Výpis reportů - 2024

Sudety Tour

Kolíkáč – Když se vyplní sny!

Před rokem jsem si okusoval nehty doma u live reportu, mazal nohu kouzelnými mastmi a černě jsem přemýšlel, že už to asi nikdy nezažiju. Tělo mě zradilo a naznačilo, že to nejlepší mám už asi za sebou. Pěkně to zařídil i bájný Trenér Staříků, moje maratónské dvojče Kapr se totiž chystal na operaci kolene, a tak jsme se mohli aspoň navzájem utěšovat, že to třeba snad ještě někdy přijde.
Rok se sešel s rokem a zase si mažu nohu, ale i tu druhou, jak vždy radil před závodem Standa Vohník. Jsem na parkovišti v Broumově, před startem 11. ročníku Sudety Tour! Kapr vedle mě připevňuje čip a mně se tomu furt nechce věřit. Navíc jsem měl v pátek ranní sen, jak jedu v absolutním háku za Lukem, hlavu zaraženou v jeho oranžovém zadku a v poklidu spím. Otevři oči woe! Vždyť musíš koukat na cestu a na tenhle opojný bláznivý cyklistický svět, ten 22 let trvající oranžový maratonský sen musíš ještě zažít naživo!
10 přihlášených Šlapek na dlouhou, Javi dává krátkou, jak jsem rád, že zase u toho mohu být. A to vůbec netuším, co nás ještě čeká za team-parádu na trati. Krátký-krátký, je to závod, Luke ale překvapivě přijíždí v návlecích a v dlouhých rukavicích a návlecích na tretry, no ty wado? Ale já už v tašce stejně nic nemám, ono to nějak dopadne. Rozeklané kostky na náměstí vůbec nesvědčí mým 23 mm Contíkům, jdu nějak proti proudu, hold zapšklej stařík, který nechce novoty. Jako třeba nějaké group tracky a sledovaní se na trase, ke kterému je ale potřeba mobil, a já tu těžkou cihlu nechci vláčet přes ty brdky. Nejlepší závod je přeci ten, kdy nekouknete ani jednou na budík!
Orange pěstičky, nejkrásnější dresy na světě všude kolem mě a start! Jak opojné! Broumovská dlažba tvrdě buší do řídítek, ale už je tu asfalt, zahodit ostych a rychle se prokousat dopředu. Podařilo se, je tu Žába, Luke, Kanaďan, Nemi a letí se do Polska. Kapr nám přeje mnoho úspěchů, já mu odpovídám, že stejně pojedeme zase spolu. Nastudované úvodní síto doprava přes mostek kolem kostelíčku je tu. Projel jsem si ho včera v poklidu myší na Google maps, ale realita je hodně jiná. Peklo na zemi, vystupuji si z háku od Kapra a zkusím tomu naložit, vždyť jsem si sliboval boj o pódium v 50. Hoří mi plíce, nohy nestíhají, okolo mě se to valí. Žábu s Lukem vůbec nevidím, Kanaďan je nechytatelný, a stejně tak Nemi, který letí k vrcholu jako raketa.
Jedna rampa za námi, trochu se to srovnalo, ale je tu druhá. Pořádně se zasekne do nohou. Luke svěšuje a otáčí se. Nemi frčí za Kanaďanem a já nejsem schopen zvednout zadek. Nějak jsem se uchlácholil, Luke tu je, potáhne a doletíme si je. Ale všechno je jinak, zezadu přilítne Vláďa a tichým hláskem povídá: "Woe, vezu Ti Kapra!" No pěkný! A HonzaB je tu taky! Tak točíme, točíme, zkusme to ještě sjet a nabrat vytroušené korálky. Rozdrbaný sjezd tomu ale nenahrává, navíc většina se nějak vzpamatovává z toho úvodního šrotu. Pavel Popiolek nás zdraví, tak zdálo by se, že je to idylka. Ale není! Před námi totiž neskutečné prázdno… kam všichni zmizli? Asi vůbec nejedeme a motivace ke zrychlení žádná…
Na čelo si vlezl nejsilnější a nejpočetnější tým v této grupě v pomerančové barvě a pár jednotlivců se přidalo, ale střídání nějak vázne. Je nás kolem 30, ale vepředu se točí 3-4 lidi, hold klasika, jak říká stará pravda, když se ti to nelíbí, měl jsi být o skupinu vepředu. Ale to bych musel mít trochu jinou výkonnost na úvodní síto. Tak si to začít užívat s orange kumpány, vždyť 5 šlapek v maratónské skupině jsem snad nezažil!
Hecuji to k rychlému střídaní, ať to odsýpá, až mě Luke seřve, kam jako chci jet. Chudák furt utírá nudli a huhlá, nějak mi stále nedochází, že asi není úplně zdravotně vyladěn. Cedule Machov mi zapíná vzpomínky o pěkných pár let dozadu, to už bude ta kostková stěna ne? A je to tady, Luke hlásí, nahoře chčijem a jdeme na to. Monumentální kostky, najet si na čelo grupy, zařadit 36x32 a bušit a bušit. Kostky poslintané, když se zvednu ze sedla, tak to podkluzuje a do toho houkačky zaváděcích aut krátké trasy. No pěkný! Vybírám si pravou stopu pod stromy, kde to již neklouže, chci nechat prostor vlevo, kde asi prolítnou motorky z krátké. A je to tak, rachot karbonu a mimozemská rychlost. Překulil jsem se přes lajnu nahoře stoupání, začínám se otáčet, kde tedy zastavíme na to močení, když v tom se vlevo mihne orange helma. Kapr!
Zaháknutý za odpadlíky z krátké trasy, kteří jedou palbu, aby si sjeli ještě čelo. Neváhám a překvapivě reaguji. Valíme vlhkým lesem full gas. V jedné točce trochu více na brzdy, naskočilo 5 metrů a zdá se, že jsem odpojen. Ale je tu zachránce Luke, který to za mě dolepuje. Díky! Po chvíli mě ještě přežehlí Pavel Popiolek a tlačí se vpřed. A za námi již nikdo! No pěkný. Letíme sjezdem do Hronova, zapomněl jsem na všechny zábrany a jedu jak bez mozku. V Hronově ocas 1. balíku krátké, ještě si 2x zgumovat držku v klikatých uličkách a pak se již napevno přisát. Jak opojné! S Kaprem a Lukem se smějeme jak puberťáci a řveme, je to sen! Pravé závodní poblouznění, z kterého si překvapivě po chvíli vystupuje Pavel P., zamává ručičkou a pakuje se dozadu. My se vezeme až pod další brdek, který je ostře doleva směr Velké Petrovice. Balík odlítl, ale my máme chuť jet dál. Kapr rozvášněný, nahoře bufet, jen chytnout banán a po úzké silničce pokračovat dále. Jede s námi borec z Kooperativy, tak ho zapojit do kolotoče, když v tom nějaké hvízdání. Přijede ke mně Luke, že si nás prý sjíždí Vláďa. Otáčím se a fakt, Vláďa! No ten si musel hrábnout!
Zase je to veselejší, ještě tak HonzaB, kdyby si nás doskočil, byla by to už úplná pecka. Ale hlavně aby nepřitáhl celou grupu . V Maršově ještě kousne nehezká stojka a začínáme dumat co dál. Kooperativa ale zahlásí, že by jela, že si nás z grupy sjedou jen ti nejlepší. Jo má recht! Takže směr Adršpach ve vzorném kolotoči, já si hraju s budíkem a nevěřícně koukám, že do cíle to je ještě kilo! No to potěš. Cuká mi ve stehnech, začíná jemně mžít, teplota nic moc, a mně začínají omrzat ruce Prostě mi to nějak přestalo chutnat, navíc rozdrbaný asfalt směr Stárkov. Sjel si nás další borec Robert Haas, který měl defekt, a začíná udávat tempo na špici. Chce se mi močit, je mi kosa a přemýšlím, že když chytnu tady defekt, tak je se mnou konec. Dávám magnesium, hltám rozmíchaný gel z bidonu s vírou, že ten můj vyčvachtaný motor ještě úplně nezdechne.
Stoupání na Krkavčinu mě vysvobozuje z temných myšlenek, zahřívám se a nechci Roberta nechat odjet. O kumpány nemám strach, Kapr jede famózně a nepočítám, že by tady odpadal, navíc Vláďa se pasoval do role jeho domestika. Padáme dolů do Rtyně, pod dalšího zabijáka na trase, stoupání na Odolov. Tam ještě menší zakufrovaní, ale včas jsme to obrátili na tu správnou trasu, na ty nechutný procenta sklonu. Domluva je jasná, Kapr svým tempem, Vláďa mu bere bidon na doplnění, já se nahoře vymočím a povalíme dále.
Odolov, zase ty vzpomínky, nějak jsem zapomněl, že to jsou zase takové schody, ale letos mě nějak nebolel, s Vláďou se přetahujeme o špic a hezky to uteklo. Vrhám se na salám a rohlík, bidon doplněn, a ještě si odlehčit. Kapr je tu, spadl mu u bufetu řetěz, ale ochotná obsluha ho hned nahazuje zpět, jedeme na velké grande finále letošních Sudet!
Hrbatý úsek směr Radvanice mi ale vůbec nechutná, na špici se usadil Vláďa, za ním hned Kapr a mě ubíjí každá záplata na asfaltu. Jak kdyby mě házela o metr dozadu a já to furt musel dolepovat. A vrcholem všeho je, když se zezadu ozve hlas, tak konečně vás máme! Přijeli ti nejlepší z grupy, kterou jsme opustili na Vysoké Srbské! Otáčím se s hrůzou, koho to všechno přivezli! Doufám, že ne Pavla P. z mé kategorie ! Pavel to není, ale je to HonzaB! No ty kráso, pěkný Jendo, oranžový koncert má další pokračovaní!
Sjezd do Chvalče, kde Luke málem obrousí obrubník, trochu jsem se zase chytil a kód, že chci jet s nejlepšími z grupy, jsem nahrál znovu do palice. Ale začíná to slušně bolet, 2 borci co nás sjeli + Robert H. určují tempo a já plápolám za nimi. Luke se taky přidává, a tak si nás táhnou jako závaží k vrcholu. Tohle že je jezdivý kopec? Pěkný procenta tu jsou, ale neodpadáme, a to je dobře, přejeli jsme to s nimi a teď se nás dívají, co jako bude dál? No, co by bylo, počkáme na týmové kumpány, co jeli o serpentinu níže a řval jsem na ně, pojďtéééé! Anebo jestli chtějí jet, tak s Lukem jim vlezeme do háku a střídat nebudeme. Ale to nám šrotuje jen v hlavách, nahlas nic neříkáme, ale překvapivě se to děje přesně podle našeho scénáře. A je to dobře, jelikož následuje rovinatější část, a navíc proti větru!
Nejdříve si nás dolítne HonzaB, pak ještě hodím návnadu pro Vláďu s Kaprem a jsme zase po kupě, snová show pokračuje! Přichází ty nejlepší chvíle, které se dají zažít jen na maratonech. Sice už to nejsou úplně ty pravé maratony přes 200, ale i těch 171 km bude dnes stačit. Točíme špice, hezky to odsýpá a blížíme se k závěrečnému brdku. Tak tady nějak zmiznul asfalt, Luke zase popichuje, dáme to v cíli za ramena? Možná jsem to měl odsouhlasit, na výsledku by to nic nezměnilo, ale v tu chvíli jsem furt ještě věřil, že bychom někoho mohli sjet. A tak lezu za Roberta H. + jednoho a motám se v těch štěrkových závějích. Když už to vypadá, že od nich odlítnu, tak trochu svěsí, nebo už je to taky tak bolí?
Takže v nájezdu na asfalt jsem s nimi a stejně tak i Luke, který se ptá, jak to s nimi vymyslíme? No co, potáhneme jim to do cíle a tam je obložíme! Chachá! Potáhli jsme to, i tam Luke vložil trošku šťavnatější špic, ale stejně je to k ničemu. Luke najíždí do cílového magnetu na náměstí, jedu mu předpisově v háku a za mnou 2 borci. Ale co to, kudla, kde se tady vzaly ty rozlezlý kočičí hlavy? Úplně mě vyply, ještě zařvu bezmocně na Luka, dávej, dávej a vyhraj skupinu! Luke mizí, že ho nevidím, a ti dva borci za to též hezky vzali, ale ty jsem aspoň v dáli ještě viděl No nic, překlepu to do cíle, tohle je závěrečná sirka, abych se překulil přes tu bílou lajnu.
Cílový oranžový hlouček řičí nadšením a sdělování si dojmů. To jsou jsou nezapomenutlné okamžiky! S Kaprem vřelé obětí a plácání si po zádech. Jo, klaplo to dokonale, 5 orange v jedné skupině to byl sen! V to jsem již nevěřil, že někdy zažiju. Děkuji kamarádi!
PS
Nakonec si neodpustím jednu citaci, zachycenou kdesi v éteru:
Kapr: Kluci děkuju za včerejší neskutečný zážitek, užíval jsem si každý kilometr, každou minutu, díky že jste mě nenechali někde v kopci a ten orange expres po rovinách a mírných sjezdech byl naprosto dokonalý. Je to vaše zásluha, že druhý dědek dojel 40 minut za mnou...DĚKUJU
Kolíkáč: Jsi nás velký vzor a motivace že na nějakým čísle v občance nezáleží...to peklo na Vysoký Srbský, co jsi rozjel, mě vrátilo o 10 let zpět!! A pak po Chvalči, když jsme se znovu sjeli a valili na plný plyn do cíle, to jsou chvíle, pro který stojí za to žít!

Luke – Oranžovej grupáč

Těším se na první opravdovou zkoušku formy s odpočatýma nohama. V úterý zjišťuju, že sem si z Rokytnice možná přivezl krom nálože sweetspot intervalů ještě nějaký moribundus, nebo to chytl jinde. Ale co, jen drobně chycený průdušky, prej už stačí jen odkašlat hlen a je to za mnou... Tak fajn, stejně až do soboty bude klidovej režim.
Nicméně nic se nezlepšuje, spíš naopak. V pátek místo rozjetí parní sauna a hurá na hotel do Broumova. Cesta jen ilustruje tragédii české infrastruktury, ale jsem tam včas na povedenou tiskovku, večerní práci a večerku dle plánu. Na večeři řešíme prokletí, že se snad už nikdy nikde nesejdou víc jak tři šlapky... kdybych jen věděl...
Bohužel večer taky zjišťuju, že odkašlávání hlenu nabírá na obrátkách a neustupuje dle plánu. Zelená barva hlenu mi připomíná sen o čelní grupě s Žábou, ale jestli to je kompatibilní nevím. Nicméně se pořád necítím nějak zvlášť zle, takže se vyspím a bude to cajk. Bohužel přes konstantní kašel jsem se nevyspal a cajk to není. Vlastně mi přijde že mám teplotu, ale to taky může být starťák nebo nevyspalost, tak to moc neřeším. Vlastně by bylo asi lepší nejet, ale co jinýho by tak člověk mohl dělat v Broumově. Takže se připravit na start a počítat s tím, že když to nepůjde, prostě to po 20 km zabalím...
Je docela chladno, navíc budou přeháňky, takže triko pod kombošku a návleky na ruce. Kolíkáč nekompromisně v krátkejch nevěří, že jsem tak nabalenej, HonzaB komentuje dlouhý nepromokavý rukavice. No budu za ně rád, ne, že ne...
Striktně odmítám tlačení se do čela, když to není nezbytné, mám nějakou důstojnost a když jsem si to nevystál, tak si tam pak dojedu. To se děje záhy po startu, předjíždím Žábu, kterýho to probírá z letargie. Jede se pohoda a u čela to je pohoda. Jak se blíží odbočka a první brdek, víc lidí se cpe dopředu, je tu Kolíkáč, Kapr nám přeje hezkej závod. Pak se jdu zas procpat dopředu, nájezd zas kolem 10 pozice, jako loni. První prudká část se jede tak, že neodpadám, akorát to je pro mě tempo na 2 minuty a ne až nahoru. Po prvním prudkém se to kolem mě začíná hrnout, zvolnil jsem (teda furt jedu 430W), mrknu na to číslo, je jasný, že to je až nahoru nehratelný a dál zvolňuju. Teď už by to šlo, kdybych po zvolnění nedostal nával kašle a málem se neudusil. Pěkně jsem ty průdušky provětral. Takže pokus zůstat s Žábou mám za sebou, za mnou cítím oranžový dres tak se otáčím, doufám v Kolíkáče a slavnou bitvu o bednu v 50, ale místo toho jen zdravím Nemiho. Koukám kolem a je tu dost lidí z loňska, takže by to pořád byla ještě dobrá grupa (navíc pak čelo sjeli, takže mohla být sranda), ale v hlavě už je přepnuto na prezidentské kupé, tak je nechávám jet.
Konečně je vidím, jsem trochu naštvanej, protože to vypadá, že jedou s Kaprem na kecačku a žádná bitva nebude, na druhou stranu mám perfektně spálený plíce, průdušky a vlastně i nohy, takže ani nevím jestli bych do bitvy chtěl. Přijíždí Kapr s Kolíkáčem, HonzaB i Vláďa, kterej to chce dnes odjet v klidu za balíkem. No ještě, že to neví ta druhá půlka startovního pole, co už je za ním. Na horizontu leze Kolíkáč na špic a prej jedem. OK, rozkaz, takže se i párkrát otočím, abych zjistil, že to teda vůbec nebude sranda. Stačí trochu změnit tempo, zakašlat si a hned mám problém s dechem. Navíc Kolíkáč chce jet, no jo, ale to měl bejt asi v jiný skupince, tady moc lidí co to chtěj pálit od startu není.
Projedeme Broumov a konečně se trochu rovnáme do tempa. Vláďa si bere na starost kopce, přehopkat ty schody za Broumovem a pak jak loni si najíždím na čelo před sjezdem. Ve sjezdu pěkně chladno, tak jsem rád za oblečení. Občas se otočím na špici, ale nejede se mi moc dobře, tak se nikde nevětrám. Stejně je tu mraky lidí co nejedou a táhnout celou grupu o 30 lidech mi nedává smysl. Doplácáme se na Vysokou Srbskou, jedu absolutní minimum nutného, abych se neudusil a nevypadl z grupy. Předjede nás čelo krátké a na horizontu pak odpadlíci z krátké. To vyhecuje Kapra, Pavla Popiolka, že jedou s nima. Nechávám to být, ale rozdráždilo to i Kolíkáče a tomu jsem sakra slíbil support. Sjezd dávám hodně svižně a dojíždím Kolíkáče akorát tak, abych mu dolepil 10 metrů za Kapra s Pavlem. Jede se solidní peklo, protože když 4 borci typu Peter Gansel letí zpět do čela, tak to v háku úplně na družnej hovor není. Kapr sice pak prohlásil, že jsme se svezli zadarmo, ale Pavel si vystupuje se slovy, že to pro něj není. Občas tam v brdku blikne 500W, tak se ani nedivím. Nicméně v Hronově jsme v balíku krátký a vezeme se už opravdu zadarmo až do Velkých Petrovic.
Projíždíme v poklidu kolem bufetu, kluci berou banán, já sem rád, že dýchám. Bolí mě dost v krku, tak ani není moc chuť na jídlo - jo tak tohle někdo taky zaplatí. Za horizontem rozjíždí Kolíkáč peklo na špici. Takhle chce jet ve 3 do cíle 100 km? Tak to bude asi beze mě. Otáčím se a tam samotnej Vláďa odjel grupě v Petrovicích, tak si můžu beztrestně zařvat moooc, brzdíme a za chvíli jsme ve 4 orange. Tak to je úlet.
Frčíme dál, ještě si nás sjel borec z Kooperativi, za dalších X km ještě někdo, pak Kooperativě spadl řetěz a zas jen v 5ti. Pěkně točíme a velká grupa pořád ne a ne přijet. Dáváme Odolov, nahoře stavíme a na můj vkus se tu flákáme až moc dlouho. Přijíždí čelo grupy akorát, když odjíždíme z bufetu. Nakonec nás po pár kilometrech ještě 3 lidi doskočí, včetně HonzyB. Tak to už je oranžovej grupáč, je nás 9 z toho 5 šlapek, všichni odjetý z úvodní skupiny. A pak, že se víc jak ve 3 už nesejdem. Dávám tyčku (druhý jídlo, jedno želé jsem stihl ještě před Srbskou) dost na sílu. Měl bych dát ještě něco, ale nejde to, tak to holt do cíle bude muset stačit. Už jsem asi dost v háji, protože Kolíkáč pořád něco povídá o Pavlovi, ale ať koukám jak koukám, tak ho tu prostě nevidím. Řikám si, že jsem prostě prošitej a přestávám to řešit. Utěšuju se, že aspoň vím, co jedu za závod.
Kolíkáč zas ožívá v kopci z Chvalče, takže se mu snažím být v ruce, i když se nahoře dost zoufale ptám co dál? Naštěstí čekáme na zbytek. Už mě ale fakt spíš všechno se..., nevím jestli jsem prošitej, nebo fakt nemocnej, nebo obojí? Vlastně bych docela rád odpadl, často mám i pocit, že budu muset zastavit, abych se pořádně vykašlal a prodejchal. Ale zase teď už to bude jen odvoz do cíle, tak lepší nejet sám. Točíme poctivě, až na Vláďu, kterej hlásí že určitě nechci, aby mě kvůli křečím odpojil. No vlastně chci, ale nerozmlouvám mu to. Pak ale vystřihne špic pod poslední kopeček do Janoviček.
Snažím se domluvit hromadnej dojezd šlapek, ale Kolíkáč neslyší. Nahoře jsme ve 4, Robert chce jet. Já ne, tak se blbě ptám kam a proč. Chvíli trucuju na konci čtveřice, ale nakonec teda na Kolíkáče houknu a jedem, jednou jsem domestik, tak mám jet a ne přemýšlet. Párkrát se protočíme, kilák před cílem lezu na špic a rozjíždím to ostře tak, aby si mohl zaspurtovat. Jak se silnice zvedne na náměstí, valím tam už přes 7 w/kg, načež to Kolíkáč odpojí a zařve jeď. No to dík, takže z rozjezdu spurtu se stává spurt, kde teda už víc jak 10-11 wkg fakt nevytáhnu, ale i do kopce směšnejch 700W stačí na to udělat náskok a pak to nějak doplácat po kostkách do cíle. Vlastně jsem vyhrál docela velkou grupu, takže bych měl mít radost, ale spíš se chci někde složit a spát.
Takže se jen rychle pozdravit se všema co jeli, poděkovat v hotelu, kde mě nechali se osprchovat a nechat se adaptivním tempomatem odvézt domů. Preventivně jsem si ještě změřil teplotu a 37,6 ve chvíli, kdy už je mi líp, asi něco znamená. Tak snad na Mamutu lépe, ale jen se potvrzuje, že něco nějak plánovat a peakovat na závody je tak trochu... spekulativní, no.

Nemi – Utopené náklady se neutopily

Předpověď počasí se měnila každým dnem a snad i každou hodinou. Nejradši bych zůstal doma, ale už jsem slíbil odvoz Kanaďanovi. Ačkoli má ekonomické vzdělání, nereaguje na moji lamentaci o utopených nákladech v podobě startovného, které už nezachráníme tím, že se utopíme v dešti na trase. Naštěstí!

Cesta pátečním provozem byla dlouhá. Pozdě večer vyzvedáváme v tajemném Broumově čipy, které nám vyzvednul Luke s Žábou, hledáme něco k snědku a pokračujeme na nocleh do Janoviček. I přesto, že to na start máme jen 9 km, ráno takřka nestíháme a já se jen pár minut před startem prodírám čekajícími závodníky krátké trasy, abych se zařadil tam, kde se mezi nimi začínají vyskytovat i závodníci z dlouhé trasy. Naštěstí se na začátku jede zvolna a kompaktně a první kopec v Polsku je dost široký na to, že se můžu dostat tak dopředu, jak mi nohy stačí, což je do druhého balíku.

Jede se svižně a za druhým průjezdem Broumovem doháníme první balík s Žábou, před kterým ještě bojuje pár únikářů. Kolem obce Hony přichází další kopec, zase zůstávám v druhém balíku a tentokrát brzy první balík zase sjíždíme. Definitivní dělení přichází na 52. kilometru v brutální stojce po kostkách Vysoká Srbská. Jsem ve třetím balíku, se kterým po čase sjíždíme druhý balík s Kanaďanem, ale první balík s Žábou už na nás nečeká. Náskoky mezi jednotlivými balíky jsou tak velké, že naše neplánované zastavení kvůli vlaku v Adršpašsko-teplických skalách nic neovlivní.

Z obav, abych se opět neutrhnul na nějakém brdku, jedu vpředu, pak se prosívám dozadu a na rovině zase jdu dopředu. Bohužel nemám nastudovaný profil a na Garminu v tom mokru nic nevidím, tak se občas stane, že na mě vyjde špic, za což tvrdě zaplatím na 115. kilometru ve stojce do Odolova, kde zůstanu vzadu úplně sám.

Zpomaluji na svoje tempo, ale za mnou nikde nikdo, naopak občas někoho zahlédnu v dálce před sebou. Vlak v Adršpašsko-teplických skalách mi tentokrát pomůže, protože dojedu skupinku tří odpadlíků. Se 140 kilometry v nohách a dalšími 30 před sebou se jim proti větru jet moc nechce, točíme se, ale na špici chvilku vydržíme jen dva. V posledním kopečku z Heřmánkovic, kde mezi dírami marně hledáme kousky asfaltu, nás jeden závodník opouští a naopak sjíždíme borce v růžovém. V Broumově míjíme ještě jednoho.

Závěrečnou stojku po kostkách před cílem vyletím, ohlédnu se a vidím, že všichni zůstali dole kromě borce v růžovém, který mého zaváhání využívá, dostává se přede mě a zkušeně obsazuje tu nejrovnější stopu mezi kostkami. Je to ještě pár stovek metrů do mírného kopce, a ačkoli zase nabírám rychlost, na rozdíl od kolegy už na cílový spurt o 41. místo z celkových 116 (a současně o 8. místo v kategorii ze 21) nemám.

Mohlo to být lepší, kdybych z Odolova nejel sám, ale mám dobrý pocit. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi bylo mokro, chvílemi mírně pršelo, ale nepromokli jsme, protože liják dorazil až během vyhlašování, kde Kapr vyskočil přímo na nejvyšší stupínek a já mu ještě jednou děkuji za spínací špendlíky na startovní čísla. Bylo to pěkné a je na co vzpomínat!

Vláďa – V pěti :-)

Před koncem neschopenky řeším, jestli vůbec jet Sudety. Pak ještě taky jestli krátkou nebo dlouhou. Nakonec klikám dlouhou s tím, že si odstartuju z konce balíku a pak se uvidí.

Koridor trochu zmatek, na konci dlouhé lidi z krátké, ale nakonec se mi povede odstartovat v klidu a procedit se na konec. Těch 50m co mám na balík po průjezdu městem nějak v pohodě doskakuju a operuju s odlepem. Bohužel se ukazuje, že na konci balíku to není o moc lepší. No za chvíli vím na koho dávat pozor a frčíme na pohodu do Polska.

V prvním blitkobrdku najíždím zezadu, spolehlivě letos dávám malou a cedím se směrem nahoru jak to znám. Za chvíli mám na dostřel Kapra, nakládám si ho na záda dovážím ho ke Kolíkačovi. Sjezd tak nějak v klidu, pomalu se cedím dozadu, nakonec brzdím ještě víc, je mi to fuk, s tím jsem počítal. Odbočka a před hranicema už jsem zpátky v grupě s čtyřma dalšíma orange kumpánama. V to jsem rozhodně ani nedoufal, tady bude foukat a aspoň se svezu.

Návrat do Broumova, borec regulérní nástup, aby to roztrhal, proboha proč? Já jsem marnej, v každým sjezdu nechávám díru, kterou pak musím lepit, tohle bude hodně bolet. Uvidímě jak dlouho to vydržím, každopádně jsem ready si vystoupit. Zjišťuju, že po hodině jsem dost pozadu s jídlem, snažím se to dohnat.

Přichází monumentální stěna ve Vysoké Srbské, hrne se přes nás čelo z krátké, nahoře Kapr skáče do háku Hulkovi a letí pryč. Kaprova ploutvička je jak červenej hadr i pro Kolíkáče s Lukem. Ok, tak to je konečná, protože ten sjezd se mi vloni nelíbil a letos to lepší nebude.

Jedu v klidu, za zatáčkama musím párkrát vložit solidní špice, abych se udržel v grupě. Sirky hoří, nohy taky.

V grupě Pavel Popielok, asi ho úplně nechci dovézt ke Kolíkačovi tak se snažím trochu zregenerovat.

V Petrovicích buď a nebo - Kolíkáč a spol. musí být na kousek, minutu bych snad mohl v kopci najet. Za zatáčkou je zahlídnu před sebou. Držím tempo, průjezd bufetem, předemnou magneťák a grupa 3 orange se rozjíždí. Hvízdám a místo otočení se ještě přidají. Když už to pomalu vzdávám tak se ohládne Luke a čekají.

Dost mi trvá, než se z toho oklepu, začíná mě dohánět málo pití a jídla, nohy začínají cukat. Ale co, i tak jsem si užil mnohem víc než jsem chtěl, hlásím Lukovi, že pokud někde odpadnu je to na křeče a nemají čekat. Luke pro změnu hlásí, že se dusí, jsme to teda letos dvojka

Nakonec nás doskakuje jeden borec ze Svijan, docela poctivě točíme, valíme Adršpachem, nohy se rovnají. Kolíkáč v kopcích nezničitelnej, Kapr zase ztratil občanku, Luke se s tím nepáře i když se dusí. Na druhém bufetu bereme pití, trochu melounu a vyrážím napřed ve sjezdu do Jívky, aby na mě grupa nemusela čekat. Vychází to akorát.

Postupně nás dojíždí pár dalších lidí včetně Jendy Bílka, kterej si taky solidně hrábnul.

Chvaleč je utrpení, grupa cuká, předemnou Jenda Bílek, za mnou Kapr, Kapr odjížíd samo ve sjezdu, ale nakonec dole čeká. Začínáme se točit, před námi je Jenda Bílek + 1, ale za chvíli vidíme, že Kolíkáč a Luke brzdí grupu a čekají na nás, tak tam s Kaprem vkládáme pár špic a doskakujeme do skupiny. Tady zůstat sám by byl očistec.

Nohy začínají stávkovat, chvílema to vypadá, že vypadnu z grupy na rovině. Peklo. Je úplně jedno, jestli nohama točím nebo netočím, křeče mám pořád. Hlava velí zůstat v grupě. Snažím se dojíst a dopít ten začátek. Znovu se rozjíždím a můžu se občas protočit přes špic.

Poslední stoupání, hákový kopec, najíždím na špic, Kapr na zadním kole. Táhnu to až pod finální stoupání, hlásím, že teď už je to na ostatních, plácám se nahoru. Plácám se dolů, pod kopcem zase křeč. Doplácám se na náměstí.

Den na jedničku. Čekal jsem, že si to dám na samotku v klidu. V klidu to bylo hlavně v těch sjezdech, zbytek neměl chybu, byl to orange koncert.

Ideální timing, sedíme, kecáme, chč*je. Přestává akorát ve chvíli, kdy Kapr stoupá na bednu.

Parťáci díky, že jste v těch sjezdech čekali, na samotku by to dost bolelo.

Žába – 283 minut dlouhá šmouha

Sudety Tour byla loni skvělá. Vybraná oranžová společnost, pěkná skupina jedoucí dobré tempo. Prostě krásné závodění, dokonce si celý balík dopřál čůrpauzu na šraňkách ... jak vystřižená scéna z TV.

Pro letošek jsem první opravdový maraton zapsal jako "A" závod, na týmovém soustředění tvrdě potrénoval a pak skoro celý týden nebyl na kole a ladil formu. Dokonce i Garmin uznal, že že jsem připravený na závod.

Předpovědní modely absolutně netuší jak bude druhý den, házím to tašky oblečení na všechny eventuality. Bereme s Martinou půl dne volna a jedeme. Hotel se začíná plnit cyklisty, Luke je na místě a hned po vybalení jdeme na tiskovku, kachnu a dezert. 3 Šlapky, to je snad prokletí 🧡

Ráno chvíli bloudím po Broumově, rozmotávám nohy přes kostky cílové stojky a parkuji mezi prvními ve startovním koridoru. Zbytek týmu přijíždí za chvíli a stojí 10 metrů za mnou. Zdravíme se jen na dálku, závodní noty jsou od včera jasné, 3 minuty odpočítávání a jedeme. Start je luxusně v klidu, vepředu je pomalé VIP, týmy aspirující na dirigování závodu jedou z hloubi startovního pole.

První kilometry jsem trochu kožený, vůbec se mi nechce jet. Naštěstí Luke hraje svou osnovu mistrovsky a vede mě balíkem vpřed. Polehku se probouzím a do první stojky letím z dobré pozice. Prohrávám s gravitací, sice jedu doraz, nevadnu a tempo určitě udržím na horizont, bohužel ne v háku za Jakovského pláštěm. Kanaďan vedle dává naději v docvaknutí balíku. Dokonce se za zadu dotáhne Radim, střídáme se a nabalujeme korálky. Čelo letí, ale stahujeme ho. V dobře spolupracující skupince to ani nebolí a než vyjedeme z Polska, odpočívám v balíku. Bohužel bez Kanaďana.

Za Broumovem odjíždí únik, balík kotví a dojíždí nás velká skupina. Někde tam je Nemi s Kanaďanem, ale na kus řeči nepřijeli. Ve stojkách bojuji s gravitací, rychlost čela je z jiného světa. Ale na gumě visíme čtyři a snadno balík dotahujeme. Na Vysoké Srbské se naše guma hodně šponuje, Nemi s Kanaďanem přešponovali a mizí vzadu.

V Mirošově šponuji gumu naposledy a s obvyklými kumpány se vracímě zpět a v balíku letíme magnet přes Adršpach. Nejostřejší lajna, čelo se snaží dohnat únik, nikdo ani nedutá. Hákuji Kolerta a trpím. Skupina podivně zrychluje a zpomaluje, poškubávání mi vůbec nechutná. Ale z háku nevypadnu! Tuhle parádu si nemůžu nechat odjet. Na 80 km do cíle jsem místo gelu posvačil tyčinku a dokonce mě dnešní peklo začalo bavit, jsem tam i ve stoupáních. Prostě paráda.

Žádný strom neroste do nebe a každá paráda musí skončit, aby si člověk mohl uvědomit jak velká paráda to byla. 

Ve stojce před Odolovem nás zastavil vlak, poposkakuji trochu dopředu a zbytečně si dělám pár metrů bezpečák ... tohle asi stačit nebude. Rozjíždíme se a ve stěně za kolejemi zastavuji. Nechávám poslední sirku v krabičce, to nechci dojíždět, protože se to bude ještě 2x opakovat. Guma praská i dalším 5 a už si to neděláme ošklivé. Dojíždíme odpadlého Martina Kubištu a serpentinky z Chvaleče jedeme regeneračně na kecačku. Následující šlapavá klesání už je skupina opět při síle a docela pěkně spolupracujeme.

Mám toho dost, další tyčinka nepomáhá. Gravelovou vložku posledního stoupání kotvím ve stopě vedle Martina. Možná jsem to měl nechat jet a zkusit hákovat někoho rychlejšího. Takhle pokračujeme do cíle v 8. Před Broumovem dojíždíme jednoho odpadlíka. Kéž bych nebyl ve spurtu 9. z 9!

Nejdřív zkouším odjet v Broumově, ale nedaří se. Krátký odpočinek a do stojky hákuji Kubištu. Jedu jeho stopu, mám správně přehozeno, motivace porazit Radima je obrovská, zapomínám na předchozích 170 km. Valím doraz, ale na kočičích hlavách stejně parkuji a jen z dálky sleduji bronzového Radima.

V cíli jsem totálně popravený, v nohách nezbylo nic. Marně se snažím vzpomenout co se posledních 283 minut vlastně dělo. Vidím jen rozmazané dojmy rozpatlané a kapkami vody a uhlazené větrem v dlouhou šmouhu. Sudety Tour byla letos skvělá. Oranžový sirotek, čelo jedoucí šílené tempo. Dlouhá guma, bolavé sjíždění a slastné hákování. Spurt o bednu na konci 170 km maratonu. Prostě krásné závodění.

Mamut Tour

Kolíkáč – Hoši bylo to skvělý, zase jsem si to užil až do dna!

V pátek prodávám startovné, zadní rýmečka, bolest hlavy, už bych ty starťáky mohl mít taky trochu jinak. Na všechny jsem nepříjemný a vlastně nevím, co mám dělat. Když pojedu, tak se určitě dorazím, lehnu a o Doksech si mohu jen zdát. Když nepojedu, tak celou sobotu doma to bude peklo. Píšu Kaprovi, jestli by byl ochoten případně jet jen s HonzouB do Přerova. Plánoval prý jet fabií bez dálniční známky na Jížo. Ale zkusil by zařídit i oktávku. Jen mu mám říci, jestli pojedu nebo ne, nejlépe hned, ať si může naložit příslušné auto Já to oddaluji na 4 hodinu ranní, uvidím, jak proběhne noc...
Noc klidná, nakládám auto a nabírám HonzuB a Kapra, no v nejhorším to zabalím a budu podávat bidony Ranní cesta je skvělá, přepnout se ve vášnivé diskuzi jen do světa karbonu a cvrlikajících ořechů a náročných brdků na trase Mamuta. Za 2:40h. už vykládáme kola v Prosenici.
Po 16 stojím na startu Mamuta, pod nafukovací bránou s číslem na zadku a chci to zažít! Do Bystřice pod Hostýnem v balíku, zážitek vidět 6 orange kolem sebe. HonzaB celou cestu z Prahy vykládal, jak nepřežije první brdek v Prosenici a teď zkušeně pluje v balíku. Tak první postupný cíl jsem si splnil, pod Tesákem s čelem a tělo se zatím moc nebrání. Sunu se dopředu, ať se mám kam propadat a hledám záchytné body, kterých bych se mohl udržet. Čekám Luka, ale přede mnou jen Žába a Čespa. Jsme v půlce stoupání a tempo se pro mě zle přiostřuje. Už to ruplo, přede mnou ďoura, ještě zahlédnu zadek Čespy, ale já končím. Obhlížím, kdo je kousek za mnou a nevypadá to vůbec špatně, je tu HonzaB a Pavel Popiolek, jo s nimi bych si to mohl užít! A po chvíli už je to sen! Zezadu se k nám dotáhl Kapr a je mi jasné, že už se od sebe dnes nehneme. A co Luke?
Vydrápali jsme se k prvnímu bufetu, který není jako dříve na Trojáku, ale již na Tesáku. Mokrým sjezdem přes Držkovou na Kašavu. Užívám si skupiny, která se kolem nás vytvořila, přepínám se do maratónského tempa, na nikoho vepředu zálusk nemám a stejně si stále nevěřím, že můj, v tuto chvíli dobrý, zdravotní stav vydrží až do cíle. Kolem nás pendluje auto s Romanem Bronišem, jako podpora pro Pavla a velké a silné vzpomínky ožívají, co jsem díky němu zažili. Je tu i starý známý Tomáš Ress. Začalo pršet, najíždíme na Hadovnu, lezu na špic a jedu si svoje s výhledem na prázdný asfalt. Do sjezdu zaplout za Pavla P. a bezpečně se proletět přes bahnité úseky.
Dole zkontrolovat stavy, paráda, Kapr s HonzouB jsou s námi. A další lahůdka je tu za chvíli, naládovat tam to nejlehčí, co je možné a dát si Grapy. Kapr se loučí, ale já chci s ním, vím za těch spousty let, že on se jen tak nevzdá, jemu úplně nedojde, stále bude o co jet a bude to mít náboj. Celá grupa odjíždí i s HonzouB a PavlemP, ale já si slibuji, že budu dělat Romana Broniše pro Kapra, a ještě si je sjedeme. Vrstevnice kolem Hostýna bahnité od lesáků a od přívalových dešťů z pátku, a i sjezd do Bystřice je pěkně mokrý. Konečně jsme se srovnali a za Bystřicí už hezky v háku bratrsky za sebou. A hele, HonzaB v dáli, otáčí se a čeká na nás. Tak to se cení, tohle je parádní vzpruha. Točíme se spolu před Kaprem a letíme k Foncky. Tam domluva, že nahoře nabereme bidony a Kapr bufet jen projede. Předjíždí nás Martin Kubišta neakceptovatelným tempem, já si přehrávám vzpomínky na rok 2016, jak jsem tady viděl majáček zaváděcího auta. Letos se vydrásat na bufet, rohlík se salámem, doplnit oba bidony, odlehčit si a hurá do sjezdu, kde jsou přede mnou s malým náskokem již týmoví kumpáni + Petr Žákovský.
Letíme do Ratiboře, odkud mám předky, vzpomínám na svého tátu, už mi to letos bohužel neřeknu, že jsem tady byl… Lázy s výhledy, tohle už jsou tradiční kulisy Mamuta, Kapr bojuje s rampami, povzbuzuji ho a řvu něco o zlatém snu. HonzaB s Petrem trochu poodjeli, ale do cíle budeme točit pospolu. Kapr skvěle drží, a mě to neskutečně baví, zdravotní stav se vylepšil, každý horizont pořádně přitopit, ať ještě někoho sjedeme. Stále čuju před sebou PavlaP, přeci nepojede v nějaké velké spolupracující skupině, kdežto my ve třech s jednou týmovou krví máme velkou sílu. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby to bylo ještě o pár kilometrů delší, takto jsme sjeli jenom Tomáše Resse. Petra pouštíme před sebe a hezky za ramena ve třech projíždíme cílem. Je to sen!
Hoši bylo to skvělý, zase jsem si to užil až do dna! HonzaB jel pěkně tvrdé špice, a ještě to týmově skvěle vyhodnotil. Škoda Luka, měl technické problémy a dojel kousek po nás, stačilo pár minutek, aby nás uviděl třeba na Grapech… Kapr je držák a zaslouženě bere zlato v 60. Stejně tak Čespa potvrdil předpovědi, že by to v 50 mělo klapnout a bere stříbro. Žába v nabité konkurenci v TOP30 není vůbec špatné! Vt, Strejda s RiCem také šťastně v cíli a potvrzující, že oranžový maratónský sen stále žije! V týmech nakonec nevděčná brambora.
Trať se mi moc líbila, kopce zůstaly a ubylo nezáživných brdků v podhůří Hostýnských vrchů. Díky všem orange, že to furt držíme, 9 borců na dlouhé to je prostě furt pecka!

Luke – Mamutí výlet

Týden po Sudetech pořád nejsem zdravej, respektive se cítím celkem ok, ale jakákoliv intenzita končí pokusem o udušení, takže se připravuju na variantu výlet. Užíváme si s Žábou hotel a pohodu spaní na místě, ráno v klidu a 10 minut před startem shazuju řetěz, ramínko hazky divně zkroucené, ale lehkým ťuknutím se vrací zpět, tak snad se to vyřešilo? No co už, stejně s tím nic neudělám.
Startuje jen dlouhá, takže se jede "v klidu", tj první brdek spraví 420W (loni to bylo 400W, takže asi v normě). Další brdek taky ok, jedu zkontrolovat Kolíkáče a zjišťuju, že zametá za balíkem, kde zůstala sotva půlka lidí. Takže se nejede. :) Do Bystřice tedy bez ztráty kytičky, ale mě to nějak bolelo dost. Asi nedostatek intenzit poslední dva týdny.
První Tesák, silnice se začíná zvedat, už by to mohl někdo rozstřelit, ať víme na čem jsme. Nohy se nechtějí roztočit, tak tam dávám vzadu nejlehčí, abych jim pomohl a zase shazuju řetěz. Nějak to zvládnu, jen odcouvám do doprovodný kolony. To naštve, nechci se odpálit návratem zpět, tak jedu dál stejně jak balík, však ono se to nějak vyřeší. No nakonec se to vyřeší dalším spadnutím řetězu, to už musím zastavit a je po závodě. Vlastně možná dobře, možná jen hlava odmítala poslechnout, že to po nemoci prostě nejde. Chvíli jedu a laboruju, stavím a zkouším přesvědčit hazku, že je třeba fungovat, to se zase nějak daří, respektive si zvykám, že je třeba sledovat kde zrovna řetěz je a dle toho řadit. Nejlehčí tam jde, občas ale dělá zvuky, že to nechci jet v záběru, 25ka je optimum, teda na Grapy asi ne, ale to budu řešit až tam budu.
Mezitím kolem projela první odpadlá grupa, včetně vt vlajícího na konci. Starostlivě se ptá co je, takže ho pak docvaknu a snažím se ho starostlivě vrátit zpět do grupy. Netváří se, že by o to extra stál (v cíli pak chápu, že jel radši s děvčaty a ne se mnou). Přes Troják a následný sjezd si tedy docvaknu vcelku v pohodě odpadlou grupu a nechávám se vézt krajinou. Tempo je příjemné, výletní, tedy závodními slovy by se řeklo, že se nejede, ale co. Loučím se s vidinou toho, že ještě uvidím někoho orange a připravuju se na dlouhé putování.
Je příjemně vlhko, čti chcalo a dost to nahazuje, ale tempo umožňuje jet si suchou stopu. Hadovna pěkně mokrá, výletní nastavení velí nikam se necpat a počkat jak to dopadne. Vyjeto na konci skupiny na nějakých 260W, pak probrzdit sjezd. Nezávodí se, jedeme pod Grapy. Dole stojí Martin Kubišta a zdraví, řikám si co tu probůh dělá, opatrně parkuju na konci grupy a ladím převod. Daří se a lámu se nahoru. Výjimečně to není nejhorší čas (v roce 21 jsme tu čekali na Kolíkáče :) ), nechávám grupu jet, protože bych jim ve sjezdu ujel a pak musel trapně čekat.
Nahoře zase zdraví Martin Kubišta ( ), hlásí že Žába je démon, ale to víme... Ještě před vrcholem odjíždí, já padám do sjezdu a míjím jednoho z grupy za druhým. V Bystřici dojedu čelo a na výjezdu se opět tvoří naše kotvící skupina, 50 m před ní Martin. Jen houknu na ostatní, že by bylo blbý ho nechat jet a po dvou hodinách zas roztáčím nohy. Padám do háku se slovy, že bych se svezl. Následuje 30 minutový přesun, kde nevystrčím nos z háku, jen občas prohodím, že to je teda žrádlo. Chvíli si pohrávám s myšlenkou ještě hecnout Tesák a možná bych přece jen někde dojel Kolíkáče s Kaprem, ale nemám vůbec tucha, jakou mám ztrátu a trochu strach, že to vyjde tak blbě, že budu muset minout občerstvovačku. Takže Tesák číslo dvě nasazuji zase výletní tempo a nahoře stavím. Že i to výletování není zadarmo si uvědomuju na občerstvovačce, kde nejsem schopnej vysvětlit, že chci jen pití a nějaký gely jsou mi nacpány do kapes, čemuž nejsem schopen zabránit. Vlastně to je milý, že i o mrtvoli je tu postaráno jak o vlastní.
Mezitím projelo pár lidí, co jsem opustil v Bystřici a tvoříme grupu 4 lidí. Někdo prohlásí, loni jsem to jel odtud sám, to bylo peklo. A o 50m dál odpadá. Labužník.
Na vyhlídce na Lázech si neodpustím zařvat něco o parádě a dáváme se do řeči. Fakt je to tu boží. Dva společníky nechávám trochu odjet, výletuji a ve sjezdu dojíždím. Zbývá 30 do cíle, sice nejedeme, ale točíme. Nevadí mi to, popravdě jsem nějakej rozbolavěnej, tak jsem rád, že mě někdo netahá po škarpách. Zbývají poslední dva brdky, hlava by chtěla trošku je poškádlit a zkusit odjed, ale přijde mi to nedůstojné. Sjíždíme modrou mrtvolku a zrovna v místě kde se sjezd mění v brdek se akorát nabízí přišlápnout, aby se mrtvolka nehákla. Do se daří, ale kolegové mi nějak vypadli z háku. Chvíli přemýšlím co dál, ale nechce se mi čekat i na někoho kdo s námi nejel, tak už nesvěšuju. Zbytek si tak musím dojet sám, což úplně neprospívá plánům na vyjetí, ale ono to je na konci v zásadě z kopce, tak jsem se ve finále ani moc nenadřel.
Teda nenadřel, musím zkonstatovat, že pocitově jsem zmasakrovanej stejně, jak kdybych to celý odtahal Kolíkáčovi s Kaprem, takže je asi úplně jedno, jak to člověk jede. Jen jsem teda dost ušetřil na gelech a neměl tak prosolenej dres. Těším se na Krakonoše, snad budu ve stavu, abych si to už opravdu užil... teda ne, že bych si Mamuta neužil, že jo.

Strejda – Mamut 2024

Rok s rokem se sešel, tak jsem logicky o rok starší, a - což je méně logické - o dvě kila těžší. Od sezony nemám nějaká velká očekávání, nějak to prostě dopadne. Od Pekla severu nemohu čekat nějaké hodnocení své formy: tam je to výrazně ovlivněno počasím. První test – Kraslický Šíp. Ten dopadl celkem obstojně. Další zkouška jsou Sudety. Tam jsem překvapivě rychlejší, než loni o 15 minut, což není málo. Tak přemyslím, v co bych mohl doufat na Mamutu. Letos je to o 10 km kratší, ale přišli jsme jen o úplnou rovinku (mimochodem, snad jedinou na celé trase). Ta se profrčí na začátku pětačtyřicítkou, a v závěru aspoň třicítkou, takže není o čem litovat. Koukám na svůj loňský výsledek, a dávám si za cíl vejít do 7 hodin.
Letos se krátká startuje o dost později, takže nesvezu se na začátku, ale to nevadí, jsem zvyklý jezdit sám, a už mne to i vyhovuje.
Je tu můj starý spolubojovník RiC, tak snad si to rozjedeme spolu.
Odstartováno, a okamžitě ztrácím kontakt s balíkem. Jen RiC zůstává se mnou a máme tu ještě dva a pak tři závodníky. Je mi jasné, že v háku se nesvezu, ale to nevadí, četl jsem si, že pokud někdo jede za tebou v těsném závěsu, ušetři ti to asi 5% výkonu. Pod Tesákem už jsme jen dva s RiCem. V půlce kopce RiC se loučí, že dál už musí jet podle sebe. A tak se dávám na osamělou pouť. Jen kontroluji čas oproti loňsku. Tesák poprvé – první kontrolní bod, tam mám ztrátu asi dvě minuty. Svadím to na dosti silný protivítr na tomhle úseku. Na bufetu skupinka, ale hned odjíždí. Nemrzí mne to, v tom sjezdu bych se stejně neuvisel, na mokré silnici v serpentinech vždy ztrácím. Mokro, prší, začíná mi byt zima, těším se na další kopec, že se zahřejí. Daří se zahřát až na Hadovně. Další kontrolní bod, tam už jsem počáteční ztrátu smazal. V lese mokro, bahýnko, za chvíli vypadám skoro jako bajker.
Grapy. Jsou těžké, ale jede mi to. Ani jednou jsem nezaregistroval chuť slézt s kola a chvíli tlačit. Další kontrolní bod, zisk 3 minuty, to nevypadá špatně.
Mám trošku obavy, z té tranzitní cesty pod druhý Tesák, zvlněný terén zrovna nemám moc v oblibě, jsem raději dlouhé kopce. Ale nakonec šlo to. Tesák podruhé. 4 minuty k dobru. Tady na bufetu dojíždím dvojici, Vždyť říkám, že delší kopce mám raději. Jeden z těch dojetých je můj starý známý Standa Polnar. Ale nečekám, jedu naproti poslední tvrdé zkoušce, Lázům. Nevím proč, ale v paměti mám uloženo, že je to dlouhý a prudký kopec. Teď s překvapením zjišťuji, že jsou to spíše schody. Vyškrabu se tam, 5 minut zisk.
Dál už se nic s sebou nemohu udělat. Tady vždycky se spadne tíha zodpovědnosti, mám pocit, že to mám za sebou, a dál už se nemohu donutit k nějakému bojovnému výkonu. Navíc zase zvlněný terén, což předpokládá neustálou změnu intenzity, což jsem vždy byl líný natrénovat. V půlce toho zbytku mne předjíždí Standa s kolegou, ale netrápí mne to. Nikdy nezávodím s soupeří, spíše bojuji se sebou a s trasou.
Na posledním bufetu stavit s nemusím, ale vždy se tu stavím, jen ze vděčnosti, že čekají tu na mne, přijde mi skoro neslušné je ignorovat.
Cíl pod 7 hodin je splněný, zvláštní, že zatím, se mi to jezdí o trošku líp, než loni. Třeba po 80 začnu vyhrávat.
Obrovská poklona pořadatelům. Speciálně za to, že s časomírou počkali i na RiCe, který měl průměr pod 20, ale stejně to zvládl.

Žába – Tenhle způsob závodění zdá se mi poněkud nešťastným

Loni jsem si maratony jeté na oranžové týmové pořadí zamiloval. Skvělý koncert týmové taktiky, sportovního výkonu a vzájemné pomoci. Chtěl jsem to zažívat znovu, proto jsem poctivě od listopadu trénoval, jezdil zbytečné objemy, masakrální intenzity, studoval taktiku, osedlal rychlejší materiál.

Letos je mi odměnou strašné utrpení, cíle projeté na hranici vyčerpání, opuštěný bez oranžových kumpánů. Co sakra dělám blbě.

Po Sudetech jsem 5 dnů hledal vůbec motivaci, proč jet znovu trpět jako zvíře. Ještě v úterý totálně na odpis úplně bez cyklonálady. Naštěstí mě ve středu ségra vytáhla na Kuřecí narozeninovou párty probudit nohy ... fialky s opicema mě donutili posunout PR na Zvoli o 41 sekund. To by šlo, bolavé vzpomínky blednou.

Z práce mizím dřív, v Praze ani moc v koloně nestojíme. Zato u Brna můžeme nerušeně sledovat závěr etapy Gira. V Přerově na hotelu večeře, 3 kolečka v saunách a klidná noc.

Ráno jedeme na start z hotelu, potkáváme další oranžové, předstartovní projetí a pokec okoření Lukovo padající řetěz. Stojíme pěkně vepředu, kolem se řadí přísná konkurence, než mě přepadne další vlna starťáku, valíme po rovince pod první stojku.

Jsem trochu ztuhlý, ale moc se nejede. Čespa řádí na čele, balík se přelívá, kolem mě vídám HonzuB s Kaprem a užívám si to. Začátek prvního stoupání na Tesák je hodně pozvolné, balík se trochu natahuje a tak přejíždím dopředu. Myslím si na bezpečák, ale v táhlém kopci není potřeba. Balík se evidentně šetří na jiné libůstky. Rychlý sjezd z Tesáku na mokru, potřeboval bych něco sníst a nerozsekat se. Občas prší, občas cáká voda ze silnice. Docela se jede a Grapy se blíží.

Na padesátém osmém kilometru se balík protahuje několika šikanami a začíná ostrý kopec. Že by Grapy? V hlavě mám stopku, nesmím se spálit a tak couvám a vystupuji z ostrého tempa. Vystoupí si docela dost jiných, to se hodí na rovinky. Jenže kopec záhy končí, není tu žádná loučka, to nebyly Grapy a já stáhl kalhoty daleko před brodem. Navíc mě ve sjezdu brzdí doprovodná auta, předjíždím je až na rovině pod kopcem a pár lidí dojedu až v dalším stoupání.

V úvodní stojce je Kubišta s přetrženým řetězem, tady se asi jely velký bomby. Kopec pak pokračuje loučkou, chvíli stahuji další korálky, za chvíli mi zase ujíždí. Kopec nekončí a dál se vlní v lesíku, už toho mám fakt dost. V dlouhatánském mokrém sjezdu docvaknu jednoho spíš vrchaře. Osmdesát kilometrů do cíle, to bude ve dvou asi bolet. Ale nechci čekat na skupinu za námi, cíl je vepředu.

Chvíli bojuji se sušenkou a moc mi to nejede. Když se konečně dojím a začnu pořádně jet, všímám si, že dvojice za námi se blíží rychleji, než dojíždím soupeře vepředu. No, asi kážu watty a jedu hovno. Nevzdávám se, ale za chvíli nás mají. Ejhle, to nejsou ti z Grap, to si Tomáš Gdula veze po opravě defektu někoho v háku. Nastoupím a pelášíme, občas střídám, ale nikdo další ve skupince se nepřidává. Pěkný kalup na rovince přechází do druhého výjezdu na Tesák. Tempo je nastavené na hodně tlustou šponu. Hypnotizuji Tomášovu kazetu, snažím se nemyslet jak moc to bolí a jedu. Předjíždíme soupeře, který na začátku stoupání nebyl vůbec vidět, ale dalšího o dvě zatáčky dál už v háku nedojedu. Vystupuji si, jako korálky jsme se rozkutáleli pod Tesákem a než se doploužím na vrchol, Tomáš je pryč. Ve třech projíždíme občerstvovací stanicí a pádíme vstříct dlouhým rovinám.

Asi bych si měl před závodem přečíst propozice, nebo alespoň mít v Garminu zadané i občerstvovací stanice. Předpověď počasí se moc netrefila. Dělá se vedro, dusno, ale bouřka je o pár kopečků vedle. Vsázka na 2 bidony byla troufalá, nezastavit na Tesáku nezodpovědné. I když si v naší trojičce rovinářů neděláme kopce těžké, závod hodně bolí. Jedeme bez vody a zbývá ještě 50 minut. Na spolupráci je vidět, jak každý bojuje na limitu. Jako zázrak se na horizontu objevuje stánek s občerstvením. Chytám bidon, gel. A stejně zastavuji u nalitých půllitrů s ionťákem a melouny. Prostoj znamená zahození souboje o další 2 místa. Kdyby tu byly palačinky, klidně bych počkal na Strejdu.

Poslední kilometry už chci mít maraton hlavně za sebou. Nemám žádné ambice do spurtu, nechci na poslední chvíli zmoknout a nebo se trápit v křečích. Proto trávím na špicích víc času. V posledním klesání trochu odjíždím, ale bez nástupu. Zpětně mě promarněná příležitost mrzí, v závodě mi to bylo jedno.

Všechno mě bolí, pokecám se ségrou, sním jídlo a přijíždí Čespa. Vůbec mě nenapadne, že zajel na bednu. Já jsem se doplácal na 7. místo a jsem po obědě. Závod jetý s cizími a vlastně pomalu.

L´Etape CZ by TdF

Dreamer – Zavodni tanec kolem Prahy

Po dvou letech opet zavodni mod. Rano sraz s Kolikacem a HonzouB, prekvapive je teplo a mirime na Strahov. Prijde mi ze jsem jediny kdo neni moc vystresovany, to je tim ze jsem se opravdu nastavil do modu "spolecenska udalost" a vubec neresil zavodni ambice, to neskodne debatovani na tymovem chatu byla jen legrace. Ve ctvrtek/patek jsem si dal Rouvy zavody, k tomu vecerni party na parniku, i kdyz mam cely tyden rymicku a kasel. Ale tak nejak vnitrne se citim dobre a tesim se na zavod. Stojime nekde na 500. miste a za chvili je start. K memu prekvapeni se jede rozumne a mam kolem sebe vic prostoru, nez bych kdy cekal. Cespa odjel hned po startu a zacal se posouvat na celo, ja jedu za Kolikacem, ktery ma sice podobne ambice, protoze tam nekde je Kapr, HonzaB a Nemi, ale nastesti jede rozumne.

Kdyz se zacne zavodit naostro, jsem stale za nim a uzivam si draftingu. Chvili trva nez si zvyknu na velkou rychlost na rovine, ale po chvili je to docela v pohode. Obavany sjezd do Podkozi jsme stale na konci prvniho baliku. Ztracim tu, ale v prvnim kopci to konecne muzu odpalit. Predjizdim hodne cyklistu a posouvam se dopredu. Odjizdim Kolikacovi, jsem ve skupine s Nemim / Honzou B. Pak je trochu mokry sjezd, protoze se mezitim ochladilo a trochu sprchlo, ale nic velkeho. Presto se po sjezdu propadam zpet ke Kolikacovi. To me ale nevyvadi z miry, protoze pry budou dalsi kopce, no tak si to doskocim? Prichazi Zdejcina a opakuje se scenar, do kopce predjizdim lidi a nahore jsem opet u HonzyB a Nemiho. Pokracuji v mensi skupince s Nemim. Pred nami jsou stale mensi skupinky a jedna vetsi o kus dal. Hecnu se v dalsim brdku a vyplaci se, nahore spojime a je nas cca sedm a tou vetsi skupinou vepredu. Tam uz se ale dostat zadarmo nebude, presto kdyz se v dalsim kopci naskytne prilezitost, jeste tam necham vsechno a skacu tam. Je tu Kamil Ackermann, tak to je uz je slusna grupa.

Doted jsem vypil ani ne jeden bidon a nic nesnedl, tak se snazim snist aspon jednu tycku, kdyz se konecne chvili moc nejede. Hlidam si sjezdy, sice mi to stale odjizdi, ale uz jen tak ze chvili prislapnu a jsem tam. Byt ve vetsi skupine kolem 15 lidi se vyplaci, prichazi rovinate, klesave pasaze, kde bych sam nebo ve dvou jet nechtel. Sice se chvili opravdu moc nejede a kdybych jel zavod od zacatku naplno, respektive byl blizko cela, tak bych urcite mohl byt o skupinu dve vepredu, ale vubec mi to nevadi, jsem nadsen i takhle vic nez dost. Mirime k Praze, jeste par hupu nahoru dolu. Technicky prujezd Prahou mi opet uplne nesedne, zvlast ve sjezdech. Nastesti zaverecne km jsou vic do kopce, prvni z nich nasi velkou skupinu trochu rozdeli a druhy jeste vic. Tam sice uz na ty nejlepsi ze skupiny nestacim, ale jestli skoncim 50. nebo 60. je asi jedno. Takhle nakonec i dojizdim, chvili po me Kolikac, Honza B., Nemi a Kapr. Paradni zavod, nasleduje zaslouzene jidlo a pak nakonec jedeme domu o neco drive, protoze je na Strahove docela zima a fouka chladny vitr. Diky vsem, byla radost to zase jednou zazit a zjistit, ze me i zavodeni venku dokaze porad bavit!

Kolíkáč – V grupě s orange a El Pistolerem!

Vůbec se nechce, dutiny ucpaný, hlava třeští, chce se mi jen spát. Ale Šlapky mě zase zachraňují... Když šlapu, tak žiju! Nikdy jsem netušil, jak si to budu často opakovat. Ranní sobotní Chodovec dýchá zvláštní atmosférou, průjezd spící Prahou, kdy silnice jakoby patřily jen našim létajícím strojům. Jedu snad jen pro tenhle pocit a výhledy na rodné město. S Dreamerem a Čespou startujeme málem z místa, kde stával vyhlášený stánek Johna Debila. Otáčím se a za námi liduprázdno. Z dáli slyšíme start... dlouho se nic neděje... konečně zacvaknout a posunovat se vpřed. Tragické předpovědi se nenaplnily a jede se hodně ohleduplně. Vybírám levou stranu a posunuji se dopředu za kumpány, hlava a tělo se přeplo a chce závodit, chci tady dnes nechat zase všechno. Za mnou po dlouhé době naživo Dreamer, se kterým si dodáváme odvahy. Koleje na kolmo a vidět v dáli odmávnutí startu ze zaváděcího auta, to je povzbudivé! Do Svárova ještě zkracovat vzdálenost k orange bodům před sebou.
Podkozí, konečně kopec, Dreamer mi vystoupil z háku a mizí, Kapr za mnou řeší urvaný Garmin držák. V grupě na dohled HonzaB. Před sjezdem do Hýskova si nastoupit a zkusit HonzuB doskočit, jsem na kousek, ale nikdo mi zezadu nepomůže a už na to nemám. Pokropený sjezd do Hýskova a jsem u Dreamera. Rovinu do Nižbora ztrácíme z dohledu skupinu před sebou s Jendou, prý si ještě dojeli čelo závodu. Kapr vyřešil držák a spokojeně pluje s námi. Úzká cesta pod Zdejcinu, hecuji to na čele, ať se posuneme vpřed. Grep s tím plně souhlasí a gumujeme se spolu. Ve vzpomínkách Strada Zdejcina, když jsme tady hákovali Míru Kakače. Dnes mě přežehlí Dreamer, kterému přikazuji, ať přibrzdí HonzuB. Dávám si jako zvíře, jelikož HonzaB je o serpentinu výše, ale mám ještě síly na něj zařvat. Vrchařská show je zakončena prudkou nečekanou stojkou do vsi. Kotel místních fanoušků je dokonalý!
Ale ještě se to nepříjemně houpe a tahá za nohy. Orange show zase nabírá na obrátkách, jelikož zezadu přiletěl Kapr, zase ztratil občanku Hudlice a brdek ve vsi je zase obložen diváky a já poprvé registruju Vencu Veselého, mého soupeře z kategorie. Nohy se chytly a úsek Hudlice-Broumy se splnil sen! Jedu v grupě s Kaprem, Nemim, HonzouB a El Pistolerem! Užívat si zadní kolo této španělské legendy a vidět jeho taneček. Slzy v očích! Na tohle nikdy nezapomenu. Míříme do Roztok klikatým a vlhkým sjezdem. Před Berounkou jedna ze zatáček vystavuje několika borcům stopku, někteří končí ve strži v potoce. Šlapky naštěstí bez ztráty. Kudla, co to tady je? Štybarova pomsta, o které jsem vůbec netušil. Kostková úzká ulička obsypána diváky. Ale tohle peklo jsem nikdy nezažil, to jsem viděl jenom v televizi. Není slyšet vlastního slova a diváci doslova tlačí závoďáky do kopce. No nádhera! Já trochu dole zaváhal a za zadních pozic se sunu dopředu.
Je tu Venca, který mě v roce 2022 obral o bronz a chci mu to dnes oplatit. Po dlouhé době cítím sílu. Nohy z nebes! Nemi je o 100 metrů výše a já chci za každou cenu s ním. V tohle už jsem nevěřil, že zažiju, stav, když nic nebolí a vy letíte vstříc vrcholu. Jak opojné! Vršek Leontýna na Nemiho řvu, že potřebuji jet. Roztáčíme kolotoč a asi v 10 lidech mizíme. Otáčím se a za námi nikdo. Tak tohle se povedlo! Padáme do Nižboru a nějak jsem se moc uspokojil, myslel jsem, že je vše vyřešeno. Ale není!
Kopec z Nižbora od kolejí, Vlčák povzbuzuje, Nemi dabuje svými výkřiky film pro dospělé. Nevěřícně koukám, že si nás Venca sjel a s ním i HonzaB. No ty wado! Neleze mi to vůbec do hlavy, přemýšlím, kde si to zkrátili. Nohy z nebes odletěly a jsem úplně mrtvej. Uklízím se dozadu a přemýšlím, jestli vůbec dojedu. Úhoničák trpím jako pes, okusují mě křečci. Díra na Vencu a HonzuB. Nemi povzbuzuje, nechci se teď kudla zlomit! Leju do sebe bidony a magnesium. Toho Vencu musím dát! HonzaB se proměnil v mašinu a stále operuje u špice.
Motolský kopec, začátek znovu na hranici křečí. Nemi za mnou, HonzaB vedle mě hlásí, že je v háji. Venca odjíždí a já se slušně lámu. Ze sedla do sedla, protahuji odepsané nohy. Chci za Vencou, ale 3 borci přede mnou mi nedávají možnost. Konečně jsem se protáhl. HonzaB to svým výkonem znovu hecuje a nahoře si doskakuje v mini skupince Vencu. Já mám na ně asi 30 metrů. Tohle nemůžu dát, ale tělo překvapivě reaguje. Šrot! Točku na poslední brdek ke Spiritce na hranici smyku a zvedám zadek. Bohužel si za chvilku sedám znovu úplně ko. HonzaB najíždí před Vencu a mám pocit, že ho trochu kotví. To mi dodává sil. Ploužím se jako šnek, ale vzdálenost zůstává stejná. Motačka před cílovou rovinkou, jedu bez mozku, točky bez brzd. Cílová rovinka, hobluji Vencovi zadní kolo! 2 metry před páskou jdu přes! Kudla mám radost, i o 9.místo se dá zažít pravé zavodní poblouznění. Díky kucí oranžoví, bylo to velký a bude na co vzpomínat!

Nemi – Štybarova pomsta

Na WhatsAppu to vře. Bobek válí na ultramaratonu za velkou louží a téhož dne půlka Šlapek odjíždí hájit oranž do Krkonoš, zatímco druhá si pouze odskočí na Strahov. Na tolika frontách najednou nebojuje ani Elkov Kasper! Konkurenční Grep se mě snaží zdeptat tlakem velkoklubu, který očekává výsledky. Já se však nejvíce bojím kolizí, vždyť loni jsem si do cíle přivezl prasklou zadní vzpěru rámu. Ačkoli jsem nebyl účastníkem pádu, jedno přede mnou letící kolo mě trefilo. Ale jet musím. Vždyť jsem tady doma. Trasu jsem si několikrát projel. Tedy alespoň jsem si to myslel. Organizátoři totiž připravili několik překvapení: stojku na konci Zdejciny a hlavně Štybarovu pomstu po kostkách v Roztokách, kterou zpestřilo poprchávající počasí.

Ale nepředbíhejme. Na start se řadím do prvního bloku vedle HonzyB a Kapra, který čaroval kouzelnou fixou. V neutrální zóně se propadám, na Bílé Hoře nás přeletí Čespa. Nekonečný peloton se dle očekávání začíná trhat v prvním kopci v Podkozí. Ačkoli Dreamer avizoval výlet, kopce si dává jako na Rouvy. Je tu také HonzaB a Kolíkáč. Ujíždím ve sjezdu v Hýskově a pak plýtvám silami při sjíždění prvního balíku až do Nižboru. Na Zdejcině se peloton opět trhá a já už na sjíždění silnější skupiny nemám dost sil. Ve stojce v Hudlicích zažívám wattový deficit a Dreamer mě opouští. Ze skupiny bohužel nikdo nechce jet, tak dlouho větrám na špici. Díky tomu ale bezpečně vpředu zůstávám i ve sjezdu údolím z Karlovy Vsi, který se Grepovi a řadě dalších na mokru stane osudným, někteří se dokonce vykoupou v potoce. Po výjezdu kopce z Roztok skupina začíná pracovat pod taktovkou Kolíkáče, díky čemuž se jede a Kolíkáčovi ubude pár soupeřů z kategorie. Z Nižboru stoupáme klidně, zato Úhoničák dost bolí, ale nesmíme si to nechat odjet. Za ním tempo zvolní, tedy alespoň tak to cítíme my, co se už jen schováváme vzadu, zatímco fantastický HonzaB celou skupinu táhne až do Prahy. Ve stoupání kolem Motola už nemám vůli bojovat o nějakých patnáct míst před sebou a nechávám HonzuB s Kolíkáčem odjet. Jsem šťastný, že to mám za sebou. Jsem celý a kolo taky.

Celkově 83. z (v kategorii 27.). Únava byla znát, přestože jsem ve středu zkusil vyjet jen jeden kopec. Velký respekt k orange skvadře, která přes týden najíždí objemy nebo rovnou závodí, aby si pak dala ještě jeden maraton v sobotu!

Krakonošův cyklomaraton

Kanaďan – Nohy zůstaly na Pražské

V neděli ráno mě nabírá Strejda s Žábou do auta před domem a já jsem vděčný že se nemusím nikam přibližovat na sraz. Rychle usínám a když se před Trutnovem ne zrovna česrstvý probouzím, přemýšlím jak se bude závodit se spánkovým deficitem nabraným za poslední tři dny. Naštěstí když zastavujeme na parkovišti, spouští se více méně zautomatizovaná rutina (čísla, bidony, převlíknout, jidlo do kapes...), která nenechává místo pro pochybovačné myšlenky. V 9:45 stojím v klidu s Žábou a Technikem na startu blízko čela koridoru.

Po startu se ve městě nikam moc necpu a tak ztrácím pár pozic, ale pořád si hlídám abych viděl Žábu a Technika a začínám se cítit celkem dobře, ono to dneska ještě půjde. Před kopcem do Žacléře si dojedu k Žábovi a držím se u něj. V horní pasáži nám čelo skupiny poodjíždí tak hned jak se přehoupneme přes horizont zapojuji Žábu do háku a zalepuji tu díru, jsem rád že tentokrát můžu být aspoň trochu užitečný. Pár kilometrů poté se přiženou Elite na ocase s druhou půlkou skupiny co jsme nechali na Žacléři. Aspoň nám dováží zpět i Technika. Elite jdou na čelo, je tu mírné klesání nebo rovinka, letí se 60 km/h. Oni ovšem pokračují v letu i do brdku za Lubowkou a bohužel se to trhá před námi. Za horizontem se opět pouštím do lepení, ale je mi jasné, že tentokrát to sám nedokážu. Tak po dohodě s Žábou a Technikem v klidu zakládáme svojí skupinku. Jede se mi dobře a jsem spokojen udávat rozumné tempo až na Pomezky. Ani ve sjezdu mi to neujelo a užívám si závod. Pak přichází prudká část kopce na Pražskou boudu. Mapu jsem studoval, vím že to je celkem dlouhé, ale nikdy jsem tu nejel. Po nějakých 10 minutách ve stoje s kadencí okolo 50 rpm, na hraně zastavení a ztráty rovnováhy, nemůžu uvěřit, že ten kopec ještě pořád aspoň na chvíli nepovolí. Držím dvojičku se Žábou, který má zřejmě ještě o něco těžší převod než já. Asi 1 km před vrcholem nám čelo skupiny odjíždí. Technik je ale tam, po těch Pomezkách se mu to rozjelo!

Sjezd z Pražské jedu marně, Žába na mě gentlemansky čeká, řvu na něj ať jede ale on mě hecuje, že po menším kopci přijdou nějaké rovinky a že to spolu dáme. Jenže jak se silnice narovnává a pomalu začíná kopec do Strážného tak zjišťuji že moje nohy zůstaly na Pražské boudě - asi na kafe nebo na štrúdl. Neschopen vymáčknout víc než nějakých 220-240W, oznamuji Žábovi, že jsem opravdu na nic, ať mě tu kouká nechat a jede. Když nás dostihne další skupina, Žába konečně poslechne a odjede s nimi. Zbytek závodu se plahočím sám (aha, nohy asi nezůstaly jen na kafe a štrúdl, ale i na večeři), nebo s jednou s dalších skupinek co mě dojela a ze které bych nejraději zase rychle odjel neboť jeli příšerně (při nepochopitelném odpadání ze špice na závětrnou stranu jeden borec málem srazil celý rádoby terezín).

I když v cíli jsem byl zklamaný, tak s odstupem to bylo celkem fajn. Až pod prudkou část stoupání na Pražskou jsem se cítil výborně a byl jsem snad trochu užitečný pro tým. Rozjeli jsme to celkem dobře a Technik se famózně vyklubal na 6. místo v kategorii, bravo. Naopak mě mrzí, že jsem Žábu neodehnal dřív aby si zbytečně nekazil pořadí a že jsem nám vlastně prohrál soutěž týmů. Na příště to prostě chce více silových tréninků v nízké kadenci, aby nohy úplně nevypnuly po Pražské, a taky se mnohem víc vyspat před závodem.

Luke – Štrůdl

Bylo nebylo... něco jsem si v zimě vysnil, na něco trénoval, nic se nesplnilo a bylo to... prostě jinak. Sudety v prachu, Mamut v prachu, na Krakonoše vlastně nevím co. Lidi s kterýma jsem chtěl jet, jedou mimo moje možnosti, lidi s kterýma bych mohl jet, jedou něco jinýho, případně nezávoděj a stejně jedou mimo moje možnosti. :)
A tak je tu start, nikam se necpu, jede se v klidu, žádná tlačenice, baví mě to. Dojíždím na čelo a ptám se kluků, jestli už to začalo. V samé euforii přišlápnu do jedný vlnky na konci Trutnova a mám 5m. Bude sranda? Přidá se někdo? Nepřidá, jedu sám. Přijde mi trapný prostě zastavit, tak jedu. Aspoň budu mít bezpečák v brdku do Olešnice. Ale trvá to, snažím se jet ne na max, ale asi mi to moc nejde. Olešnice je tu, ale je to nějaký dlouhý, brdek nikde, furt to stoupá, sakra tady v balíku člověk nemusí ani šlapat a teď už to dost bolí. Konečně kopec, balík se blíží, jde přes, ale na horizontu to nějak zaháknu. Uf.
Do Žacléře docela v klidu a pak hurá do kopce. Motám se někde před Pavlem Popiolkem, po loňsku nechci blbnout, věřím, že to má pod kontrolou a pod Pomezky pojede zadarmo v grupě, Vláďa na dohled, tak to bude ok. Najednou kolem letí letka Elkovu, asi bych se měl svézt, ale dost to bolí, tak vystupuju hned jak to někdo odpojí. Trochu mi odvezli Vláďu, ale máme grupu a asi ho ještě sjedeme. To se děje na hlavní do Polska, kde nás nabírají dva mlaďoši z Elkovu a jedou 50kou na výlet. Samozřejmě nadšení jak to letí a když chtěj vystřídat, tak neváhám. Nabereme Vláďu a Valíme dál, je tu čelo krátký, ale nikdo nechce na špic. Já neodmítám, s Pavlem ve dvojici potáhneme Elkovu, což Pavel halasně komentuje "jen pojďte kluci dědkovi do háku".
Jede se fakt pěkně, baví to, tak co už. Pomezky jsou tu, silnice se zvedá, přestává mě to bavit. Rychle obhlédku skupinu, krátká pojede pryč, Elkov taky, zůstane plus mínus to, co loni, předloni, předpředloni... Když zapadnu na ocas kousnou mě záda, bohužel s tím poslední dobou trochu bojuju, stejně jako s motivací a tak mi to odjíždí. Nechci se trápit, bez motivace se jezdit nedá. Pozdraví mě procesí závodníků, napíšu ješťě Vláďovi, že jdu na štrůdl co inzeroval, ať ví, že to se mnou bude na dlouho a bez ambic. Stojí nahoře a nejistě zjišťuje, jestli to myslím vážně. No nemusím, ale ani nevidím důvod proč ne. Je pěkně, proč tu chvilku neposedět. Dáváme štrůdl, paní vedoucí hlasí, že jsme první. Taky jsme pořádně letěli, abychom tu byli brzo, že? :)
Pak se pomalu rozjet, po silnici se pořád trousí závodníci. Předjíždíme je ve sjezdu i směrem do Pece. Vláďa vytrvalostní trénink, já výlet, docela si vyhovíme. Pražská je peklo i když se jede pomalu na hranici pádové rychlosti. Jsme nahoře, sjezd opatrně a do Strážného zas předjíždíme mraky lidí, Vláďu to začalo bavit, tak ho trochu krotím, na bufetu stavíme, bidony už se nepodávaj, ale chápu, staví tu každý. Mají koláčky, dobrý, neodmítám, další beru na cestu. Vyrážíme dál, nabíráme skupinu, ale nějak zase zmizela. Směrem na Jánky Vláďa hlásí, že dojedem do další grupy a mohli bychom se s nima svézt. No moc tomu nerozumím a ani nevěřím, ale jsem na výletě, tak to neřeším. Řeší to ale oranźová postavička před námi. Sergei! Dojíždíme ho, nevypadá nejlíp, ale prý je v pohodě. Radostně mu oznamujeme, že mu to odtáhnem do cíle ať si řiká, co chce a potřebuje. Neříká nic a útrpně visí. Visí až nahoru, pak dolu, na rovině pospojujeme celou jeho grupu co se rozpadla na Jánkách. Baví mě to. Hrádeček a slabší chvilka pro Sergeie, ale má tým, tak pohoda. Nebo naopak? Po sjezdu to zas sjíždíme, docela jedeme a valíme až na rozhodující kruhák v Trutnově. Tam bohužel Sergei křečuje, takže se aspoň domlouváme na týmovej dojezd. Bohužel v cíli už nikdo nic nehlásí, ani nefotí, takže jediný fotky budou se štrůdlem. Ale co už. Dobrý to bylo, lepší než se celej den trápit a dojet jako loni. Díky!

Radim – Krakonošův cyklomaraton, aneb podesáté už tak trochu do téže řeky vstoupíš

Report - www.sokolveltez.cz

Technik – Krkonšská neděle

Krakonoš je nádhernej závod. Proto, když jsem zjistil, že termínově koliduje s pražskym lEtapem, rozhodnutí přehlásil lEtap na horskou nebylo těžký.
Pozn.: Bohužel pak jsem zjistil, že si moje Alice na termín horskýho lEtapu naplánovala porod… No co, bude si to holka muset taky přehlásit… :O
Z Prahy vyrážíme s Vláďou a Lukem, pohodička, šlofíček, tankování. V Trutnově ale zase nestíhám, takže rozjetí odlfáknu stylem kruháč a do křoví na malou a hned mažu na start. Tam už jsou Žába s Kanďákem hezky zabudovaný ve třetí lajně. Nejdřív přehodim kolo Žábovi a pak si to hezky v klídku obťapinkám.
Úvod za autem letos bez problémů, žádný brzda, plyn, pěkně v pohodičce držet fleka. Až na to že jsou tam kruháče, který jedu jak trubka zprava a najednou jsem sedmdesátej. To je ale na Krakonošovi taky to pěkný. Člověk se vždycky dostane, kam chce/potřebuje. První kilometry hlavně zašitej a neplýtvat, i když jednou mě to tam každej rok na horizontu kousne ještě před Žacléřem. To je vždycky znamení, že Žacléř bude špatnej. Holt ty moje první kopce, to je tragédie.
Čili Žacléř se najdřív začal celkem lidsky. Jak se to utáhne, tak si jen hlídám Watty, ať to nejde moc přes 400 a uvidím na co to bude nahoře. Žába, Kanaďák odjíždí zabudovaný ve skupině. Já mám na ně na horizontu necelých 20s. Jedeme ve třech, když tu se přiřítěj eliťáci. Wow, to je neuvěřitelnej fofr. Krásný svezení s nima. A tak nás kluci přivezli zpět do balíku. Chce se říct bezbolestně, ale obnášelo to několik 900W vsazení, aby člověk nevypadl z háku, když se za zatáčkou nebo na terezínu udělala díra. PRka cinkaj jedno za druhym.
Když nás kluci vysaděj zpět v balíku, člověk si řekne, taaak uf a jsem tu… Jenže Elkov pochopitelně rovnou na špic a mažou dál. Tady jsem zaváhal. Byla chyba, myslet si, že tohle můžu jet přilepenej na chvostu. Každá zatáčka, každá nerovnost znamená sprint a lepit díry. Dopředu se ale už nejde dostat… Pak přijde tradiční poslední vlna v Polsku před Pomezkama a to je konec. Naštěstí nejsem sám. Před náma vystupují lidi ještě daleko dřív a já nějak zázrakem držím Žábu a Kanaďáka. Bylo to pro mě ale hódně za hranou a tak další minuty trpím jak zvíře… Kanaďák jede možná normálně, možná ne, ale v mym stavu už je to moooc. Naštěstí na mě kluci berou ohledy a na Pomezky mě vyvezou jak v bavlnce. Zachránili jste mě, moc díky!!!
Jak už to tak bývá, začínám se postupně cítit líp. Pražskou začínám opatrně a když to jde, tak postupně přidávám. Nahoře je nás pět. Bohužel tentokrát se krize nevyhnula Kanaďanovi. Tohle je velká škoda, nechápu, jak je to možný, když jel do teďka tak krásně. Převody? Cukry? Vedro? Krátký tréninky? Něco muselo bejt blbě.
Nahoře na Pražský kelímek s ionťákem a opatrně přes tankodrom dolů. Akorát nás doletí 3 mlaďasové z Elkov a sjezd je za nima bájo. Letíme dolů, PRka zase cinkaj. Bohužel po cestě míjíme nepříjemně potlučenýho Unlimiťáka. Podle výsledků asi David Januška. Snad jen odřeniny. Přeju ať se dáš co nejdřív dokupy.
Strážný chvíli držíme Elkováky, ale my slabší na to brzo pečeme. 3 se drží o zatáčku dál, ale sjedeme si je pak ve sjezdu. Pak si nás ještě před Hoffmanka doskočí další o třídů lepší kus a na Hoffmanky naloží ty 3 a jedou pryč. My už to nějak dotočíme. I když systém v tom moc není. Nakonec rozjedeme kolotoč každej minutu a trochu jedeme. Vlnka před kruháčem kupodivu nikdo nic. Pak do toho šlápne Michal Šot z Kilpi a ostatní maj díru. Michal celej závod exceloval ve sjezdech, takže se soustředím jet technickej závěr jeho lajnu. Na kostkách si to pak rozdáme a kupodivu mi to vyšlo.
Po závodě rychle nadlábnout a odjezd kolmo do Rokytnice. Pěkný pozávodní vyjetí a díky Hankovi, že mi dojel naproti a odtáhl mi hnusnej protivítr. Pak už se jen překulit přes Rezek a jak za odměnu završit nedělní dvojkilo sjezdem do Roky se svým nejlepším parťákem.
Pěkný dneska :)

Vláďa – Na štrůdl

V týdnu se na FB objevuje, že závodníci Krakonoše mají na Pomezkách štrůdl a kafe zdarma. Pro zábavu posílám do WA a uvidíme jestli se někdo chytne. Lukův záložní plán je si na něj zajet jako vyjetí.

Do Trutnova vyrážím tentokrát z Prahy, do auta nakládám Technika a Luka. Cestou ještě musím natankovat, ale cesta ubíhá a v Trutnově jsme i tak podle plánu lehce před devátou. Při parkování trochu zmatky, takže nakonec jedeme k Bille. Při vyzvedávání čísel zjišťujeme, že parkoviště pod UFFO je skoro prázdné, škoda.

Rozjetí moc nehrotím, prostě jen protáhnout nohy z auta a šup do koridoru. Držím se letošních plánů na zbytek sezóny takže pěkně zezadu. Luke se přesouvá ke mně do stínu, okukuju kdo se ještě bude chtít cpát dopředu, ale snad nikdo.

Zapínám kameru, Garmina a je tu start. Letos mi to přijde celé mnohem klidnější, možná proto, že hromada lidí je na L'Etape. Za posledním kruháčem nečekaná odbočka doleva přes koleje, tam se to teda trochu zakucká, ale oproti jiným letům je to vlastně jen jednou. Balík se trhá na dvě půlky, přijde mi to brzo tu takhle zůstat, takže trochu přišlápnou, vlevo krásně volno a na čelo naší půlky dojíždím akorát ve chvíli, kdy startuje dvojička co to chce taky doskočit, takže jen padám do háku a vezu se do prvního balíku.

Tam zahlídnu Luka 30m před balíkem, za ním jedou motorky, takže první pokus o únik. Nechávají ho tam větrat docela dlouho a navíc to i celkem bolí. Vlevo pořád narozdíl od předchozích ročníků krásně volno, takže na pohodu se blížím k čelu a krom pár krátkých přišlápnutí okolo 400W (asi Žába, kterej si to kontroluje z druhého fleku) si tak ušetřím šrot na vrchol kopce.

300m na vrchol na mě křičí Luke, který je najednou za mnou, asi už mu čerstvý vzduch před balíkem stačil, lehce zvolním a jde se do sjezdu. Za odbočkou ke stoupání na Žacléř už jsme oba zpátky v prvním balíku a ani to letos tolik nebolelo.

Kolem sebe vidím známé tváře ze Sudet takže asi cajk. Vzhledem k tomu, že Luke je před vrcholem někde za mnou tak si nechávám čelo cuknout. Ve chvíli, kdy se přehoupneme, tak je tu ELKOV. Takže odmazali 5 minut. Zkouším skočit do háku, ale borcovi předemnou padá řetěz, takže radši svěšuju. Navíc to vypadá, že z celé grupy s ELKOVem jede jen jeden borec. Mám trochu podezření, že nás schválně odpojili. No aspoň ten sjezd, co jsem nikdy neměl rád bude v klidu. Kupodivu je to ale úplně v pohodě, krásnej asfalt. Pořád čekám, kdy mě dojede Luke, ale když za odbočkou na Lubawku nejede tak koukám, že mají díru asi 700m.

Opouštím nakonec skupinu a čekám. Nabírám rychlost, abych je zahákoval. Na čele grupy operujou dva Elkováci a vysmátej Luke v druhý lajně na mě povykuje, že má skvělý nový kamarády. Tak padám vedle něj a frčíme.

Před průjezdem městem nastupuje Pavel Popielok, moc to nechápu, jede se lajna. Pak si vzpomínám, že se musíme promotat přes náměstí. Před nájezdem se převalí pár lidí z krátký. Dochází mi, že kdyby tam Pavel nenajel, tak ELKOV je asi v trapu. Jednou nás na chvíli pustili na špic, ale nikdo se tam moc nehrne takže nakonec nás táhnou až na Pomezky.

Ve stoupání vidím Luka pár serpentýn podemnou. Rozhoduju se, že si to prostě vyjede v grupě a naberu si pití a počkám. Přichází zpráva ať nečekám. Pak druhá, že jde na štrůdl. Na Pomezkách stavím, čekám až dorazí, letos nějak nemám v hlavě snažit se o 12 místo kategorii. Žába 2km předemnou, Luke 1km za mnou. Hledáme štrůdl a nacházíme přímo naproti občerstvovačce.

Sjezd dolů, před námi cca 200 lidí. Tohle bude legrace. Lezu na špic a tahám vytrvalost, míjíme hromady korálků roztroučených po celých Krkonoších, ale zůstávají za námi. Do Strážného mě to fakt baví, Luke neprotestuje a tak trochu přitápím. Prej je to moc. Tak holt tempo míjení trochu klesá.

Cestou na Hoffmanky je před námi celkem velká grupa, Luke zahlídne orange dres tak se pomalu blížíme a zdravíme Sergeje. Nevím jestli nás má rád, nutíme ho jet nám v háku, dost u toho funí. Do sjezdu si dávám trochu náskok, dole čekám a když mě Luke se Sergejem dojedou tak lezu na špic a dotahuju nás zpátky do jeho grupy. Hrádeček, nějak mi divně cuká ve stehnech, tak v klidu za Lukem, ale v grupě i tohle tempo je dost na hraně. Po sjezdu z Hrádečku špice v grupě s Lukem, nevím jestli jsou rádi nebo nás nenávidí. Ale ochotně nás na špic pouští, v grupě totální ticho, Sergei za námi na třetím fleku. A takhle až skoro k poslednímu kruháči v Trutnově.

Do cíle projíždíme jako oranžová trojka s Lukem za ramena. V cíli nám Žába vypráví, že spurtoval s Pavlem Popielkem, no to jsou teda věci. Pozávodní tiskovka probíhá u stánků s občerstvením ve složení Luke, Strejda, Žába, Kanaďan, Sergei, Technik a moje maličkost.

Jedinou mojí ambicí na dnešek bylo užít si Krkonoše a to se mi splnilo zcela bez výhrad.

Beskyd Tour

Kapr – Oranžový sen stále nekončí

Do Beskyd se s Janou těšíme celý rok, vloni to nevyšlo, takže letos jsem se těšil dvojnásobně. Samozřejmě přes frgály Palačov. Nejsem spisovatel a nebaví mně psát, tak jen střípky.
V pátek nádherné mega týmové rozjetí na krátké trase a zprasit si Mambu.
Na start chodím dycky zepředu k Bédovi, letos má absenci, ale zastoupil ho Technik. Letos se tam ještě po mně nacpalo hodně lidí. Na Bílý Kříž celkem pohoda, několikrát přibrzdit a přitom myslet kolik lidí vzadu lehne. Sjezd za profesorem Uličným. Na první stojku s bezpečákem a potom na hranici za voči uhákovat Vláďu, Kolíkáče a Pavla. Na Kelčák jsem chtěl víc dopředu, ale jel se takový šrot, že jsem z balíku vypadl dávno před Hluchankou, ale Vláďa je pořád kousek přede mnou. V Bílé si Vláďa vystupuje ze skupinky a čeká na moji grupu. Defekt Žába a Vláďa hlásí, že asi budu mít superdomestika. Kolem přehrady až pod Smrček jsem zabudovaný ve skupině. Vypadávám první, jel jsem s borci kam nepatřím, Vláďa odjíždí a před nejprudší 11% stojkou přijede Žába, je tady moc brzy, to už ho asi neuvidím. Registruji, že jede s Vláďou a věřím, že ve vracečce po sjezdu budu s nimi. Žába zapíná motor a vezeme se k hotelu Ráztoka. Vladimír občas ve sjezdu vypadne, ale v pohodě se vrací. Na začátku Pusteven o serpentinu výše povzbuzuje Lukáš. No to je něco, takže na bufetu Pustevny na mně budou čekat 3 Šlapky!!! Jede se mně dobře, teplo akorát, piju dle plánu, dopíjím druhý bidon a dávám půlku suku. Nahoře mně Jana dává plnou láhev, nechá doplnit druhou, vezmu banán, napiju se a hurá do sjezdu. Po chvilce mně neuvěřitelnou rychlostí míjí Luke. Po serpentinách čeká Vláďa a na kruháku u Zavadilky Luke se Žábou, který zapíná turbo a valíme pod Soláň. Nikdo se nás ani nesnaží hákovat a někde si vystoupil i Vláďa. Soláň, kluci se mně ptají jak to chci, je mi to jedno, umím jet i sám a tak pomalu odjíždí na kecačku do sedla. Pod vrcholem úžasná vzpruha od Kolíkáčovic holek a Vladimír je se mnou. Nahoře vypít dva kelímky a abychom neztratili vousáče, tak hlásím, že jedu poslední. Lukáš odvětí, Kapře to nechceš…Závěr sjezdu do Karlovic letíme v oranžový lajně až mně dojetím zvlhnou oči. Na kruháku doleva, Žába opět dráždí turbo a Vláďa na to kašle. Užívám si luxusní hák, který jsem poctivě trénoval v zimních výletech a byl přesvědčený, že v závodě se s Žábou nikdy nepotkám. Nikdo nemá nárok ani pomyslet naskočit do expresu. Kasárna jsou hodně přísný, peklo na zemi, jedu hranu aby kluci nahoře neusnuli, poprvé v tomhle kopci vidím turistu tlačícího kolo a on to Nemi, chvíli jede s klukama a potom opět po svých, to je hustý, váží 50 kilo i s kolem. Říká že nemá nohy ani hlavu, hecuju ho ať přepne hlavu a jede se mnou, daří se. Bufet Kasárna plení pět ŠLAPEK, to je neuvěřitelný. Oranžová grupa odjíždí, jsem v rauši, řvu jako pominutý a málem brečím štěstím. Do Makova bohužel ztratíme Vláďu, velká škoda, na Bumbálku nás už nesjel. Stoupání na přechod je příjemný a hákový, poslední dva kiláky dávám velkou, lížu Žábovo zadní kolo a nahoře křičím, že to máme za sebou. 10 do cíle je naprosto luxusní záležitost, jen škoda Nemiho. Greenhorn nechává dva metry odlep a je vykázán na samotku. Během soboty vystudoval vysokou cyklistickou. Do Bílé letíme kosmickou rychlostí, ale mrzí mně, že jenom ve třech.
Děkuju ŽÁBOVI, VLÁĎOVI a LUKOVI za čekání, pomoc a celkové domestikování. Děkuju Janě za podporu. Děkuju všem co přijeli za krásný víkend. Pivní pokec v Domovjance a večerní sýrobraní a vinobraní nemělo chybu.
Pokud to půjde, tak za rok opět do Bílé.

Kolíkáč – Jubilejní Beskyd Tour!

Týden po Beskydu, ale mám ho furt v hlavě. Jel jsem ho pět a půl hodiny, ale kecali jsme o něm už možná deset hodin. Kolik příběhů a zážitků dokáže přinést maratonská bitva. I po těch letech. Letos jubilejní 30.ročník celkem a můj 19.ročník na dlouhé trase. Mít na to materiál a sílu, tak bych si chtěl o tom natočit celovečerní časosběrný dokument. Asi by neměl vysokou návštěvnost, ale pro mě by to byl životní film. O cyklistické vášni, které se nic nevyrovná. Navíc sdílená těch 22 let s oranžovým maratónským snem, který letos zažilo 13 Šlapek. To hřálo u srdce, páteční roztočení nohou, sobotní závod a večerní tiskovka, to byla jedna velká týmová jízda! Děkuji Šlapky, že vás mám!
Ani nejsem letos nějak nervózní. Dlouholetý sen o pódiu nějak zabíjí velká konkurence v mé kategorii a moje klesající výkonnost. Raduji se z toho, že mohu po minulém roce vůbec jezdit a nějak smysluplně se gumovat a nabírat formu z minulých let nemám chuť a sílu. Vlastně nikdy jsem nebyl tréninkový typ, který dodržuje předepsaná čísla, tak se nesmím divit, že jsou borci, co jim život začal až po 50 a jezdí o mnoho lépe než já.
Balík, který se sešel na startu v Bílé nepamatuji, a tak Bílý Kříž je slušná loktovačka. Vůbec to nemám v hlavě se cpát dopředu, stále věřím, že se to na Slovensku jako vždy sjede. Takže jsem tak kolem TOP100 a tam už je to pěkná brzda plyn. Borec zezadu nalítne do mého zadního kola, ale ustál jsem to. Hákuji Vláďu a Nemiho a před sjezdem řvu, ať jedeme všichni na jistotu, že tady se nerozhoduje. Sjezd překvapivě v poklidu a čekám na levou točku, kde už to bude na široké silnici konečně o výkonnosti.
Na hraniční přechod Konečná hákuji Pavla P., kolem mě stále Vláďa, Nemi a Kapr, na dohled Luke s HonzouB. Vláďa se začal starat o Kapra, já si hlídám Nemiho a Pavla. Konečně letíme dolů do Turzovky, ale balík fuč i s Lukem, HonzouB, Žábou a Technikem. Nechce se mi věřit, že už kluky neuvidíme, když se na hranici zdálo, že jsme součástí balíku. Z pátečního rozjetí vím, že přijde zúžení a semafory, tam si je snad sjedeme. Ale kdepak! Naštěstí se jede lajna a točí se. Já zalezlý na konci a šetřím síly. Když se před námi zjevuje kolona doprovodných aut až někde u Vysoké nad Kysucou, tak je aspoň trochu vyhráno. Posunuji se před Luka s HonzouB, aby o nás věděli, že jsme zpět.
Pravá na Kelčák a snažím se dostat dopředu. Ale jede se slušná palba hore Kelčovom. Za mnou to už praská, já hákuji Nemiho a Luka. V tom šrotu ostře na brzdy, jelikož před námi to lehlo. A znovu do plných. Jsem slušně popraven, a to nás čeká stěna Hluchanka alias Kelčák. Včera jsem to málem nevyjel a teď nejsem daleko se taky svalit do trávy. Pěkně ve dvojstupech to vyťapkat nahoru. Borci, co mají technické nebo fyzické problémy to dobře blokují. Řvu, ať jdou do trávy a uvolní cestu. Nemi sesedl a běží stejnou rychlostí jako my, co šlapeme. Ředitel závodu Libor Hrdina fotí a povzbuzuje Šlapky! Já mu odpovídám, že je boží, že to furt organizuje. Konečně nahoře! Vrháme se do sjezdu, který je plný štěrku a bahna od pátečních dešťů. Odvodňovací žlaby jsou další lahůdkou. Tak hlavně opatrně!
Sjezd jsme bezpečně zvládli a skáču Lukovi do háku. Tohle bylo včera přání a teď je to skutečnost. Nechce se mi věřit, že to je pravda, že jsme přežili doteď všechny ty hrůzy. Řvu na Luka Je to sen!! Cítím za námi i HonzuB a Nemiho, tohle bude velká jízda, do které zapadá Pavel P. jako žolík do kanasty. Zatím se mi jede skvěle, ale zpětně u elektronické tužky vidím, že všechny segmenty jedu nejpomaleji v historii. Ale v závodě se vezu na závodní vlně a vnímám jen své spoluhráče. Skvělý jet v grupě, kde jsou 4 orange. Strašně mi to pomáhá a povznáší to cyklistiku do nebeských výšin.
Luke se obětuje a jede přes Bílou famózní špice. Organizujeme skupinu a točíme kolotoč. Před Jamníkem sjíždíme grupu před námi. Míjíme bufet, tady není šance zastavit a vystoupit si z rozjetého vlaku. Pavel jde na špici, hákuji, chci mít dobrý výhled na ten rozdrbaný přejezd kolem přehrady. V krajnicích mimo hřiště bohužel náš Žába a Víťa Novák s technickými problémy. Letíme na hranici rizika, ty sjezdy jsou vlhké a uprostřed slizký mech, tohle není pro slabé povahy. HonzaB se taky rozparádil a s Lukem drtí špice, ty brdky pěkně štípou. Padáme od hráze na hlavní silnici. Tady jsem byl včera se svými holkami na výletě a představoval jsem si dnešek. A teď je to skutečnost a valíme tu přes 70 km/h.
Jsme na hlavní, sáhnout po bidonu a zahlásit před ostrou levou, ať si všichni shodíme na malou. Jeden Polák mi děkuje, jo, Smrček začíná nepěknou rampou. Pavel jde tradičně do krajnice si odlehčit, náš Nemi odlítává dopředu, Luke mi jede tempo, ale pak se pakuje dozadu. Nakonec si vyhovím s HonzouB. Je to velká estráda, zpětně vím, že jsem spíše měl vypít oba bidony, než pokřikovat na diváky. Ale vedro zatím vůbec nevnímám, jsem v maratónském rauši.
Do sjezdu z první pozice a dole na rovině se ohlížet, až si nás doskočí HonzaB a Luke. Před Maralákem Luke hlásí, že potřebuje čistou vodu. Mlsně obhlížíme zahrádky, jestli tady někdo nekropí hadicí a nezchladil by nás. Pokračuji dále s HonzouB a u hospody nahoře řvu, ať připraví čistou vodu pro kamaráda. On ten Luke snad zase se mnou na ty Pustevny nepojede… Jsme ve 3 kusech a letíme vstříc Ráztoce. Najednou je tu Víťa Novák a v háku má Luka. Asi mu dal vodu, Luke úplně obživl!
Na Pustevny najíždím v háku za Víťou, který jede 36x13. Po chvíli zjišťuji, že tohle nedám, znovu mi vyhovuje tempo HonzyB, Luke tu znovu není. O serpentinu nad námi Nemi, řvu na něj z hecu, ať počká ... věřím, že se nám ještě bude hodit na přejezdech mezi kopci. Nemi to vezme doslova a pod vrcholkem zastavuje a močí v krajnici. HonzaB vzal do ruky kytaru a rozehrál vrchařský koncert. Střídám stavy, kdy se mi jede totálně blbě s euforickými, kdy sjíždíme pochcípané kusy. Honzovi hlásím, že bufet projíždím, že budu brát bidon od Jany. On chce a bude stavět.
Začíná mě pálit chodidlo, kudla to není dobré znamení. Zjišťuji, že jsem šetřil s pitím a vypil jen jeden a čtvrt bidonu. Leju do sebe ten, co jsem dostal od Jany a cpu do sebe zadní kapsy a magnesium. Snad není ještě pozdě. Sjezd z Pusteven k Bečvě nejedu nejlépe a HonzaB mě přefrčí jak Pidcock. A za ním Pavel! Jsme asi v 7 lidech, ale doprava na dlouhou točíme jen ve 4. Takže na hlavní pod Soláň ve vláčku s HonzouB a Pavlem, visím vzadu a sbírám síly. Tahle vydržet, tak to bude sen! Hutisko-Solanec, jak příznačný název, chybí mi sůl jako sůl. Chodidlo pálí a pravá noha těsně před křečemi. HonzaB získal nového kámoše a klábosí s Pavlem. Já děsivě trpím! Odlep, zvednout zadek a zase si je doskočit. Křeče jsou tu, je to neodvratné, nic nepomáhá. Lámu to na těžký převod, stále ze sedla, jak si sednu křečují obě stehna. Jak závidím borci, co ještě jede s námi, který taky chvílemi odpadá, ale prý nemá křeče, ale jen mu došlo
Apokalypsa! Nahoře čekají holky s bidonem, v tomhle stavu jsem se nechtěl u nich zjevit. Doteď nevím jak, ale jsem stále na kontakt na HonzuB a Pavla, asi nejedou a čekají ... Navíc před nimi někdo orange, asi Čespa. Předávka bidonů a banán do ruky, na bufetu ještě kelímek s vodou. Sjezd pomalu rozjíždím zkřečované nohy a vůbec nechápu, jak to dojedu … Kasárna, Bumbálka ... no ty wadooo. V Karolince za kruhákem koukám, že kluci čekají. Zvedám zadek a letím k nim. Nohy se vzpamatovaly? Díky HonzoB, že jsi to přibrzdil a já se ještě na chvíli mohl vézt na vaší vlně a ve vašem háku, byly to omamné chvíle a já věřil, že třeba něco zabralo a křeče už nepřijdou.
Kasárna jsou tu, Čespa nás opouští a já hledám vyhovující převod. Bohužel křeče jsou tu zase, znovu hodně ze sedla, sednout si moc nemohu. Jenda hlásí, ať si najdu správný převod a jedu s ním. To se mu to říká! . Posílám ho pryč, anebo aspoň na bufet, ať mi nachystá bidon. Dost mě to ze sedla vyčerpává, a již nemám sílu akceptovat Honzovo a Pavlovo tempo. Vzdal jsem veškeré sny o pořadí, teď je pro mě prioritou se nějak domotat do cíle. Je konec. Tyhle stavy jsem dlouho neměl. Na bufetu jen od obsluhy bidon s vodou, nalít za krk, vypít a zahodit. Sjezd do Makova a výjezd na Bumbálku je parodie na cyklistiku. Nemám sílu to na budíku překlopit, aby to začínalo 2. Předjíždí mě borci a nejsem schopen hákovat. Žalostný to pohled. Cítím na zádech Lukův dech a jeho výkřiky hop hop hop, točíme. Beskyd tohle umí dokonale. Vedro a křeče, kolikrát jsem to na něm zažil. Ale jak se říká, kdo nemá křeče, tak do toho nedal všechno!
Sjezd do Bílé je nekonečný. V cílové točce mě předjíždí nějaké šediny, ale mně už je všechno jedno ... kudla jen doufám, že to nebylo pódium. Naštěstí nebylo, byla to brambora a tu už mám! Moje milované a obětavé holky se na mě vrhají a lejou na mě vodu. Takhle vyřízený jsem nebyl ani nepamatuji. Mám strach se pustit kola a jít pěšky. Raději ještě motat volně nohama. Proti mně se řítí do cíle Žába, Luke a Kapr. Za chvíli Nemi, Vláďa a Laco. Tak to je krásná oranžová podívaná!
Zatleskat Kaprovi, který to znovu dokázala a pozlatil svoji kategorii. Démon to je! Sedíme v Domovjance a pijeme pivo. To nejlepší pivo na světě. Neodolal ani Nemi, který hlásil, že nepije, ale dnes složil státnice, tohle se musí oslavit. HonzaB je jak utržený z řetězu. Ale zaslouží si to, za ty roky, kdy trpělivě bouchal na maratónskou bránu a letos jezdí famózně, a dokonce i s Pavlem! Líčíme si svoje letošní zážitky a nad námi v TV se promítá historie Beskyda. To jsou nezapomenutelné chvíle!
Tiskovka, kde catering zajistil Strejda je nepopsatelná, to se muselo zažít. Stovky mini příběhů a detailů z dnešní bitvy léta vzduchem. Ale i velké vzpomínání s Lacem na doby dávno minulé. Toto uteklo! Ale jsem rád, že to pokračuje, že jsem znovu mohl být součástí tohohle velkolepého maratonského mejdanu! Děkuji všem!
Loučíme se, jedu sám magickou letní nocí za holkami na ubytovaní, na tom báječném dopravním prostředku, za světla čelovky a s blikačkou, nasávám beskydský vzduch a cítím se jako král. Dal jsem totiž Beskyda a to se furt počítá!

Luke – Beskydské peklo

Bylo to hrozný a zároveň skvělý díky týmu, takže to vlastně stálo za to. Ale přiště si snad radši stoupnout někam na kopec s bidonama.
Pateční doprava nic moc, ale vlastně jsem to kolem poledne projel dobře a po čtvrté už se chystám na rozjetí. Týmová symfonie, oranžovej vláček 10ti lídí a jeden růžovej Pepíno. Večeře a spát. No spát... Ubytování pěkný, ale na spaní to není, určitě ne náš pokoj. Takže příště asi jinak. Nebudu moc rozebírat eskapády HonzyB, ale na ničení soupeřů pracoval už od pátku
Ráno teda úplně nevyspalej, navíc je mi od probuzení vedro. Piju, ale asi málo. Trochu se rozjet a na start. Je mi vedro už na startu, to v Beskydech nepamatuju. Nemám verano, protože v ní je horší sedlo a to na 5h nechci, takže klasická komboška. Konečně se rozjíždíme, úplně ze mě leje. Po startu zběsiej úprk za balíkem, ale nechci to hrotit, na slovensku se to sjede. Bohužel se nedaří dostat se moc dopředu a tak si užívám brzda plyn na Bílý Kříž. Silnice oslizlá a dost se smikuje. Dvakrát už to je jen o štěstí že dobrzdím mezi koly soupeřů, bez možnosti ovlivnit, jestli si přeložím nebo ne. Vidím HonzuB, Kapra, Žábu. Pořád jsem aspoň v půlce. Za mnou je občas slyšet Kolíkáč.Nechávám si trochu odlepa, ale hned se tam někdo cpe. Prostě fuj, je vidět, že je hodně lidí a žádná pohoda to teda není. Je tu hodně těsno, při tomhle počtu by asi měla střední trasa startovat jindy...
Pak sjezd, naštěstí se jede rozumně, hned do kopce směr Konečná a musím trochu přišlápnout, abych měl balík na dosah. Ale jak tam dojedu, hned mi cuknou. Ale už jsem předjel Kapra a jsem kousek za HonzouB, tohle už mi neujede, tak víc v klidu. Ze sjezdu se posunu do grupy s HonzouB a nechám se dotáhnout do balíku. Jsem tam, opět ještě před Kruháčem a rovinou, takže pohoda. Včetně snědenýho prvního želé. Zatím teda top.
Pořád je nás ale hrozně moc, a to chybí grupy s Kolíkáčem, Nemim, Vláďou a dalšími. Každý přejez a zůžení je brzda sprint, takže to zadarmo není. Ale lepší než to sjíždět zezadu, jak pak říkají kluci. Všichni nakonec před odbočkou ale jsou v balíku a jede se na Kelčák. A docela svižně, nabírám Kolíkáče a nějak tak lepíme vznikající díry. Pak si trochu uvolnit nohy, udělat kolem sebe místo a hurá nahoru. Letos extra pomalu, ale nechci se moc přibližovat k lidem přede mnou.
Sjezd opatrně a dole počkat na Kolíkáče s HonzouB a zkusit sjet první větší skupinu před námi. Pár lidí se mi tam protočí, ale přijde mi to dost vlažný, tak se musím dost snažit. Větší skupina pak jede taky vlažně, ale to už se přizpůsobím, netřeba se tu usmažit hned. Nakonec dojedem do velký grupy a kolem přehrady pak klid. V jednu chvíli koukám, jak to Kolíkáč táhne, tak se teda pakuju na čelo a začínám operovat tam, ať se teda jede. Za mnou se to ale různě trhá a vrací, no prostě chaos. Ale aspoň to mám v klidu z čela a ne za lidma, kde zas ne všichni jedou úplně friendly.
Vlastně spíš než závod je to boj o neustlání si a přežití, takže odškrtnuta další část a můžeme na Smrček. Kolikáč má spoustu řečí, včetně toho, že max 300W. Ale jede se tak 250... Necháváme odjet Nemiho, zkouším teda zvednout tempo ať jedeme pohromadě, ale jsem odignorován, tak se jdu napít a couvám dozadu. Držím si 5-10s co si docvaknu ze sjezdu a eliminuje mi to zbytečný přišlápnutí v prudší části a svěšení na rovinkách. Dopíjím druhý bidon... cože?!
Sjezd v pohodě, akorát mě zdrží auto, takže dole ještě musím přišlápnout, abych dojel do grupy, kterou táhne Kolíkáč pryč. Asi si všiml, že nemám co pít a odepsal mě už na Smrčku. Holt prorok.
Přesun pod Pustevny řeším jen kde sehnat vodu, koukám po zahrádkách, po bidonech, furt mi to odjíždí a propadám zoufalství. Nikde nic a pod Pustevnama už cítím, jak je problém točit nohama, soustředit se na sjezd a pod... Už jsem si to zažil, jak se v tomhle počasí dá dojít ke kolapsu, takže prostě končím. Nahoře sice bude bidon, ale já budu potřebovat tak tři, takže budu muset zastavit a stát tam delší dobu, takže je to jasný. Je konec.
Stejně už sotva jedu, takže sklopím hlavu a sápu se nahoru pěkně ve vytrvalosti. Dojíždí mě Žába po defektu s Vláďou, Žába mi vesele dává zbytky z bidonu, jen to zasičí, ale přijde mi, že mám najedou aspoň trochu ostřejší obraz. Hustý. Silnice je zelená. Ještě hustší...
Jsem nahoře, přebírám bidony, čekáme na Kapra... No tak to jsem potřeboval, nějakej rozumnej cíl, rozumným tempem do kopců a trochou týmové zábavy. Starám se hlavně o sebe, ve sjezdu mě pěkně ofoukne, hlavně mě chladí jak jsem se polil. Dole se formujeme do skupiny a valíme pod Soláň. Na špic mě nikdo nepouští, mám dost problémů sám se sebou. Občas se k nám někdo přidá, ale Žábovo tempo na rovině nikdo dlouho nevydrží. Vláďa si ztěžuje, ale moc to nevnímám, zpětně mě mrzí, že jsem asi mohl a měl na to trochu pomoc, dojíždění po sjezdech ho stálo hodně sil a já ho třeba z Pusteven jen minul, ale v tu chvíli jsem neměl vůbec mentální kapacitu starat se o někoho jinýho než o sebe. Tak pardon.
Na Solání zase stavíme, už je to dost výletovací, sjezd na pohodu, jen ty roviny v podání Žáby jsou pro ostatní boj o přežití a totální šrot. Pod Kasárnama jsme za Žábou zas už jen já a Kapr, půl hodiny nikdo nic neřekl, tak do kopce zas bude čas si trochu poklábosit. Nabíráme Nemiho, Žába mu dává rady do života "Jestli ti odjede i Kapr, tak seš v prdeli a zůstaneš tu sám." Svatá pravda, však ono to platí třeba i pro mě, že?
Takže na jistotu před Kaprem, dát si tradičně koblih na bufetu. A můžeme pokračovat, Vláďa se vrátil, ale zase sjezd jeho na jistotu, spekulujeme o čekání, ale každej si spíš řeší svoje, naštěstí Bumbálka je háková, tak nás Žába vytáhne nahoru, sjezd je hodně žábavný, protože se jede (vlastně tam máme denní rekord). Zkouším vystřídat, ale vlézt na špic, kde se jede 70 není úplně sranda, ale prej to pomohlo, tak aspoň něco.
Cíl, konec, uf. No tak to počasí mě dnes vytrestalo. Na druhou stranu vypít si bidony asi není úplně chyba. No měl jsem jet asi od začátku pomalejc tak, abych neměl tolik žízeň? Ale zase je to závod. A šetřit s pitím? No kdo šetřil měl křeče, tak to asi taky nechci. Prostě to nevyšlo, letos už bych na to měl být zvyklý ne. 4 maratony, 4 nevýsledky. Tak zas za rok...
No ale nebylo všechno zlý. Kapr vyhrál, Strejda připravil luxusní tiskovku, každej měl co říct. Prostě paráda jako vždy a kvůli tomu na Beskyd stojí vyrazit, i když těch negativ bylo letos tak nějak nepřiměřeně moc.

Nemi – Vysoká škola cyklistiky

Jestli mi Sudety Tour přišly daleko, na Beskyd Tour byla štreka pátečním předprázdninovým provozem s uzavírkou kolem Brna nekonečná. Nekonečné jsou i místní kopce, já ale nedbal varování a trasu jsem nestudoval. To byla první v dlouhé řadě chyb, kterých jsem se dopustil a které se mi málem staly osudné. Účast byla hojná, jak co se týče Šlapek, tak celkově. Oproti loňsku údajně trojnásobná. V hromadném startu dlouhé a střední trasy se sešly stovky závodníků. Bohužel jsem s Kolíkáčem a Vláďou stál až zhruba v polovině koridoru. Po pár kilometrech jsme odbočili na úzkou lesní cestu na Bílý Kříž a nervozita pelotonu byla horší než na l’Etape. Jakmile někdo vpředu lehce přibrzdil, ten za ním přibrzdil více a vzadu se šlo do úplného zastavení. V lepším případě, protože pár lidí skončilo v lese. A to se jelo většinou směrem nahoru.

Po hřebenu následoval dlouhý sjezd, kde jsem se bál ještě více. Asfalt byl mokrý, plný vyplaveného štěrku, místy bahno. Zatáčky naštěstí nebyly utažené, ale to jsem v té rychlosti a blízkosti dalších sebevrahů na Garminu neměl příliš času sledovat. Jel jsem pomaleji a ztrácel. Z kopce jezdit neumím. A do kopce taky ne, jak později zjistím.

Konečně silnice, pro mě první možnost předjíždět. Do kopce přikládám pod kotel a dojíždím ztracené pozice k Lukovi a Kolíkáčovi. Sjezd a následná rovina po Slovensku jsou za odměnu. V dlouhém hadu s nepříliš velkým úsilím letíme a někde před odbočkou na Kelčovské sedlo dojíždíme přední balík. Začíná to stoupat, ale široká silnice, krásně hladký asfalt a zdánlivě svěží nohy lákají k tomu jít více dopředu. Dojíždím Žábu se ségrou. Před sedlem je stěna, kde vyhodnocuji, že než jet šrot 6 km/h, bude lepší kolo tlačit. Tentokrát to vyšlo, ztratím jen pár míst. Ale prolomil jsem tabu, které mi hlava v druhé polovině závodu nehezky vrátila.

Na průjezd kolem Starých Hamrů si prakticky nevzpomínám, tak to asi bylo v pohodě. Bohužel hotelová wifi mě nedovolí se podívat do mapy, natož na street view, abych si oživil vzpomínky, které se milosrdná paměť snaží co nejrychleji vytěsnit. Jisté je, že jsem se na sluníčku v kombinéze Brios už docela pekl. Dres do horka sice mám, ale ne v týmových barvách, což je další chyba.

V kopci na Smrček jdu dopředu, zjevně až moc. Kolíkáč zkušeně zůstává pozadu a já nahoře vyjíždím sám. Nakonec ve dvou přijíždíme na úpatí velkého kopce. Ptám se kolegy, jestli to jsou Pustevny, protože to je jediný místopisný název, který před závodem znám. Ano. Máme sice už přes půlku kilometrů, ale to nejtěžší teprve před sebou. Stoupám proto pomaleji na nejlehčí převod. Ten kopec je nekonečný, kolem Prahy nic takového natrénovat nejde. Mám asi tři čtvrtiny za sebou, když se zezdola ozve Kolíkáč: „Nemi, počkej!“ Odpovídám, že počkám nahoře, kde chci nabrat vodu. Ale po pár stovkách metrů si říkám, že by mi vlastně docela bodlo si na chvilku odpočinout, zastavuji a odlehčuji si. Velká chyba. Kolem nečekaně brzy projíždí skupina s Kolíkáčem a HonzouB. Trvá mi ještě dost dlouho, než se zase vyškrábu na kolo. Doufám, že se nic neděje, že se přinejhorším sejdeme nahoře. Na Pustevnách je ale pusto. Nabírám tekutiny a sám mířím dolů. Je mi jasné, že skupinu nemám šanci sjet. Jedu zase sám a chytá mě deprese. Už to je jen nahoru a dolů. Hlavně nahoru.

Na Soláň se ještě jakž takž vyškrábu, ale na Kasárna úplně rezignuji, sesedám z kola a dlouho tlačím, i když to není žádná stěna. Kolem projíždějí Žába s Lukem a Vláďou a diví se, co to vyvádím. Za nimi na mě volá Kapr, ať nasedám. Vidím v tom poslední šanci, jak přežít a dojet do cíle, tak uposlechnu. Na nejlehčí převod se Kaprovi nejdříve vzdaluji, tak zase sesedám, nechám se předjet a zase nasedám. Na občerstvovačce první trojice čeká. Ještě je to pár set metrů na vrchol a pak sjíždíme dolů. Vláďa se ve sjezdu odpojuje. Následuje hákový kopec na Bumbálku pod taktovou Žáby. V tempu to vyjedeme. Nevšimnu si, kde přesně je horizont. Další velká chyba. Z metrové díry za Kaprem jsou najednou dva metry a než stihnu zareagovat, je jich tam pět. Žába rozjíždí z kopce peklo a já nemám šanci to dojet. Do cíle tedy zase sám, ale naštěstí již jen z kopce.

Byl to pro mě nejtěžší závod v životě. HonzaB mě utěšuje, abych cyklistiku nepověsil na hřebík. Jestli se chybami člověk učí, tak jsem vystudoval další vysokou školu.

Celkově 67. místo z 157, 28. v kategorii.

Technik – Utrpení co si budu dlouho pamatovat

Napsat report po letošním Beskydu je povinnost. Byl to jeden ze závodů, na který jen tak nezapomenu. Celý je to pro mě jinak než obvykle. Být v místě závodu už den předem, mít čas na přípravu, rozjet se s týmem, popřemýšlet o taktice a nechat si poradit od zkušenějších borců. V noci se nevyspat… Okna do silnice a bez závěsů, světlo o půl5 a postel vedle dveří na hajzlík, se který má ještě dneska HonzaB nevyřízený účty.
Všechno bylo jinak, něco pomohlo něco míň, ale byl to zážitek.
Takže pěkně popořadě, ale žádná velká stylistika to nebude. Prostě jen tupej popis zážitků a dojmů
Co čert nechtěl, během předzávodního rozjetí se skvělou týmovou atmosférou se mi podařilo rozstřelit přesmyk. Jakmile mě ale dojel Pokustón Laco, okamžitě a jakoby samozřejmě přiskočil a poskytl famózní servis jak na Letouru. Zkušeně vyrovnal přesmyk a provizorně sešrouboval. Na ubykaci po rozjetí pak ještě pokračoval v kouzlení a díky němu se tak další den můžu vůbec postavit na start. LACO díky!!!
Večer taktická porada při večeři… Kapr je někdo!!! Takže jeho rady si beru k srdci. Tak nějak všechno, co říká dává smysl. Co bude zítra cílem? … Je to závod? Tak asi zkusím dojet co nejlíp. Jasně na začátku se nemusí spěchat, protože na Slovensku se to sjede. Ale chce se mi to sjíždět? Nebo si chci hlídat pozici kousek za čelem a neplýtvat silama? Na Kelčák musíš najet zepředu, jinak tam někdo spadne a budeš tlačit až nahoru. Ale jak se tam dostat, aniž bych se dostal na limit dřív než ten kopec vůbec začne? Musím bejt ve předu, o tom to je.
Takže když se s Kaprem ráno rozjíždíme, zatočím do koridoru už 20 minut před startem… No a protože je Kapr ten někdo, tak mu tam pochopitelně musím podržet fleka.
Na Bílý Kříž tak nadohled za čelem v relativním klidu. Jen držet stopu nepanikařit na brzdách a zavírat prostory. Dolu zase držet lajnu ve dvojstupu a objet několik lidí co maj trochu strach a jedou nevypočitatelně.
Na Konečnou už to trochu kousne, ale rozjezd za horizontem pošetřím síly bez spurtu. Jak se to pořádně rozjede, hned se zařadim ke špici a občas i vyplavu na úplný čelo. Po chvíli kolem proletí Čespa a hezky si drží pozici. I když na můj zašívací vkus trochu moc návětrnou. Pořád čekám, kdy uvidím Žábu, který večer v hospodě sliboval, že se bude držet mý zadní galdy… Nic, zase si jede svojí pohodu a jedinej kdo blbne u špice jsme my s Čespou.
Takže jsme pod Kelčákem a tempo postupně graduje, všichni se cpou dopředu. Čas od času si s někym brnknu o řídítka, ale hlavně v klidu a soustředění. Pár lidí to psychicky nezvládá a histerčej.
Kelčácká stojka je pak rychle za náma, a to bez nějakýho velkýho překyselení, i když v jednu chvíli jsem už myslel, že to půjdu pěšo. To když se tam začali lidi motat a sesedat. Nakonec jsem se tam nějak zázračně protáhl. Nahoře jedu s Víťou Novákem. Velkej úspěch. Bohužel Víťa pak v Bílý staví asi s defektem.
Jak tedy dál? Vše jde přesně jak předpověděl Kapr. Dole v Bílý se formuje skupina, párkrát se protočit, ale netahat. Než přijde kopec od přehrady jsme bezbolestně s čelem. Od přehrady pak opatrně a nepřepálit i když je to krátký, ale už začínám cítit svý limity. Je nás tak 40 až 50 a já jsem někde v poslední čtvrtině. Chlácholím se, že to není tak hrozný, když jedu hned za číslem 1. Teď to ale hodnotím jako chybu. Možná jsem měl od přehrady víc přitopit a jet to víc z čela. Za každou zatáčkou a hupem musím vsadit, abych dolepil díru. Místo abych si v balíku odfrknul, tak mi pomalu dochází…
Vím, že na Smrčku se rozhodne, kam odpadnu. Proto smrček hned odspodu naplno. Jedu na bolest. Skupinu, která mi cukla, docvakávám z posledních sil. Au. Zpětně vidím, že výkonově byla tohle moje labutí píseň.
Pustevny už jedu - jak by řekl Žába - vytrvalost. Odjíždí 3 lidi a za horizontem se přižene velká skupina. Říkám si hurá, bude se s kým svézt. Dole na křižovatce, ale všichni vesele točí vlevo na střední trasu. Naštěstí 2 poslední to říznou za mnou, a tak jedeme ve třech a já dál trpím. Když na mě přijde řada, zkouším taky potáhnout, ale moje špice jsou s přehledem nejslabší. Nebýt na Pustevnách coca-coly od Alice, težko bych na Soláň uvisel. V dolní sekci za ostrou pravou už visím za nudli a chytám díru. Nakonec ale zase asi na morál - nebo sám nevim jak - uvisim a na kopci zase skvělá týmová podpora a já děkuju za bidon!!!
Před Kasárnama už si na nic nehraju a nestřídám. Je to trapný, ale nutný. Citím se hrozně, ale když už jsem to protrpěl až sem, tak teď to už nepustím. Dojíždíme Poláka co mi frnknul na Pustevnách… Na bufetu se přidá ještě jeden padesátník. Na Bumbálku ale jede úplně jinou ligu a mizí. Já zůstávám s Ondrou Vávrou, který odtáhl většinu závodu od Pusteven. Hlásí, že má dost. Bylo mi blbý mu odjet, když jsem mu 30km nevystřídal. Přehoupneme se přes Bumbálku a pěkně si to roztočíme. Za chvíli máme Poláka a točíme ve třech. Dostávám ze sebe poslední zbytky energie. Když vidíme první baráky v Bílý, chytnu svojí první životní křeč do stehna a do cíle se už jen doplazím bez ambicí na špurta.
V cíli se mě ujímá okamžitě strejda a hned podává pívečko. Asi je na mě vidět, že jsem totalKO. Mně pak trvá ještě 20 minut než začnu trochu vnímat. Po jídle pak už jen zabalit baťůžek a střihnout si ještě 50km za rodinou.
Jak to zhodnotit? V posledních letech jsem vždycky po závodech pokňourával, že odpadám do skupin, kde jsou jen horší lidi. Tentokrát to bylo ale jinak. 70km jsem makal, abych vydržel co nejdýl s čelem a odpadl s dobrýma lidma. Když se mi to ale jednou trochu povedlo, odměnou mi bylo, že jsem už jen trpěl a trpěl. A díky tomuhle utrpění si tenhle závod budu pěkně dlouho pamatovat.

Vláďa – Když se věci s..ou, teda nejdou podle představ

Až na orange zpestření bylo asi všechno špatně...

- pár dní předem už děsný vedro i v noci. Pravidelně se budím někdy ve 4 ráno, hodinu až dvě jsem vzhůru a pak znovu usínám
- už předem jsem dost unavenej (a to byl recovery week)
- páteční cesta, rozjetí a pokec se povedlo na jedničku
- bohužel nespaní se opakuje i v noci před Beskydem (a nemůžu to svádět na pokoj)
- ráno ještě víc jak praštěnej než předchozí dny - začínám mít fakt dost
- jak vyjedu na kole ven, něco mi pos*re rukavici - hlavou mi bleskne, že se to dneska s*re už od rána
- potkáváme Nemiho - ptá se na spodní vrstvu pod aero komboškou - vzpomínám jak jsem tu málem zkolaboval na prvním Beskydu, když jsem se oblíknul úplně stejně a to ráno tenkrát byla o dost větší kosa - osobně volím Verano
- v koridoru na celkem OK místě, ještě odbíhám očistit rukavici do Domovjanky
- před nájezdem na Bílý Kříž se dostávám skoro na konec balíku
- čtyřikrát to okolo mě padá, ve chvíli, kdy na slizu dobržďuju tak tak se přepínám do módu jedu výlet, na tohle nemám
- chvíli jsem se v balíku ještě propracovával bez úsilí dopředu, ale ve sjezdu dojíždím zase na konci (mokro, blátíčko, ...)
- na hlavní se mi povedlo nějak doplácat ke Kolíkáčovi a Kaprovi, ale v tom množství lidí to zdaleka nebylo zadarmo, nakonec se nám ve skupině povede vrátit těsně před odbočkou na Kelčák do balíku. Mám dost, v hlavě to dneska vůbec není
- Kapr hlásí, že teda dneska rozhodně šlápnul
- Kelčák jsem netušil, že jde vůbec jet tak pomalu
- po sjezdu zbytečná chyba - doskakuju do předchozí skupiny jen abych si následně vystoupil a čekal na Kapra
- kolem přehrady už to ke konci fakt bolí jak musím Xkrát dolepovat do skupiny po sjezdech a technických pasážích
- na Smrček ambiciózní nájezd skupiny, aby si z toho pak všichni vystoupili - jedu s Kaprem, nahoře si dávám odlep, abych ho ve sjezdu nebrzdil
- Kapr dostává k ruce Žábu po defektu, na Pustevny jedu s ním v klidu - nedokážu si vůbec představit, že bych je jel jako vloni, cestou nahoru potkáváme Luka na pokraji kolapsu
- na Pustevnách totálně odpadám - tvrdě platím za první dvě hodiny znásobené vedrem, ploužím se dolů
- dole dovážím ještě Kapra k Žábovi, nemám už ani na to Žábu hákovat na rovině
- začínám dělat Zagorku
- před Solání si na tajňačku vystupuju , aby mě kluci nechtěli vláčet s sebou, nahoře je ale dojíždím, Kapr to organizuje tak, abych s nima uvisel sjezd.
- to všechno proto, abych si nakonec na nakloněné rovině zase vystoupil a zase je dojel nahoře na Kasárnách na občerstvovačce a zase si s nima užil pár kiláků pohromadě
- ve sjezdu je nechávám jet a už je nedojíždím
- všem díky za společnost, trpělivost a tak
- Kaprovi obdiv co všechno vydržel - na Kasárnách poskakoval jak čertík v krabičce a všechny okolo hecoval ať jedou
- po dojezdu odcházím na pivo - trochu se probírám
- náladu zlepšuje Strejdovo tiskovka, která byla stejně báječná jako vloni - díky moc!

Každopádně za rok zase znova

Žába – Výlet se starťákem

Asi karma za mé posměšky na téma starťák před L'Etape. Mám starťák už v úterý před tréninkovým žávodem Koloděje. Startovka do poslední chvíle chudá, Technik možná nestíhá zmizet včas z práce. Luke v háji koleno. Nervózně lavíruji, jestli nejet náhodou woheň na Veloklasik.

Naštěstí jsem plány nezměnil, oranžovou čtveřici v Kolodějích doplní Kolíkáčova pojistka a před Strašínem nabíráme LukyDana. A parádně jsem si zatrénoval od nekonečných temp po maxima přes horizonty. Díky bando!

Středa protočení nohou po propocené noci, ve čtvrtek si nedokážu sbalit, protože nechci kolo ani vidět. Odjezd do Beskyd je naštěstí až v 9 ráno, takže zvládám sbalit před odjezdem a beztak všechna důležitá rozhodnutí tlačím před sebou.

Vzít závodní galusky a mít klid do sjezdů nebo jet na tréninkových pláštích s těžkými dušemi a dojet závod i při nepřízni osudu? A jak vlastně závod pojmout? Celou zimu jsem trénoval abych mohl jezdit marartony s Lukem a Vláďou a oni mě teď na maratonech nechtějí

Při rozjetí padlo rozhodnutí na trénikové pláště, beztak mám pomalé převody. Číslo dávám na verano kombinézu. Nájezd do druhého kola rozhodne jak závod pojmout. Od Luka dostávám cenné taktické rady. První dva kopce nemá smysl jet, přesun na Slovensku balík vždy spojí. Vláďa nabádá jet Kelčskou stojku z čela, Kapr nenechat si odjet balík v ostrém stoupání kolem přehrady.

Nabrífovaný jdu spát dřív, je vedro a ve čtyři světlo. Ráno je spousta času, ale přesto nestíhám a rozjetí je spíš jen kontrola kola než probuzení metabolismu. V koridoru stojím celkem vepředu, ale další příchozí se řadí vepřeději. Startovní pole je obrovské, nervózní, moc ambiciozní. Autobus v protisměru hned za Bílou je skoro katastrofa. Snažím se nepropadat, ale pořád někdo řve "zprava", "zleva". Balík nahuštěný na úzké cestě a schodovité stoupání v první třetině zavání pádem a ve druhé třetině pole se padá. Má to i výhody, poškubávání, nastupování a brždění funguje jako parádní rozjetí. První klesání je jak z hororu. Silnice porostlá slizkým mechem, bahno a střídání suchých a mokrých úseků. Bohužel si vezu mozek, tak ztrácím desítky pozic.

Stoupání na Konečnou jedu maximálně threshold a nechávám čelo jet. Na horizontu jsem ve druhé skupince odtržené od balíku. V prudké části lehnu na rámovku a na sedátko se vracím přesně uprostřed dvou skupin. Míjím Kolerta ukončujícího čůrpauzu, dovoz do balíku je pojištěný. Ale spíš táhnu Kolerta já. Rychle docvakneme skupinku před náma a pokračujeme za balíkem. Kolert se na špicích rozhodně negumuje a nechává se střídat i ségrou. Ale v balíku jsme celkem bezbolestně ještě před zůžením a tak si užíváme kvalitní paniku uprostřed balíku.

Při přesunu s Lukem uznáváme, že je balík extrémně nervózní a že to bude ve stojce na Kelčák špatný. Jenže se docela jede a napasovat se úplně dopředu se mi nechce. Tak holt v přípravě před stojkou jedu zase threshold, balík řídne, natahuje se a prostoru bude dost. Kdyby to nelehlo ve zůžení ještě před kostelem. Takže znovu rozjezd a teď už threshold nestačí na rozumnou pozici. Stojka se vůbec nejede, lehké převody přijdou vhod a navíc je sucho a můžu cukání jet ve stoje. Za horizontem ve sjezdu je dost prostoru a tak jedu podle sebe. Ve sjezdu nabaluji korálky před sebou a v Bílé nás doletí trojíce ambiciózních závodníků a letíme stíhat balík.

Nájezd do druhého kola. Je rozhodnuto, mám dobré nohy, takticky zatím na jedničku. Jde se závodit! V ostrém stoupání kolem přehrady dojíždím velkou skupinu už bez profíků. Paráda, mám obrovskou chuť závodit. Baví mě to a navíc mám výkonovou rezervu, takže mě nenechají hned v prvním kopci a třeba vydržím tempo až do cíle. Metu 5 hodin mám pořád v hlavě.

Pssssssst! Drnc, drnc, do prdele to je můj defekt

Vystupuji si z půlky balíku a postupně mě míjí všichni. Defekt opravuji nekonečných 7 minut, leje mi z přilby, olejovaný řetez je fakt na prd. Nechci opravu zkazit, to by se ve sjezdu mohlo hodně nevyplatit.

Zpátky nasedám už jen na výlet. Jedu svižně, ale nejedu přes hranu. Uričtě někoho dojedu třeba na Pustevnách. Mám čas se kochat úžasnou krajinou. Ale v nájezdu na Smrček mi Garmin ukazuje, že Vláďa je za zatáčkou. Je hodný že na mě čeká!

Oh, jak jsem byl domýšlivý. Vláďa veze Kapra. S pokorou svěsím nohy a jdu dovézt Kapra pro zlato. Baví mě to, pokec s Vláďou a Kaprem, vyzkouším občerstvovačky. Cestou na Pustevny dojíždíme polomrtvého Luka bez vody. Dávám mu svůj bidon a jedu se napít nahoru. Už si začínám připadat jak štamgast než zavelí Kapr k odjezdu.

Vláďa vyráží do sjezdu dřív, takže dole nemáme s Lukem ani čas na točenou zmrzlinu. Konečně mám prostor být k užitku. Skládám se na řidítka a jedu pěkné tempo. Luke za mnou trochu trpí, aby dopřál pohodlí Sukesovo trojky. Jsem asi moc nadšený, protože se na rovince před Solání ozývá remcání. Tak tedy Z2 a stejně se do našeho vláčku nikdo z předjetých závodníků nechytá.

Až v cíli mi došlo, proč ze Soláně chtěl jet Kapr sjezd s Vláďou ... alespoň chvíli mohl svěsit nohy. Pod Kasarne jedeme pěkně a Vláďa si vystupuje. V kopci doploužíme pěšího Nemiho. Dobrou radou ho vracímě zpět do sedla a nahoře odjíždíme z občerstvovačky ve čtveřici.

Sjezd pod Bumbálku bez Vládi, dojede nás ve stoupání. 2% závěr stoupání jedeme 30 a za horizontem tam dávám vše co zbylo. Nemi se poučil, že se díry ve šlapavých sjezdech nevyplácí a ostatním to dalo nejrychlejší čas dne.

Kapr je zlatý o 10 minut, takže mělo smysl mu tahat rovinky, všichni jsou mrtví, vaření, dehydrovaní, já mám hlad a kapsy plné nesnězených gelů. 

Ideální základ pro famózní tiskovku po závodě. Strejda se překonal a nastavil laťku opravdu vysoko. Vybrané lahůdky a skvělá pozávodní atmosfera. V tomhle CK Vinohradské Šlapky vedou týmovou soutěž rozdílem třídy.

Miluji Beskyda. Ačkoliv druhý rok po sobě není výsledek zapsaný v tabulkách oslnivý, dojel jsem přesně podle předsdtav. Snad jsem si ten kámen pod kolo nehodil sám

L´Etape CZ by TdF-horská

Kolíkáč – Stříbrný týmový koncert!

Sedíme v autě na parkovišti po slunečné prezentaci týmů na náměstí a buší do nás provazy vody. Myčka hadr, tohle chytnout na kole, tak se prý zastavuje závod, říká spolusedící HonzaB. No nevím, to bych chtěl vidět, jak by ti blázni s číslem na zádech zastavovali. Radar je neúprosný a moje úterní poznámka, že bude chcát, se vyplňuje. Ale já se těším, po těch tropických týdnech, se nádherně osvěžuje a zchlazuje vzduch na příjemných 20 stupňů. Předstartovní příprava je skupinovým telefonátem do druhého auta vedle nás, kde sedí Nemi a Technik. Kapr si užívá VIP náramku a dává si asi kaviár a šampaňský ve VIP zóně. Předpověděl, že budeme v týmech na pódiu, ale po prezentaci nám trochu spadl hřebínek, když je kolem nás dost vyšvihaných a oholených týmových nohou. No uvidíme!
Beru verano a déšť mi chladí záda, všem zakazuji zbytečné návleky a vesty, jedeme přece závodit o pódium a bude teplo. Vodu nevnímám, najíždíme do koridoru s Nemim a HonzouB a hledáme Kapra s Technikem. Nevidím je, jedeme týmovou soutěž, tak musíme přece odstartovat vedle sebe. Lezu z koridoru a úzkou uličkou jdu dopředu vedle barier, Nemi jde za mnou. A hele Kapr s Technikem, hup k nim ekvilibristicky přes zábradlí. Týmové pěstičky, jen tu safra měl být i HonzaB, Javi a Sergei
Ohňostroj odstartoval tu masu lidí a pak se spustil ohňostroj vody ze zadních plášťů. Nejdříve ale dlouho koloběžkovat po hrbolaté dlažbě, no čelo je už asi u cedule Prachatice. Ale ne, tohle jsme docela zvládli, v dáli jsou stále vidět majáky zaváděcího auta, které nás brzdí až na 6. km na ostrý start. Kapr úvodní brdek rozjel ve velké stylu, hákuji za oči a slušně si dávám. Technik s Nemim o kousek vepředu, zezadu přijel Pavel Popiolek a zdraví nás. Jede se ohleduplně, žádný karambol jsem neviděl, takhle to má vypadat. Zdálo by se, že jsem tam, kde mám být, ale já jsem slíbil, že to chci zkusit s Nemim. V kopcích jsme v Dolomitech i na Zlaťák jeli plus minus stejně, tak by se to mohlo povést i dnes.
Trasu neznám, vůbec netuším, co nás čeká, tak se jen plně soustředit a užívat si číslo na zadku. A nohy jedou, ta voda ze všech stran je snad kouzelná, takhle jsem se dlouho dobře necítil. Odskakuji Pavlovi a Kaprovi a chci jet o skupinku vepředu, kde vidím bílou helmu Nemiho. A na to má chuť i pár lidí kolem, tak to rozpohybovat a dobře hákovat. Jůva, jsme u nich a hele on to není Nemi, ale Technik! Prohodit s ním pár slov a zeptat se na Nemiho. Je prý o skupinu vepředu. Tak neváhat a zase se gumovat. Full gas, vůbec nepřemýšlet, co bude za hodinu, teď se prostě závodí, jako by byl cíl na tom horizontu před námi. Nemi je vidět, poslat to tam a skočit si zase o grupu dopředu. Jak znám Technika, tak mi určitě jede v háku. Jsem u Nemiho, ale Technik nikde. Trasa stále spíše stoupá, ale na L´etape je skvělé, že zezadu stále přijíždí další a další výkonní závoďáci, kteří mají snahu a síly doskakovat do skupinek, které jsou na dohled.
Nemi operuje obětavě u špice, já využívám síly skupiny a užívám si, že zatím mám na každé zrychlení. Nechci se propadat, chci dopředu, dopředu! Organizátoři nezůstali nic dlužni své pověsti a připravili pro nás znovu cyklistickou silniční parádu. Silnice bez aut, skvěle značené nebezpečné úseky a do toho ty bouřlivé fanouškovské kotle v každé vesnici a kolem tratě, které tak nakopávají. Přestalo pršet, silnice oschly, teplota se zvyšuje. Jedu v extázi, tak je všechno jednoduché a bezbolestné, to snad není ani možný!
Cedule Český Krumlov, narvat do sebe magnesium, stoupání na Kleť se blíží! Nemi za oči, a z dálky je slyšet mohutné bubnovaní, tohle asi bude stát za to! A taky že jo, to předčilo i červnové Roztoky a jejich kostky, boží dopuštění, není slyšet vlastního slova, mám husí kůži na celém těle! Nemi heká, tohle by mu mohl závidět Ondřej Hejma, když daboval filmy pro dospělé před revolucí Proti nám sjíždí Štyby, a já se snažím držet těch rychlejších z naší skupiny. Odskakuji Nemimu, ten zoufale volá: “Počkej na mě!“ Mávám na něj ručičkou, stále věřím, že se ještě vrátí, sjezdy jezdil nějak odvážněji. Prémie Kleť, ale tím to nekončí, stále se to houpe, padám do háku do lajny asi 4 borců, úzká asfaltka, navíc uprostřed většinou slizký mech, tak ty sjezdy opatrněji. Skvěle tady jede nakonec 3. žena celkově Adéla Koclířová, na zadku nápis Six Monkeys, to si budu dlouho pamatovat.
Letíme z úzké asfaltky na hlavnější silnici, zase jsem chytil odlepa ve sjezdu, ale je tu naštěstí borec, který na mě houkne, jestli to ještě zkusíme se vrátit? Jó, to chci! Tak mu padnout do háku a po chvíli jsme zpět. Poslední brdky, ještě slušně tahají za nohy, ale cedule blízkosti cíle dávají naději, že bych to už měl ustát se ctí. Ani okolo sebe nevidím žádné šediny zpod helmy, tak ještě živím malou naději na dobré umístění v kategorii. Cílový kopec, nohy stále drží, tohle prostě chceš! 3 hodiny dokonalého šrotu, stále v závodním rauši! Motivací je stále parádně jedoucí Adéla, pár lidí ze skupiny nechytatelně odjíždí, ale Adélu nakonec dám. Ty poslední metry tedy stojí za to, ještě že tam mám těch 36x32. Hlavu zabořit do řídítek, a zkouknout výsledkovou tabuli, kde svítí 7. flek v kategorii a 78. místo celkem. Ale hlavně co týmy?
A hele bílá helma a orange dres je tu, Technik! A po chvilince oranžová dvojka Kapr s Nemim! Tak to je famózní, čekal jsem, že jim dám více minut, ale oni to zvládli fantasticky. Naděje na týmové pódium začíná šrotovat v našich hlavách. Sjíždíme po slizké a příkré silničce do Prachatic na náměstí, to byla dobrá volba, že se tady již nezávodilo. A průjezd náměstím a další cílovou branou bere za srdce. Hezky za ramena, v týmovém opojení, to je prostě nejvíce!
A u auta už to není sen, ale skutečnost, jsme stříbrný!

Nemi – Jeden za všechny a všichni za jednoho

Sotva na prachatickém náměstí ukážeme dresy během týmové prezentace na pódiu, hromy, blesky a průtrž mračen nás zahánějí se schovat na parkovišti. S blížící se třináctou hodinou déšť slábne, ale desítky lidí se na start vůbec nedostaví. Týmy se řadí až do druhého koridoru, takže i po startovním výstřelu v úzké uličce celou věčnost bez pohybu mrzneme. To se rázem změní hned v prvním kopečku v Prachaticích, kde přestože máme jet ještě nezávodně za zaváděcím vozidlem, bez rozjetí drtím 5,6 W/kg a posouvám se na dohled čelu. Kupodivu žádné pády před sebou nevidím, nikdo na mokru zbytečně neriskuje. Odstupy jsou větší, protože přes vodu stříkající z plášťů není vidět.

Prvních 33 kilometrů je to až na pár zhoupnutí pořád nahoru. Jako obvykle začátek přepaluji, abych se udržel co nejvíce vpředu. Ve druhé půlce stoupání už trochu zvolňuji a dojíždí mě Kolíkáč. Následuje 20kilometrové klesání vojenským újezdem Boletice. V menší skupince do toho šlapeme. Na špici se střídám s fantastickou Adélou Koclířovou a pár dalšími borci. Sjíždíme nějakou menší skupinku a nevnímám, že za sebou táhneme docela slušný balík. Bohužel trestuhodně nevyužívám možnosti si naposledy trochu odpočinout.

O poslední zbytky sil mě připraví stojka v bouřlivém kotli ve stoupání kolem Kleti. Ačkoli sklon brzy povolí, soupeři ne a konec kopce je v nedohlednu. 4 W/kg jsou proklatě málo. Tady nás pobaví Zdeněk Štybar, který jede v protisměru, aby si nejvýživnější kopec dal ještě jednou, tentokrát se zbytkem svého týmu. Nedaleko pod vrcholem ztrácím kontakt s Kolíkáčem. Když profil konečně začne klesat, odpočinek se zase nekoná, protože jedu sám. Po pár kilometrech se nechám sjet malou skupinkou a můžu se alespoň střídat. Připojuje se i Ján Svorada na retro kole s retro helmou. Mám krizi a v dalším brdku dále ztrácím.

U Kuklova, 15 kilometrů před cílem, nás sjíždí velký balík s Kaprem a Technikem, který mi dává gel a jasnou instrukci, že se musím držet Kapra. Je mi to jasné, teď jedu jen na týmovou soutěž a tam se počítá čas čtvrtého. Tedy mě. Jeden za všechny a všichni za jednoho. V početném balíku konečně odpočívám, přestože se docela jede a zanedlouho nabereme i tu malou skupinku, která mě před chvílí vyklopila. Cílový krpál na Rohanov nabízí prostor k tomu si vylepšit nebo naopak zhoršit celkový výsledek o nižší desítky míst. Na začátku držím pozici, ale hlava zase nechce jet, a tak jen plním týmové zadání.

Nezávodní dojezd do Prachatic rozzářilo sluníčko a zpráva, že jdeme na bednu. Konec dobrý, všechno dobré.

Tour de Zeleňák

Radim – Tour de Zeleňák Obr, aneb léto budiž pochváleno

Report - www.sokolveltez.cz