Výpis reportů - 2024

Strade Bianche

Luke – Strade Bianche

Tak tohle jsem si opravdu užil. Přitom k podobným hromadným akcím bývám skeptický a bahno taky úplně nemusím. Ale nohy se poslední týdny zdají dobrý, vlastně na roční období až hodně dobrý. Takže se tak nějak těším, navíc se tím otvírá závodní sezóna, měsíc v Toskánsku a vůbec samá pozitiva. Přes nic moc předpověď mě tu vítá pěkný počasí, na závod nemá pršet. Jen škoda, že start je už v 8, ale když pak vidím, jakej kolaps na silnicích totální uzavírka působí, tak chápu, že to chtějí mít co nejdřív za sebou.
Takže ráno autem, místo zatažena krásný výhledy na místní kopečky osvícené východem slunce. Skoro by se chtělo zastavit, ale není čas. Najít parkování, trochu potrénuju italštinu a už valím na start. Nakonec krátký-krátký, na rozjezd dávám návleky na ruce, a beru i vestu, ale je v plánu jí sundat ještě před startem. Startuju z 3tího sektoru, moc nechápu do jaké vlny to patří. Navíc jsem pekelně vzadu i toho sektoru, takže je jasný, že začátek bude asi o hledání lidí, co chtěj taky co nejdřív dopředu.
Start, dlouho dlouho nic, první vlna, druhá, pak vyrážíme my. Nebo v rámci tý předchozí? Prostě jsme se rozjeli. Dle stravy 6 minut po startu prvních, ale tak víme svý, o bednu bych asi nejel, že jo... Vlastně proti tomu nic nemám, nejspíš budu pořád někoho předjíždět a když to dopadne blbě, tak to svedu na blbou startovní pozici.
Začíná se sjezdem, všichni opatrně, nikdo se nikam necpe. Ohleduplnost především, fakt dík za civilizovaný svět. Pak se to srovná, začíná se jet, teda menšina začíná fakt jet, zbytek se probouzí. Jsem maratonec, tohle je krátký, takže není na co čekat. Cítím formu a chci to valit od začátku. Tomu pomůže i trojice mlaďasů, který asi cítí ještě větší formu, takže padám do háku a valíme. Narozdíl od letape (toho francouzkého), tu není moc místa na předjíždění, takže je to poměrně dobrej trénink, jak se cpát balíkem vpřed. Prorážíme si díru úplně vlevo, občas je tam mezi předjížděným cyklistou a barákem místa tak akorát na berany, takže to není úplně pro slabé povahy. Občas si zpomalím a pak za to platím. Tepy vyletěly z té závodní euforie, nebo to je ten první brdek na 500W?
Úplně pohlcen, snažím se přežít a lepit vzniklé díry za mlaďasema, ale nakonec to někdo přede mnou stejně rozpojí a pak se to definitivně zavře. Vláďa by se asi někudy ještě protáhl, ale tohle neumím. Nicméně jsem se solidně zahřál a nabral tempo.
Pokračuju si dál svoje a jedu si sám svojí fast-line vlevo. Za mnou nějakej Ital pochopil, že jsem dobrej motor, takže přispívá k výkonu aspoň tím, že na všechny řve ať uhnou. Dokonce mi pak i párkrát prostřídá a tak první půlhodinka uteče, špice 300, brdky aspoň 350, vlastně dost bezhlavě. Ale co, je to krátký. A první sektor je tu. Je ideální na rozkoukání, hladký, suchý a rovný. Bohužel dost přelidněný a není moc kudy předjíždět, takže zároveň i chvíle oddechu. Bohužel člověk nemá úplně v hlavě se tu i najíst.
Potom se zas otevře silnice a valíme dál dopředu. Druhý sektor zase v pohodě, hlavně odpočívání, následován zase brdky na asfaltu, ale už se donutím dát první želé a dost se napít. Přichází třetí sektor a pořádný kopec. Snažím se držet 300+ a to mě sune balíkem vpřed. Občas se musí zpomalit, ale zas to předjížděním rychle uteče. Pak sjezd, naštěstí po asfaltu, ale pořád by se mi jelo líp mít ty sjezdy už trochu najetý, takhle letos vlastně začínám a lehat si 65 se mi zatím nechce. A zas pár brdků na asfaltu a následují 3 těžký sektory dost rychle po sobě. A hned ten první (č. 4) mě dost baví. Chytnu dobrý lidi před sebou a valíme furt 45 z mírného klesání. Krásně tvrdý podklad, ale musí se držet stopa. To ukazuje kolega, který přede mnou stopu neudrží, a už plave v hrubším štěrku a metá kotrmelce ve stráni. Krátká modlitbička ať tam sakra zůstane. Vyslyšena, takže on v celku leží mimo trať a já v celku valím dál. No, vcelku uf. Ale není čas přemýšlet, je třeba hákovat. Nějaký triatlonista založil a na rovině to v háku bolí fest. Trochu si odfrknu v kopci, ale další rovná sekce je extra bolavá. Hlavně když mu chci vystřídat a zjišťuji, že to s 300W nepůjde. Tak jen půl minutka na špici a na konci segmentu se zase zašít. Tady je třeba se najíst, za 1 km je další dlouhej sektor. Nevyšlo to, aspoň se pořádně napít a jde se stoupat. Triatlonista bohužel nemilosrdně zadupán v prudké stojce, tak se nějak držím borců co jedou. Sice vím, že pak moc tahat nebudou, ale to je daleko, nemá smysl o tom přemýšlet. Tenhle sektor (č. 5) a další jsou na rouvy, takže vím, že v půlce je brod. Bohužel včera byla velká průtrž a vody je dost, tak těsně pod tretry když jsou nohy v rovině. Ale dalších 200m je pěkný bahýnko, které může minimálně za 90% dnešní špíny na kole. Ale naštěstí jsem tam najel chytře a nenechal se moc nahodit od nikoho přede mnou.
Ke konci sektoru se najde borec co jede pěkné tempo, tak se schovám, klidním se a čekám na asfalt. Tam už musím bezpodmínečně jíst. Tenhle sektor byl teda i dost děravej, takže jsem rád, že jsem se nepokoušel jíst na něm. Na rovině borec založí, aha, zas nějakej triatlon team... Cpu do sebe želé, když další borec přede mnou zakroutí hlavou a vystoupí si. No zas tak se nejede ne? Nebo? No naštěstí bez ztráty cukrů z pusy to lepím a do začátku segmentu stihnu akorát dožvýkat.
Šestku jsem si projel loni, takže vím co a jak, pravděpodobně nejtěžší segment. Triatlonista opět zůstal v kopci. Snažím se držet svižných lidí kolem, ale je to vlastně dost zmatený, někdo se bojí víc ze sjezdu, někdo zas svěsí na rovině. Jedu tedy tak nějak pohodlně podle sebe. Pak ale bude nejdelší úsek po asfaltu a tam mám rozhodně v plánu se svézt.
Hned na asfaltu houknu na borce přede mnou, že jedem, přišlápnu si na horizont a lehám na to. Nakonec před sebou mám krásnou skupinu snad 30 lidí, takže motivace na všech horizontech full sprint, ve sjezdu na rámovku. Poslední mírná točka, jenže valím 82 km/h. Pár lidí přede mnou leze ze škarpy, tak mě trochu vyděsí, trochu brzdím, ale i tak jsem stáhnul ze sjezdu aspoň 10 s a posledních 30m už prostě na 400W dojedu. To za to prostě stojí. Ještě dva brdky, akorát tak se zapracovat do půlky a pak se nechat vézt. To funguje tak akorát pár minut na to, abych se najedl.
Potom někdo na špici zjistí, že už jsme moc velký a chtělo by to na bočáku roztrhat. Jedem krásně v levý škarpě, praská to, ve vesnicích se jezdí zleva doprava a zpět, podle toho jak se točí vítr. Tohle je teda hodně profi, ale nakonec posbíráme ještě víc lidí a snad 50členný balík se stane dost kompaktním. Protože se nejede.
Nuda ale netrvá moc dlouho, první brdek a hned odjíždí asi 20 lidí. Já to nestihl, tak to lepím přes horizont. Pod dalším brdkem, jsou všichni zpátky, ale zase se jede, takže nás nahoře zůstává 15. Ale nestaví se, další rychlý sjezd a další brdek. Na výkonnost to dávám krásně do první sedmičky a jedem pryč. 2 borci to pěkně rozjíždí, jeden jede roviny, druhý nám natahuje držku do kopce. Po chvíli jsme už jen v 5ti. Nějaké debaty, kdo jako jede a kdo ne a ten natahovač v kopcích za to bere. Nikdo krom mě ho nehákuje. To jsem nějak nečekal, ale ještě větší překvapení je, když mi uhne jako "tak a jeď". No počkat, já tohle nezpunktoval. Nicméně jedu a musím trochu zvolnit, abych ho neodpáral (tak jako odtahal toho samo víc než já, tak to ani neberu, že bych měl být silnější, prostě jsem se teď chvíli vezl). Valíme ve dvou, moc mi ale už nestřídá a borce co dojeme, tak většinu svezeme jen kousek. Ale co, včera bylo vidět, že se to dá jet 80 do cíle na samotku, tak to dám taky, ne? Dyť zbývá jen 35km...
Po chvíli se připojuje krátká, ale nikdo použitelný tam není. Jen to opticky zvyšuje počet předjetých lidí. Někde v těch davech sem kolegu ztratil, tak že bych vyhrál skupinu? No upřímě už je to dost na morál, ty stojky se dost zakusují do nohou, poslední úsek Le Tolfe už vnímám jen tím, že je poslední a o 300W se mi může zdát. No co už. Dalších pár stojek na asfaltu a začínám se trochu bát, abych vůbec vyjel Santa Catarinu před cílem. To ještě bude sranda. Neřikál jsem, že to je krátký? Dál už fakt moc nevím, co se děje, někoho háknu a jsem rád, že jedu. Trochu se vzpamatuju a čučím na tu nádheru. Hlavou mi jedou ty mraky dojezdů z TV a teď si tu valím já, akorát úplně mrtvej. Ale nádhernej výhled na historický centrum, ten dojezd je fakt fantastickej. Sjezd, odpočinek, akorát tak dopít bidony. Průlet kruháčem a začíná se stoupat na náměstí. Začátek je mírný, rozhodně nechci dávat watt navíc, tak jedu mezi lidmi, který tu zrouvna jsou. Santa Catarina přijde za chvíli, jen šikana do leva a mezi domy 16% až nahoru. Tolik útoků tu člověk viděl, ještě před tím tvrdá stojka, nenechat si nikoho odjet, ale hned zas šetřit každej watt. A je to tady, ulice strmá jak sjezdovka, z obou stran špalíry fanoušků. Hroznej řev, tak ještě naposled zvednout zadek a aspoň vyjet nahoru. Ne každej to vyjede jak vidím, tak kličkuju, diváci na poslední chvíli uskočí, zvykám si na ten řev, už jsem v půlce. Ty jo, ono to jede, furt 350W+ a nahoře ještě zabrat. O pár pozic jsem si ještě polepšil a pak už jen rovinka a padák na náměstí. Dojíždím sám, můžu si to užít, usmát se na fotku. Jen odvahu pustit řidítka na tý dlažbě a v tomhle stavu už nemám.
No bylo to velký. Těžký dost, ale možná sem si to udělal sám, ale spíš ty stojky to z člověka prostě vymlátěj. Ruce na posledním úseku už taky pekelně bolely, možná jsem to přežil jen díky posilce v zimě. Jen z rouvy bych se asi rozsypal po pár sektorech. Bohužel je to mega akce, takže se člověk musí smířit s davy, ale na druhou stranu, jelo se dost ohleduplně, stejně jak ve Francii nebo Rakousku, takže možná česká letape je jen české specifikum. Celkovej zážitek je ale za 5 hvězdiček, přemýšlím, kde se dá něco podobného zažít. Ten závěr v historickém centru, to možná světová rarita a velkej respekt, že je ten elite finiš umožněno zažít i běžným smrtelníkům. Skoro to vypadá, že březen 2025 je zase jasnej...

TdK Classic

Náměšť nad Oslavou

Luke – Roztočit nohy do sezóny

Někdy v březnu se mě Javi ptá, jestli nepojedu do Náměšti. Vypadám snad, že objíždím všechno? Zamítám to, roztočit nohy bude stačit na Pekle. Ale super jarní počasí a tréninkový výpadek v týdnu velí potřebu nějakých intenzit, tak sonduji zase zpět, jestli jede. Taky už to zamítl, ale tým je tým a o té vzájemné podpoře to je. Takže poznávací pokec v autě, španělská vyklidněnost po cestě, ale naštěstí Žába nám vyzvedne čísla. Takže rychlé rozjetí a hurá na start. Je nás kolem 70ti, docela pohodový balíček. Navíc start do brdku.
Rozjezd po kostkách na 500W mi nedělá úplně dobře, ale fixíruju druhou stranu silnice a sunu se Žabím tempem směr hlavní balík. Žába jede rozvážně, takže jsme za chvíli u čela a zábava může začít. Klasická jarní cukatura, první sjezdík z čela a pošetřit wattíky v následném brdku. Proč tu jet 900W když stačí 700, že...
Dál by se řekla pohoda, ale nějak na mě dolehl první závod v ČR, ohleduplnost ze Strade to není a tak jsem ve sjezdu před cílem poměrně rychle vyloktován až na konec balíku. Další kolo tedy začínám s pořádnou sekerou, kterou v kopci na kostkách nemažu. Nahoře ale s pár lidma zabojujem a jsme zpět.
Další kolo funguje stejně, jen už nemám ani ambici se nikam cpát, za to mi 60km kriťas nestojí no...
Do 3. kola tedy zas sekera a i když mi Žába neodjíždí, on je na horizontu za lidma, co zvednou zadek a skočí do čela, já tam jsem za lidma co si sednou... Tak pápá. Ale nějak mi to nevadí, dělá se grupa, kde se po půl kole docela srovnáme a dokroužíme to docela se ctí. Do posledního kola už tak v 10-ti lidech, takže tohle vyhrát by se počítalo. Plán je za to vzít v posledním brdku, nebo horizontu a přijet na náměstí první, věřím, že tam už by mě nikdo nepředjel. Ale o dva brdky dřív se nějakej mlaďas sebere a zbytek jen pokřikuje "hej hej hej" nebo "hop hop hop". Trochu zvednem tempo, ale má těch 50-100m. Ve sjezdu mi to ale jde, jdu první do točky, super stopa a do následného vkládám 12 w/kg. A 50m ztráty je smazáno za 20 vteřin. Wow! Jedeme ve dvou, ale borec tuhne, teda ne že já bych nebyl tuhej. Z balíku ještě odjel někdo, takže jsme chvíli 3, pak jen dva. Poslední brdek je haluz, ani nevím jak jsem se dostal nahoru, ale balík není vidět. Pak se ale zase rychle blíží. V totální smrti zapomenu na nájezd na náměstí a nechám se vystřídat. Pak už s tím v zásadě nic udělat nešlo, ale 2. místo z grupy dobrý, hlavně že to bavilo. Takže asi vezmu tyhle kriťasy (nebo kraťasy) na milost.

Křivoklátské šotolinky

Peklo severu 1

Luke – Peklo? Zamrzlo... a já byl u toho!

Proč? "K....ni šlapkové!"? Vlastně asi jsou jen dva důvody. Vláďa a Žába, nechci být ten, kdo řekne nejedu a nahlodá odhodlání kamarádů. O závodění nepřemýšlím, chci přežít, dle toho se oblékám, zimní tretry, rukavice (teda do italské zimy a tam snad nikoho ve sněhu jezdit nenapadne) atd. Počasí je milostivé, takže v té hrůze co nás čeká, aspoň na startu neprší. Rozjíždíme se a voda teče všude. Nikomu se nechce, takže vlastně není takový problém rozumně se promotat z konce startovního roštu někam do balíku. A zároveň se držet stranou. Pohled na průjezdy a nečekané brzdy v okolí mi moc na náladě nepřidá. Ale teplotně je to zatím ok. Někde v průběhu kola to praská a je mi to jedno. Trénuju, takže Vápenka a toskánský watty do podobných brdků. Osvědčená taktika, za zadkem Vláďa, takže asi vše v pořádku. Pak ze sjezdu na jistotu jistot, čti "i Vláďa mi odjíždí". Na rovince to pak nějak lepím. V půlce kola se zamyslím, nechám pár metrů díru a kluk co zrovna v brdku zatopil střídá. Přijde mi, že se chce handrkovat o pozici, takže přistupuju na jeho hru a nechávám mezeru řádně narůst. Můj mindset je silnej, klidně si to nechám odjet, jestli to nezalepíš... Jenže jeho mindset je asi stejně silnej, úplně zastavil. Takže to odjelo. Pokračuju sám a vlastně mi to vyhovuje. Navíc grupu vidím dost dlouho, Vápenku jedu asi pěkně, nahoře v nějaké grupě, asi část těch co mi odjeli. Sjezd na jistotu jistot, rozumněj... no asi chápete. Dole díra, do ní skočí doprovodný auto (ty jo, vážně tu má někdo doprovoďák kvůli 40-tému místu?) a je po sjíždění. (Teda pokud v tomhle počasí někdo nemá gule hoblovat nárazník. A to já teda nemám.)
Pak už je to čistě o dojetí, přimotám se do dívčí války o bednu, takže půl kola tahám, pak zas netahám, pak zas tahám. Do toho nějaká ta Vápenka, sakra už to bolí. Romantika, kdy sněží jak ve Vánočním dojáku, rukavice co váží 5 kilo kus. Bílá a černá v jednu chvíli. Nechápu proč, proč to nezabalím? Vážně si dám ještě jedno kolo? Kde je čelo, že by mě dojeli? Chjo. V posledním kole zas tahám, nechci jet v grupě co přijela ve sjezdu a hlavně chvátám do sprchy. V jedný stojce už nenahmatám tlačítko řazení a grupa odjíždí. Je to fajn, brždění už je dlouhodobej projekt a začínám být nebezpečnej nejen sobě, ale i okolí. Nabírám Žábovu ségru s vidinou, že dostanu slevu na ubytko (btw nic) a valíme do cíle. Poslední Vápenka už s tréninkem nemá nic společnýho, sjezd taky ne. Cíl. Uf.
Dokodrcám se před apartmán, nemůžu vyndat kartu od dveří. Naštěstí někdo otevře a podrží dveře, přežil jsem. Jediný pozitivní dnes je ten training effort na garminu, jinak to je blbost. Nedělejte to, nezkoušejte to, nestojí to za to.
BTW za sněhu a mrazu nejezdím. (ani závody!!!)

Vláďa – Malá vítězství pro přesypání ŠR

Všechno začalo malou prohrou, kdy jsem vůbec neřešil počasí na další víkend a prostě jsem zaplatil ubytko a startovné,.
Za to samozřejmě může Jezinka, která chtěla někam vyrazit ve dvou .

Do WA nenápadně posílám upomínku, že přihlášky končí ve středu v poledne a pak nervózně sleduju, jestli v tom zůstanu jen se Strejdou, nebo se přidá Žába a Luke. Nakonec se oba před koncem lhůty objevují na startovce, první malé vítězství.

Dalším bylo dopravit se v pátek podvěčer bez větších zádrhelů na sever, i to bývá občas oříšek. Ubytování proběhlo v pohodě, dokonce se dozvídám, že automaticky máme rezervaci na večeři.

Jdeme spát na čas, bohužel, ve chvíli kdy už spím se rozezní hasičský siréna a já se úplně proberu a další hodinu a půl se převaluju v posteli. Ráno to bude očistec a předpověď kolu vůbec nepřeje. V tomhle počasí fakt nejezdím. Vlastně do usnutí přemýšlím jen o tom, jak se na to vůbec netěším.

Ráno nakonec optimisticky beru plnej bidon a jdeme si smočit zadky ještě před startem, náladu mi zvedá, že nejenom moje kotoučovky nejsou úplně potichu.

Stavíme se na start. Další malé vítězství pro dnešní den.

Start. Mám pocit, že mi to ujede ještě před odbočkou z hlavní. Nějak se mačkám. 30m před sebou vidím Luka. Mačkám se a před Vápenkou už jsem ve stejný skupině. Začínám ho nenávidět. Jedu za ním na velkou. Vůbec mi to nechutná. Po achilovkách mi teče voda do bot, mám chuť skončit. Ale aspoň mi začíná být trochu teplo. Hurá. Vítězství.

Zašívám se někam dozadu skupiny, vůbec nemám chuť točit, jsem mrtvej.

Ke konci druhýho kola na Vápence vidím, že Luke má trochu díru, ale říkám si, že si to docvakne ve sjezdu jako vždycky. Dole bohužel Luke nikde. Nebaví mě to, v tý zimě mi to nemyslí a tak tupě pokračuju a snažím se viset.

Občas se začínám otáčet aspoň trochu na špici. Ve čtvrtým kole zjišťuju, že voda mi protekla skrz bundu, začíná mi být zima. Asi se nejede. Dávám poslední gel s nootropics. Konečně se trochu rozjíždím. Pitomec mě předjíždí a málem mě sundá svým zadním kolem - proboha proč, jsme na 40-tým místě. Naštěstí jedu dál. Další malá výhra.

V pátém kole totální kosa. Kašlu na všechno, od feedzone jedu na špici, abych se zahřál. Začíná mě to bavit. Sjezd dolů, dolepuju si to někde okolo 380W. Cíl. Dovážím si plnej bidon. Hurá. Dojeto. Další malé vítězství.

Tak snad se aspoň posunu v ŠR...

Žába – Pekelná Šlapka Roku

Koho Šlapka Roku schvátí, toho už nenavrátí.

Lituji své loňské neúčasti. Vymlouval jsem se na těžký profil, brzký termín, chybějící formu. Ségra samozřejmě závodila, vychválila Peklo Severu do nebes a já litoval chybějící body do Šlapky Roku. Letos pojedu Peklo Severu bez výmluv, s vyzávoděnými body počítám.

Kdo ale mohl během horkého února tušit, že bude koncem dubna sněžit?

Ségra se přihlásila dlouho dopředu. Ona je taková. Počasí neřeší, podmínky budou pro všechny stejné. Vláďa zaplatil ubytování před týdnem, předpověď počasí ho už nezajímá. Strejda objednal ubytování a má blatníky. Luke naoko váhá, nabízí ⅓ šanci spolujízdy. Jsem snad jediný, komu se nechce závodit promočený ve vánici? Ségra ukončila mé lavírování rozhovorem pro RoadCycling.cz ... prý se mi Náměšť moc líbila a pojedu i Peklo. Tak tedy pojedu i Peklo!

Předpověď počasí vychází po týdnu do poslední vločky sněhu. Ubytování na náměstí je pohodlné, nemáme ráno spěch. Slupnu první chod snídaně na pokoji, dojdu pro čísla a čipy. Neprší, je celkem sucho, jen trochu chladno. Snídáme v poloprázdné jídelně, prožíváme starťák a za oknem trochu prší, pak prší víc, pak sem tam prolétne obří vločka. Oblékání na pokoji je neřešitelný rébus. Lámu hůl nad týmovými barvami a beru Santini bundičku, větrovku, neoprenové rukavice, páskou lepím větrání na tretrách.

Čas moc neřešíme, rozjíždět se nechceme, nechce se nám moknout a kdo by do takového počasí jezdil. Rošt bude prázný. Krátce vyrazíme na trať vyzkoušet oblečení, odskočit si. Vracíme se na start a je narváno. Najíždíme na chvost 140hlavého balíku. Proboha, proč je tu tolik bláznů?

Půl kilometru po startu mám mokro v tretrách. Proplétám se dopředu, i přes proudy cákající vody se docela zahřívám. Asi jsem měl větrovku sundat. Trať je houpavá, jediný vážný kopec je Vápenka 3 km před cílem. Trať nemám projetou a netuším co mě čeká. Stoupavé vlnky jsou docela překvapení, Vápenka začíná pozvolna, teprve poslední kilometr utáhne a 200 metrů na prémii jsou nekonečné. Jsem tam. Ve sjezdu odpočinu a úvodní houpavou úvodní část druhého kola docela zvládám. Vápenku už v s čelem nestíhám a za horizontem se posbíráme 4 korálky. Borec v oranžovém jede jak traktor. Parádní tah, ale drží špici moc dlouho. Vlastně zdržuje. Předjíždím ho a nastavím pořádné tempo. Samozřejmě nikdo za mnou nechce střídat a já pod kopcem mám co dělat abych neodpadl. Příště se mi na špic moc nechce. Na rovinkách se táhneme jak karavana velbloudů, zezadu pořád někdo přijíždí. V kopcích se pro změnu letí strašné peklo a karavana se zmenšuje.

Ve čtvrtém kole střídá déšť vydatné sněžení. Buď se ochladilo, nebo se nejede. Ždímu neoprenové rukavice, mrznou mi zuby když držím prázdný pytlík od gelu. 140 jasných případů pro docenta Chocholouška krouží na trati. Mám problémy nahmatat tlačítka přehazovačky a vlastně mám pocit ulomeného řidítka, jak mám dřevěné dlaně. V posledním kole tělo nějak přestává poslouchat. Nohy nejedou, ztrácím koncentraci. Snažím se vymyslet co se závodem. Spurtovat z kopce se mi nechce, zmrzlý na mokru nebudu nikoho hákovat na centimetry a útočit na pásce. Rozhodne stojka na konci kopce. Bohužel nemám na to udržet se úplně vepředu, 4 ze skupinky odjíždí docela s náskokem. Já si za horizontem táhnu dvojici. Tím pro mě závod skončil. Mám radost že je mrazivé peklo za mnou.

Horká sprcha a plné umyvadlo ledových hadrů dává zapomenout všemu nepříjemnému a zůstává jen pocit blaha. Rozmražený, usušený a v teplém oblečení jdu do pivovaru zhodnotit sportovní zážitek. Vláďa na mobilu listuje diagnózami, pardon, výsledky. A kalí mi jinak křišťálově čisté vločky sněhu. V posledním klesání jsem byl 3. v kategorii ... to jsem posral ... Kolíkáč nám slíbil týmový autobus, když bude bedna.

Každý jezdí raději v pěkném počasí, to dá rozum. Když se řekne cyklistický závod, vybavím si příjemné teplo sálající z úchvatných záběrů TdF. Ale ono se závodí i na Valonském Šípu, odkud mražení cyklisté sami nedojdou do sprchy. Cyklistika je krásná a hlavně ... body do Šlapky Roku!

Hradešínská 6h

Peklo severu 2

Luke – To půjde...

Po loňské zkušenosti a náladě ze soboty se rozhodně nehodlám cpát dopředu, jestli nohy budou, tak mi to neujede, i když samozřejmě síly to stát bude. Ale na bednu tu jsou jiní kandidáti a já se přišel stejně jen pořádně zmastit. To se v prvním kopci docela daří, 360W je tak nějak to, co jsme s Žábou trénovali v Toskánsku a nahoře přes horizont spurtuju jako poslední člen balíku. Dole se trochu zkonsolidovat a byly-li by nohy, mohl jsem si to namířit i do čela poučovat Žábu o taktice a přehazování... nicméně to necítím, tak jen pozdravím Vláďu a vydávám se na pospas cizímu tempu s cílem skončit ve stejné skupině. Jedu jako vždycky, takže dovoluji drzounům zavírat mi cestičky co Vláďa prorazí a přidávám si taky další a další wattíky do dnešní nálože, ale tak je to trénink, že...
Úkol splněn, tak šup k čelu grupy, ať mám sjezd víc v klidu. Hle, jaký rozdíl oproti včerejšku, stačí když nesněží a hned to připomíná závod. Vyhopsat zbylé brdky a v údolní části jen pozorovat jak naše grupa spolkne Žábu. Teda plus jsem to ještě málem po, když jsem v jednom brdku přemýšlel co to tam Vláďa řval, a nechal si ujet tu agresivnější část naší grupy. Leč vše spojeno a drobná chyba zapomenuta.
Žába zrovna leze na špic, chci mu vyčinit, ale jede nějak moc rychle, tak musím počkat až odstřídá a grupa zpomalí. Pak pohoda, v posledním brdku se zas jede nepěkných 380W a tuším, že se to podepíše na délce mého angažmá v tomhle souboru. Navíc když vidím, jak 3 lidí odjíždí a zbytek zvesela kouká na ten největší oranžový maják skupiny a těší se to zalepí. Tak to ne, podržet wattíky a zalepit díru ve jménu klubového dobra, autobusu a možná i zmínky v reportu. Jo, takhle se to prostě dělá.
Pak se jen svěřit Vláďovi, že mi díky tomu asi v dalším kopci spadne řetěz a odebrat se do říše fantazie snít o tom, jak se nohy znovu roztáčí. To se samozřejmě neděje, řetěz padá na malou a já si vystupuji raději dřív než později. Nakonec to není úplně špatná volba, protože odpadlíky v dalším kopci vcelku jasně dojedu a ve finále obložím. Co už vyšlo trochu hůř je, že mě po 3/4 sólokole dojela skupina asi 12 lidí, takže se do posledního brdku začíná od nuly. Stálým tempem odrazím úvodní nástupy a rozdělím skupinu na půl. Po sjezdu pak přikládám na špici s cílem udržet grupu na dvě poloviny. Záměr vyšel jen z části, protože se sám stávám první polovinou a zbytek se sjíždí ve stíhácí peloton. Poslední kilák jedu co zbylo cca 50 metrů před balíkem, odsouzen k tupému dupání do pedálů. Tady nic nevymyslím a buď to vyjde a nebo ne. Zvedám se v marné snaze zabránit přeletu odpočatých spurtérů, dva mě mají, ale většina grupy aspoň zůstala za mnou.
Závěr? Krásná náplast za včerejší peklo, dnes paráda. Navíc pocit, že to nebylo úplně ideál a stejně mám watty jak loni? To půjde...

Vláďa – Zpátky z pekla do normálního světa

V sobotu dvě tiskovky v pivovaru, ale ani tak se mi nedaří pořádně usnout a vyspat se. Ráno naložit auto a přesun na start dvojky.

Cestou potkáváme Luka se Žábou jak nakládají auto, ulovit kafe na benzínce a hurá vstříc mrazivým leč snad suchým zážitkům.

Na poslední chvíli ještě měním plány na oblečení takže nakonec jedu v lyžařským triku a jarním dresu s vestičkou. Pití si beru jen tak, aby se neřeklo.

Krátký rozjetí, vyrážíme na kopec za ostrým startem, jede se mi mnohem líp než včera. Jedu zpátky, potkávám Luka se Strejdou, Luke hlásí, že Žába si dneska pojistil první lajnu. Pomalu se šinu do koridu taky. Nervózní rozjezd, za ostrým startem jsem zavřenej, chvíli mi trvá než se dostanu někam, kde se dá jet. Opatrně do sjezdu, zahlídnu Luka.

Žába je víc vepředu a asi nám ujíždí. Chvíli to trvá, ale nakonec je u nás ve skupině, jen teda nevím jestli je to dobře nebo špatně. První vykřičníkovej sjezd, lidi se cpou dopředu, dole trochu díra, ale zůstávám ve skupině. Okolo je dost lidí ze včerejška, takže asi dobrý. Stojka, druhej vykřičníkovej sjezd. Trochu mi to ujíždí, nechávám to jet. Uppps. Je to prudší než to vypadalo, je to mokrý tak opatrně dobržďuju.

Konečně ztrácíme 40kg plavce na kole s rozkyvem přes půlku jízdního pruhu.

Poslední brdek před cílem, házím malou. Nahoře velkou. A nic. Šmrdlám to na malou, pomalu jdeme do sjezdu. Pořád to zkouším. Nakonec se to povede.

Druhý kolo, hákovej kopec, Luke se ptá jak jsem na tom, nevím, říkám ať si řekne, že to klidně dojedu s ním. No dohoda se nějak nepovedla. V dalším kopci se ohlížím, ale Luka nevidím tak nakonec radši visím ve skupině za Žábou.

Znovu stojka. Žába má nějakou existenční krizi, trochu ho hecuju. Znovu sjezd, kde jsem minule dobržďoval. Trochu to podceňuju a tentokrát mi to ujíždí. Zbytek dojíždím jako časovku. V posledním brdku ještě vidím moji původní skupinu, takže nejeli.

V cíli jsem asi minutu a půl za Žábou.

Dnešní závodění s Orange kumpánama v balíku bylo solidní náplastí za ten včerejšek mrazivo-deštivě-sněživý včerejšek.

Celkově oba závody super zabezpečené, výsledkově spokojenost i když nohy teda rozhodně nebyly z nebes.

Luku - Žábo - díky, já si to fakt užil!

Žába – Podruhé nevstoupíš do stejného pekla!

Procitám a přemýšlím co se to vlastně stalo. Je brzo, ale vím že už neusnu. Zkouším tiše dojít na záchod a pak sedám do předsíně s tabletem. Mohl bych napsat report plný vloček sněhu, nebo si přečíst další kapitolu. Nedokážu ani jedno. Všechno mě bolí, jsem bez energie, zvládnu jen tupě zírat na předpověď počasí a žvýkat bábovku. Čekám na druhou snídani.

"Luku, neměli by jsme ráno zbytečně okounět na pokoji, sbalíme se, rovnou oblékneme. Musím se důkladně rozjet!", tlumočím bolavá stehna na schodišti cestou ze snídaně. Plán je to skvělý, jen bych v zápětí nesměl uváznout v bažině bezrardnosti při vrstvení oblečení.

V Kamenici nejsme pozdě, ale nějak otálíme s rozjetím. Stíhám vyjet jen startovní kopec nahoru, dolu, 5 km. Čerstvě navoskovaný řetěz je pořád docela tuhý, asi tou zimou. Víc km nestíhám, slavnostní start vede úzkou uličkou a ostrý start je letmo do kopce. Než doufat v nohy z nebes raději vystojím přední pozici na roštu. Zbytek teamu se staví dozadu, závidím jim nohy a nebojácnost.

Mezi domy nefouká, je teplo, svítí sluníčko. Velký kontrast se včerejším Peklem. Tohle je sotva za Pekelnou branou.

Rozjezd do kopce je ve velkém stylu. Proč se ti blázni snaží vyhrát závod v prvním stoupání a proč s nimi tuhle hru hraji? Jedu doraz jako ostatní, bolí to, ale tak nějak držím. Ve sjezdu získám pár pozic a ve druhé stojce objíždím včerejší soupeře a nahoře jsem v půlce balíku. Nohy z nebes nejsou, ale vypadá to nadějně. Ještě jeden blitkokopec a snad konečně Kolert odjede do háje a já zapadnu do +- včerejší skupiny.

Bohužel ne. Za horizontem mi spadl řetěz. Vycouvávám úplně dozadu a v 55 km/h se ho snažím nasadit zpět. Nedaří se a objíždí mě další jezdci. Čelo se už škrábe do krátké stojky a já pořád šátrám rukou. Konečně. Těsně před úplným zastavením je řetěz na místě, ještě přeřadit na lehký převod a spurtuji zpět. V krátké stojce se úplně oddělám, visím na chvostu za oči. V následujícím dlouhém kopci jen bezmocně sleduji, jak Kolert odjíždí, jak vzniká má skupinka beze mě.

Po čtvrt kole marnosti mě dojíždí velká skupina s Lukem a Vláďou. Místo pozdravu dostávám kartáč od sportovního ředitele. "Žábo, koukej zapadnout do háku! Máš tady samé super soupeře, koukej nám dojet pro autobus!!!". Místo milosrdného odpadnutí po odporné stojce mi Luke lepí díru. Snažím se vzpamatovat a závodit.

Blitky v první polovině druhého kola se jednou pocitově snesitelným tempem. Velká skupina se různě přesýpá, snažím si hlídat soupeře, přesně podle Lukovo rozkazů. Bohužel do serpentýnek najíždím dost zezadu a pod kopcem to praská. Sjíždím snad 100 metrovou díru. Stihl jsem to akorát pod další stojkou, to není dobré.

Lámu ve stoje nejlehčí převod, vedle mě Vláďa. Jsem úplně v háji, předávám štafetový kolík v boji o autobus. Ale odjíždějící skupině nějak dochází pára a kopec konečně povoluje. Za pár šlápnutí jsem zpět ve skupině. Bohužel bez Vládi. Koukám, zda se mám vrátit, Vláďa výhružně kroutí hlavou a předává mi štafetu zpět.

Z druhého Pekla zbývá už jen sjezdík a háková rovina pod poslední brdek do cíle. Chabé pokusy o odjetí za zatáčkou nikam nevedou. Na spurt ze značky 1 km si netroufám. V levé do cíle jedu blbou stoupu a nechávám se zavřít. Ukázkově zmrvený závěr, autobus zatím nebude.

Bedna byla stejně v nedohlednu, Kolert mi naložil 9 minut

Na druhou stranu svítilo sluníčko, oblečení jsem trefil parádně, ani nebyla potřeba závoďácká bunda. Zajištění závodu na jedničku, zavřená trať, super asfalt, krásná krajina a těžký profil. Tohle není peklo, to je krásné závodění!

Slatiny

Kolíkáč – Jičínská!

Jičínská! První časovka sezóny. Vzpomínky se sypou. Za oknem kosa, a na monitoru zrovna prosluněné fotky z Pecky 2021. Luke tomu dává pořádný grády přes WA, prý jestli jsem již přihlášen? Stačí do 22 h. ne? Stále váhám a hledám výmluvu a jinou prioritu. Registrace ukončena v 18h. Je 20:30h., čtu si konečně propozice. No jo a na místě je startovné ještě navíc s pokutou. Přeci nebudu jen furt vzpomínat! Korďas je prý hodný, a ještě to nějak zařídí. Platím celý seriál, nechci žádnou pokutu. Korďas reaguje a dostávám nádherné číslo 200 a úterní startovní rošt. Děkuji moc!
A už v tom zase lítám, najít kapku, kombošku, wattpedály a závodní tretry. Zkusit kombošku, vejdu se do ní! První vítězství! Pedály poblikávají u zásuvky, já snad zase zažiju to píchání nožem do ruky, což u mě symbolizuje časovku. Úterní pracovní soustruh vrčí a vrčí, ale v 15h. ho vypínám, priority jsou priority!
Ve vyhřátém autě valíme s Lukem do té kosy za oknem. Na chalupě odvázat kozu z chlívku na půdě, oprášit pavučiny a narvat galdy na pořádný tlaky. Komboška, hřejivka a přes to zimní hadry na rozjetí. Tak tohle bude porod. Tělo i hlava úplně mrtvé, na displeji sotva svítí čísla začínající 2. Luke si se mnou dělá co chce a kamarádsky čeká. Projeli jsme si trať, pozdravili staré známé a zavzpomínali na Profesora, který to tady taky jel. Pak se ještě rozjet po šíleném tankodromu a potkat Kulhoše. Nohy stále stávkují, ruce a ramena bolí v aero pozici na hrazdě, koza vůbec nejede, to bude šílený propadák.
Odhazuji zimní hadry a jen v kombošce nástup do roštu. Utáhnout tretry a vypálit do bolavého mikrosvěta. A hele, všechno přestalo bolet a čísla začínají 3! To jsou stavy! Hltám ledový vzduch a dokonce mě to i baví! To snad není možné, tohle jsem si zase přál zažít. Kolikrát jsem o tom snil v bolavých dnech s nožičkou. A teď mám zase na zádech číslo. Jak opojné!
Čas dokonce lepší než před dvěma lety, ale dnes bylo málem bezvětří, takže se to moc srovnávat nedá. Ale o to mi nešlo, hlavně že se zase trochu vznáším na té závodní vlně a mohu to s vámi sdílet. Snad to ještě vydrží! Díky orange kumpáni, že mě furt motivujete! Bylo to zase jednou pěkné úterý!

Šandovka

Sázavák

Grep – Slepá mapa ve východním bloku

Sázavák, jelikož nejsem úplně závodní typ a v oboru nemám takový přehled, tak mi trvalo dlouho, než jsem pochopil, že se nejedná o Posázaví. Posázaví jsem už jednou jel musím uznat, že kopci se vyrovná Křivoklátsku, které je spíše můj lovný revír.
Jelikož propozice zněli jako něco, co bych mohl přežít, jsem začal o startu uvažovat.
V sobotu ráno jsem splnil manželské povinnosti (čti, umyl okna v půl bytě) a dovolil si zažádat o opušťák a 100,- odměnu za pěkně vyleštěné parapety. Více než hodina na přímém slunci s IRONEM v ruce mi jasně napověděla, že dnes italská móda povoluje krátký-krátký o proti předchozím norským dnům.
Cesta na start, do míst, kde jen vím, že teče prý nějaká známá řeka a je tam mnoho vesnic o kterých všichni mluví jako, že znají pomalu i jména starostů, pro mě bylo tvrdé vhození do východního pražského bloku.
Na startu se to začalo hemžit 60kg twiggy tyčinkami s příchutí pomeranče. Všichni formičkově stejní a rozeznat se je dalo, jen podle kola. Jediná Žába v balíku přečuhuje výškou a hmotností, nepřipomínající vrchařskou kostru.
Pro mě vyloženě horská etapa jasně stanovuje limity. Držet se co nejdýl v balíku a pak všem vysvětlit, proč jsem shořel.
Měl jsem opravdu obavy ze startu, zda se přemotivovaní jedinci nepokusí bláznit hned v prvních metrech a smotáme se ještě před první ostrou pravou zatáčkou. K mé velké radosti byl balík složen z jezdců, kteří ví, že by to byla pěkná blbost, to jede v klidu až na příšernou část do Janovic, kterou opravdu nesnáším. Rovný, rozmlácený, větrný úsek, plný nervozních aut. Balík jede kompaktně a autům nezbývá než pochopit, že předjíždí velký autobus.
Za Janovicemi ztrácím přehled, kde na světě jsem a můj další popis bude jak tenká čára do slepé mapy ČR.
V předu se pár kousků pokusilo o únik ještě před jakýmkoliv kopcem. Tyto jezdce jsem si za nesmyslnou akcí zařadil do kategorie Hvězdná pěchota. A kupodivu nakonec nedojeli o moc lépe než já.
Balík se začal formovat a já udělal zásadní chybu, která rozhodla o mém pořadí a úspěšně se zařadil do Hvězdné pěchoty. Věděl jsem, že kopce teprve přijdou a já se zbytečně dostal na špic kontrolovanou Žábou.
90kg vrchař týmu Šlapek svou pozici nechtěl opustit a přiložil ještě s jedním jedním borce v předu pod kotel. Viděl jsem, jak se mi to na bočáku pomalu trhá. Jediná šance je odstřídat. Pokynu nějakému uniformnímu oranzovému kostlivci za sebou a nic. Zkusím ještě jednou a nic. Vyjedu co nejvíc na vítr ke středové čáře, aby měli za mnou šanci. Kupodivu se všichni za mě statečně schovali a zase nic. Říkám OK, Žábu nechám dojet si pro bednu a zpomaluji. A zase nic, nikdo nejede. Mačkám dost Grepové šťávy, svěšuji nohy a nechám Žabodvojci jet. Řadím se na konec balíku a trochu šeřím. Poprvé se ohlížím a vidím, že balík není až tak veliký jak jsem si myslel a za mnou je jen několik hlav. V zápětí přichází něco, čemu všichni říkají Kácov. Proč to nevím, asi nějaké místo na mé prázdné mapě. Najednou se to cele rozjelo a ja na chvostu koukám jak Grep v prázdné přepravce, kde všichni jsou. Vidím jak Tomáš Cupl propadá do zadu a nechápu co se děje. S Kanaďanem po boku se pokoušíme chytit máloo skupinu před námi, kde je Kolíkáč, Nemi a ještě tak dva další jezdci. Tuhle stíhačku jsem vzdal, protože jsem věděl, že kopce teprve začínají a jet 5min 480W, jak mi později Kanaďan vyprávěl, jsem nechtěl a věřil, že si najdu skupinu za sebou. Omyl, jezdci mé výkonosti byli roztroušeni po trati v předu i vzadu, bez možnosti složit nějaký pěkný GangBang. 20min jsem jel sám na dohled skupiny, kterou Kanaďan s vypětím sil dotáhl, než mi zmizeli úplně. Celou dobu se to dělo i za mnou. Skupina 4 borců za mnou mě ne a ne dotáhnout. Výhodu by to sice velkou nemělo, protože kopce stejně každý jede za své a z kopců serpentinami jsem ocenil vlastní stopu, ale morálně by to povzbudilo. Raději jsem měl ale bezpečák a následovala tedy samotka přes několik kopců, několik vesnic, několik skopců...bystrý čtenář jistě nahlédne, kde to asi bylo...já ne. Nakonec se Martin Klícha ze stíhací skupiny za mnou utrhl a pomalu mě sjížděl.
V jednom nejmenovaném vrcholku kopce jsem na něj nakonec počkal a chvilku to táhli spolu. V dalším nejmenovaném kopci jsem potřeboval na vrcholu orazit a zpomalit. Jeho 60kg mužné tělo ale kopec moc nezaměstnalo, tak jel dál a pomalu se mi metr co metr vzdaloval. Na rovinách naopak mé dynamičtější 80kg tělo zase náskok stahovalo, ale rovin, považovaných u mě pod 4% stoupání, bylo jak šafránu. Pak přišla v jedné vesnici ostrá levá, mluvil o tom Kolíkáč na startu, takže další bystrý čtenář doplní mou slepou mapu, jsem zahlédl Hulise. Martin Klícha ho ještě před cílem sjel, já už nedostal dost rovinových šancí. Takže pořadí zůstává a dojíždím do cíle s radostí dobře umytých oken, skvělým tréninkem kolem té slavné řeky, překonání příšerné části do Janovic bez ztráty kytičky a nepoložení se na stěrkových sjezdech.
Počasí přálo náramně, organizátoři nedostali pokutu a puding byl.
Za mě super časovka jednotlivců, masakr v balíku zejména v hojných sjezdech, krásná krajina a velké dík organizátorům a doprovodným vozům za černou práci, která není nikde vidět, ale je nesmírně důležitá pro běh každé akce.
Čerstvě vymačkaný Grep děkuje za pěknou sobotu a opravdu se nenakrájí z výsledků co měl. Jel to pro radost a více šťávy do kopců prostě nebylo. Amen.

Hulis – Zmrtvýchvstání

Počasí se začíná zlepšovat, zima ztrácí svou sílu a vypadá to, že nás už konečně nadobro opustí. Její následky a následky své lenosti a dloooouhého zimního spánku na sobě stále cítím víc než dost. Podařilo se mi získat PR, o které jsem vůbec nestál a to vidět na váze číslo 75!!! Pohled do zrcadla byl alarmující. To bude parádní závodní sezona… Dva dny před Sázavákem lezu na váhu, která mi ukáže 71,6kg. No, žádná hitparáda to není, ale alespoň to není 75… V nohách letos cca tak 2,3k km… Posledních 14 dní bídný počasí, u nás na severu opět dokonce i se sněžením, takže jsem byl na kole 2x… Vůbec se na závodění necítím, ale s vidinou té předpovědi se na víkend neskutečně těším. Profil mě děsí, protože moc dobře vím, co za lidi na Sázavák jezdí… Nechci odpadnout hned někde po startu a pak se plácat někde sám… Dal jsem si cíl dojet v baliku alespoň do Uhl. Janovic, cokoli dál beru jako úspěch…

Jelikož závod startuje až ve 14h, ráno vstávám v pohodě bez budíku. V klidu vše připravuji. Před obědem ještě holím nohy. Pak vše s Daffym naházíme do auta a valíme směr parkoviště, kde už je poměrně slušně narváno. Vidím dresy, který mi přidělají pár vrásek na čele, ale nestresuji se. Vím, že na to dnes nemám a jdu si to prostě užít a opálit se… S Daffym dávám krátký rozjetí v cílovym kopci a pak se vracíme k parkovišti, kde už se všichni srovnávají na čáru. Pár slov k trase od Kolíkáče a jde se na to. Úvodní metry patří právě Kolíkáčovi, který to vede v klidu do první ostré pravé nebezpečné vracečky, kde nás i stihnou vytroubit první protijedoucí auta. Krásně nám to začíná. Sjíždíme do Oplan, což je můj první a zároveň největší strašák, aby mě to nevyklepalo už tady… Naštěstí se to jede v klidu a kousek před koncem jedu vedle Daffyho, tak si dělám srandu, že zatím tu jsem, tak je to dobrý… Prohodíme pár slov s tím, že plánujeme jet se uklidit někam dozadu. Při výjezdu na hlavní se dostávám dopředu vedle Čespy. Zatím se nikomu moc nechce, takže je stále čas žvanit. Po chvilce zalehnu, že zkusím balík trošku rozpohybovat, ale když se otáčím, zjišťuji, že za mnou nikdo nejede. Nepříjde mi, že jedu nějak extra ostře, takže pokračuji v nastoleném tempu, abych roztočil nohy. Chvílema se dostávám poměrně blízko k zaváděcímu autu, což na jednu stranu pomůže a uleví, ale na druhou stranu doufám, že si toho Turista všimne a přidá. Vyloženě brzdit se mi kvůli tomu nechce. Po krátké době samotky vepředu mě dojíždí Čespa, který okolo mě prolítne jako raketa a říká, ať jedeme. Že to zkusíme alespoň do Janovic, kde to bude po větru. Když vidím, že je tu sám, skáču mu do háku a výrazně zrychlujeme. Nešťastné chvíle s autem se opět opakují… Jsou úseky, co jsou ok a jsou úseky, kde jedeme nalepení za autem… S tím nejsem úplně spokojenej, tak svěšuji a nechávám Čespu pokračovat samotného. Hlavou mi bleskne, že to možná nebylo nejchytřejší řešení. Možná jsem mohl dojet dál a brdek za Janovicema si vyjet v pohodě s bezpečákem. V rámci fair play se ale nechávám balíkem dojet ještě před Janovicema a uvidíme, jestli těch pár wattů s Čespou bude teď chybět. Když jsem jel minulý rok zaváděcí auto já, tak se to tu už dělilo, takže čekám, co se bude dít dnes. Lehce se zrychluje, ale nic co by nějak extra bolelo, takže mám radost, že jsem právě splnil svůj stanovenej cíl. Po brdku to pár jedinců zkouší, celé se to natahuje do lajny a začíná se závodit. Připadám si jako abstinující alkoholik sedící na baru zírajíc na rozlitého panáka. Po chvilce odolávání už to nejde dál, sahám po panáku a vypiji zbytek obsahu. Po prvním kontaktu alkoholu s jazykem a následnym polknutí se v mozku opět spouštějí dlouho uspané chemické reakce a procesy. Zorničky se roztahují, alkohol postupně prostupuje tělem. Ten hřejivý pocit v končetinách je neuvěřitelně návykový. Najednou chci víc, potřebuju víc...!!!! Pořád se se Žábou motám vepředu kolem špice. Už ani nevim, kdy naposledy jsem si takhle užíval každý šlápnutí, každej metr závodu. Za poslední sezóny to bývalo jen tupý dupání do pedálů, ježdění po půlce Čr a honění bodů do poháru. Pak následný deprese, proč to dycky odjíždí a že budu mít o 20 bodů míň… ) No nic, zpátky k závodu. Žábovi se povede ve dvojici odskočit od baliku. Skáču tedy jen do háku a jedu druhý flek. Po chvilce mi týpek ukazuje, ať střídám… Nevidím jediný důvod proč se tady šrotit a sjíždět týmový parťáky, ať už Žábu nebo někde vepředu ještě Čespu, který by mohl vytvořit vepředu oranž duo a pomoc si… Je tu další výzva ke střídání, stále nereaguji. (po přečtení reportů na webu zjišťuji, že to byl Grep, který se o mě v jeho reportu docela opíral… Njn, sice už jsem o něm z vyprávění nebo reportů slyšel, ale bohužel neznám a jak nevidim oranž dres nemám důvod pomáhat… ). Konečně se to přes zajisté n*sraného Grepa a mě převalí. Chytám opět hák nyní pravého rychlejšího pruhu… Když vidím, že má Žába už docela slušný náskok, zkouším za to vzít sám, že bych k nim zkusil doskočit. Ale kde pak, ostatní mi nedali ani metr, takže to začínám opět betonovat. Nechápu, jak je to možné a kde se to ve mně bere, ale dnes mám nohy z nebes… Padáme ke Kácovu, kde začíná už o poznání zajímavější kopec… Začíná se přikládat pod kotel, už to není tak příjemný jako doposud, ale nohy z nebes stále fungují a stále dokážu hlídat pozici okolo TOP 10… Všechno jde relativně dobře do té doby, než se začne blížit konec stoupání, kde to ještě trošku utahuje… Na cca posledních 500m kopce už jsem na limitu, vím, že je to jen kousek, takže se hecuji a i když pomaličku couvám balíkem furt nejsem poslední. Což už neplatí při odbočce doprava, plápolám kousek za skupinou a zkouším ji docvaknout. Škoda, že nekončí kopec u odbočky, to bych tam ještě zůstal, ale následný minidloubáček před sjezdem už jsem prostě nedal, spíš hlavou… Když se vzpamatuju z toho, co jsem to právě vykouzlil a nechal si odjet balik na který chybělo pár metrů, znovu zakládám a ždímám se z kopce. Je to fakt na kousek. Rozhodně nejsem nejlepší sjezdař v baliku, ale na moje poměry jedu sjezd docela hranu, ale k baliku se nepřibližuji ani o metr… Není se čemu divit, když tu po závodě padaly KOMy z kopce… Následnej kopec se smiřuji s tím, že je konec a zvolňuji. Před Divišovem mě dojíždí Kolíkáč se svojí skupinou, ale bohužel nejsem schopnej se znovu dostat do tempa, takže se na moc dlouho nesvezu. Od Divišova jedu sám do Třemošnice, kde mě nabírá Nemi. Začíná se projevovat malej nájezd km a žádný kopce a intenzity před závodem. Místo nohou z nebes už cítím jen bolest. Nemi jede parádně, rád bych mu pomohl a vystřídal, ale sotva za ním visím. Je to tu pořád nahoru. Konečně se dostáváme před Vodslivy, kde to bude kousek z kopce… Nutně si potřebuju vorazit, jenže kdepak… Nemi je proti a musím jet i z kopce, aby mě tu nenechal. Dole v Choceradech chytáme kolonu aut za autobusem, což mi vůbec nevadí, že musíme skoro zastavit a proplejtat se mezi autama. V kopci na HP mě Nemi vyklepává hned v úvodu, kde začala moje sólo jízda až do cíle. Sice to bolí, ale zatím je to bez křečí, tak se snažím jet aspoň trošku v tempu. Od Skalice předemnou daleko nikdo, za mnou v dálce jeden sólista, který mě nakonec v cílovém kopci ještě skáče. Tam už prostě nebylo z čeho…

Letošní Sázavák pro mě bylo takový zmrtvýchvstání. Po dlouhých měsících je to zase tu a opět v tom lítám!! Co víc si přát než v prvním závodě skončit 9. z 9. a bejt s tim spokojenej… Teda cože? Hulis nejsi nemocnej?? Nee, vážně, výsledek špatnej, ale vzhledem k okolnostem s tim, co jsem předvedl a zajel v první půlce spokojenej bejt musim… Dneska prostě na víc nebylo. Každopádně jsem motivovanej dál makat, zhubnout další kila a do příštích závodů se zas někam posunout a dojet s čelem o kousek dál… Díky všem, kdo jsou nějaký způsobem se Sázavákem spojený…
PS: tradice se mají držet, takže po závodě klasicky s Daffym zapíjíme moje narozky. Padlo několik pivsonů a flaška rumu, spát jdeme asi v půl 4 ráno! Na regeneraci si myslim, že ideální… To je ta moje amatérská cyklistika, viz. report Rytířov…

Kanaďan – Nálada i forma jak výškový profil - nahoru a dolu

Po dlouhé době zase na startu závodu. Večer u mapy usuzuji, že vzhledem k zubatému výškovému profilu od sebe nebudu očekávat žádné umístění, ale přemýšlím jak bych se nejužitečněji zapojil do týmové práce Šlapek. Nejlépe bude něco zkusit v první, rovinatější části trasy neboť nevím jak dlouho se dokážu udržet v těch na mě celkem dlouhých kopcích a hlavně už teď je mi jasné, že mi to nejspíš odjede v jednom ze sjezdů kroutících se do údolí jak užovka stromová.

Ráno po startu jsem příjemně překvapen jak rychle se mi vrací reflexy jízdy v závodním balíku a celkem bez namáhání se dostávám do pozic kde chci být, kde se cítím bezpečně, šetřím energii a vidím co se děje na špici. Pohoda ale náhle končí na 4. km, hned po prvním malinkém brdku. Padá mi řetěz při přehazování na velký tác. Zkouším to nahodit za jízdy, ale řetěz je mimo z venkovní strany, příčí se o přesmykač a jednou rukou to prostě nejde. Takže si zastavuji, balík mi odjíždí a mě bleskne hlavou, jestli se na to tedy úplně nevykašlat. Při nahazování řetězu si vzpomínám na slavné heslo z RKP blogu, když ještě psával o závodění: "There will be chaos, keep pedaling." No tak jo, tak to jdu sjet. Balík naštěstí moc nejede a za chvíli je na dohled, ale všichni víme, jak neuvěřitelně pomalu se taková díra zalepuje když je na to člověk sám a v protivětru. Mě to vyšlo na nějakých 8 minut kolem 400W. Na zbytek cesty k Uhlířským Janovicím jen tak parkuji v balíku a přemýšlím co dál. No, zatím jsem se užitečností pro tým opravdu nevytáhl. Moje situace se zhoršuje při prvním sjezdu od Zbizub pod Kácov, přestože jsem si schválně před sjezdem vyjel do přední části balíku, jen sleduji jak mi to z kopce vodjždí. Na sjezdy silnic které neznám jsem prostě úplně marnej. Ke konci sjezdu mě míjí Vláďa a zve mě do háku abychom to zalepili. Bohužel Kácov se už jede celkem ostře a moje nohy momentálně odmítají jít do velkých intenzit. Tak to stálým tempem alespoň sjedu ke druhé skupince asi pěti jezdců s Kolíkáčem a Nemim, kde už zůstanu. Nemi nás bohužel brzy opouští, zato Kolíkáč jede famózně. Po pár chvilek krize mi jeho neuvěřitelně houževnatá jízda dodává zpět motivaci, ok pěkně si to švihnem až do konce, ať posbíráme co nejvíce odpadlých korálků. Moje sjezdy jsou pořád tragédie, ale tuhle skupinu si už prostě vodjet nenechám. Kousek před Skalicí se najednou ocitáme s Kolíkáčem sami, někde jsme poztráceli zbytek. Tak jo, až do cíle. V posledním kopci se mi ještě daří docvaknout další trojici jezdců a jak se blížíme k cíli, je jasné, že se začíná taktizovat na spurt (haha, o 15?? místo, ale co, dáme si to pro srandu). Nejdřív se nechám vyvézt na špici, ale nevadí mi to, myslím že je ještě čas z toho vymanévrovat. To se mi daří jen částečně, v momentě kdy si vynutím střídání do toho někdo šlape a já musím spurtovat ze druhé pozice. Bohužel na háku si vyvážím mladého závodníka z CTW, který mě na cílové čáře dává o půlku kola.

Celkově z toho mám rozporuplné pocity: Mrzí mě že týmu jsem byl celkem k ničemu a ten spurt jsem měl zajet líp. Naopak, těším se z toho že jsem to dohnal po té smůle se spadlým řetězem a z famózní jízdy s Kolíkáčem. Užil jsem si to. Doufám, že v příštích týdnech se trochu dám dohromady s těmi sjezdy, to byl vždy můj problém, hlavně v první půlce sezony. Velké díky všem co se podíleli na organizaci a gratulace těm co stáli na bednách čí k tomu dokázali přispět!

Kolíkáč – Mělo to kvalitu!

V úterý naposledy v sedle, práce mě zavalila, priority si ne a ne nastavit, ve čtvrtek mi píše Radek V., že je Hradec na semafor, tak tohle ještě scházelo. Luke nezklame a domluvené lajnování na páteční večer klapne, budu mít na to nádhernou vzpomínku, projet si trasu autem, vymyslet náhradní cíl, vidět tu jarní přírodu, přemýšlet na každém brdku, jak se tady budu zítra gumovat, a do toho safari vůkol, samý zajíc a srna, a přitom sedět ve vyhřívané sedačce a kecat jen o cyklistice, díky Luku za pomoc!
Turista a Sukes nabídnou pomoc se zaváděcími auty, moje holky připraví čísla, pudink a mně jen v hlavě šrotuje, co je ještě potřeba, aby to klaplo, jelikož předpověď počasí je po těch hrůzách přímo fantastická. Ještě mini ceny pro vítěze, karton vody do cíle a dorazit na lesní parkoviště. Tady už to žije! Prezence frčí bez problému, domluvit auta, regulovčíky a konečně začít taky přemýšlet o tom, že chci jet, že to zase chci zažít.
Takže totálně studenou nohou si stoupnout před balík, zahlásit pár info a rozjet se k Oplanům a otevírat tak 32. ročník Sázaváka. Srdce v krku, jedu si svoje tempo a jen čekám, kdy se to kolem prožene. Ale z úcty mi to nechají dovést až k první ceduli, pak 3 jdou přes, ale do sjezdu přes Oplany jsem znovu na čele a volím si ideální stopu. Taky tady už jsem v černých snech viděl, jak odpadám a odsuzuji se k časovce. Ale ne, dnes se naštěstí nejede , Oplany přejety s čelem, sjezd a křižovatka na hlavní skvěla ohlídána, tak můžeme valit na Janovice. Hulis odjíždí do úniku, orange nemusí jet, za Benátky se zvedá Čespa a dolítává Hulise a vzdalují se, i když to zaváděcí auto Turisty je nějak podezřele u nich blízko
Jedeme proti větru, tak se moc nejede, občas taky zakotvím vepředu, ale pak už zalezu dovnitř balíku a šetřím síly na Mitrov. Janovice znovu parádně ohlídané, a v bočáku to mydlíme na, asi pro mě rozhodující, magnet. Ale světe div se, čumím na svoje nohy jako puk, já neodpadám, naopak ještě mám na to, to v závěru podržet a v točce přes vesnici se propracovat do předních linií, kdyby to náhodou prasklo. Ale nic nepraská, asi se moc nejelo
Do Kácova to ale možná bolí více jako do Mitrova, protivítr a klesavý profil, to chce být dobře zašitý. Před serpentinovým sjezdem by to chtělo být zase vepředu, ale nějak se tam nejde dostat , Martin Klícha to odpojuje, tak ještě před něj a dospurtovat si z kopce za Pepu Vejvodu a jistit tak ocas balíku. Ale to je špatně, je to natažené a přes most přes Sázavu zase ve šrotu, abychom si ještě čuchli. Ale kopec se hned jede, a to je konečná, vystupovat. Grep, Pepa Vejvoda, Thomas Cupl, Kanaďan, tohle by nemusela být špatná grupa. Ale moje nohy se chytly a chtějí více. To jsou opojné stavy, silně cítím, že zase závodím! Zvedám zadek a chci posbírat to, co ještě vypadne před plakátovacím stromem na odbočce směr Zdebuzeves. Točíme s Pepou, fouká zase nepříjemně zleva, občas přiloží i Thomas. A hele Nemi a Michael Mullen. Tak tohle dostává neskutečný grády, v hlavě vymeteno, dávám do toho všechno a letíme k Blanici. Jó a Kanaďan tam nezůstal, je tu s námi, tak to je další povzbuzení!
Nádherný sjezd, tohle se nikdy neomrzí, řvu na kluky, ať nám to neodjede, jsem ve slušným tranzu. Naštěstí nezapomínám pít, jeden kouzelný bidon ve mně a k Rybičkám mi to zase pocitově letí. Neskutečně si to užívám, po těch problémech s vlastním tělem, když už jsem tomu nevěřil, že tohle zažiju. Dojeli jsme Hulise a Tomáše M. z CTW a nahoře zle přitopí Thomas, až mi málem uříznu obě nohy, ale znovu skvěle ohlídaná křižovatka a povzbuzení od holek mi vleje do těla další příval energie a pokračuji dále. Navíc před námi na dohled ještě Vláďa a Přemek Kuchař, to by byl další sladký bonbonek, tak hlavně vydržet a točit a točit . Do Divišova tvrdí muziku Kanaďan, do Třemošnice se nějak nejede, asi ten rozbitý asfalt, ale brdek z ní nahoru k Ostředku zase znovu štípne. Dávám si jako zvíře, chytám díry, které ale postupně sjíždím, kudla, tady nesmím odpadnout…
Podařilo se, ohlídanou hlavní jsme přehopkali a letíme sjezdem přes Vodslivy, pro moji asi poslední sirku. Trochu nervózně křičím na Sukese a holky, ať jedou hlavně do cíle na výsledky, tu starost, aby to klaplo, mám stále v sobě… Kdo ví, jak to dopadlo s pudinkem, jestli to někdo odchytl, to jsou myšlenky na začátku Chocerad a nohy stávkují. Jaksi jsem se bohužel hluboce zamyslel a celá grupa mi odjela . Stehna na hranici křečí, tohle už bude jen přeprava do cíle… Přejedu HP krokem, ale co to?
Nějak jsem se zázračně vzpamatoval, vítr do zad tomu napomáhá, zakládám velkou a letím do odpadlíků, co jsou vidět v dáli přede mnou. Uááá to jsou zase stavy, začínám přemýšlet o pódiu v kategorii, přede mnou je určitě Jarda Halík, Čespa a pak? Michaela minu jak patník u cesty, ano, on je přeci v mé kategorii, stejně tak Tomáše M. a jsem u Kanaďana, na kterého řvu pojď, pojď, točíme, točíme.
Rozbitým sjezdem přes Střímelice, docvakl si nás jen Tomáš M., Michael tam zůstal, uááá to by mohl bronz zacinkat. Skalice a u krajnice s defektem Olda N., velíme levá, směr cíl. Kanaďan se vzpamatoval, a ještě si docvakavá Pepu, a teď koukám, že to howado tam dalo KOM! Já už v háku za Tomášem, kde to ale slušně bolí, ale naštěstí to nohy podrží až do cíle!
Safra, já si to moc a moc užil, takhle nějak jsem si to přál, zase intenzivně cítit, že závodím, i když někde v hloubi pole, ale furt ve skupině nebo ve dvojici, jo takhle to má vypadat, takhle to mám rád. Je to pro mě velké povzbuzení, stejně tak vidět spokojené závoďáky v cíli a na vyhlašovaní, kteří si to užili! Díky, že jste všichni přijeli, mělo to kvalitu!

Nemi – Vstávat a cvičit

Dva týdny od Rytířova jsem se skoro nepohnul a nabral dvě kila. Vytrvalost nabraná z výletů je pěkná, ale závodní intenzity chybějí. S myšlenkou, že nejlepší trénink na závod je závod, tedy vlastně „vyjížďka“, bez ambicí poprvé navlékám oranž kombinézu.

Do Uhlířských Janovic se jede podle očekávání relativně v poklidu, pominu-li některé motoristy, kteří pro náš koníček nemají příliš pochopení. Závod začíná v dlouhém stoupání od Kácova. Zpočátku držím pro mě šílených 5 W/kg, ale v závěru watty padají a tepy stoupají na 179. Kopec zvolní, ale hlava ani nohy nedovolí, abych docvaknul vzniklou mezeru. V prudším závěru kopce se připojuji do skupinky s Kolíkáčem a Kanaďanem. Je tu i Thomas Cupl, tak si říkám, že na tom snad nejsme tak zle. Sjezd Zdebuzevsí jedu za Kanaďanem, který je kupodivu ještě opatrnější než já. O co v zatáčkách zpomalíme, o to musíme v rovinkách dotahovat, takže si moc neoddychneme. Následuje další kopec od Blanice. Chvíli se držím, ale potřebuji zvolnit a vystupuji.

Od té doby, tedy prakticky půl závodu, jedu téměř sám. Ohlížím se, za mnou nikdo. Za Divišovem zahlédnu v dálce Hulise, kterého dojedu v Třemošnici. Spolu pokračujeme do Chocerad, kde nás zdrží kolona aut za autobusem. V kopci z Chocerad se ohlížím a Hulis nejede, tak pokračuji sám, protože před sebou vidím dalšího cyklistu. Před Ondřejovem ho dojíždím a zjišťuji, že nemá startovní číslo. Prohodíme pár slov a loučíme se, když on pokračuje po kostkách vzhůru a já odbočuji na Hradové Střímelice. Ve Stříbrné Skalici vidím konečně jednoho odpadlého závodníka, kterého bez boje předjíždím a do cíle dojíždím sám na 22. místě z 41.

Bobek na dálku z Šandovky komentuje můj výsledek jako „propadák“. Nezbývá než vstávat a cvičit! Omlouvám se všem, kteří ode mě měli velká očekávání, a chlácholím se tím, že mám ještě celou kariéru před sebou. Počasí se náramně vydařilo a bylo to pěkné. Šlapky byly vidět v úniku i na bedně. Snad příště nebudu jen do počtu.

Radim – Sázavák aneb taková první jarní vlaštovka

Bylo pěkně, sluníčko a akorát tak na krátký-krátký, tak jsem vyrazil na starého dobrého Sázaváka, i když v trochu jiném kabátě, než jsem ho znal z dřívějších let. Zapomenut už je start v Úvalech, nyní se začíná na lesním parkovišti nad Hradcem a Posázaví je tak mnohem blíže, přesněji už jsme v něm hned na startu. Mám to na start necelých 15 km, což je tak akorát na nějaké rozjetí, v hlavě mám, že bych to spíš radši objel jen jako kvalitní trénink, ostatně jako vyjížďka je akce i označena, ale když vidím, že se rozdávají startovní čísla, a hlavně kdo všechno přijel, tak je mi jasné, že to ve skutečnosti bude normální závod. Potkávám se s Davidem Markem (Agro Kolín) a Tomášem Bartošem (HIC), takže aspoň dva výkonově podobné parťáky bych tu do začátku měl, a hned se domlouváme, že kdyby nás to jako náhodou hned na prvním kopci (Oplany) vyklepalo, tak na sebe počkáme a pojedeme spolu. Trochu mám obavy, aby to v balíku nelehlo hned asi kilometr po startu v ostré pravé na křižovatce na Klíčích, ale ještě předtím tam balík celkem drsně vytroubilo nějaké auto v protisměru, tak se tam najelo asi trochu opatrněji a bylo to v pohodě. V pohodě to bylo následně ještě do dolíku do Oplan, kam jsem najížděl poměrně na konci, ale bylo to stejně jedno, protože jak se to na výjezdu ze vsi zvedlo, tak už jsem tam prostě nebyl a s tím bych nic neudělal, ani kdybych tam snad najel ze špice. Před sebou pak krásně vidím, jak se z kompaktního pole odpojily ještě tak dva tři korálky, jinak jede celý balík v klidu dál a v reportech si pak ještě přečtu, jaká to prý byla pohoda a že se moc nejelo ... no tak dobře, mám na tohle holt trochu jiný úhel pohledu. V posledním korálku před sebou rozeznávám celkem s jistotou Tomáše, David byl už při nájezdu ještě kousek za mnou, takže se dá říci, že plán nám vyšel poměrně dokonale a už v údolí na Komorce jsme zase pěkně pospolu.

Jedeme tedy ve třech, ale o tempo se stará hlavně Tomáš, já tak v mezích možností David naopak téměř vůbec a když už tam vleze, tak jede hned snad o 4 km/h rychleji, což nám zbylým dvěma moc nepomáhá. V Benátkách dojedeme jednoho ve světlém dresu (myslím do žluta), chvíli jede s námi a asi dvakrát se protočí celkem slušně na špici, ale pak v horizontu na Staňkovice zůstává nazpět a už jej neuvidíme. Z Uhlířských Janovic na Mitrov se to jede v režii Tomáše, před námi je vidět dvojička, která se v kopci rozpojuje, a my ve vsi přibíráme do skupiny Petru Zůnovou, zatímco její ještě před chvíli souputník Pavel Vojta si drží stále stejný náskok, tzn. že jej na rovině vůbec nevidíme. Fouká to tu nepříjemně proti nebo šikmo proti, tak už se docela těším do Kácova, že tam to začne bolet aspoň na férovku na kopec a ne kvůli nějakému neustálému větrání se. Hned na mostě je vpředu zase Tomáš, kterému se snažím držet za jeho zadním kolem, ale mám toho celkem plný brejle a v duchu si říkám: "Sakra on to chce jet opravdu takhle celý až nahoru?". Někde tak v polovině kopce začínám chápat, že asi opravdu chce, chápe to asi i David s Petrou, kteří už se odpojili, jenom já tam tak nějak plápolám s odlepem 0 až 5 m a myšlenkami na to, že do cíle je to celkem vzato ještě pěkně a přes několik dalších kopců daleko. V polovině kopce se to naštěstí chvíli srovná, i já se trochu srovnám a v té poslední pasáži už si Tomáše odjet nenechám, ale že bych se cítil kdo ví jak skvěle po těle, to zrovna říci nemohu. Ve sjezdu přes Zdebuzeves a Radonice se snažím něco zregenerovat, ale asi se mi to moc nepovedlo, protože hned od mostu přes Blanici už se koukám Tomášovi opět na záda a v kontaktu už to co? No v kontaktu už to do háje zelenýho není! Ještě než se zanořím za první serpentinou do lesa, tak vidím, že na most akorát najíždí David, tak si říkám dobrý, že kdyžtak pojedu s ním. Tomáš mi tady pěkně odjel, ale pak před Šternovem na mě čeká, tak mu říkám, že nemusel a místo toho si spíš měl zkusit docvaknout dvojici před námi, která je občas v kopci tak o minutu a něco vidět. Místo toho nás dojíždí zezadu David, takže jsme už zase tři, jen Petra už tam někde zůstala, škoda. Přes Divišov celkem v klidu, pak na Třemošnici to většinou vedu já, v kopci dojíždíme nejprve Sergeje Medveděva z Vinohradských šlapek, ale to stále není ten jezdec s blikajícím Garmin radarem, co ho po očku sledujeme už odněkud z Benátek, toho naopak už spíš teď nevidíme vůbec. Kousek před horizontem ještě dojíždíme Lenku Bartošovou, která vyjížděla ještě před oficiálním startem, ale sveze se s námi jen chvilku, pak jsme zase ve čtyřech. Před podjezdem pod D1 jede Sergej z první pozice na Ostředek, ale zakřičíme na něj a celkem to rychle to pochopil a otočil se. Do Chocerad v klidu a z nich už to trochu bolí, ale naštěstí zjišťuji, že jak kilometry přibývají, tak že se mi jede oproti ostatním souputníkům spíš lépe. Za HP pak oznámím, že teď by to chtělo tam dát velkou a trochu zabrat, což tedy udělám, ale moc se ke mně nikdo nepřipojil, tak pak u hřbitova pod Ondřejovým spíš čekám, kdo se ke mně přidá, což nakonec udělají postupně všichni, dokonce i Tomáš, který začal mít problémy s křečemi a už několikrát se loučil, ale nakonec si to zase vždy dojel - tohle se mi na něm líbí.

Do cíle se letos jede přes Skalici, tam jsme ještě pohromadě, nejprve zůstává zpět David, já si naopak vlezu dopředu a snažím se jim to ještě trochu znechutit, ale celkem mě už nechali jet bez boje, před sebou ještě vidím dvojičku a celkem rychle se k ní přibližuji, ale jsou to dva jezdci v dresech CTW, co se zřejmě už jen vyjíždějí po závodě, protože mě nechali projet celkem bez povšimnutí. Naopak na předposledním horizontu se vedle mě najednou objevuje David, který to ještě nezabalil! Skáču mu do háku a hned ještě před posledním horizontem mu zkouším nastoupit, což se povedlo a pár metrů tam k dobru je, ale určitě jsem nečekal po předchozím průběhu v kopci, že se tady s nám budu ještě v samotném závěru takhle gumovat! V cíli tedy z naší outsider miniskupinky nakonec těsně první před Davidem, Garmin ukazuje hodnoty: 73,5 km, 1178 m nastoupáno, čas 2:36:26 h, avg 28,18 km/h, max 65,03 km/h, kadence 71/111, tepy 166/190, z toho 1:55 h v Z4 a 43 min v Z5, no zkrátka úplně pohodová vyjížďka to nebyla, spíš pěkná kaše od startu do cíle. V cíli ještě počkat na vyhlášení, málem sežrat skoro celej pudink pro vítěze HP, kterej si ovšem jen tak decentně lízl, zatímco mně kdyby to neurvali od huby, tak kdoví, jak by celá ta mísa dopadla! Díky pořadatelům za organizaci, trasa v mém oblíbeném Posázaví je to pěkná, hlavně že na trase nebyly žádný Rataje a podobný nesmysly s kostkami (po těch se jelo jen asi tak 10 m pod Ondřejovem), akorát teda by se to mohlo jet aspoň do Janovic trochu pomaleji, i když to ti lepší ze svého pohledu asi i jeli. Nakonec i s cestou na start a domů to bylo slušných 115 km v celkem pěkném skoro letním počasí.

Ještě odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/11277029409

Vláďa – Podruhé vstoupit do stejné řeky

Ve středu balím trénink v půlce a jen motám nohama domů - jsem úplně KO, asi na mě dopadá zpátky pekelný víkend.

Čtvrtek a pátek pokračuju v motání nohama a snažím se nějak dospat a odpočinout. V pátek večer se to pomalu lepší. Bohužel korunu všemu nasazuje mizerný spaní.

Ráno pomalu chystém věci, v plánu mám vytáhnout na kolo nejdřív v poledne Epidrena a Jezinku a pak přes Strašín směr start.

Ježdění v Posázaví miluju - vlastně to jsou nejbližší kopce co tu mám - i když nejbližší vlastně znamená se někam skoro hodinu sunout, na druhou stranu vůbec nemiluju velkej balík.

Na parkovišti už je rušno, zdravím Orange kumpány a lehce ještě protáčím nohy, projet si aspoň kus cílového stoupání a už je tu start. Až do Janovic se jede celkem v klidu, Hulis se větrá před balíkem, Čespa spěchá k němu. Žába se majestátně tyčí u špice a kolem je vlastně dost oranžovo. Nikam se moc nehrnu, na závod nemám dneska moc hlavu, což velkou část cesty znamená, že se trochu větrám, ale zas aspoń nemusím moc řešit předjíždějící a protijedoucí auta. Na nějakou ohleduplnost se tu moc nehraje, prostě nakonec vždycky někdo udělá místo, většinou teda já. Za Oplanama El Prezidento spokojeně hlásí, že je v balíku, za Janovicema znovu prohodíme pár slov.

Za Kácovem bohužel první velká chyba - zůstávám moc vzadu a musím lepit díru akorát pod nájezdem do kopce. Naštěstí nahoru se jede docela lidsky (i když Nemi to v jednu chvíli komentuje slovy - kam všichni jedete?), takže nahoře jsem pořád tam.

Žába se s někým vzdaluje v kopci balíku, já zůstávám ve skupině s Daffym a pomalu si začínám malovat, že bych mu konečně mohl trochu někde pomoct v rámci týmové taktiky.

Ve sjezdu na špici Viki a Radkem, znají to tady jak svoje boty, takže to zrovna na pohodu není.

Bohužel ve sjezdu druhá chyba - přibržďuju, abych houknul na týpka co hodil kotrmelec do pole. Ale vstává a hlásí, že OK. Klasicky moc nemám koule na to hrotit sjezd, zejména když každou chvíli jede auto. Takže tam bohužel nakonec zůstávám. V dalším stoupání dojíždím Sparťana. Tak nějak se točíme. Docela divně - po rovinkách moc nejede, v kopci celkem jo. Sjezd nemá o moc lepší než já. Párkrát se ohlížíme a za námi skupinka, ale kupodivu se nepřibližuje.

Doufám, že se dostaneme do sjezdu do Chocerad před nimi, abych mohl jet v klidu. To se nakonec i daří. Nechávám kolegu odtáhnout HP (mám zrovna trochu náběh na křeče), pak se střídáme. Kupodivu skupinka za námi se vůbec neblíží a tak nakonec dojíždíme do Skalice pořád sami dva. Tam necháváme jeden korálek u cesty, jeden na silnici a jeden si bohužel nakládáme na záda.

Cestou do cíle se pořád točíme s kolegou ze Sparty, nijak netaktizuju a pak už to prostě jen dojížídím. Popravdě jsem trochu doufal, že je z jiné kategorie, bohužel nebyl. Takže mě oba míjejí v cíli, kde nemám koule poslat do postávajícího balíku.

Trasa se mi celkově líbí víc než ta původní z Úval, kterou jsem jel poprvé v roce 2018 a už nikdy jsem znovu jet nechtěl kvůli bezpečnosti (a dneska to bylo s bezpečností jak vstoupit znovu do stejné řeky).

Celkově je to o dost náročnější (citace Žáby - nemůžete chtít, abych byl na bedně, když si vyberete tak blbou trasu) a to nejen na nohy, ale i na sjezdy. Tím pádem je i jasný, že nic moc lepšího na ní nikdy nezajedu. Dojezd do cíle mi osobně nesedí kvůli bezpečnosti a za mě osobně by chtělo ho asi případně trochu doladit, aby se hned za čárou nehromadili lidi (a protijedoucí auta) - možná posunout na vrch posledního kopce a u parkoviště jen řadit lidi, kvůli pořadí?

Každopádně patří velkej dík všem, co to pomohli dneska zorganizovat - k Turistům, Kolíkáčům, Lukovi za značení a Sukesovi za řízení provozu křižovatek.

No a z Žáby se nám prostě stal vrchař .

Díky všem za svezení a gratulace všem bednařům.

Jen nevím, jestli do týhle řeky chci vstoupit znovu.

Žába – Domácí závod

Domácí závod, to není jen tak. To jsou velké plány, velká očekávání. Ač nemám žádnou veleroli v týmové taktice, co s vrchařem v rovinatém dojezdu, mám starťák dva dny dopředu.

Kolíkáč objednal výluku na vlakové trati, báječné počasí a maximálně nadupané startovní pole. CTW v plné palbě, Lenner motors vystavují nové dresy, spousta známých tváří z prvních závodů.

Rozjezd si bere pod taktovku Kolíkáč, balík po prvním varování od protijedoucího auta pěkně natažený a kocháme se krásami Posázaví. Proti větru se nikomu nechce na špic, docela se táhneme a začíná mi vadit zašívání docela hluboko v balíku. Poposkakuji dopředu a za chvilku tréninkově odskakuje Hulis před balík. Oranžoví pokrývají pár pokusů o sjetí. Konečně se něco děje!

Bohužel Turista v doprovodném autě nechává Hulise zapadnout za kufr dodávky, to není dobré. Čespa se zvolna rozjíždí a mizí za Hulisem. Soupeři nereagují, nebo se jim nechce přeskakovat několik bránících Šlapek. Také zapadl za auto a záhy společně mizí z dohledu.

Zůstal jsem vepředu a lepil pokusy o odjetí. Hodně se zvedlo tempo, ale žádné opravdové nástupy. Na jednu stranu mě náramně bavilo nechávat makat soupeře, na druhou stranu jsem neměl dobrý pocit z nečistého úniku. Po pár km se Hulis vrátil do balíku, bylo mu blbé jet za autem, Čespa tam zůstal.

Ještě před prvním pořádným kopcem mi dilema vyřešil Olda. Založil na špici přísné tempo, já v jeho háku musel trochu máknout. V hlavě mám krásnou představu balíku nataženého do dlouhatánské lajny, ale byli jsme sami 200 metrů před balíkem. Olda nečekal střídání, ale tohle začalo vypadat jako pěkný základ úniku.

Musím mu střídat, aby měl motivaci na mě počkat v prvním pořádném kopci. Nevěřil jsem, že Čespa vydrží v sólo úniku do cíle bez auta (a pokud by zůstal za autem, tak je to jasné DSQ). Na horizontu do šlapavého klesání Oldovi střídám, ale něco se nepovedlo a jedu sám. Buď jsem ho nechal větrat moc dlouho nebo jsem naložil moc. Oldův pohled na věc: "Pak to na škarpě zkouším já, odvážím sebou Jirku Jiřince, kterej předpokládám že nebude střídat.. a když se rozhodl ve šlapavým sjezdu do Kácova vystřídat, odjel mi asi osmdesátkou, no co už 🤷".

Stalo se, pokračuji sám. V ostřejší části sjezdu mě brzdí Sukes, po závodě se vymlouval na pomalé auto, ale já viděl jen jeho pomalé BMW. Bezpečák do stoupání z Kácova jsem naštěstí neztratil. V kopci nasazuji snesitelné tempo, balík se neblíží, jen malá skupinka. V půlce kopce si nastupuji jako 4. do perspektivního úniku (Janovský a Kobli s Davidem z CTW). Ve stojce před horizontem Janovský zrychlí, Kobli se trochu rozčiluje proč blbne. Asi závodí, ale tady nám nezdrhne! Za kopcem pořádně s Koblim makáme a polehku se přibližujeme. Následující sjezd Zdebuzevsí dávám KOM, poučený z loňského odpadnutí, a do dalšího stoupání pěkně pohromadě. Už dole odpadá mlaďas z CTW, ve třech letíme houpavou částí.

Tempo je brutální, stojky bolí. Doprovodné auto s Čespou je jako magnet. V posledním brdku před sjezdem do Choderad nevydržím a dvojice mě trhá. Závěr stoupání bojuji tak na půl žáby, nevyvolávám berserkera, nesmím se odpálit, čekají mě ještě 2 kopce a za mnou se určitě letí. Věřím si, že díru docvaknu v klesání. Nedocvaknu, je tam pár rovinek a na jistotu projetých zatáček ... v lepším případě dál neztrácím 🥵.

Tentokrát mám hlavu opravdu nastavenou na závodění. Ondřejov jedu v osobním rekordu. Předjíždím Čespu, puding je v háji, ale jedu o 3. místo celkově. Dvojici jsem před sebou mám jako červený hadr. Za sebou nikoho nevidím, ale tuším jak mi dýchají na záda.

Poslední kopec je tvrdý boj, kilometr houpání před cílem dlouhé utrpení. Z první řady sleduji taktizování před spurtem, skoro jako z televize na velodromu v Roubaix. Krásná podívaná jak vystřelili z kopce do cíle. Bohužel než se vyškrábu přes horizont, je po spurtu. Třetí místo jsem si vydřel a mám z něj vlastně radost. Stejně bych jako týmový vrchař nevěděl jak hodit kolo přes cíl.

Skvělý domácí hnoják, za mě perfektně zajištěné křižovatky, luxusní počasí a vlastně parádní kvalita silnic. Řidiči se nerozčilovali víc než normálně, Policie nenasadila hřebové pásy. Jen incident s únikem v háku doprovodného auta nechal šrám na dobré pověsti klubu a bohužel ovlivnil průběh závodu v můj prospěch. Bez toho by se asi neletělo hned na rovinkách a soupeřům by zbylo víc odhodlání do kopců, kde bych byl bez šance.

Úvaly-Hradešín

Časovka Grand Prix

Pohoří

Klepanda

100 mil Javořickou vrchovinou

Kolíkáč – Ježíšek v květnu

Po úterním klepecu na Klepandě a bolavým rozjetím a vyjetím s Lukem a Bobkem v šíleném větru se nechce vůbec nic. S elektromanželkou se doplácat na pivo, dát si bůček se zelím a knedlíkem a myslet jen na to, jak to bude v důchodu a ve stáří…
Z bahna černých myšlenek mě vytahuje Luke akcičkou 100 mil Javořickou vrchovinou, start Hadravova Rosíčka. Cože? Kde to je? Někde na jihu Čech, je to taková komorní akce, nahraješ si mapu do compu, na ní jsou 4 foto pointy, odkud musíš přes web poslat fotky, že jsi tam byl. Trasa krásnou krajinou, po neznámých silničkách, nějakých 163 km s převýšením přes 2000, jo to by mohl být dobrý trénink na ty květnové hity, které bych chtěl objet.
Luka a Žábu naložit do auta, zipem od spacáku, kterým jsme obalili Žábův skvost, mu odřít zadní stavbu a zvýšit tak starťák na max. Je docela zima, ale je to prý závod, tak krátký-krátký, rozjíždět se nemá cenu, po startu se jede volně. Je nás kolem 50 kusů, a hned po startu vyráží jedna dvojička do úniku. Já zjistil, že průjezd startem mi nahlásil na displeji budíku, Gratulujeme trasa zdolána, a tím pádem se vypnula navigace. Super. Je mi kosa, ruce se lepí k řídítkům, jede se šrot a já marně konfiguruji navigaci. Málem jsem při tom trefil protijedoucí náklaďák, Žába sjíždí nástup, mně hoří plíce, bolí zadek, nějak jsem si nesrovnal vložku. Prostě všechno blbě! A přitom musím jet s nimi, jelikož navigace stále nefachá!
Další brdek, už jsme jen v 8 lidech a jede se znovu peklo. Žába to dolepuje, Luke mě kontroluje a já jsem totálně v řiti. Tohle už nedám, jsme asi na 10. kilometru a já končím ještě s jedním borcem. Ale Luke couvá k nám, ještě chvilku žije naděje, ale vepředu se to pěkně sešlo a čekat se nebude. No my tam máme Žábu, tak to můžeme brzdit Jsme ve třech, z borce pak vyleze, že jede krátkou, ale nějakých 85 kilometrů dá s námi, tam se trasy dělí. Konečně jsem naladil navigaci, troch use srovnal a začalo mě to bavit. Super silnice bez provozu, s parádním povrchem a s týmovým kumpánem!
Romantické názvy vesniček, kde jsem nikdy nebyl, se střídají s úseky, které jsme jely při cestách na soustředění do Znojma. Křemešník je jedním z nich, vyfotit se u sochy, slítnout k bufetu, kde doplníme pití a valit dál. Docela jedeme, žádná hluchá místa a konečně se taky otepluje. Průjezd Telčí a užívat si spolupráce s Lukem, kdybychom to jeli jako vyjížďku od Drátů, tak už se na něj dávno vykašlu a svěsím, ale takhle se furt mačkám, abych mu jel za zadním kolem. Překvapivě jsem se rozjel a dokáži i vystřídat a potáhnout a hnát číslo na budíku, aby začínalo 3.
Pěkně to uběhlo, ještě v závěru jsme na dostřel jednoho borce, ale zastavení na fotopoint a moje močení, hatí naděje, že bychom ho dali. Jsme v cíli, Žába vyhrál, sděluje nám ty čísla z jiné galaxie, co má na budíku, tak to si to pěkně užil Ale i já jsem spokojen, nohy furt táhly a v hlavě jsem žil sen, že by to na nějakém maratonu mohlo ještě klapnout! Takže gratulace Žábovi a poděkování Lukovi, že mi zase udělal Ježíška a nadělil mi dárek, sám bych to jet nechtěl! Díky borci!

Žába – Vinohradský tréninkový kemp může začít.

Jako otvírák kempu dáváme společenskou sešlost UltraBikers a jejich hromaďák 100 mil Javořickou Vrchovinou. Na start kempu bohužel jen ve třech - já, Luke a Kolíkáč. Plán je jasný, jedeme ho jako týmovou vyjížďku, dám si silové intervaly, není potřeba se rozjíždět. Beztak se do prvního fotopointu pojede na kecačku ... to bude na zahřátí nohou stačit. 40 natěšených silničářů asi neví o našich plánech a první nástup přichází za první zatáčkou po 600 metrech od startu. Krátké brdky strašně bolí, ale přeci ty turisty nenechám odjet! Po 3. nástupu mi dochází, že dneska nepojedu intervaly SV, ale budu závodit. Opět odjíždějící dvojici musím dolepit. Tím se loučím s týmem a dotahuji za sebou dvojici soupeřů k dvojici soupeřů před sebou. V pěti se jede se strašné tempo, pět je moc, nástupy neustávají. Dvojice za mnou kapituluje a konečně ve 3 jedeme kvalitní spolupráci, letíme vstříc zbývajícím 130 km. Panečku, takhle jsem rozjezd maratonu nečekal. Do 70. km bylo víc kopců než na Sázaváku a jedeme o km rychleji, mazec Na 100. km začíná mladší soupeř vadnout, s potěšením své špice neflákám ... prý 2% magnety za mnou bolí a od 120. km jedeme ve dvojici. Řeším prázdné kapsy, s tímhle tempem jsem při výběru svačiny opravdu nepočítal. Na 140. km překonávám energetickou krizi a jsem na tom evidentně lépe než soupeř. Tomu 5 km před cílem dochází. Ovšem profil trasy mu hraje do karet, poslední stoupání přežil s malým odlepem a pak 2 km z kopce v háku za mnou neotočil nohama. V ostré pravé do cíle nestihnu přehodit a soupeř mi mocně nastupuje ze zatáčky. Nevzdávám se a zakládám své maximum na půl km. Polehku odkrajuji náskok a najednou zlomeného soupeře přeletím a dávám vítězný rozhovor na kameru.
multireport

Milada

Časovka Stod

Lužecká šlapka

Grep – Nebojím se závodů, ale toho, co přijde potom aneb když vás klíčky od auta zachrání od smrti.

Celý týden přemýšlím, zda s bolavými bedry má cenu v sobotu lézt na kolo. Žába mě ujišťuje, že je to rovina, z5 se jede kecačka a na Benecku slíbili s Lukem, nějaké sličné servírce, že se tam v sobotu stavíme na kávu. Pak doplníme vodu a jídlo v místním obchůdku. Ber vše na 2h jízdy, zněly instrukce.
Prosím, toto vše si zapamatujte při dalším čtení
Nevím jak, ale hloupě se ptám, jaké jsou tam silnice. Žába potvrdí, že podhuštěné 28cítky ideál a Vláďa, že je to na Gravel. Kouknu na předpověď počasí. Na Benecku přesně v době cíle má sprchnout. Takže mé závodní 23cítky na ráfkových brzdách zůstávají doma a vyhrává 9.5kg zimák, bo je na 28cítkách a kotoučích.
Ráno nabírám Žábu a už na dálnici povídá, 'sakra zapomněl jsem doma druhý bidon'.
Na startu jsme první, trochu se bojím, zda si s Žábou nerozdělím posty na bedně rovnou už teď. Ale nééé, začínají se sjíždět i další a další borci a znalým je evidentně do breku, že jsou to prý jedny z lepších jako Unlimited a Lenners ap. Neznalým pakům, jako mě, je to buřt a vím, že pozice mého hliníkového oře nebude dnes na špici, kde parkují jen Tarmacy. Ješte říkám Žábovi, hele, jaké mám super těžké MTB tretry a bikové pedály. Jen otočí oči v sloup, že proč jsem si aspoň pedály neprohodil...a zmizel se rozjet. Mezi tím dorazil Luke, Kolíkáč, Kapr a asi milion lokálních cyklistu ve stejných dresech.
Žávod začal. Už v prvních metrech jsem ocenil volbu kola. S motto: 'kdo neskáče není Čech' jsem se motal těsně za špicí s podezřením, že nástupy budou balík provokovat a že se to utrhne. Evidentně se to i stalo. Balík se rozdělil na dvě půlky někde za mnou, ani nevím kde. Na cestě nás čekalo několik vzrušujících zajímavých situací, kdy nás téměř zastavil autobus, pár lidi kufrovalo, traktor v křizovatce a to vše mohlo za to, že nás vždy pár odpadlých kusů dojelo. Místy se to pak pálilo a kopce naopak jely rozumně. Ani na svém Kamionu jsem však neměl problémy se držet. Žába říkal, 50km pojedeš v balíku a pak přijde Benecko...a taky to tak zatím vypadalo. V předu pár pokusů o unik bylo odsouzeno k nezdaru, když si špic kontroloval celý Unlimited a Lenners tým vyšvihaných borců, co se zatím zahřívali.
V jedné vesničce asi na půlce trati všichni, jak na povel sáhli do kapes a začalo se baštit. Zpomalilo se tak na 28km/h. Přicházející malý brdek a Žába na špici s KinderBueno v držce zrychlil tak na 30, aby v brdku nepropadl na chvost. Než všichni zase zabalili řízek v chlebu zpět do alobalu a do kapsy, Žába měl 10m a náskok se zvětšoval. Vzhledem k předchozím zkušenostem, kdy brždění kvůli autobusu, traktoru ap. nikdo nezneužil, jsem neočekával žádný drsný nástup ani tady. Jenže tady to ale úplně čisté a týmová práce. Žabu ještě doskočil borec s Unlimited a také Lenners. Takže trojička 20m před námi pěkně v lajně začala pomalu odjíždět. Na čelo balíku se hned postavil Unlimited Firewall a zabránil jakémukoliv pokusu o Download. Týmy měly v úniku své hráče a balík zpomalil, protože nebyl důvod se štvát. Usadil jsem se ve 3tí brázdě za špicí a nechal vrnět svůj stroj, bo závod byl rozhodnut a začít šílet na nejtěžším kole v balíku, aby mě po 400m sjeli, smysl nedávalo.
Přišel sjezd do Dolní Branná. Jééé tady to znám, tady je muzeum lyží Balík po kupě pálí 65km/h a ihned přichází zlom a začíná to stoupat. Jsem v předu a věřím, že i tenhle brdek přežiju na svém místě. Podvědomě si říkám, že tu mají silnice fakt hlaďoučké, že to nedrncá. Kouknu na přední kolo a v zápětí už to začalo drncat a přešlo v kovové drncání. Zvedám ruku a parkuji v trávě, abych ráfek nedorubal. Stát se mi to o 200m dříve v 65tce, tak bych měl odvoz zajištěn. Teď jsem začal rychle kalkulovat, zda defekt opravovat nebo mám jinou možnost. Naštěstí jsem si vzal vercajk i když jsem o tom ráno silně neuvažoval. Opírám kolo o poslední dům ve vsi a snažím se sundat plášť. Mrcha nešel, bo ty tubless pláště jsou dnes upnuté jak tanga zachovalé 40cítky. Z domu vychází bodrý chlapík a kouká na mě jak na marťana. Díru v duši nemůžu najít, tak můj anděl přináší lavor s vodou a já hledám bublinky v letmo pusou nafouknuté duši. Mezi tím zdravím projíždějící druhou polovinu balíku a pak další odpadlíky. Duše zalepena, panicovu první zkušenost s bombičkou už mám také za sebou a s 'pánembohem' se loučím a jedu dál na Vrchlabí. Ještě stihnu poslat Žábovi zprávu, že defekt byl, ale jedu.
Sjíždím dva odpadlíky a vletím do deště ve Vrchlabí. Opět oceňuji zimáka a pláču, že nemám blatníčky. Benecko jedu na úsporných 300W, protože ždímat se víc o boji na poslední místo nemá smysl a Žába si snad dá o kávičku v cíli víc, než dojedu. Silnice schne a konečně sjíždím k cíli.
V restauraci za cílem vidím poházených 20 kol a parkuji, svlékám se a jdu na teplou polévku. Ono, když vyjíždíme krátký krátký a tady je 10stC a já deštěm promočený, tak to bramboračku fakt chce. Sedám si a hledám ostatní pomeranče. Nikde...a teď si vzpomeňme na začátek reportu. Říkám si ok, jsou v jiné restauraci. Volám Žábovi, kde jsou. Zvedá to a sotva za jízdy mluví, že jsou dávno někde za Jilemnici, že se nevracejí stejnou cestou, že byla zima tak pokračovali dál. Výborně, s díky to pokládám a přemýšlím o 75km na samotku a hlavně kudy vlastně. Vzápětí volá Luke z5 a uklidňuje mě, že na mě počkají, ať jedu do Jilemnice.
Padám tedy do Jilemnice a přichází velký kruhák. Potkávám jednoho borce, co také jede zpět a on mě posílá úplně jinudy. No ve zkratce po 20min nahánění nalézám promrzlé Šlapky a vydáváme se na kecačku z5. I když jsem zachráněn, peklo teprve začíná. Krásně v lajně jedeme ve 4řech a nikdo ani nedutá. Vykládám si to tím, že 5w/kg schovaný za Žabou není úplně běžné hákování a to hovado stále na jeden bidon řekne, že ho to bavilo .
V Hořicích zastavujeme, já s úplně do ruda rozžhaveným řetězem a dáváme legendární trubičky a kávu. Zbylých 30km z 75 kilometrového vyjetí, jsem strávil zakousnutý do představce a pochopil, že max. za 40min jsme v cíli. Poslední km vypouštím, protože dostat křeč v autě do nohy na dálnici fakt nechceš a s Kolíkáčem dojíždíme na výpary do cíle na vynikající guláš.
Závod se povedl, silnice jsou opravdu bída, atmosféra a taktika týmů pěkná. Škoda jen toho defektu, co ovlivnilo více lidí, než bych chtěl. Na druhou stranu Šlapky mě nakonec podržely v nesnázích a věřím, že to nebylo jen kvůli klíčům od auta v mé kapse
Altavista Grep

Kolíkáč – Pěkná sešlost se sešla!

Pěkná sešlost se sešla Šlapky, Lenner, Unlimited a možná by mohl ještě překvapit někdo neznámý. Od začátku vcelku v klidu, jen tradičně Lukáš Klinecký do úniku, ale pak někde špatně odbočí. Starobydžovský nakopávač si najet dopředu a nechat se vynést na horizont. Ostroměř s Lukem na špic a jet si tempo, které vyhovuje. Silnice dost rozeklaný a rozdrbaný. Lázně Bělohrad svačí na špici orange a Žába si přišlápne, přisaje se Viki a Martin Kubišta. Lenner nejede, Unlimited nejede, my taky ne. Takže únik dne je tu a jede se kecačka až do Dolní Branné, kde se za to bere hned za přejezdem. Naštěstí jsem se nějak vzpamatoval a nacpu se dopředu. Horizont v mrákotách s 5 na displeji. Luke tu je, tak paráda, jedeme vyhrát balík na Benecko Přes Vrchlabí nás hecuje Pepa Vejvoda, že Kapr je kousek za námi a máme na něj počkat. Najíždíme do cílového stoupání a provokativně lezu na špic. Seju se skupinou a hledám záchranné body. Pepa! Vrchařská ikona od dob, kdy jsem začínal se závody. Lenner odjíždí, a i většina Unlimited. Ale je tu Camrda, Bažináč a především Pepa, velká to motivace. Začíná to 3 a bolí to. Asfalt tomu nepomáhá, párkrát už to chci zabalit, ale nakonec zůstávám s nimi. Tohle nabíjí a dodává sebevědomí, které mi tak chybí. Strašně rychle to uteklo a ceduli Benecko chci pro sebe. Ale tam to nekončí, to vím, rozdráždím Camrdu + jednoho sjetého Unlimited a odskakují nám. S Pepou a Bažináčem a Pavlem Kwiecienem si užít poslední metry a do sjezdu to tam narvat. Pepa lišácky za mnou mě nakonec obkládá na hraně parkoviště, kde je velká oranžová fanzona, díky velkému překvapení - Kájina+Barbánek. Ty wado, tak to hřeje u srdce! Děkujeme moc!

Luke – Benecko non è bene

Zajel jsem hou** a rovnou se regnul na Sudety. Tak nevím, asi nějakej psychické problém. Fakt je ten, že jsem nic nečekal a to se my splnilo, což je dycky pozitivní… :) Člověk doufá, že třeba to je těžkým tréninkem posledních dní, ale bylo by snazší tomu věřit, kdybych se neznal s Žábou…
Nicméně jsem se vykopal na start, aby neúčast byla jen mírně ostudná. Dokonce ani taktiku netřeba řešit. Namítám, že bychom se aspoň měli snažit dostat Žábu do grupy, z který se bude vyhrávat, ale to se snadno řekne…
Po startu se větrá Kolíkáč asi půl minuty a odjíždí Klinecký. Netřeba to moc řešit, ale když na mě vyjde řada a vidím za sebou Žábu, radši přejedu celej Starej Bydžov, aby ho nenapadlo to sjíždět. Defenzivně 550W v tom prudkým, nikdo neprotestuje. Něco jsme stáhli a po domluvě s Žábou se pakujem, reálně to není naše starost. Lenneři to pochopí vcelku hned, takže dobrý. Akorát Klinecký už jede asi Nepolisy a mizí kamsi do háje a je tedy po úniku.
Pak asi 20 km nudy, Kolíkáč řeší brdek z Ostroměře, ale nevěřím, že má někdo něco za lubem. I tak se tedy sunu na 2. flek a když to vypadá na nuda nuda šeď šeď, křiknu si na Roberta ať mi ještě přitopí, z krásnejch 440W si pak můžu nastoupit přes horizont a trochu balík rozdráždit. To se docela povedlo, takže se po pár km přiřítí docela vzteklá bestie a až do Lázní Bělohrad se docela jede a koušou nejen brdky ale i výjezdy z křižovatek.
Pak nás ale zastaví autobus a Kolíkáč to na špici uspí. Všichni se cpou, kotvíme špici s Lenner motors, taky se cpu a jedu tak 130W. Žába s tyčkou v puse odjíždí na cca 200W z balíku a s nikým to nehne. Pak to doskočí Viki a Kubišta a únik je hotovej, neb tam všechny tři týmy někoho maj a kdo je tu sám, tak asi spí a nebo prostě rezignovali. Žádnej pokus, nic, takźe z LB to je výlet. Ne že by mi to vlastně vadilo. Znovu závodit se začne za Studencem,
V zásadě mám závod za uzavřenej, tak mě to ani moc nebere. Trháme se trochu v brdkách před Vrchlabím, ale nějak jsem to ještě přejel setrvačností a vystupuju si až v posledním kopci na Benecko. Naštěstí baterka je kaput, tak ty bídné watty nevidím, ale zajímavější poznatek je, že když dorazily cukry z posledního gelu, tak mě aspoň přestaly bolet nohy. Kdybych si ho dal dle plánu, mohl jsem si aspoň tuhle bolest ušetřit.
Docela se těším na expres návrat domů, ale není mi dopřán, protože se hledá Grep. Vracíme se do Jilemnice, tam čekáme přes půl hodiny a začíná pršet. Přichází zima a hlad, ideální kombinace. V Pecce už to není pecka, Žába se ptá, jestli budem stavět v Hořicích. No zkuste nezastavit…
Takže požrat trochu trubek a posledních 30km, aneb prý 40 minut. Rozjíždí se to slibně, ale mokrá silnice a dost rozbité asfalty nás pak brzdí. A taky je třeba prý vytočit nohy, hm, sem myslel, že to už děláme 2 hodiny… :)
Ale jo dobrý to bylo, ale už se těším na ty nohy z nebes, na který mám snad zaděláno :)

Žába – Hnoják světového významu

Pátek regenerarce a přemlouvání sebe a Grepa na Lužeckou Šlapku. Plán je daný, 4 hodiny tréninku, nějaké intenzity, nějaká vytrvalost. Dva týdny dopředu se zatajeným dechem čtu týmové taktiky jak na závod. Ve všech figuruji jako tempař, vrchař a spurter v jedné osobě. 

V sobotu se scházíme já, Luke, Kolíkáč a navíc Kapr s Igorem. Ráno zapomínám peněženku a bidony s ionťákem, na závod beru bidon z tašky s čistou vodou na umytí rukou. Vytrvalostní část tréninku si odjíždím první hodinu závodu. Tým si mě hýčká a zakazuje mi vystrčit čumák na vítr. Únik dne zakládám s tyčinkou v ruce, asi se rozkřiklo, že když Žába žere, tak je neškodný. Od toho okamžiku letíme 35 km doraz ... čistě z tréninkových důvodů. Balík totiž parkuje a ve Vrchlabí máme 6 minut náskok. Zvláštní, že jsme přeletěli rychleji i houpavé kopečky za Studncem. Všímám si, že Martin nestřídá celé Vrchlabí a začátek Benecka. Tam jede převážně Viktor, já spíš symbolicky. Evidentně mu 12 minut stačí na regeneraci a masivně nám nastupuje a odjíždí v první čtvrtině Benecka. S tím se nedalo nic dělat. Bohužel hákový kopec si vezu v háku Viktora, který vypadá hodně popraveně. Nechává mi gentlemansky stříbro. Fenomenální oranžová fanzóna v cíli dává zapomenou na hořkou minutu ztráty. V tréninku ještě chybí hodina intenzit, tak počkáme na defektujícího Grepa a dojíždíme trénink. Pochutnáme si na Hořických trubičkách a dokonce v dešti vytočíme laktát z nohou. multireport

Kraslický šíp

Bílovice

Mladějov

Sudety Tour

Kolíkáč – Když se vyplní sny!

Před rokem jsem si okusoval nehty doma u live reportu, mazal nohu kouzelnými mastmi a černě jsem přemýšlel, že už to asi nikdy nezažiju. Tělo mě zradilo a naznačilo, že to nejlepší mám už asi za sebou. Pěkně to zařídil i bájný Trenér Staříků, moje maratónské dvojče Kapr se totiž chystal na operaci kolene, a tak jsme se mohli aspoň navzájem utěšovat, že to třeba snad ještě někdy přijde.
Rok se sešel s rokem a zase si mažu nohu, ale i tu druhou, jak vždy radil před závodem Standa Vohník. Jsem na parkovišti v Broumově, před startem 11. ročníku Sudety Tour! Kapr vedle mě připevňuje čip a mně se tomu furt nechce věřit. Navíc jsem měl v pátek ranní sen, jak jedu v absolutním háku za Lukem, hlavu zaraženou v jeho oranžovém zadku a v poklidu spím. Otevři oči woe! Vždyť musíš koukat na cestu a na tenhle opojný bláznivý cyklistický svět, ten 22 let trvající oranžový maratonský sen musíš ještě zažít naživo!
10 přihlášených Šlapek na dlouhou, Javi dává krátkou, jak jsem rád, že zase u toho mohu být. A to vůbec netuším, co nás ještě čeká za team-parádu na trati. Krátký-krátký, je to závod, Luke ale překvapivě přijíždí v návlecích a v dlouhých rukavicích a návlecích na tretry, no ty wado? Ale já už v tašce stejně nic nemám, ono to nějak dopadne. Rozeklané kostky na náměstí vůbec nesvědčí mým 23 mm Contíkům, jdu nějak proti proudu, hold zapšklej stařík, který nechce novoty. Jako třeba nějaké group tracky a sledovaní se na trase, ke kterému je ale potřeba mobil, a já tu těžkou cihlu nechci vláčet přes ty brdky. Nejlepší závod je přeci ten, kdy nekouknete ani jednou na budík!
Orange pěstičky, nejkrásnější dresy na světě všude kolem mě a start! Jak opojné! Broumovská dlažba tvrdě buší do řídítek, ale už je tu asfalt, zahodit ostych a rychle se prokousat dopředu. Podařilo se, je tu Žába, Luke, Kanaďan, Nemi a letí se do Polska. Kapr nám přeje mnoho úspěchů, já mu odpovídám, že stejně pojedeme zase spolu. Nastudované úvodní síto doprava přes mostek kolem kostelíčku je tu. Projel jsem si ho včera v poklidu myší na Google maps, ale realita je hodně jiná. Peklo na zemi, vystupuji si z háku od Kapra a zkusím tomu naložit, vždyť jsem si sliboval boj o pódium v 50. Hoří mi plíce, nohy nestíhají, okolo mě se to valí. Žábu s Lukem vůbec nevidím, Kanaďan je nechytatelný, a stejně tak Nemi, který letí k vrcholu jako raketa.
Jedna rampa za námi, trochu se to srovnalo, ale je tu druhá. Pořádně se zasekne do nohou. Luke svěšuje a otáčí se. Nemi frčí za Kanaďanem a já nejsem schopen zvednout zadek. Nějak jsem se uchlácholil, Luke tu je, potáhne a doletíme si je. Ale všechno je jinak, zezadu přilítne Vláďa a tichým hláskem povídá: "Woe, vezu Ti Kapra!" No pěkný! A HonzaB je tu taky! Tak točíme, točíme, zkusme to ještě sjet a nabrat vytroušené korálky. Rozdrbaný sjezd tomu ale nenahrává, navíc většina se nějak vzpamatovává z toho úvodního šrotu. Pavel Popiolek nás zdraví, tak zdálo by se, že je to idylka. Ale není! Před námi totiž neskutečné prázdno… kam všichni zmizli? Asi vůbec nejedeme a motivace ke zrychlení žádná…
Na čelo si vlezl nejsilnější a nejpočetnější tým v této grupě v pomerančové barvě a pár jednotlivců se přidalo, ale střídání nějak vázne. Je nás kolem 30, ale vepředu se točí 3-4 lidi, hold klasika, jak říká stará pravda, když se ti to nelíbí, měl jsi být o skupinu vepředu. Ale to bych musel mít trochu jinou výkonnost na úvodní síto. Tak si to začít užívat s orange kumpány, vždyť 5 šlapek v maratónské skupině jsem snad nezažil!
Hecuji to k rychlému střídaní, ať to odsýpá, až mě Luke seřve, kam jako chci jet. Chudák furt utírá nudli a huhlá, nějak mi stále nedochází, že asi není úplně zdravotně vyladěn. Cedule Machov mi zapíná vzpomínky o pěkných pár let dozadu, to už bude ta kostková stěna ne? A je to tady, Luke hlásí, nahoře chčijem a jdeme na to. Monumentální kostky, najet si na čelo grupy, zařadit 36x32 a bušit a bušit. Kostky poslintané, když se zvednu ze sedla, tak to podkluzuje a do toho houkačky zaváděcích aut krátké trasy. No pěkný! Vybírám si pravou stopu pod stromy, kde to již neklouže, chci nechat prostor vlevo, kde asi prolítnou motorky z krátké. A je to tak, rachot karbonu a mimozemská rychlost. Překulil jsem se přes lajnu nahoře stoupání, začínám se otáčet, kde tedy zastavíme na to močení, když v tom se vlevo mihne orange helma. Kapr!
Zaháknutý za odpadlíky z krátké trasy, kteří jedou palbu, aby si sjeli ještě čelo. Neváhám a překvapivě reaguji. Valíme vlhkým lesem full gas. V jedné točce trochu více na brzdy, naskočilo 5 metrů a zdá se, že jsem odpojen. Ale je tu zachránce Luke, který to za mě dolepuje. Díky! Po chvíli mě ještě přežehlí Pavel Popiolek a tlačí se vpřed. A za námi již nikdo! No pěkný. Letíme sjezdem do Hronova, zapomněl jsem na všechny zábrany a jedu jak bez mozku. V Hronově ocas 1. balíku krátké, ještě si 2x zgumovat držku v klikatých uličkách a pak se již napevno přisát. Jak opojné! S Kaprem a Lukem se smějeme jak puberťáci a řveme, je to sen! Pravé závodní poblouznění, z kterého si překvapivě po chvíli vystupuje Pavel P., zamává ručičkou a pakuje se dozadu. My se vezeme až pod další brdek, který je ostře doleva směr Velké Petrovice. Balík odlítl, ale my máme chuť jet dál. Kapr rozvášněný, nahoře bufet, jen chytnout banán a po úzké silničce pokračovat dále. Jede s námi borec z Kooperativy, tak ho zapojit do kolotoče, když v tom nějaké hvízdání. Přijede ke mně Luke, že si nás prý sjíždí Vláďa. Otáčím se a fakt, Vláďa! No ten si musel hrábnout!
Zase je to veselejší, ještě tak HonzaB, kdyby si nás doskočil, byla by to už úplná pecka. Ale hlavně aby nepřitáhl celou grupu . V Maršově ještě kousne nehezká stojka a začínáme dumat co dál. Kooperativa ale zahlásí, že by jela, že si nás z grupy sjedou jen ti nejlepší. Jo má recht! Takže směr Adršpach ve vzorném kolotoči, já si hraju s budíkem a nevěřícně koukám, že do cíle to je ještě kilo! No to potěš. Cuká mi ve stehnech, začíná jemně mžít, teplota nic moc, a mně začínají omrzat ruce Prostě mi to nějak přestalo chutnat, navíc rozdrbaný asfalt směr Stárkov. Sjel si nás další borec Robert Haas, který měl defekt, a začíná udávat tempo na špici. Chce se mi močit, je mi kosa a přemýšlím, že když chytnu tady defekt, tak je se mnou konec. Dávám magnesium, hltám rozmíchaný gel z bidonu s vírou, že ten můj vyčvachtaný motor ještě úplně nezdechne.
Stoupání na Krkavčinu mě vysvobozuje z temných myšlenek, zahřívám se a nechci Roberta nechat odjet. O kumpány nemám strach, Kapr jede famózně a nepočítám, že by tady odpadal, navíc Vláďa se pasoval do role jeho domestika. Padáme dolů do Rtyně, pod dalšího zabijáka na trase, stoupání na Odolov. Tam ještě menší zakufrovaní, ale včas jsme to obrátili na tu správnou trasu, na ty nechutný procenta sklonu. Domluva je jasná, Kapr svým tempem, Vláďa mu bere bidon na doplnění, já se nahoře vymočím a povalíme dále.
Odolov, zase ty vzpomínky, nějak jsem zapomněl, že to jsou zase takové schody, ale letos mě nějak nebolel, s Vláďou se přetahujeme o špic a hezky to uteklo. Vrhám se na salám a rohlík, bidon doplněn, a ještě si odlehčit. Kapr je tu, spadl mu u bufetu řetěz, ale ochotná obsluha ho hned nahazuje zpět, jedeme na velké grande finále letošních Sudet!
Hrbatý úsek směr Radvanice mi ale vůbec nechutná, na špici se usadil Vláďa, za ním hned Kapr a mě ubíjí každá záplata na asfaltu. Jak kdyby mě házela o metr dozadu a já to furt musel dolepovat. A vrcholem všeho je, když se zezadu ozve hlas, tak konečně vás máme! Přijeli ti nejlepší z grupy, kterou jsme opustili na Vysoké Srbské! Otáčím se s hrůzou, koho to všechno přivezli! Doufám, že ne Pavla P. z mé kategorie ! Pavel to není, ale je to HonzaB! No ty kráso, pěkný Jendo, oranžový koncert má další pokračovaní!
Sjezd do Chvalče, kde Luke málem obrousí obrubník, trochu jsem se zase chytil a kód, že chci jet s nejlepšími z grupy, jsem nahrál znovu do palice. Ale začíná to slušně bolet, 2 borci co nás sjeli + Robert H. určují tempo a já plápolám za nimi. Luke se taky přidává, a tak si nás táhnou jako závaží k vrcholu. Tohle že je jezdivý kopec? Pěkný procenta tu jsou, ale neodpadáme, a to je dobře, přejeli jsme to s nimi a teď se nás dívají, co jako bude dál? No, co by bylo, počkáme na týmové kumpány, co jeli o serpentinu níže a řval jsem na ně, pojďtéééé! Anebo jestli chtějí jet, tak s Lukem jim vlezeme do háku a střídat nebudeme. Ale to nám šrotuje jen v hlavách, nahlas nic neříkáme, ale překvapivě se to děje přesně podle našeho scénáře. A je to dobře, jelikož následuje rovinatější část, a navíc proti větru!
Nejdříve si nás dolítne HonzaB, pak ještě hodím návnadu pro Vláďu s Kaprem a jsme zase po kupě, snová show pokračuje! Přichází ty nejlepší chvíle, které se dají zažít jen na maratonech. Sice už to nejsou úplně ty pravé maratony přes 200, ale i těch 171 km bude dnes stačit. Točíme špice, hezky to odsýpá a blížíme se k závěrečnému brdku. Tak tady nějak zmiznul asfalt, Luke zase popichuje, dáme to v cíli za ramena? Možná jsem to měl odsouhlasit, na výsledku by to nic nezměnilo, ale v tu chvíli jsem furt ještě věřil, že bychom někoho mohli sjet. A tak lezu za Roberta H. + jednoho a motám se v těch štěrkových závějích. Když už to vypadá, že od nich odlítnu, tak trochu svěsí, nebo už je to taky tak bolí?
Takže v nájezdu na asfalt jsem s nimi a stejně tak i Luke, který se ptá, jak to s nimi vymyslíme? No co, potáhneme jim to do cíle a tam je obložíme! Chachá! Potáhli jsme to, i tam Luke vložil trošku šťavnatější špic, ale stejně je to k ničemu. Luke najíždí do cílového magnetu na náměstí, jedu mu předpisově v háku a za mnou 2 borci. Ale co to, kudla, kde se tady vzaly ty rozlezlý kočičí hlavy? Úplně mě vyply, ještě zařvu bezmocně na Luka, dávej, dávej a vyhraj skupinu! Luke mizí, že ho nevidím, a ti dva borci za to též hezky vzali, ale ty jsem aspoň v dáli ještě viděl No nic, překlepu to do cíle, tohle je závěrečná sirka, abych se překulil přes tu bílou lajnu.
Cílový oranžový hlouček řičí nadšením a sdělování si dojmů. To jsou jsou nezapomenutlné okamžiky! S Kaprem vřelé obětí a plácání si po zádech. Jo, klaplo to dokonale, 5 orange v jedné skupině to byl sen! V to jsem již nevěřil, že někdy zažiju. Děkuji kamarádi!
PS
Nakonec si neodpustím jednu citaci, zachycenou kdesi v éteru:
Kapr: Kluci děkuju za včerejší neskutečný zážitek, užíval jsem si každý kilometr, každou minutu, díky že jste mě nenechali někde v kopci a ten orange expres po rovinách a mírných sjezdech byl naprosto dokonalý. Je to vaše zásluha, že druhý dědek dojel 40 minut za mnou...DĚKUJU
Kolíkáč: Jsi nás velký vzor a motivace že na nějakým čísle v občance nezáleží...to peklo na Vysoký Srbský, co jsi rozjel, mě vrátilo o 10 let zpět!! A pak po Chvalči, když jsme se znovu sjeli a valili na plný plyn do cíle, to jsou chvíle, pro který stojí za to žít!

Luke – Oranžovej grupáč

Těším se na první opravdovou zkoušku formy s odpočatýma nohama. V úterý zjišťuju, že sem si z Rokytnice možná přivezl krom nálože sweetspot intervalů ještě nějaký moribundus, nebo to chytl jinde. Ale co, jen drobně chycený průdušky, prej už stačí jen odkašlat hlen a je to za mnou... Tak fajn, stejně až do soboty bude klidovej režim.
Nicméně nic se nezlepšuje, spíš naopak. V pátek místo rozjetí parní sauna a hurá na hotel do Broumova. Cesta jen ilustruje tragédii české infrastruktury, ale jsem tam včas na povedenou tiskovku, večerní práci a večerku dle plánu. Na večeři řešíme prokletí, že se snad už nikdy nikde nesejdou víc jak tři šlapky... kdybych jen věděl...
Bohužel večer taky zjišťuju, že odkašlávání hlenu nabírá na obrátkách a neustupuje dle plánu. Zelená barva hlenu mi připomíná sen o čelní grupě s Žábou, ale jestli to je kompatibilní nevím. Nicméně se pořád necítím nějak zvlášť zle, takže se vyspím a bude to cajk. Bohužel přes konstantní kašel jsem se nevyspal a cajk to není. Vlastně mi přijde že mám teplotu, ale to taky může být starťák nebo nevyspalost, tak to moc neřeším. Vlastně by bylo asi lepší nejet, ale co jinýho by tak člověk mohl dělat v Broumově. Takže se připravit na start a počítat s tím, že když to nepůjde, prostě to po 20 km zabalím...
Je docela chladno, navíc budou přeháňky, takže triko pod kombošku a návleky na ruce. Kolíkáč nekompromisně v krátkejch nevěří, že jsem tak nabalenej, HonzaB komentuje dlouhý nepromokavý rukavice. No budu za ně rád, ne, že ne...
Striktně odmítám tlačení se do čela, když to není nezbytné, mám nějakou důstojnost a když jsem si to nevystál, tak si tam pak dojedu. To se děje záhy po startu, předjíždím Žábu, kterýho to probírá z letargie. Jede se pohoda a u čela to je pohoda. Jak se blíží odbočka a první brdek, víc lidí se cpe dopředu, je tu Kolíkáč, Kapr nám přeje hezkej závod. Pak se jdu zas procpat dopředu, nájezd zas kolem 10 pozice, jako loni. První prudká část se jede tak, že neodpadám, akorát to je pro mě tempo na 2 minuty a ne až nahoru. Po prvním prudkém se to kolem mě začíná hrnout, zvolnil jsem (teda furt jedu 430W), mrknu na to číslo, je jasný, že to je až nahoru nehratelný a dál zvolňuju. Teď už by to šlo, kdybych po zvolnění nedostal nával kašle a málem se neudusil. Pěkně jsem ty průdušky provětral. Takže pokus zůstat s Žábou mám za sebou, za mnou cítím oranžový dres tak se otáčím, doufám v Kolíkáče a slavnou bitvu o bednu v 50, ale místo toho jen zdravím Nemiho. Koukám kolem a je tu dost lidí z loňska, takže by to pořád byla ještě dobrá grupa (navíc pak čelo sjeli, takže mohla být sranda), ale v hlavě už je přepnuto na prezidentské kupé, tak je nechávám jet.
Konečně je vidím, jsem trochu naštvanej, protože to vypadá, že jedou s Kaprem na kecačku a žádná bitva nebude, na druhou stranu mám perfektně spálený plíce, průdušky a vlastně i nohy, takže ani nevím jestli bych do bitvy chtěl. Přijíždí Kapr s Kolíkáčem, HonzaB i Vláďa, kterej to chce dnes odjet v klidu za balíkem. No ještě, že to neví ta druhá půlka startovního pole, co už je za ním. Na horizontu leze Kolíkáč na špic a prej jedem. OK, rozkaz, takže se i párkrát otočím, abych zjistil, že to teda vůbec nebude sranda. Stačí trochu změnit tempo, zakašlat si a hned mám problém s dechem. Navíc Kolíkáč chce jet, no jo, ale to měl bejt asi v jiný skupince, tady moc lidí co to chtěj pálit od startu není.
Projedeme Broumov a konečně se trochu rovnáme do tempa. Vláďa si bere na starost kopce, přehopkat ty schody za Broumovem a pak jak loni si najíždím na čelo před sjezdem. Ve sjezdu pěkně chladno, tak jsem rád za oblečení. Občas se otočím na špici, ale nejede se mi moc dobře, tak se nikde nevětrám. Stejně je tu mraky lidí co nejedou a táhnout celou grupu o 30 lidech mi nedává smysl. Doplácáme se na Vysokou Srbskou, jedu absolutní minimum nutného, abych se neudusil a nevypadl z grupy. Předjede nás čelo krátké a na horizontu pak odpadlíci z krátké. To vyhecuje Kapra, Pavla Popiolka, že jedou s nima. Nechávám to být, ale rozdráždilo to i Kolíkáče a tomu jsem sakra slíbil support. Sjezd dávám hodně svižně a dojíždím Kolíkáče akorát tak, abych mu dolepil 10 metrů za Kapra s Pavlem. Jede se solidní peklo, protože když 4 borci typu Peter Gansel letí zpět do čela, tak to v háku úplně na družnej hovor není. Kapr sice pak prohlásil, že jsme se svezli zadarmo, ale Pavel si vystupuje se slovy, že to pro něj není. Občas tam v brdku blikne 500W, tak se ani nedivím. Nicméně v Hronově jsme v balíku krátký a vezeme se už opravdu zadarmo až do Velkých Petrovic.
Projíždíme v poklidu kolem bufetu, kluci berou banán, já sem rád, že dýchám. Bolí mě dost v krku, tak ani není moc chuť na jídlo - jo tak tohle někdo taky zaplatí. Za horizontem rozjíždí Kolíkáč peklo na špici. Takhle chce jet ve 3 do cíle 100 km? Tak to bude asi beze mě. Otáčím se a tam samotnej Vláďa odjel grupě v Petrovicích, tak si můžu beztrestně zařvat moooc, brzdíme a za chvíli jsme ve 4 orange. Tak to je úlet.
Frčíme dál, ještě si nás sjel borec z Kooperativi, za dalších X km ještě někdo, pak Kooperativě spadl řetěz a zas jen v 5ti. Pěkně točíme a velká grupa pořád ne a ne přijet. Dáváme Odolov, nahoře stavíme a na můj vkus se tu flákáme až moc dlouho. Přijíždí čelo grupy akorát, když odjíždíme z bufetu. Nakonec nás po pár kilometrech ještě 3 lidi doskočí, včetně HonzyB. Tak to už je oranžovej grupáč, je nás 9 z toho 5 šlapek, všichni odjetý z úvodní skupiny. A pak, že se víc jak ve 3 už nesejdem. Dávám tyčku (druhý jídlo, jedno želé jsem stihl ještě před Srbskou) dost na sílu. Měl bych dát ještě něco, ale nejde to, tak to holt do cíle bude muset stačit. Už jsem asi dost v háji, protože Kolíkáč pořád něco povídá o Pavlovi, ale ať koukám jak koukám, tak ho tu prostě nevidím. Řikám si, že jsem prostě prošitej a přestávám to řešit. Utěšuju se, že aspoň vím, co jedu za závod.
Kolíkáč zas ožívá v kopci z Chvalče, takže se mu snažím být v ruce, i když se nahoře dost zoufale ptám co dál? Naštěstí čekáme na zbytek. Už mě ale fakt spíš všechno se..., nevím jestli jsem prošitej, nebo fakt nemocnej, nebo obojí? Vlastně bych docela rád odpadl, často mám i pocit, že budu muset zastavit, abych se pořádně vykašlal a prodejchal. Ale zase teď už to bude jen odvoz do cíle, tak lepší nejet sám. Točíme poctivě, až na Vláďu, kterej hlásí že určitě nechci, aby mě kvůli křečím odpojil. No vlastně chci, ale nerozmlouvám mu to. Pak ale vystřihne špic pod poslední kopeček do Janoviček.
Snažím se domluvit hromadnej dojezd šlapek, ale Kolíkáč neslyší. Nahoře jsme ve 4, Robert chce jet. Já ne, tak se blbě ptám kam a proč. Chvíli trucuju na konci čtveřice, ale nakonec teda na Kolíkáče houknu a jedem, jednou jsem domestik, tak mám jet a ne přemýšlet. Párkrát se protočíme, kilák před cílem lezu na špic a rozjíždím to ostře tak, aby si mohl zaspurtovat. Jak se silnice zvedne na náměstí, valím tam už přes 7 w/kg, načež to Kolíkáč odpojí a zařve jeď. No to dík, takže z rozjezdu spurtu se stává spurt, kde teda už víc jak 10-11 wkg fakt nevytáhnu, ale i do kopce směšnejch 700W stačí na to udělat náskok a pak to nějak doplácat po kostkách do cíle. Vlastně jsem vyhrál docela velkou grupu, takže bych měl mít radost, ale spíš se chci někde složit a spát.
Takže se jen rychle pozdravit se všema co jeli, poděkovat v hotelu, kde mě nechali se osprchovat a nechat se adaptivním tempomatem odvézt domů. Preventivně jsem si ještě změřil teplotu a 37,6 ve chvíli, kdy už je mi líp, asi něco znamená. Tak snad na Mamutu lépe, ale jen se potvrzuje, že něco nějak plánovat a peakovat na závody je tak trochu... spekulativní, no.

Nemi – Utopené náklady se neutopily

Předpověď počasí se měnila každým dnem a snad i každou hodinou. Nejradši bych zůstal doma, ale už jsem slíbil odvoz Kanaďanovi. Ačkoli má ekonomické vzdělání, nereaguje na moji lamentaci o utopených nákladech v podobě startovného, které už nezachráníme tím, že se utopíme v dešti na trase. Naštěstí!

Cesta pátečním provozem byla dlouhá. Pozdě večer vyzvedáváme v tajemném Broumově čipy, které nám vyzvednul Luke s Žábou, hledáme něco k snědku a pokračujeme na nocleh do Janoviček. I přesto, že to na start máme jen 9 km, ráno takřka nestíháme a já se jen pár minut před startem prodírám čekajícími závodníky krátké trasy, abych se zařadil tam, kde se mezi nimi začínají vyskytovat i závodníci z dlouhé trasy. Naštěstí se na začátku jede zvolna a kompaktně a první kopec v Polsku je dost široký na to, že se můžu dostat tak dopředu, jak mi nohy stačí, což je do druhého balíku.

Jede se svižně a za druhým průjezdem Broumovem doháníme první balík s Žábou, před kterým ještě bojuje pár únikářů. Kolem obce Hony přichází další kopec, zase zůstávám v druhém balíku a tentokrát brzy první balík zase sjíždíme. Definitivní dělení přichází na 52. kilometru v brutální stojce po kostkách Vysoká Srbská. Jsem ve třetím balíku, se kterým po čase sjíždíme druhý balík s Kanaďanem, ale první balík s Žábou už na nás nečeká. Náskoky mezi jednotlivými balíky jsou tak velké, že naše neplánované zastavení kvůli vlaku v Adršpašsko-teplických skalách nic neovlivní.

Z obav, abych se opět neutrhnul na nějakém brdku, jedu vpředu, pak se prosívám dozadu a na rovině zase jdu dopředu. Bohužel nemám nastudovaný profil a na Garminu v tom mokru nic nevidím, tak se občas stane, že na mě vyjde špic, za což tvrdě zaplatím na 115. kilometru ve stojce do Odolova, kde zůstanu vzadu úplně sám.

Zpomaluji na svoje tempo, ale za mnou nikde nikdo, naopak občas někoho zahlédnu v dálce před sebou. Vlak v Adršpašsko-teplických skalách mi tentokrát pomůže, protože dojedu skupinku tří odpadlíků. Se 140 kilometry v nohách a dalšími 30 před sebou se jim proti větru jet moc nechce, točíme se, ale na špici chvilku vydržíme jen dva. V posledním kopečku z Heřmánkovic, kde mezi dírami marně hledáme kousky asfaltu, nás jeden závodník opouští a naopak sjíždíme borce v růžovém. V Broumově míjíme ještě jednoho.

Závěrečnou stojku po kostkách před cílem vyletím, ohlédnu se a vidím, že všichni zůstali dole kromě borce v růžovém, který mého zaváhání využívá, dostává se přede mě a zkušeně obsazuje tu nejrovnější stopu mezi kostkami. Je to ještě pár stovek metrů do mírného kopce, a ačkoli zase nabírám rychlost, na rozdíl od kolegy už na cílový spurt o 41. místo z celkových 116 (a současně o 8. místo v kategorii ze 21) nemám.

Mohlo to být lepší, kdybych z Odolova nejel sám, ale mám dobrý pocit. Chvílemi svítilo sluníčko, chvílemi bylo mokro, chvílemi mírně pršelo, ale nepromokli jsme, protože liják dorazil až během vyhlašování, kde Kapr vyskočil přímo na nejvyšší stupínek a já mu ještě jednou děkuji za spínací špendlíky na startovní čísla. Bylo to pěkné a je na co vzpomínat!

Vláďa – V pěti :-)

Před koncem neschopenky řeším, jestli vůbec jet Sudety. Pak ještě taky jestli krátkou nebo dlouhou. Nakonec klikám dlouhou s tím, že si odstartuju z konce balíku a pak se uvidí.

Koridor trochu zmatek, na konci dlouhé lidi z krátké, ale nakonec se mi povede odstartovat v klidu a procedit se na konec. Těch 50m co mám na balík po průjezdu městem nějak v pohodě doskakuju a operuju s odlepem. Bohužel se ukazuje, že na konci balíku to není o moc lepší. No za chvíli vím na koho dávat pozor a frčíme na pohodu do Polska.

V prvním blitkobrdku najíždím zezadu, spolehlivě letos dávám malou a cedím se směrem nahoru jak to znám. Za chvíli mám na dostřel Kapra, nakládám si ho na záda dovážím ho ke Kolíkačovi. Sjezd tak nějak v klidu, pomalu se cedím dozadu, nakonec brzdím ještě víc, je mi to fuk, s tím jsem počítal. Odbočka a před hranicema už jsem zpátky v grupě s čtyřma dalšíma orange kumpánama. V to jsem rozhodně ani nedoufal, tady bude foukat a aspoň se svezu.

Návrat do Broumova, borec regulérní nástup, aby to roztrhal, proboha proč? Já jsem marnej, v každým sjezdu nechávám díru, kterou pak musím lepit, tohle bude hodně bolet. Uvidímě jak dlouho to vydržím, každopádně jsem ready si vystoupit. Zjišťuju, že po hodině jsem dost pozadu s jídlem, snažím se to dohnat.

Přichází monumentální stěna ve Vysoké Srbské, hrne se přes nás čelo z krátké, nahoře Kapr skáče do háku Hulkovi a letí pryč. Kaprova ploutvička je jak červenej hadr i pro Kolíkáče s Lukem. Ok, tak to je konečná, protože ten sjezd se mi vloni nelíbil a letos to lepší nebude.

Jedu v klidu, za zatáčkama musím párkrát vložit solidní špice, abych se udržel v grupě. Sirky hoří, nohy taky.

V grupě Pavel Popielok, asi ho úplně nechci dovézt ke Kolíkačovi tak se snažím trochu zregenerovat.

V Petrovicích buď a nebo - Kolíkáč a spol. musí být na kousek, minutu bych snad mohl v kopci najet. Za zatáčkou je zahlídnu před sebou. Držím tempo, průjezd bufetem, předemnou magneťák a grupa 3 orange se rozjíždí. Hvízdám a místo otočení se ještě přidají. Když už to pomalu vzdávám tak se ohládne Luke a čekají.

Dost mi trvá, než se z toho oklepu, začíná mě dohánět málo pití a jídla, nohy začínají cukat. Ale co, i tak jsem si užil mnohem víc než jsem chtěl, hlásím Lukovi, že pokud někde odpadnu je to na křeče a nemají čekat. Luke pro změnu hlásí, že se dusí, jsme to teda letos dvojka

Nakonec nás doskakuje jeden borec ze Svijan, docela poctivě točíme, valíme Adršpachem, nohy se rovnají. Kolíkáč v kopcích nezničitelnej, Kapr zase ztratil občanku, Luke se s tím nepáře i když se dusí. Na druhém bufetu bereme pití, trochu melounu a vyrážím napřed ve sjezdu do Jívky, aby na mě grupa nemusela čekat. Vychází to akorát.

Postupně nás dojíždí pár dalších lidí včetně Jendy Bílka, kterej si taky solidně hrábnul.

Chvaleč je utrpení, grupa cuká, předemnou Jenda Bílek, za mnou Kapr, Kapr odjížíd samo ve sjezdu, ale nakonec dole čeká. Začínáme se točit, před námi je Jenda Bílek + 1, ale za chvíli vidíme, že Kolíkáč a Luke brzdí grupu a čekají na nás, tak tam s Kaprem vkládáme pár špic a doskakujeme do skupiny. Tady zůstat sám by byl očistec.

Nohy začínají stávkovat, chvílema to vypadá, že vypadnu z grupy na rovině. Peklo. Je úplně jedno, jestli nohama točím nebo netočím, křeče mám pořád. Hlava velí zůstat v grupě. Snažím se dojíst a dopít ten začátek. Znovu se rozjíždím a můžu se občas protočit přes špic.

Poslední stoupání, hákový kopec, najíždím na špic, Kapr na zadním kole. Táhnu to až pod finální stoupání, hlásím, že teď už je to na ostatních, plácám se nahoru. Plácám se dolů, pod kopcem zase křeč. Doplácám se na náměstí.

Den na jedničku. Čekal jsem, že si to dám na samotku v klidu. V klidu to bylo hlavně v těch sjezdech, zbytek neměl chybu, byl to orange koncert.

Ideální timing, sedíme, kecáme, chč*je. Přestává akorát ve chvíli, kdy Kapr stoupá na bednu.

Parťáci díky, že jste v těch sjezdech čekali, na samotku by to dost bolelo.

Žába – 283 minut dlouhá šmouha

Sudety Tour byla loni skvělá. Vybraná oranžová společnost, pěkná skupina jedoucí dobré tempo. Prostě krásné závodění, dokonce si celý balík dopřál čůrpauzu na šraňkách ... jak vystřižená scéna z TV.

Pro letošek jsem první opravdový maraton zapsal jako "A" závod, na týmovém soustředění tvrdě potrénoval a pak skoro celý týden nebyl na kole a ladil formu. Dokonce i Garmin uznal, že že jsem připravený na závod.

Předpovědní modely absolutně netuší jak bude druhý den, házím to tašky oblečení na všechny eventuality. Bereme s Martinou půl dne volna a jedeme. Hotel se začíná plnit cyklisty, Luke je na místě a hned po vybalení jdeme na tiskovku, kachnu a dezert. 3 Šlapky, to je snad prokletí 🧡

Ráno chvíli bloudím po Broumově, rozmotávám nohy přes kostky cílové stojky a parkuji mezi prvními ve startovním koridoru. Zbytek týmu přijíždí za chvíli a stojí 10 metrů za mnou. Zdravíme se jen na dálku, závodní noty jsou od včera jasné, 3 minuty odpočítávání a jedeme. Start je luxusně v klidu, vepředu je pomalé VIP, týmy aspirující na dirigování závodu jedou z hloubi startovního pole.

První kilometry jsem trochu kožený, vůbec se mi nechce jet. Naštěstí Luke hraje svou osnovu mistrovsky a vede mě balíkem vpřed. Polehku se probouzím a do první stojky letím z dobré pozice. Prohrávám s gravitací, sice jedu doraz, nevadnu a tempo určitě udržím na horizont, bohužel ne v háku za Jakovského pláštěm. Kanaďan vedle dává naději v docvaknutí balíku. Dokonce se za zadu dotáhne Radim, střídáme se a nabalujeme korálky. Čelo letí, ale stahujeme ho. V dobře spolupracující skupince to ani nebolí a než vyjedeme z Polska, odpočívám v balíku. Bohužel bez Kanaďana.

Za Broumovem odjíždí únik, balík kotví a dojíždí nás velká skupina. Někde tam je Nemi s Kanaďanem, ale na kus řeči nepřijeli. Ve stojkách bojuji s gravitací, rychlost čela je z jiného světa. Ale na gumě visíme čtyři a snadno balík dotahujeme. Na Vysoké Srbské se naše guma hodně šponuje, Nemi s Kanaďanem přešponovali a mizí vzadu.

V Mirošově šponuji gumu naposledy a s obvyklými kumpány se vracímě zpět a v balíku letíme magnet přes Adršpach. Nejostřejší lajna, čelo se snaží dohnat únik, nikdo ani nedutá. Hákuji Kolerta a trpím. Skupina podivně zrychluje a zpomaluje, poškubávání mi vůbec nechutná. Ale z háku nevypadnu! Tuhle parádu si nemůžu nechat odjet. Na 80 km do cíle jsem místo gelu posvačil tyčinku a dokonce mě dnešní peklo začalo bavit, jsem tam i ve stoupáních. Prostě paráda.

Žádný strom neroste do nebe a každá paráda musí skončit, aby si člověk mohl uvědomit jak velká paráda to byla. 

Ve stojce před Odolovem nás zastavil vlak, poposkakuji trochu dopředu a zbytečně si dělám pár metrů bezpečák ... tohle asi stačit nebude. Rozjíždíme se a ve stěně za kolejemi zastavuji. Nechávám poslední sirku v krabičce, to nechci dojíždět, protože se to bude ještě 2x opakovat. Guma praská i dalším 5 a už si to neděláme ošklivé. Dojíždíme odpadlého Martina Kubištu a serpentinky z Chvaleče jedeme regeneračně na kecačku. Následující šlapavá klesání už je skupina opět při síle a docela pěkně spolupracujeme.

Mám toho dost, další tyčinka nepomáhá. Gravelovou vložku posledního stoupání kotvím ve stopě vedle Martina. Možná jsem to měl nechat jet a zkusit hákovat někoho rychlejšího. Takhle pokračujeme do cíle v 8. Před Broumovem dojíždíme jednoho odpadlíka. Kéž bych nebyl ve spurtu 9. z 9!

Nejdřív zkouším odjet v Broumově, ale nedaří se. Krátký odpočinek a do stojky hákuji Kubištu. Jedu jeho stopu, mám správně přehozeno, motivace porazit Radima je obrovská, zapomínám na předchozích 170 km. Valím doraz, ale na kočičích hlavách stejně parkuji a jen z dálky sleduji bronzového Radima.

V cíli jsem totálně popravený, v nohách nezbylo nic. Marně se snažím vzpomenout co se posledních 283 minut vlastně dělo. Vidím jen rozmazané dojmy rozpatlané a kapkami vody a uhlazené větrem v dlouhou šmouhu. Sudety Tour byla letos skvělá. Oranžový sirotek, čelo jedoucí šílené tempo. Dlouhá guma, bolavé sjíždění a slastné hákování. Spurt o bednu na konci 170 km maratonu. Prostě krásné závodění.

Vilém

Bosna-Hradešín

Radim

Kolíkáč – Stálo to za to se přemoci!

Sudety ostrouhaly nohy, předpověď na večer mokrá, do parapetu bubnuje déšť. Nikam nejedu, lehnu do sedačky, pustím si hošíky ze zmrzlého Livigna, jak se tam choulí v dešti na pumpě ... jo to bude ta pravá cyklistika. A nebo ne?
Luke s bronchitidou nekompromisně hlásí, že jede, že déšť je mu jedno, že bude max kapat a i kdyby, je teplo a příjemně se dejchá. A že mě nabere autem. Kapr jede s Čespou, ten taky chytil pořádnou závodní slinu. Balím propriety na tu časovkářskou hru na závodníka, s brekem odmítám i nabídku dcery na společné fandění našim hokejkám. Když tak o tom zpětně přemýšlím, tak jediným cílem tohohle výletu je to cílové pivko, které si s bráchou určitě neodepřeme. A tady už to žije! Vychrtlé elastické postavy, každá dírka na koze zalepená aero samolepkou, návleky s nanomateriálů, vybavení dražší něž kolem stojící auta, jo tohle je dnešní hobby cyklistika Jdeme se rozjet a cítím velký průšvih, poryvy větru se mnou mávají ze strany na stranu, do toho hodně technická trať, kde jsou sjezdy, zatáčky, průjezdy vesnicemi na zrcadlo, no bude to hodně zajímavé. Při rozjetí před obrátkou zjišťuji, že startuji málem za 10 minut, to bude vlastně první dnešní časovka na start. Zpod kapky se valí pot a jen tak tak se zařazuji do startovního roštu, pěstička s Kaprem pro štěstí a jdu si píchat nožem do ruky. Luke fotí a povzbuzuje, jede se mi podle předpokladů ... hrozně blbě Na otáčku je to nekonečné, proč tohle proboha dělám, vždyť ta domácí sedačka u Gira je tak pohodlná. Nazpět už sliny z huby, na budíku tlačit magickou 3, která tam ale vůbec nechce naskočit. Před cílem zvednout zadek, zařvat svoje startovní číslo dvěsťééé a svalit se do trávy. Safra mám to za sebou, Kapr startoval 2 minuty za mnou a mě hnal snad jen děs, aby mě neštípnul do zadku, jak je jeho zvykem. Což se nestalo a vypadá to, že jsem ty 2 minuty snad udržel, no bude to těsné, je to prostě pan závoďák!
Jdeme na Hubertus za 30,-, tady se ještě žije normálním životem a hospoda je narvaná Vyfotit a natočit Luka a poslouchat nadšeného Čespu, jak si zalepil budíky a jel podle pocitu. Jelo se mu prý skvěle a zlato v 50 je toho důkazem. Stejně tak Kaprovo v 60! Luke v TOP5 a já v TOP6. Jo kluci díky, byl to poetický podvečer a stálo to za to se přemoci. Jak píše Korďas: "Důležitější je se na start postavit a "nést kůži na trh" než závodit proti "segmentům" či na rouvy ... Pocit v cíli, kdy vím, že jsem makal je nejvíc."

Vítkov

Mamut Tour

Kolíkáč – Hoši bylo to skvělý, zase jsem si to užil až do dna!

V pátek prodávám startovné, zadní rýmečka, bolest hlavy, už bych ty starťáky mohl mít taky trochu jinak. Na všechny jsem nepříjemný a vlastně nevím, co mám dělat. Když pojedu, tak se určitě dorazím, lehnu a o Doksech si mohu jen zdát. Když nepojedu, tak celou sobotu doma to bude peklo. Píšu Kaprovi, jestli by byl ochoten případně jet jen s HonzouB do Přerova. Plánoval prý jet fabií bez dálniční známky na Jížo. Ale zkusil by zařídit i oktávku. Jen mu mám říci, jestli pojedu nebo ne, nejlépe hned, ať si může naložit příslušné auto Já to oddaluji na 4 hodinu ranní, uvidím, jak proběhne noc...
Noc klidná, nakládám auto a nabírám HonzuB a Kapra, no v nejhorším to zabalím a budu podávat bidony Ranní cesta je skvělá, přepnout se ve vášnivé diskuzi jen do světa karbonu a cvrlikajících ořechů a náročných brdků na trase Mamuta. Za 2:40h. už vykládáme kola v Prosenici.
Po 16 stojím na startu Mamuta, pod nafukovací bránou s číslem na zadku a chci to zažít! Do Bystřice pod Hostýnem v balíku, zážitek vidět 6 orange kolem sebe. HonzaB celou cestu z Prahy vykládal, jak nepřežije první brdek v Prosenici a teď zkušeně pluje v balíku. Tak první postupný cíl jsem si splnil, pod Tesákem s čelem a tělo se zatím moc nebrání. Sunu se dopředu, ať se mám kam propadat a hledám záchytné body, kterých bych se mohl udržet. Čekám Luka, ale přede mnou jen Žába a Čespa. Jsme v půlce stoupání a tempo se pro mě zle přiostřuje. Už to ruplo, přede mnou ďoura, ještě zahlédnu zadek Čespy, ale já končím. Obhlížím, kdo je kousek za mnou a nevypadá to vůbec špatně, je tu HonzaB a Pavel Popiolek, jo s nimi bych si to mohl užít! A po chvíli už je to sen! Zezadu se k nám dotáhl Kapr a je mi jasné, že už se od sebe dnes nehneme. A co Luke?
Vydrápali jsme se k prvnímu bufetu, který není jako dříve na Trojáku, ale již na Tesáku. Mokrým sjezdem přes Držkovou na Kašavu. Užívám si skupiny, která se kolem nás vytvořila, přepínám se do maratónského tempa, na nikoho vepředu zálusk nemám a stejně si stále nevěřím, že můj, v tuto chvíli dobrý, zdravotní stav vydrží až do cíle. Kolem nás pendluje auto s Romanem Bronišem, jako podpora pro Pavla a velké a silné vzpomínky ožívají, co jsem díky němu zažili. Je tu i starý známý Tomáš Ress. Začalo pršet, najíždíme na Hadovnu, lezu na špic a jedu si svoje s výhledem na prázdný asfalt. Do sjezdu zaplout za Pavla P. a bezpečně se proletět přes bahnité úseky.
Dole zkontrolovat stavy, paráda, Kapr s HonzouB jsou s námi. A další lahůdka je tu za chvíli, naládovat tam to nejlehčí, co je možné a dát si Grapy. Kapr se loučí, ale já chci s ním, vím za těch spousty let, že on se jen tak nevzdá, jemu úplně nedojde, stále bude o co jet a bude to mít náboj. Celá grupa odjíždí i s HonzouB a PavlemP, ale já si slibuji, že budu dělat Romana Broniše pro Kapra, a ještě si je sjedeme. Vrstevnice kolem Hostýna bahnité od lesáků a od přívalových dešťů z pátku, a i sjezd do Bystřice je pěkně mokrý. Konečně jsme se srovnali a za Bystřicí už hezky v háku bratrsky za sebou. A hele, HonzaB v dáli, otáčí se a čeká na nás. Tak to se cení, tohle je parádní vzpruha. Točíme se spolu před Kaprem a letíme k Foncky. Tam domluva, že nahoře nabereme bidony a Kapr bufet jen projede. Předjíždí nás Martin Kubišta neakceptovatelným tempem, já si přehrávám vzpomínky na rok 2016, jak jsem tady viděl majáček zaváděcího auta. Letos se vydrásat na bufet, rohlík se salámem, doplnit oba bidony, odlehčit si a hurá do sjezdu, kde jsou přede mnou s malým náskokem již týmoví kumpáni + Petr Žákovský.
Letíme do Ratiboře, odkud mám předky, vzpomínám na svého tátu, už mi to letos bohužel neřeknu, že jsem tady byl… Lázy s výhledy, tohle už jsou tradiční kulisy Mamuta, Kapr bojuje s rampami, povzbuzuji ho a řvu něco o zlatém snu. HonzaB s Petrem trochu poodjeli, ale do cíle budeme točit pospolu. Kapr skvěle drží, a mě to neskutečně baví, zdravotní stav se vylepšil, každý horizont pořádně přitopit, ať ještě někoho sjedeme. Stále čuju před sebou PavlaP, přeci nepojede v nějaké velké spolupracující skupině, kdežto my ve třech s jednou týmovou krví máme velkou sílu. Kdoví jak by to dopadlo, kdyby to bylo ještě o pár kilometrů delší, takto jsme sjeli jenom Tomáše Resse. Petra pouštíme před sebe a hezky za ramena ve třech projíždíme cílem. Je to sen!
Hoši bylo to skvělý, zase jsem si to užil až do dna! HonzaB jel pěkně tvrdé špice, a ještě to týmově skvěle vyhodnotil. Škoda Luka, měl technické problémy a dojel kousek po nás, stačilo pár minutek, aby nás uviděl třeba na Grapech… Kapr je držák a zaslouženě bere zlato v 60. Stejně tak Čespa potvrdil předpovědi, že by to v 50 mělo klapnout a bere stříbro. Žába v nabité konkurenci v TOP30 není vůbec špatné! Vt, Strejda s RiCem také šťastně v cíli a potvrzující, že oranžový maratónský sen stále žije! V týmech nakonec nevděčná brambora.
Trať se mi moc líbila, kopce zůstaly a ubylo nezáživných brdků v podhůří Hostýnských vrchů. Díky všem orange, že to furt držíme, 9 borců na dlouhé to je prostě furt pecka!

Luke – Mamutí výlet

Týden po Sudetech pořád nejsem zdravej, respektive se cítím celkem ok, ale jakákoliv intenzita končí pokusem o udušení, takže se připravuju na variantu výlet. Užíváme si s Žábou hotel a pohodu spaní na místě, ráno v klidu a 10 minut před startem shazuju řetěz, ramínko hazky divně zkroucené, ale lehkým ťuknutím se vrací zpět, tak snad se to vyřešilo? No co už, stejně s tím nic neudělám.
Startuje jen dlouhá, takže se jede "v klidu", tj první brdek spraví 420W (loni to bylo 400W, takže asi v normě). Další brdek taky ok, jedu zkontrolovat Kolíkáče a zjišťuju, že zametá za balíkem, kde zůstala sotva půlka lidí. Takže se nejede. :) Do Bystřice tedy bez ztráty kytičky, ale mě to nějak bolelo dost. Asi nedostatek intenzit poslední dva týdny.
První Tesák, silnice se začíná zvedat, už by to mohl někdo rozstřelit, ať víme na čem jsme. Nohy se nechtějí roztočit, tak tam dávám vzadu nejlehčí, abych jim pomohl a zase shazuju řetěz. Nějak to zvládnu, jen odcouvám do doprovodný kolony. To naštve, nechci se odpálit návratem zpět, tak jedu dál stejně jak balík, však ono se to nějak vyřeší. No nakonec se to vyřeší dalším spadnutím řetězu, to už musím zastavit a je po závodě. Vlastně možná dobře, možná jen hlava odmítala poslechnout, že to po nemoci prostě nejde. Chvíli jedu a laboruju, stavím a zkouším přesvědčit hazku, že je třeba fungovat, to se zase nějak daří, respektive si zvykám, že je třeba sledovat kde zrovna řetěz je a dle toho řadit. Nejlehčí tam jde, občas ale dělá zvuky, že to nechci jet v záběru, 25ka je optimum, teda na Grapy asi ne, ale to budu řešit až tam budu.
Mezitím kolem projela první odpadlá grupa, včetně vt vlajícího na konci. Starostlivě se ptá co je, takže ho pak docvaknu a snažím se ho starostlivě vrátit zpět do grupy. Netváří se, že by o to extra stál (v cíli pak chápu, že jel radši s děvčaty a ne se mnou). Přes Troják a následný sjezd si tedy docvaknu vcelku v pohodě odpadlou grupu a nechávám se vézt krajinou. Tempo je příjemné, výletní, tedy závodními slovy by se řeklo, že se nejede, ale co. Loučím se s vidinou toho, že ještě uvidím někoho orange a připravuju se na dlouhé putování.
Je příjemně vlhko, čti chcalo a dost to nahazuje, ale tempo umožňuje jet si suchou stopu. Hadovna pěkně mokrá, výletní nastavení velí nikam se necpat a počkat jak to dopadne. Vyjeto na konci skupiny na nějakých 260W, pak probrzdit sjezd. Nezávodí se, jedeme pod Grapy. Dole stojí Martin Kubišta a zdraví, řikám si co tu probůh dělá, opatrně parkuju na konci grupy a ladím převod. Daří se a lámu se nahoru. Výjimečně to není nejhorší čas (v roce 21 jsme tu čekali na Kolíkáče :) ), nechávám grupu jet, protože bych jim ve sjezdu ujel a pak musel trapně čekat.
Nahoře zase zdraví Martin Kubišta ( ), hlásí že Žába je démon, ale to víme... Ještě před vrcholem odjíždí, já padám do sjezdu a míjím jednoho z grupy za druhým. V Bystřici dojedu čelo a na výjezdu se opět tvoří naše kotvící skupina, 50 m před ní Martin. Jen houknu na ostatní, že by bylo blbý ho nechat jet a po dvou hodinách zas roztáčím nohy. Padám do háku se slovy, že bych se svezl. Následuje 30 minutový přesun, kde nevystrčím nos z háku, jen občas prohodím, že to je teda žrádlo. Chvíli si pohrávám s myšlenkou ještě hecnout Tesák a možná bych přece jen někde dojel Kolíkáče s Kaprem, ale nemám vůbec tucha, jakou mám ztrátu a trochu strach, že to vyjde tak blbě, že budu muset minout občerstvovačku. Takže Tesák číslo dvě nasazuji zase výletní tempo a nahoře stavím. Že i to výletování není zadarmo si uvědomuju na občerstvovačce, kde nejsem schopnej vysvětlit, že chci jen pití a nějaký gely jsou mi nacpány do kapes, čemuž nejsem schopen zabránit. Vlastně to je milý, že i o mrtvoli je tu postaráno jak o vlastní.
Mezitím projelo pár lidí, co jsem opustil v Bystřici a tvoříme grupu 4 lidí. Někdo prohlásí, loni jsem to jel odtud sám, to bylo peklo. A o 50m dál odpadá. Labužník.
Na vyhlídce na Lázech si neodpustím zařvat něco o parádě a dáváme se do řeči. Fakt je to tu boží. Dva společníky nechávám trochu odjet, výletuji a ve sjezdu dojíždím. Zbývá 30 do cíle, sice nejedeme, ale točíme. Nevadí mi to, popravdě jsem nějakej rozbolavěnej, tak jsem rád, že mě někdo netahá po škarpách. Zbývají poslední dva brdky, hlava by chtěla trošku je poškádlit a zkusit odjed, ale přijde mi to nedůstojné. Sjíždíme modrou mrtvolku a zrovna v místě kde se sjezd mění v brdek se akorát nabízí přišlápnout, aby se mrtvolka nehákla. Do se daří, ale kolegové mi nějak vypadli z háku. Chvíli přemýšlím co dál, ale nechce se mi čekat i na někoho kdo s námi nejel, tak už nesvěšuju. Zbytek si tak musím dojet sám, což úplně neprospívá plánům na vyjetí, ale ono to je na konci v zásadě z kopce, tak jsem se ve finále ani moc nenadřel.
Teda nenadřel, musím zkonstatovat, že pocitově jsem zmasakrovanej stejně, jak kdybych to celý odtahal Kolíkáčovi s Kaprem, takže je asi úplně jedno, jak to člověk jede. Jen jsem teda dost ušetřil na gelech a neměl tak prosolenej dres. Těším se na Krakonoše, snad budu ve stavu, abych si to už opravdu užil... teda ne, že bych si Mamuta neužil, že jo.

Strejda – Mamut 2024

Rok s rokem se sešel, tak jsem logicky o rok starší, a - což je méně logické - o dvě kila těžší. Od sezony nemám nějaká velká očekávání, nějak to prostě dopadne. Od Pekla severu nemohu čekat nějaké hodnocení své formy: tam je to výrazně ovlivněno počasím. První test – Kraslický Šíp. Ten dopadl celkem obstojně. Další zkouška jsou Sudety. Tam jsem překvapivě rychlejší, než loni o 15 minut, což není málo. Tak přemyslím, v co bych mohl doufat na Mamutu. Letos je to o 10 km kratší, ale přišli jsme jen o úplnou rovinku (mimochodem, snad jedinou na celé trase). Ta se profrčí na začátku pětačtyřicítkou, a v závěru aspoň třicítkou, takže není o čem litovat. Koukám na svůj loňský výsledek, a dávám si za cíl vejít do 7 hodin.
Letos se krátká startuje o dost později, takže nesvezu se na začátku, ale to nevadí, jsem zvyklý jezdit sám, a už mne to i vyhovuje.
Je tu můj starý spolubojovník RiC, tak snad si to rozjedeme spolu.
Odstartováno, a okamžitě ztrácím kontakt s balíkem. Jen RiC zůstává se mnou a máme tu ještě dva a pak tři závodníky. Je mi jasné, že v háku se nesvezu, ale to nevadí, četl jsem si, že pokud někdo jede za tebou v těsném závěsu, ušetři ti to asi 5% výkonu. Pod Tesákem už jsme jen dva s RiCem. V půlce kopce RiC se loučí, že dál už musí jet podle sebe. A tak se dávám na osamělou pouť. Jen kontroluji čas oproti loňsku. Tesák poprvé – první kontrolní bod, tam mám ztrátu asi dvě minuty. Svadím to na dosti silný protivítr na tomhle úseku. Na bufetu skupinka, ale hned odjíždí. Nemrzí mne to, v tom sjezdu bych se stejně neuvisel, na mokré silnici v serpentinech vždy ztrácím. Mokro, prší, začíná mi byt zima, těším se na další kopec, že se zahřejí. Daří se zahřát až na Hadovně. Další kontrolní bod, tam už jsem počáteční ztrátu smazal. V lese mokro, bahýnko, za chvíli vypadám skoro jako bajker.
Grapy. Jsou těžké, ale jede mi to. Ani jednou jsem nezaregistroval chuť slézt s kola a chvíli tlačit. Další kontrolní bod, zisk 3 minuty, to nevypadá špatně.
Mám trošku obavy, z té tranzitní cesty pod druhý Tesák, zvlněný terén zrovna nemám moc v oblibě, jsem raději dlouhé kopce. Ale nakonec šlo to. Tesák podruhé. 4 minuty k dobru. Tady na bufetu dojíždím dvojici, Vždyť říkám, že delší kopce mám raději. Jeden z těch dojetých je můj starý známý Standa Polnar. Ale nečekám, jedu naproti poslední tvrdé zkoušce, Lázům. Nevím proč, ale v paměti mám uloženo, že je to dlouhý a prudký kopec. Teď s překvapením zjišťuji, že jsou to spíše schody. Vyškrabu se tam, 5 minut zisk.
Dál už se nic s sebou nemohu udělat. Tady vždycky se spadne tíha zodpovědnosti, mám pocit, že to mám za sebou, a dál už se nemohu donutit k nějakému bojovnému výkonu. Navíc zase zvlněný terén, což předpokládá neustálou změnu intenzity, což jsem vždy byl líný natrénovat. V půlce toho zbytku mne předjíždí Standa s kolegou, ale netrápí mne to. Nikdy nezávodím s soupeří, spíše bojuji se sebou a s trasou.
Na posledním bufetu stavit s nemusím, ale vždy se tu stavím, jen ze vděčnosti, že čekají tu na mne, přijde mi skoro neslušné je ignorovat.
Cíl pod 7 hodin je splněný, zvláštní, že zatím, se mi to jezdí o trošku líp, než loni. Třeba po 80 začnu vyhrávat.
Obrovská poklona pořadatelům. Speciálně za to, že s časomírou počkali i na RiCe, který měl průměr pod 20, ale stejně to zvládl.

Žába – Tenhle způsob závodění zdá se mi poněkud nešťastným

Loni jsem si maratony jeté na oranžové týmové pořadí zamiloval. Skvělý koncert týmové taktiky, sportovního výkonu a vzájemné pomoci. Chtěl jsem to zažívat znovu, proto jsem poctivě od listopadu trénoval, jezdil zbytečné objemy, masakrální intenzity, studoval taktiku, osedlal rychlejší materiál.

Letos je mi odměnou strašné utrpení, cíle projeté na hranici vyčerpání, opuštěný bez oranžových kumpánů. Co sakra dělám blbě.

Po Sudetech jsem 5 dnů hledal vůbec motivaci, proč jet znovu trpět jako zvíře. Ještě v úterý totálně na odpis úplně bez cyklonálady. Naštěstí mě ve středu ségra vytáhla na Kuřecí narozeninovou párty probudit nohy ... fialky s opicema mě donutili posunout PR na Zvoli o 41 sekund. To by šlo, bolavé vzpomínky blednou.

Z práce mizím dřív, v Praze ani moc v koloně nestojíme. Zato u Brna můžeme nerušeně sledovat závěr etapy Gira. V Přerově na hotelu večeře, 3 kolečka v saunách a klidná noc.

Ráno jedeme na start z hotelu, potkáváme další oranžové, předstartovní projetí a pokec okoření Lukovo padající řetěz. Stojíme pěkně vepředu, kolem se řadí přísná konkurence, než mě přepadne další vlna starťáku, valíme po rovince pod první stojku.

Jsem trochu ztuhlý, ale moc se nejede. Čespa řádí na čele, balík se přelívá, kolem mě vídám HonzuB s Kaprem a užívám si to. Začátek prvního stoupání na Tesák je hodně pozvolné, balík se trochu natahuje a tak přejíždím dopředu. Myslím si na bezpečák, ale v táhlém kopci není potřeba. Balík se evidentně šetří na jiné libůstky. Rychlý sjezd z Tesáku na mokru, potřeboval bych něco sníst a nerozsekat se. Občas prší, občas cáká voda ze silnice. Docela se jede a Grapy se blíží.

Na padesátém osmém kilometru se balík protahuje několika šikanami a začíná ostrý kopec. Že by Grapy? V hlavě mám stopku, nesmím se spálit a tak couvám a vystupuji z ostrého tempa. Vystoupí si docela dost jiných, to se hodí na rovinky. Jenže kopec záhy končí, není tu žádná loučka, to nebyly Grapy a já stáhl kalhoty daleko před brodem. Navíc mě ve sjezdu brzdí doprovodná auta, předjíždím je až na rovině pod kopcem a pár lidí dojedu až v dalším stoupání.

V úvodní stojce je Kubišta s přetrženým řetězem, tady se asi jely velký bomby. Kopec pak pokračuje loučkou, chvíli stahuji další korálky, za chvíli mi zase ujíždí. Kopec nekončí a dál se vlní v lesíku, už toho mám fakt dost. V dlouhatánském mokrém sjezdu docvaknu jednoho spíš vrchaře. Osmdesát kilometrů do cíle, to bude ve dvou asi bolet. Ale nechci čekat na skupinu za námi, cíl je vepředu.

Chvíli bojuji se sušenkou a moc mi to nejede. Když se konečně dojím a začnu pořádně jet, všímám si, že dvojice za námi se blíží rychleji, než dojíždím soupeře vepředu. No, asi kážu watty a jedu hovno. Nevzdávám se, ale za chvíli nás mají. Ejhle, to nejsou ti z Grap, to si Tomáš Gdula veze po opravě defektu někoho v háku. Nastoupím a pelášíme, občas střídám, ale nikdo další ve skupince se nepřidává. Pěkný kalup na rovince přechází do druhého výjezdu na Tesák. Tempo je nastavené na hodně tlustou šponu. Hypnotizuji Tomášovu kazetu, snažím se nemyslet jak moc to bolí a jedu. Předjíždíme soupeře, který na začátku stoupání nebyl vůbec vidět, ale dalšího o dvě zatáčky dál už v háku nedojedu. Vystupuji si, jako korálky jsme se rozkutáleli pod Tesákem a než se doploužím na vrchol, Tomáš je pryč. Ve třech projíždíme občerstvovací stanicí a pádíme vstříct dlouhým rovinám.

Asi bych si měl před závodem přečíst propozice, nebo alespoň mít v Garminu zadané i občerstvovací stanice. Předpověď počasí se moc netrefila. Dělá se vedro, dusno, ale bouřka je o pár kopečků vedle. Vsázka na 2 bidony byla troufalá, nezastavit na Tesáku nezodpovědné. I když si v naší trojičce rovinářů neděláme kopce těžké, závod hodně bolí. Jedeme bez vody a zbývá ještě 50 minut. Na spolupráci je vidět, jak každý bojuje na limitu. Jako zázrak se na horizontu objevuje stánek s občerstvením. Chytám bidon, gel. A stejně zastavuji u nalitých půllitrů s ionťákem a melouny. Prostoj znamená zahození souboje o další 2 místa. Kdyby tu byly palačinky, klidně bych počkal na Strejdu.

Poslední kilometry už chci mít maraton hlavně za sebou. Nemám žádné ambice do spurtu, nechci na poslední chvíli zmoknout a nebo se trápit v křečích. Proto trávím na špicích víc času. V posledním klesání trochu odjíždím, ale bez nástupu. Zpětně mě promarněná příležitost mrzí, v závodě mi to bylo jedno.

Všechno mě bolí, pokecám se ségrou, sním jídlo a přijíždí Čespa. Vůbec mě nenapadne, že zajel na bednu. Já jsem se doplácal na 7. místo a jsem po obědě. Závod jetý s cizími a vlastně pomalu.

Kolem kolem Líbeznic

Jičíněves-Slavhostice

Praha-Doksy

Kolíkáč – Poslední květnový čtvrtek!

Poslední květnový čtvrtek, budík na 5:30 h., naložit auto všemi věcmi, co jsou potřeba, včetně kola a kombošky, kdyby to časově nevycházelo a já už zůstal ve Všetatech. Navigace Smetanova ulice, Památník Jana Palacha. První orange šipka na zábradlí a na asfalt stříknout magické slovo Start. Zařadit za jedna a šinout si to po ikonické trase. Na každém kilometru na mě vyskakují fragmenty z těch historických bitev. Čečelická vracečka, tady je to furt po hlavní, tak další šipka bude až za přejezdem v Byšicích. Kostky bolí i v autě, a to ani netuším, jak tady budu trpět dnes po 16 h. Na pumpě na boleslavské si předat podstavce pod značky Lukášovi Rezkovi.
Řepín doleva, tak tam přihodit orange šipku a nechat se ofouknout asi 10 kamióny. V Řepíně na návsi se domluvit telefonicky s Kaprem, kde byla VP v minulých letech, na asfaltu nic nezbylo. Video z minulého roku pomůže, za rok tam musíme dát výraznou ceduli do krajnice. Nebužely a rozmydleným sjezdem do údolí. No tady to teda vypadá. Snad to všichni zvládnou. HP Romanov v ponurém lese, tady nikdy není moc dobře vidět přes mlhu v očích, která se vytvoří po tom utrpení z Ráje. Mšenské kostky a hurá k cíli vlnitou krajinou. Poslední šipka před cílem, vnímat z auta tu krásu vůkol, rozkvetlé červené máky na polích s dominantou Bezdězu. Cílovou lajnu si udělá Kolbaba, já bych to teď nejraději již zatáhl na terasu a počkal na ostatní
Ale ještě si dám Mělník po trase, kterou snad pojedeme v pátek ráno. U Standy Derfla si vyzvednout ceny pro vítěze a pokecat o Doksech a že by si prý přál Plzeň na terase. Zkusím zařídit, mu ze srandy říkám. Krutý návrat přes Prahu naložit holky doma. Radar zelený a slušně leje. Hladím mobil s přáním, aby se to na odpoledne vylepšilo. Navigace se 3 x mění, jak je Praha ucpaná a jsou nehody, kudla tohle není k žití, já chci zpátky do Ráje a ucítit vůni tachovského křoví!
A znovu do Všetat, již v plné sestavě. Sokolovna se pomalu chystá na velké cyklistické setkání a voda se stále snáší z nebe. Přijede vůbec někdo? Sestavit stoly, nalepit mapky s trasou a odkazy na výsledky. RFC je tu načas i se svým kouzelným kufrem, vystřiženým jak z Arabely, když z něj vylézal Rumburak. Teď tady z něj vyleze čipová technologie. A již se hrnou první závoďáci a přichází známé tváře. Historky se jen hrnou, třeba ta, že otec jednoho účastníka, tady jezdil zaváděcím autem před 20 lety a dnes jede právě kvůli němu. Zvláštní atmosféra, už snad ani nejsem nervózní, ono to nějak dopadne. Ty probdělé noci, kdy jsem si všechno přehrával furt dokola, aby se něco nepodělalo, jsou zapomenuty. Obětavé Šlapky jsou tu, vše běží jako po drátkách. Silně cítím ty začátky, to nadšení, když se Šlapky zakládaly.
Start v 15 h. pro ty, co to pojedou trochu déle, ale jsou to vlastně největší borci, moc se v háku a v balíku asi nesvezou. Michal Kokta z CKKV má ještě na helmě čip z minulého roku. Zařizuji mu letošní a on si utahuje sandále na boj s náročnou trasou, Po kolikáté již? Nebe se smilovalo a přestalo pršet a podle radarů do pátečního odpoledne už nebude! Ty wado! Převlékáme se s Kaprem do kombošky, stále tomu nemohu uvěřit, že po tom minulém, zdravotně nemilém roce, si dáme společně Doksy s číslem na zádech.
Zvoní telefon, Police Mělník, jsme tu. Slíbené motorky nechtěli do mokra brát, tak tu máme nablýskaná auta s majáky. Děkujeme! Ono to snad všechno klapne, Katce klíče od auta a vyslat ji na Řepín. Míša bere foťák, vlajku a s Luckou, hlavní startérkou na start, který je ozářen sluncem. Legenda Míla Šturc to odmávne, já ještě před tím prohodím do megafonu pár úvodních slov k trase.
1.balík odfrčel přesně v 16 h., zařvat si na jediného našeho zástupce Luka, dááávej! V 2.balíku obsadit první brázdu s Čespou, Žábou a Kaprem. Ten sen se splnil! Start, srdce ve vyschlém krku, studené nerozjeté nohy se nechtějí moc točit. A hned první nástup. Kapr to sjíždět nebude a já taky ne. Sjedou to za nás jiní, vjezd do Čečelic v husté atmosféře loket na loket. Vůbec si nevěřím a házím tam malou, nechci se v půlce zastavit. Začalo peklo, a to jsme ještě nebyli ani v Ráji. Hrne se to přese mě, zadek Kapra a Žábovy ségry je mi magnetem, ale nějak nechce magnetizovat. Díra asi 20 metrů, k přejezdu doraz a za ním tvrdá lajna. Kostky trpím, jak jsem si ráno přál a ztěžka vydýchávám ten úvod. Já snad nedojedu ani na hlavní boleslavskou…
Naštěstí se trochu zvolnilo a mohu poděkovat Kubáncovi za startovní dýžko. Ale on děkuje mě, že jsme mu vyšli vstříc, když přijel v 15:58h., Doksy miluje a nechtěl by je vynechat, i když už prý nemá nohy. Odbočka Řepín, skvěle ohlídána, majáky před balíkem dělají divy s dopravní situací okolo nás. A teď už to bude mnohem klidnější s provozem. Oslizlý sjezd, nechci riskovat, tak moc vepředu nejedu. Ale úvod Řepína jsme po kupě, počítám tak v 25 lidech. Zapínám magnety Kapr a ségra a modlím se, ať jsem s nimi. Včera jsem se pěkně rouhal, když jsem žádal Žábu o bezpečáka pod Romanov, jelikož jsem si vůbec nepřipouštěl, že bych v Ráji nebyl v čelním balíku. Ale časy se mění!
Řepínské peklo pořádně přiložilo pod kotel a tuhle nálož moje tělo vůbec nepřijímá. Vlaju na ocase a zoufale hákuji svoje 2 magnety, ale vůbec se to nedaří!! Katka vše dokumentuje a povzbuzuje a hlásí, že VP vyhrál Čespa. Vyjíždíme z Řepína, Kapr odjel se ségrou a já zoufale řvu, ty musíme sjet. Naštěstí se dáváme do kupy a začínáme točit. Ale přibližujeme se hodně pomalu. Nebužely už jsme ale v lajně s nimi, Kocour řve jako o život, díky! Letíme s Kaprem rozbitým sjezdem a u mlýna Kroužek si zařveme s Quitem, tohle dodává neskutečně sil. Myslel jsem, že v údolí se konečně dám trochu do kupy, ale opak je pravdou. Jana (sestra Žáby) nás snad chce zadupat do země, furt aktivně na špici a točíííme!
Děsím se Romanova, když jsem nedal málem Čečelice, když jsem vypadl na Řepíně, tak co tam probůh budu dělat? Bidonuji a dávám magnesium, nic jiného ani nemám… Ráj, hodit tam zase srabácky malou a točit a točit. Je to šílený, jak mi to nejede! Sestra si nás zase vede, jak husy na provázku. A někteří borci odpadají. Já nesmím! Zvedám zadek a plížím se vpřed. Těch ramp je tu několik, tělo si už trošku naštěstí zvyklo, a tak nakloněnou rovinu k ceduli Romanov hážu velkou podle nejlepších tradic. Janu stejně nedávám, ale jsem v kontaktu a stejně tak cítím za sebou Kapra. Je to sen! Otáčet se nebudu, stejně rozhodnou kostky!
Na kostkách kotel od místních fanoušků, tak to je nádhera, já furt marnej, každá kostka mě vrací snad o metr zpět, ale jsem s nimi. Hurááá! To už musí klapnout! Jsme v 6 kusech, Milan Miller, Míra Živný, Láďa Zvolský a stále se valí. A je to především zásluha Jany, myslím, že to chlapské ego nikomu nedovolilo, aby nám odjela. Říkám jí, že jede fantasticky a že si zaslouží ten soudek Svijan, ale ona odpovídá, že se jede pro plyšáka Tak jooo! Plácnout si s obětavým HonzouB, který nám to taky umožňuje zažít. Užívám si poslední kilometry s bráchou po boku, tohle je snad pro nás největší odměna, za ty přípravy a starosti s organizací. Tahle jsme si to přáli a průběh závodu a naše aktuální forma tomu tak skvěle nahrála. I když kdo ví, kdyby točil za Řepínem více s Janou kolotoč, tak bychom je možná nedojeli…
Za ramena? Ano! Tak jo, omamnou vůni cílového tachovského křoví dýcháme v bratrském obětí. Jak to tu dopoledne vypadalo osamoceně, tak teď je to rozzářeno pestrobarevnými dresy a halasem, když se sdělují cílové dojmy. Kapře díky za vše, že tu káru Praha-Doksy táhneme společně dále! Ptal jsi se, jak tohle všechno ještě bude dlouho trvat? Věřím, že ještě chvíli jo!
Dojet si do poslední zatáčky za Katkou, sundat propocenou kombošku a převléci se na vyhlášení. Fotit a fandit cílovým bojům, ještě jedou krásně velké skupiny závoďáků, to hřeje u srdce, že nás bylo nakonec 111, i přes tu nepřízeň počasí před startem. Jedeme na terasu, připravit vyhlášení, vše ozařuje slunce a na čepu je Plzeň! Stando, doufám, že chutnala Ladí se výsledky a v 19:30 si bere slovo moderátor a skvělý šoumen Kocour. Užívám si ten pohled na narvanou terasu, jak se probírá ten dnešní match a tleská se nejlepším. Jo klaplo to!
Vychutnávám si svoje prodloužené, jak jinak než bramborové podium, gratuluji Čespovi za vyhranou VP a zlato ve Ctihodných a Kaprovi za stříbro ve Stařících, je skvělé, že i tady jsme byli vidět. A jsme vidět i v pozávodním pokecu, jelikož přespí Čespa, Turista a Oťas, který nás hostí půlnoční třešňovou bublaninou. Tohle k tomu patří, tohle se musí zažít a nemůžete příště jinak, sprcha, chatka a ranní cesta domů, s baťohem a zpocenými zády. Chtěl jsem to takto a ono se to povedlo. Snídaně na pumpě v rozverné náladě a pak přes Mělník do Kostelce s bráchou dotočit poslední minuty letošního velkofilmu Praha-Doksy! Děkuji všem, co nám pomohli a všem co přijeli, už teď se rozechvěle těším na poslední květnový čtvrtek roku 2025!

Luke – Zase do křoví!

A je to tu zas, legenda ožívá. Příprava nevyšla a mále jsem ani nestíhl start, ale to by bylo delší vyprávění než závodní report. Takže střih, start a 30 odvážných, co je mládí ještě neopouští se rozjíždí v prvním balíku ze Všetat směr Doksy. Roztočit trochu nohy a už se řítíme do Čečelic. Takticky z čela, tempo nějaké ostřejší, ale ani se necedím, takže ok. V Byšicích se trochu víc zapracovat a hned plápolat v brdku směr hlavní. Balík nebrzdí, vlastně to není balík, jen tvrdá lajna. Víťa Novák hlásí, že to dnes asi bude bolet, mě už to docela bolí. Už nás není ani dvacet. Lawi řádí na špici, ale chápu, mít na to nohy taky bych chtěl, aby to dělali těžký... Odbočku z hlavní si pohlídat, sjezd pod Řepín a trochu si připomenout na mokrejch spárách v asfaltu, že to může pěkně klouzat. Takže snahu posunout se víc dopředu vzdávám. Stejně najíždím do kopce pěkně v háku, příjemně to letí, kopec utahuje, už to má 5% a Garmin furt ukazuje, že jedeme přes 40 km/h. Tak tomu říkám úlet, nohy hoří, konečná, vystupovat. No to byla letos rychlovka. 22 minut a nazdar. Naštěstí nekončím sám, jen se s tím každý musí trochu srovnat a mě to trvá nejdýl. Ale sám jet nechci, takže si docvaknu Luboše Tomíčka s Honzou Vojtíškem a za chvíli jsme pro dnešek komplet i Martinem Klíchou.
Nový sjezd do údolí zvládáme a pak jedeme pěkně svižně až pod Romanov. Poctivě točíme, i když osobně bych už klidně výletoval. Scénář, kdy mě to odjede na Řepíně, jsem v hlavě neměl. Za to tam byl plán nechat na Romanově všechno. Ten se sice trochu bije s momentální touhou po výletování, ale jak kluci v kopci přitopí, vcelku rychle si srovnávám priority. A když už je tu tempo na wattové pr, tak se ho snažím držet, trochu odjíždím z grupy. Asi jsem to i trochu přestřelil, takže radši neblbnu a zvolňuju, jestli se to tak u 5 w/kg dá říct... Nahoře je grupa po kupě, já bych zas výletoval, ale automatika velí do sjezdu první, kostky z bezpečí prvního místa. Další sjezdí, pamatuju si vracečku u Skramouše. jak tam vždy někdo padá. Tak se ani necpu na čelo a brzdíme hodně na Martinem. Jemu to klouzne, mě stejně tak, ale vše ustojíme. A to jsme jeli fakt pomalu. Další sjezdy tedy ještě víc na jistotu, přemýšlím, že je škoda, že nejde na garminu poslat do group tracku nebezpečný místo (kdybych tak věděl, jak moc by se to hodilo... ).
Dál se neděje nic extra, pravidelně točíme, občas i pokecáme, ale furt se jede. Smiřuju se s tím, že to výlet nebude a hlava začala taky konečně závodit. Docela se i cítím na spurta, tak se snažím neplýtvat energií. V brdku za Ždírcem za to bere Martin Klícha a když ho v údolí na hrubým asfaltu dojedeme, cítím jak kolo chce jet. Nohy se reflexivně roztočí a bez přemýšlení prostě jedu pryč. Dva kiláky se úspěšně větrám a jsem sjet 750 metrů před cílem. Naštěstí za to hned nerafli, takže to možná ještě není ztracený, 30 vteřin na vzpamatování se a znovu do plných. Tentokrát směr voňavé tachovské křoví, tolikrát jsem o něm slyšel, tolikrát o něm četl. Využívám moment překvapení a beru to na dlouhej spurt, jestli se 10 w/kg v mém podání dá říct spurt a jestli 20s je dlouhejch. Mě to přišlo dlouhý až až, ale stačilo to. Třetí spurt do křoví, třetí výhra, tak to by šlo, teď ještě zamakat na tom, aby to příště bylo v té správné grupě, kór když příště jedu s dědkama...
Díky všem šlapkám a především organizačnímu výboru, zvládnuto opět na jedničku. Bylo to boží a bůh je šlapka, jak jinak si vysvětlit to počasí po propršeném dnu. Silnice většinou suchá, na návrat svítilo sluníčko, bylo fakt nádherně.

Radim – Praha – Doksy aneb šlo to i bez čísla a bez sedlovky

Report - www.sokolveltez.cz

automat

Giro Pičín

Trans Am Bike Nonstop

Tuchořice

Kolíkáč – přírodní park Džbán

Zkusit, jestli se tělo vzpamatovalo z Doks, nasbírat nějaké bodíky do UAC a pak si udělat výlet s elektro-manželkou krajinou, kterou neznáme. Kouknout do historie, ten okruh je docela kopcovitý, jo to bude hodně zajímavý. A je! A to hned po startu, jelikož jsem se moc nerozjel a start je do cílové stojky. Co do cílové stojky, ono to pokračuje ještě dále furt nahoru a na špici operují Nežerkové, Gdulové a jiná zvířata. Takže je to pro mě hned jasné, vymalované, konečná, vystupovat. Formuje se skupina, Karel Kopr, Milan Beránek, Laco Šindelář, tak s nimi by to mohlo jít. Po prvním sjezdu v krajnici stojí Jarda Rendl a spravuje řetěz. My máme docela na dostřel velkou skupinu, kde rozeznávám na konci Luka. Vzpamatoval jsem se již trochu z toho úvodního šoku, a tak do dalšího kopce zkouším jet vyšší tempo. To ale akceptuje jen 1 borec z naší grupy a docela všem odskakujeme. Tak co? Zkusíme to dotáhnout až k Lukovi?
Borec za to bere, hákuji, ale asi tak na 50 metrech před Lukem končím. Motám se do té stojky, další šrot moje tělo nedalo, na rozdíl od borce, který si to sjel! Do háje… stáhl jsem krovky a nechal se sjet. Ale ještě jeden okruh je máme v kopcích furt na dohled, a především s Karlem Koprem se snažíme o sjetí. Ale s přibývajícím časem je jasné, že to bude marné. Okruh je to opravdu vrchařský, furt nahoru dolů, ty sjezdy jsou nějaké rychlé a kopce zase pomalé Ale užívám si to, tohle jsem si slíbil s bolavou nohou, nebudeš se trápit výsledkem, budeš si užívat každé minuty s číslem na zadku, i když pojedeš třeba o poslední flek. Předávka bidonu s Katkou proběhla bezproblémově, a tak do posledního okruhu se soustředím jen na UAC čísla a ty nesmí být v cíli přede mnou. A tak se taky děje, cílový poslední brdek, dát tam poslední zbytek sil a překulit se přes gumový koberec jako první s grupy s UAC číslem. Pokecat s kamarády a pak si užít přírodní park Džbán bez bouřky s manželkou, jo, pěkná neděle to byla!

Luke – Čekání na Godota

Kolíkáč slíbil tahat špice, dokonce mě přihlásil, já na oplátku slibuju nějaký body do UACu. Trochu se protáhnout do prvních kopců a jde se na start. Další z těch závodů kde se člověk nemusí nikam cpát, naštěstí. Proto mě zarazí borec co se dere kolem s minimálně 20-kilovou vanou. Ale co každej má svoje ambice.
Je tu start, trochu se to natáhne a hned narážíme do úvodní stojky. Až překvapivě letím balíkem vzhůru, míjím vanaře, kolem Víťa Novák, jistej spoj do čela. Na horizontu to praská, ale jsme tam. Rozhodné se nebrzdí a pokračujeme vzhůru, další dělení, tak se jen držet za lidma co znám. Blíží se konec utrpení, už jsem i ve stavu, že nemám touhu si tohle závodní opojení užívat o moc dýl a tak když to znovu praská, nehrotím to. Čirej gambling, buď to někdo zalepí nebo ne.
Nezalepil. Jsme v 5ti, kašlu na to, ještě chvíli v tomhle tempu a jedu k autu. Jeden zkouší vyburcovat skupinu ke stíhání balíku, naštěstí na něj zbytek dlabe. Jako sjet se to dalo, ale další kopec je tu hned.
Přijela další skupina, sunu se dozadu a vyhlížím Kolíkáče. Další lidi za námi tak snad tam někde je. Kopec se naštěstí nejede, nakonec nás sjede docela dost skupinek ale Godot nikde. Kopce naštěstí nejedeme a na špici se necpu, max chvilku a pa, čekám přece. Je nás stejně hodně tak i spravedlivej průměr je tak jedna špice na kolo.
Nebereme pár odpadlíků z čela a jinak se 2 kola nestalo vůbec nic. Do třetího kola najíždíme jak na porážku, a tak jelikož Godot už asi nedorazí, chci skupinku trochu protřídit. Zvolna zvedám tempo, ale balík na mě se...nereaguje. Za horizontem tedy čekám a když mě konečně pohltí odjíždí 4ka s Jardou Halíkem. Pár lidí takhle už odjelo a zase přijelo, tak to úplně nehrotím, navíc nikdo z kategorie. Ale už je neuvidíme.
Začínám aspoň myslet trochu víc závodně a když odjíždí další, tak už je nepustíme. Docela jsem tím roztočil nohy, takže v předposledním kopci se řadím někam na 4. místo. Dva kluci odjíždí, možná moje kategorie, tak jdu na špic a pomalu to sjíždím. Pak ještě zkusí jeden nástup, jdu po nich, ale buď jsem pomalej nebo starej a zas musím sjiždět díru. Mám je akorát na horizontu, tak za to laśkovně vezmu a oni mě nechají jet. Plán to nebyl, ale trochu přitvrdit sjezd a mohlo by to klapnout. Bohužel místy šlapavej a tam musím ztrácet, ale ve vesnici mám nějakej náskok. Cílovej brdek začínám trochu s rezervou, takže jeden pronásledovatel mě dojede, ale nejde přes, tak naopak zkusím přidat já a po chvíli ho lámu. Když už si myslím, že fajn, projede kolem Milan Miller a v prvotním šoku mu akorát pochválím jak jede. Pak se vzpamatuju a háknu ho, ale po zralé úvaze, že není moje kategorie a že už to dnes bolelo až aź spurt milerád vynechávám. Vzhledem k počtu přihlášených do UACu to stačilo na 4. místo v kategorii, takže nějaký body jak jsem slíbil budou. Jinak pekelnej okruh a o užívání bych nemluvil. Ale trénink dobrej a navíc z několika variant na neděli, tahle jediná byla za sucha.

Franja TT

Tour de Brdy

Radovesická kostka

Mrzky-Hradešín

Lázně Bělohrad (dvojice)

Kolíkáč – Je to furt stejný!

Úterní večer, proklikávat tu naší kroniku a vzpomenout na časovku dvojic Břežanská osma. Dnes jsem si ji hodně připomněl. S Kaprem na JCL Lázně Bělohrad – Pecka - Lázně Bělohrad. Projet si trať, zjistit, jak jsme marný, navíc když od Doks solidně chrchláme. Ale nadšení nás neopouští, dáme do toho zase určitě vše, co bude v našich silách a zažijeme cílové nadšení. Vždyť kvůli tomu se sem ženeme. To se nedá jinde zažít. Venkovní závod s číslem na zadku. Časovka dvojic. Jet špici pro kamaráda a pak si odfknout za ním v háku. Beze slov střídáme, po těch letech si nemusíme nic vysvětlovat, točíme jako dobře seřízené hodinky. Huba se mi zalepila hleny, ale i přesto ze mě jdou skřeky, ze kterých je možné vydedukovat slova jako fantazie a nádhera. Kapr trochu pošetří před kopcem na Pecku, aby to tam pak poslal ze sedla na svou časovkářskou pilu, co vozí na koze. Horizont je zase můj, abych náš vláček přetáhl do sjezdu. Tam zalehnout za juniora ze Sojovic a nechat se unášet tou opojnou rychlostí. Ostrá pravá na hlavní a poslat tam poslední síly. Brácho bylo to zase skvělý, moc a moc jsem si to užil, díky! je to furt stejný

Zlaté kolo Vysočiny

Krakonošův cyklomaraton

Kanaďan – Nohy zůstaly na Pražské

V neděli ráno mě nabírá Strejda s Žábou do auta před domem a já jsem vděčný že se nemusím nikam přibližovat na sraz. Rychle usínám a když se před Trutnovem ne zrovna česrstvý probouzím, přemýšlím jak se bude závodit se spánkovým deficitem nabraným za poslední tři dny. Naštěstí když zastavujeme na parkovišti, spouští se více méně zautomatizovaná rutina (čísla, bidony, převlíknout, jidlo do kapes...), která nenechává místo pro pochybovačné myšlenky. V 9:45 stojím v klidu s Žábou a Technikem na startu blízko čela koridoru.

Po startu se ve městě nikam moc necpu a tak ztrácím pár pozic, ale pořád si hlídám abych viděl Žábu a Technika a začínám se cítit celkem dobře, ono to dneska ještě půjde. Před kopcem do Žacléře si dojedu k Žábovi a držím se u něj. V horní pasáži nám čelo skupiny poodjíždí tak hned jak se přehoupneme přes horizont zapojuji Žábu do háku a zalepuji tu díru, jsem rád že tentokrát můžu být aspoň trochu užitečný. Pár kilometrů poté se přiženou Elite na ocase s druhou půlkou skupiny co jsme nechali na Žacléři. Aspoň nám dováží zpět i Technika. Elite jdou na čelo, je tu mírné klesání nebo rovinka, letí se 60 km/h. Oni ovšem pokračují v letu i do brdku za Lubowkou a bohužel se to trhá před námi. Za horizontem se opět pouštím do lepení, ale je mi jasné, že tentokrát to sám nedokážu. Tak po dohodě s Žábou a Technikem v klidu zakládáme svojí skupinku. Jede se mi dobře a jsem spokojen udávat rozumné tempo až na Pomezky. Ani ve sjezdu mi to neujelo a užívám si závod. Pak přichází prudká část kopce na Pražskou boudu. Mapu jsem studoval, vím že to je celkem dlouhé, ale nikdy jsem tu nejel. Po nějakých 10 minutách ve stoje s kadencí okolo 50 rpm, na hraně zastavení a ztráty rovnováhy, nemůžu uvěřit, že ten kopec ještě pořád aspoň na chvíli nepovolí. Držím dvojičku se Žábou, který má zřejmě ještě o něco těžší převod než já. Asi 1 km před vrcholem nám čelo skupiny odjíždí. Technik je ale tam, po těch Pomezkách se mu to rozjelo!

Sjezd z Pražské jedu marně, Žába na mě gentlemansky čeká, řvu na něj ať jede ale on mě hecuje, že po menším kopci přijdou nějaké rovinky a že to spolu dáme. Jenže jak se silnice narovnává a pomalu začíná kopec do Strážného tak zjišťuji že moje nohy zůstaly na Pražské boudě - asi na kafe nebo na štrúdl. Neschopen vymáčknout víc než nějakých 220-240W, oznamuji Žábovi, že jsem opravdu na nic, ať mě tu kouká nechat a jede. Když nás dostihne další skupina, Žába konečně poslechne a odjede s nimi. Zbytek závodu se plahočím sám (aha, nohy asi nezůstaly jen na kafe a štrúdl, ale i na večeři), nebo s jednou s dalších skupinek co mě dojela a ze které bych nejraději zase rychle odjel neboť jeli příšerně (při nepochopitelném odpadání ze špice na závětrnou stranu jeden borec málem srazil celý rádoby terezín).

I když v cíli jsem byl zklamaný, tak s odstupem to bylo celkem fajn. Až pod prudkou část stoupání na Pražskou jsem se cítil výborně a byl jsem snad trochu užitečný pro tým. Rozjeli jsme to celkem dobře a Technik se famózně vyklubal na 6. místo v kategorii, bravo. Naopak mě mrzí, že jsem Žábu neodehnal dřív aby si zbytečně nekazil pořadí a že jsem nám vlastně prohrál soutěž týmů. Na příště to prostě chce více silových tréninků v nízké kadenci, aby nohy úplně nevypnuly po Pražské, a taky se mnohem víc vyspat před závodem.

Luke – Štrůdl

Bylo nebylo... něco jsem si v zimě vysnil, na něco trénoval, nic se nesplnilo a bylo to... prostě jinak. Sudety v prachu, Mamut v prachu, na Krakonoše vlastně nevím co. Lidi s kterýma jsem chtěl jet, jedou mimo moje možnosti, lidi s kterýma bych mohl jet, jedou něco jinýho, případně nezávoděj a stejně jedou mimo moje možnosti. :)
A tak je tu start, nikam se necpu, jede se v klidu, žádná tlačenice, baví mě to. Dojíždím na čelo a ptám se kluků, jestli už to začalo. V samé euforii přišlápnu do jedný vlnky na konci Trutnova a mám 5m. Bude sranda? Přidá se někdo? Nepřidá, jedu sám. Přijde mi trapný prostě zastavit, tak jedu. Aspoň budu mít bezpečák v brdku do Olešnice. Ale trvá to, snažím se jet ne na max, ale asi mi to moc nejde. Olešnice je tu, ale je to nějaký dlouhý, brdek nikde, furt to stoupá, sakra tady v balíku člověk nemusí ani šlapat a teď už to dost bolí. Konečně kopec, balík se blíží, jde přes, ale na horizontu to nějak zaháknu. Uf.
Do Žacléře docela v klidu a pak hurá do kopce. Motám se někde před Pavlem Popiolkem, po loňsku nechci blbnout, věřím, že to má pod kontrolou a pod Pomezky pojede zadarmo v grupě, Vláďa na dohled, tak to bude ok. Najednou kolem letí letka Elkovu, asi bych se měl svézt, ale dost to bolí, tak vystupuju hned jak to někdo odpojí. Trochu mi odvezli Vláďu, ale máme grupu a asi ho ještě sjedeme. To se děje na hlavní do Polska, kde nás nabírají dva mlaďoši z Elkovu a jedou 50kou na výlet. Samozřejmě nadšení jak to letí a když chtěj vystřídat, tak neváhám. Nabereme Vláďu a Valíme dál, je tu čelo krátký, ale nikdo nechce na špic. Já neodmítám, s Pavlem ve dvojici potáhneme Elkovu, což Pavel halasně komentuje "jen pojďte kluci dědkovi do háku".
Jede se fakt pěkně, baví to, tak co už. Pomezky jsou tu, silnice se zvedá, přestává mě to bavit. Rychle obhlédku skupinu, krátká pojede pryč, Elkov taky, zůstane plus mínus to, co loni, předloni, předpředloni... Když zapadnu na ocas kousnou mě záda, bohužel s tím poslední dobou trochu bojuju, stejně jako s motivací a tak mi to odjíždí. Nechci se trápit, bez motivace se jezdit nedá. Pozdraví mě procesí závodníků, napíšu ješťě Vláďovi, že jdu na štrůdl co inzeroval, ať ví, že to se mnou bude na dlouho a bez ambic. Stojí nahoře a nejistě zjišťuje, jestli to myslím vážně. No nemusím, ale ani nevidím důvod proč ne. Je pěkně, proč tu chvilku neposedět. Dáváme štrůdl, paní vedoucí hlasí, že jsme první. Taky jsme pořádně letěli, abychom tu byli brzo, že? :)
Pak se pomalu rozjet, po silnici se pořád trousí závodníci. Předjíždíme je ve sjezdu i směrem do Pece. Vláďa vytrvalostní trénink, já výlet, docela si vyhovíme. Pražská je peklo i když se jede pomalu na hranici pádové rychlosti. Jsme nahoře, sjezd opatrně a do Strážného zas předjíždíme mraky lidí, Vláďu to začalo bavit, tak ho trochu krotím, na bufetu stavíme, bidony už se nepodávaj, ale chápu, staví tu každý. Mají koláčky, dobrý, neodmítám, další beru na cestu. Vyrážíme dál, nabíráme skupinu, ale nějak zase zmizela. Směrem na Jánky Vláďa hlásí, že dojedem do další grupy a mohli bychom se s nima svézt. No moc tomu nerozumím a ani nevěřím, ale jsem na výletě, tak to neřeším. Řeší to ale oranźová postavička před námi. Sergei! Dojíždíme ho, nevypadá nejlíp, ale prý je v pohodě. Radostně mu oznamujeme, že mu to odtáhnem do cíle ať si řiká, co chce a potřebuje. Neříká nic a útrpně visí. Visí až nahoru, pak dolu, na rovině pospojujeme celou jeho grupu co se rozpadla na Jánkách. Baví mě to. Hrádeček a slabší chvilka pro Sergeie, ale má tým, tak pohoda. Nebo naopak? Po sjezdu to zas sjíždíme, docela jedeme a valíme až na rozhodující kruhák v Trutnově. Tam bohužel Sergei křečuje, takže se aspoň domlouváme na týmovej dojezd. Bohužel v cíli už nikdo nic nehlásí, ani nefotí, takže jediný fotky budou se štrůdlem. Ale co už. Dobrý to bylo, lepší než se celej den trápit a dojet jako loni. Díky!

Radim – Krakonošův cyklomaraton, aneb podesáté už tak trochu do téže řeky vstoupíš

Report - www.sokolveltez.cz

Technik – Krkonšská neděle

Krakonoš je nádhernej závod. Proto, když jsem zjistil, že termínově koliduje s pražskym lEtapem, rozhodnutí přehlásil lEtap na horskou nebylo těžký.
Pozn.: Bohužel pak jsem zjistil, že si moje Alice na termín horskýho lEtapu naplánovala porod… No co, bude si to holka muset taky přehlásit… :O
Z Prahy vyrážíme s Vláďou a Lukem, pohodička, šlofíček, tankování. V Trutnově ale zase nestíhám, takže rozjetí odlfáknu stylem kruháč a do křoví na malou a hned mažu na start. Tam už jsou Žába s Kanďákem hezky zabudovaný ve třetí lajně. Nejdřív přehodim kolo Žábovi a pak si to hezky v klídku obťapinkám.
Úvod za autem letos bez problémů, žádný brzda, plyn, pěkně v pohodičce držet fleka. Až na to že jsou tam kruháče, který jedu jak trubka zprava a najednou jsem sedmdesátej. To je ale na Krakonošovi taky to pěkný. Člověk se vždycky dostane, kam chce/potřebuje. První kilometry hlavně zašitej a neplýtvat, i když jednou mě to tam každej rok na horizontu kousne ještě před Žacléřem. To je vždycky znamení, že Žacléř bude špatnej. Holt ty moje první kopce, to je tragédie.
Čili Žacléř se najdřív začal celkem lidsky. Jak se to utáhne, tak si jen hlídám Watty, ať to nejde moc přes 400 a uvidím na co to bude nahoře. Žába, Kanaďák odjíždí zabudovaný ve skupině. Já mám na ně na horizontu necelých 20s. Jedeme ve třech, když tu se přiřítěj eliťáci. Wow, to je neuvěřitelnej fofr. Krásný svezení s nima. A tak nás kluci přivezli zpět do balíku. Chce se říct bezbolestně, ale obnášelo to několik 900W vsazení, aby člověk nevypadl z háku, když se za zatáčkou nebo na terezínu udělala díra. PRka cinkaj jedno za druhym.
Když nás kluci vysaděj zpět v balíku, člověk si řekne, taaak uf a jsem tu… Jenže Elkov pochopitelně rovnou na špic a mažou dál. Tady jsem zaváhal. Byla chyba, myslet si, že tohle můžu jet přilepenej na chvostu. Každá zatáčka, každá nerovnost znamená sprint a lepit díry. Dopředu se ale už nejde dostat… Pak přijde tradiční poslední vlna v Polsku před Pomezkama a to je konec. Naštěstí nejsem sám. Před náma vystupují lidi ještě daleko dřív a já nějak zázrakem držím Žábu a Kanaďáka. Bylo to pro mě ale hódně za hranou a tak další minuty trpím jak zvíře… Kanaďák jede možná normálně, možná ne, ale v mym stavu už je to moooc. Naštěstí na mě kluci berou ohledy a na Pomezky mě vyvezou jak v bavlnce. Zachránili jste mě, moc díky!!!
Jak už to tak bývá, začínám se postupně cítit líp. Pražskou začínám opatrně a když to jde, tak postupně přidávám. Nahoře je nás pět. Bohužel tentokrát se krize nevyhnula Kanaďanovi. Tohle je velká škoda, nechápu, jak je to možný, když jel do teďka tak krásně. Převody? Cukry? Vedro? Krátký tréninky? Něco muselo bejt blbě.
Nahoře na Pražský kelímek s ionťákem a opatrně přes tankodrom dolů. Akorát nás doletí 3 mlaďasové z Elkov a sjezd je za nima bájo. Letíme dolů, PRka zase cinkaj. Bohužel po cestě míjíme nepříjemně potlučenýho Unlimiťáka. Podle výsledků asi David Januška. Snad jen odřeniny. Přeju ať se dáš co nejdřív dokupy.
Strážný chvíli držíme Elkováky, ale my slabší na to brzo pečeme. 3 se drží o zatáčku dál, ale sjedeme si je pak ve sjezdu. Pak si nás ještě před Hoffmanka doskočí další o třídů lepší kus a na Hoffmanky naloží ty 3 a jedou pryč. My už to nějak dotočíme. I když systém v tom moc není. Nakonec rozjedeme kolotoč každej minutu a trochu jedeme. Vlnka před kruháčem kupodivu nikdo nic. Pak do toho šlápne Michal Šot z Kilpi a ostatní maj díru. Michal celej závod exceloval ve sjezdech, takže se soustředím jet technickej závěr jeho lajnu. Na kostkách si to pak rozdáme a kupodivu mi to vyšlo.
Po závodě rychle nadlábnout a odjezd kolmo do Rokytnice. Pěkný pozávodní vyjetí a díky Hankovi, že mi dojel naproti a odtáhl mi hnusnej protivítr. Pak už se jen překulit přes Rezek a jak za odměnu završit nedělní dvojkilo sjezdem do Roky se svým nejlepším parťákem.
Pěkný dneska :)

Vláďa – Na štrůdl

V týdnu se na FB objevuje, že závodníci Krakonoše mají na Pomezkách štrůdl a kafe zdarma. Pro zábavu posílám do WA a uvidíme jestli se někdo chytne. Lukův záložní plán je si na něj zajet jako vyjetí.

Do Trutnova vyrážím tentokrát z Prahy, do auta nakládám Technika a Luka. Cestou ještě musím natankovat, ale cesta ubíhá a v Trutnově jsme i tak podle plánu lehce před devátou. Při parkování trochu zmatky, takže nakonec jedeme k Bille. Při vyzvedávání čísel zjišťujeme, že parkoviště pod UFFO je skoro prázdné, škoda.

Rozjetí moc nehrotím, prostě jen protáhnout nohy z auta a šup do koridoru. Držím se letošních plánů na zbytek sezóny takže pěkně zezadu. Luke se přesouvá ke mně do stínu, okukuju kdo se ještě bude chtít cpát dopředu, ale snad nikdo.

Zapínám kameru, Garmina a je tu start. Letos mi to přijde celé mnohem klidnější, možná proto, že hromada lidí je na L'Etape. Za posledním kruháčem nečekaná odbočka doleva přes koleje, tam se to teda trochu zakucká, ale oproti jiným letům je to vlastně jen jednou. Balík se trhá na dvě půlky, přijde mi to brzo tu takhle zůstat, takže trochu přišlápnou, vlevo krásně volno a na čelo naší půlky dojíždím akorát ve chvíli, kdy startuje dvojička co to chce taky doskočit, takže jen padám do háku a vezu se do prvního balíku.

Tam zahlídnu Luka 30m před balíkem, za ním jedou motorky, takže první pokus o únik. Nechávají ho tam větrat docela dlouho a navíc to i celkem bolí. Vlevo pořád narozdíl od předchozích ročníků krásně volno, takže na pohodu se blížím k čelu a krom pár krátkých přišlápnutí okolo 400W (asi Žába, kterej si to kontroluje z druhého fleku) si tak ušetřím šrot na vrchol kopce.

300m na vrchol na mě křičí Luke, který je najednou za mnou, asi už mu čerstvý vzduch před balíkem stačil, lehce zvolním a jde se do sjezdu. Za odbočkou ke stoupání na Žacléř už jsme oba zpátky v prvním balíku a ani to letos tolik nebolelo.

Kolem sebe vidím známé tváře ze Sudet takže asi cajk. Vzhledem k tomu, že Luke je před vrcholem někde za mnou tak si nechávám čelo cuknout. Ve chvíli, kdy se přehoupneme, tak je tu ELKOV. Takže odmazali 5 minut. Zkouším skočit do háku, ale borcovi předemnou padá řetěz, takže radši svěšuju. Navíc to vypadá, že z celé grupy s ELKOVem jede jen jeden borec. Mám trochu podezření, že nás schválně odpojili. No aspoň ten sjezd, co jsem nikdy neměl rád bude v klidu. Kupodivu je to ale úplně v pohodě, krásnej asfalt. Pořád čekám, kdy mě dojede Luke, ale když za odbočkou na Lubawku nejede tak koukám, že mají díru asi 700m.

Opouštím nakonec skupinu a čekám. Nabírám rychlost, abych je zahákoval. Na čele grupy operujou dva Elkováci a vysmátej Luke v druhý lajně na mě povykuje, že má skvělý nový kamarády. Tak padám vedle něj a frčíme.

Před průjezdem městem nastupuje Pavel Popielok, moc to nechápu, jede se lajna. Pak si vzpomínám, že se musíme promotat přes náměstí. Před nájezdem se převalí pár lidí z krátký. Dochází mi, že kdyby tam Pavel nenajel, tak ELKOV je asi v trapu. Jednou nás na chvíli pustili na špic, ale nikdo se tam moc nehrne takže nakonec nás táhnou až na Pomezky.

Ve stoupání vidím Luka pár serpentýn podemnou. Rozhoduju se, že si to prostě vyjede v grupě a naberu si pití a počkám. Přichází zpráva ať nečekám. Pak druhá, že jde na štrůdl. Na Pomezkách stavím, čekám až dorazí, letos nějak nemám v hlavě snažit se o 12 místo kategorii. Žába 2km předemnou, Luke 1km za mnou. Hledáme štrůdl a nacházíme přímo naproti občerstvovačce.

Sjezd dolů, před námi cca 200 lidí. Tohle bude legrace. Lezu na špic a tahám vytrvalost, míjíme hromady korálků roztroučených po celých Krkonoších, ale zůstávají za námi. Do Strážného mě to fakt baví, Luke neprotestuje a tak trochu přitápím. Prej je to moc. Tak holt tempo míjení trochu klesá.

Cestou na Hoffmanky je před námi celkem velká grupa, Luke zahlídne orange dres tak se pomalu blížíme a zdravíme Sergeje. Nevím jestli nás má rád, nutíme ho jet nám v háku, dost u toho funí. Do sjezdu si dávám trochu náskok, dole čekám a když mě Luke se Sergejem dojedou tak lezu na špic a dotahuju nás zpátky do jeho grupy. Hrádeček, nějak mi divně cuká ve stehnech, tak v klidu za Lukem, ale v grupě i tohle tempo je dost na hraně. Po sjezdu z Hrádečku špice v grupě s Lukem, nevím jestli jsou rádi nebo nás nenávidí. Ale ochotně nás na špic pouští, v grupě totální ticho, Sergei za námi na třetím fleku. A takhle až skoro k poslednímu kruháči v Trutnově.

Do cíle projíždíme jako oranžová trojka s Lukem za ramena. V cíli nám Žába vypráví, že spurtoval s Pavlem Popielkem, no to jsou teda věci. Pozávodní tiskovka probíhá u stánků s občerstvením ve složení Luke, Strejda, Žába, Kanaďan, Sergei, Technik a moje maličkost.

Jedinou mojí ambicí na dnešek bylo užít si Krkonoše a to se mi splnilo zcela bez výhrad.

L´Etape CZ by TdF

Dreamer – Zavodni tanec kolem Prahy

Po dvou letech opet zavodni mod. Rano sraz s Kolikacem a HonzouB, prekvapive je teplo a mirime na Strahov. Prijde mi ze jsem jediny kdo neni moc vystresovany, to je tim ze jsem se opravdu nastavil do modu "spolecenska udalost" a vubec neresil zavodni ambice, to neskodne debatovani na tymovem chatu byla jen legrace. Ve ctvrtek/patek jsem si dal Rouvy zavody, k tomu vecerni party na parniku, i kdyz mam cely tyden rymicku a kasel. Ale tak nejak vnitrne se citim dobre a tesim se na zavod. Stojime nekde na 500. miste a za chvili je start. K memu prekvapeni se jede rozumne a mam kolem sebe vic prostoru, nez bych kdy cekal. Cespa odjel hned po startu a zacal se posouvat na celo, ja jedu za Kolikacem, ktery ma sice podobne ambice, protoze tam nekde je Kapr, HonzaB a Nemi, ale nastesti jede rozumne.

Kdyz se zacne zavodit naostro, jsem stale za nim a uzivam si draftingu. Chvili trva nez si zvyknu na velkou rychlost na rovine, ale po chvili je to docela v pohode. Obavany sjezd do Podkozi jsme stale na konci prvniho baliku. Ztracim tu, ale v prvnim kopci to konecne muzu odpalit. Predjizdim hodne cyklistu a posouvam se dopredu. Odjizdim Kolikacovi, jsem ve skupine s Nemim / Honzou B. Pak je trochu mokry sjezd, protoze se mezitim ochladilo a trochu sprchlo, ale nic velkeho. Presto se po sjezdu propadam zpet ke Kolikacovi. To me ale nevyvadi z miry, protoze pry budou dalsi kopce, no tak si to doskocim? Prichazi Zdejcina a opakuje se scenar, do kopce predjizdim lidi a nahore jsem opet u HonzyB a Nemiho. Pokracuji v mensi skupince s Nemim. Pred nami jsou stale mensi skupinky a jedna vetsi o kus dal. Hecnu se v dalsim brdku a vyplaci se, nahore spojime a je nas cca sedm a tou vetsi skupinou vepredu. Tam uz se ale dostat zadarmo nebude, presto kdyz se v dalsim kopci naskytne prilezitost, jeste tam necham vsechno a skacu tam. Je tu Kamil Ackermann, tak to je uz je slusna grupa.

Doted jsem vypil ani ne jeden bidon a nic nesnedl, tak se snazim snist aspon jednu tycku, kdyz se konecne chvili moc nejede. Hlidam si sjezdy, sice mi to stale odjizdi, ale uz jen tak ze chvili prislapnu a jsem tam. Byt ve vetsi skupine kolem 15 lidi se vyplaci, prichazi rovinate, klesave pasaze, kde bych sam nebo ve dvou jet nechtel. Sice se chvili opravdu moc nejede a kdybych jel zavod od zacatku naplno, respektive byl blizko cela, tak bych urcite mohl byt o skupinu dve vepredu, ale vubec mi to nevadi, jsem nadsen i takhle vic nez dost. Mirime k Praze, jeste par hupu nahoru dolu. Technicky prujezd Prahou mi opet uplne nesedne, zvlast ve sjezdech. Nastesti zaverecne km jsou vic do kopce, prvni z nich nasi velkou skupinu trochu rozdeli a druhy jeste vic. Tam sice uz na ty nejlepsi ze skupiny nestacim, ale jestli skoncim 50. nebo 60. je asi jedno. Takhle nakonec i dojizdim, chvili po me Kolikac, Honza B., Nemi a Kapr. Paradni zavod, nasleduje zaslouzene jidlo a pak nakonec jedeme domu o neco drive, protoze je na Strahove docela zima a fouka chladny vitr. Diky vsem, byla radost to zase jednou zazit a zjistit, ze me i zavodeni venku dokaze porad bavit!

Kolíkáč – V grupě s orange a El Pistolerem!

Vůbec se nechce, dutiny ucpaný, hlava třeští, chce se mi jen spát. Ale Šlapky mě zase zachraňují... Když šlapu, tak žiju! Nikdy jsem netušil, jak si to budu často opakovat. Ranní sobotní Chodovec dýchá zvláštní atmosférou, průjezd spící Prahou, kdy silnice jakoby patřily jen našim létajícím strojům. Jedu snad jen pro tenhle pocit a výhledy na rodné město. S Dreamerem a Čespou startujeme málem z místa, kde stával vyhlášený stánek Johna Debila. Otáčím se a za námi liduprázdno. Z dáli slyšíme start... dlouho se nic neděje... konečně zacvaknout a posunovat se vpřed. Tragické předpovědi se nenaplnily a jede se hodně ohleduplně. Vybírám levou stranu a posunuji se dopředu za kumpány, hlava a tělo se přeplo a chce závodit, chci tady dnes nechat zase všechno. Za mnou po dlouhé době naživo Dreamer, se kterým si dodáváme odvahy. Koleje na kolmo a vidět v dáli odmávnutí startu ze zaváděcího auta, to je povzbudivé! Do Svárova ještě zkracovat vzdálenost k orange bodům před sebou.
Podkozí, konečně kopec, Dreamer mi vystoupil z háku a mizí, Kapr za mnou řeší urvaný Garmin držák. V grupě na dohled HonzaB. Před sjezdem do Hýskova si nastoupit a zkusit HonzuB doskočit, jsem na kousek, ale nikdo mi zezadu nepomůže a už na to nemám. Pokropený sjezd do Hýskova a jsem u Dreamera. Rovinu do Nižbora ztrácíme z dohledu skupinu před sebou s Jendou, prý si ještě dojeli čelo závodu. Kapr vyřešil držák a spokojeně pluje s námi. Úzká cesta pod Zdejcinu, hecuji to na čele, ať se posuneme vpřed. Grep s tím plně souhlasí a gumujeme se spolu. Ve vzpomínkách Strada Zdejcina, když jsme tady hákovali Míru Kakače. Dnes mě přežehlí Dreamer, kterému přikazuji, ať přibrzdí HonzuB. Dávám si jako zvíře, jelikož HonzaB je o serpentinu výše, ale mám ještě síly na něj zařvat. Vrchařská show je zakončena prudkou nečekanou stojkou do vsi. Kotel místních fanoušků je dokonalý!
Ale ještě se to nepříjemně houpe a tahá za nohy. Orange show zase nabírá na obrátkách, jelikož zezadu přiletěl Kapr, zase ztratil občanku Hudlice a brdek ve vsi je zase obložen diváky a já poprvé registruju Vencu Veselého, mého soupeře z kategorie. Nohy se chytly a úsek Hudlice-Broumy se splnil sen! Jedu v grupě s Kaprem, Nemim, HonzouB a El Pistolerem! Užívat si zadní kolo této španělské legendy a vidět jeho taneček. Slzy v očích! Na tohle nikdy nezapomenu. Míříme do Roztok klikatým a vlhkým sjezdem. Před Berounkou jedna ze zatáček vystavuje několika borcům stopku, někteří končí ve strži v potoce. Šlapky naštěstí bez ztráty. Kudla, co to tady je? Štybarova pomsta, o které jsem vůbec netušil. Kostková úzká ulička obsypána diváky. Ale tohle peklo jsem nikdy nezažil, to jsem viděl jenom v televizi. Není slyšet vlastního slova a diváci doslova tlačí závoďáky do kopce. No nádhera! Já trochu dole zaváhal a za zadních pozic se sunu dopředu.
Je tu Venca, který mě v roce 2022 obral o bronz a chci mu to dnes oplatit. Po dlouhé době cítím sílu. Nohy z nebes! Nemi je o 100 metrů výše a já chci za každou cenu s ním. V tohle už jsem nevěřil, že zažiju, stav, když nic nebolí a vy letíte vstříc vrcholu. Jak opojné! Vršek Leontýna na Nemiho řvu, že potřebuji jet. Roztáčíme kolotoč a asi v 10 lidech mizíme. Otáčím se a za námi nikdo. Tak tohle se povedlo! Padáme do Nižboru a nějak jsem se moc uspokojil, myslel jsem, že je vše vyřešeno. Ale není!
Kopec z Nižbora od kolejí, Vlčák povzbuzuje, Nemi dabuje svými výkřiky film pro dospělé. Nevěřícně koukám, že si nás Venca sjel a s ním i HonzaB. No ty wado! Neleze mi to vůbec do hlavy, přemýšlím, kde si to zkrátili. Nohy z nebes odletěly a jsem úplně mrtvej. Uklízím se dozadu a přemýšlím, jestli vůbec dojedu. Úhoničák trpím jako pes, okusují mě křečci. Díra na Vencu a HonzuB. Nemi povzbuzuje, nechci se teď kudla zlomit! Leju do sebe bidony a magnesium. Toho Vencu musím dát! HonzaB se proměnil v mašinu a stále operuje u špice.
Motolský kopec, začátek znovu na hranici křečí. Nemi za mnou, HonzaB vedle mě hlásí, že je v háji. Venca odjíždí a já se slušně lámu. Ze sedla do sedla, protahuji odepsané nohy. Chci za Vencou, ale 3 borci přede mnou mi nedávají možnost. Konečně jsem se protáhl. HonzaB to svým výkonem znovu hecuje a nahoře si doskakuje v mini skupince Vencu. Já mám na ně asi 30 metrů. Tohle nemůžu dát, ale tělo překvapivě reaguje. Šrot! Točku na poslední brdek ke Spiritce na hranici smyku a zvedám zadek. Bohužel si za chvilku sedám znovu úplně ko. HonzaB najíždí před Vencu a mám pocit, že ho trochu kotví. To mi dodává sil. Ploužím se jako šnek, ale vzdálenost zůstává stejná. Motačka před cílovou rovinkou, jedu bez mozku, točky bez brzd. Cílová rovinka, hobluji Vencovi zadní kolo! 2 metry před páskou jdu přes! Kudla mám radost, i o 9.místo se dá zažít pravé zavodní poblouznění. Díky kucí oranžoví, bylo to velký a bude na co vzpomínat!

Nemi – Štybarova pomsta

Na WhatsAppu to vře. Bobek válí na ultramaratonu za velkou louží a téhož dne půlka Šlapek odjíždí hájit oranž do Krkonoš, zatímco druhá si pouze odskočí na Strahov. Na tolika frontách najednou nebojuje ani Elkov Kasper! Konkurenční Grep se mě snaží zdeptat tlakem velkoklubu, který očekává výsledky. Já se však nejvíce bojím kolizí, vždyť loni jsem si do cíle přivezl prasklou zadní vzpěru rámu. Ačkoli jsem nebyl účastníkem pádu, jedno přede mnou letící kolo mě trefilo. Ale jet musím. Vždyť jsem tady doma. Trasu jsem si několikrát projel. Tedy alespoň jsem si to myslel. Organizátoři totiž připravili několik překvapení: stojku na konci Zdejciny a hlavně Štybarovu pomstu po kostkách v Roztokách, kterou zpestřilo poprchávající počasí.

Ale nepředbíhejme. Na start se řadím do prvního bloku vedle HonzyB a Kapra, který čaroval kouzelnou fixou. V neutrální zóně se propadám, na Bílé Hoře nás přeletí Čespa. Nekonečný peloton se dle očekávání začíná trhat v prvním kopci v Podkozí. Ačkoli Dreamer avizoval výlet, kopce si dává jako na Rouvy. Je tu také HonzaB a Kolíkáč. Ujíždím ve sjezdu v Hýskově a pak plýtvám silami při sjíždění prvního balíku až do Nižboru. Na Zdejcině se peloton opět trhá a já už na sjíždění silnější skupiny nemám dost sil. Ve stojce v Hudlicích zažívám wattový deficit a Dreamer mě opouští. Ze skupiny bohužel nikdo nechce jet, tak dlouho větrám na špici. Díky tomu ale bezpečně vpředu zůstávám i ve sjezdu údolím z Karlovy Vsi, který se Grepovi a řadě dalších na mokru stane osudným, někteří se dokonce vykoupou v potoce. Po výjezdu kopce z Roztok skupina začíná pracovat pod taktovkou Kolíkáče, díky čemuž se jede a Kolíkáčovi ubude pár soupeřů z kategorie. Z Nižboru stoupáme klidně, zato Úhoničák dost bolí, ale nesmíme si to nechat odjet. Za ním tempo zvolní, tedy alespoň tak to cítíme my, co se už jen schováváme vzadu, zatímco fantastický HonzaB celou skupinu táhne až do Prahy. Ve stoupání kolem Motola už nemám vůli bojovat o nějakých patnáct míst před sebou a nechávám HonzuB s Kolíkáčem odjet. Jsem šťastný, že to mám za sebou. Jsem celý a kolo taky.

Celkově 83. z (v kategorii 27.). Únava byla znát, přestože jsem ve středu zkusil vyjet jen jeden kopec. Velký respekt k orange skvadře, která přes týden najíždí objemy nebo rovnou závodí, aby si pak dala ještě jeden maraton v sobotu!

Lázně Bělohrad-Pecka

Kolíkáč – Život je pecka!

Koza nebo silnice? Toť otázka, i když většina má jasno. Kozaaa, vždyť je to rovina. A ty schody a ta rampa do hradu je co? Naštěstí mi ještě Camrda přibalil zadní vysoké kolo s kazetou 28, takže ho zkusíme otestovat. Čespa přivezl Kapra a valíme do Lázní. Navigace mapy.cz nám to pěkně klikla přes pár rozdrbaných úseků, ale dala i vzpomenout na Lužeckou šlapku, takže cesta příjemně ubíhá. Je vedro k zalknutí, můj cíl je jasný, rozvalit se na historické nádvoří a dát si s kumpány pivko v kelímku s nápisem Život je pecka! Rozdráždil jsem kozenku, ale tělo si ještě pamatuje explozivní sobotní zážitek. Startuji docela vepředu roštu, takže jsem většinu předjel a mám tak schody pro sebe. Cestou ještě pozdravit Tega, který to hrdinně dává na gravelu. Už tam mám dávno nejlehčí převod 39x28 a nalítávám do kostkové stěny. Ta je rozdělena asi po 20 metrech schůdkem, ke kterému dal Korďas najížděcí úzkou dřevěnou rampičku s koberečkem. Takže se hezky soustředit, najet si ji co nejlépe uprostřed a pak tam poslat, co ve vás je, jelikož posun vpřed spadl k pádové rychlosti. Zpocené ruce mi sjíždí ze řídítek, za které to vší silou rvu a počítám, že se na dalším schůdku omotám kolem zábradlí, které ještě navíc lemuje tuto část tratě. Ty wado, já to vyjel, ale peklo nekončí, teď je potřeba zatočit prudce doprava do další kostkové stojky. S technikou jsem na štíru, navíc koza není úplně nejlépe ovladatelná na tyhle poloměry zatáček. Takže výsledkem je, že to střihám rovně do štěrku, kde to otáčím a chci se vrátit na trať, ale ouha, překážkou je mi vysoký rantl obrubníku. Předním kolem ho skáču, zadním už ne a musím vycvaknout. No ty wado. To je grande finále. Než v tom kopci znovu zacvaknu a pohnu se dopředu, to trvá snad věčnost. Motám se k cíli, který končí dalším schůdkem, tentokrát už tam není ani žádný nájezdový klín. Naštěstí, ale padám až za cílovou čáru do trávy a očekávám pivní pomoc, na kterou jsem se celý den tak těšil. A ty chvíle přicházejí, pokec s legendami, Pepa Vejvoda, Teg, Robert Kleiner a především Kapr a Čespa, kterému podium zase neuniká! Užívám si léta a těchto okamžiků plnými doušky! A stejně tak pak cesty zpět, kdy letíme po pěkných asfaltech k autu ve vlahém podvečeru, když se slunce sklání nad obzorem, tohle k JCL neodmyslitelně patří! Můj výkon děs běs, ale zážitek a vzpomínka to je zase parádní.

Sokolov MČR časovka

Fanatik Plzeň

Litvínov-Lesná

Kolíkáč – Dlouhá hrůza

Epochální L´Etape ne a ne zregenerovat, v úterý si ustlat málem na časovce Pecka a prásknout si to na cestě zpět k autu a do konce týdne chodit jako mátoha. Sobotní roztočení nohou se naplánuji přes Prahu na Bulovku a zpět a nechám se vláčet navigací po cyklostezkách, no větší hrůzu jsem dlouho nezažil. Až nedělní ráno mě trochu probere, začnu řešit dopravu a nafukovat jednici. S Čespou v družném hovoru to rychle uteče a užíváme si okolí přemístěného kostela v Mostě, kde se to hemží cyklisty.
Oranžoví kamarádi jsou tu dnes ve velkém počtu, tak to hřeje u srdce, pěkně jsme probarvili balík. Ostrý start jsem nezaznamenal, ale jede se furt nějak v poklidu, až se začínám toho klidu před bouří hodně děsit. Vedle kolodějské ikony Tomáše Jecha najíždím do té dlouhé hrůzy, která mě od 1.ročníku Krušnotonu v roce 2010 pronásleduje málem každým rokem. Měl bych si ji tedy pamatovat nazpaměť, ale je pravda, že asi tím stářím hodně zapomínám a poslední léta jsem ji vlastně nejel…
Hrne se to přes, nejsem schopen s tím nic dělat a moje frekvence a hlasitost dýchání začíná všechny kolem mě obtěžovat. Pepu Vejvodu ještě seřvu, ať neblbne a jede pěkně se mnou, ale ten nereaguje a mizí dopředu. Žábova ségra je naštěstí tu a stala se pro mě rychloměrem, který prostě musím udržet. Luke se k nám taky prosel, tak je to hned veselejší. Prožívám děsivý muka, absolutně bez radosti, žádný bezbolestný nohy z nebes, ale nelidská práce horníka. Utvořila se docela početná skupina, která se budu kolem Flájí hodit, ale teď je důležité zůstat její součástí. A to pro mě vůbec není jednoduché. Marně vyhlížím aspoň kousek, kdy se sklon srovná, ale kdepak, furt mě drtí tělo čísla nad 8%.
Jo, tady na mě počkal brácha na památném Krušnotonu 2013, když jsme ho jeli s Jirusem a Dreamerem, bože, toto letí. Dnes je tu Alice od Technika a povzbuzuje, dávej, dávej už je to jen kousek. Ale ta mizerná paměť. Myslel jsem, že to za kostelem končí, ale ne, ještě se pod kotlem zapalují další hořáky a pálí to a pálí. Zvedají se zadky vepředu grupy, která už cítí konec stoupání a já cítím svůj konec. Vysávám ze sebe poslední kousky sil a posílám to do ocasu skupiny. Uff, povedlo se, teď si trochu odfrknout, ale kdepak! Luke si mě zkontroloval a roztočil další peklo na špici. Po rozbitém asfaltu si gumujeme držky a začínáme nabalovat osamocené korálky a menší skupinky. To je let. Jsem ve stavu, kdy je bidon daleko, nejsem schopen se posunout trochu dopředu, jen se křečovitě držím dole za rodla a vlaju a vlaju. Vláďa je tu, další týmová vzpruha, která se o mě začíná starat. Objezd Flájí a zase nahoru, před námi je skupina s Čespou, Luke si je doskakuje a já musím taky. Sám bych to nedal, ale Vláďa je nápomocen a dováží mě tam. A hele Pepa Vejvoda a Tomáš Papež. Další příval pozitivní energie, že to stálo za to, se na Dlouhé Louce nezlomit. Síla skupiny je obrovská, zase vlaju a vlaju a šetřím na finále dnešní vrchařské show.
Docela se i rozfoukalo a každí zaváhaní se trestá, s Pepou jsme se zakecali a hned si musíme sjíždět díru. Nová Ves v Horách nás znovu řadí podle výkonnosti, bohužel zůstávám někde uprostřed a skupina s Lukem, Pepou a Tomášem odskakuje. Nahoře se ještě formujeme a zkoušíme je sjet, Tomáš je v mé kategorii a bylo by pěkné ho nechat za sebou. Letím pod poslední kopec, a hele Tomáš si musel vystoupit a proklepává nohy, ale jak se dostanu před něj, hned mě zmerčí. Tak to bude velký!
Tenhle kopec mi vždy seděl, tak zkouším zvednout zadek, ale žádný efekt to nemá. Tak hold to nechat na poslední metry, jestli to ještě s borečky, a hlavně s Tomášem vydržím. Odbočka z hlavní doleva na rozdrbanou cestu, zase jsem chytil odlepa, ale nakonec se na Tomáše dotáhnu a na hranici 200 metrů do cíle to zkouším. A hele jde to! Ještě tam na posledních metrech založit velkou, ať stvrdím pořadí před Tomášem a zamáčknout budíka. Jo pěkný to bylo, tyhle hory mají něco do sebe! Dlouhá Louka bylo peklo na zemi, tušil jsem ho, ale předčilo všechna očekávání. Červ v mé hlavě, že pojedu Beskyda s Technikem naštěstí umřel... stavím v sobotu na každým bufetu a žeru frgály, už se moc těším!

Olešnice

Strnadova 30

Laďka – Návrat do minulosti a pár postřehů k tomu :)

Návrat do minulosti a pár postřehů k tomu :)
Zkusila jsem napsat reportáž... a udělala při tom naprosto základní chybu. Vtloukám to dětem ve škole do hlavy neustále: Zálohovat! Zálohovat! Zálohovat! A pak si neudělám zálohu... Snad tedy vyjde druhý pokus o povídání o tom, jak vyšel můj druhý pokus s cyklistikou :)
Není to tak dávno, co na mě ze skříně tak nějak náhodou vypadl můj starý šlapkovský dres. První jednoznačně pozitivní zjištění bylo, že ho stále obléknu! Druhé, že stále drží - prostě kvalita.
A jelikož mě život na pár let od cyklistiky vzdálil, stálo mé stařičké kolo nejdřív na koleji u postele, pak v garáži, v kumbálu... jen ve sklepě ne (to bych mu přece nemohla udělat!) Až teď nedávno se stalo, že jsem se nějakou záhadnou náhodou k cyklisitice oklikou přes jiné sporty zase dostala.
A jak tam tak ten dres ve skříni ležel, dostala jsem poťouchlý nápad, že se zase stanu šlapkou :) Díky, že jste mě vzali zpátky!
Stačila jedna dlouhá chvíle... a pár nostalgických vzpomínek, aby následovalo trochu sentimentální googlení cyklistických akcí, které přežily uplynulé roky stejně, jako můj starý dres a kolo.
Některé nepřežily - třeba seriál časovek do kopce, co se jezdil kolem Prahy, je už nejspíš jen milou vzpomínkou.
Na některé jiné bych si aktuálně netroufla - ale jako Král Šumavy je stále v plánu (už asi tak 25 let).
A pak jsem objevila Strnadovu třicítku! Jupí! Jeden z mála závodů, které jsem před lety jela, se stal záminkou k resuscitaci mé cyklistické "kariéry". Pojedu ho znovu! A zase v oranžovém! Cesta do minulosti začala asi tak v květnu.
Den D přišel na konci června. Co si budeme povídat, cyklistika je časově náročnější sport než jak si ji pamatuju z doby, kdy člověk hodil doma školní tašku do kouta a zmizel na kolo. Takže najeto mám celkově prd.
Chystám kolo, není to sice už můj 20 let starý miláček, ale je taky z hliníku. Je to ovšem cyklokroska. Vepředu má jednopřevodník, takže z kopce máte málo převodů a do kopce - ještě méně! Ale aspoň je relativně lehké. Dokonce mám i nové pláště (jasně, že silniční, aby to jelo), jenomže ty si zapomenu zabalit cesou na chalupu...takže smůla. Technická výhoda mě asi nezachrání, ale kdybych je stihla přezout, tak určitě vyhraju!
Ráno balím kolo, dres a kamardáku jako technickou a psychickou podporu, abych to náhodou neotočila ještě před startem, a vyrážím za vzpomínkami. Kdyby nic jiného, tak to prase, co se vždycky grilovalo, bude určitě mňamka.

U registrace zjišťuji, že mám krásné startovní číslo - 39. Prvočíslo, to je určitě znamení. No. Bylo. Protože chvíli po startu mám pocit, že 39 je taky okolní teplota. Možná i 49? 59? Milion! Sluníčko fakt pálí! Wattmetr se asi přehřál! Vzdává to v první zatáčce poté, co ukazuje hodnoty, za které by se nejspíš nemusel stydět ani Tadej. První kopec a ten rozbitý waťák mi zvedají tepovku (ten redbull, co jsem vypila před startem byl absolutní zbytečnost. Teď jde jen o to, aby zůstal až do cíle "na svém místě").
O 10 km později...
Mám za sebou první kopec (možná už druhý. Netuším.). Každopádně mám žízeň. Vezu si asi 300 ml vody. Kdo by tahal plný bidon, že jo. Je to časovka. Musím být co nejlehčí. V zoufalství si polovinu liju na hlavu... a druhou ucucávám, aby to chvíli vydrželo. Stín v nedohlednu. Pekelný vedro. V menším stoupání kolem mě prosviští žíznivá čára celá v černém na časovkářskem speciálu. Ty v**e, jak může mít na sobě jen černou. Mimozemšťan! A jasně, že ta rychlost je jen technická výhoda jeho kola. I když možná je tak rychlej, že je mu z toho zima? ... prolétne mi hlavou...a pokračuji plížením plazením vpřed.
Cože? Kopec? Další kopec? Sakra! Nepamatuju si, že by tu před dvaceti lety byly takovéhle kopce! Aspoň, že ten asfalt je krásně hladký. A značení trasy je taky fajn. Až do chvíle, kdy se oranžové šipky objevují i v protisměru. Nějaci silničáři řešící bůvíco, si stejným sprejem jako organizátoři závodu označili přípojky nebo kdovcíco. Ještě štěstí, že už dneska na kolech můžeme vozit maličké přístroje, co ukazují, kudy kam. Můj externí orientační smysl mě tedy neomylně vede změtí šipek. A jen díky tomu se neztratím stejně, jako před těmi dvaceti roky.
Nebudu unavovat dlouhým popisem. Stejně si průběh té trasy moc nepamatuju. Stínu bylo strašně málo. Vody taky. Slunce peklo tak, že to prase, co se chystalo na občerstvení, by možná ani nepotřebovalo ten gril.
Obrovským pozitivem ovšem bylo, že nohy mě seriózně začaly bolet až na posledních třech kilometrech, což byl úspěch, protože terénních vlnek, které jsem si nepamatovala, bylo na té trati ještě pár. Jako upřímně, před dvaceti lety do bolelo míň!
Do cíle dorážím s časem 1:11... nějaký drobný. Jsem tedy jen o cca 2 minuty pomalejší než před těmi dvaceti lety. (a nebo si ten čas možná blbě pamatuju). Ale je to jasný, za ty dvě minuty můžou ty gravelový pláště!
Dojela jsem třetí. Zatím nevím, jestli zároveň nejsem taky poslední v kategorii, protože žen moc nejelo. Ale na to se historie neptá :)
U piva kontstauji, že trasa je tak akorát dlouhá, aby člověku to vydatné občerstvení chutnalo :) A už vymýšlím strategii na příští rok.
Celkové zhodnocení mého návratu k tomuto krásnému sportu:
(+) vejdu se do šlapkovského dresu
(+) Strnadova 30 stále existuje - a stále má ten roztomilý formát venkovského závodu
(+) závod stále obsahuje "motivaci prasetem"
(+) dojela jsem

(-) pod hodinu to holt dám až příští rok
(-) strašný vedro

Beskyd Tour

Kapr – Oranžový sen stále nekončí

Do Beskyd se s Janou těšíme celý rok, vloni to nevyšlo, takže letos jsem se těšil dvojnásobně. Samozřejmě přes frgály Palačov. Nejsem spisovatel a nebaví mně psát, tak jen střípky.
V pátek nádherné mega týmové rozjetí na krátké trase a zprasit si Mambu.
Na start chodím dycky zepředu k Bédovi, letos má absenci, ale zastoupil ho Technik. Letos se tam ještě po mně nacpalo hodně lidí. Na Bílý Kříž celkem pohoda, několikrát přibrzdit a přitom myslet kolik lidí vzadu lehne. Sjezd za profesorem Uličným. Na první stojku s bezpečákem a potom na hranici za voči uhákovat Vláďu, Kolíkáče a Pavla. Na Kelčák jsem chtěl víc dopředu, ale jel se takový šrot, že jsem z balíku vypadl dávno před Hluchankou, ale Vláďa je pořád kousek přede mnou. V Bílé si Vláďa vystupuje ze skupinky a čeká na moji grupu. Defekt Žába a Vláďa hlásí, že asi budu mít superdomestika. Kolem přehrady až pod Smrček jsem zabudovaný ve skupině. Vypadávám první, jel jsem s borci kam nepatřím, Vláďa odjíždí a před nejprudší 11% stojkou přijede Žába, je tady moc brzy, to už ho asi neuvidím. Registruji, že jede s Vláďou a věřím, že ve vracečce po sjezdu budu s nimi. Žába zapíná motor a vezeme se k hotelu Ráztoka. Vladimír občas ve sjezdu vypadne, ale v pohodě se vrací. Na začátku Pusteven o serpentinu výše povzbuzuje Lukáš. No to je něco, takže na bufetu Pustevny na mně budou čekat 3 Šlapky!!! Jede se mně dobře, teplo akorát, piju dle plánu, dopíjím druhý bidon a dávám půlku suku. Nahoře mně Jana dává plnou láhev, nechá doplnit druhou, vezmu banán, napiju se a hurá do sjezdu. Po chvilce mně neuvěřitelnou rychlostí míjí Luke. Po serpentinách čeká Vláďa a na kruháku u Zavadilky Luke se Žábou, který zapíná turbo a valíme pod Soláň. Nikdo se nás ani nesnaží hákovat a někde si vystoupil i Vláďa. Soláň, kluci se mně ptají jak to chci, je mi to jedno, umím jet i sám a tak pomalu odjíždí na kecačku do sedla. Pod vrcholem úžasná vzpruha od Kolíkáčovic holek a Vladimír je se mnou. Nahoře vypít dva kelímky a abychom neztratili vousáče, tak hlásím, že jedu poslední. Lukáš odvětí, Kapře to nechceš…Závěr sjezdu do Karlovic letíme v oranžový lajně až mně dojetím zvlhnou oči. Na kruháku doleva, Žába opět dráždí turbo a Vláďa na to kašle. Užívám si luxusní hák, který jsem poctivě trénoval v zimních výletech a byl přesvědčený, že v závodě se s Žábou nikdy nepotkám. Nikdo nemá nárok ani pomyslet naskočit do expresu. Kasárna jsou hodně přísný, peklo na zemi, jedu hranu aby kluci nahoře neusnuli, poprvé v tomhle kopci vidím turistu tlačícího kolo a on to Nemi, chvíli jede s klukama a potom opět po svých, to je hustý, váží 50 kilo i s kolem. Říká že nemá nohy ani hlavu, hecuju ho ať přepne hlavu a jede se mnou, daří se. Bufet Kasárna plení pět ŠLAPEK, to je neuvěřitelný. Oranžová grupa odjíždí, jsem v rauši, řvu jako pominutý a málem brečím štěstím. Do Makova bohužel ztratíme Vláďu, velká škoda, na Bumbálku nás už nesjel. Stoupání na přechod je příjemný a hákový, poslední dva kiláky dávám velkou, lížu Žábovo zadní kolo a nahoře křičím, že to máme za sebou. 10 do cíle je naprosto luxusní záležitost, jen škoda Nemiho. Greenhorn nechává dva metry odlep a je vykázán na samotku. Během soboty vystudoval vysokou cyklistickou. Do Bílé letíme kosmickou rychlostí, ale mrzí mně, že jenom ve třech.
Děkuju ŽÁBOVI, VLÁĎOVI a LUKOVI za čekání, pomoc a celkové domestikování. Děkuju Janě za podporu. Děkuju všem co přijeli za krásný víkend. Pivní pokec v Domovjance a večerní sýrobraní a vinobraní nemělo chybu.
Pokud to půjde, tak za rok opět do Bílé.

Kolíkáč – Jubilejní Beskyd Tour!

Týden po Beskydu, ale mám ho furt v hlavě. Jel jsem ho pět a půl hodiny, ale kecali jsme o něm už možná deset hodin. Kolik příběhů a zážitků dokáže přinést maratonská bitva. I po těch letech. Letos jubilejní 30.ročník celkem a můj 19.ročník na dlouhé trase. Mít na to materiál a sílu, tak bych si chtěl o tom natočit celovečerní časosběrný dokument. Asi by neměl vysokou návštěvnost, ale pro mě by to byl životní film. O cyklistické vášni, které se nic nevyrovná. Navíc sdílená těch 22 let s oranžovým maratónským snem, který letos zažilo 13 Šlapek. To hřálo u srdce, páteční roztočení nohou, sobotní závod a večerní tiskovka, to byla jedna velká týmová jízda! Děkuji Šlapky, že vás mám!
Ani nejsem letos nějak nervózní. Dlouholetý sen o pódiu nějak zabíjí velká konkurence v mé kategorii a moje klesající výkonnost. Raduji se z toho, že mohu po minulém roce vůbec jezdit a nějak smysluplně se gumovat a nabírat formu z minulých let nemám chuť a sílu. Vlastně nikdy jsem nebyl tréninkový typ, který dodržuje předepsaná čísla, tak se nesmím divit, že jsou borci, co jim život začal až po 50 a jezdí o mnoho lépe než já.
Balík, který se sešel na startu v Bílé nepamatuji, a tak Bílý Kříž je slušná loktovačka. Vůbec to nemám v hlavě se cpát dopředu, stále věřím, že se to na Slovensku jako vždy sjede. Takže jsem tak kolem TOP100 a tam už je to pěkná brzda plyn. Borec zezadu nalítne do mého zadního kola, ale ustál jsem to. Hákuji Vláďu a Nemiho a před sjezdem řvu, ať jedeme všichni na jistotu, že tady se nerozhoduje. Sjezd překvapivě v poklidu a čekám na levou točku, kde už to bude na široké silnici konečně o výkonnosti.
Na hraniční přechod Konečná hákuji Pavla P., kolem mě stále Vláďa, Nemi a Kapr, na dohled Luke s HonzouB. Vláďa se začal starat o Kapra, já si hlídám Nemiho a Pavla. Konečně letíme dolů do Turzovky, ale balík fuč i s Lukem, HonzouB, Žábou a Technikem. Nechce se mi věřit, že už kluky neuvidíme, když se na hranici zdálo, že jsme součástí balíku. Z pátečního rozjetí vím, že přijde zúžení a semafory, tam si je snad sjedeme. Ale kdepak! Naštěstí se jede lajna a točí se. Já zalezlý na konci a šetřím síly. Když se před námi zjevuje kolona doprovodných aut až někde u Vysoké nad Kysucou, tak je aspoň trochu vyhráno. Posunuji se před Luka s HonzouB, aby o nás věděli, že jsme zpět.
Pravá na Kelčák a snažím se dostat dopředu. Ale jede se slušná palba hore Kelčovom. Za mnou to už praská, já hákuji Nemiho a Luka. V tom šrotu ostře na brzdy, jelikož před námi to lehlo. A znovu do plných. Jsem slušně popraven, a to nás čeká stěna Hluchanka alias Kelčák. Včera jsem to málem nevyjel a teď nejsem daleko se taky svalit do trávy. Pěkně ve dvojstupech to vyťapkat nahoru. Borci, co mají technické nebo fyzické problémy to dobře blokují. Řvu, ať jdou do trávy a uvolní cestu. Nemi sesedl a běží stejnou rychlostí jako my, co šlapeme. Ředitel závodu Libor Hrdina fotí a povzbuzuje Šlapky! Já mu odpovídám, že je boží, že to furt organizuje. Konečně nahoře! Vrháme se do sjezdu, který je plný štěrku a bahna od pátečních dešťů. Odvodňovací žlaby jsou další lahůdkou. Tak hlavně opatrně!
Sjezd jsme bezpečně zvládli a skáču Lukovi do háku. Tohle bylo včera přání a teď je to skutečnost. Nechce se mi věřit, že to je pravda, že jsme přežili doteď všechny ty hrůzy. Řvu na Luka Je to sen!! Cítím za námi i HonzuB a Nemiho, tohle bude velká jízda, do které zapadá Pavel P. jako žolík do kanasty. Zatím se mi jede skvěle, ale zpětně u elektronické tužky vidím, že všechny segmenty jedu nejpomaleji v historii. Ale v závodě se vezu na závodní vlně a vnímám jen své spoluhráče. Skvělý jet v grupě, kde jsou 4 orange. Strašně mi to pomáhá a povznáší to cyklistiku do nebeských výšin.
Luke se obětuje a jede přes Bílou famózní špice. Organizujeme skupinu a točíme kolotoč. Před Jamníkem sjíždíme grupu před námi. Míjíme bufet, tady není šance zastavit a vystoupit si z rozjetého vlaku. Pavel jde na špici, hákuji, chci mít dobrý výhled na ten rozdrbaný přejezd kolem přehrady. V krajnicích mimo hřiště bohužel náš Žába a Víťa Novák s technickými problémy. Letíme na hranici rizika, ty sjezdy jsou vlhké a uprostřed slizký mech, tohle není pro slabé povahy. HonzaB se taky rozparádil a s Lukem drtí špice, ty brdky pěkně štípou. Padáme od hráze na hlavní silnici. Tady jsem byl včera se svými holkami na výletě a představoval jsem si dnešek. A teď je to skutečnost a valíme tu přes 70 km/h.
Jsme na hlavní, sáhnout po bidonu a zahlásit před ostrou levou, ať si všichni shodíme na malou. Jeden Polák mi děkuje, jo, Smrček začíná nepěknou rampou. Pavel jde tradičně do krajnice si odlehčit, náš Nemi odlítává dopředu, Luke mi jede tempo, ale pak se pakuje dozadu. Nakonec si vyhovím s HonzouB. Je to velká estráda, zpětně vím, že jsem spíše měl vypít oba bidony, než pokřikovat na diváky. Ale vedro zatím vůbec nevnímám, jsem v maratónském rauši.
Do sjezdu z první pozice a dole na rovině se ohlížet, až si nás doskočí HonzaB a Luke. Před Maralákem Luke hlásí, že potřebuje čistou vodu. Mlsně obhlížíme zahrádky, jestli tady někdo nekropí hadicí a nezchladil by nás. Pokračuji dále s HonzouB a u hospody nahoře řvu, ať připraví čistou vodu pro kamaráda. On ten Luke snad zase se mnou na ty Pustevny nepojede… Jsme ve 3 kusech a letíme vstříc Ráztoce. Najednou je tu Víťa Novák a v háku má Luka. Asi mu dal vodu, Luke úplně obživl!
Na Pustevny najíždím v háku za Víťou, který jede 36x13. Po chvíli zjišťuji, že tohle nedám, znovu mi vyhovuje tempo HonzyB, Luke tu znovu není. O serpentinu nad námi Nemi, řvu na něj z hecu, ať počká ... věřím, že se nám ještě bude hodit na přejezdech mezi kopci. Nemi to vezme doslova a pod vrcholkem zastavuje a močí v krajnici. HonzaB vzal do ruky kytaru a rozehrál vrchařský koncert. Střídám stavy, kdy se mi jede totálně blbě s euforickými, kdy sjíždíme pochcípané kusy. Honzovi hlásím, že bufet projíždím, že budu brát bidon od Jany. On chce a bude stavět.
Začíná mě pálit chodidlo, kudla to není dobré znamení. Zjišťuji, že jsem šetřil s pitím a vypil jen jeden a čtvrt bidonu. Leju do sebe ten, co jsem dostal od Jany a cpu do sebe zadní kapsy a magnesium. Snad není ještě pozdě. Sjezd z Pusteven k Bečvě nejedu nejlépe a HonzaB mě přefrčí jak Pidcock. A za ním Pavel! Jsme asi v 7 lidech, ale doprava na dlouhou točíme jen ve 4. Takže na hlavní pod Soláň ve vláčku s HonzouB a Pavlem, visím vzadu a sbírám síly. Tahle vydržet, tak to bude sen! Hutisko-Solanec, jak příznačný název, chybí mi sůl jako sůl. Chodidlo pálí a pravá noha těsně před křečemi. HonzaB získal nového kámoše a klábosí s Pavlem. Já děsivě trpím! Odlep, zvednout zadek a zase si je doskočit. Křeče jsou tu, je to neodvratné, nic nepomáhá. Lámu to na těžký převod, stále ze sedla, jak si sednu křečují obě stehna. Jak závidím borci, co ještě jede s námi, který taky chvílemi odpadá, ale prý nemá křeče, ale jen mu došlo
Apokalypsa! Nahoře čekají holky s bidonem, v tomhle stavu jsem se nechtěl u nich zjevit. Doteď nevím jak, ale jsem stále na kontakt na HonzuB a Pavla, asi nejedou a čekají ... Navíc před nimi někdo orange, asi Čespa. Předávka bidonů a banán do ruky, na bufetu ještě kelímek s vodou. Sjezd pomalu rozjíždím zkřečované nohy a vůbec nechápu, jak to dojedu … Kasárna, Bumbálka ... no ty wadooo. V Karolince za kruhákem koukám, že kluci čekají. Zvedám zadek a letím k nim. Nohy se vzpamatovaly? Díky HonzoB, že jsi to přibrzdil a já se ještě na chvíli mohl vézt na vaší vlně a ve vašem háku, byly to omamné chvíle a já věřil, že třeba něco zabralo a křeče už nepřijdou.
Kasárna jsou tu, Čespa nás opouští a já hledám vyhovující převod. Bohužel křeče jsou tu zase, znovu hodně ze sedla, sednout si moc nemohu. Jenda hlásí, ať si najdu správný převod a jedu s ním. To se mu to říká! . Posílám ho pryč, anebo aspoň na bufet, ať mi nachystá bidon. Dost mě to ze sedla vyčerpává, a již nemám sílu akceptovat Honzovo a Pavlovo tempo. Vzdal jsem veškeré sny o pořadí, teď je pro mě prioritou se nějak domotat do cíle. Je konec. Tyhle stavy jsem dlouho neměl. Na bufetu jen od obsluhy bidon s vodou, nalít za krk, vypít a zahodit. Sjezd do Makova a výjezd na Bumbálku je parodie na cyklistiku. Nemám sílu to na budíku překlopit, aby to začínalo 2. Předjíždí mě borci a nejsem schopen hákovat. Žalostný to pohled. Cítím na zádech Lukův dech a jeho výkřiky hop hop hop, točíme. Beskyd tohle umí dokonale. Vedro a křeče, kolikrát jsem to na něm zažil. Ale jak se říká, kdo nemá křeče, tak do toho nedal všechno!
Sjezd do Bílé je nekonečný. V cílové točce mě předjíždí nějaké šediny, ale mně už je všechno jedno ... kudla jen doufám, že to nebylo pódium. Naštěstí nebylo, byla to brambora a tu už mám! Moje milované a obětavé holky se na mě vrhají a lejou na mě vodu. Takhle vyřízený jsem nebyl ani nepamatuji. Mám strach se pustit kola a jít pěšky. Raději ještě motat volně nohama. Proti mně se řítí do cíle Žába, Luke a Kapr. Za chvíli Nemi, Vláďa a Laco. Tak to je krásná oranžová podívaná!
Zatleskat Kaprovi, který to znovu dokázala a pozlatil svoji kategorii. Démon to je! Sedíme v Domovjance a pijeme pivo. To nejlepší pivo na světě. Neodolal ani Nemi, který hlásil, že nepije, ale dnes složil státnice, tohle se musí oslavit. HonzaB je jak utržený z řetězu. Ale zaslouží si to, za ty roky, kdy trpělivě bouchal na maratónskou bránu a letos jezdí famózně, a dokonce i s Pavlem! Líčíme si svoje letošní zážitky a nad námi v TV se promítá historie Beskyda. To jsou nezapomenutelné chvíle!
Tiskovka, kde catering zajistil Strejda je nepopsatelná, to se muselo zažít. Stovky mini příběhů a detailů z dnešní bitvy léta vzduchem. Ale i velké vzpomínání s Lacem na doby dávno minulé. Toto uteklo! Ale jsem rád, že to pokračuje, že jsem znovu mohl být součástí tohohle velkolepého maratonského mejdanu! Děkuji všem!
Loučíme se, jedu sám magickou letní nocí za holkami na ubytovaní, na tom báječném dopravním prostředku, za světla čelovky a s blikačkou, nasávám beskydský vzduch a cítím se jako král. Dal jsem totiž Beskyda a to se furt počítá!

Luke – Beskydské peklo

Bylo to hrozný a zároveň skvělý díky týmu, takže to vlastně stálo za to. Ale přiště si snad radši stoupnout někam na kopec s bidonama.
Pateční doprava nic moc, ale vlastně jsem to kolem poledne projel dobře a po čtvrté už se chystám na rozjetí. Týmová symfonie, oranžovej vláček 10ti lídí a jeden růžovej Pepíno. Večeře a spát. No spát... Ubytování pěkný, ale na spaní to není, určitě ne náš pokoj. Takže příště asi jinak. Nebudu moc rozebírat eskapády HonzyB, ale na ničení soupeřů pracoval už od pátku
Ráno teda úplně nevyspalej, navíc je mi od probuzení vedro. Piju, ale asi málo. Trochu se rozjet a na start. Je mi vedro už na startu, to v Beskydech nepamatuju. Nemám verano, protože v ní je horší sedlo a to na 5h nechci, takže klasická komboška. Konečně se rozjíždíme, úplně ze mě leje. Po startu zběsiej úprk za balíkem, ale nechci to hrotit, na slovensku se to sjede. Bohužel se nedaří dostat se moc dopředu a tak si užívám brzda plyn na Bílý Kříž. Silnice oslizlá a dost se smikuje. Dvakrát už to je jen o štěstí že dobrzdím mezi koly soupeřů, bez možnosti ovlivnit, jestli si přeložím nebo ne. Vidím HonzuB, Kapra, Žábu. Pořád jsem aspoň v půlce. Za mnou je občas slyšet Kolíkáč.Nechávám si trochu odlepa, ale hned se tam někdo cpe. Prostě fuj, je vidět, že je hodně lidí a žádná pohoda to teda není. Je tu hodně těsno, při tomhle počtu by asi měla střední trasa startovat jindy...
Pak sjezd, naštěstí se jede rozumně, hned do kopce směr Konečná a musím trochu přišlápnout, abych měl balík na dosah. Ale jak tam dojedu, hned mi cuknou. Ale už jsem předjel Kapra a jsem kousek za HonzouB, tohle už mi neujede, tak víc v klidu. Ze sjezdu se posunu do grupy s HonzouB a nechám se dotáhnout do balíku. Jsem tam, opět ještě před Kruháčem a rovinou, takže pohoda. Včetně snědenýho prvního želé. Zatím teda top.
Pořád je nás ale hrozně moc, a to chybí grupy s Kolíkáčem, Nemim, Vláďou a dalšími. Každý přejez a zůžení je brzda sprint, takže to zadarmo není. Ale lepší než to sjíždět zezadu, jak pak říkají kluci. Všichni nakonec před odbočkou ale jsou v balíku a jede se na Kelčák. A docela svižně, nabírám Kolíkáče a nějak tak lepíme vznikající díry. Pak si trochu uvolnit nohy, udělat kolem sebe místo a hurá nahoru. Letos extra pomalu, ale nechci se moc přibližovat k lidem přede mnou.
Sjezd opatrně a dole počkat na Kolíkáče s HonzouB a zkusit sjet první větší skupinu před námi. Pár lidí se mi tam protočí, ale přijde mi to dost vlažný, tak se musím dost snažit. Větší skupina pak jede taky vlažně, ale to už se přizpůsobím, netřeba se tu usmažit hned. Nakonec dojedem do velký grupy a kolem přehrady pak klid. V jednu chvíli koukám, jak to Kolíkáč táhne, tak se teda pakuju na čelo a začínám operovat tam, ať se teda jede. Za mnou se to ale různě trhá a vrací, no prostě chaos. Ale aspoň to mám v klidu z čela a ne za lidma, kde zas ne všichni jedou úplně friendly.
Vlastně spíš než závod je to boj o neustlání si a přežití, takže odškrtnuta další část a můžeme na Smrček. Kolikáč má spoustu řečí, včetně toho, že max 300W. Ale jede se tak 250... Necháváme odjet Nemiho, zkouším teda zvednout tempo ať jedeme pohromadě, ale jsem odignorován, tak se jdu napít a couvám dozadu. Držím si 5-10s co si docvaknu ze sjezdu a eliminuje mi to zbytečný přišlápnutí v prudší části a svěšení na rovinkách. Dopíjím druhý bidon... cože?!
Sjezd v pohodě, akorát mě zdrží auto, takže dole ještě musím přišlápnout, abych dojel do grupy, kterou táhne Kolíkáč pryč. Asi si všiml, že nemám co pít a odepsal mě už na Smrčku. Holt prorok.
Přesun pod Pustevny řeším jen kde sehnat vodu, koukám po zahrádkách, po bidonech, furt mi to odjíždí a propadám zoufalství. Nikde nic a pod Pustevnama už cítím, jak je problém točit nohama, soustředit se na sjezd a pod... Už jsem si to zažil, jak se v tomhle počasí dá dojít ke kolapsu, takže prostě končím. Nahoře sice bude bidon, ale já budu potřebovat tak tři, takže budu muset zastavit a stát tam delší dobu, takže je to jasný. Je konec.
Stejně už sotva jedu, takže sklopím hlavu a sápu se nahoru pěkně ve vytrvalosti. Dojíždí mě Žába po defektu s Vláďou, Žába mi vesele dává zbytky z bidonu, jen to zasičí, ale přijde mi, že mám najedou aspoň trochu ostřejší obraz. Hustý. Silnice je zelená. Ještě hustší...
Jsem nahoře, přebírám bidony, čekáme na Kapra... No tak to jsem potřeboval, nějakej rozumnej cíl, rozumným tempem do kopců a trochou týmové zábavy. Starám se hlavně o sebe, ve sjezdu mě pěkně ofoukne, hlavně mě chladí jak jsem se polil. Dole se formujeme do skupiny a valíme pod Soláň. Na špic mě nikdo nepouští, mám dost problémů sám se sebou. Občas se k nám někdo přidá, ale Žábovo tempo na rovině nikdo dlouho nevydrží. Vláďa si ztěžuje, ale moc to nevnímám, zpětně mě mrzí, že jsem asi mohl a měl na to trochu pomoc, dojíždění po sjezdech ho stálo hodně sil a já ho třeba z Pusteven jen minul, ale v tu chvíli jsem neměl vůbec mentální kapacitu starat se o někoho jinýho než o sebe. Tak pardon.
Na Solání zase stavíme, už je to dost výletovací, sjezd na pohodu, jen ty roviny v podání Žáby jsou pro ostatní boj o přežití a totální šrot. Pod Kasárnama jsme za Žábou zas už jen já a Kapr, půl hodiny nikdo nic neřekl, tak do kopce zas bude čas si trochu poklábosit. Nabíráme Nemiho, Žába mu dává rady do života "Jestli ti odjede i Kapr, tak seš v prdeli a zůstaneš tu sám." Svatá pravda, však ono to platí třeba i pro mě, že?
Takže na jistotu před Kaprem, dát si tradičně koblih na bufetu. A můžeme pokračovat, Vláďa se vrátil, ale zase sjezd jeho na jistotu, spekulujeme o čekání, ale každej si spíš řeší svoje, naštěstí Bumbálka je háková, tak nás Žába vytáhne nahoru, sjezd je hodně žábavný, protože se jede (vlastně tam máme denní rekord). Zkouším vystřídat, ale vlézt na špic, kde se jede 70 není úplně sranda, ale prej to pomohlo, tak aspoň něco.
Cíl, konec, uf. No tak to počasí mě dnes vytrestalo. Na druhou stranu vypít si bidony asi není úplně chyba. No měl jsem jet asi od začátku pomalejc tak, abych neměl tolik žízeň? Ale zase je to závod. A šetřit s pitím? No kdo šetřil měl křeče, tak to asi taky nechci. Prostě to nevyšlo, letos už bych na to měl být zvyklý ne. 4 maratony, 4 nevýsledky. Tak zas za rok...
No ale nebylo všechno zlý. Kapr vyhrál, Strejda připravil luxusní tiskovku, každej měl co říct. Prostě paráda jako vždy a kvůli tomu na Beskyd stojí vyrazit, i když těch negativ bylo letos tak nějak nepřiměřeně moc.

Nemi – Vysoká škola cyklistiky

Jestli mi Sudety Tour přišly daleko, na Beskyd Tour byla štreka pátečním předprázdninovým provozem s uzavírkou kolem Brna nekonečná. Nekonečné jsou i místní kopce, já ale nedbal varování a trasu jsem nestudoval. To byla první v dlouhé řadě chyb, kterých jsem se dopustil a které se mi málem staly osudné. Účast byla hojná, jak co se týče Šlapek, tak celkově. Oproti loňsku údajně trojnásobná. V hromadném startu dlouhé a střední trasy se sešly stovky závodníků. Bohužel jsem s Kolíkáčem a Vláďou stál až zhruba v polovině koridoru. Po pár kilometrech jsme odbočili na úzkou lesní cestu na Bílý Kříž a nervozita pelotonu byla horší než na l’Etape. Jakmile někdo vpředu lehce přibrzdil, ten za ním přibrzdil více a vzadu se šlo do úplného zastavení. V lepším případě, protože pár lidí skončilo v lese. A to se jelo většinou směrem nahoru.

Po hřebenu následoval dlouhý sjezd, kde jsem se bál ještě více. Asfalt byl mokrý, plný vyplaveného štěrku, místy bahno. Zatáčky naštěstí nebyly utažené, ale to jsem v té rychlosti a blízkosti dalších sebevrahů na Garminu neměl příliš času sledovat. Jel jsem pomaleji a ztrácel. Z kopce jezdit neumím. A do kopce taky ne, jak později zjistím.

Konečně silnice, pro mě první možnost předjíždět. Do kopce přikládám pod kotel a dojíždím ztracené pozice k Lukovi a Kolíkáčovi. Sjezd a následná rovina po Slovensku jsou za odměnu. V dlouhém hadu s nepříliš velkým úsilím letíme a někde před odbočkou na Kelčovské sedlo dojíždíme přední balík. Začíná to stoupat, ale široká silnice, krásně hladký asfalt a zdánlivě svěží nohy lákají k tomu jít více dopředu. Dojíždím Žábu se ségrou. Před sedlem je stěna, kde vyhodnocuji, že než jet šrot 6 km/h, bude lepší kolo tlačit. Tentokrát to vyšlo, ztratím jen pár míst. Ale prolomil jsem tabu, které mi hlava v druhé polovině závodu nehezky vrátila.

Na průjezd kolem Starých Hamrů si prakticky nevzpomínám, tak to asi bylo v pohodě. Bohužel hotelová wifi mě nedovolí se podívat do mapy, natož na street view, abych si oživil vzpomínky, které se milosrdná paměť snaží co nejrychleji vytěsnit. Jisté je, že jsem se na sluníčku v kombinéze Brios už docela pekl. Dres do horka sice mám, ale ne v týmových barvách, což je další chyba.

V kopci na Smrček jdu dopředu, zjevně až moc. Kolíkáč zkušeně zůstává pozadu a já nahoře vyjíždím sám. Nakonec ve dvou přijíždíme na úpatí velkého kopce. Ptám se kolegy, jestli to jsou Pustevny, protože to je jediný místopisný název, který před závodem znám. Ano. Máme sice už přes půlku kilometrů, ale to nejtěžší teprve před sebou. Stoupám proto pomaleji na nejlehčí převod. Ten kopec je nekonečný, kolem Prahy nic takového natrénovat nejde. Mám asi tři čtvrtiny za sebou, když se zezdola ozve Kolíkáč: „Nemi, počkej!“ Odpovídám, že počkám nahoře, kde chci nabrat vodu. Ale po pár stovkách metrů si říkám, že by mi vlastně docela bodlo si na chvilku odpočinout, zastavuji a odlehčuji si. Velká chyba. Kolem nečekaně brzy projíždí skupina s Kolíkáčem a HonzouB. Trvá mi ještě dost dlouho, než se zase vyškrábu na kolo. Doufám, že se nic neděje, že se přinejhorším sejdeme nahoře. Na Pustevnách je ale pusto. Nabírám tekutiny a sám mířím dolů. Je mi jasné, že skupinu nemám šanci sjet. Jedu zase sám a chytá mě deprese. Už to je jen nahoru a dolů. Hlavně nahoru.

Na Soláň se ještě jakž takž vyškrábu, ale na Kasárna úplně rezignuji, sesedám z kola a dlouho tlačím, i když to není žádná stěna. Kolem projíždějí Žába s Lukem a Vláďou a diví se, co to vyvádím. Za nimi na mě volá Kapr, ať nasedám. Vidím v tom poslední šanci, jak přežít a dojet do cíle, tak uposlechnu. Na nejlehčí převod se Kaprovi nejdříve vzdaluji, tak zase sesedám, nechám se předjet a zase nasedám. Na občerstvovačce první trojice čeká. Ještě je to pár set metrů na vrchol a pak sjíždíme dolů. Vláďa se ve sjezdu odpojuje. Následuje hákový kopec na Bumbálku pod taktovou Žáby. V tempu to vyjedeme. Nevšimnu si, kde přesně je horizont. Další velká chyba. Z metrové díry za Kaprem jsou najednou dva metry a než stihnu zareagovat, je jich tam pět. Žába rozjíždí z kopce peklo a já nemám šanci to dojet. Do cíle tedy zase sám, ale naštěstí již jen z kopce.

Byl to pro mě nejtěžší závod v životě. HonzaB mě utěšuje, abych cyklistiku nepověsil na hřebík. Jestli se chybami člověk učí, tak jsem vystudoval další vysokou školu.

Celkově 67. místo z 157, 28. v kategorii.

Technik – Utrpení co si budu dlouho pamatovat

Napsat report po letošním Beskydu je povinnost. Byl to jeden ze závodů, na který jen tak nezapomenu. Celý je to pro mě jinak než obvykle. Být v místě závodu už den předem, mít čas na přípravu, rozjet se s týmem, popřemýšlet o taktice a nechat si poradit od zkušenějších borců. V noci se nevyspat… Okna do silnice a bez závěsů, světlo o půl5 a postel vedle dveří na hajzlík, se který má ještě dneska HonzaB nevyřízený účty.
Všechno bylo jinak, něco pomohlo něco míň, ale byl to zážitek.
Takže pěkně popořadě, ale žádná velká stylistika to nebude. Prostě jen tupej popis zážitků a dojmů
Co čert nechtěl, během předzávodního rozjetí se skvělou týmovou atmosférou se mi podařilo rozstřelit přesmyk. Jakmile mě ale dojel Pokustón Laco, okamžitě a jakoby samozřejmě přiskočil a poskytl famózní servis jak na Letouru. Zkušeně vyrovnal přesmyk a provizorně sešrouboval. Na ubykaci po rozjetí pak ještě pokračoval v kouzlení a díky němu se tak další den můžu vůbec postavit na start. LACO díky!!!
Večer taktická porada při večeři… Kapr je někdo!!! Takže jeho rady si beru k srdci. Tak nějak všechno, co říká dává smysl. Co bude zítra cílem? … Je to závod? Tak asi zkusím dojet co nejlíp. Jasně na začátku se nemusí spěchat, protože na Slovensku se to sjede. Ale chce se mi to sjíždět? Nebo si chci hlídat pozici kousek za čelem a neplýtvat silama? Na Kelčák musíš najet zepředu, jinak tam někdo spadne a budeš tlačit až nahoru. Ale jak se tam dostat, aniž bych se dostal na limit dřív než ten kopec vůbec začne? Musím bejt ve předu, o tom to je.
Takže když se s Kaprem ráno rozjíždíme, zatočím do koridoru už 20 minut před startem… No a protože je Kapr ten někdo, tak mu tam pochopitelně musím podržet fleka.
Na Bílý Kříž tak nadohled za čelem v relativním klidu. Jen držet stopu nepanikařit na brzdách a zavírat prostory. Dolu zase držet lajnu ve dvojstupu a objet několik lidí co maj trochu strach a jedou nevypočitatelně.
Na Konečnou už to trochu kousne, ale rozjezd za horizontem pošetřím síly bez spurtu. Jak se to pořádně rozjede, hned se zařadim ke špici a občas i vyplavu na úplný čelo. Po chvíli kolem proletí Čespa a hezky si drží pozici. I když na můj zašívací vkus trochu moc návětrnou. Pořád čekám, kdy uvidím Žábu, který večer v hospodě sliboval, že se bude držet mý zadní galdy… Nic, zase si jede svojí pohodu a jedinej kdo blbne u špice jsme my s Čespou.
Takže jsme pod Kelčákem a tempo postupně graduje, všichni se cpou dopředu. Čas od času si s někym brnknu o řídítka, ale hlavně v klidu a soustředění. Pár lidí to psychicky nezvládá a histerčej.
Kelčácká stojka je pak rychle za náma, a to bez nějakýho velkýho překyselení, i když v jednu chvíli jsem už myslel, že to půjdu pěšo. To když se tam začali lidi motat a sesedat. Nakonec jsem se tam nějak zázračně protáhl. Nahoře jedu s Víťou Novákem. Velkej úspěch. Bohužel Víťa pak v Bílý staví asi s defektem.
Jak tedy dál? Vše jde přesně jak předpověděl Kapr. Dole v Bílý se formuje skupina, párkrát se protočit, ale netahat. Než přijde kopec od přehrady jsme bezbolestně s čelem. Od přehrady pak opatrně a nepřepálit i když je to krátký, ale už začínám cítit svý limity. Je nás tak 40 až 50 a já jsem někde v poslední čtvrtině. Chlácholím se, že to není tak hrozný, když jedu hned za číslem 1. Teď to ale hodnotím jako chybu. Možná jsem měl od přehrady víc přitopit a jet to víc z čela. Za každou zatáčkou a hupem musím vsadit, abych dolepil díru. Místo abych si v balíku odfrknul, tak mi pomalu dochází…
Vím, že na Smrčku se rozhodne, kam odpadnu. Proto smrček hned odspodu naplno. Jedu na bolest. Skupinu, která mi cukla, docvakávám z posledních sil. Au. Zpětně vidím, že výkonově byla tohle moje labutí píseň.
Pustevny už jedu - jak by řekl Žába - vytrvalost. Odjíždí 3 lidi a za horizontem se přižene velká skupina. Říkám si hurá, bude se s kým svézt. Dole na křižovatce, ale všichni vesele točí vlevo na střední trasu. Naštěstí 2 poslední to říznou za mnou, a tak jedeme ve třech a já dál trpím. Když na mě přijde řada, zkouším taky potáhnout, ale moje špice jsou s přehledem nejslabší. Nebýt na Pustevnách coca-coly od Alice, težko bych na Soláň uvisel. V dolní sekci za ostrou pravou už visím za nudli a chytám díru. Nakonec ale zase asi na morál - nebo sám nevim jak - uvisim a na kopci zase skvělá týmová podpora a já děkuju za bidon!!!
Před Kasárnama už si na nic nehraju a nestřídám. Je to trapný, ale nutný. Citím se hrozně, ale když už jsem to protrpěl až sem, tak teď to už nepustím. Dojíždíme Poláka co mi frnknul na Pustevnách… Na bufetu se přidá ještě jeden padesátník. Na Bumbálku ale jede úplně jinou ligu a mizí. Já zůstávám s Ondrou Vávrou, který odtáhl většinu závodu od Pusteven. Hlásí, že má dost. Bylo mi blbý mu odjet, když jsem mu 30km nevystřídal. Přehoupneme se přes Bumbálku a pěkně si to roztočíme. Za chvíli máme Poláka a točíme ve třech. Dostávám ze sebe poslední zbytky energie. Když vidíme první baráky v Bílý, chytnu svojí první životní křeč do stehna a do cíle se už jen doplazím bez ambicí na špurta.
V cíli se mě ujímá okamžitě strejda a hned podává pívečko. Asi je na mě vidět, že jsem totalKO. Mně pak trvá ještě 20 minut než začnu trochu vnímat. Po jídle pak už jen zabalit baťůžek a střihnout si ještě 50km za rodinou.
Jak to zhodnotit? V posledních letech jsem vždycky po závodech pokňourával, že odpadám do skupin, kde jsou jen horší lidi. Tentokrát to bylo ale jinak. 70km jsem makal, abych vydržel co nejdýl s čelem a odpadl s dobrýma lidma. Když se mi to ale jednou trochu povedlo, odměnou mi bylo, že jsem už jen trpěl a trpěl. A díky tomuhle utrpění si tenhle závod budu pěkně dlouho pamatovat.

Vláďa – Když se věci s..ou, teda nejdou podle představ

Až na orange zpestření bylo asi všechno špatně...

- pár dní předem už děsný vedro i v noci. Pravidelně se budím někdy ve 4 ráno, hodinu až dvě jsem vzhůru a pak znovu usínám
- už předem jsem dost unavenej (a to byl recovery week)
- páteční cesta, rozjetí a pokec se povedlo na jedničku
- bohužel nespaní se opakuje i v noci před Beskydem (a nemůžu to svádět na pokoj)
- ráno ještě víc jak praštěnej než předchozí dny - začínám mít fakt dost
- jak vyjedu na kole ven, něco mi pos*re rukavici - hlavou mi bleskne, že se to dneska s*re už od rána
- potkáváme Nemiho - ptá se na spodní vrstvu pod aero komboškou - vzpomínám jak jsem tu málem zkolaboval na prvním Beskydu, když jsem se oblíknul úplně stejně a to ráno tenkrát byla o dost větší kosa - osobně volím Verano
- v koridoru na celkem OK místě, ještě odbíhám očistit rukavici do Domovjanky
- před nájezdem na Bílý Kříž se dostávám skoro na konec balíku
- čtyřikrát to okolo mě padá, ve chvíli, kdy na slizu dobržďuju tak tak se přepínám do módu jedu výlet, na tohle nemám
- chvíli jsem se v balíku ještě propracovával bez úsilí dopředu, ale ve sjezdu dojíždím zase na konci (mokro, blátíčko, ...)
- na hlavní se mi povedlo nějak doplácat ke Kolíkáčovi a Kaprovi, ale v tom množství lidí to zdaleka nebylo zadarmo, nakonec se nám ve skupině povede vrátit těsně před odbočkou na Kelčák do balíku. Mám dost, v hlavě to dneska vůbec není
- Kapr hlásí, že teda dneska rozhodně šlápnul
- Kelčák jsem netušil, že jde vůbec jet tak pomalu
- po sjezdu zbytečná chyba - doskakuju do předchozí skupiny jen abych si následně vystoupil a čekal na Kapra
- kolem přehrady už to ke konci fakt bolí jak musím Xkrát dolepovat do skupiny po sjezdech a technických pasážích
- na Smrček ambiciózní nájezd skupiny, aby si z toho pak všichni vystoupili - jedu s Kaprem, nahoře si dávám odlep, abych ho ve sjezdu nebrzdil
- Kapr dostává k ruce Žábu po defektu, na Pustevny jedu s ním v klidu - nedokážu si vůbec představit, že bych je jel jako vloni, cestou nahoru potkáváme Luka na pokraji kolapsu
- na Pustevnách totálně odpadám - tvrdě platím za první dvě hodiny znásobené vedrem, ploužím se dolů
- dole dovážím ještě Kapra k Žábovi, nemám už ani na to Žábu hákovat na rovině
- začínám dělat Zagorku
- před Solání si na tajňačku vystupuju , aby mě kluci nechtěli vláčet s sebou, nahoře je ale dojíždím, Kapr to organizuje tak, abych s nima uvisel sjezd.
- to všechno proto, abych si nakonec na nakloněné rovině zase vystoupil a zase je dojel nahoře na Kasárnách na občerstvovačce a zase si s nima užil pár kiláků pohromadě
- ve sjezdu je nechávám jet a už je nedojíždím
- všem díky za společnost, trpělivost a tak
- Kaprovi obdiv co všechno vydržel - na Kasárnách poskakoval jak čertík v krabičce a všechny okolo hecoval ať jedou
- po dojezdu odcházím na pivo - trochu se probírám
- náladu zlepšuje Strejdovo tiskovka, která byla stejně báječná jako vloni - díky moc!

Každopádně za rok zase znova

Žába – Výlet se starťákem

Asi karma za mé posměšky na téma starťák před L'Etape. Mám starťák už v úterý před tréninkovým žávodem Koloděje. Startovka do poslední chvíle chudá, Technik možná nestíhá zmizet včas z práce. Luke v háji koleno. Nervózně lavíruji, jestli nejet náhodou woheň na Veloklasik.

Naštěstí jsem plány nezměnil, oranžovou čtveřici v Kolodějích doplní Kolíkáčova pojistka a před Strašínem nabíráme LukyDana. A parádně jsem si zatrénoval od nekonečných temp po maxima přes horizonty. Díky bando!

Středa protočení nohou po propocené noci, ve čtvrtek si nedokážu sbalit, protože nechci kolo ani vidět. Odjezd do Beskyd je naštěstí až v 9 ráno, takže zvládám sbalit před odjezdem a beztak všechna důležitá rozhodnutí tlačím před sebou.

Vzít závodní galusky a mít klid do sjezdů nebo jet na tréninkových pláštích s těžkými dušemi a dojet závod i při nepřízni osudu? A jak vlastně závod pojmout? Celou zimu jsem trénoval abych mohl jezdit marartony s Lukem a Vláďou a oni mě teď na maratonech nechtějí

Při rozjetí padlo rozhodnutí na trénikové pláště, beztak mám pomalé převody. Číslo dávám na verano kombinézu. Nájezd do druhého kola rozhodne jak závod pojmout. Od Luka dostávám cenné taktické rady. První dva kopce nemá smysl jet, přesun na Slovensku balík vždy spojí. Vláďa nabádá jet Kelčskou stojku z čela, Kapr nenechat si odjet balík v ostrém stoupání kolem přehrady.

Nabrífovaný jdu spát dřív, je vedro a ve čtyři světlo. Ráno je spousta času, ale přesto nestíhám a rozjetí je spíš jen kontrola kola než probuzení metabolismu. V koridoru stojím celkem vepředu, ale další příchozí se řadí vepřeději. Startovní pole je obrovské, nervózní, moc ambiciozní. Autobus v protisměru hned za Bílou je skoro katastrofa. Snažím se nepropadat, ale pořád někdo řve "zprava", "zleva". Balík nahuštěný na úzké cestě a schodovité stoupání v první třetině zavání pádem a ve druhé třetině pole se padá. Má to i výhody, poškubávání, nastupování a brždění funguje jako parádní rozjetí. První klesání je jak z hororu. Silnice porostlá slizkým mechem, bahno a střídání suchých a mokrých úseků. Bohužel si vezu mozek, tak ztrácím desítky pozic.

Stoupání na Konečnou jedu maximálně threshold a nechávám čelo jet. Na horizontu jsem ve druhé skupince odtržené od balíku. V prudké části lehnu na rámovku a na sedátko se vracím přesně uprostřed dvou skupin. Míjím Kolerta ukončujícího čůrpauzu, dovoz do balíku je pojištěný. Ale spíš táhnu Kolerta já. Rychle docvakneme skupinku před náma a pokračujeme za balíkem. Kolert se na špicích rozhodně negumuje a nechává se střídat i ségrou. Ale v balíku jsme celkem bezbolestně ještě před zůžením a tak si užíváme kvalitní paniku uprostřed balíku.

Při přesunu s Lukem uznáváme, že je balík extrémně nervózní a že to bude ve stojce na Kelčák špatný. Jenže se docela jede a napasovat se úplně dopředu se mi nechce. Tak holt v přípravě před stojkou jedu zase threshold, balík řídne, natahuje se a prostoru bude dost. Kdyby to nelehlo ve zůžení ještě před kostelem. Takže znovu rozjezd a teď už threshold nestačí na rozumnou pozici. Stojka se vůbec nejede, lehké převody přijdou vhod a navíc je sucho a můžu cukání jet ve stoje. Za horizontem ve sjezdu je dost prostoru a tak jedu podle sebe. Ve sjezdu nabaluji korálky před sebou a v Bílé nás doletí trojíce ambiciózních závodníků a letíme stíhat balík.

Nájezd do druhého kola. Je rozhodnuto, mám dobré nohy, takticky zatím na jedničku. Jde se závodit! V ostrém stoupání kolem přehrady dojíždím velkou skupinu už bez profíků. Paráda, mám obrovskou chuť závodit. Baví mě to a navíc mám výkonovou rezervu, takže mě nenechají hned v prvním kopci a třeba vydržím tempo až do cíle. Metu 5 hodin mám pořád v hlavě.

Pssssssst! Drnc, drnc, do prdele to je můj defekt

Vystupuji si z půlky balíku a postupně mě míjí všichni. Defekt opravuji nekonečných 7 minut, leje mi z přilby, olejovaný řetez je fakt na prd. Nechci opravu zkazit, to by se ve sjezdu mohlo hodně nevyplatit.

Zpátky nasedám už jen na výlet. Jedu svižně, ale nejedu přes hranu. Uričtě někoho dojedu třeba na Pustevnách. Mám čas se kochat úžasnou krajinou. Ale v nájezdu na Smrček mi Garmin ukazuje, že Vláďa je za zatáčkou. Je hodný že na mě čeká!

Oh, jak jsem byl domýšlivý. Vláďa veze Kapra. S pokorou svěsím nohy a jdu dovézt Kapra pro zlato. Baví mě to, pokec s Vláďou a Kaprem, vyzkouším občerstvovačky. Cestou na Pustevny dojíždíme polomrtvého Luka bez vody. Dávám mu svůj bidon a jedu se napít nahoru. Už si začínám připadat jak štamgast než zavelí Kapr k odjezdu.

Vláďa vyráží do sjezdu dřív, takže dole nemáme s Lukem ani čas na točenou zmrzlinu. Konečně mám prostor být k užitku. Skládám se na řidítka a jedu pěkné tempo. Luke za mnou trochu trpí, aby dopřál pohodlí Sukesovo trojky. Jsem asi moc nadšený, protože se na rovince před Solání ozývá remcání. Tak tedy Z2 a stejně se do našeho vláčku nikdo z předjetých závodníků nechytá.

Až v cíli mi došlo, proč ze Soláně chtěl jet Kapr sjezd s Vláďou ... alespoň chvíli mohl svěsit nohy. Pod Kasarne jedeme pěkně a Vláďa si vystupuje. V kopci doploužíme pěšího Nemiho. Dobrou radou ho vracímě zpět do sedla a nahoře odjíždíme z občerstvovačky ve čtveřici.

Sjezd pod Bumbálku bez Vládi, dojede nás ve stoupání. 2% závěr stoupání jedeme 30 a za horizontem tam dávám vše co zbylo. Nemi se poučil, že se díry ve šlapavých sjezdech nevyplácí a ostatním to dalo nejrychlejší čas dne.

Kapr je zlatý o 10 minut, takže mělo smysl mu tahat rovinky, všichni jsou mrtví, vaření, dehydrovaní, já mám hlad a kapsy plné nesnězených gelů. 

Ideální základ pro famózní tiskovku po závodě. Strejda se překonal a nastavil laťku opravdu vysoko. Vybrané lahůdky a skvělá pozávodní atmosfera. V tomhle CK Vinohradské Šlapky vedou týmovou soutěž rozdílem třídy.

Miluji Beskyda. Ačkoliv druhý rok po sobě není výsledek zapsaný v tabulkách oslnivý, dojel jsem přesně podle předsdtav. Snad jsem si ten kámen pod kolo nehodil sám

Střevač

MTB Trilogy - Prolog

MTB Trilogy - 1.etapa

Giro de Zavadilka

MTB Trilogy - 2.etapa

Žlebský Zubr

Memoriál Zdeňka Bambáska

Roudnice nad Labem

MTB Trilogy - 3.etapa

Ratajská 40

MČR SAC časovka

Kolíkáč – Tichá Orlice

Po Beskydu nějak ztěžka hledám motivaci. Ale kolotoč závodů je stále roztočen a Kapr předává dalším generacím Vitasovo poselství, Mistrák dycky! Letos v kraji Tiché Orlice, tak to by šlo si udělat rodinný výlet a odskočit si na pár minutek s číslem na zadku. V sobotu zaparkovat u písníku, roztočit nohy kolem muničního skladu u Borohrádku, safra mají to tady pěkné a pak se ponořit mezi všechny ty kosmonauty, co si přijeli pro mistrovský dres. Startovka mi přisoudila Dextráky před sebe i za sebe, tak mám o motivaci postaráno. Minutu přede mnou Tomáš Pacovský, toho mám prý sjet a 2 minuty za mnou Jarda Rendl, ten mě prý nesmí dojet . Trasa skvělá, po krásné asfaltu, bez technických pasáží, zcela uzavřená, tohle je lahůdka. Z amplionů hrají Depešáci a moderátor hlásí startující, jo má to atmosféru. Roztočil jsem disk, na materiál pod sebou a na sobě už nemám výmluv, to už není ta parodie jako v minulých letech, teď už je to jen o mé hlavě a o nohách. U obrátky vidím Tomáše, tak to by se mělo podařit, ale je to hodně bolavé, asi ho taky motivuji a valí parádně. Jardu též kontroluji v protisměru, tam též držím snad předepsaný náskok Konečně jsem u Tomáše, dostat se přes něj a poslat to tam na posledních kilometrech. Brada poslintaná, je to nějaké nekonečné, ale jsem za tou proradnou lajnou. A jdeme regenerovat na zítřek, zaplácnout se těstovinami, pivem a vycachtat se v písníku. Výsledek žádná sláva, Jarda mi dal sice jen 2 sekundy, ale kudla, co ten Kapr, kde to furt bere!?

MČR SAC ELM silnice

Kolíkáč – Kozlovský kopec

Česká Třebová žije cyklistikou. Takhle by to mělo vypadat, amatéři a profíci si zazávodí na jedné trati, která je skvěle zabezpečená a bez aut. Žil jsem v nějakém bludu, že kolem Třebové je rovina, zážitky z dětství, kdy jsme tudy jezdili vlakem a čekali v čekárně na přestup, myli si ruce žínkou a dávali babiččiny řízky. A hele všechno je jinak! Večerní prohlídka závodního okruhu bolí i v autě! Dřevorubecký steak v místní restauraci je nutností, na tohle bude potřeba pořádná síla
Statujeme po věkových kategoriích přímo z náměstí, vzpomínky na minulé mistráky, kdy nás bylo kolem 15-20 lidí berou taky za své. Je nás kolem 50 a sjeli se tady pěkný esa z celé ČR a SR. Kecám s Indiánem úplně na chvostu, on nás stejně ten úvodní kopec hezky porovná podle výkonnosti. Najíždíme městem na okruh, gumuji se a posouvám se pomalu vpřed. Indián je mojí motivací, s ním to objet, bude spokojenost. Do půlky jsem součástí čelní skupiny, ale pak již pěkně narážím hlavou do svého výkonnostního stropu. 2-3 metra díra, ještě ji dolepit, ale pak ta potvora naskakuje znovu a znovu. Tak tohle nechceš! Kopec nekončí a grupa pomalu a nechytatelně odjíždí. I s Indiánem. Frustrace… je konec, jo přišel hodně rychle. Ale nesmím se divit. Vždyť se letos jen vozím, intenzitám se vyhýbám, na maratonech jsem jezdil furt v háku za nějakou čekající orange lokomotivou…
Ale co jsem si slíbil? Bavit se, bavit se a vážit si toho, že můžu jezdit. Tak hop, hop točíme! Jsme asi ve 3 kusech, žiju nadějí, že musíme někoho sjet, je to těžký vrchařský okruh, tady se bude ještě odpadat. A hele konečně někdo a on to Robert Kleiner. No pěkný, že s nimi dal ten úvodní kopec! Do hlavy kód, že tuhle grupu musím vyhrát. V půlce dalšího okruhu nás má čelní čtyřka balíku, co startoval 6 minut za námi. Borci nad 60 s favoritem Pepou Vejvodou. Ten hlásí, že Kapr jede skvěle a za chvíli tu bude. Bomba!
Hákuji grupu, ale do střídání se jim nepletu. Pěkná vzpomínka na to, když jsem jezdil v mladém balíku UAC a sjeli nás starší borci zezadu. A hele najednou to jde. Nesmím je pustit. Předposlední Kozlovský kopec, Pepa v půlce brutálně nastupuje jako Pogi. A k němu se ještě po chvíli 2 docvaknou. Já nemám nárok. Ale zase se formujme do skupiny, a navíc jsme sjeli 2 mlaďochy. Taky přiloží nohy k dílu a Pepu máme stále na dohled. Poslední cílový kopec, po sjezdu trochu odlep, ale pak se již soustředit na závěrečné tvrdé kilometry. Ze skupiny jsme zbyli vepředu ve dvou, a tak si to rozdáváme na férového spurta. Prohrál jsem, to asi ten rozepnutý dres . Ale nasnáším rybník z potu na břiše. Jsou vůbec nějaká pozitiva? Jo, nedojel mě Kapr

Tour de Ralsko

Cyklo Cup Křižanov

Žernovský bajk Road

Kolíkáč – Pravé závodění

Páteční poprava v Jizerkách. Sobotní ráno vymalováno, nejsem schopen ničeho, jen se odpo dovalit na gauč a užívat si té bolesti na obrazovce. Zjišťuji, že čím víc jedou do kopce, tím více žeru a chodím do lednice. To jsou stavy, nedělní závod fakt nechci. Do toho technické problém s přehazkou, novým řetězem, ohlou patkou, vodícími kolečky nebo ramínkem? Ruce černé od olejíčku, sborka rozborka, jít to projet, ale prostě nic nezabírá. Jak dám malou placku, tak to divně rámusí. Ne, fakt nechci zase si vopíchávat záda sichrhajskama a na vidlici si dávat čip, cpát se do první lajny, jelikož se pojede po úzkých silničkách a stejně mi to v prvním vážnějším brdku odjede, a navíc budu rachotit všem vůkol.
Stojím poraženecky vzadu balíku, prásk, loket na loket a pomalu se prokousávat dopředu. Okruh jsem si neprojel, vůbec nevím, co mě čeká, a tak když mě to po sjezdu vyplivne na špic, jdu do úniku Najednou auto přes silnici a ostrá levá do pěkné stojky! No kudla, hledám převody a slintám si na představec. Čekám, kdy se to rozpojí, ale jsem furt s čelem, a i ta nakloněná rovinka se mi jede dobře. No ty wadó. Že by to dnes zase po dlouhé době šlo? Je tu další stojka, vylámat ji na pokraji sil a zapadnout do háku. Točíme další okruh, Tomáš Jech furt s námi, nechápu, kde to bere!
Sjeli jsme si Luka, Pepa Vejvoda chce dát napít, tak se ho ptám, za koho to vlastně jezdí? Prý za Šlapky , tak mu Luke dává čistou vodu. Poslední okruh, nohy jedou, co to zkusit? Ten závěrečný cílový magnet po úzké silničce mezi domy stejně nedám, tak to zkusím tady. Gumuji se za policejním autem s majáky a trhám loktem, jestli se někdo nechytl, a nechce taky jet. Ale kdepak, jen jsem všem udělal šaška, co se hezky vyvětral. Tak už jen cílový brdek a poslat tam našetřené watty … a já jich moc nenašetřil
Ale pěkné to bylo, členitá trať a pocitově i číselně (NP 292W) mě to hodně bavilo

Rakovnické cyklování - kritérium

Mrzky-Hradešín

Kolem Posázaví

Javi – Suffering around the Sazava

Finally! Kolem Posazavi with nice weather, not too hot, not crazy storms. I love this race, but I hate it too, there is no place to rest but you still ned to make sure you follow a group since the climbs are not long. With that in mind I tried to follow the bunch and with Luke's support I managed for the first hill (first time after 5 tries) but it didn't last long and after 6 kms I had let the group go, not without a nice try to follow them that killed my legs in the middle of the short climb...fortunately I was snot the only one that got drop and I got a couple of rider to ride with until we got caught by the older folks in km 25 (that was fast!) and then surprisingly, because they looked stronger than me, they both got drop in short climbs while i hanged as much as I could and then I got alone. At that point I knew I had to climb as fast as possible to make sure that the older but faster cyclist behind me will catch me with the climb already done and luckily it worked out and Kolikac and his group caught me once it was already climbed, it was clear Kolikac and Honza were the strongest, Karel a bit less and I was hanging as much as I could until it got flat were I even surprised myself doing some stong (but short) relays on the front of the group, I knew that as soon as the Ondrejov climb will start I will have to drop, but I am happy I managed all the way (Thank you Kolikac for the cheering!), from then and it threaten of cramps I went conservative and make sure to reach the finish line without anyone from my category overpassing me...not a hard work since there were only 4 behind . One of my favourite races, I enjoyed the circuit a lot and I am looking forward to suffering around the Sazava next year!

Kolíkáč – Milované Posázaví

Milované Posázaví. Roztočit nohy na start na pokropeném asfaltu v příjemném pokecu s HonzouB. Pozdravit všechny ty, co to nevzdaly. Cestou na start si odlehčit a hodit si banán do štěrku. Nechtěl jsme ho tahat do těch kopců a teď křoupu písek mezi zuby. Čespovi připnout číslo a obejmout se s Lacem, neskutečný srdcař!
Sešlo se to zase náramně, posunout se do první brázdy naší věkové kategorie a pozdravit na dálku Luka a Javiho v 1.balíku. Věřím si, že by to mohlo dnes trochu jet, ale o to je to horší. Hradec trpím jako zvíře. Cedím se a nohy nechápou, co po nich chci. Těžký 4 minuty na 370 wattech. Ale jsem s nimi, lížu zadní kolo Vládi Uličného. Teď se trochu srovnat, ale není moc prostoru, jede se tvrdá palba.
Před Oplany borec trefuje díru přímo na komoru a s defektem se loučí. Letím vesnicí a jsem součástí první skupiny, brdek štípne, ale je o mnoho kratší než v týdnu při kolodějské prohlídce tratě. Kudla začíná to být opojné! Ve sjezdu v pěně hákuji Bédu Průchu a Indiána, legendy ví, že tady se rozhodovat nebude. Benátky taky zezadu, což se mi ale mohlo stát osudné. Jde to přímo přede mnou k zemi. Někdo si líznul a je z toho nepěkná hromada. Jarda Halík kleje, stejně tak Míra Hraběta. Naštěstí jsem to dobrzdil a vycvakl. Ale teď šrot, se zase vrátit. Indián tam bohužel zůstal, stejně tak Jarda Halík.
Sjezd Čekánovem další karambol, u zrcadla se těžce zvedá ze štěrku Daniel Polman. Blé, tohle nechceš vidět. Od Talmberku k hájovně parádní pocity, nohy z nebes, asi se moc nejede, ale pár lidí odpadá včetně Tomáše Papeže. Tady jsem si to nahrál v úterý do hlavy, že to až tak těžký kopec není a teď se to potvrzuje. Jedeme dál!
Do Ledečka opatrně, je to poslintané a jede se hodně opatrně. V hlavě začínám mít splněno, sem jsem chtěl s nimi dojet. Béda se za mostem posunuje dopředu, tak na tohle už nemám. Ale ocas stále jistím, tak to snad půjde ještě dále? Ne, bohužel. V půlce stoupání na rozbitém asfaltu jdu do kytek, čísla na budíku svítí aktuálních 400w a NP 305w...
Čekám, kdo odlítne, nechci jet sám. Honza Holovej a Karel Pavlů. To vypadá dobře, mají taky chuť jet. Sjezd do Sázavy není za odměnu. Záplaty na asfaltu tvrdě buší do našich strojů. Naše trojka chvílemi někoho nabere, aby ho pak zase vysypala. Hecujeme se navzájem a poctivě točíme. Takhle to má vypadat! Stále věřím, že sjedeme ještě nějaké odpadlíky.
V dáli orange dres, nejdříve myslím na Luka, ale je to náš Javi, který statečně bojuje! Chvílemi vypadá, že to nedá, ale visí spolehlivě. Vlkančice, Skalice stále ve férovém kolotoči. Je tu final climb, Honza i Karel mají na zádech UAC čísla, ty musím dát Karel se loučí na prvních ondřejovských kostkách, Honza na kostkách ke hvězdárně. Nohy jedou, rvu to do cíle na hranici svých možností za mohutného Lukeho povzbuzování. Tohle jsem potřeboval zase zažít.
Velké díky do Kladna, že na to máte stále síly, byla to velká posázavská bitva se vším všudy! Počasí klaplo, bez křečí, bez defektu, bez lišeje, moc a moc jsem si to užil. Cílový nesdělitelný pokec a jeden mekoň na hřišti. Pak s HonzouB domů, za Mnichovicemi mi vypli proud a jediná záchrana byly kyselý jablka ze stromů od silnice. Tak tohle byla velká tečka! Děkuji kamarádi!

Luke – Paráda

V pátek koukám na předpověď a začínám se hodně těšit. To už se mi nestalo dlouho, v té bídě letošních výsledků snad vůbec. Prostě tomu něco chybí. Pak odtrénovat co mám, 300 za 3 dny, i když v sobotu jen ranní vytrvalost, aby se stihlo zregenerovat do 10:40 v neděli, kdy to všechno vypukne.
Nic neřeším, všechno vím, všechno znám, na Posázaví jsem přece doma. V autě mě pak něco trkne, tak radši mrknu na propozice. Aha, tak start vyjímečně o půl hodiny dřív a já zrovna moc rezervu nemám. Žhavím 5G sítě, abych nakonec dohnal Kapra poprosil ho o dopravu čipu na start. Díky.
Z rozjetí se stala honička se zaváděcím autem když uháním na start, 6 minut musí stačit, nebo zkusíme motlitbu za to, že se Hradec nepojede. Kapr předává čipy, Čespa ochotně lepí jeden na helmu, ťuknutí pěstičkama a start.
Počasí jak hlásili, příjemně, po dešti, silnice už skoro suchá. Jsem na konci, což jsem každej rok stejně nejpozdějc za první zatáčkou, tak je to jedno. Je tu Javi, máme společný cíl, uviset Hradec... Každý rok tu po 3 zatáčkách mrknu za sebe a tam prázdno, letos dost podobně, ale přece jen Javi vedle mě a pár lidí je na tom hůř. Navíc vím, že pár procent rezervy tam ještě je. Křičím na Javiho, že se letos nejede a že to letos musíme dát až nahoru. Druhá půlka už byla na skoro obligátních 360W, ale jsem taky trochu těžší, navíc dole to bylo míň, tak se fakt jelo asi víc friendly. Každopádně nahoře jsme krásně v háku. Hurá. Chvilku oddechu a už je třeba se odebrat na čelo a udělat si průjezd přes Oplany trochu příjemnější. Ostrou pravou tak dávám někde z půlky, bohužel Javi se zapomněl vzadu, respektive prý neměl pomyšlení a sílu.
Já mám jasný cíl, přežít do Ledečka a jasnou podmínkou je nevypadnout na Oplanech. A z čela se neodpadá, takže když ta možnost je, najíždím si do vesnice krásně z čela, jedu na jistotu, stejně mám 15m díru, takže Oplany si jedu svoje a pomalu se cedím do půlky balíku. Pak sjezd a zabudovat se do části, kde nástupy tolik nebolí, ale zároveň to není ocas, kde se jede kudla pořád. Jede se povětru a tak to úplně zadarmo není, ale jede se a vezu se. Odbočka na Čekánov, čekám tlačenici do sjezdu, ale nic, takže z 2 místa a pohoda. Cestou na Talmberk se odvelet dozadu, takovej balík jsem tu ještě nezažil. Čekám až se zvedne kopec, nebo lidi, ale jen se setrvačností převalíme přes horizont. Hustý.
Do Ledečka už se nikam necpu, tady končím, to vím, jedu si svoje od paty kopce a předjedu pár lidí, co to prostě zkusili. Nahoře se nějak poskládáme a ve 4 jedeme vcelku spořádaně dál. Jede se mi dobře, takže jsem možná mohl být o skupinu přede mnou, ale spíš mi přijde že ne. Navíc tady se ještě nerozhoduje. V grupě je jediné UAC číslo, takže dle prezidentovi logiky, ho musím zaříznout za každou cenu. Cedrik má odhadem tak 58 kilo, což vyhodnocuju jako zajímavý zadání vzhledem ke konci na Ondřejově. Tj buď ho musím nechat někde po rovinách, nebo utavit na kostkách, skvělej plán.
Druhý Talmberk už je zas kopec, na Ledečku si potvrzuju, že rozhodně nejsem nejlepší vrchař ze skupiny. Ale nejvíc toho nakecám a po rovinách jedu, takže se mě úplně zbavit nechtěj. Pod Čekanov defenzivně, tady to chce nepo a nenechat si grupu odjet. V půlce projíždí vedoucí sedmička druhého balíku. Nemám úplně ambice hákovat, ale Pavel Zháňal jim zapadne do háku. Myslím, že ho vysypou, ale Cedrik přitápí, tak musím taky, mezera se zmenčuje a překvapivě si pak ještě z 360W v háku za Cedrikem přišlápnu a dovezu nás tam. Odbočka doprava, mě neznámá (letos) cesta s pár překopama, kde Pavel shazuje řetěz. Taky jsem to nečekal a byl rád, že jsem to tak nějak projel. Tempo je zběsilé, naštěstí za chvíli se otáčíme do protivětru. Začínáme střídat všichni a valíme pěkně směr Vlkančice. Je to zážitek, jen mě trochu děsí, že za rok už mě takhle nikdo nedojede. Holt tam budu muset být od začátku no. Vlkančice nemám nejmenší problém a blížíme se do grupy, kde jsem "asi chtěl být". Zachvíli spojeno, je tu Luboš Tomíček i Martin Klícha, takže takovej můj výkonnostní strop. Dojeti trochu nefér, ale on Ondřejov stejně ukáže, kdo kam patří.
A nebo neukáže, fouká tak, že se odjet nedá a v háku se šetří fakt hodně. Jedeme levou škarpu, když hlásím, jestli už jsme ve skotsku, tak nás začnou auta předjíždět zprava. Prostě elitní závodění s 40+ elitou. Pak zkouší nastoupit Martin Klícha, ale totálně bez šance. Až pod první kostky pohromadě, pak si pár lidí asi vystoupí, ale nesleduju to, protože se mi jede dobře a cpu se trochu dopředu, kdyby to prasklo. Ale ne, takže klid, přijde masakr na druhejch kostkách za odboučkou. Na to, že to tu znám jsem se nechal fakt blbě pozavírat a vyplejtval spoustu sil jen na udržení na kole. Většina mi odjela a já sem rád, že se ještě nějak rozjedu, aby mě nedojel Cedrik, kterého nevidím před sebou. Nakonec nás to tu rozřadilo tak nějak spravedlivě, já svojí původní skupinu vyhrál, ale víc jsem se nijak neposunul.
Ale bylo to jako vždy boží, takže opět díky do Kladna. Nakonec 32.místo nevypadá nijak skvěle, ale konkurence byla velká, to neovlivním. Hlavně že se mi jelo dobře a bavilo to jako Posázaví snad vždycky.

Klatovy - Mistrovství ZAL

JES 300

Vláďa – Všechny zlý je k něčemu dobrý

JES300 je další akce z poháru Ultrabikers. S Lukem dlouho dopředu řešíme, jestli to projedeme na silničkách, oficiálně je to psané pro gravel. Podle propozic tam čistého gravelu má být cca 3km, jeden úsek hodně rozbitý. Zbytek lesní asfaltky, případně silnice.

Dávám do kupy dvojku, řeším pláště, na druhý pokus nakonec 25/28mm, měním ložiska v kolech atp.

Vzhledem k tomu, že tam stejně budeme na dovolené se rozhoduju, že prostě jedu a rezervuju ubytování v Šumperku. V týdnu ještě zkouším Žábu, ale tomu se to moc nezdá, Luke účast ruší kvůli bodům do MR.

Na kolo dávám brašničku na jídlo, bombičky, lepení, kolo olepuju tyčkama a kapsy plním tím co zbylo.

Start směr Skřítek na můj vkus dost ambiciózní. Má to být přeci 300km a borci jedou první kopec pomalu jak z Koloděj na Strašín. No nakonec si to nechávám odjet, Skřítek fotím průjezdně a pokračuju dál. V lesním sjezdu dojíždím Jirku - místňáka, co vloni vyhrál silniční variantu. Nakonec jedeme spolu, před námi Ondra na gravelu, co se vůbec nebojí sjezdů.

Dlouho se s ním náhodně míjíme podle toho jestli jedeme zrovna do kopce nebo z kopce v lese. Snažím se to moc nepřehánět a jet v kopcích cca do 260W. Jede se mi vcelku dobře a cesta ubíhá. Zdá se, že jsem tak nějak i odhadnul tempo okolo 26km/hod.

Snažím se jíst a pít, první zastávku na doplnění pití vynechávám jeden bidon ještě mám a tak jedeme. Jirkovi před druhým fotopointem zajíždí sedlovka, navrhuju zastávku, ať si to vyřeší a já si odskočím. Pokračujeme dál, ale po pár km má sedlovku zpátky a tak staví a nechává mě jet. V lese brutální gravel sekce s přenosem kola přes bahno. Do bot nabírám zespodu vodu.

V jednom z kopců přestávám dávat pozor ve sjezdu, užívám si hladký asfalt a projedu odbočku do lesa. Garmin zběsile pípá, takže vyšlápnout těch 300m zpátky. Před vjezdem do lesa Ondra, prohodíme pár slov a já pokračuju dál, Jirka někde za námi.

Na druhém fotopointu jsem zase první, ve vesnici nějaká akce hasičů, kupuju si 3 lahve vody, dvě liju do bidonů, třetí dávám pod dres. Po pár km ťukání na rameno a dojíždí mě Jirka.

Jedeme spolu, nicméně na rovinkách si nechává díry, no uvidíme. Třeba má dost po tom všem dojíždění. Ve spodní části kopce před třetím fotopointem už ale opravdu odpadá. Jede se mi skvěle, tak valím dál. Piju a jím podle plánu. Na fotopointu míchám třetí bidon Beta fuelu z vody pod komboškou.

Průjezd kolem Polských hranic. Nějak jsem netrefil odbočku, Garmin ukazuje kraviny. Nakonec se snažím vrátit na trasu, ukazuje to pořád kraviny. Nakonec to otáčím, Garmin se chytá a vjíždím zase do lesa. Dávám si proteinovou tyčku, abych do sebe dostal něco jiného než gely a vodu. Moc mi to nechutná. Nájezd na panelku, ta je nekonečnější než v Jizerkách. Zjišťuju, že mě to nějak přestává bavit. Fotopoint Vápenka. Krátký oddech. Pokračuju do kopce, ale začíná se mi dělat blbě od žaludku. 300m před vrcholem krátká pauza. Sedám na kolo a pokračuju.

Průjezd nejbrutálnějším gravel úsekem dnešního dne. Začínám chápat co znamenal ta poznámka, že se to dá objet po louce. Pozdě. Drncám mezi kamením a doufám, že se někde nesložím. Ve vesnici hledám pramen na doplnění vody. Bohužel je vyschlý. Všímám si malé cedulky Otevřeno a pár lidí posedávajících na zahrádce. V hospodě prosím o vodu z kohoutku, dostávám ji bez řečí a zadarmo!

Je mi čímdál hůř. Podle Garmina najíždím do kopce 24/26. Začíná stojkou. Když se to srovná sesedám z kola a lehám si na silnici, mám pocit, že na kole bych s sebou mohl seknout. Lýtka celou dobu jedou dál. Přemýšlím, jestli bude lepší se vrátit dolů a zabalit to nebo přejet kopec a zabalit to za chvíli.

Nakonec pokračuju do kopce. Co kilometr to zastávka. Těch 6km je nekonečných. 2km před vrcholem mě dojíždí Jirka a nabízí, že můžeme dojet spolu na děleném prvním místě. S díky odmítám, jedu už jen z posledních sil, představa, že bych ještě cokoliv polknul přivolává pocity na zvracení. Píšu Jezince ať přijede do Ramzové, že končím. Přes příčné odvodňovací prahy přecházím do krátkého sjezdu směr Ramzová. Mám co dělat, abych ho dojel. Končím na 230km z 300...

Po dojezdu na ubytko jdeme na večeři. Jídlo do sebe tlačím přes půl hodiny. žaludek mě tlačí ještě druhý den odpoledne.

A to dobré? Je toho více - ať už poučení pro příště nebo pozitivní zkušenosti.

Když jsem čekal na odvoz, tak se mě každý UB zeptal, jestli něco nepotřebuju - holt to nastavení je trochu někde jinde. Volal mi i pořadatel, jestli něco nepotřebuju, že by mě klidně nabral autem. Díky!

Nové boty se osvědčily.

Odjet 12 hodin na gely apod. se nedá, příště je potřeba do sebe natlačit max. po 150km něco normálního - možná by stačily dva rohlíky s vysočinou do kapsy. Každopádně dvě zastávky/zajížďky na 10-15 minut nic nezkazí, den je hodně dlouhej.

Jo a na silničce se dá projet i lehká gravel trasa jen to není úplně zábava - je to pomalý a hrozně ukodrcaný...

Hradešínská 4 hodinovka

Lučanské okruhy

Krušnoton Tribute

Nemi – První bedna

Titulek „Za tohle mě Žába nepochválí“ u výletu na Zlaté návrší nelhal. Cestou do Teplic mi Žába vysvětluje, jak dnes nemůžu nic jet, když jsem dlouhým výletem zničil všechny přínosy z Dolomit. Věřím mu, včera mi to cestou z práce vůbec nejelo, nohy byly úplně ztuhlé. Ale už mám na Krušnoton Tribute zařízené hlídání dětí, tak musím jet. Na startu se řadíme úplně dopředu. V Teplicích se má jet nezávodně. Ale ani za Teplicemi zaváděcí dodávka pořadatelského Koloshopu neodjíždí a veze nás až někam k Dubí. Po cca 25 kilometrech začíná závod. Za chvilku nás čeká jediné pořádné stoupání z Hrobu na Nové Město. Ambiciózně se držím vpředu, ale když na tepáku vidím 174, radši zpomaluji a Žába s celým německým týmem Petz Racing odjíždí. Jedu sám a v serpentýnách před Novým Městem mě dojíždí jeden borec, se kterým za chvíli sjedeme jednoho Němce. Ve třech spolupracujeme a valíme směr Fláje, kde na bufetu vidím Žábu a další Němce. Vím, že žádný další bufet už nebude, ale jsme ještě relativně na začátku a zásob mám pořád dost, tak nestavím. Žába okamžitě nasedá. Následují dva menší brdky. Žába mi a jednomu dalšímu borcovi nehorázně nakládá. První brdek ještě vyšplháme spolu, ale ve druhém se odlepím. Chyba. Křičím na Žábu, ať počká, ale Žába nevidí a neslyší. Za brdkem mám asi stometrovou díru a vím, že rozjetého Žábu už nedojedu. Morálka upadá, ani za sebou nikoho nevidím. Následujících 62 kilometrů, tedy vlastně většinu závodu, jedu sám. Cestou potkávám pouze jednu slečnu bez čísla, která mi sděluje neuvěřitelnou zprávu, že jsem třetí. Že bych na té občerstvovačce skutečně minul úplně všechny? Informaci potvrzuje i regulovčice na křižovatce. Musím jet. Do cíle je to ještě proklatě daleko a jestli za mnou někdo spolupracuje, dojedou mě. 20 kilometrů před cílem mi dochází voda a já začínám litovat, že jsem na Flájích nestavil. Bojuji, ale necelých 10 kilometrů před cílem jsem dostižen dvěma závodníky. Lepí se za mě a nechtějí střídat, proto musím začít taktizovat a zpomaluji. 3 kilometry před cílem konečně jeden z nich jde na špic. Vystřídám ho až v poslední zatáčce 800 metrů před cílem. 500 metrů před cílem začíná brdek a nastupuji, soupeři se drží. 300 metrů před cílem brdek povoluje a já soupeřům ujíždím pro první bednu v životě. Až po nezávodním dojezdu k prodejně Koloshopu se od Žáby dozvídám, že ten borec, se kterým mi odjeli, celý závod nejel. Nejsem tedy třetí, ale druhý. Je to fantazie. Ještě ráno jsem vůbec nevěděl, jestli ztuhlé nohy rozhýbu. Ambice na bednu jsem nikdy neměl, vždycky byly desítky lepších. A najednou se to sešlo. Málo silné konkurence a životní výkon. Mohlo to být výrazně snazší, kdyby mi Žába neodjel. Ale alespoň vím, že jsem si to dnes zasloužil

Žába – Za zkažený trénink startovné na příští rok

Po velkolepých Dolomitech celý týden zaslouženě odpočívám. Nohy bolí, ale když ve středu trochu poškádlím kopeček, zpoza krutých bolestí vykoukne Hyde a letím neskutečně.

Chtělo by to kvalitní základ přetavit v trochu výbušnosti, v okolí není žádný závod a tak se hlásím na Krušnoton Tribute závodní vyjížďku. Profil je docela kopcovitý, ale krom dlouhého stoupání z Hrobu na Fláje jsou to krátké brdečky ideální na dolování výkonu z nohou.

Domlouváme se s Nemim, Technikem a Kanaďanem na cestě do Teplic a moc se těším na týmový koncert. Samozřejmě plány moc nevychází a do Teplic jedeme ve dvou. No nevadí, profil trasy je luxusní a o zábavu se postará početná konkurence. Navíc se dozvídám, že vypsaná je nejen vrchařská prémie, ale i průjezd cílem. Poletí se!

Chvíli bloudím rozkopanými Teplicemi na start, pak mi nejde přidělat číslo. Z repráku zní rozprava k závodu, upozornění na nebezpečná místa a konečně dolepil číslo a patlám se s Garminem … parádní starťák

Z Teplic se jede krokem, ale ani za Teplicemi zaváděcí auto neodjíždí. Jedu s Mikem v jeho závětří a na rovině to pěkně sviští. Nemi je neustále poblíž. Bohužel před Hrobem je semafor a zaváděcí auto chce pod kopec dovézt kompaktní balík. Takže se stojky vůbec nejedou. Jen se na začátku párkrát šlápne ze sedla, ale horizonty vysloveně krokem. Promarněná jedna tréninková stojka za druhou.

Stoupání na Fláje auto konečně mizí a taktovku přebírá početný německý tým Petz racing. Brutální nástup hned v úvodu ignoruji a jedu něco rozumnějšího, ale pořád. Za chvíli už najíždím na čelo a táhnu řídnoucí skupinku. Ve třetině kopce jsem 4, já a pětašedesátikiloví dvacátnici. Startovné na vrchařské prémii je v háji. Nastupuje jediný Petz a za chvíli jedeme ve 3 skupinkách. Bojuji, ale dvojičku kousek před sebou už nedojíždím ani v mírnějším závěru.

Nahoře čekáme na dalšího němce, pauza na čůrání, pak klidný pokec směr přehrada. Nikdo už nechce nic jet, kvůli tomuhle jsem do Teplic tedy nejel. Padnu na špic a jedu tempo s nástupy ve stoupáních. Skupinka nehodlá střídat, ale lepší než jet sám.

Stavím na občerstvovačce, sice nic nepotřebuji, ale chci si to prohlédnout, v závodě bych tu jen prolítnul. A také chci nabalit větší skupinu a dát následujícím 70 km nějakou dynamiku.

Nepovedlo se. Začínají totiž projíždět závodníci bez zastavení. Odjíždím, beztak už zbývá jen rovina s jedním kopečkem a pár brdky. Holt si potrénuji nástupy při odpárávání soupeřů z háku.

Za chvíli první oběť na obzoru. Snažím se ho přeletět, ale chytil se a v háku drží. Nemiho dojíždíme v kopci za odbočkou zpět k přehradě. Jedeme 3, táhnu špic. Stoupáme na Klíny, ani nenastupuji a najednou Nemi něco volá z dálky. Z vysoké školy cyklistiky v Beskydech vím, že čekat na kopci se nevyplácí, nechci jít pěšky A hlavně si to chci udělat těžké, když už se nezávodí.

Ujet druhému ve sjezdu do Litvínova se nedaří. Musím na doučování k Lukovi. Dávám gel a hurá do klesavé pasáže směr České středohoří. Stín mi střídat nebude, nemá číslo a kolegiálně se nehodlá míchat do závodu. Sice jsem to neměl v plánu, ale číslo na kole a zaváděcí auto na horizontu dělá zázraky. Valím neskutečné tempo a z něj nastupuji abych stína konečně urval.

Bohužel si moc nepokecáme, rádio je vypnuté. Hukot vysokých ráfků prořezává fandění regulovčíků u trati. Tohle se neomrzí a nabíjí to energií.

Zkouším terezín, nástupy už jsou hodně bezzubé, tempo vadne. Občas sice stín chytá díru, ale zase se dotáhne. Tohle nevybojuji. 20 km před koncem výletu se loučí, prý jak hákovat Cancellara.

Jsem v háji, borec v háku mě fakt nutil makat. Teď už mám jen číslo, zaváděcí auto a půl hodiny bolestí. Dávám gel a pokračuji. Přeci nezklamu řidiče zaváděcího auta a celý tenhle cirkus. Konečně cíl, cílové video, zapisování výsledků, fotky na Instagram, rozhovor v cíli a bedna.

Muselo to dát spoustu práce, zabezpečení tratě lepší než na většině závodů, občerstovačka na trati a v cíli, výborné espresso a dortíky při čekání na zbytek pole a vyhlášení. Ale Koloděje jsou zábavnější.

Košov

L´Etape CZ by TdF-horská

Kolíkáč – Stříbrný týmový koncert!

Sedíme v autě na parkovišti po slunečné prezentaci týmů na náměstí a buší do nás provazy vody. Myčka hadr, tohle chytnout na kole, tak se prý zastavuje závod, říká spolusedící HonzaB. No nevím, to bych chtěl vidět, jak by ti blázni s číslem na zádech zastavovali. Radar je neúprosný a moje úterní poznámka, že bude chcát, se vyplňuje. Ale já se těším, po těch tropických týdnech, se nádherně osvěžuje a zchlazuje vzduch na příjemných 20 stupňů. Předstartovní příprava je skupinovým telefonátem do druhého auta vedle nás, kde sedí Nemi a Technik. Kapr si užívá VIP náramku a dává si asi kaviár a šampaňský ve VIP zóně. Předpověděl, že budeme v týmech na pódiu, ale po prezentaci nám trochu spadl hřebínek, když je kolem nás dost vyšvihaných a oholených týmových nohou. No uvidíme!
Beru verano a déšť mi chladí záda, všem zakazuji zbytečné návleky a vesty, jedeme přece závodit o pódium a bude teplo. Vodu nevnímám, najíždíme do koridoru s Nemim a HonzouB a hledáme Kapra s Technikem. Nevidím je, jedeme týmovou soutěž, tak musíme přece odstartovat vedle sebe. Lezu z koridoru a úzkou uličkou jdu dopředu vedle barier, Nemi jde za mnou. A hele Kapr s Technikem, hup k nim ekvilibristicky přes zábradlí. Týmové pěstičky, jen tu safra měl být i HonzaB, Javi a Sergei
Ohňostroj odstartoval tu masu lidí a pak se spustil ohňostroj vody ze zadních plášťů. Nejdříve ale dlouho koloběžkovat po hrbolaté dlažbě, no čelo je už asi u cedule Prachatice. Ale ne, tohle jsme docela zvládli, v dáli jsou stále vidět majáky zaváděcího auta, které nás brzdí až na 6. km na ostrý start. Kapr úvodní brdek rozjel ve velké stylu, hákuji za oči a slušně si dávám. Technik s Nemim o kousek vepředu, zezadu přijel Pavel Popiolek a zdraví nás. Jede se ohleduplně, žádný karambol jsem neviděl, takhle to má vypadat. Zdálo by se, že jsem tam, kde mám být, ale já jsem slíbil, že to chci zkusit s Nemim. V kopcích jsme v Dolomitech i na Zlaťák jeli plus minus stejně, tak by se to mohlo povést i dnes.
Trasu neznám, vůbec netuším, co nás čeká, tak se jen plně soustředit a užívat si číslo na zadku. A nohy jedou, ta voda ze všech stran je snad kouzelná, takhle jsem se dlouho dobře necítil. Odskakuji Pavlovi a Kaprovi a chci jet o skupinku vepředu, kde vidím bílou helmu Nemiho. A na to má chuť i pár lidí kolem, tak to rozpohybovat a dobře hákovat. Jůva, jsme u nich a hele on to není Nemi, ale Technik! Prohodit s ním pár slov a zeptat se na Nemiho. Je prý o skupinu vepředu. Tak neváhat a zase se gumovat. Full gas, vůbec nepřemýšlet, co bude za hodinu, teď se prostě závodí, jako by byl cíl na tom horizontu před námi. Nemi je vidět, poslat to tam a skočit si zase o grupu dopředu. Jak znám Technika, tak mi určitě jede v háku. Jsem u Nemiho, ale Technik nikde. Trasa stále spíše stoupá, ale na L´etape je skvělé, že zezadu stále přijíždí další a další výkonní závoďáci, kteří mají snahu a síly doskakovat do skupinek, které jsou na dohled.
Nemi operuje obětavě u špice, já využívám síly skupiny a užívám si, že zatím mám na každé zrychlení. Nechci se propadat, chci dopředu, dopředu! Organizátoři nezůstali nic dlužni své pověsti a připravili pro nás znovu cyklistickou silniční parádu. Silnice bez aut, skvěle značené nebezpečné úseky a do toho ty bouřlivé fanouškovské kotle v každé vesnici a kolem tratě, které tak nakopávají. Přestalo pršet, silnice oschly, teplota se zvyšuje. Jedu v extázi, tak je všechno jednoduché a bezbolestné, to snad není ani možný!
Cedule Český Krumlov, narvat do sebe magnesium, stoupání na Kleť se blíží! Nemi za oči, a z dálky je slyšet mohutné bubnovaní, tohle asi bude stát za to! A taky že jo, to předčilo i červnové Roztoky a jejich kostky, boží dopuštění, není slyšet vlastního slova, mám husí kůži na celém těle! Nemi heká, tohle by mu mohl závidět Ondřej Hejma, když daboval filmy pro dospělé před revolucí Proti nám sjíždí Štyby, a já se snažím držet těch rychlejších z naší skupiny. Odskakuji Nemimu, ten zoufale volá: “Počkej na mě!“ Mávám na něj ručičkou, stále věřím, že se ještě vrátí, sjezdy jezdil nějak odvážněji. Prémie Kleť, ale tím to nekončí, stále se to houpe, padám do háku do lajny asi 4 borců, úzká asfaltka, navíc uprostřed většinou slizký mech, tak ty sjezdy opatrněji. Skvěle tady jede nakonec 3. žena celkově Adéla Koclířová, na zadku nápis Six Monkeys, to si budu dlouho pamatovat.
Letíme z úzké asfaltky na hlavnější silnici, zase jsem chytil odlepa ve sjezdu, ale je tu naštěstí borec, který na mě houkne, jestli to ještě zkusíme se vrátit? Jó, to chci! Tak mu padnout do háku a po chvíli jsme zpět. Poslední brdky, ještě slušně tahají za nohy, ale cedule blízkosti cíle dávají naději, že bych to už měl ustát se ctí. Ani okolo sebe nevidím žádné šediny zpod helmy, tak ještě živím malou naději na dobré umístění v kategorii. Cílový kopec, nohy stále drží, tohle prostě chceš! 3 hodiny dokonalého šrotu, stále v závodním rauši! Motivací je stále parádně jedoucí Adéla, pár lidí ze skupiny nechytatelně odjíždí, ale Adélu nakonec dám. Ty poslední metry tedy stojí za to, ještě že tam mám těch 36x32. Hlavu zabořit do řídítek, a zkouknout výsledkovou tabuli, kde svítí 7. flek v kategorii a 78. místo celkem. Ale hlavně co týmy?
A hele bílá helma a orange dres je tu, Technik! A po chvilince oranžová dvojka Kapr s Nemim! Tak to je famózní, čekal jsem, že jim dám více minut, ale oni to zvládli fantasticky. Naděje na týmové pódium začíná šrotovat v našich hlavách. Sjíždíme po slizké a příkré silničce do Prachatic na náměstí, to byla dobrá volba, že se tady již nezávodilo. A průjezd náměstím a další cílovou branou bere za srdce. Hezky za ramena, v týmovém opojení, to je prostě nejvíce!
A u auta už to není sen, ale skutečnost, jsme stříbrný!

Nemi – Jeden za všechny a všichni za jednoho

Sotva na prachatickém náměstí ukážeme dresy během týmové prezentace na pódiu, hromy, blesky a průtrž mračen nás zahánějí se schovat na parkovišti. S blížící se třináctou hodinou déšť slábne, ale desítky lidí se na start vůbec nedostaví. Týmy se řadí až do druhého koridoru, takže i po startovním výstřelu v úzké uličce celou věčnost bez pohybu mrzneme. To se rázem změní hned v prvním kopečku v Prachaticích, kde přestože máme jet ještě nezávodně za zaváděcím vozidlem, bez rozjetí drtím 5,6 W/kg a posouvám se na dohled čelu. Kupodivu žádné pády před sebou nevidím, nikdo na mokru zbytečně neriskuje. Odstupy jsou větší, protože přes vodu stříkající z plášťů není vidět.

Prvních 33 kilometrů je to až na pár zhoupnutí pořád nahoru. Jako obvykle začátek přepaluji, abych se udržel co nejvíce vpředu. Ve druhé půlce stoupání už trochu zvolňuji a dojíždí mě Kolíkáč. Následuje 20kilometrové klesání vojenským újezdem Boletice. V menší skupince do toho šlapeme. Na špici se střídám s fantastickou Adélou Koclířovou a pár dalšími borci. Sjíždíme nějakou menší skupinku a nevnímám, že za sebou táhneme docela slušný balík. Bohužel trestuhodně nevyužívám možnosti si naposledy trochu odpočinout.

O poslední zbytky sil mě připraví stojka v bouřlivém kotli ve stoupání kolem Kleti. Ačkoli sklon brzy povolí, soupeři ne a konec kopce je v nedohlednu. 4 W/kg jsou proklatě málo. Tady nás pobaví Zdeněk Štybar, který jede v protisměru, aby si nejvýživnější kopec dal ještě jednou, tentokrát se zbytkem svého týmu. Nedaleko pod vrcholem ztrácím kontakt s Kolíkáčem. Když profil konečně začne klesat, odpočinek se zase nekoná, protože jedu sám. Po pár kilometrech se nechám sjet malou skupinkou a můžu se alespoň střídat. Připojuje se i Ján Svorada na retro kole s retro helmou. Mám krizi a v dalším brdku dále ztrácím.

U Kuklova, 15 kilometrů před cílem, nás sjíždí velký balík s Kaprem a Technikem, který mi dává gel a jasnou instrukci, že se musím držet Kapra. Je mi to jasné, teď jedu jen na týmovou soutěž a tam se počítá čas čtvrtého. Tedy mě. Jeden za všechny a všichni za jednoho. V početném balíku konečně odpočívám, přestože se docela jede a zanedlouho nabereme i tu malou skupinku, která mě před chvílí vyklopila. Cílový krpál na Rohanov nabízí prostor k tomu si vylepšit nebo naopak zhoršit celkový výsledek o nižší desítky míst. Na začátku držím pozici, ale hlava zase nechce jet, a tak jen plním týmové zadání.

Nezávodní dojezd do Prachatic rozzářilo sluníčko a zpráva, že jdeme na bednu. Konec dobrý, všechno dobré.

Lipno

Vysocká časovka

Kolíkáč – Když cyklistika bolí

Po sobotní parádě u Prachatic dobře naladěn a natěšen. Do Semil autem, kde si vezu silničku i kozu s diskem. Ze všech stran zní vezmi disk, jsou tam rovinky, kde to poletí. Startuji v 10:31, tak ještě stihnout rozjezd s Camrdou po trati, zjišťuji, že to moc rovinek není, docela poctivý brdky. A navíc je to nějaké nekonečné, cílové náměstí ve Vysokém ale chci ještě projet, tam si odložit bidon k časoměřičům. A hele nazpět mi zbývá 15 minut do startu, no to bude napínavý. Valíme dolů, Camrda ještě radí kapku, brzdím u auta, poslední úpravy a rychle ke startu.
Kde jsi? Na startovacích hodinách vidím 10:31:25! No paráda, to jsem slušnej pacient. Velká omluva, Korďas to ale bere s grácií a dává mi svoje startovní místo. Tak ještě trochu protočit nohy a jde se na to. Levý pedál nezaklapnu na poprvé, ale krásně jsem si ho roztočil, no paráda. Nohy prázdný, marně přepínám tlačítko, které by mě dostalo do včerejších vrchařských pocitů. Beznaděj, nevím, jestli jet v nástavcích anebo jestli jít ze sedla. Nic nefunguje, tak snad ta pozvolnější část bude lepší?
Kdepak, trápení pokračuje, aby to začínalo 3 to je jen zbožné přání. Táhnu ten zpropadený disk a těžký nohy, na kterých snad visí nějaká závaží. Předjíždí mě Kubišta, který startoval 3 minuty za mnou, a pak Camrda, který startoval 2 minuty za mnou. A se mnou to ani nehne, žádná reakce viset aspoň za oči. Konečně náměstí, slyšet Kapra, jak povzbuzuje a pak se jen sesunout do stánku s řezaným mokem. Vinohradské zjevení zase čarovalo a jelo se mu dobře, poklona brácho a gratulace!
Cyklistika je nádherná, včera přinesla skvělý pocity a dnes to vyvrcholilo Jedno poučení ale mám, na kopcovité časovky, už pojedu vždy jen na silničce!

Tábor

Kolíkáč – Poslední výstřel

Poslední výstřel podvečerní úterní Jičínské cykloligy 2024. Hromaďák na vrch Tábor. Ještě jsem to nikdy nejel, ale těším se moc. Konečně se porovnat se soupeři v boji muž proti muži. Věřit, že mě to vyhecuje více jako časovka a budík s přiblblými čísly. Rozjezd z Libáně v týmové trojce s Kaprem a Čespou. Sešlápnout pořádně plyn, ať se motory zahřejí. Nádherné letní odpoledne, rozepnout kombošku a vnímat jen hladký asfalt a proudící teplý vzduch. Na prezenci už to pěkně bzučí. Oranžovou sestavu doplňuje Luke, tak s ním probrat taktiku, prostě furt v háku a až přijde kopec tak to tam poslat. Jak jednoduché! Korďas stojí na zídce přilehlého plotu a udílí předstartovní informace, hasičské auto rozhoukalo majáky a zaváděcí motorka se dala do pohybu.
Hrne se to přese mě, ale mám to v hlavě a na odbočce do kopce najíždím v top5. Pak ale přijde peklo. Mladí se derou vpřed hlava nehlava a jeden duklák mi narve zezadu berany do mých. Jsme chvilku do sebe zaklesnuti a já hlasitě kleju. Naštěstí jsme to oba ustáli, ale tohle již prosím nechci zažívat. Full gas, ale stejně mladí odjíždí, teď se chytat známých starších zadků. Luke a za ním Pepa alias Trubač, ale tohle nedávám. Za chvíli je tu Camrda a taky pomalu mizí, stejně tak Čespa. A tak Míra Živný je mým magnetem, sklon se přitvrzuje a solidně to bolí. Povrch je taky nic moc a dovrší to kostky.
Tam už vysloveně parkuji, ale někteří jsou na tom ještě hůře. Luke stoji v krajnici a kontroluje si zadní kolo, ale prý to byl jen defekt nohou. To Trubač sjíždí už dolů, ale má prázdnou zadní galdu. Korďas přijel zezadu a hustě mě obkládá! No moc pěkný! Konečně zahlédnu rozhlednu a poslední metry jsou tu. Objet kostel a sdělovat si dojmy. Z červené dodávky vyskočil Bernard. To jsou chvíle! Zlatavý mok zchlazuje naše rozpálené motory jako na ta nejlepší chladicí kapalina na světě. Pěnila, ale moc chutnala!
Vyhlášení, Kapr leze na pódium a sklízí zasloužené ovace. Jak za dnešní výkon, tak i za celý seriál. Já si loupu bramboru, ta už ke mně tak nějak patří . Chtělo by se dopít sud a plánují se Doksy a časovka družstev z Jičína. Jak povznášející. Ale tma se blíží, valím s Lukem k autu do Libáně. Kostky mi ve sjezdu vystavují stopku, defekt předku. Bomba bombí vzduch do nové duše a pak jedeme bomby v zapadajícím slunci. Krásný den končí, stejně jako letošní jičínská, bylo to moc pěkný, díky všem cyklo nadšencům, co se o to postarali!

WMCCh Radweltpokal

Okolo republiky

Bobek – OR2024, Žatec

Kupodivu regenerace po US probíhá v klidu a bez vážných následků. Pár dní před koncem července zabrousím klávesou na známou adresu Okolo Republiky. Takových závodů po a kolem ČR je vícero, ale tento je opět specifický tím, že je takřka bez limitu, trasa vlastní, nutné dosáhnout kontrolní body. Pravidla jasná a čistá, ten den, řešit aktuální potřebu.
Beru základní výbavu, vedro je jako v peci, jen se má pokazit v neděli večer a citelně ochladit. No nic, aspoň nebude touha uléhat.

V Žacléři jsem poprvé, na prezentaci vítá poklidný chlápek jménem Aleš Vaníček. Navíc se seznamuji s Jirkou Lochmanem z Liberce a jdeme na večeři.
Nocujeme v tělocvičně školky něco přes 10lidí, nikdo nechrápe, jen mě vrže karimatka o matraci při přetáčení.

Ráno v klidu snídaně z místního obchůdku a po chvíli už na náměstí na startu očekáváme výstřel. Opět na můj vkus na tomto závodě relativně dost lidí.
Prvně startuje výzva 300km, po chvíli vyrážíme my 900a 1500 z náměstí směrem k Trutnovu a dále na kontrolní body každý svou trasou.

1. bod je Kadaň, nejvzdálenější bod (cca 250km), trasoval jsem známými kouty abych ulevil hlavě. Nicméně byla dost zaměstnaná příšerným stavem silnic v podkrkonoší a vedrem. Smýkám se znamým údolím z ikonického Návrší kolem Pak a vyhlížím v domovině Icemana, nic, asi lakuje. Košov z druhé strany, Byšice, Mělnik zde prvni zastavka na občerstvení a sjíždí mě Tom.
Jak bylo zjevné na startu, je to tu samý chrt a každý valí co to jde. Pohybuju se kolem 4-5místa, tak nemám iluze. Balím; kousek po hlavní na Slaný, dále míjím Černouček, a to už se v dáli objevuje středohoří a ikonická Peruc. Tentokrát nemrzneme, ale jdu se vyfoukat ke chlaďáku. Paní zdraví sama od sebe už z dálky...
Záměrně zmiňuji všechna tato místa, protože s cyklistikou mají velmi společné a věřím, že místní ani nevědí, s jakými osudy jsou spjata. Kolem známého Dubu, sjíždím do nížiny k Lounům, přes Žatec nekonečnou rovinou proti urputné sluneční západní záři do Kadaně, kde kolem 20h kotvím u kontrolního bodu a v restauraci se Standou Kozderkou ikonou ultracyklistiky. Ano, můj svět se drobet změnil, už neskloňuji ta zářná jména UAC, ELM, která jsem si stejně nikdy nepamatoval. Natožpak 53x11 maratony.
Od Standy se dozvídám spousty zajímavých věcí, hlavně ty praktické, jako nástavce které nemám a ruce tak trpí.

2. Loučíme se kolem 21h a jí mířím dál dnem a nocí bez konce. Co mě velmi mrzí je, že projíždím okolí Střely za noci, přesto to zde všude krásně žije, téměř v každé obci potkám hlouček lidí kolem hospůdky, kdesi poblíž Chýše zaslechnu kapelu Kabát a na výjezdu obce vyjukané, hlavně spokojené šerify že svítím z obou stran. Je krásný letní večer. Čím blíž se blížím k Plzni, stále sleduji cedule a všude Plzeň 12, říkám si jak jinak než Plzeň 12... Za Manětínem zkouším koupaliště, ale voda je při zamíření světla zelená jak brčál, jedu tedy opodál a zanedlouho zhodnotím schladit zadek a nohy v Malém potoku který je výrazně čistší.
Zbytek k Plzni uteče rychle, a já mířím do nonstopu Shell kde mě/po chvíli nás opět s Tomem s úsměvem ve 2 ráno vítá obsluha. Je to tu fajn, nápis na stěně mluví za vše, není potřeba více komentáře... snad jen že Tom zařadil pívo aby srovnal chuť.
Další kontrolní bod je nedaleko a cestou se nabízí další nonstop kde nabírám zásoby až do ranních 6h. Spát se mi nechce, i když bylo přes den příšerné vedro, noc je velmi zajímavá. Fotka před Švihovem, úprava trasy abych vynechal nadměrné převýšení a zároveň se vyhnul Nýrsku, ano nadostřel panu Dreamerovi kterého nelze opomenout...
Ráno kolem 7h před Rabí přichází malá krize, kufruji tedy na oddechovém plácku na tvrdé dřevěné lavici, abych tělo nehýčkal naopak nabudil, po cca 30 min balím a razím dále. Podhůří Šumavy začíná být velmi velmi přísné. Mám naplánováno kolem Čkyně, přes Vlachovo Březí, Husinec do Prachatic, trpím a vzdoruji. V Prachaticích přichází přeháňka, hledám restauračku na oběd a jako blesk se nabídne japonec se Sushi. Co jiného než rýže by mělo srovnat podrážděný žaludek a to se potvrzuje jako skvělá volba. Deštík přejde jako nic a můžu pokračovat úpravou trasy severně kolem Kleti přes Křemži do Zlaté Koruny. Půobivá místa která vůbec neznám...

3. Opět foto před kontrolním bodem Koruny a frčíme dál. Dolů k Vltavě přes vodáckou základnu s nabídkou teplé sprchy kde jen slintám a frčím dál k problematickému místu Kamenný Újezd - Plav které je narušeno stavbou obchvatu ČB. Vím co mě čeká a vyoraná cesta zmíněná od prvního závodníka v pořadí tak není zásadní problém, užívám si ji. Promíhnu pár vesnic a to už sem poblíž roviny Třeboně. Na náměstí řadím pozdní oběd abych vyladil motor do vrchoviny kolem Javořice k Jihlavě. Může se zdát nekonečné, ale stále se jede fajn, pouze se začíná upravovat počasí a z jihozápadu se kupí oblačnost.
Jihlava. Přemítám co teď, jistě Shelka na výpadovce Brněnské a párek bez rohlíku. Chlápek z technické obsluhy obdivuje stroj a nadšení ve 21h s deštěm v zádech valit večerem. Popřejeme si vše dobré, stále si pohrávám s myšlenkou zastavit doma, dát sprchu a trochu spánku. Nicméně bych ztratil cenné suché hodiny, tak míjím vesnici a valím domovinou k Pernštejnu. V Pavlově opět nenadále krize, rovnám na 20minut záda na tvrdé lavici. Rozfouká se a ochladí, že musím vzít bundu i kapuci a návleky. Naštěstí neprší. Dostávám se až k Rožínce a odbočuji do údolí Nedvědičky.

4. Pernštejn. Před odbočkou k hradu je studánka. Asi měsíc a půl před odletem do Austrálie jsem řešil zánět močových cest. Teď mi to secvakává, u pramene je cedulka vhodné převařit, množství koliformních bakterií při teplotě atd... Aha, tak zde byl asi problém...vzpomenu si opět na Dreamera...
Foto před hradem, kontroluji radar, mám ještě 1-2h času. Volím cestu vrchem přes Bystřici, kolem Víru, Jimramov. Velmi velmi zvlněnou, chci si užít přírodu. Bohužel benzina v Bystřici je zavřená, sedím tu a čumím jako brouk, před dveřmi mají balíky píva-odmítám krást ve vlastní vlasti a Vinohradském dresu s nápisem Kapr; je chvíli po půlnoci, další nonstop až v Jaroměři - téměř 100km nocí bez vody, nebo bouchat na okno šerifa či hasičů. Rozhodnu se jet dále do začátku deště a zakufrovat jak to spadne, u Víru, mě také chytá déšť a v Dalečíně kufruji na podestě přístřešku jakési dílny vystrčené k silnici a pláču Kocourovi do whatsappu
Chčije, chčije, trpím, na spaní žádné suché ani čisté hadry. Mám jen matračku a rescue bivak tak jak jsem si přál, nemít touhu uléhat.
Avšak tělo je unavené, jsem na 700.km nonstop bez spánku...zalehnout na 2h načerpat pár sil před promočenými Ždáráky se ukázalo jako nejlepší řešení. I v Jimramově bylo pítko rozbité a voda nebyla, převalil sem se kolem Lucáku pekelným stoupáním Borvnice-Telecí do Borové ke Kocourovi ,,do spíže" (obchodu) na návsi kterou v 7 ráno poctivě luxuji. V Roubence přes ulici zaběhnu na ranní očistu a tak.
To u zbývám pouhých 130 do cíle...
S čistou a chladnou hlavou z hlediska počasí si potvrzuji, že přerušit myšlenku 900 nonstop bylo nejlepším rozhodnutím. Po 700 stech je vnímání proměny počasí a tak úplně jiné. Tedy ano nestihnu to do 48h. I tak by to bylo na hraně.

Do cíle:
blížím se k Třebechovicím a ,,Orlice šumí nad splavem" zanech brašny v křoví a netahej je do zpátky do hor. Kontroluji protivníky, jeden je v cíli, druhý jsem kupodivu já, pouze třetí se řítí od Pardubic. Snadnou přímkou vypočítávám náskok 5-10km a spojení v Jaroměři. To vychází a v Kuksu tak házím brašny do křoví. Sedám na kolo a sakra klíče od auta...vracet se 60km z kopce a zpět nechci, tak zpět a znovu lépe. klíče ven a do kapsy, brašny zpět do křoví.

Projíždím Kuksem kostky které strašně mlátí, najíždím na hlavní a rozjíždím šrot, náskok cca 5km a ejhle, sakra tracker...sakra kostky, ztracený tracker...tak zpět do Kuksu. Datluju gps a ukazuje se oblast 2km2...sakra...chci bouchnout do řidítek, při čemž skloním hlavu a ejhle, tracker sjel po horní trubce k sedlové trubce...sakra...
Zpátky na hlavní a šrot, ale to už je 3.cca 200m za mnou, jedu šrot, před námi je 15km pekelného stoupání do Trutnova. Daří se, nikdo na dohled, přesto ale ,,rovina" v Trutnově před odbočkou na Žacléř se stává osudnou a jsem sjetý.
S Láďou Hořejším který minulý rok vyhrál si tak užíváme společné závěrečné stoupání, jedeme solidní tempo, ze kterého nikdo nechce nastoupit. Hezky povídáme, zjišťuji zdali přijde nástup ale není odezva.
Pak již jen sklouzneme 1km do města samotného a proplétáme se uličkami k cílovému klesání. Opět prohodím zdali bude nástup a po chvíli přichází odpověď kterou s přehledem hákuji a odpovídám podobně.
Takto se protočíme ještě jednou a Láďovi se povede využít posledního kousku a o 3cm sebrat 2.místo.
Nádhera, nemám slov, po 867km a 9600m up si zaspurtovat...

S Láďou a pořadatelem Alešem se dáváme do řeči a užíváme krásného pocitu a atmosféry ulrazávodů. Na závěr zajdeme na pozdní oběd a fajanově popovídáme...

Ač dlouhý, byl to závod se vším všudy, jako letní přeháňka, plný senzační atmosféry a báječných, veselých lidí kolem.
Možná disciplínou trochu odlišný od klasické cyklistiky, o to víc plný dobrodružství, takové to: nikdy nevíš, na co narazíš.

Nepoliská stovka

Luke – Lídrův zmar

Původně to měl být report o jedné větě, ale můžu si za to asi sám, tak se trochu rozepíšu, když už emoce opadli. Tyhle závody se dle mě jezdí týmově vyhrát, takže pardon jestli jsem někomu zkazil dobrej pocit z 5. nebo 6. místa, ale je to jak prohrát 5:1 místo 5:0. To na okraj.
Večer Vláďa píše, že sem asi jasnej lídr, parkrát už jsem spurta pozlatil, tak i když to nemám úplně jako nejoblíbenější taktiku slibuju šetřit a zaspurtovat. Nikdo víc se neozval, tak jsem to bral jako souhlas a ne jako, nezájem. První chyba.
Ráno se nestihnu rozjet, nasnídat. To druhý řeším u auta a tak nestíhám probrat, co bych jako chtěl a tak nějak čekám, že každý ví, co je třeba. Druhá chyba. Rozjetí pořeším po startu a docela to jde. Stejně se chci ty první brdky motat u čela, počítám, že to bude nepřehledný a nechci dostat tým pod tlak hned po startu. Bohužel mě to vynese do úniku s Lukášem Klineckým, tak trochu jedu, ale naštěstí nás po dalším brdku sjedou.
Teď už se jdu schovat dozadu, ale je tu nějak moc oranž a tak jdu zas víc do čela. Měl jsem tam vyhnat zbytek, třeba bych aspoň věděl, kdo nějakou taktiku řeší a kdo ne. Pěkně odjede Vláďa s Klineckým, ale Unlimited Klineckýmu nevěří a sjedou to. Pak projedu líp zatáčku a najednou jsem odjetej s Camrdou. Nikam jet nechci, ale přijede Fanderlik a jede se. OK, ale dost bomby, přitom by to nemusel nikdo sjíždět. Jenže nás doletí Martin Kubišty a s ním nikdo oranž. To je špatně, přemýšlím co s tím, chci to nějak rozbít, nebo se nechat dovézt na spurt nejčerstvější, ale David to prostě odpojí a já doufal, že blafuje. Nohy bohužel nejsou úplně na to si to sjet, tak čekám na tým. Vláďa mě hned obětavé nabírá za špatně projetou křižovatkou. Pak začne organizovat tým, tak se spokojeně usadim vzadu a chci trochu vydýchat ten únik.
Přichází kritický brdek před Žehuní, oklepl jsem, takže si myslím, že to bude pohoda. Moc se nejede, ale stejně to někdo trhnul, Zůstávám v klidu za Vláďou a Kulhošem, který do teď odváděli super práci a doufám, že se konečně týmově narovnáme a pojedem. Bohužel tam zbytek týmu jde za mé nesmyslným nástupem. V hákovým kopci, kde jsme se mohli svézt. Mám cukání si to doskočit, nohy na to asi jsou, ale nechci tam nechat Vláďu s Kulhošem, věřím, že bez nás HonzaB a Nemi nepojedou. Pak mě ještě obloží Javi, kdyby aspoň křiknul, mohl jsem jet s ním, zase úplně zbytečně… pak to docela dlouho sjíždíme, ale musím točit a zbytečné se připravuju o síly na spurt. A když vidím že naši točí na špici a rozhodně to nebrzdí, tak to na náladě taky moc nepřidá. Pak to ještě s Kulhošem a Petrem Pavlíkem zkoušíme ve 3, ale když vidím jak si musím dávat, tak na to kašlu i když to vypadalo, že do grupy dojedu, ale Camrdu a Kubištu už by jsme stejně už nesjeli a před spurtem bych si uřízl nohy (a pak prohrál 5:1).
Nezbývá než doufat, že se klukům vepředu prostě jede dobře a ví co dělají... a nic. Škoda no, dostali jsme nehezky naprdel.

Nemi – Docela jiný závod

Polabská nížina bez kopců jen s několika pozvolnými stoupáními lákajícími k nástupům. Ty jsou ale tak nízké, že je nedetekuje ani trasa na Garminu, kterou na poslední chvíli díky zákulisním informacím naklikávají Vláďa s Lukem. Průjezdy obcemi jsou ale podle šipek nakreslených až těsně před křižovatkami nebo rovnou v nich trochu jinak, tak místy bloudím. První kilometry se drncáme po tankodromu. Držím se vpředu, kde je pěkně oranžovo, ale ještě více červeno-černo-bílo z týmu Unlimited KM Trading CZ. Buď my, nebo oni.

Čas od času se do úniku dostávají Vláďa nebo Luke, většinou s někým z Unlimited. Nesjíždět vlastní únik, to je vlastně jediné týmové pravidlo, které znám, a zde ho poprvé v praxi realizuji. Zbytek Unlimited necháváme táhnout. Za Činěvsí zrovna žádný únik není, jsem na špici a cítím, že balík vůbec nejede, tak si trochu přišlápnu a odjíždím. Bohužel sám. Můj únik je z těch nejkratších a zřejmě i nejméně šťastných, protože zatímco hned v kopečku za Velenicemi balík začíná letět a já vyhodnocuji, že nemá smysl plýtvat silami a nechávám se sjet, do úniku letí Luke, Camrda a jeden z Unlimited, což je v pořádku, protože jsme pořád na bedně, jenže za chvíli poté nezachytíme nástup pozdějšího vítěze Martina Kubišty. Byl jsem zrovna opět někde vpředu, zatímco on projel bez povšimnutí rychle zezadu a než jsem stačil zareagovat, měl náskok v desítkách metrů. Chvíli jsme se ho snažili pronásledovat, ale marně. Váhám, jestli teď máme na špici jet nebo ne, což se brzy vyjasní za Opočnicemi, kde se nechává sjet Luke se soupeřem z Unlimited. V úniku zůstávají dva bez nás, tak si říkám, že na špici můžeme jet, což hlásí i Vláďa.

V největším brdku závodu u dálnice za Dobšicemi nastupuje jeden z Unlimited, na což reaguji a nenechávám ho ujet. Bohužel se později ukáže, že z hlediska týmové taktiky to byla chyba. Že na tomto brdku někdo zaútočí, se dalo předpokládat. Kdybych dalšího Unlimited nechal ujet, byli by v úniku, teď už jen necelých 20 kilometrů před cílem, tři soupeři. To jsem nechtěl dopustit. Ale možná bychom ho týmově ještě dokázali sjet, i když by se nám do toho snažil házet vidle početný zbytek Unlimited. Problém byl v tom, že jsem prostě nevěděl, kde je Luke, a nenapadlo mě, že by v tom brdku mohl zůstat, zvlášť, když u mě pořád byli HonzaB a Javi. Až nahoře zjišťujeme, že z balíku zůstalo šest lidí, z toho tři Šlapky, jeden Unlimited a dva netýmoví. Nikoho za námi nevidím, tak zvolníme, ale jedeme dále.

Poctivě točíme špice kromě toho posledního Unlimited – Matyáše Fanderlika. Třeba už má po těch nástupech a únicích dost. Bohužel další chyba. Zatímco se snažím pošetřit na spurt v posledních stovkách metrů před cílem, podobně jako Martin Kubišta mě i Matyáš Fanderlik zezadu překvapí spurtem dva kilometry před cílem. Snažíme se ho dostihnout, ale má to dobře spočítané. V cílovém chaosu projíždím celkově pátý. Individuálně by to pro mě nebyl špatný výsledek, ale absence bedny v týmu je neúspěch. Inu, docela jiný závod než všechny předchozí.

Vláďa – Lessons learned

Emoce horkého letního dne pomalu se zapadajícím sluncem chladnou a tak je čas napsat report

Letní kolorit zajišťuje, že v týdnu se dostávám trochu do spánkového deficitu. Ten se snažím dohnat v pátek přes den, první pokus nevychází, pak na druhý usínám navečer. V noci pak usínám bůhví kdy. Ráno se budím jakžtakž, osvědčená ranní příprava a tak s Jezinkou vyrážíme směr Nepolisy.

Krátké rozjetí, prohodit pár slov s ostatními a je tu start. Než se v balíku porovnáme tak se nám lídr větrá na špici. Průjezd Lužcem, za Skochovicema mě to nějak vyplivne na čelo a najednou zjišťuju, že jedu sám. Tak nějak rozumně pokračuju až před Sekeřice, kde aspoň prohopsám jedním z nejhorších úseků. Ve vesnici lídr zase na špici, předpokládám, že si chce jet na pohodu z čela (a je to rozhodně klidnější než jindy), ale i tak mi přijde, že se tam teda vyskytuje celkem dost.

Brdek ve Žlunicích najíždím ze špice, cca ve třetiny nástup Martina Kubišty, moc se mi to nechce sjíždět, přeci jen je to dost brzo, aby odjel úplně sám. Ale Camrda je jiného názoru a tak mu nakonec skáču do háku. Nahoře mi nikdo nechce střídat. Nakonec se sjíždíme a Luke končí ve Slavhosticích v úniku s Lukášem Klineckým. Nakonec to vyhodnotím tak, že je nechám v klidu jet ať se nemusí šťavit do brdku ve Vršcích. Unlimited má jiný názor a tak se tam ještě trochu nakonec hrábnem a sjíždíme je až ve druhé půplce brdku. Aspoň se tam ale nejede hrana. Klasicky se zbytečně závodí na odbočce v Kopidlně a končíme u tradičních závor.

Odbočka v Libáni, někdo hlásí a teď to přijde. Přemýšlím co, navrhuju, že chč*jem. Balík moc nejede, tak ze srandy objedu špicaře a trochu přišlápnu. Zase jsem sám. Pak mě dojíždí Lukáš K. a ptá se, jestli chci jet, že Kulhoš to na špici asi trochu kotví. Tak teda jedem. Točíme snad docela poctivě, v Rožďalovicích Lukáš projíždí odbočku navzdory tomu, že na něj asi třikrát volám. Lehce zvolním, ale pokračuju, nicméně někde za Viničnou Lhotou je balík už celkem blízko. Moc se nejede, tak se rovnou začínám zase točit na špicích balíku.

Za Velenicemi Luke zase na špici, tentokrát se k nim přidá ještě Camrda a Mates Fanderlík. Sakra, asi má dneska fakt dobrý nohy. Balík je nechává poodjet. Martin K. se najedou ocitá u špice. Čtu to tak, že je potřeba tam bejt taky, podjíždím Kulhoše. Jsme zpátky v lese na Městec, čekám co se bude dít, pořád u špice. Bohužel tady trochu chyba. Martinův nástup sice chytám, ale o pár vteřin pozdějc a nestíhám zapadnout do háku. Chvíli to zkouším, vypadá to, že trochu zvolňuje, balík se zatím blíží k úniku, takže se pakuju. V Městci je jasný, že Unlimited kotví špice, takže najíždím na čelo a snažím se to sjet. Bohužel MartinK. s Camrdou se trhají od zbytku a jedou sami.

Za hlavní čekám na Luka, aby se zbytečně nevětral, za Hradčanama se snažím trochu zkoordinovat Šlapky, že jedeme na špic a budem se tam točit sami, ať to sjedem, ale nic se neděje. Zkouším teda ještě pár špic, k tomu se tam občas probojuje někdo další od nás, ale pak tam vždycky pouštíme Unlimited a i když se jakžtakž jede, rozhodně to kazí tempo.

HonzaB začíná vkládat taky solidní špice, Nemi v nich stabilně pokračuje po dobu celého závodu.

Provážím balík Žehuní pod Kozí hůrku. Tady se zvedá Mates a z ne moc pochopitelných důvodů se zvedá Nemi, HonzaB a Javi a začnou ho sjíždět a nechají nás tam i s lídrem. Hůrku jedu ve svém tempu co ještě jde. Dalších pár km se s Kulhošem, Lukem a Petrem Pavlíkem snažíme dojet skupinku před námi. Nakonec si z toho vystupuju kvůli křečím.

Luke si vystupuje o pár set metrů dál, dojíždíme tak nějak v klidu.

Letos to rozhodně z mého pohledu nuda nebyla i když by mě zajímalo, jestli ty úniky vlastně aspoň trochu podporovaly naši taktiku, ale to se snad brzo někde dočtu

A ty lessons learned?

1. Bylo by fajn si na začátku explicitně říct, kdo jedeme na nějakou týmovou taktiku (není to povinné, ale asi doslova říct ok, jedu na tým by pomohlo)
2. Bylo by fajn si říct, co ta týmová taktika je - dovézt někoho někam, je sice fajn taktika, ale za 2.5hod se může stát cokoliv
3. Tady by si to měl lídr asi trochu poorganizovat - kdo má chytat úniky, kdo v každým případě jede s ním
4. Pokud je někdo od nás v úniku, tak se na špici aktivně nepracuje - není nutný vyloženě brzdit balík, ale prostě se tam jen na pohodu protočit stačí
5. Předchozí bod z opačné strany - pokud je potřeba sjíždět únik, nestane se to tak, že se občas náhodně protočíme na špicích (byť sebekvalitnějších) - je potřeba se tam týmově poskládat, lídra schovat a točit se tam a nenechat tam vlézt nikoho cizího
6. Rozpojení se kvůli dojetí jednoho člověka - IMHO by bylo lepší ten kopec vyjet pohromadě a pak jet kolotoč v pěti lidech - možná bysme nesjeli Martina s Camrdou, ale měli bysme třeba šanci zaspurtovat o třetí místo

Takže dneska to byl trochu první semestr doktoraandského studia

Hradešínský bajk

Střelické kolečko

Kramolín

Van Gillern Cup

Úvaly-Hradešín

Dobrovice

Rallye Sudety

Tour de Zeleňák

Radim – Tour de Zeleňák Obr, aneb léto budiž pochváleno

Report - www.sokolveltez.cz

Všechlapská šlapka

Trans Brody

Hlína

Kitzbüheler Radmarathon

Kolíkáč – Neskutečný Kitz příběh!

Splnit si předsevzetí, každý rok aspoň jeden závod v kopcích, které trvají hodinu. Už jsem v to letos nevěřil a hle, ono to klaplo. Se vším všudy. A přitom předehra byla hodně špatná. Koloděje naznačovaly, že když se všechno sejde, tak i po dovolené tam něco zůstalo. Navíc mě ve středu protáhl tropickým Posázavím až ke kouzelnému pramenu v Sudějove HonzaB a já to nějak doklepal domů. A s Nemim padlo konečné rozhodnutí, není třeba váhat, jedeme!
Jak jsem byl natěšený a sebevědomý, tak v pátek večer přišel pan Starťák a přinesl s sebou i kamarády ze Zadních Dutin. To nechceš! V noci orosené čelo a dýchaní otevřenou pusou. Ráno lezu do auta k Nemimu totálně rozložen a vlastně doteď nechápu, že jsem to nevzdal. Ale jak v dávných dobách napsal Jestřáb z "Krále Šumavy 2007": "Sám bych určitě nepřišel na start, ale všichni ti blázni v oranžovém mi to prostě dneska nedovolí. Dnes by ti blázni v oranžovém šli na start i kdyby sněžilo a mrzlo. Tohle všechno dokáže ten šlapkovský duch plný euforie, síly a odvahy." Jo, často si ta slova opakuji a jak jsou stále pravdivá… Cesta probíhá v družném pokecu o našem bláznivém koníčku, kolem Mnichova si pěkně poskáčeme v kolonách, abychom za 6,5 hodiny brzdili konečně u ubytování, co zařídil Vláďa. Ani změna vzduchu a oranžoví kamarádi u mě nevyhnala oba pány, kteří se ke mně přisáli v pátek večer. Ba naopak. Vlastně stále hledám nějaký důvod, proč nejet a raději podávat někde bidony.
Dorazil i natěšený a zkušený Luke, který tady už dva ročníky absolvoval. Dělá nám průvodce a pro mě i překladatele při prezentaci a následné pasta party. Předtím nám protáhl Žába svaly rozjetím, jo marně jsem volal móc, dnes určitě nechci, aby to začínalo 3. Pak ještě pár fotek, zmrzka a kafčo a za zády mít majestátný Kitzbüheler Horn se svojí cílovou asfaltovou stěnou, to se silnicí prostě nedá nazvat, ale to jsem poznal až při závodě.
Narvat do sebe ještě vaničku těstovin, zalít to dvěma Zubrama místo prášku na spaní a vzpomenout tak na Přerov a jeho Mamuta. Zítra nás čeká vlastně první maraton sezóny, trať přes 200 km. Stále laborujeme, co na sebe, nakonec číslo připíchávám na Verano. Uléhám s Nemim na manželské lože, ten si dává preventivně špunty do uší a já se začínám zase potit. Ty woleee, to jsou zase stavy, ti dva pánové jsou furt se mnou. Budíček v 5h. ráno, v hlavě Král Šumavy a jeho temná rána a náměstí v 6,30h. Tady je to vlastně úplně stejné. Sonduji venkovní teplotu a stresuji, přepíchávám číslo na kombošku Brios a beru ještě přes to slabý dlouhý dres.
Vydáváme se potemnělou silnicí mezi vysokými štíty hor na start do vyšperkovaného Kitzbühelu, kam se sjíždějí elastické postavičky ze všech stran. Magická atmosféra! Týmové pěsti, Žába s Lukem do předních linií, já s Nemim a Vláďou úplně na konci. Je tu start po blocích, ale čas se měří každému bloku zvlášť, což je pro bezpečnost ideální. Rozeklaná dlažba a startovní brána, moderátor to hecuje a už se střílí. Valím po své oblíbené levé straně a snažím se dostat co nejvíce dopředu. Tělo je neskutečná sviňa, předešlé dny jsou zapomenuty, ti dva pánové zůstali někde na penzionu a mně se jede tak bezbolestně. Klukům jsem říkal, ať se o mě nestarají, že si vůbec nevěřím, ale teď mám chuť jet s nimi. Držím si je za sebou, až po pár kilometrech se hrne oranžová dvojka přese mě. Hned skočit Nemimu za zadek a nechat se Vláďou před ním odtáhnout do čelních pozic našeho bloku 4.
Ale to už pomalu sjíždíme i ocas bloku 3, takže na nic se nečeká a valíme furt vpřed směr "Pass Thurn". Je to příjemné hákové stoupání, procenta sklonu nepřelezou do dvouciferných hodnot, takže takové ideální na rozjezd a zahřátí a dáváme to kolem 40 minut. Kluky si držím na dohled a do sjezdu tak jdeme všichni společně. A je to za odměnu, široká silnice, díky mapě na budíku sleduji, jak se to klikatí a pálíme to dolů. A v údolí se tvoří velká skupina, tak jen vlézt do dlouhé lajny a nechat se odvézt pod další kopec.
Ten začíná Vláďovou vypadlou oční čočkou a mně se začínají pomalu vařit ruce v tom dlouhé dresu. Ale chci to vydržet na první bufet, kde chci zastavit, moc jídla jsem si nebral a jeden bidon už mám vypitý. Stoupáme na "Gerlos Pass", tady to už tak pohodové není a jsou tu chvílemi pěkné rampy. Ale na bufet dojíždíme zase pospolu, já sundávám dres, cpu ho do zadní kapsy a do toho podávám obsluze bidon na dolití "iso", jak se tady ionťáku říká. Ještě doplnit zadní kapsy nějakými gely a tyčinkami a teprve teď zjistit, že Nemi i Vláďa odjeli. Tak rychle za nimi! Ve sjezdu předjíždím Vláďu a na přejezdu údolím zase chytám slušnou skupinu, ve které to jede skoro zadarmo. Jedeme tu spíše po zemědělských cestách než po nějaké hlavní silnici, a tak inkasuji i kus kravského lejna přímo do tváře od jezdce přede mnou. Uááá!
Vláďa mě sjíždí až ve stoupání na "Kerschbaumer Sattel", kde je nahoře znovu bufet. Kopec měří sice jen 5 kilometrů, ale průměrný sklon je tu přes 10 %, takže už to slušně tahá za nohy. Na bufetu Nemi, doplňuji oba bidony a dosyta si užíváme místních pochutin. Ještě si odlehčit a vrhnout se do parádního sjezdu. Nemi odhodil všechny zábrany a valí to parádně dolů, Vláďa si jede svoji letošní jistotu, ale dole v údolí jsme zase po chvíli znovu u sebe. Tady jsme si asi najeli všichni maximálky hodně přes 80 km/h. Je tu stále okolo mraky lidí, co se nebojí vlézt na špic a pospojovat jednotlivé kusy ve velkou skupinu.
Neskutečně si to užívám, stále nějak nechápu, co se děje, vždyť včera jsem to chtěl zabalit a dnes se vezu na euforické maratónské vlně a stále v orange společnosti! Bufet na 160 km se pomalu blíží, ten úsek k němu je taky hodně zvlněný, ale nejsou to extra dlouhé kopce. Nemi je stále aktivní, Vláďa si vše hlídá s nadhledem, zdá se mi z nás nejsilnější. Ale oba mě svojí přítomností hecují, ať s nimi vydržím co nejdéle a přeju si, ať nepřijdou křeče nebo jiné problémy. Před bufetem hlásím, že by to chtělo odjet z něj pospolu, čeká nás dlouhý přesun pod cílový kopec, tak ať založíme jádro skupiny. 3 oranžové dresy totiž vzbuzují velký respekt, borec, co jel s námi, to glosoval hláškou „orange train“.
S Nemim jsme se ale zdrželi o trochu déle a Vláďa nám odjel. Nalil jsem do sebe nějakou organickou colu z plechovky, která mi vypěnila na řídítka, obsluha už doplňuje bidony přímo z hrnce s „iso“, do toho cpu do sebe švestkový koláč, ruce zalepené od cukru a kravského lejna, co jsem setřel z tváře a je mi to všechno jedno. Jo to jsou ty vysněné maratónské stavy! Tak hurá do posledních kilometrů
S Nemim jsme skončili v jedné grupě, točíme se pravidelně, začíná být slušné vedro, leju do sebe magnesium a vyprazdňuji zadní kapsy. Poslední bufet už nechci stavět, přeci do závěrečného kopce nebudu tahat plné bidony. Je tu ještě jedna stojka, kde pěkně zaparkujeme, ale nějací borci odskočili a já chci jet s nimi. Zvedám zadek a pomalu se k nim blížím, nohy drží a zezadu řve Nemi. Věřím, že ho ještě vyprovokuji, ale na rovině už tu s námi není a já se vezu asi ve 4 lidech, kteří mají chuť jet. A není to vůbec marné, před námi se totiž zjevuje velká grupa a v ní posléze rozeznávám Vláďu a že by tam byl i Luke?
Tak tohle je grande finále, jede se mi nad očekávání skvěle, 200 kilometrů v nohách, na budíku průměr přes 30 km/h. a já špásuji s Vláďou. Už jsme v naší vesnici, kde máme ubytko, tady už to poznávám, tady jsme si jeli roztočit nohy. Tady jsem nechtěl, aby to včera začínalo 3, ale teď chci všechny posekat a chci, aby to začínalo 4. Bože, jak je ten život krásný!
A tak když zahneme doleva na "Kitzbüheler Horn", vůbec si nepřipouštím, že bych měl za pár desítek minut sesedat z kola, a přitom nebýt v cíli. Na úpatí ještě provokativně nastoupit Vláďovi, pak si ještě myslet, když mě přežehlí, že bych ho mohl hákovat, pak si myslet, že by to mohlo furt začínat 3 a pak pomalu začít střízlivět. Kuwa co to je?
Kopec do cíle, který se musí zažít, to se nedá popsat. To byla apokalypsa, cyklistické mrtvoly se plížily pomalu nahoru k cílové lajně. Poprvé v kopci musím udělat zdravotní zastávku, vycvaknout a vydýchat se. Klepu se jak na smrtelný posteli, dopíjím bidony a znovu si dávám 13 až 15 %. Převod 36x32 je zoufale málo! Silničku kroutíce se až k někam k nebesům šněruji od kraje ke kraji, ani chvilka oddechu, úplně prázdný nádrže, výpary taky v čudu. Jedu 4-5 km/h...čiré zoufalství...konečně cíl a za ním stánek s posledním bufetem. Sežral a vypil jsem ho úplně celý...
Ale stejně to bylo skvělý, díky Luku, že jsi nás nalákal, poklona oranžové pětce, byli jsme vidět a každý z nás tam nechal úplně všechno... tohle byla silniční cyklistika v té nejryzejší podobě, tohle mě drží při životě, díky kumpáni!
V úterý furt v kómatu, nemůžu se soustředit na práci, v hlavě stále ten poslední kopec s jeho neskutečným příběhem. V puse chuť cílového bufetu, jak jsem tam plácal pátý přes devátý a Luke mě tahal pryč, pojď, bude Ti blbě. V uších cinkání krav a půllitrů v Alpenhausu v 1700 m s nejlepším pivem, co jsem kdy pil, s výhledem do monumentálních kopců a údolí. Kamarádi, to fakt nemělo chybu, fakt díky!

Luke – Královská záležitost

Už v červnu jsem se přepnul a doufal, že tenhle highlight sezóny mi zvedne náladu. Pak to šlo s kolem a celkově formou dost z kopce, ale co už, dvoukilo v Alpách si prostě ujít nenechám. Vyděšeně koukám na loňský wattový průměry v kopcích i na rovinách. No ty jo, to prostě nejde zajet líp. Navíc s nedostatkem času jsem přes léto nezajel nic dlouhýho, takže se dost bojím jak ty poslední 3-4 hodiny z 8 budou vypadat.
Na druhou stranu jsou konečně vyslyšeny moje stesky po týmové účasti na nejtěžším závodě (a pro mě i nejhezčím) v okruhu do 5h jízdy autem, což dost zvedá mé odhodlání nejet to jen jako výlet. Ne že by člověk po takovém výletě pak stejně nebyl zpráskanej.
Sraz klapne, týmově pro čísla, těstoviny a roztočit trochu Žábu. Užít si pak společný starťák i ranní přesun na start. Žába si zařídil první blok a já ho dostal na základě loňského času. No ty bláho, trochu moc elitní na mě, říkám si.
Nakonec zůstáváme ve vestách, je docela chladno a lesy tu bývají studené. Vyvážíme se s Žábou dopředu, já se v prvním zvednutí kopce cedím dozadu, nechci jít přes práh, pokud to nebude nezbytně nutné. Nakonec musím přišlápnout víc, než bych chtěl, ale pořád to je s rezervou. Následuje další rovina, jsem zabudován na chvostu a jen sleduju jak si Žába užívá přední brázdu, když se zrovna nejede. Kopec se konečně a trvale zvedá, koukám, kdo by si se mnou mohl vystoupit a nikdo takový tu není. Opět tedy jedu trochu víc než bych chtěl, ale za chvíli se to konečně rozpadá. Hledám si skupinku kde zaparkovat, ale bohužel jsem to moc netrefil a ta moje se v závěrečné mírnější pasáži rozpadla. Takže trochu zbytečného větrání a hurá do sjezdu. Cíl je skupinka přede mnou, asi 10 lidí, to by byl dobrý základ. Euforicky se k nim přiřítím zhruba v polovině a ještě je dotáhnu na další skupinku před námi.
Proletíme Mittersillem a vydáváme se na delší přesun pod další kopec. Docela se jede, až se divím, tvrdá lajna, žádný prostoje. Nechci sundavat vestu v tom kvapíku, tak ani neprostestuju, když se na špici za celou dobu ocitnu jen jednou.
A jde se na Gerlosspas, krásný schody se 17% stojkama. Převodama jsem vybaven a nezvykle dávám většinu v sedě, zvednu se, jen abych se protáhl. Dole jsem sundal vestu a nahoře si hledám nový kamarády. Rozhodně jsem přijel s lepší skupinou než loni, takže jsem spíš někde ke konci lepší poloviny, než že bych to tady rozvěsil, ale i tak mám nahoře lepší čas než loni. Jak v kopci, tak celkově, což jsem nečekal. Vynechávám občerstvovačku, protože nikdo kolem nestaví a jde se na sjezd.
Ten se mi vždy líbil, ale na suchu se jede až tak nějak moc rychle, ty rychlosti 70+ mě pořád trochu znervózňují. Křižovatky jsou perfektně zabezpečený, auta stojí a neposlušné krávy paní policistka vyhání za použítí obušku, super rozptýlení. Ve volnějších pasážích točíme a nabíráme další lidi. Konečně serpentiny do Zillertalu, kde ale přichází okamžik hrůzy, když vláček zatáčejících cyklistů v serpentině protne rovně se řítící závoďák. Netuším co dělal, ale tak 60kou brnknul o kolegu přede mnou a odletěl kamsi. Kolega to přežil bez pádu, střelec snad přežil.
V údolí se zas jede, pro mě euforie, že závodím, tady a teď, v Alpách, v zásadě asi v lepší grupě jak loni. Nikde se neschovávám, poctivě točím, těším se na další kopec. Pár km před ním se najím a chce se mi na záchod. Už tam mám své osvědčené místečko, tak jen projet vesnicí a v lese si odlehčit. Pak si užít kopec podle sebe, nahoře se stejně staví, v grupě mi většina ujede v kopci, nahoře by stejně nestavěli, mají tu lidi, a bude to ještě dlouhý... Kerschbaumsattel jedu o něco pomaleji jak loni, ale nahoře mám 12 minut náskok na dokonalýho Luka z loňska. Ty bláho!
Pak se to ale začíná drolit, zase sanitka v jedný točce, zase padá borec v další. Dál pokračujem ve dvou, to nic moc. Přichází dvojkopec Aschau - Brandenberg. První půlku ještě docela dávám, v druhý už se necítím nic moc a nahoře jsem dost bez energie. Snažím se jíst a pít když mám hlad a žízeň. Zachránil jsem tím sice žaludek, ale energie dochází, nebo prostě jen 5.hodina a přišel pan vrchní. Pak ultra strmej sjezd, kde ale naštěstí neztrácím a dole jsme ve 3. No aspoň něco. Ale jak dřív jsem tu vždy nabíral další a další lidi, tak letos se to nekoná. Moc nejedem, moje špice jsou nic moc a v háku to je pohoda. Z náskoku oproti loňsku postupně ztrácím. Nabírá nás sice lepší skupinka, ale na občerstvovačce mě nechávají. Cítím blížící se křeče a risknout to a nezastavit si nedovolím. Dál se pachtíme ve trojici a jak už to tak tady bývá, přižene se velká skupina ve stojce v Hopfgartenu. Sotva chytnu tu horší půlku a nějak to s nima doplácám až do Brixenu, kde je nejvyšší bod úseku. Tam přes horizont odstřídám na chvost skupiny a tam už zůstávám až do poslední občerstvovačky. Z té zas jedu sám, odevzdanej. Pod kopcem hned řadím kašpara, lidi sice fandí, ale já už jedu na nejlepší kaiserchmarrn na světě, místo abych závodil. Vyhlížím kdy mě přežehlí Vláďa, toho se dočkám někde za půlkou, navíc slibuje ještě Kolíkáče, ale toho teda vyhlížím marně. Nakonec to i s neustálým se otáčením docela uteklo, i když jsem v poslední části a hlavně v kopci prohýřil skoro všechen najetej čas, nakonec z toho je drobné zlepšení PRka. Což ale nebylo nohama, ale počasím a lepší grupou po prvních 2 kopcích.
Po 2 dnech mě vlastně mrzí, že nebylo natrénováno na víc, rozjeto to bylo na čas kolem 7:40 a chybělo snad jen něco málo vytrvalosti. Na druhou stranu jsem tam fakt nechal všechno, poslední 3 hodiny křeče obcházely kolem. Moc si toho ani nepamatuju, takže i to utrpení posledního kopce mám takové matné, vlastně neškodné. Takže se těším za rok.
A jo bavilo mě to, dlouho jsem si takhle nezazávodil, neužil si tolik kolo. Prostě i když nemám nohy, nebo čas, tak žít umím, toho si cením. A samozřejmě i kdyby to byl nejhorší závod v životě, ten konec nahoře v 1700 metrech se stejně postiženejma kamarádama, cpát se nejlepším kaiserschamrrnem na světe. To je prostě královská záležitost.

Nemi – Sci-fi s fantastickou partou šílenců

Když jsem na Beskyd Tour do kopce tlačil kolo, Luke básnil o ještě mnohem náročnějším maratonu kdesi daleko v Alpách, kde šel pěšky i jeho vítěz. Účast na něčem takovém zněla jako úplné sci-fi. Samotného by mě taková šílenost ani nenapadla. Ale sám nejsem. Mám kolem sebe fantastickou partu oranžových šílenců, ke kterým se stačí jen přidat. Spolu s Lukem se přihlašují Vláďa a Žába, a když se rozhoupe i Kolíkáč, nedokážu říci ne.

A tak v neděli v pět hodin ráno v Kirchbergu in Tirol přemýšlím, jestli se namazat nejdříve hřejivkou a pak opalovacím krémem nebo naopak. Jako vojáci na frontě se připraveni k útoku za svítání řadíme do čtvrtého startovního bloku. Když v úzké uličce ztichlého Kitzbühelu neslyšně odjíždí předchozí vlna, tušíme, že za chvilku je řada na nás. Naposledy se pomodlit a popřát si hodně štěstí. V nekonečném proudu lidí se s Vláďou a Kolíkáčem snažíme držet při sobě a v prvním stoupání na Pass Thurn vylepšujeme pozici o stovky míst. Rychlý sjezd bez brzd a rovinatý přejezd ke kopci Gerlos Pass s řadou stojek. Abychom měli hezké fotky, začíná svítit slunce. Sundáváme vesty a rozepínáme kombinézy. Nahoře je první občerstvovačka, ale já nestavím, protože chci stihnout skvělé časovkáře na nejdelším rovinatém přejezdu.

Jedu vpředu větší skupiny a za sebou cítím, že jeden borec letí kolem. Jmenuje se Dominik Schwarz a na kole je poskládaný, jako by měl triatlonová řídítka. Okamžitě ho hákuji. Odjíždíme asi půl kilometru, Dominik se otáčí a vidí mě. Já se otáčím a nevidím nikoho. Jedeme v drsné intenzitě dále, občas Dominikovi vystřídám, ale zdaleka ne na tak dlouho, jako táhne on mě. Sjíždíme skupinu před námi. Chvilkové zvolnění a pak odjíždíme i jim. Dojíždí nás pár dalších časovkářů a s nimi přeskakujeme další skupinky až k úpatí strmého Bruckenbergu. V závodu, který má přes čtyři tisíce výškových metrů, není rozumné pálit glykogen v rovinatých přejezdech. Ale nemohl jsem tomu odolat. S Dominikem se loučím řka „This is the end of the race for me“ a v kopci zvolňuji nedbaje jeho slibů, že „There will be another flat“.

Nahoře stavím na extrémně dlouhé občerstvení a dojíždí mě Kolíkáč a Vláďa. Trénink z Dolomit stále plodí ovoce a z kopce nejenže neztrácím, ale dokonce získávám. S Kolíkáčem jedeme od dalšího kopce dále spolu, abychom ušetřili za společné fotky. Jedeme docela v poklidu ve větší skupině, ale v předposledním kopci nejlepší borci nastoupí, přitom se je snaží dojet další dojížděči, které se snaží dojet Kolíkáč, kterého se snažím dojet já. Zatímco Kolíkáčovi se dojíždějící dojet podaří, mě už bohužel ne, a tak se na chvíli ocitám sám.

Nakonec trávím poslední desítky kilometrů do Kitzbühelu ve společnosti jednoho bludného Holanďana. Špatně odbočil, tak jsem na něj křičel a počkal, za což se mi odvděčil tím, že většinu cesty tahal špic. Nebyl to můj soupeř, protože zatímco já jsem se snažil šetřit každé šlápnutí na majestátní horu, která hrozivě trčela před námi, kolega už v poklidu dojížděl do zkráceného cíle pod úpatím. Podle pravidel závodu se člověk jedoucí po dlouhé trase může až na poslední křižovatce rozhodnout, že zlatý hřeb vynechá. A po sedmi hodinách v sedle to může být velmi lákavé. Ale já věděl, že nesmím zklamat.

Můj plán byl závod dojet až do konce. S důrazem na dojet, nikoli dojít. Proto hned od začátku Kitzbüheler Horn, sedmikilometrového kopce s průměrně 12% sklonem jedu prostě nejpomaleji, jak to jde. A nejsem sám. Vlastně všichni to šněrujeme od kraje ke kraji tak, že jedeme skoro po vrstevnici. Asfalt je krásný, vozovka široká a provoz v protisměru zakázaný. Zatímco normální lidé jezdí lanovkou nahoru a dolů se svezou na kole, tady je to naopak. Kadenci mám proklatě nízko, stejně jako tepy. Je to dlouhé, ale vlastně nijak zvlášť netrpím. Zpětně si říkám, že jsem možná mohl zkusit zvednout zadek a trochu popojet, ale žádná motivační oranž nebyla v dohledu. Užívám si, že to jde. Nahoře čeká posezení plné euforie z toho, jak i počasí vyšlo na jedničku. Maraton ale končí až v jednu hodinu v noci, kdy se v dešti prokousáme kolonou až někam ke Köblitzu domů. Bylo to krásné a stálo to za to!

Vláďa – Alpské monumenty

A je to tady. Něco, co jsem už dlouho chtěl. Na co jsem se dlouho těšil. Nejdřív to už už vypadalo, že to klapne před prázdninama, ale počasí tomu chtělo jinak. A pak to chvíli vypadalo, že nic nebude. Ale vyšlo to! Maraton v Alpách. Pořádný dvoukilo s převýšením přes 4000m.

V sobotu ráno nabírám do auta Žábu, Luke už se pár dní adaptuje na místo a Kolíkáč s Nemim taky sedí v autě.

Ubytování proběhlo v pohodě, Luke se přidává do party a vyrážíme pro čísla a na mojí první pasta-party. Cestou trochu hecnout Žábu a nechat ho odfrčet mimo trasu. No prostě spousta legrace.

Budíček v 5 ráno, mám pocit, že jsem se moc nevyspal, ale začínám fungovat. Nacpat kapsy k prasknutí a hurá za rozbřesku na start. Start tak ze druhé třetiny posledního bloku, žádnej stres. Průjezd startovní bránou, nikdo se nikam necpe.

Za náměstím už je na silnici spousta místa, vlevo se tvoří fast-track, takže se jen řadím do vláčku a snažíme se dostat někam k čelu našeho bloku. Trvá to dost dlouho. Na čele i pár holek co se toho vůbec nebojí a normálně se točí na špici. Fast-track končí až na kopci - tohle byl fakt zážitek. No a ve sjezdu mi normálně odjiždí...

Teda taky mi tam odjíždí Kolíkáč a Nemi, ale co už. Řadím se do skupiny, vybírám si místo, kde to snad nikdo neodpojí a jedeme údolím pod další kopec. Nakonec až zpátky do skupiny s Kolíkáčem a Nemim.

Na úpatí dalšího kopce mi vypadne z oka čočka, snaha nandat ji končí čočkou na zemi. Nakonec si docela zvykám, že mám jen jednu a když mi pak vypadne pozdějc i druhá, tak si přijdu jak slepejš.

Schody do nebe jsou každopádně dost zajímavý zážitek, ale cesta ubíhá dost rychle. Občas juknu na Garmina, kde je Luke, ale nevypadá to, že bysme se nějak rychle blížili a na občerstvovačce teda nečeká.

Nahoře na občerstvovačce mám trochu náskok, popadnout pití, kousnout si rohlíku a hurá do sjezdu. Dobu trvá, než mě někdo dojede, pak se řadím za dva borce, co mě někde dojedou. V techničtější spodní části se to bohužel zeshora začíná valit a nakonec mi to dole prostě wodjede.

Půlka dalšího přejezdu teda sám pak se ke mě připojí ještě jeden borec, tak se aspoň chvíli trochu točíme. V kopci zase překvapivě dojet Kolíkáče. Další sjezdy už nejsou tak náročný takže zůstávám ve skupině.

Luke pořád stejně daleko, předposlední občerstvovačka, trochu se bojím, že mě Kolíkáč zase odpáře někde ve sjezdu a tak radši skáču na kolo a chytám se skupiny, co zrovna odjíždí. Skupinu naštěstí lehce přibrzdí auto, takže se tam udržím. Přichází poslední přejezd pod hlavní kopec dne. Čím víc se blížíme, tím míň se všem chce jet.


A je to tady. Monumentální sedmikilometrová stěna s průměrným sklonem větším než z Pece na Modré sedlo. Vjíždím do kopce tak nějak v čele. Za zadkem zase Kolíkáče, který mi obratem nastoupí. No twl, to si snad dělá prdel.

Podle Garmina je Luke pořád někde v kopci. Nasazuju tolikrát už dneska ověřené tempo. Netrvá dlouho a někde v půlce dojíždím Luka. Pokračuju dál, kopec utahuje. A taky mi to dost přestává chutnat. Krátká pauza, pokračuju. Další zastávka, abych si odskočil. Začínám mít fakt dost. Další zastávka 480m do cíle. Nasedám na kolo. Je to nekonečný. Průjezd cílem. Snad 5 minut tam jen stojím, piju vodu. Asi na mě někde křičí Žába. Pak se nějak donutím dojít z prostoru cíle kus dál a sedám si na zem. Trvá mi tak dalších 15 minut než se dokážu s pomocí Žáby zvednout. Trochu se dávám dokupy.

Hurá na Kaiserschmarrn a nějaký piva. Totální euforie.

Tenhle zážitek byl totální bomba. Luku, Žábo, Kolíkáči, Nemi - díky za společnost, tohle jsem chtěl prostě zažít. A příští rok snad z jiného startovního bloku než 4 .

Žába – Závod o jednom kopci

Aby to nezapadlo v záplavě dojmů, uvedu na začátek důležité poznatky:
Zvládnutá organizace, perfektní zajištění tratě, stálo to za každé €.
Epická alpská panoramata nadchnou, kdyby měl člověk čas zvednout hlavu.
Je jedno jaké má kolo převody, nikdy nebudou dost lehké.
Závod o jednom kopci.
Bolí to. Bolí to hned po startu, bolí to na dvoustém kilometru, bolí to v cíli a bolí to dva dny po závodu.
„Člověk musí bojovat proti tomu zlu, na které právě stačí“ - Jan Palach

První opravdový maraton sezóny nechává klub na můj vkus chladný. Do poslední chvíle to vypadá na komorní účast tří statečných, nakonec startujeme pět Šlapek. Bohužel v prvním startovním bloku budu stát jen s Lukem, zbytek buď nechtěl závodit nebo se přihlásil až po vydání startovních čísel.

Týmové instrukce od sportovního ředitele jsou strohé. Žábo, jedeš čas do týmové soutěže, zapomeň na krátkou trasu a jeď pod 7 hodin! A rozhodně na nás nečekej, třeba pod záminkou defektu. Staré čínské přísloví praví: "vidět žábu na krajnici, mít pět hodin trápení".

S Lukem si připadáme v první vlně na startu trochu nepatřičně. Stojíme v klidu na konci sekce, před námi dostihoví chrti, za námi borci v druhé vlně nahžavení vlčáci. Roztleskávání před startem, odpočítávání a start. Je to dvoukilo maraton, minutu stojím na místě. Šlápnu a zase se vycvaknu. Pak se teprve v klídku i my proplétáme z centra. Čelo už není vidět a Luke přeskakuje jeden korálek za druhým. Pak chytám rychlejší proud jezdců, trochu došlápnu a konečně parkuji na konci balíku.

Za chvíli dorazí Luke, prohodíme pár vět a polehku vjíždíme do kopce. Pořád nemám jasno, jak chci úvod jet a tak se cpu pro jistotu dopředu. Jede se mi lehce, čelo nikam neletí a tak se postupně dostávám dopředu a uzavřený první sjezd si náramně užívám. Pod kopcem si všímám, že proběhla zásadní selekce a je nás cca 25 kusů. Začne se letět a jsem rád, že mě kritérium městem nebude vepředu moc bolet. Jak mi přišel rozjezd pěkně rozvážný, najednou maraton ukazuje nečekanou tvář. Dokud nás nezastaví vlak. Během minuty čekání nás dojíždí celkem velká skupina. Neee! Před závorou vcucnu první gel, sbalím vestu, dokrvím mozek a dochází mi, že mě vlak zachránil. Co bych proboha dělal za 30 km pod kopcem. Letět s chrty přes hory?

Dál zůstávám spíš vepředu, to kdyby se padalo. Na rovinách se letí chvíli 60 bez zjevného důvodu. Nebýt vlaku, jel by se kolotoč, 50+ pořád. Brrr. Do prvního velkého stoupání najíždím rozumně a čelo mizí během pár serpentin. Kolem mě se formuje zajímavá skupinka. Ostré pasáže mi nevadí, ve volných pohodlně odpočívám. Tlačím do sebe jídlo, nutím se pít. Přemýšlím zda zastavit pro vodu už teď. Bude teplo, tak si nechávám v prudké části skupinu ujet a za chvíli kotvím na občerstvovačce. Jsem nejspíš první kdo tam staví a obsluha neví jak naplnit bidon. Původní skupina je v trapu. To nebylo dobré. Postupně se v klesání nabalí nová, hodně různorodá, skupina. Moc se nespolupracuje a spíš nás dojíždí lidé zezadu. Zastavit pro pití byla evidentně chyba.

Náladu mi zlepší další sjezd bez provozu. Neskutečná pecka. Opuštěný Brocon byl parádní, ovšem s číslem na zádech je to nejvíc. Nepojede se maraton přes Brocon Pass? Na pomalé rovince přemýšlím, zda ještě pořád jedu pod 7 hodin. Přijde mi to dost napnuté, nicméně pořád jsem ve hře.

Třetí kopec a jedu spíš rychleji než zbytek skupiny, nahoře nestavím a skupina se přeskupuje. Zase se organizuje kolotoč, tentokrát alespoň občas jedeme. Bohužel tu není další žába, vrchařům kteří mi nenatahují v kopci držku to na rovině zrovna neletí. 7 hodin mi polehku odjíždí, ale nevzdávám se.

V sérii kratších stoupání se skupina selektuje, vypadávají borci co bourali tempo a zrychlujeme. Dokonce dojíždíme lidi zepředu. Před další občerstvovačkou si nastoupím, roztrhám skupinu a doufám, že se stihnu vrátit než se znovu rozjedou. Bohužel. Docvakávám slabší část, rychlejší trojice je pryč. Čeká nás 60 km, to není ideální. Konečně přestáváme blbnout s kolotočem a vsazujeme kratší špice v lajně. Asi nedávám při svých tříminutovkách hák zadarmo, ale rozkaz zněl jasně, 7 hodin! Dva přestávají točit, třetí vsazuje maximálně 30 sekund. Svenja naopak špice natahuje, aby si odpočinula před mou rundou. Teď už všichni jedeme závod o jednom kopci zdobícím horizont před námi.

Počítám gely, kontroluji vodu. Mám riskovat dojezd bez vody, nebo si zase vystoupit? 7 hodin je nereálných, zastavuji pro jistotu, dávám gel a hurá na kopec dne.

Dole se fandí a tak pro fotografa nasazuji ambiciozní tempo, které hned za zatáčnou umravňuji do řežimu jet tak pomalu jak je to jen možné. Po úvodním dvoukilu nejsem úplně odpočatý a navíc vyhlížím brutální stojky uprostřed masakrální hory. Předjíždím jednoho borce, který nevzdal. Přede mnou je z mé skupiny jen Svenja v dálce a jeden borec cca serpentinu nademnou. Osatní jedou Kitz. Plazím se jak had ze strany na stranu, nejdu ze sedla. Mám strach to přepálit. Na téhle stěně bych asi znovu nenasedl a musel až nahoru pěšky.

K mému údivu brutální stojky nepřicházejí a nohy mám nahoře stejně špatné jako dole. Před cílem dostanu za rozepnutou kombinézu mohutnou vlnu povzbuzení od skupiny fanynek. Tolik energie mě donutí hodit o dva pastorky dolu a zvednout zadek. Čtení mého jména v cíli je super zážitek, tak makám ať to trochu vypadá na cílové fotce. 

Závěr jsem evidentně podělal ještě víc než taktiku na občerstvovačkách. U stánku s posledním občerstvením mi dochází, že když mám nohy v pohodě pro pózování na fotkách, tak jsem klidně mohl přišlápnout v kopci. 7 hodin by neklaplo, ale mohlo to být v TOP10 

Vyčerpání a zklamání postupně střídá nadšení z luxusního závodu. Po necelé třičtvrtěhoďce fotím Vláďu s Lukem na cílové čáře, dáváme pěstičky. Než dojím další tvarohový řez přijíždí Kolíkáč s Nemim a jdeme na Kaiserschmarrn. Nejlepší Kaiserschmarrn široko daleko.

PS: Pokud mi budete chtít napsat zprávu nebo mě pozvat do diskuzní skupiny, jsem na Signálu.

Pahorek

Klikovy vrchy

Kolíkáč – Tak hnusně, že bys ani autem nejel!

Netušil jsem, že už v září bude stoupat pára k bodovkám. Přetékající vana plná horké vody a k tomu ještě půllitr vařícího čaje s rumem od manželky. To bylo něco! Ještě, že jsem jel s Lukem v luxusním Bávu, které má vyhřívané úplně všechno. Prý všechny ty knoflíky ještě nikdy nezmáčkl. Dnes musel. Ani maximální teplota na displeji 28 °C nestačila. Díky za odvoz. V Berlángu bych to nedal.
A přitom začátek hodně optimistický, bylo vidět i modré nebe a sucho. Kaprova poučka, je to závod, dolů krátký a hřejivka. Nechci tahat žádný návleky. Takže komboška a přes ním dlouhý tenký dres a dlouhé rukavice, jdeme závodit! Po startu s Čespou úvodní brdek v klidu, pak pravá a pustit tam mašiny. Žába se zahřívá na špici a já hobluji bezvětrnou levou škarpu. Před sjezdem do Městečka se letí s větrem v zádech a už se nedostanu bohužel moc dopředu. Takže je to natažené a na Bukovou za přejezdem už nemám šanci, i když segment jedu ve svém třetím nej čase. Milan Miller a Honza Pícha nejsou daleko, ale kolem mě spolupráce trochu vázne. Karel Kopr valí skvěle, Zdeněk Zof tomu moc nedává. Sjeli jsme Čespu a ještě to hecuji, doprovodné auto Milana je stále vidět. Ale nejde to, ztrácíme je z dohledu a za chvíli i Čespu.
Začíná jemně mrholit...silnice začíná nahazovat ... začíná slušně chcát... chčije fest ... vítr jako howado. Sjezd do Skryjí už v potocích vody, začínám vnímat, že mi je trochu zima. Sjeli jsme Javiho, stoupáme směr Broumy a ztrácíme Javiho. Držím se za oči za Karlem a Zdeňkem, teplota padá k nule a voda seshora zesiluje. Myšlenky na první auto, do kterého vlezu, bohužel žádné kolem nás nejede. Je tak hnusně, že bys ani autem nejel. Karlova Ves, nemohu řadit, vytáhnout bidon z košíku nejde, nemám vůbec sílu a cit v prstech. Údolí hříchu je dnes údolí pekla. Větve, potoky vody, a zima a zima.
Vzpomínám na Krušnotona 2010, ale to bylo o hodně tepleji. Reálně přemýšlím to v Roztokách stočit na veteránskou trasu, o ten kopec nahoru ani nejde, ale ten sjezd do Městečka prostě už nemůžu dát. Se Zdeňkem odjíždíme Karlovi, kolem Bukové ostrý ledový protivítr, přes brýle jsem přestal vidět, když je dám níže na nos, tak je mi kosa i na víčka od očí. Musím něco sníst, bidon nevytáhnu, tak zkouším zadní kapsu. Tak to je porod, když konečně mám něco v puse, tak nemůžu rozpohybovat čelisti, nějak zatuhly. Karel mě sjel a do Městečka z kopce valí za Zdeňkem, jak kdyby bylo sucho. Já tam nechal špalky a po kostkách nahoru se motám, nohy jsou totálně zmrzlé. Nějaké pořadí a závodění mě přestalo zajímat, ještě že jsem včera viděl Ramba, povzbuzuji se, Johne musíš! 4 kilometry do cíle, je to věčnost, ale dal jsem je.
Víťa mě balí do bundy, Kolbaba dává horký čaj, mám neovladatelnou třesavku. Díky kluci z Kladna za vše, i za ty Klikáče, na tyhle určitě nikdo nezapomene! Jsem hrdý na těch 6 statečných Šlapek, které jely a nevzdaly to!

Luke – Cyklistika trochu jinak

V sobotu to vypadá, že to stihnem bez deště, večer už je to horší, ráno proti předpovědi prší, ale má ještě přestat. To se i děje, s Kolíkáčem si fotíme modré nebe. Chtělo by to závod posunout o 50 km. Ale i tak, startujeme za sucha, jen je trochu zima, asi 8 stupňů, to s očekávaným deštěm nebude příjemné. Horší je, že jsem si v nabíječce zapomněl Garmina, tak pojedu "poslepu", na pocit, jak by řekli odpůrci čísel. Problém u mě je, že mi čísla většinou řeknou, že se málo snažím, takhle to budu mít pěkně na pohodu, nikdo nebude naříkat, že nejedu.
Analýza větru proběhla dobře, jen projekce toho, jak se zachová náš "balík" 12ti lidí se nějak nepovedla. Respektive neproběhla, je nás fakt málo. Vyrážíme a na vrcholku zahřívacího brdku už je nás 10, bohužel chybí i Javi, doufal jsem, že pojedeme spolu. No nic. Za křižovatkou to někdo rozpojuje a trhá se to dál a to ještě nejsme na větru. Dospurtuju si do grupy, je nás 9. Bočák, otočit se na špici, zařadit se za devátého... aha, tak to nepůjde, nikdo takový tu není. Všichni nabalený, tak ne všechny poznávám. Brdek přes Nový dům a pak levá. Konečně na vítr, přestane to bolet, nebo spíš ne? Jen chvilka oddechu, dál se jede. Dopočítám se už jen 7mi lidí. Před posledním horizontem to zas cukne a už si nevěřím na sjezd po kostkách, tak už to neřeším a další nástup vynechávám. Stejně se ještě po sjezdu zapracuju do skupinky, dojel nás i Petr Janovský, takže 8 lidí, já si věřím na 8-mé místo... Přejezd a hned nástup. Všechni se zvedaj, kromě mě. Já už jsem vlastně na kaši jen tím přesunem pod kopec, navíc s kým bych tady chtěl jet? S první trojkou, kterou nehákuje ani Víťa +2, nebo s Janovským, kterýmu to vše odejlo a zůstává sám? No asi jindy... dneska zase sám, jedu a tak nějak se smiřuju s tím, že mě čeká dlouhá samotka. Nahoře mě ale dojíždí Pavel Zháňal a Petr Vermach. Začínáme točit, takhle to bude asi příjemnější. Ksichťák je hustej, moc nejedem, teda rychlostně, ne že bychom se nesnažili.
Konečně se stáčíme aspoň na bočák a trochu do zad. Přišel čas roztočit karbony, na to se docela těším, ale ztrácíme Petra.
Za odbočkou na Hřebečníky začíná pršet, ok, čekal jsem to pozdějc, ale co se dá dělat. Oblečenej snad jsem, dres a kalhoty shark fungují. Bez Garmina si nevěřím na sjezd, vlastně si nejsem jistej ani odbočkama, tak se nechám vést. Jsme bezpečně dole, prší víc, stoupáme. Pavel určije tempo, nepříjemný, ale akceptovatelný, watty netuším, ale spíš řeším, že prší nějak moc a ani mi není extra vedro. Za náma zahlídnu auto druhýho balíku, ale trvá celý kopec a kousek než nás dojede hlavní skupina. Z ní odjel Honza Malíř, tak jen Žábovi hlásím, že má minimálně minutu a takhle ho nesjedou. Další sjezd v potokách vody, voda je všude, tak nejsem schopnej identifikovat jestli tolik prší teď, nebo už pršelo, nebo to odněkud teče. Dres shark už nefunguje, mám mokrý i gule, což se fakt nestává, ale chlad jim prej svědčí, tak cajk. Mrzou mi ruce v nepromokavejch rukavicích, úplně mokrejch... sakra je fakt zima, naštěstí brdečky mě průběžně zahřívají, když si ze sjezdu nechávám minimálně 10m díru, kteoru pak lepím, ale moc se nejede. Pak nechají odjet Žábu, kterej chce asi jet, tak se mu tam naseru a trochu potáhnu. Aspoń to zbytek trochu vyhecovalo, ale doufal jsem, že jsou třeba tak mokrý, že by ho mohli nechat jet.
Stoupáme k horizontu před sjezdem do Roztok, závodění mě už nebaví, je mi zima a bojím se sjezdu. V dálce pod námi vidím Millerovo doprovodný auto, tak si řikám, že pojedu sám a s ním bych se pak svezl do cíle, aspoň bude za mnou někdo kdo mě sebere, až se někde utopím. Žábovu grupu nechávám jet. Sjezd prý bude děsnej, tak je nechci ani vidět. Jedu dolu, silnice jako zrcadlo, občas potok vody přes. Jedu to na Vláďu, do zatáček se nemusím ani naklonit. Ale tuším že Milan za mnou asi moc rychlejc nepojede. Jedu fakt pomalu, tedy dlouho, těším se na kopec až se zahřeju. Za mostem na mě mávaj že doprava. No copak jsem nějakej veterán, já se tady sice loučím s mládím, ale veterán nejsem. Stoupám kolem nápisu na zdi "Miluji tě!". Jo woe, to sedí, tady a teď. Ruce moc nerozmrzají, ale jinak je mi fajn. Určitě moc nejedu, ale watty nevím. Pohoda. Už jen sjezd, brdek z Městečka a hurá do cíle, co do cíle, do auta. Vlastně myslím víc na zapnutý nezávislý topení, než na cíl. Na kolik jsem to nastavil? Už je čas? Nevím kolik je hodin. Sakra už to začlo topit? To by mě snad zahřálo, kdybych to aspoň věděl. No nic, zahřeje mě Milan a Honza Pícha, který určitě tempo do kopce. Skáču do háku, nechci jet z Městečka sám. Přejedeme placku ke sjezdu, lezu na špic, ať se jen neschovávám. Navíc do sjezdu asi chci jet z čela, tenhle si taky moc nepamatuju, ale vím, že tam není moc zatáček. Jedu zas na Vláďu, ale dokonce jsem si udělal bezpečák před kopcem, no tak to Vláďo nejsi tak špatnej sjezdař, jak si myslíš.
Za kostkama už jsem zase v háku za duem Miller - Pícha. Jede se, krom rukou jsem se zas zahřál, docela i cesta utíká. Vidina teplého auta dělá svoje, ani mi nevadí totální sprcha v háku, hlavně ať je brzo konec. Ještě nějak doklepat konec, nejsou můj balík, tak se uklízím a nijak do toho nezasahuju. V cíli jen otočka, díky Kolbabovi a mizím pryč. Žába už startuje Fiata, já se taky hned schovám do auta. Všechno oblečení je nasáklý, v posledním kopci jsem měl tak 5 kilo navíc. Když už jsem skoro oblečen, přijíždí klepající se Kolíkáč, ukázka jak by to dopadlo bez neprofuku.
Naštěstí se rychle převleče, já se začínám taky klepat, auto nás veze pryč jak dva pacoše, ale jedem domů, zdraví. Vlastně jsem rád, aspoň se něco děje, bude na co vzpomínat. Tak jako se ne vždycky daří, tak ne vždycky je teplo a sluníčko, prostě to dneska byla jen trochu jiná cyklistika a zas máme zkušenosti na příště. Jinak obrovskej respekt pořadatelům, na každý křižovatce jsem si připomínál a občas i stihl zakřičet, díky a velkej respekt, my se aspoň hejbali, ale stát tam v té sibérii. Letos byli Klikáče těžký, mrazivý, ale byli, pro mě určitě lepší než zrušení, nebo přesun na někdy kdy může být úplně stejně. Tak ještě jednou díky!

Žába – Pandořina skříňka

Na jaře se nám povedlo otevřít Pandořinu skříňku a dějí se špatné věci. Před týdnem jsem se ptal Vládi, jeslti pojedeme Kitzbuhler i kdyby se změnila předpověď a zima s deštěm přišla o den dřív. Odpověď co jsem nechtěl slyšet byla něco jako: 'Jel jsem Peklo Severu, horší to nebude'.

O týden později stojím mokrý a zmrzlý v předsíni. Právě jsem se vrátil z rozjetí před závodem a jediná myšlenka je na stoupající páru k bodovkám pod stropem. Zítra ani nebude sněžit, Klikáče nevynechám.

Ráno jsem se trochu zapomněl u kafe a na přihlášení jdu na poslední chvíli. Překvapivě žádná fronta, Luke, Javi, Kolíkáč ladí oblečení, poslechnu rady a připínám číslo na záda. Sólo na start, tam skoro nikdo není. Jen pár případů pro Chocholouška a sběračů bodů do Šlapky Roku. Nejprve odjede 12 borců v prvním balíku. Pak 8 minut mrznutí na ledovém větru, než Kolíkáč s Čespou zašpuntují čelo. Postupné rozehřátí přijde vhod, díky.

Fouká brutální vítr, jak vyjedeme z lesa, tak se klidím ze špice, ale na terezínu není kde se schovat. Za chvíli se začíná točit kolotoč, zapojuji se, protože nechci zůstat vzadu ve sjezdu do Městečka. Jako zázrakem na mě vyjede špic chvilku před sjezdem, tak trochu přidám a už se nenechám odstřídat. Sjezd pěkně bezpečně, všechny za sebou parádně brzdím, koleje přejíždím první.

Zkouším jako loni založit ostré tempo pod svou taktovkou. Asi jsem se moc rozvášnil, ale jedu sám. Sakra, tady nechci odjet, ale nechci ani svěsit, protože podruhé nohy po úvodním kalupu neroztočím. Tak se nechávám dojet jednu-dvě minuty a plynule se parkuji do háku už v mírné části stoupání. Nahoře nikdo nenastupuje, snažíme se jet, ale asi ne dost. Nakládáme Javiho a zachvíli nás dojíždí Honza Pícha ještě s někým. Dlouhá houpavá pasáž za Městečkem po větru by byl super zážitek, kdyby nezačalo pršet. Není zima, ale nechci zkoušet jak moc to klouže.

Na mokrém sjezdu do Skryjí poodjíždí Honza Malíř a už ho neuvidíme. To trochu vydráždilo tempo ve stoupání, ještě že je většina kopce pěkně háková. Přestává mi to chutnat a jsem úplně promočený.

Za Broumy dojíždíme Luka, asi je mu také zima, protože mě vystřídá na špici a letí. Říkám mu, ať si to nechá až někde odpadnu. Sjezd do Roztok s námi Luke v ostrém dešti jet nechce. A vlastně ani já. Připadám si v téhle společnosti trochu nepatřičně.

Klesá se plynule, celkem pomalu, jsem rád že se tu nezávodí. Proč taky, když co nevidět přijde schodiště z Roztok. To se jede brutálně, nohy pálí, tepy letí nahoru. Nechápu, ale pořád tam jsem. Další nástup a sice visím za vlásek, ale jsem tam a dotahuji se zpět. Poslední prudká pasáž a pak už jen hákový závěr. Rup. Tak nic, zázrak se nekoná. Tři si vystupujeme, začíná boj nesvěsit nohy úplně, nezmrznout. Dokud kopec stoupá, ztrácíme. Ovšem za horizontem čelo nejede a v závětří lesa nakládám poslední špalky a do Městečka zase v balíku.

Hlavou mi probleskne, že si to už nenechám ujet. Kostky! Ze sedla kloužou, v sedle nemám tah. Vlastně vůbec nemám nohy. Zmrzlé prsty neřadí. Jsem v háji a zůstávám sám mezi auty.

Zbývajících šest kilometrů se snažím dojet soupeře. Tempové stoupání, proti větru, Žábovo revír. Ale Žába tu už není. V cíli na 8. místě ani nemůžu soupeři potřást rukou. Letím po větru do auta strhat promočené hadry a domu. Jen místo bodovek se hřeji u čaje a píšu report.

Mahacup

Žiželická 70

Kolíkáč – Solidně obsazený hnoják!

Tak na tohle se vyloženě těším. Polabské klasiky mají svoje kouzlo, navíc když se sešla zase pěkná šlapkovská sestava a soupeři nejsou vůbec k zahození. Týmově nám konkuruje jen Unlimited, ale jsou tu i věhlasní osamocení borci. Roztočil jsem nohy, odhodil dlouhý dres a hurá na špic pomoci týmu tvořit závod .
No na špic, hned po startu se to docela rozjelo, tak to slušně otevírá plicní sklípky. Nechceme moc blbnout, tak se jen protočit na hlavní a zase zalézt dozadu. Kulhoš to tady má načtené, instruoval nás o rozhodujících kopcích, tak je to zatím takový klid před bouří. Nemi naskakuje do prvního úniku, my se schováme za Jardu Rendla, který to za nás po chvíli vyřeší a vše sjede.
Asi v půlce trasy odsakuje osamocený Matyáš F., a nikdo z nás nepředpokládá, že bychom ho neměli časem sjet. Takže jsme mu nechali docela velký prostor a začíná nám mizet z dohledu. Nedá se nic dělat, začíná to být zajímavé, a tak začít točit kolotoč především v oranžových barvách. Na rovných úsecích konečně zahlédnout zaváděcí auto a osamocenou postavičku uprchlíka. To dáme!
Ale spolupráce chvílemi vázne, chtělo by se to vyskládat jen do jednobarevné lajny, ať jedeme jako jeden muž. A to se bohužel nějak nedaří, navíc, před nejprudším kopcem na trase se zvolní. Kopec je osudným pro Kulhoše, ale stejně jel do této chvíle skvěle na to, co má letos najeto. Na horizontu se s Lukem otáčíme a dotahujeme HonzuB zpět, ještě se nám bude hodit. Tak teď anebo nikdy!
Uprchlík znovu zmizel z dohledu a je to dost demotivující, i když jedeme furt přes 40 km/h. Navíc za Jelením v ostré pravé zatáčce jedeme odbočku až za kapličkou a znovu ztrácíme drahocenné sekundy. 9 kilometrů do cíle, HonzaB trochu odskočil, nastupuji a letím za ním a řvu na něj pojď! Nohy mi jedou, tak proč to nezkusit, už není třeba váhat. Nechali mě samotného, párkrát se otočím a pak si chci užívat chvilky v úniku. Ať to furt začíná 3!
A daří se, díra naskočila, ale furt mě vidí … Šlapky se vezou, a tak prý začal tahat hlavně Jarda R.. Užívám si těchto chvil, tohle chcete zažít, když to vidíte jen v televizi, jak to mají načasované a uprchlíky většinou vždy sjedou. Asi 2 km před cílem mě ještě doskakuje Luke, a vypadá to hodně dobře, točíme na hranici svých aktuálních sil, že bychom brali nakonec pódium?
Ale ne! Zlověstný hukot stíhací skupiny asi 500 metrů před cílem nás spolkl, bezvládně svěšuji a nemohu tak vidět, že to nakonec Nemi zvládl a vybojoval pro nás bronz a HonzaB bramboru. Co dodat? Asi jsme to o moc lépe nemohli zvládnout, Matyáš zajel famózně, poklona!
Pokec na fotbalovém hřišti s napečenými domácími pochutinami, když se do vás opírá letní slunce a o zábavu se starají týmoví parťáci, je pěkným zakončením krásně zorganizované Žiželické!

Luke – Mávání ručičkou

Žába má chytridiomykózu a nejede, takže jsme bez lídra. Nenechám se nachytat na lídrování a radši zapínáme defenzivní přístup všichni. To se docela daří, jen před Chvaleticemi si chci najet první na kruháč a je z toho únik na pár km, kdy bych snad musel zastavit aby mě sjeli. Ale neblbnu a jedu volně, čekám na první kopec.
Tam už jsme zas všichni a jede se docela ostře, Jarda Redl to trochu odpojí, ale máme vpředu Nemiho, tak nestresuju a spíš jsem rád, že nemusím jít do maxima. Nahoře Jarda zkouší jestli někdo nevystřídá, ale od oranž to čekat nemůže. Za ním já, vlevo Kolíkáč, vpravo Kulhoš, má to těžký. Na otázku co když odjedou jen odpovídám, že Nemimu věřím a vedeme řeči, jak je dobrej spurtér. Jo i to k cyklistice patří. Nakonec Jarda jede a podrží to na dostřel. Toho využívám v dalším brdku a doskakuju si do úniku. Asi bych měl jezdit 600+W častějc, je to krásný jak se člověk rychle blíží a letí nahoru.
Asi jsem únik demotivoval a za chvíli nás pohltí zbytek. V dalším brdku odjíždí Matyáš Fandrlík, jde po něm stejná skvadra jak předtím, tak to zas nechávám být, ale nakonec jede sám. Pokyn zněl nechat vyvětrat, tak to moc nehrotíme a jedeme v klidu dál. Bohužel před posledním kopečkem všichni až moc šetříme a náskok roste.
Poslední brdek chci udělat bolavej ale spíš na mě dlabou, tak musím trochu brzdit. Nahoře si ještě pohlídat HonzuB, ale Kulhoš je dál a už to nedá. Škoda, hodila by se každá noha.
Roztáčíme stíhací jízdu, ale trvá to dostat skupinu do tempa. Bohužel občas zbytečně řešíme, kdo jede a kdo ne, místo abychom se soustředili na cíl. Kolíkáč to jednou hecuje ať tam nikoho nepouštíme a držíme špic a za chvíli pro něj musím dozadu, jak pro uličníka co se tam schovává jak školák před zkoušením. To se nám bohužel děje víckrát a asi všem a tak má sjíždění občas výpadky. Snažím se to hecovat a držet pozornost, ale prý bych měl tou ručičkou mávat míň. Asi 8 km už je vidět jak to všichni vzdali, nechávají odjet HonzuB ze špice, to vyprovokuje Kolikáče a jede pryč. V posledním brdku zkouší odjet Jarda Rendl, tak to kontroluji, ale Kolíkáčův náskok je rázem poloviční. Škoda, nebýt toho, asi by mu to klaplo.
Domlouvám se s Nemim, že on chce radši spurta a na mě teda je nějakej odjezd, aby měl Nemi až do spurta pohodu. To se děje v mém místě, nesmyslně v klesání, ale 2x to vedlo k úspěchu, tak co by ne. I teď se mi daří odjet, pomůžeme si s Kolíkáčem, ale tentokrát to byla jen práce pro tým a jde se spurtovat. To bohužel nevyšlo úplně ideálně a berem až 2. a 3. místo ze skupiny, kde nás byla polovina oranž. Nicméně Nemi i HonzaB jsou s tím ok, tak asi cajk. Já jsem spokojen hlavně s tím, jak jsme jeli týmově, tomu moc vytknout nejde a je to zas spousta zkušeností, co snad brzo někde použijeme. Tak díky a zas příště!
Krasnej hnojáček s kouzelnou atmosférou, vlastně to bude asi jeden hajlajtů doby po Kitzbühelu.

Nemi – Čistě kolektivní zásluha

Ze Žiželic do Nepolis je to co by kamenem dohodil. Přesto má trasa Žíželické 70 oproti Nepoliské stovce pár kopečků navíc, které dokáží štípnout. Jedeme si pro reparát souboje s opět početným týmem Unlimited KM Trading CZ, ale je tu i řada kvalitních borců sólo. Proto má být taktika defenzivní, hlavně se zbytečně nevětrat. Hned na startu se nalepím na zadní kolo Matyáše Fanderlika, se kterým mám z Nepolis nevyřízené účty. Z Unlimited je dnes nejlepší, pořád se schovává a já s ním.

V prvním kopečku za Chvaleticemi Matyáš nastupuje a lepidlo drží. Nahoru vyjíždíme se dvěma sólisty ve čtyřech. Cítím se z nich nejslabší, a tak se trochu bojím, aby Šlapky nekotvily, zatímco ti tři by mi v dalším kopečku odjeli. To se nesmí stát. Naštěstí nás brzy sjíždí Luke a chvíli po něm asi desetičlenná skupina se zbytkem našeho týmu. Chvílemi nechce jet nikdo ani z Unlimited, ani od nás, a tak závod vypadá spíše jako výlet na kecačku.

V kopečku za Podlesím Matyáš opět nastupuje, tentokrát ale mnohem intenzivněji, a ačkoli ho pronásleduji, asi v polovině kopečku je mi jasné, že ho do vrcholu nedojedu, a z obav, že by mě ti dva sólo borci, které za sebou zase vidím, někde pod vrcholem obložili, to radši vzdávám a vracím se do balíku. Za Matyášem naštěstí nikdo neodjíždí. Jsme teprve v polovině trasy.

Ve třetím a posledním větším kopečku za Horušicemi bohužel ztrácíme Kulhoše, který předtím neohroženě pracoval na špici. Po Matyášovi ani vidu, ani slechu, přesto se Luke snaží burcovat k tempu. Chvílemi to funguje, ale když Šlapky na špic pustí někoho dalšího, tempo se kazí. Neměli jsme mezi sebe nikoho pouštět a hlavně jsme měli začít mnohem dříve. Matyáše jsme nedojeli, v cíli byl o minutu dříve a tentokrát zcela zaslouženě vyhrál. Ten kluk je výkonnostně úplně jinde. Dnes sice jedeme takticky mnohem lépe, ale abychom Matyáše opravdu potrápili, museli bychom taktizovat zcela perfektně.

Před Němčicemi, skoro deset kilometrů do cíle, jde do úniku Kolíkáč. To nám za ním náramně vyhovuje, protože můžeme vyklidit špic. Luke se mě ptá, jestli se cítím na únik nebo na spurt. Beru to druhé a Luke v klesání asi čtyři kilometry před cílem se až překvapivě snadno odpojí a najednou je u Kolíkáče. Teď vepředu přímo aktivně škodím. Nejenže nestřídám, ale přímo překážím ve střídání tím, že se pořád cpu hned za špic.

Jaroslav Rendl se na to nechce dívat a bere to na sebe. Asi sedm set metrů před cílem Kolíkáče a Luka sjíždí, ale stojí ho to mnoho síly, která mu chybí v cílovém spurtu. Tam to silně rozjíždí HonzaB, mám co dělat, abych ho docvakl do háku. Jedu za ním a za mnou Patrik Müller. Patrik bere HonzuB zprava a já zleva. Rozhoduje jen pár decimetrů, díky kterým Patrik bere stříbro a já bronz. Mám z toho smíšené pocity, protože se mi zdá, že jsem čekal příliš dlouho, že jsem tam nenechal všechno, že vlastně nejsem ani unavený. Oproti Kitzbüheler Radmarathon byl závod prostě moc krátký. Až druhý den ráno nohy konečně bolí, tak zjišťuji, že jsem asi něco jel.

Moc díky všem Šlapkám, tahle bedna je čistě kolektivní zásluha. Moc nechybělo a místo spurtu o bednu jsme měli dvě bedny z úniku. Takhle to má vypadat, zkusit obě varianty a díky početnému týmu porazit i borce, se kterými bychom se individuálně nemohli srovnávat.

Královská

Václavská jízda

Grep – Černobílý film v barevném provedení

Celý pátek mě Nemi láme, na závod Václavské jízdy. Hledám kdejakou výmluvu, protože stále bojuji se svými démony z LeTape, kdy jsem nedobrovolně prodřel dres o asfalt. Od té doby, jakákoliv zatáčka a záporná čísla gradientů, mě nutí sahat na brzdy a se smrtí v očích předpovídat černou budoucnost. Bohužel i taková je někdy cyklistika i když jsou rány už dávno zahojené.
Na závod jsem později kývl s tím, že se jedu léčit a pěkně v balíku zkoušet odbourat démony.
Cestou v autě se dost hovořilo o Unlimited týmu a pokud přijede další silná konkurence, bude to závod jak má vypadat. To mě jasně utvrdilo v tom, že pokud se nechci courat po kolínských cestách sám, když mi soupeřící týmy hned ujedou, je dobré se k soupeřům raději přidat.
Před startem jsem tedy nasadil Oranžové rukávky a přidal se ke Šlapkám, čekaje že budou kotvit unik a já budu mít čas sám na sebe.
Na startu zděšení, že Pomerančů je více než zbylých závodníků a organizátorů dohromady, jsem měl jistotu, že závod bude poklidná projížďka.
Tři barevní muži, jak česká vlajka (Červený, Modrý a Bílý) si to nemyslelo. Točili se na špici a dělali závod zábavným. Občas se někdo z Pomerančového stejnokroje vyvětral a na 150m před balíkem svěsil. Bohužel defekt Sukese a Modrého jezdce, balík smrsknul na 9 píplů. Po pravdě nevím, zda před tím nebo potom se i HonzaB vydal na svou dlouhou dnešní pout před balík. Nicméně celá přepravka Pomerančů v tu chvíli zatarasila cestu a než se národní barvy vzpamatovali, HonzaB zmizel a nikdo ho nestíhal. Po pravdě sám jsem si myslel, že po pár km ho to přestane bavit a vrátí k nám, protože boční vítr to nedal zadarmo ani balíku. To si asi mysleli i barevní a nikam se také nehnali. Tím spíše, že se oranžový tým za nimi pěkně seřadil aby na mě nefoukalo a jasně dal najevo, že se sice jede dál, ale bez nich. To mi také vyhovovalo, šlapky bránili HonzuB, barevní se v předu střídali, aby měli HonzuB na dohled a já zkoušel co moji démoni.
Přišel brdek před dálnicí a ze zadu vyrazil Kolíkáč. Všichni jsme se zvedli i s našimi tepy a watty a kopec vyletěli. Ohlížím se a skutečně, oranžový nástup měl úspěch a nechali jsme tam Bílého. Ale co to?! Najednou brzda v mírném klesání a peloton nechal Bílého opět dojet. Říkám si, to je od Šlapek fér, závod nezávod i když Šlapky v drtivé přesile a s borcem v úniku, tak nenechají statečného Bílého na samotku dalších 50km. Jenže Bílý toho měl asi už plné tretry i tak a po chvilce skutečně odpadl definitivně. V počtu 5 Oranžových, jednoho Grepového a jednoho Červeného jsme jeli dál. Červený si to na špici vychutnával a ostatní přilepený za jeho kolem ještě více. HonzaB byl občas na dohled občas ne, taková kočkomyš.
Někde v půli cesty u Kolína se najednou zvedl Nemi, že pojede pozdravit HonzuB do úniku. Za ním se zvedl Kolíkáč a nervózně přehmatávajíc naprosto čitelný Luke, na sebe nenechal dlouho čekat.
Dneska jsem se jel jen projet, nějaké první nebo sté místo mě nezajímá, tak zůstávám sedět s Červeným a Kulhošem. Ať si kluci jedou zablbnout. Po 150m odlepu koukám, jak si všichni tři uprchlíci sedají a téměř přestávají šlapat. To jsem ocenil, že se opakuje scéna s Bílým, že nás tam jen tak nenechají a že dnes to bude spíš fair-play vyjíždka. Proto přitlačím na kliky a celou skupinu zase spojím.
Hurá, zase se plácáme spolu kupředu tak, abychom měli HonzuB bezpečně na dohled, ale pojištěné tím, že opět Červenému na špici nepomůžeme a naopak se statečně za něj schováme před větrem. Cyklistika je někdy opravdu krutá, kam se hrabe MMA, tady to není jeden na jednoho, ale 6 na jednoho a čekalo se až chudák vypustí duši. U mě se pocity na fair-play ale už mísily nějaký ten km předem. Dovedlo to k tomu, že Červený opravdu umíral a nikdo za ním nešlápl, přestože ten člověk 60km na špici věděl, že mu nikdo nepomůže a na posledním km mu všichni nastoupí a nechají ho tam jak patník u silnice, přesto to nevzdal. Sorry, ale tohle mi už přišlo za hranou fair-play i s respektem k solovému výkonu HonzyB a konstalaci dnešní společné vyjížďky a vjel sem na špic i přes držkující Pomeranče, že mi suspendují učet . Nechal jsem chvilku Červeného odpočinout s dostatečným bezpečákem za HonzouB, ať ta porážka pak v cíli je alespoň trochu spravedlivá.
Nevyhnutelné se v zápětí stalo, Nemi s Lukem statečně nastoupili v posledním km si dojeli pro společné druhotřetí místo. Já jsem přestal šlapat, protože mi morál nedovolil přijet do cíle před Červeným.
Smekám před HonzouB a jeho statečným odhodláním, smekám před Červeným, že se na to nevys..l a udělal nám alespoň nějaký závod. Bez něj a HonzyB jedeme 20tkou a kocháme s mouchami v zubech. Oba si u mě prostě zaslouží dres bojovníka dne!
A víte co se mě doma zeptali mezi dveřmi? Zda jsme všichni dojeli v pořádku a ne kolikátý jsem byl. První je vždy přeci Pogačar
Všichni dobrý všechno dobré.
Altavista Grep

HonzaB – Václavský únik

Nic z toho, co se stalo, jsem neplánoval.
Václavskou jízdu jsem si chtěl užít s kámošema v balíku. Zachytávat nástupy soupeřů, schovávat se na větru, mačkat se do nespočetných malých brdků na trati - prostě se bavit cyklistikou. Až do 18. kilometru vše šlapalo, jak mělo. Pak přišel brdek ve Žlunicích…
Na polabských hnojácích je to často rozdělovací kopec, proto jsem od jeho úpatí raději trochu přišlápl, abych se na horizontu nemusel stresovat, že mi to ujede. Když jsem se na vrcholu otočil, měl jsem na ostatní asi 50 m náskok. Za běžných okolností bych svěsil nohy a ve sjezdu posvačil, ale týmová strategie velela chodit do úniků a nechat soupeře, který bylo jen pár, vše sjíždět. A tak jsem tlačil do pedálů dál - do cíle zbývalo 62 km…
Z počátku se jelo zvlněnou krajinou a proti silnému větru, což dost nahrávalo pronásledovatelům, ale ani na vteřinu jsem se na to nechtěl vykašlat. Pořád jsem do toho bušil, držel nezbytnou aerodynamickou pozici a občas se ohlížel, kde jsou soupeři. Jednou byli těsně za mými zády a jindy jsem je vůbec neviděl. Kluci v balíku moc nestřídali a protivníci se očividně nedokázali zorganizovat k účinné stíhací jízdě. A tak jsem po hodině a třičtvrtě dorazil do cíle jako vítěz. Tam nikdo nebyl - vlastně tam ani samotný cíl nebyl, jelikož pořadatel neudělal na zem ani křivou čáru. Pokud by tedy kluci nezačali v posledních kilometrech závodit a nestáhli můj náskok na pár desítek vteřin, tak by ani nikdo neviděl, že jsem projel cílem (kterej tam … nebyl!).
Obvykle bývají reporty plné zajímavých zážitků, zklamání a radosti, kterých se v každém závodě přihodí hodně. Tato zpráva je však jiná…
Celých 62 km jsem byl sám jen se svým garminem a zahryznutý do řidítek jsem jel vysoké, ale pořád tupé, málo proměnlivé tempo (říká se mu “kundí”?!) - zážitek naprd. Možná, kdyby v cíli tleskaly davy lidí (nebo aspoň někdo) a moje fotka s pohárem z vyhlášení (které nebylo) vyšla v pondělním Bydžovském zpravodaji (který neexistuje), tak by můj celkový pocit byl možná jiný. Takhle si pro příště budu pamatovat, že pokud se chci hezky projet a vyloženě se pobavit, tak nesmím jít do “úniku”.

Luke – Jenda se nezdá

Václavská jízda je pohodový podnik s možností zvednutí si nálady po nepovedené sezóně. A samozřejmě jako dvojnásobný vítěz mám z závodu velmi pěkný vztah. I letos se těším, počasí vyšlo, úplně vedro není, ale když se pojede, bude to fajn. Nakonec se moc nejelo, ale o tom dál.
Před startem Sukes hlásí, že by byl rád, kdybych neblbnul už v prvním brdku, aby zbytečně nevypadl po 5ti km a nemusel jet sám. Jelikož má letos oranžový dres, tak ho nemůžu poslat jen tak někam a chci mu vyhovět. Nastupuji po 2km s tím, že někde prostě roztočit nohy musím. Do brdku ve Starém Bydžnově najíždíme už docela pocuchaný, já si musím lepit díru na první trojku, kde máme jen jednoho zástupce a někdo mi to odpojil.
Začátek nic moc, ale po dolepení trojky a mírném svěšení na horizontu se ukazuje, že to zas tak špatný nebude. Krom jednoho červeného, jednoho bílého a jednoho modrého dresu, tu je jen samá oranžová. A Grep, jehož barva není ani oranžová, ale vlastně ani jiná, no prostě grep... To už mizí v úniku Kulhoš. Miluju tohle závodní myšlení, člověk nemusí nic řikat a organizovat a věci se sami dějí, tak jak mají. Ještě si s HonzouB a Nemim ujásníme, jak se správně kotví a že v tuhle chvíli nemá cenu jet na špici, byť pomalu a slušně děláme prostor zbylým barvám. Červená se moc netváří s vidinou toho, že to takhle bude celý den, ale to je realita závodu, přece jsem sem nepřijeli někoho povozit a pak se nechat ospurtovat.
Bílá a modrá nakonec Kulhoše sjedou a už bych pomalu šel dozadu vyvolávat další dobrovolníky, když to nefunguje automaticky. Ale je tu brdek a za ním proti vítr a vlastně nechci nikoho zbytečně mučit. Místo toho je tu magnet před Slavhosticemi, kde se vždycky něco semele. HonzaB rozjíždí ambiciózní tempo, ostatní barvy vyklízejí špic. No kdo jsem, abych to lepil, tak po sobě chvíli koukáme, ne že bychom nejeli, ale Honzovi bobmy to nejsou. Nahoře má 40m a zdá se, že nevím jestli jet nebo ne. No to stíhači taky ne a než se rozmyslí, díra narůstá. Přemýšlíme s Nemim, jestli bude šance si tam doskočit, ale nakonec se neobjeví. Nicméně tím pomalu příběh končí. HonzaB jede cca jako mi, metry získává jen když se stíhači na špici střídají. Modrého vyřadil defekt, Červený tomu moc nedává. Bíleho pak vyřadí Kolíkáčův nástup před dálnicí, kde zase červený ukáže, že pošetřil dost.
Vlastně uběhla dlouhá doba než se něco stalo. Pak už HonzuB nevidíme, takže možná čas trochu zase začít závodit? Pár nástupů, kde se jen ukáže, že zas tak moc pod kotrolou to nemáme, zkoušíme to 1, 2, 3 ale ani 3 vrchaři rovinářům neujedou. Grep a Červený to lepí, snad ne s přílišnou pomocí Kulhoše, ale asi se bál, že na něj budou nevrlý. Tahle kočkovaná přivedla HonzuB zpět, stačil jeden další nástup a máme ho. Ale nemáme, zpět ke starým pořádkům, konec hrátek a díra zase pomalu ale jistě narůstá s každým vystřídáním. Grep s červeným jedou, nejedou, však by ho sjeli, kdyby chtěli, ale co pak. Asi jako hoši na MS, když jeli, Pogačara sjížděli vcelku dost, ale museli by jet furt a samozřejmě v hlavě byla otázka a co pak? Co když ten střídá míň než já? Co když se pak zvedne někdo další. A tak se jelo nejelo až bylo jasný, že Honzu u nesjedem. Pak to zkusil ještě červený dres udělat bolavý, ale málo platné bylo nás moc. Já vcelku věděl kde a kdy pojedu, za zadkem připravenej Nemi a tak jak se zbylé nohy zakyselily, tak jsme jeli. Na můj vkus až moc hurá špice, ale srovnali jsme se a stačilo s přehledem. A ten konec zas ukázal jak snadno se dalo do čela dojet, jen nemyslet na to, co bude pak.
Jinak velká gratulace HonzoviB, kterej se sice se skromností tváří jak to bolelo a vlastně si to neužil, ale nevěřme mu, dyť na to trénuje celý roky. :)

Nemi – Nejhnojákovitější hnoják

Po Nepoliské stovce a Žiželické 70 zbývá poslední z polabských hnojáků, který je ze všech nejhnojákovitější. Žádná startovní čísla, žádné vyhlašování, dokonce ani nikdo nečeká v cíli. Trasa značená asi deset centimetrů dlouhými šipkami, kterých pokud si vůbec všimneme, těžko odhadneme jejich směr. GPX je naštěstí zaznamenán dobře. Z konkurenčního týmu Unlimited bohužel dorazil jen jeden nezávodník, a tak jsme to jen my proti několika jednotlivcům, hlavně proti jednomu borci z Ghost Team. Možná se jmenuje Michal Moravec, možná Jan Malíř, možná jinak. Na Stravě vidět není, jako by to byl ghost. Pamatuji si ho ze Žiželic, kde byl v kopcích nezastavitelný. Tady ale žádné kopce nejsou.

Podaří se mi k účasti přemluvit Grepa, který na jaře po pádu na l´Etape ukončil kariéru. Bere si oranžový dres Alltraining, prý aby lépe zapadl mezi pomeranče, ale jak se následně ukáže, je to kamufláž.

Začíná se hned největším stoupáním závodu přes Starý Bydžov, který okamžitě rozdělí závodníky od cykloturistů z pořadatelského HOKL Clubu Lužec nad Cidlinou. Defekt vyřazuje Sukese. Proti silnému větru jde do úniku Kulhoš a my se můžeme schovávat střídavě za Ghostem a za Janem Drugdou.

Ve Žlunicích je Kulhoš dostižen. Následuje druhý brdek a tentokrát jde dopředu HonzaB. Ghost nereaguje, protože sotva sjel Kulhoše a pořád je to ještě přes 60 kilometrů do cíle, z toho přes 30 kilometrů proti silnému větru do Ovčár. Bylo jasné, že únik může mít šanci na úspěch až s větrem v zádech za Ovčáry.

S Lukem přemýšlíme, kdy bude Ghost natolik unavený, že bychom mu nastoupili a zkusili HonzuB dojet. Ghost moc dobře ví, že ho chceme utahat, a tak na špici jede opatrně a střídá se s Janem Drugdou. U odbočky na Ohaře začnu sprintovat a vytvářím mezeru. Po několika minutách mě doskakuje Kolíkáč a křičí „Jeď!“. Zanedlouho přiskakuje i Luke a začínáme točit ve třech. Bohužel to nejde úplně optimálně, těžko se před větrem schováváme, a tak rychlost klesá a ještě před vysněnými Ovčáry nás dojíždí stíhačka ve složení Grep, Ghost a Kulhoš. Týmová časovka ve čtyřech do cíle se tak nekoná. Grepova cyklodeprese je oficiálně ukončena.

Okamžitě kotvíme, protože HonzaB je nebezpečně blízko, stíhačka se také zastavuje. Ne na dlouho, v následujícím brdku za Ovčáry zkouší nastoupit Kolíkáč. Ghost se zvedá a nahoře Kolíkáče sjíždí. Tam pro změnu zkouším nastoupit já. V Býchorech pokukuji po HonzoviB, ale je už zase docela daleko, jede fantasticky, tak to rychle vzdávám. Pak necháváme Ghosta na špici, na chvíli mu vystřídá Grep, protože mu ho bylo líto. Ghost v posledních brdcích nastupuje, ale už nemá dost sil, aby odjel. Necelé dva kilometry do cíle se s Lukem zvedáme a sprintujeme. Za námi nikdo, a tak dojíždíme spolu za ručičku a oba si píšeme druhé místo. Je co slavit, když jsme obsadili celou bednu. Jen škoda, že bylo málo těžkých soupeřů. Ghost byl lepší než my, statečně bojoval, ale proti týmové spolupráci neměl šanci. Tvořit závod bylo krásné. Na běžných závodech s účastí poloprofíků žádné místo pro taktiku není, když se jen snažíme uviset tak dlouho, jak jen to jde.

Časovka na Truba

Maraton Česká Lípa

Luke – Jelo se mi dobře

To jsou mi věci, naposledy chci nějak roztocit nohy, vlastně ma být sucho, sluníčko, tak je mi hloupý zůstat doma. Navíc včera jsme roztočili nohy na Válclavský, tak to chce využít, ne?
Rozjeti s Vladou zkracujem, je fakt zima, slunicko ne a ne se prodrat pres mraky. Nastesti je sucho. Beru kombošku a přes ní dlouhý dres, kdybych to snad náhodou chtěl sundat, ale nemyslím si.
Tradiční rozjetí proběhne nějak při přesunu na start, někdo si dokonce při rozjetí ustele uprostřed balíku. Naštěstí se válí sám a nic mu není, zbytek možná pojede o to opatrněji.
Na startu už svítí sluníčko, tak teplej dres jde do auta a bude to krasný krátký-krátký. Je tu start, jede se svižně, zapracuju se do balíku a je to. Letos žádná týmová taktika, tak se nikde nebudu větrat a prostě musím nešlápnout pod první brdek. To se daří, jen na odbočce z hlavní musím prostředkem přes obrubníky, ale naštěstí jsou v klidu sjízdný.
První brdek z Kravařů je tu, tempo stoupá, docela mi to jede. Když se kolem přežene Vláďa chvíli váhám, jestli jít až takhle na hranu a skočit mu do háku, nebo to nechat na skupině kde se nacházím. Váhání je taky volba, takže zůstávám kde jsem, posunu se jen trochu dopředu. Jak se to srovná musím trochu potáhnout abychom se začli přibližovat odskočenému čelu, ale nakonec vcelku v pohodě dojíždíme. Navíc se to v další vesnici ještě zašpuntuje kamionem proti a přijedou i další.
Trocha oddechu čelo nabudila a závodí se dál, co horizont to nástup, ale jsem poměrně na čele a tak to nijak přehnaně nebolí. Což bude spíš adrenalinem než intenzitou, ale ktz, prostě pohoda. Následuje delší sjezd, letos po krásném novém asfaltu, letí se údolím až do Tuhaně, pak pravá a menší brdek. Libuju si, jak se za Jonášem krásně vyvážím do čela, když mi dochází, že se nevyvážíme, ale nastupujeme. Tak toho se účastnit nechci a trapně brzdím abych neodjel z balíku, který se dává do pohybu.
Nic moc se ale neděje a čeká se na stojku v Robči. Podaří se mi tam najet kolem 20. místa, nasazuji ambiciózní tempo, ale stejně čekám, že se to povalí kolem. Elita odletěla, já držím od Vládi předepsaných 500+W a podivuju se, že se to kolem nevalí. Uhnul jsem úplně na stranu a pořád nic, pravo vidím Vikiho, jedeme plus minus stejně. To je docela hustý, přijde mi, že malá rezerva by tam asi i byla. Nahoře zapadnout do háku, protočit se na špici. Jedeme do grupy kde z dálky svítí červenej Honza Malíř, zezadu nám ještě pomůže Víťa Novák a Jarda Rendl, jsme s nimi a letíme zpět do čela. To už není práce pro mě, tady vlastně nemám co dělat.
A je tu další kolo, pohodička, počkat pod stojku a uvidíme co z toho bude. Jede se mi dobře, nahoře jsem plus minus podobně, přede mnou Víťa Novák, nemám pochybnost, že to doveze zpět do čela, asi bych i pomohl, ale nepřijde mi to nutný. Bhoužel se přede mě někdo nacpe a pak to odpojí. Chvíli váhám, jestli si vycouvat na vítr a pak to lepit, nebo počkat jestli to neudělá někdo další. Bohužel teď je váhání proti mě. Víťa odjíždí, ve 4 točíme, ale vrátit se nám nedaří. Jedeme takhle docela peklo až Kravař, kde nás dojede velká skupina, kde je Jarda Rendl, Béda Průcha a další. Sakra, tohle mrzí. V kopci to bude těžký, navíc jsem se na špicích docela vycákal.
Poslední kopec je tu brzo, bohužel ho ani neznám. Vidím nahoře skupinu před námi, no škoda, tam sem měl být. Co teď a tady. Jsem docela posekanej, tak se držím defenzivně, je tu Jarda a Přemek Kuchař. Béda to napálil hned od paty a pár dalších je taky pryč. No asi bych mohl taky přidat, tak se nacpu na čelo, Přemek visí, Jardu jsem tam nechal. Nevím kde je konec, konečně něco co vypadá jako horizont, nějaká brána. Otočím si, Přemek asi nevystřídá, ale není moje kategorie, tak ok. Nakonec Přemek nastoupí, vidím nějakou značku, židli a nevím, přijde mi to jako cíl na horizontu, taky proč jinak by nastupoval. Už to neřeším, mačkám garmin a svěšuju. A ještě se přiřítí Petr Pavlík, aha tak cíl je až támhle.
No pěkně blbě jsem to zvládl, jen se bojím, jestli to nebylo o bednu, ale naštěstí o 4.místo. Takže uf, ale příště pozor.
No co říct, jelo se mi dobře, vlastně super. Trasa je pěkná, po opravě toho sjezdu vlastně není co vytknout. Super závod.

Varese TT

Luke – Pár poznámek k časovce

Trasa po městě je technická, je to super, zábava, prostě luxus - akorát teda bacha na díry. Ale pocit z toho je strašně eliťáckoprofesionální.
30s je chvilka, na tý startovací rampě strašně krátká chvilka. Přehazovat až nahoře je blbost, chce to mít zařazeno, první zacvaknout, posadit se a pak teprve vnímat jak vás zdraví moderátor, co vám ráno ukazoval kdy jedete a ptá se jak je. No v reálně jsem zazmatkoval a zacvalk až po půl km...
Možná není dobrý bejt úplně přemotivovanej a na druhým kruháči si ukopnout kus pedálu s wattama a jet to pak celý s nulou... Na druhou stranu to platí obecně a uf, že se mi nic nestalo.
Když mapa ukazuje, že otočka není na kruháči ale pár metrů před ním, není dobrý to přejít jen tím, že asi chyba. Nebyla a než mi došlo proč na mě ten poliš zběsile mává a leze mi do cesty, tak to chvíli trvalo.
Ale jo, po dlouhý době mě ais bavila časovka, takže ok i když sem nic nezajel. (ne že by na to mělo vliv cokoliv toho popsaného výše)

Vláďa – Jen pár poznámek

- trať byla super, stojí zato si ji projet před závodem
- druhá točka je před kruháčem, ne přes kruháč (ošklivá finta)
- UCI posed měří, ale stačí říct výšku - oficiální vyjímka není potřeba, přišlo mi, že to docela hákujou
- získat registraci na Cat 2 (tj. vyšší limity na posed kozy/vyjímku) je snadné - zajít za obvoďačkou, nechat potvrdit papír, poslat formulář. Návod je tady: posed a registrace , seznam je tady: UCI. V mém případě to trvalo cca týden.

Tak zase za rok

Okolo Rutvasu

Tre Valii Varesine

Luke – Kruh se uzavírá

Po časovce mě začlo škrábat v krku, v noci horší a ráno jsem super přejetej. Chjo, přitom na závod v Itálii jsem se fakt těšil, navíc cítil, že forma není zas tak zlá, jak zbytek roku.
No co, tohle nezabalím, bylo mi už hůř (před Sudety) a přežil jsem. Beru vestičku na cestu na start, ale těším se na krátký hned od startu. První půl hodinka je stejně skoro pořád do kopce.
Úplně teplo není, ale neklepu se zimou. Což může být taky teplotou, tak bych to moc nerozebíral. Stojím poměrně vepředu, ale stejně trvá se rozjet po startu. Za mnou taky dost lidí, ale dopředu si nikdo moc nechce. Vcelku v pohodě se zapracuju na kraj balíku a tam přežívám až po začátek opravdového prvního kopce. Jedeme po trase časovky, magnet zmizel, v balíku to ani moc nebolí. Vesnice Ganna co má na značce dopsano i křestní jméno Filippo, prostě Itálie a cyklistika, co chceš víc.
A už se začíná stoupat. Nebyl jsem moc vzadu a stejně se docela posouvá. 300+W, asi bych to měl dát až nahoru, ale v půlce už mám trochu problém s dejcháním kvůli krku, tak radši ubírám, holt je třeba jet s tím co člověk aktuálně má. Navíc mě teda děsí sjezd, kterej nemám projetej a to je vždycky trochu problém. Navíc ze streetview to nevypadalo na nic jednoduchýho. Čelo je kdesi, neřeším, čelo dalšího balíku je tu ještě před vrcholem. To jsem nečekal, ale jsou to jen nějací 2 husťáci, zbytek zatím nikde. Ze sjezdu se pak trousí další.
Nastává docela hustá věc, nejedeme úplně pomalu, ale čelo 40-44 letí kolem. Do toho my předjíždíme odpadlíky z 30-34, no asi vcelku v pohodě a ohleduplně, ale je to vcelku přísnej bizár. Dobrej pocit z toho nemám. Kolem proletí Honza Malíř, jo s tím sem si řikal, že bych aj jel, ale teda ne z tohohle sjezdu. To se jen koukám, jak jedním ramenem hobluje zdi domů a druhým pomalejší sjezdaře.
Sjezd asi tak 3x vypadá že skončil, ale ne. Konečně jsme dole u Lago di Lugano, rozjíždí se stíhací jízda, ale dá se i pokochat jezerem. A těsně pod dalším brdkem dojíždíme docela velkou skupinu. Mě nějak zajela sedlovka, tak hodně ze sedla a koukám kolem, kdo kde bude mít nějaké nářadí. To mě asi něco stojí, ale postupně je to ve stavu, že bych na tom fakt nedojel, respektive se nedá závodit. To jsem si taky mohl zkontrolovat předem, že, nebo aspoň neodlehčovat výbavu o svoje nářadíčko, co jinak vezu skoro vždycky. Nakonec párkrát stavím nebo přibržďuju, ale v Itálii se asi nářadí prostě nevozí.
Ach jo, trvá to až na občerstvovačku. Dle group tracku už je Vláďa kousek za mnou, tak aspoň nepojedu sám. Na občerstvovačce je teda přesvědčím asi na po 5. že fakt nechci nic jíst a pít, ale nářadí. Nakonec to z nějakýho ebiku vydolujou, sedlovka opravena, utažena a jde se závodit. Tvoříme menší grupu co jede, ze sjezdu se nechávám vést v klidu na konci, nikam se necpu, ale dole mi to neujíždí, to si pohlídám. Následuje delší přesun kolem jezera. Jak je někde brdek, tak to zadarmo naní a nakonec z grupy přežije polovina. No žádný milosrdný přesun to nebyl. Ale chvilku na pokochání se Lago Maggiore jsem si našel.
Další brdek vůbec nevím co mě čeká, zdá se že horizont a ještě sjezdík, tak si přišlápnu, aby mi to tu neujelo. Jaké je překvapení, když se jedou dolu serpentiny krokem a pak serpentiny krokem nahoru. Tady to už je ale čistě o výkonu, ne že by bylo třeba brzdit do zatáček. Strava naměří průměr 11%, ne že to někoho po Kitzbuhelu ohromilo. Držím snesitelných 300-W a kochám se svahy posetými ocůny. Jinak je to díra bez civilizace, drápeme se kamsi nahoru, kde snad bude vesnice. Dle řevu co se ozývá z výšky tam minimálně bude dost fanoušků. Za chvíli jsou již vidět, narozdíl od letape se sice asi museli opít za svý, ale přijde mi to nějak reálnější.
Přisypu jim tam 400W ať maj nějakou radost a těším se za další serpentinu, abych si mohl zase zvolnit. Jako fanoušků bylo dost celou cestu, ale tihle byli fakt neúprosní. Padám přes Roggiano a tušení delšého sjezdu to bombím přes každý horizont, že už bude poslední. Jaké překvapení je za vesnicí, kdy se silnice znovu zvedá, borec přede mnou zmatkuje. Co to? Jo silnice, kdyby, kdyby dlažba, kameny vyskládaný a zalitý do betonu. V poslední chvíli to stáčím na chodníček podél po vzoru borce přede mnou. Chodníček ale pomalu končí. Borec se zastavuje, moje horizontama spálený nohy se taky nechtěj točit, navíc to vůbec nejede. To je děs, to fakt jet nechceš. Zlatý Strade, zlatý kostky.
Naštěstí za chvíli je zas možnost jet vedle kus po betonu, pak horizont a konečně vytoužený sjezd. Pak se snažím roztočit skupinku po sjezdu, ale kašlou na mě a nechávají tam díru. No blbce nikomu dělat nebudu, tak jedu a musím jet dalších 6 km sám. Pak další kopec, kontroluju co Vláďa a už bude kousek, tak to moc nedrtím. Nevídaně kolem proletí Vláďa Uličný, nechápu proč až teď, ani proč tak rychle, ale ok, nemusím rozumnět všemu. Vláďa už houká zezadu a prý se sejdem ve sjezdu. No chvíli přemýšlím, jestli nějaký vůbec bude, ale hákovat ho teď fakt nebudu. Naštěstí jak se sklon srovna, jede kolem borec moc hezkým tempem. Vyrábí docela grupu, Vláďu nabíráme za chvíli. Borec je ideální kamarád, nic neřiká, na nic se neptá a jede.
Po čtvrt hodině chce vystřídat. Na chvíli tam vlezu a chci pustit dalšího. Nikdo další se k tomu ale nemá, tak ještě chvíli potáhnu aby borec dojedl gel a pustím ho tam znovu. Docela valíme, baví mě to, střídáme jen dva, ale co. Stejně to je mírně z kopce, tak aspoň dobře vidím. Bohužel ztrácíme Vláďu, pakuju se z čela, ale větši zpomalení grupy se nekoná. Nicméně doufám, že stejně ještě nějak přijede. Jedeme docela pohodlně dál, ale odsýpá to. V jednom brdku najednou přiletí mega grupa s Vláďou a hned nám boří zavedený pořád. Najednou mám dost co dělat, abych to uvlál. Brdky bolej, zatáčky bolej, kruháče bolej, křižovatky bolej. A že toho tady je, prej posledních 60km po rovině. Co městečko to kritérium, už toho mám vcelku dost, přemýšlím co z toho asi bude.
Že pojedeme taklhe nějak spolu jsme si malovali včera večer, akorát teda Vláďa měl skupinu strápit dlouhejma špicema to se nějak neděje. Od trápení tu jsou jiní a špice nejsou dlouhý, spíš tak jen od křižovatky ke křižovatce. Konečně najíždíme na větší silnici a hlavně rovnou. Najíždím k Vláďovi s rádoby vtipnou hláškou, jestli nezkusíme odjet. Teda vtipný to je tím, že na to nejsou úplně nohy, načasování by to bylo super. Tempo trochu opadá a hned to pár lidí pochopí a začíná se nastupovat. Vláďa řiká, že nemá nohy, já argumentuju, že to asi nikdo, ale baví mě to. Není nad to se zmastit před posledním brdekem před cílem. To se daří dokonale, když si doskočím do dalšího nástupu sotva 500m před odbočkou do kopce.
Aspoň mám vyřešeno, čelo odjíždí, mě pár minut trvá se vzpomatovat a dostat z nohou zas aspoň těch 300W. Pár lidí ještě předjedu a hecnu to solo až na pásku, kde mě nakonec doletí skupinka a z ní mě jeden borec ospurtuje. Ale bavilo mě to, posekanej sem, takže to účel splnilo, odpolko se nemoc zas rozjíždí, ale při závodě to celkem šlo. Krásný podzimní závodění a určitě jeden z highlighů sezóny, navíc symbolickej kruh se uzavřel, začátek sezóny v Itálii, konec v Itálii, co víc si člověk může přát. Pecka a díky Vláďovi za boží cyklovíkend.

Vláďa – Itoška

Když se Luke ptá na WA, jestli by někdo jel do Varese, odepisuju mu spíš z legrace, že možná i jo. Po pár dnech testuju jak se k tomu staví okolí a vlastně nikde není žádná překážka. A tak se začínám pomalu těšit.

Detaily moc neřeším, v práci se toho sešlo docela dost a tak není čas. V pátek večer, týden před odjezdem, mi došlo, že to byla asi trochu chyba, protože nemám zdravotní potvrzení. A taky mi došlo, že na UCI časovku bych nejspíš měl mít taky UCI posed.

Začínám trochu stresovat, v pondělí se mi podaří ukecat obvoďačku, že mi ve čtvrtek dá potvrzení. Mezitím řeším kozu. Posed se mi povedlo dotlačit jen pro vyjímku na 180cm. Teoreticky to problém s výškou není, prakticky nemám vyjímku. Obvoďačka, zaujatá formulářema, si mě nakonec přeměřila a dala mi i razítko na UCI formulář. UCI registrace, ale trvá až 15 dní.

Nakonec mi emailem od pořadatele přišla odpověď, že na UCI seznamu být nemusím. Takže pohoda a přihlašuju se.

Luke mě nabírá v pátek brzo ráno a razíme směr Německo a Švýcarsko. Ve Švýcarsku poletuje sníh, celou cestu se těšíme, na teplé počasí ve Varese. Po příjezdu jen večeře, večer vytuhnu docela brzo, budím se až v 8, takže rovnou na pořádnou snídani.

Když objevíme lívance, nejde odolat a dávám si ještě další nakládačku. Vyrážíme pro čísla, kontrola koz, projet trať a na hotelu odpočinout na odpolední závod. Rozjetí po městě nic moc, nakonec najdu kopec, kde jezdím nahoru dolů. V pondělí jsem zjistil, že se dalo jet o 30 minut dál/výš.

Časovka na uzavřené trati měla jedinou chybu - druhá obrátka nebyla na kruháči, ale před. Než mi to došlo tak jsem málem prolítnul mlíkem.

Večeře a regenerace na nedělní Grand Fondo. Ráno zase pořádná snídaně a rovnou na start. Tam pořádně vychladnout, rozjetí nedávalo vůbec smysl. Po startu překvápko s kruháčem a na rozjezd cca 3 minutovej brdek. Kdo chtěl, doskočil v pohodě čelo. Průjezd městem, cesta po trase včerejší čásy a valíme na první opravdový kopec.

Žába mi večer psal něco o tom, že časovka je jen dobrý rozjetí na druhej den. Úplně jsem tomu nevěřil. Najíždíme do kopce. z ČR jsem zvyklej se cedit v kopci směrem dopředu, abych měl fóra do sjezdu. Snažím se o to samý. Ze začátku to jde samo. Jen těch 330W mi přijde trochu zběsilých na cca jedenáctém kilometru. No nic, nějak to dopadne. Bohužel cca ve 2/3 kopce se nás snaží předjet sanitky co asi jedou sbírat ambiciózní sjezdaře. Jedna se navíc zasekne v serpentině, takže tam stavíme a vycvakáváme. Čelo kategorie nám teda asi odjíždí.

Do sjezdu bez ambic, míjím sanitky, pak motorku kolem které se sápe hromada lidí, co nevybrala zatáčku, ze křoví.

Někde ve 2/3 sjezdu na mě někdo česky křičí ať hákuju, ale moc mi to nechutná, takže pokračuju na samotku.

Kolem jezera se dává dokupy malá skupinka, točím a moc neřeším. Těsně pod dalším kopcem dojíždíme grupu. Tam mi taky poprvé blikne na Garminu, že Luke je celkem blízko. Ale v kopci je to trochu zkreslený. Nahoře sundat vestičku a pokračujeme v krasojízdě.

Celkově se asi něco změnilo, neřeším co ještě zbývá do cíle, prostě jedu. V jednom bezejmenném brdku mi to ukazuje, že Luke je 50m před. Bohužel to trvá ještě až do dalšího kopce než ho dojedu. A tam mi zase odjíždí ve sjezdu.

Přichází vrchol dne - dvě městská kritéria na 90. kilometru. Kdyby mi to někdo řekl předem, tak si z toho rovnou vystoupím, takhle jsem vlastně zjistil, že je to dost zábava. Jede se lajna, na víc není prostor, průjezd uličkama města, lehké nástupy, za každou zatáčkou. Někde na konci dojíždíme zase grupu s Lukem.

Tak tohle už si znovu dneska wodjet nenechám. Hákuju to co to dá. Naštěstí je to už vlastně rovina až zpátky k Varese. Luke vesele hlásí, že bysme se mohli zvednout a jet tam co vždycky. Co bych pro něj neudělal, že jo, když to celý zorganizoval. Zkusím zabrat. Nohy zkouší protestovat. Teda protestujou docela intenzivně a to křečí.

Vracím se zpátky do skupiny. Při nájezdu do finálového kopce dojíždíme ještě mega grupu. Do kopce nasazuju celodenní tempo. Míjím hromady lidí i z kategorie. Na pásce mě o desetinu dává ještě jeden borec.

Luke večer zkoumá segmenty a podle Stravy navzdory zastávce kvůli sanitce jsem v prvním kopci byl o 15 vteřin rychlejší než Uličný, masakr

Na večeři razíme do all-you-can-eat sushi. A snědli jsme toho teda vážně dost .

Luku, díky, že jsi to celý zorganizoval. Tohle prodloužení léta stálo vážně za to.

A teď už si začínám lámat hlavu, aby se to všechno příští rok vlezlo všechno do kalendáře...

Kamilova 30

ČT Author Cup

Řevnickej zavírák

Nemi – Něco mezi závodem a cykloturistikou

Letošní Šlapka roku míří do finiše. Pepanwagen mi dýchá na záda a hrozí mě vyšoupnout z top 10. Nezbývá proto než sezonu uzavřít Řevnickým zavírákem. S ohledem na deštivé a hlavně velmi větrné počasí je morálním úspěchem se dostavit na start, ale sotva na něm člověk stojí, a vidí, že v tom není sám, je rád. Byla by škoda si neprohlédnout neznámé lesní asfaltky takřka za humny. Účast Šlapek je silná, ale jak se brzy ukáže, žádná týmová taktika jako v polabských hnojácích se nekoná, ostatně není proti jakému jinému týmu bojovat.

Začátek se úplně nepovedl. Nejdříve spěchám k čelu za Žábou, abychom zjistili, že jsme zapomněli zahnout. Z prvních jsou poslední a z posledních jsou první. Jen co se vrátíme na správnou trasu, padá mi řetěz. Pokusy o nahození za jízdy nebyly úspěšné a bohužel se mi vymstily. Zastavuji a řetěz nasazuji ručně. Jak jsem doma zjistil, poškrábal jsem rám vedle převodníků. Ale hlavně jsem ohnul jeden čep řetězu, takže se přestal hladce otáčet, což se v průběhu jízdy začalo projevovat stále častějším přeskakováním.

Opět sprintuji a čelo závodu dojíždím až pod Karlickým údolím. Tam se loučí Honza Filip a Žába s Vláďou rozjíždějí pekelné tempo. Chtějí oddělit zrno od plev už v prvním ze sedmnácti stoupání. Bohužel zjišťuji, že patřím mezi plevy. Žába s Vláďou nedbají mého stesku, že jedou moc, a tak v odbočce na Mořinu vystupuji. Za vedoucí dvojicí naopak pokračuje budoucí vítěz Milan Kmiť, Čespa a Jarda Zákravský.

Pokračuji sám proti větru a ve sjezdu do Loděnice nabírám odpadlíka Jardu Zákravského. Táhnu ho bez střídání jednak proto, že si příliš věřím, jednak proto, že nechci mít brýle plné špíny z mokré vozovky. V ostřejším kopečku za Měňany mému konstantnímu tempu Jarda Zákravský nestačí, tak jedu sám do Tetína, kde na dlouhé minuty stavím kvůli fotopointu. Celkově jsou na trase čtyři a závodníci by se měli na všech místech vyfotit a hned nahrát fotku na server pořadatele. Závod se tak na chvíli mění v cykloturistiku. Zatímco v rukavicích bojuji s dotykovým displejem telefonu, dojíždí mě tříčlenná skupina včetně Jardy Zákravského, avšak za chvíli kvůli focení také stojí, takže odjíždím jako první. Tato skupina mě ale nakonec stejně sjíždí v Koněprusích, kde kvůli autům dlouho stojím v křižovatce.

Tentokrát se již střídáme a v poklidu jedeme na občerstvovací stanici za Zdicemi. Jeden závodník ze skupiny ale vůbec nestaví, což mě znervózní natolik, že do sebe jen rychle narvu jeden banán, doplním bidon a sám se ho vydávám stíhat. Kupodivu nikdo nikde. U druhého fotopointu se setkávám s fotografujícím Čespou, který tvrdí, že ho nikdo nepředjel. Pochopím, že nestavící závodník jel krátkou trasu a že momentálně s Čespou jedeme o bramboru. Vegetujeme jako na vyjížďce, pak pomalu sedáme na kola, když si všimneme, že se opět blíží Jarda Zákravský. Čespa prý nezávodí a nabádá mě, ať jedu, tak se zahákuji. Zanedlouho se ale Čespa připojuje a spolu s ním i Sergei. Přes další dva fotopointy v Písku a Dobříši jedeme jako na výletu. Máme nekonečně mnoho času počkat, až se všichni najedí, vyčůrají a popovídají si s organizátorem Radomírem Čížkem.

Nejhorší povrch nás čeká překvapivě ne v brdských lesích, ale na krátkém úseku jedné rozkopané ulici Dobříše. Jinými slovy trasa byla skutečně pro silničky a nezklamala. V posledním stoupání přes hřeben Brd společný výlet ve čtyřech končí, když přede mnou Sergeiovi spadne řetěz, což se zopakuje ještě několikrát, a já kvůli již velmi častému přeskakování řetězu (anebo také kvůli nedostatku energie poté, co jsem všechno snědl již na fotopointu Písek) nemohu vzniklou mezeru příliš intenzivně dojíždět. Do cíle tak po podbrdské dálnici s větrem v zádech míří nejdříve Jarda Zákravský s Čespou a já jsem rád, že vůbec nějak doplachtím. Nakonec z toho je šesté místo z patnácti celkově. Bylo to fajn.

Vláďa – Žába dýchá!

Žábu konečně opustila rýmička a tak je ochotný se vrátit do závodního kolotoče. No a jak jinak ukončit závodní sezónu než na Pohárem Ultrabikers, zejména když je to za rohem v Řevnicích.

V týdnu si píšeme jak s nedělí, z legrace říkám, že to tam jedu vyhrát. Žába slibuje natrhat balík co nejdřív a odmakat prvních 100km. To zní fajn, detaily jak se to stane moc neřeším. Když se to poprvé začně zvedat, tempo celkem ambiciózně stoupá, ale je to hodně hákový a dost lidí drží. Na odbočce na Velkou Ameriku nakonec jedeme ve čtyřech - 3 Šlapky a Milan Kmiť. Tempo z Karlíku nepolevuje, zkoušíme co kdo vydrží. Za kolejeme si vzpomenu, jak Luke na jaře jezdil kolem Žáby podívat se, jestli vůbec cestou do kopce dýchá. Já totiž Žábu slyším, že dýchá! Ta rýmička mu asi dala zabrat.

Průjezd Svatým Janem, Karlštejn, na špicích se točíme všichni tak nějak stejně. Před Svatou se loučí Čespa, že po včerejšku už má dost.

Milan v kopcích drží stejné tempo jako já, takže se ukazuje, že zas tak snadný to dneska nebude. Přichází pár pasáží dělaných pro Žábu a když se trochu rozvášní, tak mě tam úplně klidně nechává. Naštěstí kolega se ohlédnul a přibrzdil ho.

Najíždíme k fotopointu zřícenina hradu Valdek. Žába začíná trochu stávkovat, nabízím gel, ale posílám mě pryč. Mám chuť ho ještě trochu vláčet, tak zvolňuju. Po fotopointu nakonec pokračuje s námi.

Zajíždíme do lesa k radaru řízení letového provozu, aka fotopoint Písek. Žába začíná dělat Zagorku a nechává nás odjet. Nahoře u radaru se s Milanem trochu flákáme a tak nás Žába dojede. Nakonec si od nás obou bere gely, ale odmítá s námi pokračovat i když říkáme, že dolů jedeme v klidu a beztak nás dojede.

Tohle je vlastně na UB fajn - všichni chtějí vyhrát, ale nikdo tak, že by se vez a pak někde nastupoval. Všichni makaj dokud můžou, když je technický problém tak se přibrzdí, nabídne pomoc, tentokrát jídlo.

Do cíle zbývá něco jako 50km, mám pocit, že jsme na tom oba tak nějak stejně, kolega minimálně dospěl k tomu, že se nechce táhnout sám a tak zbytek cesty jedeme tempo osvědčené celým dnem.

Po posledním kopci sjíždíme do rovin po větru a tak to 22km doslova letí. Nechce se mi spurtovat v Řevnici po větru z kopce a tak kolegovi odstřídávám, dojíždíme spolu. Ani nevím jestli ofiko je to sdílené první místo nebo jsem druhej a je mi to putna.

Byl to závěr závodní sezóny co měl grády, počasí navzdory předpovědi vyšlo na jedničku, v hospodě jsme nakonec dostali i celkem slušnou baštu a cesta zpátky do Prahy trvala jen přiměřeně dlouho.

Díky všem za super neděli a budu se těšit na UB příští rok

Horská časovka Věšín

Vítání Martina na bílém kole

Barbánek – 4 dny regenerace

Ráno začalo tak krásně v Průho zaparkuji a je to všude zalité sluncem a do toho Kája s Baddym 🐶🤗Luk mě vyzvedává a jede takovou kaši, že nevím čí jsem, marně vzpomínám kde jsou dráty, když v Kateřinkách nestaví, tak asi dráty přetáhl někdo někam jinam 😅Jížo nás vítá mlhou jako 🐮a silnice oslizlé, nechápu jak někdo tady může dobrovolně žít 😅😅
Přijíždíme na sraz, Luk ze mě vytáhl watty které mi budou za pár hodin chybět 😅 Diví se, že tu nikdo není, myslel si, že sraz je v 8.30,proto ten šrot...🙈🙈Po chvíli se to sjíždí a ten kdo mě popravil, pravil, že jede za sluníčkem a odjel 😅
Promotáme se Prahou k řece kde nebylo počasí o moc lepší, ale zima vlastně nebyla na Barrandově další 🚴‍♀️🚴🏻🚴🏻. Hromadné foto a pokračujeme po předem dané Přejezd přecházíme a nebo jedeme úplně pomalu 🙏🙏snad už nikdy nebude na něm nic špatného 🙏🙏Dvojičky si povídají a já nevím kde to jsme na chvíli vykouklo sluníčko. Pak se pohoupat krajinou a sletět do údolí. Kde začíná sjíždění skupiny co nečeká na společný start o prémii 😅 Zástěrky ve vodorovné poloze, skupina sjetá a jdeme přes ní, chvíli se svým RB blbnu, nabíráme Vlčáka, ale to zjistím až u hospody, že je to on 😅Ono totiž mé blbnutí má jepičí život 😅 Eliťáci a rentiéři mizí a my se Sousedem dojíždíme společně pro body, teda v to doufám 😅 Hospoda praská ve švech, svařák, svíčková se 6ti,presso,ale někdo je opatrný, bude přeci vrchařská prémie😅 Loučí se Turista, Oťas, Mlhoš, my pokračujeme dále, knedlíky mě perfektně táhnou z kopce dolů, snad tomu bude i obráceně. Sergei se rád usazoval na špici a já ho neměl moc rád, tempo se vždy zvedlo. Poslední blbnutí začíná směrem vzhůru, Radim to vyprovokuje Nemi se Snílkem se chytí a začíná boj o po 🤮🤮😅 Kolíkáč s tím uřvaným jó s Dědkem jsou na dostřel, ale dostřel je nedostižitelný, pak najednou mizí 😅 S RBéčkem máme to nejhorší za sebou a už nás čeká jen slunečná jízda do Radotína, Zbraslavi, kde ještě Nemi předvede neskutečný um a stabilitu s kolem, ufff to bylo o fous 😥 Užít si probarvenou🍂🍁🌱🌿 Točnou a nechat se dotáhnout tam kde to dnes začalo a to k Baště 🤗
Byl to pěkný den v sedle kola, děkuji kamarádi 👌👌
Mám rád své RB❤️ s kterým si tak moc rozumím!!!
Garmin napsal 4 dny regenerace 🤣 a prý jen vyjížďka.......🙈

Kolíkáč – Tradiční bomba

Depresivní listopad a 22 let „Vítání Martina“ v hlavě. Nafouknout blatníka a vytáhnout tvrdou zimní výbavu. Mlha a pocitová teplota pod bodem mrazu. Sraz Dráty jsem prováhal, tak se přesunout na Chodovec. Tam už rozjařená skupinka výletníků, co chtějí první body do ŠR . Luke to balí, tohle není počasí pro něj. Pod Barranďákem se rozrosteme asi na 15 kusů. Dvojičky švitoří, silnice suchá, jen ta mrazivá mlha zalézá pod nehty. Koleje posvátně přejdeme pěšky a vzdáváme tak hold všem, co tady utrpěli v minulosti nějaké ty bolístky. Žába defektí, Barbánek obětavě spravuje a Kopaninou vzhůru vstříc slunci. Ale to se nekoná, mlha se ne a ne zvednout. Vrchařskou prémií dolů a po vyfrézované silnici zase nahoru směr Bubovice. Dnes asi letadla z místní ranveje lítat nebudou. Mlhošovi dochází baterie v řazení, tak jede jen na malou placku. Na Mořině nás míjí rozjetá grupa s Vencou Nežerkou, jedou taky jen na kecačku . Po luxusním asfaltu do Hlásné a jdeme pokořit rychlostní prémii. Žába se ségrou a Grepem to točí domů do tepla. Barbánek na MTB trubkách rozjíždí pekelnou stíhačku, že ani Dreamer na SL7 nestíhá. Nějak mě to zase pohltilo a když jde přese mě HonzaB, tak mě to přímo vydráždilo. Koušu se, a ještě se nechám nasát za vedoucí dvojkou HonzaB + Nemi. Cedule na dosah, tak zvednout zadek a prohrát s Nemim. Restaurace v Srbsku vesele hlaholí a občerstvuje naše těla i duše. Turista, Oťas, Mlhoš jedou kolem vody domů. My ještě prověříme, jak se usadilo občerstvení v našich žaludcích na vrchařské prémii. Ultra vrchaři Dreamer a Nemi odskakují a já s HonzouB svádíme boj o bronz. Nahoře pálí stehna, stejně jako slunce, které konečně vylezlo. Valíme domů přes Třebotovku a Točnou v povznesené náladě. Jo zase to byla tradiční bomba, díky Šlapky!