty karbonový kola jedou ve vyšších rychlostech fakt úžasně!
Menší problémy začíná mít piit79, ale srdnatě bojuje, aby vždy zapadl do háku a do skupiny. Mikulášovice a Vilémov, to mi do hlavy pumpuje vzpomínky na vysokou školu, kdy jsme tady zažili jeden pěkný mejdan. A ten zažívám i teď, jen si odškrtávat z programu body, které máme již za sebou. Jsme v Německu, HonzaB chce louky, kde se natáčeli Hanebný pancharti, ale vede k nim neskutečná stojka. Nohy dostávají pořádný zářez, ale odměnou je společné foto a zařváni si do těch panoramat "Au Revoir, Shosanna!"
Letíme k Labi, tady se skvělým způsobem do toho vloží Radek N., který vleze na špic, naloží si grupu na záda a odveze ji až do Bad Schandau. Docela jsem nechápal, že za to nezaplatil, chvilku před ním jsme na té špici totiž byl a ten protivítr mi jasně naznačil, ať raději rychle zalezu, jinak jedu vlakem již z Německa. Přestává mi to chutnat, cpu do sebe veškeré zadní kapsy a dopíjím bidony. 185 kilometr, jsem slušně na odpis a na budíku svítí 140 km do vany. No to bude ještě hodně zajímavé…
Přejeli jsme náš, tedy teď již německý veletok a po cyklostezce okolo železniční tratě to valíme na Děčín. Necítím se vůbec komfortně, letět po cyklostezce v lajně kolem 35-40km/h., to není zrovna dobrý nápad. Příště musíme po silnici, ta je pro nás. Jediným plusem je, že vidíme krásně druhý břeh, který je tvořen romantickými skálami. Konečně Děčín, zase přejet řeku a vybrakovat Billu. Náměstí je naše, jo přijela cyklistická pouť! Piit79 kupuje jízdenku do vlaku, tohle se cení, odhadnout svoje síly, jel jsi parádně!
Kolem Ploučnice pomalu nahoru, abychom to pak ohnuli doprava směr Rytířov. No pěkné stoupání na Velkou Veleň, a koukám, že jsem ho již jel před pár lety. Výkonnostními soukmenovci jsou mi HonzaB a Bobek, trochu jsem se energeticky zase srovnal a nohy překvapivě jedou v rámci možností. Dreamer, Nemi a Hulis bojují vepředu, ale největší borec je u mě Sergei, který to jede na 39x25 a to je furt přes 10%! To je šílenec! Nahoře kochačka výhledy a focení se s Bukovou Horou a především Rytířovem, kam z časových důvodů ke kašně letos nejedeme. Ono to stačí i tak, ta stojka do Rychnova zase žere pořádný litry paliva. Nejvyšší bod trasy 618 metrů nad mořem, sjet do Verneřic a ještě jeden výhup kolem fotbalového svatostánku, kde vyrůstal Šmíca.
Hulis se loučí, grupa podle navigace děsivě rozmláceným sjezdem do Brusova a Držovic, tohle mi sebralo snad více sil, než ta stojka do Rychnova… Pak neobvyklou trasou z Úštěku do Štětí, ale ani tady ten asfalt moc kvality neměl. Konečně Mělník, to už je velká euforie, mejdan vrcholí a je to velké wobjížděcí grande finále. Tady se zjevím zase snad až v lednu 2025.
Někteří si zapisují do deníčků svoje denní rekordy v počtu kilometrů, přes 300 za den, to už je pořádná porce. Budíky pípají, že mají vybité baterie a já na Čerňáku už vím, že to dám a lezu konečně na delší špic. Skvělý pocity, když po 11 hodinách v sedle ještě nohy táhnou! Kruhák Jižňák a poslední foto v padající tmě. To, co začalo minulý čtvrtek, ten velký objížděcí příběh je u konce. 13. dne v měsíci a mít přes 1300 km, tohle je pro mě sen. A navíc to byly skvělý kilometry po krásách naší vlasti, ale i po sousedních zemích ve skvělém počasí a ve skvělé společnosti. Děkuji všem za špice, bez vás bych se válel s pivem a s ovladačem na kanapi! Děkuji kamarádi!
Rytířov 2024 vešel nezapomenutelně do orange dějin. Wobjížděcí klenot jsme vyleštili k dokonalosti. V tohle jsem už nevěřil, že s vámi mohu zažít. Jsem sice zmlácený jak bejsbolkou, ale kudla tohle stálo za to! Vzdali jsme hold všem ultras wobjížděčům.
PS
Famózní výkony mých starších kolegů, Sergei a Mr.Tired mi dávají naději, že to snad ještě někdy s vámi dám!

Mr.Tired – Hlavně jezte a pijte!

Hřejivka příjemně pálí a já ukrájím první kilometry v chladném ránu. Na dnešní den jsem s respektem natěšený. Kapličku v Mírovicích necháváme za zády, formujeme se dvojic a jdeme na to, Nemi, Bobek, Kolíkáč, HonzaB, Alf, Sergei, RadekN a Piit79.
Sluhy, Mratín, Kostelec těch vesnic, městeček a měst bude dnes hodně a někde v dáli čeká Rytířov středobod celé jízdy. Tempo je od začátku svižné, první prostatickou zastávkou zkrápíme okraj Všetat. Heslem dne se stává Honzova věta: "Hlavně jezte a pijte to je základ!" Má pravdu, protože, jak to jednou posereš, není cesta zpět.
První brdek nás vítá v Liblicích, rychlým sjezdem se dostáváme do údolí Kokořína. Další cévkovací zastávka. Údolí až na křižovatku za Blatečkama jedu s Radkem špic a tak si říkám, že to není úplně ono. Od Ráje je silnice po křižovatku rozbitá, ale ukrutně stejně ukrutně nadáváme. Pak nastává rychlý krátký sjezd směr Dubá, kvalitní asfalt se opět mění na řešeto. Tady se jede! Chvilku přemýšlím, kdy jsem se registroval na závod. Další brdek a čůrací pauza nás zklidňuje. "Hlavně jezte a pijte." Dubá, Zahrádky a Sosnová, kde nám v křižovatce vchází do cesty borec a mává, abychom zastavili. No ono se z padesátky moc na dvaceti metrech zastavit nedá. Naštěstí řidič traktoru situaci vyhodnotil lépe než jeho pomocník a na hlavní silnici nevyjel. Proběhla lehká slovní přestřelka, která mizela za našimi zadními koly. Česká Lípa, Nový Bor a první zastávka na benzínce. "Hlavně jezte a pijte to je základ." Polevsko, zastavujeme u pomníčku Tomáše Holého a valíme dál, na kopci nás čeká Hulis. Rychlý sjezd, Kytlice, stojka jako prase na budíku se objevují dvojciferná čísla sjezd, kopec, sjezd. Tady nějak přestávám vnímat realitu a přepínám na autopilota, okolí ubíhá jak za sklem autobusu. V pozvolném stoupání ztrácím kontakt se skupinou, ale Radek mě naštěstí dotáhl zpátky, právě včas, před sjezdem do Německa. V městečku Sebnic krátká vyprazdňovací. "Hlavně jezte a pijte to je základ." Dostávám se do reality. No a nyní ty louky z filmové scény Tarantinových Hanebných panchartů a taky se tam někdo z kluků před lety líbal, no to už za to stojí, vyjet se podívat. První stojka dobrá je krátká. Úzkou uličkou po kostkách furt dobrý, další stojka je brutoš au au. Za sebou slyším "No ty vole!!!" Jsme nahoře. "Hlavně jezte a pijte to je základ." tuto větu ještě rozvíjí Kolíkáč: "Do kopce pomalu, po rovinách a z kopce rychle." Hromadné foto nám pořizuje jedna Němka. Další sjezd a uzavřena silnice, to nás nemůže zastavit. Špice jede Bobek, Nemi, Hulis, Kolíkáč a Radek ten taky popustí své watty do Bad Schandau. Za ním lajna srovnaná, jak kreditkou jenom ji šňupnout. Když nás v lese v protisměru míjí tramvaj, cítím, že ten matroš je opravdu kvalita!!! Bad Schandau, přejíždíme most přes Labe na cyklostezku, trochu záškub ve stehnu, to nechceš. Letíme, vítr nás tlačí do zad, Němci skáčou do trávy, brzdíme, zrychlujeme. Zastávka na foto, malá kolize při dobrzdění, Radek je na zemi naštěstí vše OK. Kolíkáč nadává, že cyklostezka je na prd. Po rozjezdu jsme se nějak rozdělili na dvě skupiny, ale Hulis nás dostává do kontaktu. Počítám, každý metr do Děčína bidony svítí červeně a žaludek i přes tyčinky a banán začíná oranžově blikat. Rozpálené náměstíčko před Billou je naší královskou hodovní síní. "Hlavně jezte a pijte to je základ." "Do kopce pomalu, po rovinách a z kopce rychle." Plánovaně nás opouští Piit79, jede na vlak. Nyní se začíná roztáčet kapitola stoupání na Rytířov. Hlavní silnice je kvalitní, pomalu ukrajujeme výškové metry, ostrá pravá na vedlejší, sjezd a kopec proti dává tušit, dřinu. Nemi, Hulis mizí Dreamer na velkou mizí taky, Bobek, Kolikáč a HonzaB jsou kousek před mým předním kolem, ale pomalu se vzdalují, za mnou Radek s bolavým kolenem a Sergei s převodem 39/25. Asi bych se v těch dvojciferných %% rozbrečel mít tímto osazené kolo. Je vedro, tečou ze mě potoky potu a pravé stehno začíná zase poškubávat, tohle mi ještě chybělo. První čekací stanice nad Lesnou s výhledem na Rytířov, čas letí a padá rozhodnutí, hromadné foto a ke kašně se nejede. Nikdo si nechce zasrat kufry od bláta. Krátký svižný sjezd a opět dvojciferné %%. Křižovatka na Verneřice a poslední vážné %%. Loučíme se s Hulisem. Směr Úštěk a rozsekané silnice na kaši, tak tudy už nikdy. Tempo určují Bobek s Nemim a HonzouB, ten mi potom pomáhá lepit díru. Sjezdem do Štětí a lehkým hupem nad Labe se dostáváme na rozjezdovou rampu k letu do Liběchova. Soukám do sebe tyčku, ale vůbec mi nechutná, žaludek začíná mírně protestovat, opět režim autopilot, magnetizuji zadní kolo Sergeie. Mělník, tradiční pumpa a párek v rohlíku, magnezie, kola, birel. "Hlavně jezte a pijte to je základ." "Do kopce pomalu, po rovinách a z kopce rychle." Tady tuším, že to uvisím, a když tak si křiknu móóc, když to stihnu . Bobek se loučí v Kostelci, Sergei a Radek ve Veleni já klukům děkuji v Satalicích. Sleduji pozorně komp 299,7.8.9. – 300 km. Tohle mi na budíku nikdy nesvítilo! Vítr v zádech mi pomáhá tlačit poslední tři kilometry po kvalitní silnici a já si je užívám. Zbitý, jak pes slézám z kola, vypínám comp. Borci, díky za neskutečnou jízdu, humor, pomoc a pohodu!!!

Nemi – Není čas pověsit tretry na hřebík

Letošní rok ve znamení dalšího skoku v cyklistice a spousty poprvé. Vstup do velkoklubu Vinohradské Šlapky a v únoru a březnu skoro každý týden překonávat dosavadní vzdálenostní rekordy. Před týdnem poprvé v Rakousku, teď poprvé v Německu. Když padlo Ústí se 242 km, proč nezkusit Rytířov?

Budíček v 5:00 hod., sraz v 6:30 hod. na kruháči na Jižňáku, účast stejná jako před týdnem na soustředění, více lidí se přidává v Mírovicích, HonzaB podle jmenovky na dresu jede dokonce dvakrát. V Modřanech skoro mrzne, ale s letní předpovědí na odpoledne se nelze příliš oblékat. Krásné okolí CHKO Kokořínsko bohužel nemůžeme příliš obdivovat, protože nelze spustit oči ze silnice při slalomu mezi dírami, na které jsou i nově obuté bezduše 28 mm slabé. Odměnou je NP České Švýcarsko, kde se k nám připojil Hulis. Na pokyn trenéra „Nenech ho ujet!“ se střídavě s Hulisem a Bobkem škádlíme na místních kopečkách. Po průjezdu množstvím brodů na cyklostezce podél Labe jsem zablácený od hlavy k patě, ale překvapeně šťastný, že už jsme za půlkou a pořád se jede dobře.

V Malé Veleni přichází vrchařská prémie, kterou má opět v kapse favorit Dreamer. Ale nedám mu to zadarmo, jedu svoje tempo, stejně jako on. Co taky jiného, když máme přes 200 km v nohách a přes dalších 100 km domů. Mám radost, když vidím, jak se Dreamer co chvíli otáčí a kontroluje, že jsem dostatečně daleko.

Kolíkáč na pumpách sundává tretry, jako by je chtěl pověsit na hřebík, ale v Praze kvapí na špic, aby mu nevystydla večeře. Postupně se loučíme s kolegy a se setměním dorážíme na kruháč ve stejném počtu, jako jsme vyrazili. Bylo to krásné a kupodivu to ani nebolelo, protože Žába tentokrát naproti nepřijel. Kolem komína ještě zaokrouhluji kilometráž na 350. Manželka hlásí, že mě už nahradil nějaký jiný pán, ale domů jsem se ještě dostal. Nicméně tak dlouhý opušťák se do manželčiny atestace již neodvážím žádat.

Sázavák

Grep – Slepá mapa ve východním bloku

Sázavák, jelikož nejsem úplně závodní typ a v oboru nemám takový přehled, tak mi trvalo dlouho, než jsem pochopil, že se nejedná o Posázaví. Posázaví jsem už jednou jel musím uznat, že kopci se vyrovná Křivoklátsku, které je spíše můj lovný revír.
Jelikož propozice zněli jako něco, co bych mohl přežít, jsem začal o startu uvažovat.
V sobotu ráno jsem splnil manželské povinnosti (čti, umyl okna v půl bytě) a dovolil si zažádat o opušťák a 100,- odměnu za pěkně vyleštěné parapety. Více než hodina na přímém slunci s IRONEM v ruce mi jasně napověděla, že dnes italská móda povoluje krátký-krátký o proti předchozím norským dnům.
Cesta na start, do míst, kde jen vím, že teče prý nějaká známá řeka a je tam mnoho vesnic o kterých všichni mluví jako, že znají pomalu i jména starostů, pro mě bylo tvrdé vhození do východního pražského bloku.
Na startu se to začalo hemžit 60kg twiggy tyčinkami s příchutí pomeranče. Všichni formičkově stejní a rozeznat se je dalo, jen podle kola. Jediná Žába v balíku přečuhuje výškou a hmotností, nepřipomínající vrchařskou kostru.
Pro mě vyloženě horská etapa jasně stanovuje limity. Držet se co nejdýl v balíku a pak všem vysvětlit, proč jsem shořel.
Měl jsem opravdu obavy ze startu, zda se přemotivovaní jedinci nepokusí bláznit hned v prvních metrech a smotáme se ještě před první ostrou pravou zatáčkou. K mé velké radosti byl balík složen z jezdců, kteří ví, že by to byla pěkná blbost, to jede v klidu až na příšernou část do Janovic, kterou opravdu nesnáším. Rovný, rozmlácený, větrný úsek, plný nervozních aut. Balík jede kompaktně a autům nezbývá než pochopit, že předjíždí velký autobus.
Za Janovicemi ztrácím přehled, kde na světě jsem a můj další popis bude jak tenká čára do slepé mapy ČR.
V předu se pár kousků pokusilo o únik ještě před jakýmkoliv kopcem. Tyto jezdce jsem si za nesmyslnou akcí zařadil do kategorie Hvězdná pěchota. A kupodivu nakonec nedojeli o moc lépe než já.
Balík se začal formovat a já udělal zásadní chybu, která rozhodla o mém pořadí a úspěšně se zařadil do Hvězdné pěchoty. Věděl jsem, že kopce teprve přijdou a já se zbytečně dostal na špic kontrolovanou Žábou.
90kg vrchař týmu Šlapek svou pozici nechtěl opustit a přiložil ještě s jedním jedním borce v předu pod kotel. Viděl jsem, jak se mi to na bočáku pomalu trhá. Jediná šance je odstřídat. Pokynu nějakému uniformnímu oranzovému kostlivci za sebou a nic. Zkusím ještě jednou a nic. Vyjedu co nejvíc na vítr ke středové čáře, aby měli za mnou šanci. Kupodivu se všichni za mě statečně schovali a zase nic. Říkám OK, Žábu nechám dojet si pro bednu a zpomaluji. A zase nic, nikdo nejede. Mačkám dost Grepové šťávy, svěšuji nohy a nechám Žabodvojci jet. Řadím se na konec balíku a trochu šeřím. Poprvé se ohlížím a vidím, že balík není až tak veliký jak jsem si myslel a za mnou je jen několik hlav. V zápětí přichází něco, čemu všichni říkají Kácov. Proč to nevím, asi nějaké místo na mé prázdné mapě. Najednou se to cele rozjelo a ja na chvostu koukám jak Grep v prázdné přepravce, kde všichni jsou. Vidím jak Tomáš Cupl propadá do zadu a nechápu co se děje. S Kanaďanem po boku se pokoušíme chytit máloo skupinu před námi, kde je Kolíkáč, Nemi a ještě tak dva další jezdci. Tuhle stíhačku jsem vzdal, protože jsem věděl, že kopce teprve začínají a jet 5min 480W, jak mi později Kanaďan vyprávěl, jsem nechtěl a věřil, že si najdu skupinu za sebou. Omyl, jezdci mé výkonosti byli roztroušeni po trati v předu i vzadu, bez možnosti složit nějaký pěkný GangBang. 20min jsem jel sám na dohled skupiny, kterou Kanaďan s vypětím sil dotáhl, než mi zmizeli úplně. Celou dobu se to dělo i za mnou. Skupina 4 borců za mnou mě ne a ne dotáhnout. Výhodu by to sice velkou nemělo, protože kopce stejně každý jede za své a z kopců serpentinami jsem ocenil vlastní stopu, ale morálně by to povzbudilo. Raději jsem měl ale bezpečák a následovala tedy samotka přes několik kopců, několik vesnic, několik skopců...bystrý čtenář jistě nahlédne, kde to asi bylo...já ne. Nakonec se Martin Klícha ze stíhací skupiny za mnou utrhl a pomalu mě sjížděl.
V jednom nejmenovaném vrcholku kopce jsem na něj nakonec počkal a chvilku to táhli spolu. V dalším nejmenovaném kopci jsem potřeboval na vrcholu orazit a zpomalit. Jeho 60kg mužné tělo ale kopec moc nezaměstnalo, tak jel dál a pomalu se mi metr co metr vzdaloval. Na rovinách naopak mé dynamičtější 80kg tělo zase náskok stahovalo, ale rovin, považovaných u mě pod 4% stoupání, bylo jak šafránu. Pak přišla v jedné vesnici ostrá levá, mluvil o tom Kolíkáč na startu, takže další bystrý čtenář doplní mou slepou mapu, jsem zahlédl Hulise. Martin Klícha ho ještě před cílem sjel, já už nedostal dost rovinových šancí. Takže pořadí zůstává a dojíždím do cíle s radostí dobře umytých oken, skvělým tréninkem kolem té slavné řeky, překonání příšerné části do Janovic bez ztráty kytičky a nepoložení se na stěrkových sjezdech.
Počasí přálo náramně, organizátoři nedostali pokutu a puding byl.
Za mě super časovka jednotlivců, masakr v balíku zejména v hojných sjezdech, krásná krajina a velké dík organizátorům a doprovodným vozům za černou práci, která není nikde vidět, ale je nesmírně důležitá pro běh každé akce.
Čerstvě vymačkaný Grep děkuje za pěknou sobotu a opravdu se nenakrájí z výsledků co měl. Jel to pro radost a více šťávy do kopců prostě nebylo. Amen.

Hulis – Zmrtvýchvstání

Počasí se začíná zlepšovat, zima ztrácí svou sílu a vypadá to, že nás už konečně nadobro opustí. Její následky a následky své lenosti a dloooouhého zimního spánku na sobě stále cítím víc než dost. Podařilo se mi získat PR, o které jsem vůbec nestál a to vidět na váze číslo 75!!! Pohled do zrcadla byl alarmující. To bude parádní závodní sezona… Dva dny před Sázavákem lezu na váhu, která mi ukáže 71,6kg. No, žádná hitparáda to není, ale alespoň to není 75… V nohách letos cca tak 2,3k km… Posledních 14 dní bídný počasí, u nás na severu opět dokonce i se sněžením, takže jsem byl na kole 2x… Vůbec se na závodění necítím, ale s vidinou té předpovědi se na víkend neskutečně těším. Profil mě děsí, protože moc dobře vím, co za lidi na Sázavák jezdí… Nechci odpadnout hned někde po startu a pak se plácat někde sám… Dal jsem si cíl dojet v baliku alespoň do Uhl. Janovic, cokoli dál beru jako úspěch…

Jelikož závod startuje až ve 14h, ráno vstávám v pohodě bez budíku. V klidu vše připravuji. Před obědem ještě holím nohy. Pak vše s Daffym naházíme do auta a valíme směr parkoviště, kde už je poměrně slušně narváno. Vidím dresy, který mi přidělají pár vrásek na čele, ale nestresuji se. Vím, že na to dnes nemám a jdu si to prostě užít a opálit se… S Daffym dávám krátký rozjetí v cílovym kopci a pak se vracíme k parkovišti, kde už se všichni srovnávají na čáru. Pár slov k trase od Kolíkáče a jde se na to. Úvodní metry patří právě Kolíkáčovi, který to vede v klidu do první ostré pravé nebezpečné vracečky, kde nás i stihnou vytroubit první protijedoucí auta. Krásně nám to začíná. Sjíždíme do Oplan, což je můj první a zároveň největší strašák, aby mě to nevyklepalo už tady… Naštěstí se to jede v klidu a kousek před koncem jedu vedle Daffyho, tak si dělám srandu, že zatím tu jsem, tak je to dobrý… Prohodíme pár slov s tím, že plánujeme jet se uklidit někam dozadu. Při výjezdu na hlavní se dostávám dopředu vedle Čespy. Zatím se nikomu moc nechce, takže je stále čas žvanit. Po chvilce zalehnu, že zkusím balík trošku rozpohybovat, ale když se otáčím, zjišťuji, že za mnou nikdo nejede. Nepříjde mi, že jedu nějak extra ostře, takže pokračuji v nastoleném tempu, abych roztočil nohy. Chvílema se dostávám poměrně blízko k zaváděcímu autu, což na jednu stranu pomůže a uleví, ale na druhou stranu doufám, že si toho Turista všimne a přidá. Vyloženě brzdit se mi kvůli tomu nechce. Po krátké době samotky vepředu mě dojíždí Čespa, který okolo mě prolítne jako raketa a říká, ať jedeme. Že to zkusíme alespoň do Janovic, kde to bude po větru. Když vidím, že je tu sám, skáču mu do háku a výrazně zrychlujeme. Nešťastné chvíle s autem se opět opakují… Jsou úseky, co jsou ok a jsou úseky, kde jedeme nalepení za autem… S tím nejsem úplně spokojenej, tak svěšuji a nechávám Čespu pokračovat samotného. Hlavou mi bleskne, že to možná nebylo nejchytřejší řešení. Možná jsem mohl dojet dál a brdek za Janovicema si vyjet v pohodě s bezpečákem. V rámci fair play se ale nechávám balíkem dojet ještě před Janovicema a uvidíme, jestli těch pár wattů s Čespou bude teď chybět. Když jsem jel minulý rok zaváděcí auto já, tak se to tu už dělilo, takže čekám, co se bude dít dnes. Lehce se zrychluje, ale nic co by nějak extra bolelo, takže mám radost, že jsem právě splnil svůj stanovenej cíl. Po brdku to pár jedinců zkouší, celé se to natahuje do lajny a začíná se závodit. Připadám si jako abstinující alkoholik sedící na baru zírajíc na rozlitého panáka. Po chvilce odolávání už to nejde dál, sahám po panáku a vypiji zbytek obsahu. Po prvním kontaktu alkoholu s jazykem a následnym polknutí se v mozku opět spouštějí dlouho uspané chemické reakce a procesy. Zorničky se roztahují, alkohol postupně prostupuje tělem. Ten hřejivý pocit v končetinách je neuvěřitelně návykový. Najednou chci víc, potřebuju víc...!!!! Pořád se se Žábou motám vepředu kolem špice. Už ani nevim, kdy naposledy jsem si takhle užíval každý šlápnutí, každej metr závodu. Za poslední sezóny to bývalo jen tupý dupání do pedálů, ježdění po půlce Čr a honění bodů do poháru. Pak následný deprese, proč to dycky odjíždí a že budu mít o 20 bodů míň… ) No nic, zpátky k závodu. Žábovi se povede ve dvojici odskočit od baliku. Skáču tedy jen do háku a jedu druhý flek. Po chvilce mi týpek ukazuje, ať střídám… Nevidím jediný důvod proč se tady šrotit a sjíždět týmový parťáky, ať už Žábu nebo někde vepředu ještě Čespu, který by mohl vytvořit vepředu oranž duo a pomoc si… Je tu další výzva ke střídání, stále nereaguji. (po přečtení reportů na webu zjišťuji, že to byl Grep, který se o mě v jeho reportu docela opíral… Njn, sice už jsem o něm z vyprávění nebo reportů slyšel, ale bohužel neznám a jak nevidim oranž dres nemám důvod pomáhat… ). Konečně se to přes zajisté n*sraného Grepa a mě převalí. Chytám opět hák nyní pravého rychlejšího pruhu… Když vidím, že má Žába už docela slušný náskok, zkouším za to vzít sám, že bych k nim zkusil doskočit. Ale kde pak, ostatní mi nedali ani metr, takže to začínám opět betonovat. Nechápu, jak je to možné a kde se to ve mně bere, ale dnes mám nohy z nebes… Padáme ke Kácovu, kde začíná už o poznání zajímavější kopec… Začíná se přikládat pod kotel, už to není tak příjemný jako doposud, ale nohy z nebes stále fungují a stále dokážu hlídat pozici okolo TOP 10… Všechno jde relativně dobře do té doby, než se začne blížit konec stoupání, kde to ještě trošku utahuje… Na cca posledních 500m kopce už jsem na limitu, vím, že je to jen kousek, takže se hecuji a i když pomaličku couvám balíkem furt nejsem poslední. Což už neplatí při odbočce doprava, plápolám kousek za skupinou a zkouším ji docvaknout. Škoda, že nekončí kopec u odbočky, to bych tam ještě zůstal, ale následný minidloubáček před sjezdem už jsem prostě nedal, spíš hlavou… Když se vzpamatuju z toho, co jsem to právě vykouzlil a nechal si odjet balik na který chybělo pár metrů, znovu zakládám a ždímám se z kopce. Je to fakt na kousek. Rozhodně nejsem nejlepší sjezdař v baliku, ale na moje poměry jedu sjezd docela hranu, ale k baliku se nepřibližuji ani o metr… Není se čemu divit, když tu po závodě padaly KOMy z kopce… Následnej kopec se smiřuji s tím, že je konec a zvolňuji. Před Divišovem mě dojíždí Kolíkáč se svojí skupinou, ale bohužel nejsem schopnej se znovu dostat do tempa, takže se na moc dlouho nesvezu. Od Divišova jedu sám do Třemošnice, kde mě nabírá Nemi. Začíná se projevovat malej nájezd km a žádný kopce a intenzity před závodem. Místo nohou z nebes už cítím jen bolest. Nemi jede parádně, rád bych mu pomohl a vystřídal, ale sotva za ním visím. Je to tu pořád nahoru. Konečně se dostáváme před Vodslivy, kde to bude kousek z kopce… Nutně si potřebuju vorazit, jenže kdepak… Nemi je proti a musím jet i z kopce, aby mě tu nenechal. Dole v Choceradech chytáme kolonu aut za autobusem, což mi vůbec nevadí, že musíme skoro zastavit a proplejtat se mezi autama. V kopci na HP mě Nemi vyklepává hned v úvodu, kde začala moje sólo jízda až do cíle. Sice to bolí, ale zatím je to bez křečí, tak se snažím jet aspoň trošku v tempu. Od Skalice předemnou daleko nikdo, za mnou v dálce jeden sólista, který mě nakonec v cílovém kopci ještě skáče. Tam už prostě nebylo z čeho…

Letošní Sázavák pro mě bylo takový zmrtvýchvstání. Po dlouhých měsících je to zase tu a opět v tom lítám!! Co víc si přát než v prvním závodě skončit 9. z 9. a bejt s tim spokojenej… Teda cože? Hulis nejsi nemocnej?? Nee, vážně, výsledek špatnej, ale vzhledem k okolnostem s tim, co jsem předvedl a zajel v první půlce spokojenej bejt musim… Dneska prostě na víc nebylo. Každopádně jsem motivovanej dál makat, zhubnout další kila a do příštích závodů se zas někam posunout a dojet s čelem o kousek dál… Díky všem, kdo jsou nějaký způsobem se Sázavákem spojený…
PS: tradice se mají držet, takže po závodě klasicky s Daffym zapíjíme moje narozky. Padlo několik pivsonů a flaška rumu, spát jdeme asi v půl 4 ráno! Na regeneraci si myslim, že ideální… To je ta moje amatérská cyklistika, viz. report Rytířov…

Kanaďan – Nálada i forma jak výškový profil - nahoru a dolu

Po dlouhé době zase na startu závodu. Večer u mapy usuzuji, že vzhledem k zubatému výškovému profilu od sebe nebudu očekávat žádné umístění, ale přemýšlím jak bych se nejužitečněji zapojil do týmové práce Šlapek. Nejlépe bude něco zkusit v první, rovinatější části trasy neboť nevím jak dlouho se dokážu udržet v těch na mě celkem dlouhých kopcích a hlavně už teď je mi jasné, že mi to nejspíš odjede v jednom ze sjezdů kroutících se do údolí jak užovka stromová.

Ráno po startu jsem příjemně překvapen jak rychle se mi vrací reflexy jízdy v závodním balíku a celkem bez namáhání se dostávám do pozic kde chci být, kde se cítím bezpečně, šetřím energii a vidím co se děje na špici. Pohoda ale náhle končí na 4. km, hned po prvním malinkém brdku. Padá mi řetěz při přehazování na velký tác. Zkouším to nahodit za jízdy, ale řetěz je mimo z venkovní strany, příčí se o přesmykač a jednou rukou to prostě nejde. Takže si zastavuji, balík mi odjíždí a mě bleskne hlavou, jestli se na to tedy úplně nevykašlat. Při nahazování řetězu si vzpomínám na slavné heslo z RKP blogu, když ještě psával o závodění: "There will be chaos, keep pedaling." No tak jo, tak to jdu sjet. Balík naštěstí moc nejede a za chvíli je na dohled, ale všichni víme, jak neuvěřitelně pomalu se taková díra zalepuje když je na to člověk sám a v protivětru. Mě to vyšlo na nějakých 8 minut kolem 400W. Na zbytek cesty k Uhlířským Janovicím jen tak parkuji v balíku a přemýšlím co dál. No, zatím jsem se užitečností pro tým opravdu nevytáhl. Moje situace se zhoršuje při prvním sjezdu od Zbizub pod Kácov, přestože jsem si schválně před sjezdem vyjel do přední části balíku, jen sleduji jak mi to z kopce vodjždí. Na sjezdy silnic které neznám jsem prostě úplně marnej. Ke konci sjezdu mě míjí Vláďa a zve mě do háku abychom to zalepili. Bohužel Kácov se už jede celkem ostře a moje nohy momentálně odmítají jít do velkých intenzit. Tak to stálým tempem alespoň sjedu ke druhé skupince asi pěti jezdců s Kolíkáčem a Nemim, kde už zůstanu. Nemi nás bohužel brzy opouští, zato Kolíkáč jede famózně. Po pár chvilek krize mi jeho neuvěřitelně houževnatá jízda dodává zpět motivaci, ok pěkně si to švihnem až do konce, ať posbíráme co nejvíce odpadlých korálků. Moje sjezdy jsou pořád tragédie, ale tuhle skupinu si už prostě vodjet nenechám. Kousek před Skalicí se najednou ocitáme s Kolíkáčem sami, někde jsme poztráceli zbytek. Tak jo, až do cíle. V posledním kopci se mi ještě daří docvaknout další trojici jezdců a jak se blížíme k cíli, je jasné, že se začíná taktizovat na spurt (haha, o 15?? místo, ale co, dáme si to pro srandu). Nejdřív se nechám vyvézt na špici, ale nevadí mi to, myslím že je ještě čas z toho vymanévrovat. To se mi daří jen částečně, v momentě kdy si vynutím střídání do toho někdo šlape a já musím spurtovat ze druhé pozice. Bohužel na háku si vyvážím mladého závodníka z CTW, který mě na cílové čáře dává o půlku kola.

Celkově z toho mám rozporuplné pocity: Mrzí mě že týmu jsem byl celkem k ničemu a ten spurt jsem měl zajet líp. Naopak, těším se z toho že jsem to dohnal po té smůle se spadlým řetězem a z famózní jízdy s Kolíkáčem. Užil jsem si to. Doufám, že v příštích týdnech se trochu dám dohromady s těmi sjezdy, to byl vždy můj problém, hlavně v první půlce sezony. Velké díky všem co se podíleli na organizaci a gratulace těm co stáli na bednách čí k tomu dokázali přispět!

Kolíkáč – Mělo to kvalitu!

V úterý naposledy v sedle, práce mě zavalila, priority si ne a ne nastavit, ve čtvrtek mi píše Radek V., že je Hradec na semafor, tak tohle ještě scházelo. Luke nezklame a domluvené lajnování na páteční večer klapne, budu mít na to nádhernou vzpomínku, projet si trasu autem, vymyslet náhradní cíl, vidět tu jarní přírodu, přemýšlet na každém brdku, jak se tady budu zítra gumovat, a do toho safari vůkol, samý zajíc a srna, a přitom sedět ve vyhřívané sedačce a kecat jen o cyklistice, díky Luku za pomoc!
Turista a Sukes nabídnou pomoc se zaváděcími auty, moje holky připraví čísla, pudink a mně jen v hlavě šrotuje, co je ještě potřeba, aby to klaplo, jelikož předpověď počasí je po těch hrůzách přímo fantastická. Ještě mini ceny pro vítěze, karton vody do cíle a dorazit na lesní parkoviště. Tady už to žije! Prezence frčí bez problému, domluvit auta, regulovčíky a konečně začít taky přemýšlet o tom, že chci jet, že to zase chci zažít.
Takže totálně studenou nohou si stoupnout před balík, zahlásit pár info a rozjet se k Oplanům a otevírat tak 32. ročník Sázaváka. Srdce v krku, jedu si svoje tempo a jen čekám, kdy se to kolem prožene. Ale z úcty mi to nechají dovést až k první ceduli, pak 3 jdou přes, ale do sjezdu přes Oplany jsem znovu na čele a volím si ideální stopu. Taky tady už jsem v černých snech viděl, jak odpadám a odsuzuji se k časovce. Ale ne, dnes se naštěstí nejede , Oplany přejety s čelem, sjezd a křižovatka na hlavní skvěla ohlídána, tak můžeme valit na Janovice. Hulis odjíždí do úniku, orange nemusí jet, za Benátky se zvedá Čespa a dolítává Hulise a vzdalují se, i když to zaváděcí auto Turisty je nějak podezřele u nich blízko
Jedeme proti větru, tak se moc nejede, občas taky zakotvím vepředu, ale pak už zalezu dovnitř balíku a šetřím síly na Mitrov. Janovice znovu parádně ohlídané, a v bočáku to mydlíme na, asi pro mě rozhodující, magnet. Ale světe div se, čumím na svoje nohy jako puk, já neodpadám, naopak ještě mám na to, to v závěru podržet a v točce přes vesnici se propracovat do předních linií, kdyby to náhodou prasklo. Ale nic nepraská, asi se moc nejelo
Do Kácova to ale možná bolí více jako do Mitrova, protivítr a klesavý profil, to chce být dobře zašitý. Před serpentinovým sjezdem by to chtělo být zase vepředu, ale nějak se tam nejde dostat , Martin Klícha to odpojuje, tak ještě před něj a dospurtovat si z kopce za Pepu Vejvodu a jistit tak ocas balíku. Ale to je špatně, je to natažené a přes most přes Sázavu zase ve šrotu, abychom si ještě čuchli. Ale kopec se hned jede, a to je konečná, vystupovat. Grep, Pepa Vejvoda, Thomas Cupl, Kanaďan, tohle by nemusela být špatná grupa. Ale moje nohy se chytly a chtějí více. To jsou opojné stavy, silně cítím, že zase závodím! Zvedám zadek a chci posbírat to, co ještě vypadne před plakátovacím stromem na odbočce směr Zdebuzeves. Točíme s Pepou, fouká zase nepříjemně zleva, občas přiloží i Thomas. A hele Nemi a Michael Mullen. Tak tohle dostává neskutečný grády, v hlavě vymeteno, dávám do toho všechno a letíme k Blanici. Jó a Kanaďan tam nezůstal, je tu s námi, tak to je další povzbuzení!
Nádherný sjezd, tohle se nikdy neomrzí, řvu na kluky, ať nám to neodjede, jsem ve slušným tranzu. Naštěstí nezapomínám pít, jeden kouzelný bidon ve mně a k Rybičkám mi to zase pocitově letí. Neskutečně si to užívám, po těch problémech s vlastním tělem, když už jsem tomu nevěřil, že tohle zažiju. Dojeli jsme Hulise a Tomáše M. z CTW a nahoře zle přitopí Thomas, až mi málem uříznu obě nohy, ale znovu skvěle ohlídaná křižovatka a povzbuzení od holek mi vleje do těla další příval energie a pokračuji dále. Navíc před námi na dohled ještě Vláďa a Přemek Kuchař, to by byl další sladký bonbonek, tak hlavně vydržet a točit a točit . Do Divišova tvrdí muziku Kanaďan, do Třemošnice se nějak nejede, asi ten rozbitý asfalt, ale brdek z ní nahoru k Ostředku zase znovu štípne. Dávám si jako zvíře, chytám díry, které ale postupně sjíždím, kudla, tady nesmím odpadnout…
Podařilo se, ohlídanou hlavní jsme přehopkali a letíme sjezdem přes Vodslivy, pro moji asi poslední sirku. Trochu nervózně křičím na Sukese a holky, ať jedou hlavně do cíle na výsledky, tu starost, aby to klaplo, mám stále v sobě… Kdo ví, jak to dopadlo s pudinkem, jestli to někdo odchytl, to jsou myšlenky na začátku Chocerad a nohy stávkují. Jaksi jsem se bohužel hluboce zamyslel a celá grupa mi odjela . Stehna na hranici křečí, tohle už bude jen přeprava do cíle… Přejedu HP krokem, ale co to?
Nějak jsem se zázračně vzpamatoval, vítr do zad tomu napomáhá, zakládám velkou a letím do odpadlíků, co jsou vidět v dáli přede mnou. Uááá to jsou zase stavy, začínám přemýšlet o pódiu v kategorii, přede mnou je určitě Jarda Halík, Čespa a pak? Michaela minu jak patník u cesty, ano, on je přeci v mé kategorii, stejně tak Tomáše M. a jsem u Kanaďana, na kterého řvu pojď, pojď, točíme, točíme.
Rozbitým sjezdem přes Střímelice, docvakl si nás jen Tomáš M., Michael tam zůstal, uááá to by mohl bronz zacinkat. Skalice a u krajnice s defektem Olda N., velíme levá, směr cíl. Kanaďan se vzpamatoval, a ještě si docvakavá Pepu, a teď koukám, že to howado tam dalo KOM! Já už v háku za Tomášem, kde to ale slušně bolí, ale naštěstí to nohy podrží až do cíle!
Safra, já si to moc a moc užil, takhle nějak jsem si to přál, zase intenzivně cítit, že závodím, i když někde v hloubi pole, ale furt ve skupině nebo ve dvojici, jo takhle to má vypadat, takhle to mám rád. Je to pro mě velké povzbuzení, stejně tak vidět spokojené závoďáky v cíli a na vyhlašovaní, kteří si to užili! Díky, že jste všichni přijeli, mělo to kvalitu!

Nemi – Vstávat a cvičit

Dva týdny od Rytířova jsem se skoro nepohnul a nabral dvě kila. Vytrvalost nabraná z výletů je pěkná, ale závodní intenzity chybějí. S myšlenkou, že nejlepší trénink na závod je závod, tedy vlastně „vyjížďka“, bez ambicí poprvé navlékám oranž kombinézu.

Do Uhlířských Janovic se jede podle očekávání relativně v poklidu, pominu-li některé motoristy, kteří pro náš koníček nemají příliš pochopení. Závod začíná v dlouhém stoupání od Kácova. Zpočátku držím pro mě šílených 5 W/kg, ale v závěru watty padají a tepy stoupají na 179. Kopec zvolní, ale hlava ani nohy nedovolí, abych docvaknul vzniklou mezeru. V prudším závěru kopce se připojuji do skupinky s Kolíkáčem a Kanaďanem. Je tu i Thomas Cupl, tak si říkám, že na tom snad nejsme tak zle. Sjezd Zdebuzevsí jedu za Kanaďanem, který je kupodivu ještě opatrnější než já. O co v zatáčkách zpomalíme, o to musíme v rovinkách dotahovat, takže si moc neoddychneme. Následuje další kopec od Blanice. Chvíli se držím, ale potřebuji zvolnit a vystupuji.

Od té doby, tedy prakticky půl závodu, jedu téměř sám. Ohlížím se, za mnou nikdo. Za Divišovem zahlédnu v dálce Hulise, kterého dojedu v Třemošnici. Spolu pokračujeme do Chocerad, kde nás zdrží kolona aut za autobusem. V kopci z Chocerad se ohlížím a Hulis nejede, tak pokračuji sám, protože před sebou vidím dalšího cyklistu. Před Ondřejovem ho dojíždím a zjišťuji, že nemá startovní číslo. Prohodíme pár slov a loučíme se, když on pokračuje po kostkách vzhůru a já odbočuji na Hradové Střímelice. Ve Stříbrné Skalici vidím konečně jednoho odpadlého závodníka, kterého bez boje předjíždím a do cíle dojíždím sám na 22. místě z 41.

Bobek na dálku z Šandovky komentuje můj výsledek jako „propadák“. Nezbývá než vstávat a cvičit! Omlouvám se všem, kteří ode mě měli velká očekávání, a chlácholím se tím, že mám ještě celou kariéru před sebou. Počasí se náramně vydařilo a bylo to pěkné. Šlapky byly vidět v úniku i na bedně. Snad příště nebudu jen do počtu.

Radim – Sázavák aneb taková první jarní vlaštovka

Bylo pěkně, sluníčko a akorát tak na krátký-krátký, tak jsem vyrazil na starého dobrého Sázaváka, i když v trochu jiném kabátě, než jsem ho znal z dřívějších let. Zapomenut už je start v Úvalech, nyní se začíná na lesním parkovišti nad Hradcem a Posázaví je tak mnohem blíže, přesněji už jsme v něm hned na startu. Mám to na start necelých 15 km, což je tak akorát na nějaké rozjetí, v hlavě mám, že bych to spíš radši objel jen jako kvalitní trénink, ostatně jako vyjížďka je akce i označena, ale když vidím, že se rozdávají startovní čísla, a hlavně kdo všechno přijel, tak je mi jasné, že to ve skutečnosti bude normální závod. Potkávám se s Davidem Markem (Agro Kolín) a Tomášem Bartošem (HIC), takže aspoň dva výkonově podobné parťáky bych tu do začátku měl, a hned se domlouváme, že kdyby nás to jako náhodou hned na prvním kopci (Oplany) vyklepalo, tak na sebe počkáme a pojedeme spolu. Trochu mám obavy, aby to v balíku nelehlo hned asi kilometr po startu v ostré pravé na křižovatce na Klíčích, ale ještě předtím tam balík celkem drsně vytroubilo nějaké auto v protisměru, tak se tam najelo asi trochu opatrněji a bylo to v pohodě. V pohodě to bylo následně ještě do dolíku do Oplan, kam jsem najížděl poměrně na konci, ale bylo to stejně jedno, protože jak se to na výjezdu ze vsi zvedlo, tak už jsem tam prostě nebyl a s tím bych nic neudělal, ani kdybych tam snad najel ze špice. Před sebou pak krásně vidím, jak se z kompaktního pole odpojily ještě tak dva tři korálky, jinak jede celý balík v klidu dál a v reportech si pak ještě přečtu, jaká to prý byla pohoda a že se moc nejelo ... no tak dobře, mám na tohle holt trochu jiný úhel pohledu. V posledním korálku před sebou rozeznávám celkem s jistotou Tomáše, David byl už při nájezdu ještě kousek za mnou, takže se dá říci, že plán nám vyšel poměrně dokonale a už v údolí na Komorce jsme zase pěkně pospolu.

Jedeme tedy ve třech, ale o tempo se stará hlavně Tomáš, já tak v mezích možností David naopak téměř vůbec a když už tam vleze, tak jede hned snad o 4 km/h rychleji, což nám zbylým dvěma moc nepomáhá. V Benátkách dojedeme jednoho ve světlém dresu (myslím do žluta), chvíli jede s námi a asi dvakrát se protočí celkem slušně na špici, ale pak v horizontu na Staňkovice zůstává nazpět a už jej neuvidíme. Z Uhlířských Janovic na Mitrov se to jede v režii Tomáše, před námi je vidět dvojička, která se v kopci rozpojuje, a my ve vsi přibíráme do skupiny Petru Zůnovou, zatímco její ještě před chvíli souputník Pavel Vojta si drží stále stejný náskok, tzn. že jej na rovině vůbec nevidíme. Fouká to tu nepříjemně proti nebo šikmo proti, tak už se docela těším do Kácova, že tam to začne bolet aspoň na férovku na kopec a ne kvůli nějakému neustálému větrání se. Hned na mostě je vpředu zase Tomáš, kterému se snažím držet za jeho zadním kolem, ale mám toho celkem plný brejle a v duchu si říkám: "Sakra on to chce jet opravdu takhle celý až nahoru?". Někde tak v polovině kopce začínám chápat, že asi opravdu chce, chápe to asi i David s Petrou, kteří už se odpojili, jenom já tam tak nějak plápolám s odlepem 0 až 5 m a myšlenkami na to, že do cíle je to celkem vzato ještě pěkně a přes několik dalších kopců daleko. V polovině kopce se to naštěstí chvíli srovná, i já se trochu srovnám a v té poslední pasáži už si Tomáše odjet nenechám, ale že bych se cítil kdo ví jak skvěle po těle, to zrovna říci nemohu. Ve sjezdu přes Zdebuzeves a Radonice se snažím něco zregenerovat, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože hned od mostu přes Blanici už se koukám Tomášovi opět na záda a v kontaktu už to co? No v kontaktu už to do háje zelenýho není! Ještě než se zanořím za první serpentinou do lesa, tak vidím, že na most akorát najíždí David, tak si říkám dobrý, že kdyžtak pojedu s ním. Tomáš mi tady pěkně odjel, ale pak před Šternovem na mě čeká, tak mu říkám, že nemusel a místo toho si spíš měl zkusit docvaknout dvojici před námi, která je občas v kopci tak o minutu a něco vidět. Místo toho nás dojíždí zezadu David, takže jsme už zase tři, jen Petra už tam někde zůstala, škoda. Přes Divišov celkem v klidu, pak na Třemošnici to většinou vedu já, v kopci dojíždíme nejprve Sergeje Medveděva z Vinohradských šlapek, ale to stále není ten jezdec s blikajícím Garmin radarem, co ho po očku sledujeme už odněkud z Benátek, toho naopak už spíš teď nevidíme vůbec. Kousek před horizontem ještě dojíždíme Lenku Bartošovou, která vyjížděla ještě před oficiálním startem, ale sveze se s námi jen chvilku, pak jsme zase ve čtyřech. Před podjezdem pod D1 jede Sergej z první pozice na Ostředek, ale zakřičíme na něj a celkem to rychle to pochopil a otočil se. Do Chocerad v klidu a z nich už to trochu bolí, ale naštěstí zjišťuji, že jak kilometry přibývají, tak že se mi jede oproti ostatním souputníkům spíš lépe. Za HP pak oznámím, že teď by to chtělo tam dát velkou a trochu zabrat, což tedy udělám, ale moc se ke mně nikdo nepřipojil, tak pak u hřbitova pod Ondřejovým spíš čekám, kdo se ke mně přidá, což nakonec udělají postupně všichni, dokonce i Tomáš, který začal mít problémy s křečemi a už několikrát se loučil, ale nakonec si to zase vždy dojel - tohle se mi na něm líbí.

Do cíle se letos jede přes Skalici, tam jsme ještě pohromadě, nejprve zůstává zpět David, já si naopak vlezu dopředu a snažím se jim to ještě trochu znechutit, ale celkem mě už nechali jet bez boje, před sebou ještě vidím dvojičku a celkem rychle se k ní přibližuji, ale jsou to dva jezdci v dresech CTW, co se zřejmě už jen vyjíždějí po závodě, protože mě nechali projet celkem bez povšimnutí. Naopak na předposledním horizontu se vedle mě najednou objevuje David, který to ještě nezabalil! Skáču mu do háku a hned ještě před posledním horizontem mu zkouším nastoupit, což se povedlo a pár metrů tam k dobru je, ale určitě jsem nečekal po předchozím průběhu v kopci, že se tady s nám budu ještě v samotném závěru takhle gumovat! V cíli tedy z naší outsider miniskupinky nakonec těsně první před Davidem, Garmin ukazuje hodnoty: 73,5 km, 1178 m nastoupáno, čas 2:36:26 h, avg 28,18 km/h, max 65,03 km/h, kadence 71/111, tepy 166/190, z toho 1:55 h v Z4 a 43 min v Z5, no zkrátka úplně pohodová vyjížďka to nebyla, spíš pěkná kaše od startu do cíle. V cíli ještě počkat na vyhlášení, málem sežrat skoro celej pudink pro vítěze HP, kterej si ovšem jen tak decentně lízl, zatímco mně kdyby to neurvali od huby, tak kdoví, jak by celá ta mísa dopadla! Díky pořadatelům za organizaci, trasa v mém oblíbeném Posázaví je to pěkná, hlavně že na trase nebyly žádný Rataje a podobný nesmysly s kostkami (po těch se jelo jen asi tak 10 m pod Ondřejovem), akorát teda by se to mohlo jet aspoň do Janovic trochu pomaleji, i když to ti lepší ze svého pohledu asi i jeli. Nakonec i s cestou na start a domů to bylo slušných 115 km v celkem pěkném skoro letním počasí.

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/11277029409

Vláďa – Podruhé vstoupit do stejné řeky

Ve středu balím trénink v půlce a jen motám nohama domů - jsem úplně KO, asi na mě dopadá zpátky pekelný víkend.

Čtvrtek a pátek pokračuju v motání nohama a snažím se nějak dospat a odpočinout. V pátek večer se to pomalu lepší. Bohužel korunu všemu nasazuje mizerný spaní.

Ráno pomalu chystém věci, v plánu mám vytáhnout na kolo nejdřív v poledne Epidrena a Jezinku a pak přes Strašín směr start.

Ježdění v Posázaví miluju - vlastně to jsou nejbližší kopce co tu mám - i když nejbližší vlastně znamená se někam skoro hodinu sunout, na druhou stranu vůbec nemiluju velkej balík.

Na parkovišti už je rušno, zdravím Orange kumpány a lehce ještě protáčím nohy, projet si aspoň kus cílového stoupání a už je tu start. Až do Janovic se jede celkem v klidu, Hulis se větrá před balíkem, Čespa spěchá k němu. Žába se majestátně tyčí u špice a kolem je vlastně dost oranžovo. Nikam se moc nehrnu, na závod nemám dneska moc hlavu, což velkou část cesty znamená, že se trochu větrám, ale zas aspoń nemusím moc řešit předjíždějící a protijedoucí auta. Na nějakou ohleduplnost se tu moc nehraje, prostě nakonec vždycky někdo udělá místo, většinou teda já. Za Oplanama El Prezidento spokojeně hlásí, že je v balíku, za Janovicema znovu prohodíme pár slov.

Za Kácovem bohužel první velká chyba - zůstávám moc vzadu a musím lepit díru akorát pod nájezdem do kopce. Naštěstí nahoru se jede docela lidsky (i když Nemi to v jednu chvíli komentuje slovy - kam všichni jedete?), takže nahoře jsem pořád tam.

Žába se s někým vzdaluje v kopci balíku, já zůstávám ve skupině s Daffym a pomalu si začínám malovat, že bych mu konečně mohl trochu někde pomoct v rámci týmové taktiky.

Ve sjezdu na špici Viki a Radkem, znají to tady jak svoje boty, takže to zrovna na pohodu není.

Bohužel ve sjezdu druhá chyba - přibržďuju, abych houknul na týpka co hodil kotrmelec do pole. Ale vstává a hlásí, že OK. Klasicky moc nemám koule na to hrotit sjezd, zejména když každou chvíli jede auto. Takže tam bohužel nakonec zůstávám. V dalším stoupání dojíždím Sparťana. Tak nějak se točíme. Docela divně - po rovinkách moc nejede, v kopci celkem jo. Sjezd nemá o moc lepší než já. Párkrát se ohlížíme a za námi skupinka, ale kupodivu se nepřibližuje.

Doufám, že se dostaneme do sjezdu do Chocerad před nimi, abych mohl jet v klidu. To se nakonec i daří. Nechávám kolegu odtáhnout HP (mám zrovna trochu náběh na křeče), pak se střídáme. Kupodivu skupinka za námi se vůbec neblíží a tak nakonec dojíždíme do Skalice pořád sami dva. Tam necháváme jeden korálek u cesty, jeden na silnici a jeden si bohužel nakládáme na záda.

Cestou do cíle se pořád točíme s kolegou ze Sparty, nijak netaktizuju a pak už to prostě jen dojížídím. Popravdě jsem trochu doufal, že je z jiné kategorie, bohužel nebyl. Takže mě oba míjejí v cíli, kde nemám koule poslat do postávajícího balíku.

Trasa se mi celkově líbí víc než ta původní z Úval, kterou jsem jel poprvé v roce 2018 a už nikdy jsem znovu jet nechtěl kvůli bezpečnosti (a dneska to bylo s bezpečností jak vstoupit znovu do stejné řeky).

Celkově je to o dost náročnější (citace Žáby - nemůžete chtít, abych byl na bedně, když si vyberete tak blbou trasu) a to nejen na nohy, ale i na sjezdy. Tím pádem je i jasný, že nic moc lepšího na ní nikdy nezajedu. Dojezd do cíle mi osobně nesedí kvůli bezpečnosti a za mě osobně by chtělo ho asi případně trochu doladit, aby se hned za čárou nehromadili lidi (a protijedoucí auta) - možná posunout na vrch posledního kopce a u parkoviště jen řadit lidi, kvůli pořadí?

Každopádně patří velkej dík všem, co to pomohli dneska zorganizovat - k Turistům, Kolíkáčům, Lukovi za značení a Sukesovi za řízení provozu křižovatek.

No a z Žáby se nám prostě stal vrchař .

Díky všem za svezení a gratulace všem bednařům.

Jen nevím, jestli do týhle řeky chci vstoupit znovu.

Žába – Domácí závod

Domácí závod, to není jen tak. To jsou velké plány, velká očekávání. Ač nemám žádnou veleroli v týmové taktice, co s vrchařem v rovinatém dojezdu, mám starťák dva dny dopředu.

Kolíkáč objednal výluku na vlakové trati, báječné počasí a maximálně nadupané startovní pole. CTW v plné palbě, Lenner motors vystavují nové dresy, spousta známých tváří z prvních závodů.

Rozjezd si bere pod taktovku Kolíkáč, balík po prvním varování od protijedoucího auta pěkně natažený a kocháme se krásami Posázaví. Proti větru se nikomu nechce na špic, docela se táhneme a začíná mi vadit zašívání docela hluboko v balíku. Poposkakuji dopředu a za chvilku tréninkově odskakuje Hulis před balík. Oranžoví pokrývají pár pokusů o sjetí. Konečně se něco děje!

Bohužel Turista v doprovodném autě nechává Hulise zapadnout za kufr dodávky, to není dobré. Čespa se zvolna rozjíždí a mizí za Hulisem. Soupeři nereagují, nebo se jim nechce přeskakovat několik bránících Šlapek. Také zapadl za auto a záhy společně mizí z dohledu.

Zůstal jsem vepředu a lepil pokusy o odjetí. Hodně se zvedlo tempo, ale žádné opravdové nástupy. Na jednu stranu mě náramně bavilo nechávat makat soupeře, na druhou stranu jsem neměl dobrý pocit z nečistého úniku. Po pár km se Hulis vrátil do balíku, bylo mu blbé jet za autem, Čespa tam zůstal.

Ještě před prvním pořádným kopcem mi dilema vyřešil Olda. Založil na špici přísné tempo, já v jeho háku musel trochu máknout. V hlavě mám krásnou představu balíku nataženého do dlouhatánské lajny, ale byli jsme sami 200 metrů před balíkem. Olda nečekal střídání, ale tohle začalo vypadat jako pěkný základ úniku.

Musím mu střídat, aby měl motivaci na mě počkat v prvním pořádném kopci. Nevěřil jsem, že Čespa vydrží v sólo úniku do cíle bez auta (a pokud by zůstal za autem, tak je to jasné DSQ). Na horizontu do šlapavého klesání Oldovi střídám, ale něco se nepovedlo a jedu sám. Buď jsem ho nechal větrat moc dlouho nebo jsem naložil moc. Oldův pohled na věc: "Pak to na škarpě zkouším já, odvážím sebou Jirku Jiřince, kterej předpokládám že nebude střídat.. a když se rozhodl ve šlapavým sjezdu do Kácova vystřídat, odjel mi asi osmdesátkou, no co už 🤷".

Stalo se, pokračuji sám. V ostřejší části sjezdu mě brzdí Sukes, po závodě se vymlouval na pomalé auto, ale já viděl jen jeho pomalé BMW. Bezpečák do stoupání z Kácova jsem naštěstí neztratil. V kopci nasazuji snesitelné tempo, balík se neblíží, jen malá skupinka. V půlce kopce si nastupuji jako 4. do perspektivního úniku (Janovský a Kobli s Davidem z CTW). Ve stojce před horizontem Janovský zrychlí, Kobli se trochu rozčiluje proč blbne. Asi závodí, ale tady nám nezdrhne! Za kopcem pořádně s Koblim makáme a polehku se přibližujeme. Následující sjezd Zdebuzevsí dávám KOM, poučený z loňského odpadnutí, a do dalšího stoupání pěkně pohromadě. Už dole odpadá mlaďas z CTW, ve třech letíme houpavou částí.

Tempo je brutální, stojky bolí. Doprovodné auto s Čespou je jako magnet. V posledním brdku před sjezdem do Choderad nevydržím a dvojice mě trhá. Závěr stoupání bojuji tak na půl žáby, nevyvolávám berserkera, nesmím se odpálit, čekají mě ještě 2 kopce a za mnou se určitě letí. Věřím si, že díru docvaknu v klesání. Nedocvaknu, je tam pár rovinek a na jistotu projetých zatáček ... v lepším případě dál neztrácím 🥵.

Tentokrát mám hlavu opravdu nastavenou na závodění. Ondřejov jedu v osobním rekordu. Předjíždím Čespu, puding je v háji, ale jedu o 3. místo celkově. Dvojici jsem před sebou mám jako červený hadr. Za sebou nikoho nevidím, ale tuším jak mi dýchají na záda.

Poslední kopec je tvrdý boj, kilometr houpání před cílem dlouhé utrpení. Z první řady sleduji taktizování před spurtem, skoro jako z televize na velodromu v Roubaix. Krásná podívaná jak vystřelili z kopce do cíle. Bohužel než se vyškrábu přes horizont, je po spurtu. Třetí místo jsem si vydřel a mám z něj vlastně radost. Stejně bych jako týmový vrchař nevěděl jak hodit kolo přes cíl.

Skvělý domácí hnoják, za mě perfektně zajištěné křižovatky, luxusní počasí a vlastně parádní kvalita silnic. Řidiči se nerozčilovali víc než normálně, Policie nenasadila hřebové pásy. Jen incident s únikem v háku doprovodného auta nechal šrám na dobré pověsti klubu a bohužel ovlivnil průběh závodu v můj prospěch. Bez toho by se asi neletělo hned na rovinkách a soupeřům by zbylo víc odhodlání do kopců, kde bych byl bez šance.

Orlík

Kolíkáč – Krajinou, kterou mám tak rád!

V neděli si vytočit nohy po sobotním nářezu na Benecko, ucítí vůni dálek a vůni prvního maratonu. A ze vzpomínek vytáhnout značně zaprášený Orlík. Jedině asi pondělí připadá v úvahu, počasí vypadá skvěle, nějací wobjížděči se taky najdou, tak hurá do treter!
Oťas pod dráty, HonzaB vyladěn na hlavě již maratonským sestřihem, Luke v prosoleném dresu a vzhůru do středního Povltaví. Do Kameňáku oježděná trasa, ale pak již ráj po neskutečných asfaltech. Navíc vítr do zad a zelená nádhera vůkol. Jen kdyby Luke nezlobil, chce každý horizont pro sebe, ale naštěstí je tu pomalu se zahřívající Jenda, tak s ním je to snesitelné. Tady vznikala moje láska k silniční cyklistice, tyhle vesničky jsem měl napsané na představci a jezdil tudy na Orlík na školní srazy na starém Favoritu. Ještě bych je možná vyjmenoval, jak jdou za sebou, Mokrsko, Čelina, Hubenov, Drevniky, Něčín, Obory ... jo to byly doby, žádný budíky na řídítkách, kliky na klínky a klipsny. Kamýk nad Vltavou - Velká, tady na chvíli spočineme a vyblejskneme skály. A zase nahoru, zámek Orlík dnes nepadne, ale přehradu ztrestáme. Monumentální to dílo. A vyškrábat se na ní po kostkách, to je taky dílo Do Krásné Hory na sváču, ale nabídka je dost tristní, Jenda chce bagetu a to je nedostatkové zboží, aspoň že Luke má svoje tradiční Magnum. Ale vzácné to chvíle, rozvalit se s kumpány na lavičku a ládovat se, ať to dojedeme. Luke furt při chuti, ale bohužel už i Jenda chytnul slinu a v každém brdku mačká jedy ze svého těla. Já přestávám reagovat, sjezdy a roviny vypadávám z háku a kopce jen mávám za mizející dvojičkou. Neveklov s kopcem zmrzliny, prý je tam strašně cukru a tuku, to mě prý musí dát do kupy. Nevím, mně už nic nepomůže, snad jen Vláďa, který nám přijel naproti a chce si pokecat. Gwern zavřen, ale v Čestlicích jsme odměněni jedním zrzounem a vášnivou debatou, jak ty Sudety vyhrát! Už teď se těším! A díky za čekaní a bezva úlet do krajiny, kterou mám tak rád...

Midsummer Challenge

Zlaťák

Kolíkáč – Den z jiné galaxie

Kudla to byl tedy mazec. Na kruháku samá překvapení v podobě Oťase a Nemiho! HonzaB v zimní čepičce, hold, jak před lety prohlásil Dreamer na brzkém ranním odjezdu na Zlaťák už je vždy cítit přicházející podzim. Nabíráme Kanaďana a Nemi leze na špic. No zahřál nás hezky, do Nymburka letíme v závodním tempu. Před Kopidlnem háknout traktor s valníkem a udělat si tak dostatečnou časovou rezervu na vynikající pekárnu. Seniorská trojka dorazila a za Jičínem nás zdraví Luke. Do Jilemnice festival nástupů, tahle silnička k tomu přímo vybízí. Luke je odstřižen telefonem do pracovního prostoru. Konzum dnes nevyužijeme, nikdo nechce tahat přebytečná kila navíc. Ani Nemi, který okupuje v blízké cukrárně onu místnůstku hodně dlouho. Pepa z toho soptí a nadává na Šlapky . Přitom jsme mu připravili krásný týden. Dnes to mám v hlavě a Zlaťák chci potrápit rudého Mistra ČR. Kapr s Pepínem napřed, Kanaďan pro zbytek rozjel neskutečnou přípravu, odtáhl to z kruháku až do Vítkovic. Nemi nastupuje a já mu skáču do háku. Chci, aby na budíku svítila 3. Pepu to nenechává klidným a na parkovišti si nás sjíždí. Když to nejvíc bolí, tak to howado ještě nastupuje. Kdo ho tohle učil? Odskočil nám, ale svěšovat nechci a nebudu. Gumuji se za oči za Pepou, ten se chvílemi otáčí a hlídá si náskok. Nemi kolem mě, v serpentinách se už loučí, že to nedá. Já kličkuji mezi turisty a rudý sparťanský dres je jak hadr na býka. Ale nemám na něj, odstup se nezmenšuje, a navíc mě u cedule Zlaté návrší obkládá Nemi! Prý jsem úplně zastavil. Ale stejně cítím, že to bude můj nejrychlejší Zlaťák v historii, díky kluci za vyhecovaní a díky Techniku za Dolomity, které přece jenom do těch nohou něco dostaly! Letos premiérově až k Labské. Tam kde sváděl boj Hanč a Vrbata v zimě, si dnes užíváme neskutečné výhledy na naše velehory. Jen by tu nemusely být ty odvodňovací kanálky a mraky turistů. Fotíme se s garáží, brutalismus je fakt v obřích rozměrech. Nálada kvete a těšíme se do Jilemnice ke stadiónu. Překvapivě i Pepa slibuje, že si dá hranolky. Ve sjezdu jsme poztráceli Kanaďana a Pepína, omluva kluci, příště to musíme lépe ošéfovat. Bufet nezklamal a rozjezd do prvních kilometrů je hodně bolavý. Začínám platím za ten hodinový šrot do kopce, navíc, když Nemi a Kanaďan jsou jak utržený z řetězu. Libáňská cukrárna zachraňuje co se dá, nejvíce pak gumoví medvídci, kteří na Kozovazech chutnají jako kaviár. Předtím se ale musíme přebrodit po neskutečně rozbitém asfaltu. Kdo už konečně přidá do mapy.cz funkci „kvalita silnice“? Jsem rozsekanej na maděru, v Nymburku vůbec nevěřím, že to dojedu. Ale mladé pušky jsou stále nevystřílené a táhnou mě směr vana. Budík se vybil, takže magické číslo 300 km se mi tam nezjeví. Jedu v mlze a na displeji černo. Tohle prostě chceš. Značně vošoupaná trasa přes klánovický les a Koloděje, konečně poslední stoupání směr Jížo. Jsem úplně prázdný, stejně tak jako bidony a zadní kapsy. Doma pak přichází gastro masakr… Děkuji pánové, tohle byl zase den z jiné galaxie!

Nemi – Za tohle mě Žába nepochválí

O nedělní noci se vracíme s Technikem a Žábou z Dolomit. Vím, že se v úterý má konat vyjížďka na Zlaté návrší, kde jsem ještě nikdy nebyl. Lákalo by mě to, ale nemám dovolenou a jsem po alpském týdnu řádně znavený. Na příští sobotu domlouvám Krušnoton, musím odpočívat. V pondělí večer se dozvídám, že na minulý týden plánovaná odstávka vody na pracovišti se přesunula na úterý a že šéfová nám dává sick day. Deus ex machina. Právě jsem umyl kolo a dal prát oblečení. Bez přípravy uléhám s tím, že se rozhodnu podle toho, jak se vzbudím. Ačkoli mám z Dolomit spánkový deficit, budím se už v půl čtvrté. Více než půl hodiny přemítám, jestli jsem schopen vstát. Povedlo se, ale mám zpoždění. V jedenácti stupních celsia po páté ráno kvapím z Modřan na Jižňák, únava kupodivu není znát. Kolíkáč, HonzaB a Oťas trpělivě čekají. Déjà vu na kruháči mě naplňuje euforií. Nohy vytrénované z kopců až do nebes si náramně užívají nekonečnou rovinu a wattmetr ukazuje neskutečná čísla. Nabíráme Kanaďana, při snídani v Kopidlně naše „seniory“ a nakonec se přidá i Luke, škoda, že jen na chvilku. V sérii kopečků před Jilemnicí začínají střídavě nastupovat Luke, Kolíkáč a Kanaďan. Spolu s Pepou Vejvodou se držíme vpředu. Do posledního kopečku už jedeme jen ve třech s Kanaďanem a Pepou. Jede se mi dobře, tak zkusím přidat poprvé, ale neodjedu ani o metr. Zkusím to podruhé a kupodivu se mě tentokrát nedrží. Společně sjíždíme k jilemnické cukrárně, kde mě dohnala pozdní snídaně. Omlouvám se za další čekání. Začíná jít do tuhého, čeká nás tisíc metrů převýšení, tedy jediný český kopec alpských rozměrů. Výšky se po Dolomitech nebojím, ale tady se jede regulérní závod. Celou špic v pozvolné části obětavě táhne Kanaďan. Nabuzen rozcvičkou před Jilemnicí odjíždím, jakmile to začne více stoupat. Ale Pepa s Kolíkáčem si zkušeně pohlídají, abych nebyl moc daleko. Postupně mě sjíždějí a odstup naopak získává Pepa. Nějakou dobu jen kontroluje, kde jsme, a ignoruje prosby Kolíkáče, aby počkal. Nakonec ještě přidává a definitivně mizí mezi pěšími turisty. Kolíkáč se nevzdává a taky se mi na pár desítek metrů vzdaluje. Už se s ním loučím, ale těsně před koncem kopce Kolíkáč zpomaluje, a tak zrychlím a dojíždíme spolu. Na Zlatém návrší je pod mrakem pěkná zima v kontrastu s prosluněnou Labskou boudou. Rozbitý sjezd s kličkováním mezi lidmi, koly a autobusy mi zas tak hrozný nepřijde, možná jsem se i v tomto v Dolomitech trochu zlepšil. Po dobrém obědě v Jilemnici hasíme zpět. Jede se mi pořád dobře. V posledním brdku v Podhradí to vypadá, že už nikdo závodit nebude, ale nakonec si ještě pohrajeme s Kanaďanem, který famózně táhne až do Újezdu, kde se loučíme. Byla to velká jízda. Za tohle mě Žába nepochválí. Holt nejezdím podle tréninkového plánu, ale pro radost. Snad se k pravidelným intervalům ještě dokopu a přitom wobjíždění nebudu muset oželet. Moc díky všem!

Krušnoton Tribute

Nemi – První bedna

Titulek „Za tohle mě Žába nepochválí“ u výletu na Zlaté návrší nelhal. Cestou do Teplic mi Žába vysvětluje, jak dnes nemůžu nic jet, když jsem dlouhým výletem zničil všechny přínosy z Dolomit. Věřím mu, včera mi to cestou z práce vůbec nejelo, nohy byly úplně ztuhlé. Ale už mám na Krušnoton Tribute zařízené hlídání dětí, tak musím jet. Na startu se řadíme úplně dopředu. V Teplicích se má jet nezávodně. Ale ani za Teplicemi zaváděcí dodávka pořadatelského Koloshopu neodjíždí a veze nás až někam k Dubí. Po cca 25 kilometrech začíná závod. Za chvilku nás čeká jediné pořádné stoupání z Hrobu na Nové Město. Ambiciózně se držím vpředu, ale když na tepáku vidím 174, radši zpomaluji a Žába s celým německým týmem Petz Racing odjíždí. Jedu sám a v serpentýnách před Novým Městem mě dojíždí jeden borec, se kterým za chvíli sjedeme jednoho Němce. Ve třech spolupracujeme a valíme směr Fláje, kde na bufetu vidím Žábu a další Němce. Vím, že žádný další bufet už nebude, ale jsme ještě relativně na začátku a zásob mám pořád dost, tak nestavím. Žába okamžitě nasedá. Následují dva menší brdky. Žába mi a jednomu dalšímu borcovi nehorázně nakládá. První brdek ještě vyšplháme spolu, ale ve druhém se odlepím. Chyba. Křičím na Žábu, ať počká, ale Žába nevidí a neslyší. Za brdkem mám asi stometrovou díru a vím, že rozjetého Žábu už nedojedu. Morálka upadá, ani za sebou nikoho nevidím. Následujících 62 kilometrů, tedy vlastně většinu závodu, jedu sám. Cestou potkávám pouze jednu slečnu bez čísla, která mi sděluje neuvěřitelnou zprávu, že jsem třetí. Že bych na té občerstvovačce skutečně minul úplně všechny? Informaci potvrzuje i regulovčice na křižovatce. Musím jet. Do cíle je to ještě proklatě daleko a jestli za mnou někdo spolupracuje, dojedou mě. 20 kilometrů před cílem mi dochází voda a já začínám litovat, že jsem na Flájích nestavil. Bojuji, ale necelých 10 kilometrů před cílem jsem dostižen dvěma závodníky. Lepí se za mě a nechtějí střídat, proto musím začít taktizovat a zpomaluji. 3 kilometry před cílem konečně jeden z nich jde na špic. Vystřídám ho až v poslední zatáčce 800 metrů před cílem. 500 metrů před cílem začíná brdek a nastupuji, soupeři se drží. 300 metrů před cílem brdek povoluje a já soupeřům ujíždím pro první bednu v životě. Až po nezávodním dojezdu k prodejně Koloshopu se od Žáby dozvídám, že ten borec, se kterým mi odjeli, celý závod nejel. Nejsem tedy třetí, ale druhý. Je to fantazie. Ještě ráno jsem vůbec nevěděl, jestli ztuhlé nohy rozhýbu. Ambice na bednu jsem nikdy neměl, vždycky byly desítky lepších. A najednou se to sešlo. Málo silné konkurence a životní výkon. Mohlo to být výrazně snazší, kdyby mi Žába neodjel. Ale alespoň vím, že jsem si to dnes zasloužil

Žába – Za zkažený trénink startovné na příští rok

Po velkolepých Dolomitech celý týden zaslouženě odpočívám. Nohy bolí, ale když ve středu trochu poškádlím kopeček, zpoza krutých bolestí vykoukne Hyde a letím neskutečně.

Chtělo by to kvalitní základ přetavit v trochu výbušnosti, v okolí není žádný závod a tak se hlásím na Krušnoton Tribute závodní vyjížďku. Profil je docela kopcovitý, ale krom dlouhého stoupání z Hrobu na Fláje jsou to krátké brdečky ideální na dolování výkonu z nohou.

Domlouváme se s Nemim, Technikem a Kanaďanem na cestě do Teplic a moc se těším na týmový koncert. Samozřejmě plány moc nevychází a do Teplic jedeme ve dvou. No nevadí, profil trasy je luxusní a o zábavu se postará početná konkurence. Navíc se dozvídám, že vypsaná je nejen vrchařská prémie, ale i průjezd cílem. Poletí se!

Chvíli bloudím rozkopanými Teplicemi na start, pak mi nejde přidělat číslo. Z repráku zní rozprava k závodu, upozornění na nebezpečná místa a konečně dolepil číslo a patlám se s Garminem … parádní starťák

Z Teplic se jede krokem, ale ani za Teplicemi zaváděcí auto neodjíždí. Jedu s Mikem v jeho závětří a na rovině to pěkně sviští. Nemi je neustále poblíž. Bohužel před Hrobem je semafor a zaváděcí auto chce pod kopec dovézt kompaktní balík. Takže se stojky vůbec nejedou. Jen se na začátku párkrát šlápne ze sedla, ale horizonty vysloveně krokem. Promarněná jedna tréninková stojka za druhou.

Stoupání na Fláje auto konečně mizí a taktovku přebírá početný německý tým Petz racing. Brutální nástup hned v úvodu ignoruji a jedu něco rozumnějšího, ale pořád. Za chvíli už najíždím na čelo a táhnu řídnoucí skupinku. Ve třetině kopce jsem 4, já a pětašedesátikiloví dvacátnici. Startovné na vrchařské prémii je v háji. Nastupuje jediný Petz a za chvíli jedeme ve 3 skupinkách. Bojuji, ale dvojičku kousek před sebou už nedojíždím ani v mírnějším závěru.

Nahoře čekáme na dalšího němce, pauza na čůrání, pak klidný pokec směr přehrada. Nikdo už nechce nic jet, kvůli tomuhle jsem do Teplic tedy nejel. Padnu na špic a jedu tempo s nástupy ve stoupáních. Skupinka nehodlá střídat, ale lepší než jet sám.

Stavím na občerstvovačce, sice nic nepotřebuji, ale chci si to prohlédnout, v závodě bych tu jen prolítnul. A také chci nabalit větší skupinu a dát následujícím 70 km nějakou dynamiku.

Nepovedlo se. Začínají totiž projíždět závodníci bez zastavení. Odjíždím, beztak už zbývá jen rovina s jedním kopečkem a pár brdky. Holt si potrénuji nástupy při odpárávání soupeřů z háku.

Za chvíli první oběť na obzoru. Snažím se ho přeletět, ale chytil se a v háku drží. Nemiho dojíždíme v kopci za odbočkou zpět k přehradě. Jedeme 3, táhnu špic. Stoupáme na Klíny, ani nenastupuji a najednou Nemi něco volá z dálky. Z vysoké školy cyklistiky v Beskydech vím, že čekat na kopci se nevyplácí, nechci jít pěšky A hlavně si to chci udělat těžké, když už se nezávodí.

Ujet druhému ve sjezdu do Litvínova se nedaří. Musím na doučování k Lukovi. Dávám gel a hurá do klesavé pasáže směr České středohoří. Stín mi střídat nebude, nemá číslo a kolegiálně se nehodlá míchat do závodu. Sice jsem to neměl v plánu, ale číslo na kole a zaváděcí auto na horizontu dělá zázraky. Valím neskutečné tempo a z něj nastupuji abych stína konečně urval.

Bohužel si moc nepokecáme, rádio je vypnuté. Hukot vysokých ráfků prořezává fandění regulovčíků u trati. Tohle se neomrzí a nabíjí to energií.

Zkouším terezín, nástupy už jsou hodně bezzubé, tempo vadne. Občas sice stín chytá díru, ale zase se dotáhne. Tohle nevybojuji. 20 km před koncem výletu se loučí, prý jak hákovat Cancellara.

Jsem v háji, borec v háku mě fakt nutil makat. Teď už mám jen číslo, zaváděcí auto a půl hodiny bolestí. Dávám gel a pokračuji. Přeci nezklamu řidiče zaváděcího auta a celý tenhle cirkus. Konečně cíl, cílové video, zapisování výsledků, fotky na Instagram, rozhovor v cíli a bedna.

Muselo to dát spoustu práce, zabezpečení tratě lepší než na většině závodů, občerstovačka na trati a v cíli, výborné espresso a dortíky při čekání na zbytek pole a vyhlášení. Ale Koloděje jsou zábavnější.

Krajem Mirka Zbuzka

Sněžking

Okolo Rutvasu

POSPOS - Po stopách POS

Vítání Martina na bílém kole

Barbánek – 4 dny regenerace

Ráno začalo tak krásně v Průho zaparkuji a je to všude zalité sluncem a do toho Kája s Baddym 🐶🤗Luk mě vyzvedává a jede takovou kaši, že nevím čí jsem, marně vzpomínám kde jsou dráty, když v Kateřinkách nestaví, tak asi dráty přetáhl někdo někam jinam 😅Jížo nás vítá mlhou jako 🐮a silnice oslizlé, nechápu jak někdo tady může dobrovolně žít 😅😅
Přijíždíme na sraz, Luk ze mě vytáhl watty které mi budou za pár hodin chybět 😅 Diví se, že tu nikdo není, myslel si, že sraz je v 8.30,proto ten šrot...🙈🙈Po chvíli se to sjíždí a ten kdo mě popravil, pravil, že jede za sluníčkem a odjel 😅
Promotáme se Prahou k řece kde nebylo počasí o moc lepší, ale zima vlastně nebyla na Barrandově další 🚴‍♀️🚴🏻🚴🏻. Hromadné foto a pokračujeme po předem dané Přejezd přecházíme a nebo jedeme úplně pomalu 🙏🙏snad už nikdy nebude na něm nic špatného 🙏🙏Dvojičky si povídají a já nevím kde to jsme na chvíli vykouklo sluníčko. Pak se pohoupat krajinou a sletět do údolí. Kde začíná sjíždění skupiny co nečeká na společný start o prémii 😅 Zástěrky ve vodorovné poloze, skupina sjetá a jdeme přes ní, chvíli se svým RB blbnu, nabíráme Vlčáka, ale to zjistím až u hospody, že je to on 😅Ono totiž mé blbnutí má jepičí život 😅 Eliťáci a rentiéři mizí a my se Sousedem dojíždíme společně pro body, teda v to doufám 😅 Hospoda praská ve švech, svařák, svíčková se 6ti,presso,ale někdo je opatrný, bude přeci vrchařská prémie😅 Loučí se Turista, Oťas, Mlhoš, my pokračujeme dále, knedlíky mě perfektně táhnou z kopce dolů, snad tomu bude i obráceně. Sergei se rád usazoval na špici a já ho neměl moc rád, tempo se vždy zvedlo. Poslední blbnutí začíná směrem vzhůru, Radim to vyprovokuje Nemi se Snílkem se chytí a začíná boj o po 🤮🤮😅 Kolíkáč s tím uřvaným jó s Dědkem jsou na dostřel, ale dostřel je nedostižitelný, pak najednou mizí 😅 S RBéčkem máme to nejhorší za sebou a už nás čeká jen slunečná jízda do Radotína, Zbraslavi, kde ještě Nemi předvede neskutečný um a stabilitu s kolem, ufff to bylo o fous 😥 Užít si probarvenou🍂🍁🌱🌿 Točnou a nechat se dotáhnout tam kde to dnes začalo a to k Baště 🤗
Byl to pěkný den v sedle kola, děkuji kamarádi 👌👌
Mám rád své RB❤️ s kterým si tak moc rozumím!!!
Garmin napsal 4 dny regenerace 🤣 a prý jen vyjížďka.......🙈

Kolíkáč – Tradiční bomba

Depresivní listopad a 22 let „Vítání Martina“ v hlavě. Nafouknout blatníka a vytáhnout tvrdou zimní výbavu. Mlha a pocitová teplota pod bodem mrazu. Sraz Dráty jsem prováhal, tak se přesunout na Chodovec. Tam už rozjařená skupinka výletníků, co chtějí první body do ŠR . Luke to balí, tohle není počasí pro něj. Pod Barranďákem se rozrosteme asi na 15 kusů. Dvojičky švitoří, silnice suchá, jen ta mrazivá mlha zalézá pod nehty. Koleje posvátně přejdeme pěšky a vzdáváme tak hold všem, co tady utrpěli v minulosti nějaké ty bolístky. Žába defektí, Barbánek obětavě spravuje a Kopaninou vzhůru vstříc slunci. Ale to se nekoná, mlha se ne a ne zvednout. Vrchařskou prémií dolů a po vyfrézované silnici zase nahoru směr Bubovice. Dnes asi letadla z místní ranveje lítat nebudou. Mlhošovi dochází baterie v řazení, tak jede jen na malou placku. Na Mořině nás míjí rozjetá grupa s Vencou Nežerkou, jedou taky jen na kecačku . Po luxusním asfaltu do Hlásné a jdeme pokořit rychlostní prémii. Žába se ségrou a Grepem to točí domů do tepla. Barbánek na MTB trubkách rozjíždí pekelnou stíhačku, že ani Dreamer na SL7 nestíhá. Nějak mě to zase pohltilo a když jde přese mě HonzaB, tak mě to přímo vydráždilo. Koušu se, a ještě se nechám nasát za vedoucí dvojkou HonzaB + Nemi. Cedule na dosah, tak zvednout zadek a prohrát s Nemim. Restaurace v Srbsku vesele hlaholí a občerstvuje naše těla i duše. Turista, Oťas, Mlhoš jedou kolem vody domů. My ještě prověříme, jak se usadilo občerstvení v našich žaludcích na vrchařské prémii. Ultra vrchaři Dreamer a Nemi odskakují a já s HonzouB svádíme boj o bronz. Nahoře pálí stehna, stejně jako slunce, které konečně vylezlo. Valíme domů přes Třebotovku a Točnou v povznesené náladě. Jo zase to byla tradiční bomba, díky Šlapky!