V pátek 11.6.2010 jsme s Přemkem a jeho kolegou z práce Martinem vyrazili do Teplic nad Metují, kde se v sobotu 12.6.2010 jel další podnik ze série silničních maratonů – SUDETY TOUR. Na výběr bylo ze dvou tras: 100 km s převýšením 2 100 m nebo 155 km s převýšením 3 100 m. Mišákovo heslo „Král je jenom jeden“ jsem aplikoval i na Sudety a automaticky se přihlásil na dlouhou. Pro Martina to byl první větší závod začínající cyklistické závodnické kariéry, takže ten se přihlásil na krátkou. Přemek trochu laboroval a nakonec pod dojmem nedávno prodělané virózy pravil, že si chce trochu zazávodit, takže pojede také krátkou, protože na dlouhé by mu při snaze udržet se nejlepších nejspíš seklo. V pátek jsme se pohodlně odprezentovali a ubytovali nahoře nad městem na zámku Bischofstein, kde byl zároveň i dojezd a zázemí po závodě (vyhlášení, občerstvení). Ve skutečnosti se spíše jednalo o ubytovnu, název „zámek“ byl co se vnitřního vybavení týče pouze svědkem dob dávno minulých, ale zase na druhou stranu za 250,- Kč/noc se jednalo o přespání poměrně luxusní. Poté jsme se odebrali na večeři s tím, že jenom rychle něco sníme a půjdeme ještě na kolo, minimálně si aspoň zkusit vyjet cílový kopec z Teplic na Bišík. Ale jak už to někdy bývá, večeře se o několik piv protáhla, a tak cílový kopec zůstal pro tento večer pouze předmětem vášnivých debat nad oroseným půllitrem. Mně osobně to zase tak moc nevadilo, protože s kopcem jsem se měl čest seznámit už dříve a věděl jsem dobře, do čeho jdu. Přemek s Martinem se museli spokojit s univerzálním seznámením z auta, když jsme navečer tímto kopcem přijížděli k místu ubytování, což jim po třetím pivu už také stačilo. A všichni společně jsme se v úvahách těšili na závod v krásném kopcovitém terénu Jiráskova kraje.
V sobotu jsme se okolo sedmé (někdo i dřív) probudili do krásného slunného dne (i když po ránu bylo pravda ještě trochu zataženo), a protože start na náměstí v Teplicích byl až v deset, měli jsme na všechno dost času a to až tak, že jsme nakonec málem vyjeli pozdě. Ale dobře to dopadlo a něco po půl desáté jsme byli dole na náměstí, pozdravili se starým dobrým známým Petrem Zahrádkou (loni zde skončil v konkurenci profesionálních jezdců na třetím místě, ale letos říkal, že je po nemoci a své šance příliš vysoko nevidí) a zbylo i trochu času na rozjetí po hlavní směrem ke vstupu do Teplických skal, kde jsem ještě narychlo zakoupil točenou malinovku pro lepší zavodnění, na které jsem ráno trochu zapomněl (v tropickém dni, který nás dnes čekal, to bylo obzvlášť důležité). A pak už hurá zpátky na náměstí ke kulturně-obchodnímu centru Metuje z 80. let zařadit se do startovního pole. Startují obě trasy dohromady, což představuje balík zhruba 500 jezdců, možná o něco méně, ale na pohled je to slušný dav. Nám se daří probít se zhruba do jeho poloviny, možná rozmezí druhé a třetí třetiny, lépe to nejde, tak ale musí to stačit.
Startuje se na pěší zóně, která je z pohledu cyklisty zajímavá zejména pouličními lampami na obou stranách, které při troše „štěstí“ mohou skýtat poměrně účinný prostředek pro rozbití huby hned na startu. Tak ale ze začátku to docela jde a práskne to až asi u pátého sloupu, nešťastník onen zřejmě se zhlédl v počínání Miloše Zemana a namísto stromů na Vysočině nyní objímá lampu v Teplicích nad Metují na pěší zóně. Tak to byl jeden pro začátek. Po výjezdu na hlavní se opatrné tempo mírně zvyšuje a ejhle, kousek přede mnou to práskne znovu a ze země se sbírají hned aspoň tři jezdci, až musím úplně zastavit. Tím pádem čelo balíku odskakuje a na kostkách za městem se rozdíl ještě prohlubuje, protože vzadu musíme několikrát prudce brzdit a zase se rozjíždět. Do prvního kopce v Lachově tak přijíždím už definitivně odpojen od čela, ale i tak se zkouším při levém okraji vozovky probít dopředu, jak jen to jde. Ale zase tak moc nejde, protože ani ostatní nejedou jako na výletě, ale jako na závodě. Postupně předjedu několik známých tváří, jako např. Honzu Gavendu (st. č. 74) z Vinohradských šlapek, se kterým jsme před týdnem spurtovali o umístění ve skupině na Karlovy Vary – Unhošť, a najednou se ocitám přímo za zády Vency Cafourka (81) z SOS, kterého mám za dobrého vrchaře a o něco lepšího jezdce, než jsem já, takže dále už tempo nehrotím a řadím se za něj, řekl bych že právě v pravý čas, protože ještě chvilku pokračovat v nasazeném skoro spurtu a bylo by po mně.
Na horizontu se tempo trochu zkonsoliduje, řadím se do vláčku jezdců a sjíždíme sedmdesátkou směrem k obci Pěchov, kde se odbočuje ostře doleva a za hned za odbočkou je docela kopec. Hodně jezdců s tím nějak nepočítalo, a tak se teď z jezdeckého pole ozývá hromadný chřestot řetězů a namáhaných přehazovaček. Většinou tohle pozoruji u bikerů, ale jak je vidět, i dost silničářů s tím má problém. Já mám samozřejmě přehozeno do lehka už před zatáčkou, ale je mi to poměrně houby platné, kvůli trhačům řetězů před sebou musím takřka zastavit a čelo skupiny s Cafourkem a ostatními mi odskakuje. A tak si následně dávám časovku jednotlivců s cílem dojet skupinu zpět, cestou minu dva odpadlíky, ale ti už mají dost a ani nezaloví, naopak mě zezadu stahuje jeden jiný jezdec, po chvíli jde dokonce do čela a já mu musím v duchu poděkovat, protože za jeho zády se celkem pohodlně dovezu zpět do skupiny, ve které je ze známých tváří např. Quit (193) a Diablo (122) z Vinohradských šlapek, jejich kolegyně z oddílu Radka Vančurová (695), Vojen Očenášek (35) z SOS a také Lenka Sýkorová (107) z Volvo Auto Hase, se kterou jsem jel loni velkou část Krále. Tahle skupina jede docela slušně, pokračujeme přes Hlavňov, Polici nad Metují a Machov až k jakési stěně na kostkách šplhající se odhadem 14% stoupáním kamsi k nebesům, resp. jenom ke kostelu. Hlavou mi probleskne zmínka Petra Zahrádky z rána o nějakém ukrutném kopci ve vesnici na dvě slova, ale název už si nepamatuji, proto volám na jednoho z okolo stojících diváků, jak že se to tady vlastně jmenuje? Vysoká Srbská, odpovídá, a já si v duchu dodávám - dvě slova, tak to souhlasí ... a poslušně řadím 39-25. Kopec je to pekelný, takový až skoro necyklistický, obdoba Šimanova na Králi, ale navíc po kostkách. Naštěstí to není dlouhé a docela hodně jezdců tady předjíždím, silově na tom nejsem až tak zle a před vrcholem předjíždím dokonce i lídra naší skupiny Vencu Cafourka. Za mnou se formuje nová skupina, mírně obměněná než ta pod kopcem, někdo chybí a někdo se naopak přidal, resp. propadl k nám zepředu, ale hlavní jádro zhruba zůstalo.
Sjíždíme do Hronova, kde jsem byl na škole v přírodě ve čtvrté třídě, ale překvapivě to tady i docela poznávám. Odbočujeme směr Police nad Metují a jezdec přede mnou nechává za odbočkou docela velkou díru, kterou zároveň evidentně nemá snahu ani sjet, a tak si dávám další krátkou časovku a za zády do skupiny dotahuji i Janu Kyptovou (619), pozdější vítězku krátké trasy, tak třeba mi taky v duchu poděkovala. Následuje totiž relativně nevídaná několika kilometrová odpočinková pasáž údolím proti toku řeky Metuje, a to až k odbočce na Bezděkov nad Metují, kde nás čeká další krátké, ale poměrně výživné stoupání. Ve skupině je několik jezdců, kterým to jede o poznání lehčeji, než mně, tak se spokojuji s tím, že se vyvezu někam do popředí skupiny a jen si hlídám, aby mi někdo nějak výrazně neodjel. Nahoře se ale trochu čeká, takže dostávají šanci i ti, co v kopci nějakou mírnou ztrátu nabrali. Sjíždíme do dnes už prakticky potřetí Police nad Metují (pokaždé ale z jiného směru), kde jezdec na čele naší skupiny špatně odbočí na jednom z kruháků, ale omyl je záhy odhalen a napraven, takže nic víc než pouhá změna pořadí ve skupině z toho pro nikoho neplyne. Pokračujeme mírným klesáním tentokrát po proudu Metuje do Petrovic, což využívám k rozbalení a pozření müsli tyčinky. Za zaznamenání stojí i epizodka, kdy ke mě přijíždí jezdec v podobně barevně laděném dresu, jako máme my, a ptá se, jestli jsem to já, ten exekutor, jehož reklamu máme na dresech. Odpovídám mu, že ne, že to jeden z kolegů, co jezdí jen na biku a on říká, že prý škoda, že on je advokát a že jsme si mohli pěkně pokecat. Ale moc by z toho pokecu asi stejně nebylo, protože záhy odbočujeme z údolí a následuje další odhadem 12% kopec do Velkých Petrovic, kde opět přichází na řadu 39-25. Ve Velkých Petrovicích na návsi je veselo, hraje tu hudba, mají tu zvukovou aparaturu a moderátora, který komentuje dění na trati, podél trati stojí skutečný špalír diváků a my si tak chvíli opravdu připadáme jako někde na Tour de France! Za vesnicí se pokračuje na táhlý horizont, kde čelo s Cafourkem docel jede a já mám na větru co dělat, abych neodpadl. Vzápětí se úzkou klikatou silničkou klesá do obce Maršov jen proto, aby se dalším krvákem stoupalo na druhou stranu údolí směrem ke Žďáru nad Metují.
Následuje sjezd do České Metuje a stoupání směrem k první pitné stanici Solovický Dvůr (52. km), výjezd přes Stárkov na Krkavčinu a sjezd na druhou stranu Jestřebích hor do Červeného Kostelce s přejezdem sedla do Rtyně v Podkrkonoší. Ačkoli se jedná o poměrně náročný úsek trati, složení skupiny se tady příliš nemění a tak k detailnějšímu popisu se sem vrátím ve druhém kole. Ve Rtyni odbočujeme vpravo zpět přímo proti hřebeni Jestřebích hor a čeká nás asi nejnepříjemnější stoupání dne na Odolov. Je to něco podobného jako Keply na Králi, jen místo čtyř stojek je tady jen jedna, začíná to hned za přejezdem kolejí železniční trati, je to hodně na slunci a bolí to i na 39-25. Naštěstí v nejhorším úseku jsou nějací diváci-cyklisté a hezky fandí, což pomáhá se přes tento kritický úsek přenést jakž takž s noblesou. Stoupání na slunci však pokračuje dále, i když už o něco mírněji, ale před obcí Odolov se zase zvedne, a tady už cítím, že to lámu takříkajíc trochu přes závit. Nahoře je další občerstvovačka, tentokrát i s trochou jídla a rozdávají se i plné Enervit 0,5 l bidony. Jsem připraven si vzít jen bidon a jet dál, abych si udržel místo ve skupině, ale když vidím, že i Cafourek zastavuje, na poslední chvíli měním své rozhodnutí a už s čerstvým bidonem v ruce zastavuji také, žel až několik metrů za posledním stolkem, takže se musím podél krajnice trochu vracet. Beru si něco málo rozinek a sušených meruněk, do ruky půlku banánu, a protože vidím, že Venca už se pomalu rozjíždí, otáčím se s úmyslem vyrazit co nejrychleji za ním. Jenže jsem zapomněl na úsloví pospíchej pomalu a pořádně se nerozhlédl, takže zhruba v polovině otáčecího manévru zaregistruji, jak se na mě řítí nějaký jezdec, který se rozhodl pro letmý průjezd stanicí. S bidonem v jedné ruce a banánem ve druhé jsou mé manévrovací schopnosti velmi omezené, a tak musí nutně dojít ke srážce. Seběhne se to celkem rychle, po výkřiku přijíždějícího jezdce na uvítanou v podobě „Ty vole!“ ucítím záhy výrazný dotyk řidítek na mém pozadí a pak už se okolo mě valí soupeřovo kolo i soupeř sám, ovšem to už ne až tak v úplně úzkém kontaktu se svým strojem. Dopad na pravé koleno a pravý bok na hrubý asfalt není nejpříjemnější, navíc ruka mi končí částečně zamotaná ve výpletu soupeřova předního kola a kdo zná dráty od kol MAVIC KSYRIUM, tak jistě potvrdí, že nejsou zrovna nejoblejší, ale naopak jsou to pěkný svině řezavý. Jezdec dopadá asi o dva metry dále, a to do travnaté škarpy, takže na jednu stranu není asi tak odřený jako já, na druhou stranu z této skutečnosti zjevně nemá žádnou velkou radost a ze škarpy ke mně nahoru letí jedna peprná nadávka za druhou. Mezi tím se k němu sbíhá pomoc někoho z občerstvovačky a pomáhá mu vstát, což se ne tak úplně daří, protože zaznamenávám informaci, že ho vzala kurva křeč do nohy a nemůže se pořádně postavit a že se na to může vy(s).... Já se rychle sbírám ze země (v ruce stále ještě teď už rozmáčklý banán) a radši rychle místo incidentu opouštím, na jednu stranu to byla jasně moje nepozornost, na druhou stranu letět mezi chumel občerstvujících se jezdců rychlostí odhadem 25 km/h taky určitě není úplně ideální.
V následujícím sjezdu tak jednak dojídám to, co zbylo z banánu, přendávám plný 0,5 l bidon do držáku a svůj prázdný 0,7 l naopak dozadu do kapsy u dresu a zběžně obhlížím škody na těle i na kole. Tělo vypadá docela dobře, trochu odřené koleno s potůčky stékající krve a pod kraťasy cítím podlitiny z nárazu soupeřova stroje, na druhou stranu kalhoty vypadají, že přestály bez úhony. Kolo mi přijde, že řadí trochu jinak (přece jen dopadlo na stranu s přehazovačkou), ale všechny převody, které nyní potřebuji, tam skákají celkem obstojně bez velkého přemlouvání. Pod kopcem na horizontu před sebou spatřím skupinu jezdců, tak se vydávám na sólo zteč a za chvilku je mám, ale jsou to jen odpadlíci z Cafourkovy skupiny, která mi kvůli pádu odjela a je stále kdesi přede mnou. Pak ji ale dost daleko vpředu zahlédnu a jsem odhodlán si ji dojet. První přiblížení ve stoupání z Radvanic proběhne celkem rychle, dokonce pár odpadlíků předjíždím (překvapivě i číslo 113 - Eda Pinkava z PINARELLO SPORTFUL TEAM), ale pak se to nějak přibližovat přestává. Naštěstí se ke spolupráci jeden jezdec přece jen přidává, takže před Chvalečí jsme již v blízkém dohledu a od přímého kontaktu nás dělí v podstatě jen doprovodný žlutý vůz MAVIC jedoucí hned za skupinou. Nakonec je však i tato poslední překážka zdolána a jsem zase zpátky! Bohužel právě ve chvíli, kdy se začíná stoupat do těžkého kopce na Závoru (sedlo nad Adršpachem - ano Pepo, to jsou ty vracečky v lese, které jsme dávali s Jarkem v roce 2006 na biku). Po předchozí stíhačce toho mám dost a nejsem schopen akceptovat tempo vedoucích jezdců v čele s Cafourkem, kteří tady do toho pořádně šlápli, takže od nich opět a teď už definitivně odpadám, ale daří se mi aspoň držet v další prostřední části skupiny. Bolí to tu sice hodně, nicméně na horizontu jsem v popředí skupiny asi 15 lidí, což skýtá takřka jistotu dobrého svezení na následujících odpočinkových kilometrech okolo skal zpět do Teplic.
Jízda ve skupině probíhá docela dobře, jednou mi sice jezdec přede mnou podhodí bez varování kolo hodně dozadu a už to vidím špatně, ale nakonec se ještě těsně na krajnici zachráním a jinak jízda probíhá poklidně. V Teplicích projíždíme náměstím, odkud jsme ráno startovali, na konci města se odpojují ti, co jedou krátkou (odpojují se překvapivě i dva jezdci, co mají čísla na dlouhou), nás zbývá asi šest a pokračujeme ne jako ráno nahoru přes Lachov, ale pěkně dolů údolím, což využívám ke druhému a zároveň poslednímu občerstvení dne – sojovému suku. Po celkem příjemné odpočinkové pasáži, která vlastně trvala plných 20 km, přijíždíme znovu do České Metuje a čeká na nás opět tvrdá rachota v podobě čtyř pěti posledních kopců z předešlého kola. Začínáme tím k občerstvovačce na Solovický Dvůr, je ukrutné vedro, když si přejedu rukou po tváři, tak stírám vypocenou sůl. Jezdci v černých kraťasech na nich mají vyskákané pěkné solné mapy, o to víc překvapuje jeden ze starších jezdců, který se právě odhodlal k lehkému úniku (asi plánuje, že si nahoře na stanici na chvilku zastaví) a který jede v dresu s dlouhými rukávy a ještě k tomu v zapnuté vestě! Z pohledu na něj mne polévá ještě větší horko. Na Solovickém Dvoře se tak jako v prvním kole nerozdávají bidony, ale pouze lahve s vodou s normálními uzávěry, které se pro použití na kole moc nehodí. Pojímám proto odvážný plán, prázdný Enervit bidon u obsluhy za jízdy odhazuji, beru si láhev s minerálkou, stále za jízdy (teď už bez držení řidítek) beru z dresu svůj prázdný 0,7 l bidon, odšroubovávám uzávěr na minerálce a přelévám obsah do bidonu. Prázdnou láhev na konci stanice odhazuji, svůj plný bidon zašroubovávám a zasunuji do košíku a mám pitné zásoby komplet obměněné. Ostatní, co jsem tak vypozoroval, odhazovali opět své bidony, případně si strkali láhev s minerálkou do dresu, což určitě není zdaleka tolik optimální, a tak mám radost, že se mi to tak hezky povedlo.
S narůstajícími kilometry únava naštěstí moc nepostupuje, z předchozích sólo stíhaček jsem se už v rámci možností zregeneroval a teď mi to v kopcích docel jede, takže se dá říct, že se jedou často pod mojí taktovkou (abych byl objektivní, tak se vepředu se mnou často objevují i čísla 30, 166, 160 a 120). Ostatní se musí horko těžko přizpůsobovat a kdo chce jet se mnou, musí se snažit. Kdo se nesnaží, je po něm nahoře ve skupině prázdné místo. Ale zase až takový rozdíl mezi námi přece jen není, takže nahoře se většina přece jen nějak dotáhne zpět, ale ne úplně všichni a ti co ano, tak musí vydat minimálně stejně energie jako já, ale bolí je to rozhodně více. A o tom ta závodní cyklistika přece je, ne?
Projíždíme dnes už podruhé Červeným Kostelcem, u přejezdu nám jeden z diváků na kole říká, že jsme měli štěstí, protože skupina asi o 5 min před námi tady chytila vlak a musela na chvíli dokonce zastavit. Na horizontu nad městem jedu opět na čele a vláček jezdců za mnou je už docela natažený a jako bych cítil ty nenávistné pohledy některých soupeřů, kterými mě zezadu jistě probodávají, nicméně ve Rtyni po sjezdu jsme zase všichni pohromadě. Je tu stará známá odbočka a začíná to podruhé prudce stoupat na Odolov. Řadím 39-23 a řetěz několikrát vzadu nepříjemně přeskočí přes zuby, tak ještě, než se cesta úplně zvedne, zkouším zkusmo 39-25 a zezadu se ozve zlověstný cvrkot vodítka přehazovačky o rotující výplet kola, na chvíli mi zatrne a vzápětí hned odřazuji až na 39-21. Vypadá to, že přehazovačka nebo minimálně její patka dostala při pádu svůj díl a na lehkých převodech prostě nebude fungovat, což pod kopcem typu Odolov rozhodně nepotěší. K závorám to ještě vylámu na 39-21, ale pomalu se propadám dozadu a nepomůže ani dobrá rada diváka, prý: „Dej si vzadu lehčí!“. V duchu si říkám, že bych chtěl bejt taky tak chytrej, ale nahlas neříkám radši nic, protože teď se bude hodit každá síla navíc a i mluvení vyčerpává. Za přejezdem zariskuji a řadím 39-23, řetěz sice zpočátku v tahu dvakrát třikrát přeskočí, ale pak naštěstí už drží a dá se jet, i když optimální to není a na pětadvacítku mohu zapomenout úplně, ach jo. Je to zkrátka boj o každou horní úvrať, ale je to boj nakonec úspěšný a hned na vrcholu největšího krváku se s těžším převodem dostávám pomalu rychle zpět k jezdcům, kteří mi původně trochu odjeli. Tak to by byla jedna úspěšně zvládnutá krizovka. Až na Odolov to sice ještě trochu (dost) zabolí, ale víc než 39-21 už není potřeba a jsem tudíž relativně v pohodě. Na občerstvovací stanici nahoře opět na chvilku zastavuji, nechávám si dolít jeden bidon čistou vodou a hned tentokrát už bez jídla pokračuji dále. Přesto se naše skupina trochu rozpadla, nicméně její hlavní jádro je kousek přede a dojíždím jej hned v další vesnici s trochu zvláštním názvem Jívka II. Od této chvíle už věřím, že to bude dobré, protože zbývají jeden menší a dva větší kopce, které už všechny znám. Na výjezdu z Radvanic se držím trochu v závětří, takže mohu zpozorovat, jak jeden z jezdců na čele (radši nebudu uvádět číslo) odhazuje po požití nějaké energetické bomby tubu rovnou do louky u silnice. Už jsem dnes viděl několik podobných počínání (naposledy před Teplicemi někdo z naší skupiny odhodil tubu rovnou do Metuje) a teď se to ve mně nahromadilo, takže se do tohohle provinilce hned pouštím, že je to od něj pěkná prasárna, že ta tuba tady bude někde na louce ležet už napořád a že to snad není tolik práce, strčit ji po použití zpátky do kapsy dresu. Přidává se ke mně ještě jeden ze skupiny, ale odpovědí je nám pouze provinilcovo zaryté mlčení. Tak snad si z toho něco vezme alespoň pro příště. Abych se nějak uklidnil, tak jdu na špici a trochu naštvaně táhnu celý balík (s krátkou výpomocí jednoho jezdce) až do Chvaleče, tak to jsem ho tedy pěkně potrestal, že?
Přijíždíme tedy do Chvaleče a podruhé nás čekají zdejší proslulé serpentiny/vracečky nad Adršpach. Tentokrát se rozhoduji s nikým moc nemazlit, však už do cíle mnoho nechybí, a chci jet hned od spodu, co to půjde. Leč ukazuje se, že podobný nápad jako já měli i jezdci s čísly 30 (Alexandr Satinský – YOUGI Racing Ostrava) a 166 (Jan Kavula - CKKV Praha), kteří jdou přese mě a pomalu mi ukazují záda, neb jedou tak o 1 km/h rychleji, než momentálně považuji za optimální. Chvíli jedu s nimi, ale pak si vystupuji, přece jen je to zase trochu přes závit, což by se nemuselo vyplatit. Ohlížím se a zjišťuji, že skupina za mnou už je pořádně roztrhaná na jednotlivce, maximálně dvojičky. Ke mně se zezadu blíží jezdec ve žlutém dresu, tak si dávám 39-23, v klidu přečkám úvodní teď již očekávané chroupnutí řetězu (přehazovačka skutečně není úplně ve své kůži) a víceméně čekám, až mne dojede, neb jak je známo, ve dvou se to lépe táhne. Za chvíli je vedle mě, je to číslo 200 (Pavel Mencl – PCK LOUDA) a hned jde dopředu, koukám, že jede také lehký převod 39-23, tak ani nepřehazuji a jen trochu víc roztáčím nohy. Zpočátku to celkem bolí, ale za chvíli se svaly zkonsolidují a my se ve dvojici začínáme pomalu blížit zpět k původně odjeté dvojici před námi, která jede o poznání těžší převody. Můj kolega žluťásek, kdo ví proč, volí v serpentinách striktně vždy stopu po středu vozovky, tak si najetím po vnitřní straně trochu pomáhám dostat se na jeho úroveň, protože v rovinkách mezi vracečkami mám docela problém udržet jeho tempo, i když jedu na doraz. V předposlední serpentině dojíždíme zpět 30 a 166 a pokračujeme svorně ve čtyřech. Zkusím si takový lehký nástup, spíš jen tak na uvítanou a aby se neřeklo, ale všichni celkem bez potíží jedou za mnou. Horizont si ale z první pozice rád pohlídám, to zase jo. Nahoře celkem logicky na nikoho nečekáme, zbyli jsme vpředu ve čtyřech, za námi jsou jezdci roztroušeni na jednotlivce, a tak nás hned tak snadno nikdo nedojede, navíc skupinu jsme před tím tahali nejvíc právě my, takže ideální výchozí pozice pro závěrečné dějství.
Relativně v klidu projíždíme Adršpachem, držíme si tempo takové, při kterém nejdeme do extrému, ale při kterém zároveň snad nehrozí, že nás zezadu někdo dojede. Kilometry okolo Adršpašsko-teplických skal rychle ubíhají, za chvíli jsme zpět dole v Teplicích nad Metují (dnes už včetně startu potřetí) a čeká nás už jen závěrečná třešnička na dortu v podobě stoupání na Skály, alias na Bišík (ano Pepo, to je to krásné stoupání v lese, jak jsme si to tam v létě 2006 pěkně dávali a já nakonec o drapák prohrál). A začíná to hned pěkně zostra na sluníčku po louce. Najíždím sem jako první, tak zkouším trochu podržet tempo a vida, 30 i 166 začínají hned dole lehce ztrácet, naopak 200 akceptuje a jde dokonce přede mě a trochu mi odskakuje. Ve stoupání je hlavně v zatáčkách třeba dávat pozor, protože dolů v nepravidelných intervalech sjíždějí zpět do Teplic rychlejší jezdci a bylo by dost hloupé se tady, kousek před cílem, srazit. Jedním se sjíždějících je i kamarád Petr Zahrádka, na základě jehož zahecování „Dávej!“ si shazuji vzadu o dva zuby na 39-19 a zkouším krátký nástup na číslo 200. Ten nijak nereaguje, takže je z toho slušný náskok 50 m, který by se snad dal udržet, což také teď už na 39-21 zkouším. Občasné ohlédnutí však ukazuje, že to asi nepůjde, číslo 200 opět točí lehký převod, zjevně se přibližuje a já nejsem s to držet takové tempo, abych náskok udržel. Jedu si tedy svoje a v hlavě spřádám plány na další nástup. Ten ale předpokládá pošetření maximálního zbytku sil, což se v tomto stoupání realizuje dost obtížně. Přesto ale nejedu úplně naplno a po očku sleduji, jak se 200 plíživě přibližuje. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych zkusil nástup ihned, jak se dotáhne na úroveň mého zadního kola (to mám ozkoušené, že celkem funguje), ale to pro nedostatek sil zavrhuji a naopak v momentě, kdy mě za poslední serpentinou dojede, se zavěšuji za něj. Do cíle zbývá necelý kilometr přímým úsekem (bez zatáček) vzhůru na horizont a chlapík drží sice slušné tempo, ale nijak nezrychluje. Předjíždíme několik jezdců z krátké trasy a kousek před sebou pak zahlédnu dívčí pozadí a pouze dvouciferné startovní číslo, což musí být někdo z dlouhé. Znenadání se tak nabízí možnost urvat těsně před cílem dvě místa jednou ranou, takže shazuji na 39-19 a jdu do toho znovu jako magor. Číslo 200 naštěstí už nijak nevzdoruje a já se pomalu blížím k oné odvážné ženě s číslem 60, kterou je loňská vítězka dlouhé trasy Jana Kábrtová – ALPINE PRO - AUTHOR TEAM. Snažím se ji trochu hecnout do spurtu, ale jsem rychlejší a zbývá posledních 100 m, tak už si pořadí vzít nenechávám a nerozhodí mne ani protijedoucí traktor doslova pár metrů před cílem (na dobu samotného míjení alespoň zastavil). Mezi jeho obří pneumatikou a řadou vpravo stojících doprovodných vozidel sice zbývá mezera stěží tak na šířku beranů plus 15 cm na každou stranu, ale vejdu se tam celkem s přehledem, byť možná o pověstný chlup. Zkrátka odvážnému štěstí přeje a jsem na pásce, mám to za sebou a mám radost, že se mi i v samotném závěru dařila aktivní jízda, před kterou se mí soupeři museli sklonit. Hurá!
Cyklocomputer se nakonec zastavuje na 161 km a stopky na čase 5:25:05h (dle časomíry ovšem 5:25:59h), což dělá průměr slušných 29,6 km/h. V celkovém pořadí to nakonec vyšlo do první stovky, konkrétně na 92. místo z celkem 190 v cíli a 217 na startu. Tak teď ještě Beskyd Tour v červenci a pak už přijde on, veliký Král Šumavy!
Radim
Pro zájemce ještě uvádím podrobný popis trati a kilometráž:
Teplice nad Metují (START) – Lachov- Bukovice – Hlavňov – Suchý Důl – Police nad Metují – Bělý – Machov – Vysoká Srbská 22. km (VP1) – Zličko – Hronov – Bezděkov nad Metují 38. km (VP2) – Police nad Metují – Velké Petrovice 44. km (VP3) – Maršov – Žďár nad Metují – Česká Metuje – Solovický Dvůr 52. km (VP4) – Stárkov – Krkavčina 60. km (VP5) – Horní Kostelec – Červený Kostelec – Rtyně v Podkrkonoší – Odolov 72. km (VP6, O1) – Jívka II – Radvanice – Chvaleč – Závora 86. km (VP7) – Adršpach – Teplice nad Metují (Skály CÍL 101. km) – Česká Metuje – Solovický Dvůr 107. km (VP8) – Stárkov – Krkavčina 115. km (VP9) – Horní Kostelec – Červený Kostelec – Rtyně v Podkrkonoší – Odolov 127. km (VP10, O2) – Jívka II – Radvanice – Chvaleč – Závora 141. km (VP11) – Adršpach – Teplice nad Metují – Skály (CÍL 156. km) (VP1-11= vrchařské prémie, O1-2 = občerstvovací stanice)
. No do háje, to první lajna nebude, navíc ještě 50 eliťáků před bránu a je jasné, že pokus uviset vepředu stojícího Kapra bude nadlidský výkon. Nějak nemám žaludek na to, se teď sebrat a všechny předběhnout a drze se vecpat do předních linií, ale bohužel na většině maratónů to rozhoduje, 400 hlav a úzké silničky, navíc v protisměru auta, to je prostě konečná. 
