Výpis reportů - 2021

Novoroční Cukrák

Kolíkáč – Pomerančové bobulky!

Ani rok 2021 neporušil tradici, která trvá již od roku 1941. Smíchovský železniční most znovu vítá milovníky okřídlených strojů na prvním švihu nové sezóny. Ze Šlapek Oťas, Luke, Turista, Profesor a Robin. Ťuknout si loktem na snad lepší rok, než byl ten předchozí. Kecám s Robinem a ani tak nezpozorujeme, že letos se letí kolem chuchelského závodiště v hodně divokém cvalu. Profesor na jednici to hecuje, že mě dnes chce zadupat! Tohle potřebuji! Berounka překonána, kopec se blíží, chce se to nasunout dopředu. Kadlini stoji v krajnici asi s defektem, nebo jen půjčuje svoje přední kolo nějaké mladé pušce z Dukly. Oranžový vláček se formuje do přední linie. Kolem junioři z Dukly, včetně jejich něžného zastoupení. Dávno jsem zapomněl, že je pod nulou, že se pode mnou kroutí zimák s blatníky. Šlape se tak lehce a opojně. Ale nic netrvá věčně a tak asi v jedné třetině kopce hlásím Lukovi, tak si to užij . Čelní grupa pomalu odjíždí a mě válcuje ještě náš Turista, který se docvakává za Lukem. Čekám, co přijede zezadu za skupinu, ale je to jen pár osamocených jezdců, na které nemám nárok. Sklon se pomalu srovnává, Luke s Turistou na dostřel, jen se zvednout! Konečně si mě zase někdo sjel, ale ke střídání se moc nemá. Takhle je nedojedeme! Zkouším krátkou špic, pak jen trhnout loktem, ale borec nevystřídá. Až těsně u vysílače nastoupí, ale to už je pozdě k nějakému doskočení si dopředu. Rozepnout dres a nechat vyvětrat tu první letošní intenzitu. Hulí se z nás jak z lokomotiv, ale ze šťastných lokomotiv Je tu i náš Lemond, tak ještě s ním si plácnout do nové sezóny. Kbeláci Šmíďák a Viky rozjařeně plánují první kilo sezóny, a já jako bych cítil ten jejich bolavý kolodějský Strašín. A v civilu se k nám hrne i Dáša Likusová (KPO), poznává naše ikonické dresy, které neztratily nic na své záři! Vždyť to je již pěkná řádka let, kdy s ní nějaká Šlapka jela v maratónské skupině. S Lukem, Oťasem a Turistou domlouváme ještě Davli, ať natočíme něco do foroty. Štěchovická rovinka bez zúžení a semaforů dává vzpomenout té historii, kterou jsem tady již zažil. Safra, pěkně to utíká Z Davle nahoru, Oťas krásně drží, a tak vrchol u trafačky, kde dáváme servisní pauzu, mi zase dává vzpomenout na pauzu na Lázech na Mamutu 2020. Kudla, nedá se nic dělat, chci to zase zažít, ty opojné chvíle, kdy letíte v týmovém vláčku s kamarády, kteří vás nenechají napospas osudu. Tady se fasují orange antidepresiva, která se nedají nikde koupit, ty se musí vybojovat, těmi nespočetnými švihy, aby to pak třeba jen jednou v sezóně klaplo v týmové závodní grupě! Tak ať máte všichni dostatečnou zásobu pomerančových bobulek i v roce 2021!

Luke – Výpal cukroví na Cukráku

Teploměr ráno ukazuje dva stupně pod nulou, nad jogurtem s vločkama si čtu a vzpomínám, jak to bylo loni... taky -2, ale tím podobnost končí. Jednice zůstává doma, blatník je jistota, silnice od solanky navlhlé, to bych čistit nechtěl. Nechápu, jak Kolíkáč loni přišel na jednici a bylo sucho a letos na zimák a je vlhko... Přitom počasí mi přijde stejné... asi ty roky zkušeností... I já jsem o rok starší a trochu mě to děsí, loni jsem měl problém jít si večer lehnout a ráno vstát, teď byl problém večer vydržet do půlnoci a ráno jsem se vzbudil před budíkem. Strašný, jak jsem za ten rok sešel...
Depresi z hlavy ale rychle vyfouká ranní mráz. Průhonice spí i když k mému překvapení cestou pod dráty pár lidí potkám. To loni nebylo. I tak jsou ale silnice skvěle prázdné. První ťuknutí pěstí roku 2021 symbolicky s prezidentem. Co víc si přát? No možná ještě pár lidí do party, což se rychle plní. Nejdřív pípne na Garminu zpráva od Profesora a na Chodovci s ním jsou i Oťas s Turistou. Tak rychle popřát si štěstí a vyrazit, abychom se neshlukovali. Přesun přes Prahu je přímo ukázkový, všichni tři loňští ministři zdravotnictví by měli radost. Zato parčík už ty cyklisty nemůže pobrat. Lidí odhadem třetina loňské účasti, ale při snaze držet aspoň trochu rozestupy to moc poznat není. Překvapivě to jako loni dokumentuje ČT, tak snad nás nepomluví, ale upřímně pořád to vypadá líp jak středeční Tesco. Tradiční odlehčení před výjezdem, nějaké to foto a jde se na věc.
Oťas hlásí, že se jede nějak rychle proti loňsku, pravda to je, ale nějak to nevnímám. Jsem rád, že se trochu zahřeju. Vyrazili jsme mezi posledními, a tak skoro není vidět začátek balíku, který je možná stejně dlouhý, ale minimálně o polovinu užší. Vlastně se jedou vcelku vzorné dvojičky. Jak se blíží začátek stoupání, začínám si vybírat za kým bych to mohl odviset. Když se kolem sune Kolíkáč směr špic, maratonská automatika zafunguje a ve vteřině už se vezu za ním dopředu. Za mnou to jistí Prófa, takže to vypadá velmi profesionálně a v balíku, kde větší účast má jen Dukla to budí patřičný rozruch. Jako když Sky v době největší slávy najíždí do čela. Pak se sklon začne pomalu zvedat a lidí na čele pomalu ubývat. Kolíkáč se pěkně zapracoval do čelní skupinky a já jen visím. Musím ze sedla a moc bych si na sebe v tuhle chvíli nevsadil. Párkrát se ještě zvednu, když tempo není úplně ideálně rovnoměrné a najednou koukám, že už tu moc jiných dresů než Dukla nezbylo. Najíždím si víc stranou abych se kouknul kdo tu je a překvapivě jen Turista vlající na chvostu. Za chvíli už tam ale vlajeme oba a já při pohledu dopředu vím, že tohle asi bude moje dnešní maximum a čelo se nenávratně vzdaluje. Zalezu do háku a nějakou dobu jen tupě hobluju Mirkovu zástěrku. Hlavou mi běží ten loňskej rok a že to chci všechno zase zažít. Vlastně ani tohle tupý hoblování mi nějak extra nevadí a svým způsobem sem se na to snad těšil. Ale to už jsme na rovince před posledním vzepětím, naším i kopce. Z háku radši nevykuju a dobře dělám, protože Míra ještě přitápí a posouvá nás tak o dvě místa v pomyslné výsledkové listině vpřed.
Nahoře to docela dlouho vydýchávám, ale rozhodně mi není zima, což dost oceňuji. Ale mám z toho docela dobrý pocit. Dojíždí zbytek, tak ještě naladit trasu na zbytek dopoledne a můžeme pokračovat. Podél Vltavy nakonec do Davle a přes Jílové a Petříkov domů. Jede se akorát tak, aby to nebolelo a nebyla zima. Krasný den, lépe snad do nového roku ani vykročit nejde. Navíc vzdát holt ikonické trafačce nad Jílovým a ohoblovanému Petříkovu. Díky a jestli platí "Jak na Nový rok, tak po celý rok", tak to bude letos velký! A to bych taky všem do nového roku moc a moc přál!

Štětí

Barbánek – Výlet s velkým V

Do kalendáře akcí koukám vždy jedním očkem a vůbec nepřemýšlím nad tím,že bych se nějaké zúčastnil Vždyť mám běh a novoroční předsevzetí,ale to mi bere hned problém s kolenem A tak sundavám silničku minulý týden ze hřebíku v plné zimní výbavě,jen vzduch v duších není. A tak znovu ožívám tento stroj pumpou a jdu vyzkoušet na Sázavu jestli jsem na něm nezapoměl sedět a šlapat

Pátek ráno koukám na ten nejhezčí web a vidím akce Štětí a červ v hlavě začne hlodat,vidět ty známé tváře,tisknout si pravice to prostě chceš A tak řeším jak s logistikou a dopravou na nějaké místo srazu. Všude pro mě daleko a tak večer volam Kaprovi,zda můžu přijet autem do Sojovic a jestli mi nabídne háček na sraz v Mírovicích. Vůbec jsem nečekal,že by řekl né

Ráno vstávám v 6 hod ještě tma,teplota 0 stupňů a lehce pocukrováno jak romantické. Vyžehlit obličej ,udělat snídani,vyřídit ranní komunikaci začít připravovat věci. Termoska s teplou medovou vodou,sojovické suky (značky Zora) jesenky a jednu housku rozpulenou. Obléknout osvědčené věci,hodit kolo do Maxíka a upalovat směr Sojovice kde jsem přesně na čas. Kapr mi nabídne vyhřátou prádelnu. Uspořádat věci do kapes jak je potřeba. Kapr po chvilce přichází první přivítání s legendou a už ukrajujeme první km z dnešního výletu do Štětí směr Mírovice na místo hlavního srazu. Pohodové tempo mi vyhovuje,mluvíme o všem možném,silnice prázdné to je paráda na naměstí v Mírovicích jsme rychle. Tam už nadržený Alf,Bobek,Kolíkáč,Luke,Camrda. Pomačkat pravici,popřát si vše nej v novém roce.

Vyrážíme po trase,ukázněné dvojičky doplňuje Pantáta to je bůh skoro se nepřibrzdí a hned skáče do háku V Mratíně nás předjíždí Ryba s nástavci užívá si poslední den své karantény. Snad Camrda zavelí nesmí nám ujet je úžasné nemít na to,nemyslet do budoucnosti Roztočit hnáty, s Camrdou a Lukem upalovat za Rybou,rychlost se zvyšuje tepy letí vzhůru,tahle Rybička nám neujede,ale dlouho bych tam nevydržel Ještě v rychlosti,když hákujeme Rybu potkáváme v protisměru Ivču + jeden (sorry nevím jméno) a jen slýším Ivču to vás nestihneme,to byla hláška Zastavujeme v Nové Vsi všichni se formujeme a pokračujeme. Užívám si nové cesty a své sousedy. Zastávka na chc.ní u mistní pískovny a ja se jdu přivítat s Pantátou. Vše by bylo v pořádku,kdyby se mě pak nezeptal ty si kterej….vykulím oči! Tak před rokem v Radegastovně mi asistoval na WC a málem mi skončil pod sukní a najednou mě nepoznal ještě,že jsem plachá Byla jsem tedy hrozně zklamaná,takhle mě odkopnout a zapomenout,jak na nějakou Vinohradskou Šlapku ale vše odpuštěno

Znovu pokračujeme,tempo ideální, komunikace možná jen,když se to občas zvedne,tak Camrda se svým jednopřevodníkem zlobí a otáčí se kdo za ním vystřelí pěkně si ho dojedu a háknu ho za rameno a dám odpočinout nohám ať vídí jaké to je tahat takové kila vzhůru. Myslím si,že mu bylo i teplo Luk zase pořád mluví o tom kdy má shodit na malou,že mu velká žere watty nebo co až mu nakonec watty seřerou drát na zadním kole Na pěkném místě kde slunce svítí se Bobek ujme role mechanika a dává Lukovo zadní kolo do provozuschopného stavu.Tohle už nevydržel Kolíkáč a hodil Bobka kolo do hnoje,kde mu způsobil pomalý defekt a tak měl Bobek o práci postaráno Kolíkáč než aby přiložil ruku k dílu,tak nás pořad krmil tím jak vozí perfektní redukci už několik let na foukání kol. Bobek byl,tak unesen tím vyprávěním,že opravu duše odflákl a těšil se až ve Štětí onu regukci vyzkouší Pumpa se tedy v Mělníce vynechává a obklopíme tu ve Štětí. Zátím co my si dáváme kavu,jídlo,tak Bobek opravuje a fouká pumpičkou zadní kolo,protože Kolíkáčova redukce byla úplně na ho.o tolik let vozil gramy navíc,každý ho v kopcích kvuli ní wobložil a pak ani kamaradovi nemohl pomoci Nevím jestli jí vzteky zahodil a nebo někomu dal do kapsy ať už se s ní netahá

Opraveno,občerstveno a letíme zpět k domovům. Neskutečný jak Ivča jede,kadenčně lehce točí nohama a nerve to silou,paráda. Cesta utíká rychle a nastává loučení jižní větev na Kostelec a já s Kaprem a Bobkem na Starou Boleslav kde nás opouští Bobek a my s Kaprem do Sojovic. Ještě na 115km náznak křečí do stehna bylo by divné kdyby né V Sojovicích ještě semnou Kapr krouží kolem baráku ať mi cinkne 120km ono to tak trochu lépe vypadá. Vzít si klíčky,hodit kolo do auta,odmítnout pozvání na kávu(omluva příště se rád zdržím)rozloučit se a upalovat k domovu.

Varianta dojet autem do Sojovic se pro mě ukázala jako ta správná. Dnešní výlet s velkým V jsem si fakt užil. Příjemná společnost,nádherné počasí,krásná trasa,pohodové tempo to vše jsou plusové body
Děkuji vám za kus překrásné soboty v sedle

Barbánek

Kolíkáč – Omlazovací kůra

Leden. Konečně. Objížděcí sezóna začíná, využít síly balíku a nechat se odtáhnout daleko od domova. Zažít to mrazení, že to nazpět nemůžu dát, i když vzpomínky potvrzují, že to vždy nějak úspěšně dopadne a horká vana bude cílem výletu. Ve čtvrtek si zarajtovat s Lukem ve sněhu na krosce, pěkně stáhnout strachy zadek a držet sedlo, abych nešel k zemi. Pak na hladkém asfaltu zjistit, co to je za komfort jízdy. Večer promočit kecky s vykutálenou partičkou Běhen. V pátek stehna v jednom ohni a těšit se zase na milované kolo.
Sobotní ráno na Jižňáku, vykouknout z okna na tu bílou krásu, která poletuje vzduchem. Hmm, tak to bude zajímavé. Oťas píše, že se nehodlá někde vysekat. Najíždím na vymrzlou cyklostezku, sníh křupe pod GP4000. Snad dnes podrží. Hlavní již vysolená, chvilku marně počkat na kruháku, co kdyby někdo. Na T je to již veselejší, Luke a Camrda si dnešní taškařici nenechali ujít. Na Čerňák v černých srajdách pěkně po hlavních. Ale stoupání do Satalic se změnilo v alpský vysokohorský přejezd. Ujetý sníh a zmrazky. Stáhnout půlky a pevně sevřít řídítka, jak se teď hodí čtvrteční trénink. Tak tohle nechceš, takhle do Štětí určitě nejedu. Těším se na hlavní do Kbel, ale ta vypadá stejně. Tři magoři na kolech, okolo auta málem nasazují řetězy. Nálada na bodu mrazu, přemýšlím, kde je nejbližší metro. Camrda hlásí ještě 20 km a bude to dobrý. Z Kbel mírné klesání do Miškovic. Jak mávnutím kouzelné hůlky se situace na silnici i v mé hlavě otáčí. To snad není možný, silnice mokrá, černá, na polích jen mírný poprašek. Mírovická náves se třese pod hurónským setkáním Polabské a Jižanské větve. Vidět ty opelichané tváře, které se díky tomuto sportu vracejí o 20 a více let dozadu. Tohle je omlazovací kůra, kterou neumí žádný plastický chirurg.
Najednou jsme výškově o 100 metrů níže na sjízdných silničkách a wobjížděcí show může začít. Ryba to některým zpestří svojí rychlostí v nástavcích, abychom pak nabrali Ivču, Martina a Pantátu. Jak povznášející hrábnout na špici, aby se ostatní svezli háku. Ivča upozornila na novou lávku v Lužci nad Vltavou, Kapr naklikal novou trasu a mohli jsme si tak vychutnávat krajinky bez provozu. Majestátný Říp na obzoru, pěkně pocukrovaný a do toho Lukův problém se zadním kolem. Prasknul drát a kolo neprojde rámem. Luke se již vidí v autě, ve kterém přijede zachraňující manželka. Ale já si vzpomenu, že vozím centrklíč, který se v rukách Bobka změní v kouzelnický nástroj. Po chvíli můžeme vyrazit, jen kdyby Bobek neměl svoje zadní kolo na ráfku. Tady na sluníčku, v pozadí s horou praotce Čecha a v téhle partičce to ale nebude žádná komplikace. Přejíždíme nový most ve Štětí, Bobek chce pumpu tady, ještě přece jenom potřebuje vyladit zadní kolo na let nazpět.
Pumpa, která toho taky již hodně zažila a dnes znovu zažívá. Jsme v cajku a valíme do Mělníka. Párek se vynechává s popěvkem od Kaťáků: „Někdy příííště!“. S Lukem na špici to baví do té chvíle, kdy mě nechce pustit před sebe na vystřídání, při mém zrychlení, též zrychluje. Za námi švitořící dvojičky a já vím, že ten transport do Prahy, ještě bude bolet. Konečně se uvolil a vzadu je hned příjemněji. Kapr, Bobek, Barbánek, Alf se loučí, my na Kostelec kolem rozpadlého plicního sanatoria. V Mratíně se odpojuje Ivča a Pantáta a ve Veleni Martin. Veselá trojka z rána zbyla, před Vinoří si vydupávám zastávku na tyčku a termosku. Teď by to již mělo klapnout, silnice jsou černé a mokré a blatníky plní svoji funkci…
Děkuji, že to stále držíme, že ta plavba má stále takové grády! Moc jsem si to užil, takovou estrádu neumí žádná komerční ani veřejnoprávní televize!

Luke – Ště(s)tí

O párku v Mělníku, teda v rohlíku, melu minimálně od října. O Štětí jakbysmet. Chudák Kolíkáč si toho musel tolik vyslechnout. Jak přežít zimu, připravit se a pak to tam poslat. Kam? No přece na ten párek. A ten je nejlepší na stém km v Mělníce. Všechno vyšlo, leden začal, výlety se prodlužují. Do Štětí se těším moc. Týden začal, pátek je tu a já bych nejradši nejel. Sakra proč? Teplota i odhodlání klesá až kamsi pod nulu. V hlavě probíhá tvrdé vyjednávání o tom, jak moc asi zmrznu, jestli sebou někde fláknu a jestli to opravdu je lepší než se trápit doma na trenažéru. Zásadní zlom přichází až po otázce, co chceš dělat v sobotu odpoledne. Sedět s hlavou v dlaních nad neutichajícím přívalem fotek, aktivit na stravě a hlášek, který asi jsou vtipný, ale ty je nikdy nepochopíš? Nebo ležet ve vaně s pocitem absolutní blaženosti, hlavou v oblacích a další popsanou stránkou oranžového deníku?
V sobotu ráno pak totální automatika. Teda než zavřu dveře od domu... Sněží. Ty jo, tak to nebylo v plánu. A u nás ještě nebyl sypač. Normálně bych to vyfotil, ale nechci ztrácet čas, protože na sraz asi naberu pěknou sekeru. Tak sypač nebyl ještě vůbec nikde v Průhonicích. Snažím se aspoň nějak jet a držet se ve stopě, kterou projel asi autobus. Důvěru ale v silniční pláště moc nemám. Při výjezdu z Průhonic v esíčku před dálnicí dojíždím autobus. Tak zas tak pomalej asi nejsem. Do Újezda mi aspoň dělá stopu, pak už musím čistě po sněhu. Až hlavní Novopetrovická je posolená a bez sněhu. Myslím si cosi o zpovykaných Pražácích a upaluju na téčko, kde už čeká Camrda. Za chvíli je tu i Kolíkáč a ve třech vyrážíme.
Průjezd prosolenou Prahou je v pohodě, až za Černým Mostem došla sůl a na silnici leží břečka, takže všichni raději opatrně, ale cítím, že jsem asi nejvíc v pohodě. No taky už jsem jel dnes po horším... Při výjezdu z Prahy najednou místo chybějící údržby spíš chybí sníh. V Mirovicích pak Polabská větev hlásí, že u nich žádný sníh není. A nejen na silnicích, ale za chvíli i pole jsou nezvykle holá. To už se ale kupé pěkně plní. V Mirovicích plus Alf, Barbánek, Bobek a Kapr. V Mratíně nás zdraví Ryba, ale jen sebou mrskne nad hladinou a hned by nám chtěl ujet. S nástavcema a bez blatníků, chápu, že to dnes nepojme společensky. Ale někdo si přece jen přeje družbu, tak přichází na špic povel ho sjet. No nenecháme se dlouho přemlouvat a za chvíli už se vezem. No, dlouhodobě by to asi moc komfortní nebylo, ale sranda byla. V protisměru vidím Ivču a z jejího výrazu čtu, že čekala spíš Posázavský pacifik, než Pendolino. Nedá se nic dělat, Rybu pozdravit a vystupovat. Formujeme už teda předpisový Polabský pacifik express a pokračujeme dál. Má to výhodu v tom, že poslední cestující, Pantáta, nemá sebemenší problém naskočit.
Silničky bez aut, stejně jako naše skupina, vyzařují klid a pohodu. I to slunce se k nám nakonec přidává a ohřívá naše omrzlá těla. Líp už být snad nemůže. V Lužci nový most, jen pro cyklisty a v případě nouze sanitku. Vypadá trochu jak zmenšenina mostu do nové sezóny z Ústí. To jsou věci... Pak kolem zámku Horní Beřkovice, kde se silnice na Polabí až podezřele zvedá. Barbánek na špici nezpomaluje a tak se snažím držet krok. Camrda by si chtěl hrát, ale je leden. Tahle velehora nakonec měla 3 kilometry a 3 procenta . Pak sjezd, kolem silnice je zase sníh. A další brdek. Libkovice pod Řípem. Nejdřív cink a pak mě někdo začne žrát watty a divně kopat do zadního kola. Zastavuji, ale na první pohled příčinu nevidím, až když kolem protočím, cinknutí se občas zopakuje. Jeden drát se odporoučel a kolo neprojde rámem. Konec.
Přemýšlím, kde jsem, kdo pro mě přijede a co budu dělat do té doby abych neumrzl. Kolíkáč nabízí nářadí, jehož název mi nic neříká a už sem ho zase zapomněl. Díky, ale nemám tušení, jak vyrobit kolo, natož z něčeho, co kolo bylo, ale teď je to šiška. O tom, že se to dá zaonačit, aby se z šišky zase stalo kolo, jsem slyšel jen legendy a nevěnoval jim víc pozornosti. Prý Bobek o tom něco víc. Ptám se ho, tedy, zdali mám nějakou šanci na Štětí, ale jako pravý šaman mlčí, vezme nástroj do ruky a začne s ním podivně kroužit. U toho něco občas zamumlá. Vůbec nevím co se děje, jen smutně koukám na Garmina a utěšuju se, že těch 67 km bylo taky fajn.
Kolo je opět kolo, tak přeci jen mám Ště(s)tí! Neuvěřitelné. S nedůvěrou nasedám a ono to jede. Velký dík, ještě jednou! Ale nepokračujeme. Bobek totiž při tom rituálu vypustil duši. Nebo mu jí někdo nevypustil. No radši si jí prostě vymění. Já aspoň můžu pomoct, protože duším rozumím, teda hlavně do mojí obdivované brašny se vejde dost bombiček, tak s nimi nemusím šetřit.
Konečně pokračujeme. Každý další kilometr si užívám o to víc, protože je prostě nějak navíc. Do Štětí to uteče rychle. Tam ještě plánovaná, zrušená a zase naplánovaná zastávka na pumpě. Finální dořešení Bobkova defektu a občerstvení. Kolíkáč si konečně užil, že se mohl předvést se svojí redukcí. Tohle bylo prostě fantastický číslo! Do Mělníka to uteče rychle, na pumpu nikdo nechce, tak jen zamávat, ať nám jich dají na příště dost ohřát. S Kolíkáčem si lebedíme na špici, až se mi ani nechce střídat . Prostě idylka.
Začíná loučení, až zbyde zas jen trojka z jihu. Zjišťuji, že zbylo docela dost sil, a tak se snažím držet tempo. Camrda to má podobně, takže si docela svištíme. Ve Veleni si chce zase Camrda hrát, ale pořád je leden. Sice jsem si říkal, že bych využil odlehčeného zadního kola, ale pak jsem si to radši rozmyslel. Ještě rychlá pauza, aspoň se v klidu člověk napije a pak už to jen dotáhnout přes Prahu, teď už vzorně uklizenou. Co dodat? Prostě paráda a nekonečné Ště(s)tí! Díky!

Šlap okolo Prah(y)

Kolíkáč – Chemicky ošetřeno!

Dnes to musí ze mě ven ještě v ten den
Konečně přišla do Česka Ladovská zima, po víkendovém Štětí a po pondělním vymrzlém Týnci mě zavalila práce, a navíc můj tradiční problém s dutinami. A tak přes týden ladím ty kanálky v lebce inhalováním Alpy a pomalým šouráním se na běžkách před barákem v Milíčáku. Účast na sobotní výlet tak stále v otaznících, ale když mě Ivča v pátek osloví otázkou, kudy pojedeme, kde se má s Martinem připojit, vím, že to jen tak nemůžu odpískat. Tak nafouknout psíky a promáznout řetěz a doufat, že ta předpověď neklapne. Sobotní ráno nemohu dospat, vykouknout z okna ložnice a proti lampě vidět tu snášející se hebkou krásu a bílou Jažlovickou. Přejít na druhou stranu bytu a vykouknout málem na alpské kopce, kde jen sledovat, jestli už jezdí vlek . Písnu Lukovi, jak to vidí, jeho odpovědí je, že se ještě nekoukl z okna a chystá se na T. Držák to je! Ivča taky pošle otázku, zdali všechno platí, no jasnéé, wobjíždíme! Navléct na sebe všechny ty osvědčené vrstvy, vařící vodou zalít ionťák v termosce, dva tousty s marmoškou bez másla, to musí dnes stačit.
Teploměr je na -6 stupních, promotat se prašanem na stezku, přehlédnout ty nevěřící pohledy okolních pejskařů a najet na první chemicky ošetřený úsek. To je lahoda! Černý asfalt a potoky břečky poprvé dnes zahltí blatníky. To půjde, hlavní Opatovská je krásně ošetřená, na kruháku bohužel ani dušička. Ale Luke slíbil T, tak spadnu k Botiči a hurá na Petrovice. Chvilku počkat na reflexní svítivé rukavice včetně Luka v týmovém ohozu. Jeho entusiasmus z ranního chatu trochu opadl, ale srdnatě se dere na špic a valíme směr Brandýs. Prosolená silnice se ale mění najednou jen ve vyjeté koleje, a tady, před mou zatáčkou za kruhákem v Měcholupech se asi rozhodlo o našem dnešním výletu. Stačilo, aby jeden z nás řekl, to nemá cenu a otočili jsme to domů. Ale jak psal v dávných dobách Jestřáb ve svém Královském Thrilleru z roku 2007: „Sám bych určitě nepřišel na start, ale všichni ti blázni v oranžovém mi to prostě dneska nedovolí. Dnes by ti blázni v oranžovém šli na start i kdyby sněžilo a mrzlo. Tohle všechno dokáže ten šlapkovský duch plný euforie, síly a odvahy.“ No dneska sice nejdeme na start, ale ten šlapkovský duch jsem hodně cítil! V Dubči nás doplňuje Ryba a rozjíždí ranní koncert na zahřátí. Ztěžka hákuji, Běchovice, Počernice, Radonice, jak se to rýmuje a do toho Ryba stále přikládá polínka do našeho společného rozpáleného krbu. Silnice chemicky ošetřené, jen ty zatáčky v Radonicích a v Jenštejně jedu připodělaně a kluci musí počkat. Luke mi furt hlásí, že mám díru na Rybu, ale to mně nemusí hlásit, to přeci vidím!
Tradičně močíme před Brandýsem, u Záložny fotíme a vzpomínáme na ten narvaný chodník při jiných výletech. Dnes jen ve trojce, hltnout z termosky a dopřát si tak trochu tekutiny na dalších pár kilometrů. Za jízdy je to všechno nějak daleko, je nutno se držet pevně řídítek a bedlivě sledovat stav silnice. Brázdim, Veleň, Mírovice, to se už na špici zjevuje i Luke, abychom před Hovorčovicemi nabrali bílou elite dvojku – Ivču s Martinem. Vzpomenout na všechny ty časovky CKKV, ten brdek do Klíčan, ten toho zažil! Najeli jsme na hlavní směr Kralupy, Ryba táhne jako o život a vzadu naopak Ivča to skvěle jistí a hákuje. Nějak nevnímám tu zimu okolo, a to že solanka začíná vytvářet na našich kolech prapodivné tvary, všechno prostě do sebe zapadá a mě to neskutečně baví.
Průjezd Kralupy si beru na svoje triko, provádím tu naši minigrupu podle nahrané navigace až do Otvovic. Tady se nese oslavná píseň místní obyvatelky: „Plyn už syčí z trouby ven, možná tím budeš otráven!“ Nálada graduje, stále stoupáme, teď zpětně při pohledu na profil, je to málem 20 kilometrů stále nahoru. Kousek přede pumpou, to chce Ivča otáčet domů, ale nakonec pokračuje s námi a může si užít představení s místní pumpařkou, která nás nejdříve vyhání z vyhřáté místnosti konzumovat ven před pumpu a pak do blízkého altánu. Je to show, až z toho propadne panice Ryba, který marně hledá svoje brýle, a přitom je má na sobě! Jo každý si prožívá svůj příběh, kola se změnila v umělecké díla obalená hnědým ledem, na špičkách treter se udělal ledový příkrov. Já si docela lebedím, ta osvědčená kombinace sendviče tretra + návlek + igelitový pytlík + návlek funguje a nohy mám jak v Lázních Luhačovice. V protisměru trasy POS a PRS se startem a cílem v Hřebči pokračujeme dále. Tady se silnice chvílemi proměnily jen ve vyjeté koleje, ale zdárně jsme vše překonali. Největší hrůzu jsem měl z defektu, v té kose odsekávat kolo z rámu to by bylo asi hodné filmu Zimní království. Zmrzlá Ryba odplavala napřed přes Kopaninu, my raději přes Slivenec po hlavní přes Lochkov. Tady si ještě Martin zahraje na přetlačovanou s jedním SUV, no bylo to plech na rameno, ale naštěstí to dobře dopadlo. Zbraslav, místo rozloučení, Ivča s Martinem směrem Chuchle a Dejvice, já s Lukem přes Silver Bridge. Pod Točnou vyprázdnit měchýře a termosky, potěžkat si ty omrzlé zimáky, aby pak Luke v závěru nechytatelně odjel. Jo hold nůžky výkonnosti se pomalu rozevírají
Když už se vidím ve vaně, tak přichází chemicky neošetřený Vestec a jak jsme rozparádění, tak volíme jako návratovou cestu stezku do Průhonic. Tady obalujeme kola do bíla na udusaném sněhu, tohle by bylo to pravé Vítání Martina! Dvakrát sebou málem šlehnu a nadávám si, proč jsem nejel přes Hrnčíře. Plácáme si tlapami na rozlučku, před domem ještě nezbytné foto a pak nechat zimáka roztát v rohu kočárkárny. Vrchní návleky na boty, které se změnily v nějaký odlitek, postavit vedle něj a počkat si do neděle, až to teplárna změní v tradiční skupenství.
Vana, jídlo a teplo obýváku. Slastně přivírám oči při hukotu pračky, která mele ty vzpomínky a odplavuje dnešní výlet. Tohle jsou chvíle, které miluji. Děkuji Ivčo, za ten Tvůj morál, děkuji Luku, že jsi se ráno nepodíval z okna!

Luke – Postel nebo Kruhák?

K: Postel nebo Kruhak?
L: Já se na nic nedíval a vstávám :) Je to moc špatný?
K: Venku jsem nebyl... :P
L: Tak jedem
K: Zkusime to jasan
L: Otočit to můžem dycky

Ale nikdy to neotočíme, protože přesně tímhle se ze špatnejch nápadů stávají osobní výzvy... Vlastně jestli se mi minulej týden nechtělo, tak teď škoda mluvit. Do mrazu jsem se netěšil. Přitom stačilo tak málo, napsat "postel" nebo taky mohlo přijít rovnou, že se nejede. Místo toho konverzace jak z absurdního dramatu. Tradiční snídaně, ale kdybych věděl, co je za oknem, tak bych si vločky nedával. Moc dobře jsem se nevys...pal a vůbec jsem se nevys... no prostě ne úplně ideální start wobjížděcího dne.
No a dál to bylo asi jak se dalo čekat, teda kdybych se byl podíval z okna. Takhle stojím před domem v několika centimetrech čerstvého sněhu. Ulice protažená pluhem, po něm zbyl udusanej sníh. Takže jedu ještě pomaleji než před týdnem. Silnice z Pruho do Prahy je na tom stejně, ani kousek asfaltu není vidět. Zima na ruce je mi v podstatě hned a na nohy o chvíli pozdějc. Tohle nevypadá dobře. Navíc zahřát se rychlou jízdou nepřipadá do úvahy, protože v celém království Středočeského kraje asi došla sůl. Ani Praha situaci nezlepší, až Hornoměcholupská svítí tou krásnou černou barvou mokrého asfaltu. Z pod kol stříkají proudy vody, to je najednou paráda. Na Téčku jsem samozřejmě pozdě, Kolíkáč už čeká. Vyrážíme dál, po hlavních to snad půjde. Neprotestuji, ono před týdnem to pak v Polabí šlo. V Dubči nabíráme Rybu a ten se hned dere na špic. Když vidím, že má na sobě bundu a rukavice, co já bych si vzal tak do plus 7, ani se mu nedivím. Naštěstí je soucitný a tak ví, že i v háku se potřebujeme zahřát a tak to vůbec nešetří. Mě to vyhovuje, jen Kolíkáčovi občas musím zahlásit, že má díru. No díry se musí hlásit...
Za Jenštejnem dokonce začíná vykukovat sluníčko a mě přijde, že by to snad mohlo jít dnes přežít. Radost ale trochu kazí nafoukaný sníh na silnici, s tím si zatím ani sůl neporadila. I tak ale do Brandýsa dorážíme vcelku v pohodě a k mému překvapení i na čas. V Brandýse nikdo, ne překvapivě. Vyrážíme směr Třeboradice, lezu si na špic s cílem se zahřát. To teplo, který generuje jízda proti větru, ale mrazivý vítr hned odvane, takže to je bez efektu. Zkouším co mě napadne, ale ruce a nohy prostě mrznou. Chjo. Přibíráme Ivču a Martina a pokračujeme v arbajtu dál. Přemýšlím co s tou bolestí mrznoucích rukou a nohou... A nenapadá mě ale vůbec nic, leda přežít na pumpu a pak si zavolat odvoz. Pumpa je ale ještě daleko, tak se upínám k mostu v Kralupech. Nejhorší ale je to ticho. Zamlžený brýle umatlaný čímsi, co na nás stříkaj projíždějící auta už jsem zažil. Zmrzlý nohy a ruce, jo to se mi holt stává. Mlžno, hnusně a občas voda nebo vločka padnoucí do oka, jo to už tu taky bylo. Ale všechno naráz... a do toho Kolíkáč mlčí, hrozný chvilky. Konečně Kralupy, Otvovice - tak blbý jméno vesnice jsem dlouho neviděl a najednou se line kolem divnej song o plynu z trouby syčícím. Vůbec nechápu o co jde, ale jsem rád, že už není ticho. Ještě že píšeme ty reporty, člověk pak zpětně pochopí, co mu uniklo
Navíc Kolíkáč hlásí, jak ho to baví (aspoň někdo) a začíná povídat (no konečně). Taky pomalu ale jistě stoupáme, takže jedeme pomaleji a víc makáme. Normálně to není dobrá zpráva, ale teď si toho cením. Začínám věřit aspoň v tu pumpu a z ní už to nebude tak daleko, tak že by přece jen? Ještě víc zpomalujeme, když se opět projeví nedostatek soli v království a asfalt se ztrácí. Nicméně situace je daleko veselejší, protože to co mohlo být hrozným zaprasením kola, které z pod blatníků chrlí směs nechemického posypu a sněhu. To přijde Ivče jak když se vyrábějí těstoviny. Nevím, nikdy sem to nedělal, ale představa, že každým šlápnutím vyrábím cca metr lasagní... A to jste věděli, že v Itálii znají 16 různých druhů těstovin? Spaghetti, spaghettini, macaroni, cannelloni, rigatoni, tortellini, fettuccini, manicotti, gnocchi, linguini, ravioli... Jo, to je bájo, nemyslet na to, že člověk mrzne.
Na pumpě hned paní kouká, že si pokládám rukavice na stoleček a já tuším trable. Prý tam nemůžem sedět. To jsem ani nechtěl a koupil dvě palačinky, což navodilo vpravdě Krušnotonskou náladu a rozhodl se, že už to bude domů paráda. Sníst jsem je sice nemohl ve uvnitř ani na stojáka, ale co... Bohužel se situace poněkud vyhrotila, takže jsem si už netroufl jít si dovnitř aspoň dát do treter nové hřejivé pytlíčky a musel jsem tuhle operaci provést venku, což situaci nohou nepomohlo, ale paní prodavačce to snad zlepšilo už tak dost chmurný den. Nicméně palačinky odvedli svoji práci líp a docela mě zahřáli.
Vyrážíme dál mnohem veseleji. Kolíkáč švitoří, ruce se pomalu zahřáli a nohy definitivně umrzly, takže už mě nic nebolí. Cesta domů je tedy víc než pohodová. Ono je to taky najedou hroznej kousek a ještě občas foukne do zad. Za chvíli už klesáme k Berounce. Martin si sice ještě hraje na Schachmanna při letošní Lombardii, ale na rozdíl od něj to bravurně ustojí a ještě paní vyleští místo kolem nádrže aby se na pumpě neumazala. Prostě gentleman.
Loučíme se v Radotíně a pak už jen Točná s Kolíkáčem, jak krásně to tu hřeje. Už se vidíme ve vaně a ve Vestci ještě překvapení v podobě neuklizené silnice. To nás vede k myšlence, že už rovnou můžeme po stezce kolem golfu... No trocha adrenalinu na závěr, naštěstí bez pádu, ale místy to neklouzalo jen proto, že nad tím ledem bylo ještě docela dost sněhu. A závěr? Zážitek nemusí být pozitivní, stačí když je silný. Chvílema sem se zaříkával, že už do takovýho mrazu nevylezu a asi to zvážím, ale taky byly chvíle kdy to šlo, nebo to bylo úplně v pohodě a bavilo to. Prostě od všeho něco, jako v životě Každopádně díky všem nezdolným!

Košice

Kolíkáč – Lednová hutná kaše!

Počasí na víkend zase vaří lednovou hutnou kaši. Předpověď se mění každou hodinou, ale zase mě to baví, furt sjíždět ty předpovědní modely se zelenými mužíky . Stejně vím, že ultras wobjížděči chtějí v neděli Košice a málo co je zastaví. Na kruháku Mlhoš a Oťas, který si stěžuje na vylomené koleno, když se psem v týdnu skákal přes překážky. Ale kolo léčí, ten točivý pohyb kloubům prospívá, vždyť je to nejpoužívanější rehabilitační nástroj na světě A ještě když vám přidělí grupu, která vás nikde nenechá ve štychu.
Luke už je v ďolíku před Petrovicemi a na T Camrda s Martinem. Silnice nahazuje, což je dobré znamení, že se voda nemění v klouzavé skupenství. Přes Květnici na Úvaly, pozorovat ten rozbřesk na východu, kde se slunce snaží prodrat přes mraky. Za sebou necháváme oblačnost, která by nás ale měla podle předpovědí brzy dostihnout. Ve Vykáni Ivča, Alf, Ryba a Kapr a SMS od Trungyho, že má sekeru. Tak mu jedeme naproti do Mochova, kde ho nabíráme a díky absenci blatníků odsuzujeme do role koncových světel tohoto vláčku. Párkrát si zařvat moc, když třeba Alf s Rybou topí na špici, ať se nerozpadneme a v pohodě dojet do Kouřimi.
Že nás dohnala oblačnost a z nebe se sype bílá krása, to pranic nevadí této veselé bandě. Na Mlhoše s Camrdou čeká oběd ve 12 h., tak to v Kouřimi točí na pumpu a pak domů. To my najíždíme na krásné asfalty bez děr, směr Mlékovice. Chvílemi vánice, chvílemi slunce a ke zřícenině letohrádku silnice, která se v zimě neudržuje Tak tohle při klikání trasy nikde nevyskočí, že by tu mohly být jen vyjeté koleje. Tak jen foto u závory a přes Roztěž se probíjet dál. Tak tady se taky nikdy nesolilo, jen házel písek, který pořádně chroupe v řetězech. Sníh se nabalil do blatníků, zase se tvoří těstoviny, Ryba lítá po sněhu jak v létě a vše dokumentuje. Konečně hlavnější prosolená silnice a cedule Košice. A pumpa Janovice pouhých 10 km!
Vše se zdá být růžové, jen kdyby nefoukal od Prahy ledový vichor! Ryba s Lukem lezou na špic a stávají se větrolamy. Ochránit hlavně Ivču a Oťase, kteří se hrdinně perou v háku. Pumpa doplňuje nádrže, Trungy ukazuje svoje záda, která jsou reklamou na blatníky. Z Janovic je to znovu kruté, vítr nám to chce dnes co nejvíce opepřit. Padáme do Talmberka a kouzelně bíle zapadaným údolím, ale s černou mokrou silnicí, si užíváme lednové cyklistiky. A před Sázavou Turista na svém ostrém zimákovi. Už by se zdálo, že jsme doma, ale stejně se to vleče, únava přichází, vítr neutichá, ale lokomotivy vepředu jsou neúnavné.
Skalice kostky, Propast Janda, Jevany Gott a Vyžlovka hlavní. Trungy se loučí směr Brod, my najíždíme na rychlodráhu ze Strašína si ještě naposledy dnes zahrát na schovávanou před větrem. V Petrovicích to rozpustit a zjistit, že už bych dnes Zbraslav nedal, vyšlo to tak akorát, mrsknout zimáka do kočárkárny, ve výtahu zkouknout prošitou tvář v zrcadle, na schodech sundat promočené návleky na tretry, pytlíky hodit do koše a plácnout sebou do vany. A zpětně si uvědomit, co jsme zase zažili, to počasí bylo hodně přísné, ale díky grupě stejně poznamenaných lidí, to byla málem letní projížďka ve stylu krátký-krátký! Díky všem a obdiv před vaší morálkou a výkony!

Luke – Lednová romantika

Nápad jet v zimě do Košic mi přišel docela bláznivý, ale o to víc lákavý. Trasa kterou jsem ještě nejel, volání dálav a dobrodružství objevitelů neznámých silnic a vesniček. A k tomu vypečená grupa. To je ten správný koktejl na neděli. A že má být zima, před týdnem byla větší. Že zpět bude foukat proti nebo bočák, bude no... nebude to poprvé, co bude ve škarpě za Janovicema tlačenka. A že předpověď slibuje sněžení, no lepší než kdyby pršelo, ne? Trasa vypadá, že vede do kopců, ale převýšení v poměru k délce je menší než minulý týden okolo Prahy, tak to snad taky bude v pohodě.
Vstávám tedy s klidem a natěšením. V paměti ještě páteční upoutávku na jaro, a tak snadno se dnes člověk vydává ulicí od domu, bez známky náledí, zmrazků nebo sněhu. Silnice krásně černé, vzorně uklizené. Taky to jde dnes rychleji, a tak jedu směr Háje a připojuji se dřív než na Téčku. Oťas, Kolíkáč i Mlhoš naladěni na wobjížeděcí vlnu, stejně jako Camrda a Martin na T. Čekal jsem i Turistu, ale jak se ukáže, kdo si počká... mezitím míříme přes Uhříněves a Úvaly na místo dalšího srazu. Silnice bezpečně mokré, a tak jízda ani zábava nevázne. Kolíkáč nás baví svou interpretací našich reportů. Mám dost co dělat abych se udržel na kole, tohle by chtělo nějakej podcast, ať jdeme s dobou. Ještě před Vykání se tomu musím smát, ale to už je tu další početná grupa s Ivčou, Kaprem, Alfem a Rybou. I Trungyho nakonec objevíme a můžeme pokračovat dále po naplánované trase.
Zatím nefouká a fronta, které jsme chtěli ujet se blíží. Náznak slunce se mění v temnější nebe a brzo začínají padat první sněhové vločky. Lednová romantika jak se patří. Romantické to přestane být, když se vločky zvětší a jejich hustota nedává brýlím šanci zůstat průhlednými déle než pár sekund. Díky tomu jsem z úseku za Kouřimí neviděl vlastně nic a příští rok klidně můžu znovu na průzkum. Sněžení ale brzo ustane, nebo se vrátí na přijatelnou mez. Z Bečvárů si pak užíváme hlavní na Kutnou Horu, pár měsíců a jak se to tu změnilo. Kde byl rybník, je bílo, kde bylo pole, je bílo...
V Suchdole nás ale trasa vede na menší silničky a tady už se nesolí. Ve vyjetých kolejích naštěstí stoupáme do mírného kopce, tady to chce hlavně opatrně. Rozhlednu a zříceninu vynecháme, přeci jen vracet se z kopce po sněhu by nebyla asi velká zábava. I tak silnice není v nejlepší kondici a držíme se jen ve vyjetých kolejích. Co tady silnicím chybí na údržbě, to naopak dohání krása okolí. Romanticky zasněžené okolí nádrže Vrchlice a přilehlé obory. Méně romantický je pak zmrzlí most přes potok, kde už jsem se teda viděl na zemi. Všude bílo, a tak zase rozjíždím výrobu lasagní. Uprostřed toho všeho honosná hacienda a golfové hřiště. Konečně zase hlavní silnice a hned jsou tu Košice.
Jde to rychleji než bych čekal, vichr se zvedá, ale rovnat se do co nejefektivnější formace je docela zábava. Navíc vítr rozfoukal mraky a sluníčko se do nás může pěkně opřít, jako my se opíráme do toho větru. Za chvíli tu jsou Janovice a domů co by ... no dvě hodiny roboty. Týmová souhra ale funguje, nikdo se zbytečně nevětrá a držíme správný směr k domovům. Do Sázavy raději přes Talmberk, schovat se v údolí. No konečně někdo našel dálkový ovladač a ten větrák vypnul. Stromy tady u potoka vůbec netuší, čemu čelí jejích bratři o pár metrů výše. Na křižovatce pod Nechybou a plánované trase jsme akorát včas, v protisměru totiž jede Turista lačný užít si koncovku téhle jízdy.
Podél řeky do Skalice je vítr snesitelný a v údolí do Jevan zase klid. Pak hlavní na Říčany a Strašínská rychlodráha je zase boj proti větru, ale daří se držet grupu pohromadě. Od Ještědu jsem nic tak dlouhého nejel, takže není divu, že síly fyzické pomalu dochází. Na ty psychické to má naopak blahodárný vliv. Vždyť to zase dobře dopadlo, kolik jsme toho viděli, zažili a všichni se ve zdraví vrátili! Krásná neděle!

Lukov

Čespa – tři skupenství vody....

....teplotní graf po delší době se pomalu proměnuje z modré na červenou barvu, je tedy zapotřebí přerušit zimní cyklistický spánek a začít se sebou něco dělat. Zvyšuji denní počítadlo návštěv na šlapkovských web stránkách a kliknutím potvrzuji svou účast u akce. Od listopadu mám vyjetou kolej jen do/z práce a tak při představě 100km a víc v sedle se mi rossí čelo a naskakují jiskřičky před očima. Je tu možnost se vrátit pod deku a otočit se čelem ke zdi, ale chci to? Nechci, do toho se rýsuje pořízení bazarového kola, které dostávám k testování a tak ve svém nejoblíženějším dresíku otevírám ráno bílé vchodové dveře, jen žádná změna se nekoná, je sice cítit ten teplotní rozdíl 24stupnů (doma topim na 22), jen pohled ven je stejny, jak na ty vchodové bílé dveře. Blikačku vyprovokuji k jasnějšímu svitu a už ukraju první kilometry k místu srazu. Cesta letí, kolo se mi líbí čím dál víc a tak dorážím s 20minutovým fórem, kroužím, čůrám a do toho to slyším slavnostní hlášku z poza mlhy "chčijem"...jsou tu, jaká radost vidět staronové tváře po několikaměsíční odluce.....zastrčit nářadí a šup do práce, do té práce, která se jen tak neomrzí, valíme, mlha se pomalu rozpouští, silnice suché, sem tam potok z přilehlých polí a modrá křivka teploměru za podpory sluníčka se přehoupla do plusových čísel. Nemám blatníky, což beru jako malus a s ohleduplností k ostatním hlídám poslední pozici. S nadmořskými metry se ovšem mění i skupenství vody z páry a vody na led a sníh, který místní silničku vedoucí na Lukov maskuje s okolním světem, jen vyjeté koleje od aut určují šířku jízdního pruhu, je to konec, pojedem dál? Někdo to už otočil, jinej vyčkává a Kapr hlásí " je to jen o hlavě,pokračujem" a bylo rozhodnuto. Za chvilku opouštíme dobitej kopec a směřujeme zpět kolem modré benzínky, kde se připojují odpadlíci a valíme domů se zastávkou, kdy nám Kolíkáč nutně potřebuje předstvat , co vše vozí v brašničce, kolik se tam vejde děravých duší a pláštů.......kolo vydrželo, kupuji a Vám Všem veliké déky. čespa

Kolíkáč – Až do morku kostí!

Nedělní ráno, vyprané a usušené hadry pověsit na ramínko, aby zase čekaly připravené na další díl wobjížděcího seriálu 2021. Láskyplně smývat smetáčkem a vodou sopečný prach ze zimáka. V hlavě euforická vlna, jak se to zase v včera povedlo. Lukov. Zapadlá vesnička v té krajině plné výronů. Krušnoton ji pro nás objevil a před pár lety nás tam dotáhl v sedlech kol místní znalec Malina přímo z Prahy. Letos nejel. Škoda, mrzelo to, určitě by sepsal zase moc a moc čtivý report. Protože v sobotu to byla cyklistika až na dřeň. V okolí Lukova, plném sněhu ještě hlouběji, možná až do morku kostí, které naštěstí zůstaly celé.
Tradiční srazy, tradiční tváře, jen Luke netradičně kousek autem. Ranní slunce svítilo do Kbel, aby se pak schovalo za mlžnou clonu. Až z toho rostly rampouchy na řídítkách. Tak tohle Aleně Z. nevyšlo, těch slibovaných 10 stupňů a více jsem po celý den nezaznamenal. Ale náladě to neubralo, ta skupinou rezonovala a odháněla chmurné myšlenky. Pirát s Profesorem na špici, tak konečně se taky zjevily na živo. Kralupy začaly dávat naději, že slunce se prodere i nad Českým středohořím. Veltrusy posílily naše řady o Vlčáky a Pantátu, a naopak oslabily o duo PP, kteří museli jít zadávat NBA.
Skupina jede jako dobře namazaný stroj, je cítit vzrušení z přicházejících kopců. Třebenice, přejet hlavní silnici, dát pauzu na močení, svačinu, sundání si rukavic a rozepnutí bund. Čeká nás 15 kilometrů nahoru a 500 metrů vzhůru. Silnice plné písku a vody. Hákuji Rybu, který to rozstřeluje na své jednici bez blatníků. Camrda vedle mě, tohle má grády. Medvědice a cedule, že se silnice v zimě neudržuje. Vyjeté koleje jsou toho důkazem. Budeme se muset sklonit před přírodou a pokorně se vrátit do nižších poloh.
Ale je tu Kapr. Je jako dítě, kterému sebrali hračku, dupe vzteky a chce tu ceduli Lukov prostě dnes vidět. A těch dětí je rázem více. Nejednou není problém jet v úzké asfaltové koleji plné vody vzhůru. Připadám si jako na válcích, které se ale hodně zúžily. Výborný trénink stability. Naštěstí ten sníh okolo je rozbředlý a pád bude jako do peřiny, utěšuji se. Hlavně, ať jedeme stále do kopce, sjezd v koleji nedám…. Ale dáš! Co jiného ti taky zbývá, vždyť ta cedule Lukov je už tak blízko!
Je to tady. Foto s cedulí. Úžasný výhled a atmosféra. Tady se podává hodně kvalitní fet! Nechce se odsud, ale pumpa volá. Ale ještě nás čeká další sněhové dobrodružství. Ale všechno je o tréninku a o hlavě. Najednou to až tak nevadí, chvílemi si šlápnout do sněhu a zase se odrazit směrem dopředu. Zasloužený sjezd na hlavní silnici už je přijatelný, jen písek mezi zuby skřípe. A bohužel Trungy se nám ztrácí na jedné z odboček. Jak je důležité si nahrát trasu a držet se jí…
Pumpa hostí tuhle společnost bláznů. Čeká nás ještě kilo, v protivětru, ale zdá se, že nikomu to nevadí. Hecujeme to, že to dáme za 3 hoďky, ale plány nám kříží defekt. A můj! Je to ostudné, plášť prošoupaný, duše špatně záplatované. Čespa v roli mechanika, bombičky jen syčí. Nakonec Camrda zaplňuje mým cyklo odpadem první popelnici až po okraj. Ale ještě to není všechno, Čespa vytahuje ostrý kamínek ze svého předního polovypuštěného pláště. A já raději beru zavděk Lukovou novou duší. Ale sluníčko svítí, v pozadí sopky, tahle scenérie nám nemůže vzít radost. Konečně zase frčíme.
Pantáta si užívá síly skupiny, a když přijde brdek, tak síly zadního přítlaku. Takhle to má fungovat, navzájem si pomáhat, vždyť chceme udržet grupo compacto! Trochu se děsím, že to dáme celé jen na jednu pumpu, ale nakonec to vyjde, poslední hlty z termosky na Čerňáku mně dodají palivo na dokončení dnešního výletu. Zase to chutnalo, celý den se vznášet na té opojné cyklistické vlně! Obdiv a díky všem!

Luke – Relax po práci

Někdo asi Luka na Lukov nechtěl pustit. Nejdřív organizační drobnost v práci, když místo na T mám být na callu. Pak ještě páteční drama místo rutinních činností a čas ubíhá, problémy se kupí. Sobota... já snad dopadnu jak v té písničce "kamarádi - někam letí - a on tady - musí klečet". Chvíli po půlnoci náznak zlepšení a ve 3 už si v posteli spokojeně nařizuju budíka na 6:30. Hurá
Potvrdit Kolíkáčovi Mírovice, ale vyhráno ještě není, call se natáhne, všichni rozespalý, já nervózně stepuju v cyklistickém před počítačem. Konečně. Kolo už je v autě, já taky. Bleskový přesun směr Třeboradice a ještě domluva, že Mírovice nestihnu, ale měl bych být na trase dřív než express na Lukov. Čísla z tohohle přesunu nemám, ale nějaký PRka by se asi našli. Jen doufám, že nepřijdou kudos od magistrátu.
V Třeboradicích nečekaná mlha a jeden stupeň pod nulou. Já navlečen do deseti stupňů a několikrát vychválená bundička "kdyby mi ráno byla zima". No zafungovala krásně, rozepl jsem jí až v Bašti cestou zpět . Ale tohle jsem si přál. Zapadnout na konec vlaku, který vedou Profesor a Pirát. Milé překvapení, stejně jako za balíkem zametající Oťas. Jinak je tu osvědčená wobjížděcí sestava. Svět se možná mění, ale pořád stojí na pevných základech. Pecka. Myslel jsem si, že usnu a zmrznu, ale nic z toho se neděje. Sluníčko občas vykoukne z mlhy, postupně nabíráme další cestující a my klesáme do Veltrus. To je ta trasa, kterou jsem jel už tolikrát a nikdy neviděl dál, než 50m od silnice. Dnes je ale mlha slabší, možná 55m.
Přichází první špice. S Rybou! Střídavě se snažím přesvědčit Rybu a jeho novou jednici, že 42 není ideální cestovní rychlost a mého zimáka, že bychom těch 42 mohli chvíli zkusit. Nejsem dobrý vyjednavač, a tak se brzo pakuji ze špice. Druhý vyjednávací pokus přichází s Turistou, který naštěstí nemá najeto. Jedeme tedy jako lidi a po chvíli vyjednávání jede jako lidi i ta polovina naší dvojičky, která nemá jednici. Jinak teze pro další výzkum: Čím víc lidí má nahranou trasu, tím míň lidí to ve finále sleduje. Takže občas špatně zabočíme, ale přesto se po čase objeví slibované nezvětralé výrony. Po sopkách ani památky
Ze souboje o Lukovský KOMs si po probdělé noci radši vystupuji, přeci jen už jsem se cítil na kole líp a nemá smysl to dnes pokoušet. Překvapivě moje kochací tempo osloví nadmíru početnou skupinu, a tak to nahoru v družném hovoru ani nebolí. Příroda navíc nachystala i odpočinkové přestávky. To, když se vyjednává, jestli pojedeme v 10cm hlubokých kolejích dál, jestli pojedeme dál i když ty koleje zmizeli, případně jestli to auto proti trochu uhne, nebo aspoň zastaví, nebo radši uhnu já, když mu zastavit nejde. Rychle je tu Lukov, kde je ... no krásně, jinak by se to asi nejmenovalo Lukov, že jo. Takže sluníčko, stoly, lavičky, kochačka a svačinka. Věřím, že v létě tu bude i stánek, kde prodávají Magnum.
Diskutujeme cestu na pumpu, Kolíkáč zásadně odmítá možnost průjezdu kolem značky "Silnice se v zimě neudržuje". Ta je hned za vesnicí. Kolíkáč předstírá odpor k průjezdu a ptá se místního pána v Land Roveru, jestli se cesta dá projet na kole. Když vynechám, že neřekl na silničním kole, tak musím zmínit, že pán řekl něco jako "včera jsem tam s tímhle zapadl, ale dneska už by to mohlo být lepší". Což Kolíkáč interpretoval jako že "s opatrností to v pohodě projedeme". Vyrážíme tedy dál, opět ledovým korytem ve vyjeté koleji, která občas není vyjetá až na asfalt, občas se v ní valí voda a občas se v ní voda nevalí, protože zmrzla. Konečně přichází místo, kde končí koleje a na silnici neleží ani sníh, ani led. Brod místního rozvodněného potoka. Už chápu, proč si Barbánek s Malinou chtěli vzít bajky, tady je mohli minimálně dobře střelit. Jižní svahy nakonec přináší vysvobození z ledového sevření a slunečný sjezd k hlavní silnici je za odměnu. Stejně tak nedaleká pumpa.
Na sluníčku je krásně, to jsou ty nejlepší zastávky. Ale show musí pokračovat. Kolíkáč v euforií spustí něco o tom, jak tak cyklistika ... no, asi už jste to slyšeli. Chvíli na to spustí jeho zadní kolo a za chvíli už se plášť žvejká a stavíme. Kapr pouští stopky, Kolíkáč ukazuje, co všechno má: redukce, ale to víme, náhradní plášť, jedna děravá náhradní duše, bombička, druhá děravá náhradní duše, půjčená pumpička, půjčená náhradní duše, nová, neděravá, půjčená bombička a kamarády, kteří to okomentují, případně zvěční v reportu.
Ale svítí sluníčko, tak si nemůžeme stěžovat. Po 26 minutách pokračujeme. Přichází špic s Turistou, ale tempo už máme vyjednané, tak to jde. Stejně mi ale přijde, že to dnes nějak není ono. Vcelku jsem zvědaví, co řeknou doma čísla. Pak přichází pasáž "do mrtva", nebo "každý chvilku tahá pilku". Ta část, kdy se wobjíždění mění na dojíždění. Každý chce dojet. Třeba Pantáta, užívá si svoje setkání s výkonnostní cyklistikou (©Iceman), nástup za každým brdkem a zatáčkou. Valit to na špici s prázdnou silnicí umí každej, ale mít morál se 30 km v kuse zvedat, znovu a znovu. Velkej obdiv! Oťas to samí, akorát se předtím ještě x kilometrů stará o ty, co jsou na tom hůř. Nemám slov a moc vám fandím.
No a než se člověk naděje jsou tu Třeboradice. Kvůli času už jsem dávno pustil myšlenku dát to na jížo a pak se vrátit pro auto. Dnes mi necelých 160 stačí. No a doma čísla odpovídají v podstatě Košicím, což beru. Pocitově těžší, o to víc si cením, že tam výkon byl i když jsem se moc necítil. Ale stejně: Na konci jsem se asi cítil líp jak ráno. Takže vlastně takový relax po práci.
A proč já vlastně tak moc chtěl na Lukov? Teda krom "protože Lukov"? Protože vynechat takovouhle vyjíždku, to není vynechat trénink. Ten se nahradí, jede se jinam, jindy... nebo se dělá něco jiného. Na tom vlastně nesejde. Ale tenhle report by nebyl. Někdo by prostě tu knihu jménem život vzal, tu prázdnou stránku otočil a už by zůstala nepopsaná. A co hůř, ostatní by tam tu stránku měli. A já bych byl jen čtenářem, možná ani to ne, půlku bych nečetl, zbytku nerozumněl. A já chci psát. Tak díky, že jste dnes psali se mnou!

Turista – Bylo mi s vámi zase náramně dobře!

Jirka to vymyslel, my jsme si to uzili. Dnesni den mi nabil nadsenim a optimizmem, s chuti zase sedat na kolo a zacít se zlepšovat. České středohoří kolem Lukova má potenciál, a je tam krásne, umocnene nezvyklou zimni atmosférou. Cestu jsem si kvůli vode trochu zkratil, ale o to víc jsem měl času, se kochat, při stoupani přes Lhotu s výhledem na Lipskou horu, a bylo to úchvatné. V raním nadseni z vychodu slunce a suchych silnic jsem sahnul po jednici, a jsem za to nakonec rad. Trochu vody z tajícího snehu jsem nejak preskakal, a nakonec ji dovez docela ve stavu. Na oplatku mi dala tech 20w k dobru oproti zimaku které se v zaveru při me soucasne chabe kondici vic nez hodili. Ted uz spokojeni zase voni v loznici. Smekam před vsemi kdo to dali na zimacich.
Sila skupiny je mocna, ranni plan byl otocit Veltrusi, ale nakonec jsem to s vama dal. Moje treti letošní vyjížďka! Nejely jsme nijak zavratne rychle ani daleko ale stejne to bylo moc hezke. Diky kamaradi, bylo mi s vama zase naramne dobře.

Kamenné Mosty

Kolíkáč – Srdce tlučou na poplach!

Wobjížděcí srdce tlučou na poplach, když vidí tu předpověď. Kapr bere dovolenou a Luke vytahuje z historie na povrch svoji trasu Kamenné Mosty. Těším se na nová místa, třeba Čáslav na kole, tak tu tuhle rýhu na řídítkách ještě nemám. Ráno ale není slibované slunce, za to slibovaný Profesor s Pirátem jsou na kruháku. A na Téčku Luke, jižní větev v dnešní plné sestavě se jede spojit s polabskou. Profesor na jednici špačkuje, tenhle hegeš si nepředstavoval. Teplota u nuly a silnice oslizlé z padající mlhy. A do Polabí se to ještě zhoršuje. Neodhadl jsem vrstvení návleků na tretry a rukavice. Periferie nejsou v tepelné pohodě. Kapr ale s úsměvem na tváři, tak netřeba propadat chmurným myšlenkám. Tohle jsou pro mě chvíle, které se mohou zjevit v top momentech závodních bitev, kdy se člověk láme v hlavě, ale přeci se kvůli tomu nezlomí!
Hegeš, mlha, blikačky, nahazující bahno a přísná lajna. Lezu na špic a chci si rozproudit krev, ať nevychladne a doteče teplá do konců prstů Profesor s Pirátem to točí na Kouřim. Naše trojka točí dál ve vzorné spolupráci. Vybavují se fragmenty Beskyda, jak jsme řvali blahem pod Kasárnami. Mlha nepovoluje, ale Luke hlásí, že Kutná Hora bude se sluncem. Moc tomu nevěřím, ale věže Barbory nás opravdu vítají v celé své kráse. Historická dlažba prověřuje upevnění blatníků, tohle má atmosféru! Promotali jsme se centrem a valíme na Čáslav. Tak tady na kole jsem ještě nebyl. A mlha si s námi zase hraje. Náměstí v Čáslavi vyžaduje foto a sdělení to na sociální sítě! Profesor s Pirátem tam již flákli foto ze sluncem zalité Bulánky. My se taky dočkáme, motto našeho výletu láká k opalování. Parádně opravený most, dokonce do zatáčky, ti naši předkové měli teda nápady Dostávám pravý objížděcí hlad, v bublině nad hlavou se rýsuje vyvoněná bageta z pumpy. A stává se to realitou u Golčova Jeníkova. Nádhera, vyvalit se na sluníčko jak někde v Alpách na solárku, cpát si břicho, zapíjet to americkou srajdou a kecat s kamarády, kteří v tom taky lítají až po uši. Tepelná pohoda se rozhostila po celém těle a spíše to teď bude o dobré ventilaci. Slunce totiž konečně zvítězilo.
Letíme do vany a tyhle návraty s větrem do zad jsou epické. Zapadlé silničky s čistým asfaltem, žádné ukazovaní děr, jen na špici nechat potřebné watty pro kumpány za mnou a pak je zase zneužít v háku. Jak opojné, tohohle se nedá nabažit, tohle neumí žádný jiný týmový sport. Kapr s minimem kilometrů si to užívá jako junior, co ho vyrazili od maturity. Luke už nehledá hřbitovy jako před pár lety, ale dokáže jet tvrdé a dlouhé špice a ještě se přitom usmívat. Jak já mu závidím, ten jeho mladický progres, který ještě určitě nedosáhl vrcholu. Stop, potřebuji se vydýchat, ten brdek za Ždánicemi už jedeme v závodním tempu. Bus zastávka, kde jsem pohřbil přední Ksyrium a kde mě Iceman zachránil autem. Tyčinka s buráky a sladká břečka z termosky, to je palivo na závěrečné přistání k domovům. Luke nechce ze špice, Kapr pluje na Sojovice a já se rád nechám odtáhnout do vany pod bodovky. Safra tohle zase stálo za to!

Luke – Kamenné Mosty mezi vodou a ohněm

Mallorkový týden je třeba využít. Odložených výletů je po mrazech dost, tak nadhazuji ten nejkratší. Kamenné Mosty. Výběr cíle v podstatě náhodný, chtěl jsem jen okouknout tuhle zvláštní krajinu. Rovina, která již není Polabím, Železné hory na straně jedné a Zbraslavická vrchovina na straně druhé a Vysočina na dosah...
V úterý roztočit nohy s Profesorem a Kolíkáčem a při tom zjistit, že těch 15 stupňů je s mnoha podmínkama. Sleduju webkamery na plánované trase a obávám se mlhy. Snad za Kutnou horou to bude lepší. Nicméně Prófa s Kolíkáčem si i při návratu v 5-ti stupních malují, že zítra bude jasno.
Středa ráno a jasný je jen to, že jsem pěkný pako a nechal jsem věci v pračce. Kalhoty se mi už usušit nepodaří, takže řeším dilema, jestli krátký+návleky, nebo zimní neprofuk. Kamery ale hlásí mlhu a letní variantu tak zavrhuji. Díky těmhle spekulacím, ale nabírám menší zpoždění. Tak ještě jednou omluva.
Na T už všichni natěšeni. Pirát s Prófou na jednici a mlha houstne. A to jsem vyjížděl za svitu slunce... Míříme přes Úvaly na Vykáň vyzvednout Kapra. Málokdy má člověk odpor k jízdě z kopce, ale dnes to znamená jen víc a víc mlhy. Čím blíž Labi, tím hůř.
Z Vykáně pak už v plné sestavě hustým mlíkem. Kolíkáčovi je trochu zima, takže na špici nikoho moc nepouští a docela se jede. Díky tomu to utíká, míjíme Poříčany, za chvíli se loučí Pirát a Profesor. Pečky a dál už to neznám. Tady už by se hodilo něco kolem vidět, ale mlha trvá. Vidíme tak jen pošťácká auta. Skoro to vypadá, že venku jsou jen pošťáci a my. Možná to je ale úplně jinak, protože za chvíli míjíme hnízdiště těhle aut, které spíš než sídlo, nebo sklad vypadá jako autobazar. Takže možná to tu prostě prodávaj a pošťákem může být každý
Konečně přejíždíme silnici Praha - Kolín a stoupáme. Už je zas aspoň vidět zastřený sluneční kotouč. Pořád věřím, že Kutná Hora bude slunečná. Ale ještě ne, zase klesáme. Po úzké polní asfaltce, která se ztrácí v mlze. Úchvatné filmové záběry. Promotat se Kolínem a konstatovat, že sluníčko nemůže být daleko. Je tu o poznání tepleji. Zase stoupáme. Červené Pečky, snad červené podle místního pivovaru natřeného volskou krví. No aspoň se to neplete s Pečkama, kde už jsme byli. Cestou si Kolíkáč všiml, že jedna místní firma nabízí "aplikaci kejdy". Zajímavej reklamní poutač... Opět stoupáme a blíží se sjezd do Kutné Hory a opravdu, v dálce vykukují věže sv. Barbory a jsou zalité sluncem.
Při klikání mapy.cz sami zvolili průjezd centrem a že je hezké, tak jsem to nechal. Odměnou jsou neskutečné kulisy středověkého města, ale středověká je také dlažba. Jeden úsek z kopce je opravdu luxus, takové ty ploché šutry na výšku. Ale jinak to byla nádhera. Pak ještě zkratka, kde se cesta mění v chodník o 20% sklonu, ale naštěstí jen kousek. Míříme dál na Čáslav a mlha z polí stále svádí souboj s paprsky slunce. Jako odvěký boj vody a ohně. To jsou chvíle, kdy mě mrzí, že s sebou nemám opravdový foťák. Navíc se před námi na silnici v mlze objevuje soustava traktorů, cisteren a... no jó, aplikace kejdy v praxy.
Čáslav je až překvapivě pěkná, i když zrovna zde sluneční paprsky ještě tahají za kratší konec provazu. Stavíme na foto na náměstí. Pak ještě mineme Otakarovu gotickou věž a míříme dál. Silnice už oschly a mlha už svůj boj prohrála. Vidíme majestátní zámek Žleby, a to už vím, že cíl dnešního výletu nebude daleko. Za chvíli už je ukazatel s číslovkou jedna.
Vesnice Kamenné Mosty je stejná jako všechny okolo, skromné domky a pár zemědělských stavení. Nějaká památka je tu až nečekaná, přitom možná nejstarší most v Čechách. Je krásně opraven a vede přes něj ten nejjemnější asfalt. Pro cyklisty ideál. Nabízí také možnost adrenalinové procházky v tretrách po římse nad vodou. Což samozřejmě Kapr nemůže odmítnout. Mě místní kluci nabízejí ještě stezku přes koryto k prostřednímu pilíři. Prý je tam jen málo vody, ale s díky odmítám. Geografickou zajímavostí pak je neoznačené, v poli ležící, trojmezí krajů (Středočeský, Pardubický, Vysočina).
Cesta pokračuje podél Hostačovky romantickým údolím až do Hostačova, kde stoupáme podél hradeb místního zámku. Bunda už se veze v kapse a v dlouhém dresu to je prostě paráda. To už jsme oficiálně na Vysočině. Dál pak jen pěkné silničky až na hlavní silnici směr Jihlava. Pumpa před Golčovým Jeníkovem se stává místem oběda. Na sluníčku dnes vše chutná obzvláště dobře.
Silnice na úplné periferii Středočeského kraje nejsou nic moc, a tak jsem zvolil krátký 3 km přesun po hlavní silnici. Naštěstí díky mírnému klesání už za chvíli odbočujeme směr Potěhy a Tupadly. Až do Močovic je to pořád mírně z kopce, a tak cesta rychle utíká. Projedeme Kluky i Pucheř. Z ukazatelů je vidět, že objíždíme Kutnou Horu. Ze špicí účastníků je zase vidět, že jsou všichni v pohodě. Dorostenec Kapr, který u Kolína počítal roky do důchodu, drtí špic přes Křesetice a Kolíkáč k tomu skládá oslavné ódy. To jsou stavy. V Malešově s Kolíkáčem vzpomínáme na podzimní výlet do Kutné Hory. Stoupáme podél přehrady až do vesnice Roztěž, kde jsme zase projížděli směr Košice. Ještě kousek podél přehrady a pak směr Solopysky. Tady se to mírně vlní, ale až do Zásmuk zase spíše klesáme. Prvotřídní kvalita asfaltu jen podtrhuje euforické zážitky z téhle části výletu.
Zásmuky a do vany kousek. Skoro je mi to až líto, že se výlet chýlí ke konci. Dyť do Uhříněvsi už to bude tak hodinka. Nevím proč, ale tady to vždy nějak rychle ubíhá. Brdek v Doubravčanech, brdek ze Ždánic. Tady to už má pomalu marathónskou atmosféru, Kolíkáč oddechuje a křičí nahoře chčijem. Zastávka u Krymlova je svědkem poslední pauzy. Vana se blíží. V Kostelci se loučí Kapr, my kolem pily, poslední nádech a roztočit nohy po hlavní. Čas letí, tak přes Říčany, v Uhříněvsi 180 km. Domů se nechce, tak doprovodím Kolíkáče přes jížo. I tak to ale na dvoukilo nebude, nějaké dojíždění nejdřív zavrhuji, ale cestou z jíža ještě vedu rozhovor se zapadajícím sluncem, jestli mi dá ještě pár minut. Nohy se stále spolehlivě točí, a tak v Újezdě točím levou na Křeslice a dávám tak razítko na tenhle bájo den.
Bál jsem se, že taková darda ve 3 bude hrozně bolet, ale byla to blbost. Skupina je prostě skupina a na počtu až zas tak nezáleží! Díky za krásnou únorovou dovču

Peruc

Kolíkáč – Nejedu, nestíhám, odpadám!

Středeční Kamenné Mosty mi poslaly trochu kamení i do noh a vůbec celkově přišla parádní únava. A to ještě v pátek jsem marně odrážel útoky Luka s Mlhošem, na které přišlo jaro a nehodlali jen tupě objíždět. No prostě z pátku na sobotu jsem spal snad 12 hodin a pečlivě se tak připravoval na nedělní šichtu do Peruce. Do toho ty hozené vidle od vlády do našich březnových výletů, takže najednou nějak bez nálady vstávat, dělat si termosky, tousty a číst již tradiční zprávu od Profesora: „Nejedu, nestíhám, zadávám!“ Já si to volně upravuji na sebe a představuji si, jak někde před Mělníkem řvu „Nejedu, nestíhám, odpadám!“.
Camrda povzbudí svojí přítomností aspoň do Brandýsa, jinak zimní stálice Oťas, Luke, Turista si to samozřejmě nenechaly ujít. Záložna je nasvícená vylézajícím sluncem a představuje nám další účastníky zájezdu. Jo dnes to zase bude mít šťávu. Zapnout navigace, ať držíme trasu a můžeme tak nabrat Martina s Ivčou, před Veltrusy Tomáše Šulce a našeho Vlčáka. Docela se sobě divím, co zase vyvádím, když se přetahuji na špici s Turistou ve dvojičce a měříme si, kdo má kratší kolo. Ale hlava to chce, tohle si vždy slibuji v létě, když odpadám z nastoleného tempa. Tak to třeba k něčemu bude!
Brdek k zásobníkům ropy mě taky baví, rozepnout bundičku a hákovat rozlítaného Luka. Od Velvar novou trasou, která je zpestřena množstvím dlážděných úseků, které mi nějak podezřele ubírají síly. Ono taky valíme stále proti větru, no jsem zvědav, jak to ještě dnes dopadne. První artefakt dne je tu, zkamenělý menhir, obejmout ho a nasát tak síly od našich předků. Modré nebe nad námi, parádní fotky, krásná vzpomínka. Stejně tak další tradiční zastávka u pomníku orla a pumpa s vlajícími vlajkami tím správným směrem, tohle prostě nelze vynechat!
Atmosféra pučí, vždyť do Mělníka na párek je to na 3 nádechy. S Mírou zase na špici, neskutečný, kde to v sobě stále bere, když letos nemá ten potřebný počet odsezených hodin v sedle. Vlčák se loučí, a před Roudnicí Kapr roztáčí závodní tempo, hold prý cítil nohy z nebes. Jo každý si to užívá podle libosti, jen ten kostkový sjezd k vodě a cyklostezku plnou lidí příště vynechat. Omluva všem, blbě jsme to klikli. Štětí a Tomáš Šulc hlásí moji přejetou upadlou zástěrku, že by znamení, že zima se již letos nevrátí?
Komíny plné páry mělnické elektrárny jsou kulisou těšení se na pumpu. Jede se řemeslo, Ivča si to s přehledem kontroluje, hlavně nezrychlujte na té špici! Ono s tím větrem převážně do zad, si jedeme spíše každý za své. Kapr chce stojkou k zámku, ale nakonec to drtíme tradiční pozvolnější cestou s výhledem na soutok Labe s Vltavou. Pumpa nově rekonstruována, ale párky mají v širokém výběru, tohle prostě patří k Mělníku jako k Paříži Eiffelovka. Už nějak cítím, že to dojedu, tak mě ani délka špice s Lukem málem až do Brandýsa nějak neznervózňuje, jen ty díry v silnici by se měly opravit, tady se ve dvojičkách moc jet nedá Brandýs rozpouští skupinu a jižní větev ve složení Turista, Luke, Kolíkáč dává vzpomenout na Mamuta.
Lokomotivou se stal Luke, který jede slušnou kudlu na to, že jsme na 180 kilometru. To jsou ty euforické chvíle, které se nedají jen tak zažít, hákuji, sliny odletují, z tohohle vláčku nechci být vysazen. Průměr navyšujeme k bájnému číslu začínající na 3, no ty wado, co ten Luke žere? Turista řičí nadšením, výlety v závěru mají gradovat, tak to on má nejradši!
Peruc zdolána a uložena, zabalená do slunečního obalu a pocukrována jarní náladou celé grupy! Díky, že jsem u toho mohl být!

Luke – Naposled

Naposled v sobotu mířím do obchodu pro čerstvou bagetku a italský salám, aby bylo, čím v neděli ráno naplnit kapsy. Naposled ráno v mírném stresu vrstvím oblečení v naději, že ho budu odkládat. Na T včas, pozdravit se s Turistou. Oťas s Kolíkáčem tu jsou za chvíli, jen Ryby jsme se nedočkali. Za to se přidává Camrda, který se chce svézt aspoň do Brandýsa.
Přesun do Brandýsa je klidný, ale svižný, akorát tak na zahřátí. Ale zima ještě je, tak si beru i spodní rukavice, když už je vezu s sebou. V Brandýse vyzvednout Kapra a spol. a skupina už se pěkně rozrůstá. Předpověď hlásila jasno, místy mlhy. Kdo už v Peruci byl, počítá s mlhou, ale dnes je vše jinak. Po mlze ani památka a sluníčko se do nás opírá s ubíhajícím časem čím dál silněji. Skupinou se nese debata o novém vládním hitu "makej a nevylejzej". Vlastně jsem se chtěl tomuhle tématu vyhnout, ale pravda je, že díky/kvůli tomu celá vyjížďka dostala naprosto unikátní náboj.
Hned za Brandýsem si Kolíkáč leze k Turistovi na špici a spokojeně vrtí zadkem. Žádná křeč, on si to snad užívá. I já mám v hlavě, že bych tam dnes měl asi nechat všechno. Takovej druhej extrém k sobotní náladě, že je to všechno vlastně k ničemu... Jede se docela svižně, ale já jsem nějak v útlumu, a tak mi vyhovuje, odpracovat si na špici své a zase se schovat. Další špice cestou tam mě taky úplně nenadchnou, jednak fouká proti, druhak na mě většinou vyjde někdo na jednici. Špice s Turistou je pak za odměnu, protože sice jedeme asi pořád stejně, ale člověk při pohledu na oblatníkovaný dvojplošník má aspoň pocit nějaké spravedlnosti ve vydávaném úsilí. Jenže na špice s Turistou se pomalu stojí fronta, za běžných okolností věc nevídaná.
Letos jedeme jižnější trasou na Klobuky, abychom navštívili Zkamenělého pastýře. Díky tomu na trase přibylo několik kostkových úseků, snad symbolicky, protože v tomhle termínu se měla jet původně jarní klasika na Hrubý Jeseník. Nejdrsnější úsek je ve Zlonicích, na objížďce kvůli uzavřenému mostu, který kvalitou připomíná Arenberský les. Většinu to docela vyděsilo, jen Kapra rozvášnilo a letí po kostkách pryč. Pak pár brdků, ale skupina dnes drží pevně pohromadě a za Klobuky už je první zastávka u menhiru. Foto a rychlý přesun k orlímu pomníku i s ochutnávkou, jak to pojede zpět.
Zastávka na pumpě a můžeme letět domů. Kolíkáč s Turistou se zase ujímají tempa. Zas tak nefouká, protože držet jejich tempo na špici mě docela bolí, pořád to není ono, a tak se zase rád zašiju. Nicméně doma pak pozoruji zajímavý progres rychlosti v úseku Peruc - Mšené-lázně, od roku 2019: 30 km/h, 32,7 km/h, 39,3 km/h.
Zdejší brdek pak zvedne trochu tepy, zvedá se i teplota. Do Roudnice ještě přitápí na špici Kapr a trochu si zablbneme. Pak jarní pohoda kolem vody a na nejbližší zastávce konečně sundat bundu. Jarní vánek a vůně párku dodávají potřebnou motivaci. Míjíme Štětí, Kostelní vrch a v dálce už je vidět Mělník. S Kolíkáčem na špici si to užít až pod kopec k vyhlídce a pak si stopnout nejrychlejší skupinku, aby člověk byl na párku včas
První letošní a zároveň naposled. Už je to tu zas. Skupinová občerstvovačka, ale chmury spolehlivě zahání. K tomu pak svižná špice po hlavní, aby při nájezdu na vedlejší mě zas doplnil Kolíkáč a užívali jsme si ten výhled na asfalt před námi. Tak ten listopad, prosinec i leden měli nějaký význam. Z Brandýsa už jen ve třech s Kolíkáčem a Turistou. Bál jsem se, že to jelo jen kvůli rovině a větru do zad, ale párek zafungoval perfektně. Do zad asi fouká pořád, Turista začíná komentovat watty a Kolíkáč valí jednu hlášku za druhou. V bláhové snaze udržet tenhle stav na věky, odmítám opustit špic, ale všechno tak rychle utíká. Běchovice jsou tu hned, Uhříněves vzápětí. Každá pohádka jednou končí, a tak se loučím s Turistou a za chvíli i s Kolíkáčem. Zajímavé je, že pořád nějak fouká do zad, takže i v Průhonicích jsem rychle. Naposled se zvedám, abych se v brdku pod zámkem nepotácel zbytečně dlouho. Nahoře ještě musím prorazit díru v obrovském davu, který se tu srotil před Babišovou cukrárnou, což tak trochu symbolicky dělá tečku za dnešním naposled. Cukrárna samozřejmě pojede dál, stejně jako celý Agrofert, jen my budeme sedět doma. Prý tři týdny, reálně šest, možná napořád... A nebo???

Nový Bydžov

Čespa – New Bydzjow

Luk plánuje, Luk nejede, Luk jede vlastně autem do Poděbrad, kde si nás chce docvaknout, ale nedocvakne, tak ten Luk se vrací autem na Prágl, aby nakonec vyjel naproti skupince srdcařů, který neodradila ani mediální hvězdička Alenka Zárybnická se slavným projevem na celoplošné obrazovce s úhlopříčkou přes 52palců. Vychechtaný šlapky se obléknou do pytlíkových overalků, přepočítají kalorie v zadních kapsičkách s přesností atomových hodin vysílaných z Germany rovno-poledníkových-uhloběžek se postupně navlečou jak korálky na náhrdelník a průměrným tempem přez 33km/hod valej na NEW BYDZJOW. LUK zadal noty do krabiček, který nemaj chybu a nechávají nás proplétat uličkami mezi sousedskými ploty, kde ještě včera tekla slivovice. Cesta je pro mně NEW, ale to už z názvu cílové destinace mi mohlo být jasné, že po dálnici umí jezdit každý kačer, tak přijímám, ochlazován kapky deště zůstávám poslušný a plním rozkazy ve změnách směru jízdy, který vychází z úst Kolíkáče. Je to taková vtipná hra, kdy Vám vypráví kultovní zážitka a pak v půlce vety zavelí o oktávu vyšším hlasem " levá"... piáno poslechne napříč černobílými klávesy s formací na milimetr poskládanou si to šine krajinou, líbí se mi to moc a na mojí dětinskou otázku, jak se tato formace jmenuje zazní z úst nejstaršího matadora " koncentrák", musím pevně uchopit rondle, jinak bych asi spadl smíchy.....co to slyším "levá", zatočím, zvednu hlavu a už opírám kolo o benzínku. kafe a kašpárek v rohlíku je samozřejmostí, počůrat vysvěcenou zed a votočit klikou na centrum, kdy o oktávu níže se rozlehne Kolíkáčův vítězný křik, ktrerý byl tak silný, že otočením prstýnku zahnal mraky a přepnul minimálně na půlku vítr který zároveň strhl ze ZV na SV. Ksychták se nekoná a jen čechrá pravé ramínko. Cesta se rozšířila a na té nejširší křižovatce nas vítá LUK se svojí storkou......pak už jen minout pseudocyklistu LOOKASE, který vám čumí do očí, ale nepozdraví, jojo, vzpomněl jsem si, jak posledně jeho příbuzný řešil defekt a on jen projel kolem, aniž by přibrzdil a zeptal se, zda-li nemůže pomoct, hold KOM je víc než slušnost....... dál už nenacházím slov. Děkuji za tak skvěle strávený čas v sedle. Díky, že jste a že jsem mohl být u toho.....

Kolíkáč – Nálada jak po vakcíně!

Čtvrteční mrazivý průplach nutí vytáhnout ostrou zimní výbavu, ani sobota nám nepřinese cyklistické počasí. Potvrdit si ranní srazy a účasti, nemá cenu něco posouvat a měnit, chceme zažít společně ten přírodní hegeš, lepší, jak řešit pracovní srajdy. Luke trochu nakřáplý to nakonec nedává, ale chce poslat online sledování našeho pohybu, tak čekám od něj nějakou kulišárnu. Na kruháku Mlhoš a začíná mžít. Zapnout chytré technologie a zahákovat Turistu, které nás bezpečně zahřeje.
V Počernicích na sekundu přesně přistupuje Čespa a valíme do Mochova již v pěkném dešti. Měl tu být i Tomáš Šulc, ale nějak si nevybavuji, že by měl někdy blatníky, tak ani nepředpokládám, že by dnes vyrazil. Ale před Nehvizdy mi klepe na rameno, je bez blatníků, tak to je tedy srdcař Řvu na Mlhoše, že ty díry při závodě nemusí ukazovat, Čespa s Turistou roztočili na špici peklo. Nemám sílu je rychlostně usměrňovat, Kapr hlásil Mochov v 9:05h. takže tam budeme určitě o 10 minut dříve. Tak jsme se zahřáli, u kruháku se vyprázdnit, a ještě se vrátit kousek na Prahu, ať nezmrzneme. Kapr tu ale není ani v 9:05h., tak smutek na duši, ale ten se mění po chvíli v euforii, když orange bod je přes zamlžené brýle viděn v dáli u Starého Vestce. Je radost ho zase vidět v sedle! A k tomu všemu již přestalo pršet a vítr se nám opírá do zad. Ale o to více to bolí, jelikož moc háku nevyužijeme, každý dře za své. Jedeme tvrdou lajnu, žádný pokec se nekoná. Na špici se točí především Čespa s Turistou, a já též někdy přiložím nohy k dílu. Mlhoš hlásil, že dá asi jen Poděbrady, ale když déšť ustal, valí to s námi dál.
Luke naklikal pozměněnou trasu, takže sledujeme budíky a nové silničky, po kterých máme premiéru. Nejsem úplně v pohodě, stehna bolí, v hlavě ta dálka, co nás ještě čeká. Navíc některé silničky jsou plné děr, tak to taky nepřidá. Ale vše je zase pak vykoupeno krásným asfaltem mezi poli, bez aut. Všechno svádíme na Luka. Termoska a zadní kapsy daleko, 100 km se překulilo a toužebně začínám vyhlížet pumpu. Bravurně jsme se vyhnuli Chlumci a tak očekávám nájezd na hlavní a modrý poutač s cenami pohonných hmot. Konečně! Zapadnout na kafe, spořádat zadní kapsy a slíbit si, že ještě jednu pumpu si dnes zasloužíme někde u Nymburka. Děsím se toho větru nazpět, ale nálada v týmu je skvělá, tohle je nesdělitelné. Liduprázdným kruháčem, odkud je to všude blízko, se rozléhá náš vítězný ryk na oslavu toho, že nás ještě čeká kilo v tomto báječném seskupení. Najednou se to ve mně překlopilo a chci být nápomocen k udržení průměru přes 31 km/h.
Hák teď funguje na 100%, oddáchnout si a zase valit na špici pro kamarády. Jako nezastavitelná mašina tam ale především úřaduje Čespa. Míjíme Lukův hřbitov, kde před pár lety opřel kolo a přemýšlel, co dál s tou cyklistikou. A buďme rádi, že se to u něj překlopilo na naši stranu, vždyť dnes naklikal parádní trasu a u Nymburka se k nám připojil a stal se výkonnou pohonnou jednotkou! Nálada jak po vakcíně, tohle se nemůže snad omrzet. Pumpa v Nymburku pokořena, před Lysou vysazen Kapr, Čespa a Tomáš, kteří jedou ke svým domovům jinou cestou. Jižní větev najíždí na starou Poděbradskou a ve vzorné spolupráci to dokope až do vany. Nejrychlejší Bydžov v historii, v té slotě a na zimácích. Zase se wobjížděcí srdce tetelila radostí. Děkuji všem, že jsem toho vlaku mohl být součástí!

Luke – Zimní výlet na jaře

Přesně jak píše Čespa: "Luk plánuje, Luk nejede, ..." Takhle jednoduchý to bylo, i když to vypadalo ze začátku mnohem složitějc. Naplánovaný jsem to totiž měl, připravenej jet i v dešti. To jsem ale po čtvrtečních hrátkách s omrzlinama přihodnotil. Z komunikace na whatsappu jsem pochopil, že když bude hodně pršet, tak stejně nikdo nechce jet, ráno se rozhodne... V klidu jsem si vše připravil a šel spát s tím, že fronta se přežene a v drobném mrholení se pojede a když nepřežene, tak se nejede.
Ráno budík, mžourám na radar. Déšť klepe na parapet a další zelený mrak na radaru míří na Prahu. Fronta nepřešla, zavírám oči a pokračuju ve spánku. V tomhle se přece nepojede.
Když se probudím, svítí na mě zpráva od Kolíkáče: "Jedu dnes" Chvíli mžourám, jestli jako dobře vidím. Pak se snažím vstřebat tenhle otřes wobjížděcí světa. I kdybych chtěl, tak už se sbalit, obléct a nasnídat nestíhám. Navíc vlastně pořád nechci, nebo jo? Vlastně jo, takže snídám a ladím možnosti přiblížení se autem. Benefit by byl, že bych se vyhnul dešti. To chci! V Poděbradech budu, žebrám o live track trasy, abych měl jistotu. Všechno jde jak po másle, rutinérsky se oblékám, balím, ještě je i čas zkontrolovat stupeň psů na zimákovi. Do wobjížděcí brašny všechno náhradní, kdybych zmokl.
Za chvíli se vezu do Poděbrad. Tam šupky kolo z auta, zapnout bundu a jede se. Teda jelo by se, kdybych neměl prázdnou duši. No nevadí, mám čas, opraví se. Teda opravilo by se, kdybych mohl v tom všem rezervním - duši, bombičky, montpáky a tak - najít. Což sem nenašel, bo to zůstalo v brašničce na jednici. Nevadí, mám tu auto, kde všechno náhradní ještě mám, teda měl jsem, než jsem to před zimou uklidil. Schválně se vyhýbám popisu svých pocitů a emocí. Prostě jsem jel zas domů, vyvalit se k televizi a nejlíp se u toho opít. Což mě bohužel nebaví, takže nakonec dochází k domácí opravě defektu a využití toho, že je ještě před polednem, navlečen jsem, mám trasu i live track. Vyrážím tedy podruhé už dnes směr Nový Bydžov. Cesta tam je nudná, člověk jede sám, po větru, po rovině, spíš z kopce. Prostě nuda, nuda, šeď, šeď. Aspoň mám čas přemýšlet o sobě a cyklistice. A co vlastně mi chce kdo říct tím, že Nový Bydžov ani na potřetí nevyšel. Poprvé - to je ta známá historka se hřbitovem. Po druhé - loni, jediný výlet, snad z celého roku, kdy jsem nejel, protože sem byl nachcípanej. A teď potřetí - protože... Po 65 km nudy, kdy jen občas zkontroluji, kde se nachází neohrožená oranžová letka se konečně můžu otočit, naskočit do orange expresu a začít si užívat. Protivítr, občas bočák, tvrdé špice Čespy a zimák co nejede. Vím, že to je jen na chvíli, tak se snažím si to užívat naplno. Nálada je skvělá, jsem spokojen, den není ztracen. Kapr zpět v balíku po covidu, Mlhoš dává dvě sta z místa, Turista si ztěžuje na formu a Kolíkáč to zvesela glosuje. Komu by tohle nechybělo.
Ale rychle se to krátí, pro mě žádné dvoukilo, za chvíli tam skočí stovka a to už loučíme s Kaprem, domov se blíží. Z Mochova už jen jižní sekce, láká mě je trochu poškádlit. Ale nemám najeto co oni a nebylo by to fér, tak jen zodpovědná práce po hlavní směr hlavní město.
Tak takhle to bylo, jen aby se nezapomnělo. Autem počasí neošálíš. Čas v balíku možná kratší než tenhle report, ale stejně jsem za to rád. Rád jsem se svezl, díky a poklona vaší nezdolnosti.

Ústí nad Labem

Kolíkáč – Jak si dobře přehodit!

Posunout zimní výlety do dubna, když závodní sezóna začne asi až v červnu. Dodržet ty tradiční wobjížděcí místa se ukázal jako dobrý nápad, a i to počasí tomu nahrálo, zima si prodloužila svoji nadvládu. Na Bydžov nám přichystala déšť a zimu, na Ústí se to již kapánek vylepšilo, bylo sucho, ale teplota se moc k jarním hodnotám nepřiblížila. Závodní Koloděje, vylepšené časy na brdkách v Posázaví upekly tvrdý závazek, že i Sebuzín se musí vytunit na té pochybné sociální síti. S Lukem v pátek večer plánujeme, jaký čas pokoříme a jakou wattovou nálož vydržíme. Tajně sním o TOP10, ale u mě to bude především o tom, s jakou grupou vrchařů vydržím a nakolik se jim mě podaří zmáčknout. Před spaním mně ještě volá Pantáta, co si má vzít ráno na sebe, z jeho hlasu cítím natěšení a starťák, každý z nás to prožívá!
Já se nakonec ráno nabalím, dole čapáky s chlupem, na tretry pytlíky a návleky, nahoru 3 vrstvy, tunely kolem krku a hlavy, zimní rukavice, ten čtvrteční ledový vítr na mně zanechal stopy. A je to dobře, nakonec jsem nelitoval, v té hornaté krajině kolem Varhoště byla pěkná kosa. Do Mírovic s Lukem a Radkem, který se těší na objemový trénink, předem jsem mu psal, ať nečeká tu závodní palbu z týdne, na výletech se čeká a jede tempo tak, aby si to užili všichni účastníci zájezdu a on to skvěle vzal a užil si to. Před Štěrboholy nás ještě doplňuje černá postavička Camrdy, který aspoň kousek chce zažít tu balíkovou euforii. Kaplička v Mírovicích již poslouchá ten halas, který společně vytváříme, Kapr, Bobek, Alf, Tomáš Šulc, Mr.Tired s Fandou. Před Hovorčovicemi ještě nastoupí Lukáš Klinecký a borec s Fábií, který nás vybržďuje tak, že opravdu zastaví před balíkem. To fakt nepochopíš, co se děje… V Předboji Ivča s Martinem a už se řídíme jen navigací a softwarem od mapy.cz.
Krásně nás to navedlo na lávku u Lužce a nasajeme Pantátu. První nabrání výškových metrů, snažíme se starat o Pantátu, ale když se to znovu zvedne směr Krabčice, tak Pantáta vypíná podle svých slov hlavu a hlásí, že v Roudnici to točí směr auto. Velká škoda, pak byl profil již příznivý, určitě by to s námi dal. Je mi to líto a přemýšlím i o sobě, až nebudu schopen hákovat tyhle rozjeté vláčky … ne, nebudu se stydět za elektro pomoc! To je cesta, prý již takhle od Hvězdy jeden borec jezdí, a i nadále si užívá cyklistiku ve skupině! Před Terezínem sundávám pytlíky se zapařených treter, ponořit se do té stále ponuré atmosféry této pevnosti, minout Litoměřice a za Velkými Žernoseky zkusit otestovat nohy, co budou říkat na intenzivní kopec, jelikož Sebuzín je za rohem! No Radek s Lukášem tam slušně přiložili na vršku a odlítli! Ještě trochu vytočit nohy směr zřícenina Kamýk, ať se sešikujeme a můžeme tak nabrat Baska, který jede proti nám.
Sebuzín, bájemi opředený kruháč, letos tam najíždíme z druhé strany, sundat rukavice, rozepnout šustku a valíme nahoru! Radek s Bobkem vypálili první sirky, za nimi Luke, a mně se moc nechce! Musím, musím, nesmím jet ani chvilku sám. Přicucnul jsem se za Radka s Bobkem, Luke je před námi, za mnou ještě cítím Martina. Luke je dojet a Bobek zlobí! Ty jeho nástupy bolí, ale s nikým to ani nehne, čumíme na budíky, já tam chci, aby to začínalo stále 3, vždyť Radek Šuvada to jel průměrem 312 W, a to bych chtěl taky, to by TOP10 mělo klapnout . Navíc se zdá, že ten kopec znám ze všech nejvíce, hlavně tu rovinku a mírný sjezd potřebuji nějakou mašinku. Martin stále skvěle visí, Radek si stěžuje, že potřebuje na záchod, Luke s Bobkem mlčí a drží tempo. A Bobek znovu nastupuje, blíží se ta rovinatější část před posledním výhupem, skočit Lukemu do háku a řvát na něj, ať jede. Přeletěli jsme Bobka, znovu si zařvat, ať Luke nesvěšuje a pokračuje dále. Povedlo se, nalítli jsme do závěrečných metrů, jdu přes Luka a věřím, že mě hákne a odjedeme spolu. Zase jen čumět na ty pekelný čísla, co posílají pedály do budíku, konečně vidět horizont, otočit se a vidět za sebou prázdno! No nekecej! Tak tohle se povedlo, ale tak nějak cítím, že ten čas nebude na TOP10, zdá se mi, že jsme to jeli celou věčnost... Navíc ještě nahoře většina prohlásí, že jim Garmin ukázal, že kopec dále pokračuje a netušili, že blbneme jen o segment Sebuzín. Ale na to se již historie ptát nebude, doma mě zalévá blažený pocit, stejný čas jako Radek 13:03 a dělíme se o sedmé místo. Tak velké díky orange bijcům, byl to týmový výkon, Bobek to rozeznastupoval, Luke potáhl rovinu!
Po kupě pokračujeme dál, podle profilu, by tu měl být ještě jeden hrb a pak sjezd do Ústí na pumpu. Ale čeká nás další vrchařský nášup. Já již v klidu s Alfem, transportujeme se přes ty šílený procenta sklonu, tak tohle tedy v plánu nebylo , sem musíme ještě někdy zavítat v krátkým krátkym!
Vzpomínky na Rytířov 2012, kdy nás Malina hnal do dalších kopců, bylo 15 hodin a my stále viděli Bukovou Horu. Tu vidíme i dnes, ale ten čas máme o trochu příznivější . A navíc plánovaná pumpa po parádním sjezdu, takový příjezd do Ústí tedy stojí za to! Vyžrat zadní kapsy, doplnit tekutiny a slíbit si ještě pumpu před Veltrusy. Vítr je nám nakloněn a rovinu kolem vody do Lovo, když se na špici usadí Bobek s Lukášem K. nemá chybu! Samozřejmě nesmí chybět foto týdne se Střekovem. Pak se již zase svěřit navigaci a mydlit to krajinkou kolem Budyně nad Ohří a přes Mšené lázně. Ivča skvěle drží, Alf si užívá kouzel zadního přítlaku. Jedeme v protisměru trasy do Peruce, zásobníky ropy a sjezd k pumpě. Pajda domů, raději nic nepodcenit a narvat do sebe bagetu, která chutná jako nikdy
Alf si vystupuje a svěřuje se do péče obětavého ošetřovatele Bobka, my ještě po trase Břežanské osmy, kde se vzpomínky jen sypou. Přečkat tu nezáživnou a tolikrát ojetou cestu do vany, ale s dobrým pocitem, dnes to znovu klaplo, balíková symfonie a pokec se stejně postiženými lidmi. Taková jednodenní dovolená, kdy řešíte jen to, jak si dobře přehodit

Luke – Sezóno jsi tu?

Tradiční El Clásico, netradičně v dubnu, netradičně v protisměru. Sebuzín před pumpou a není to jediný kopec. No je to divná doba, ale je na ní třeba hledat pozitiva. Třeba docela obstojné počasí, sucho na jednici a delší den, takže by to mohlo být bez stresu. Dole krátký, návleky na kolena, nahoře dlouhý dres a přes něj ještě bundička. Teploměr ukazuje 3 stupně, ale sluníčko tomu pomáhá. Na Hájích jen Kolíkáč, čekáme a marně vyhlížíme Oťase. Po pár minutách musíme konstatovat, že sice napsanej není, ale že nepřijede jsme tak nějak nečekali.
Na téčku prázdno, jen za rohem hlídkuje Radek, který chce ochutnat tuhle šlapkovskou bláznivinu. V klidu se přesouváme do Mírovic a cestou nabíráme Camrdu, který už uzdraven nevydržel vábení grupy a chce si užít aspoň část výletu. Dál už v početnější sestavě. S Alfem, Bobkem, Kaprem a dalšími. Je tu i pan Unavený, takže po chvíli je slyšet dokonalá analýza trasy, směru větru a podobně. Očekávám ještě hodnocení formy a stavu jednotlivých účastníků vyjížďky, ale prý mu chybí tabulka s procenty FTP z rouvy.
Cesta příjemně plyne. Fouká proti, ale nikterak hrozně, navíc tahounů je dost. Já se nikam necpu, zpět to bude po větru, tak ať má každý možnost vyřádit se cestou tam. Mě osobně nijak nezklame, pokud nepřijedu domu úplně mrtvej. Nabíráme další účastníky až se dostaneme na 14 kusů. Projíždíme Terezínem a už jsme v Litoměřicích. První brdeček přichází záhy. Kolíkáč zkouší odjet, ale souvislým tempem Radka je nekompromisně vrácen do skupiny, odkud ještě pár lidí vystřelí. Já se jen zúčastnil, aby nemohli říct, že jsem se šetřil na Sebuzín, ale popravdě v hlavě už to bylo. Pak po dlouhé době vidět Baska, pozdravit se a už si v hlavě přemítat taktiku a Sebuzín.
Příprava byla důkladná, pod 300W jít s Kolíkáčem nechceme, jsou tam rovinky, tak se držet ve skupině, nevětrat se. Ovšem všechno marný. Za kruhákem za to bere Bobek, vylámat tu stojku musí stejně každý za své. Kolem projíždí Radek, tak mu skočit do háku, Bobek v mžiku sjet. Jenže se svěšuje a plán byl zajet dobrej čas. Neváhám a valím si svých 300W dál. Čekal jsem. že se někdo přidá, ale zaváhali. No čekat se mi nechce, tak jedu. Začíná to bolet a hoši pořád za mnou. Asi po kilometru jsem sjet a vcelku v klidu držím tempo skupiny, kde je 6 lidí. Jsem trochu demotivován, protože jsem čekal trochu protříděnější sestavu, ale co se dá dělat. Bobek se párkrát zvedá, ale zbytek nereaguje a jede si své. Vždycky ho rychle docvakneme. Radek hlásí problém, Bobek odjíždí před rovinkou. Naopak já chci podržet výkon a převážím Kolíkáče s Radkem rovnou částí. Míjíme Bobka, Kolíkáč chce abych valil dá, já už toho mám docela dost, tak nemám síly protestovat, zvláště když mi za to slíbí Magnum Jak se zvedne profil, zvedne se i Kolíkáč a mizí. Nikdo za ním, tak ani mě se nechce a jedu si svoje. Pak mě střídá Radek, dotáhne se Bobek. Na Garminu pořád svítí 6 km do cíle, tak nijak nepanikařím. Jenže Garmin spojil dvě stoupání a náhodou to mělo dost podobný profil jako Sebuzín, jen místo 5 km to mělo 10. Takže když přemítám o tom, že tohle dalších 5 km už nedám a snažím se uviset jen na horizont před další rovinatou část, dochází mi, že už je konec.
A ani mi to nevadí, jsem rád. Intenzitka to byla solidní. Kolíkáč zaslouženě vítězí a být nahoře hned v další grupě je beztak sen. Pak čekáme na zbytek a pokračujeme dle trasy dál. Až doma mi pak dochází, jak zákeřně ten profil vypadal, protože Sebuzín byl vlastně jen půlka kopce, proto to tak Garmin vyhodnotil, na mapě si nikdo moc nevšiml a pak jsme se docela hodně divili. Po krátkém sjezdu se začalo zase stoupat a já čekal dva brdky. Pravda ovšem byla, že před tím byl ještě brd jak prase, v podstatě druhá půlka toho 10 km monstra. Takže i volným tempem jsme se nejdřív na čele osamostatnili ve čtyřech. Konec stále nepřicházel, naopak sklon neustále přituhoval. V posledním kilometru, kde to bylo přes 11 procent už jsem jel sám. A to jsem se ani nijak nesnažil a chtěl to prostě jen vyjet. No bylo to maso. Další celkem 4 km do kopce a pak teprve přišli dva brdky. Oba dost prudký a oba jsem si vyjel na čele hezky v tempu, abych si napravil pověst po Sebuzínu.
Pak se opět na všechny počkalo a společně jsme si užili sjezd až do Ústí. Po krásném asfaltu to místy letělo 70kou a já si aspoň vyzkoušel, že jsem přes zimu dobře vyladil všechny aero propriety. Na pumpě svítilo sluníčko a bylo o poznání tepleji než nahoře v kopcích, kde pěkně foukalo. Měli i párky, ale já měl ještě plné kapsy, tak na něj nedošlo. Po krátkém občerstvení jsme se vydali zpět. Přejíždíme ikonický most a nikdo neřve sezóno vítej, tak jak to je? Dyť závod hned v úterý, a těch Kolodějských závodů už taky pár bylo. Tak je pro sebe, sezóno jsi tu? Je, i když možná trochu neviditelná.
Do Lovosic podél Labe, vyfotit se se Střekovem a s Vadimem.
S větrem v zádech to pěkně letělo. Ze zadní lavice můžu krásně studovat, jak zákeřný tenhle let ale je. Někdo občas přišlápne, ale někdo se trošku zakroutí. Všichni jedeme za své a i když se nejede moc, chvilky nad 250W tam jsou. Vtip je v tom, že to dlouho člověk nevnímá a nevidí, teda pokud zrovna nemá horší den a nedojde zrovna na něj. Takhle se jede hodina, dvě a nic není vidět, jeden brdek, druhý, tuhle magnet a támhle další. Vzpomínám jak jsem takhle nenápadně chcípnul tehdá v Bydžově. Jo, ani chvíli se nejede a najednou jste mrtvý.
Za Lovosicema přesně takhle po pár magnetech a brdcích najednou Ivča hlásí, že se ztrácí Alf. S Pavlem ve dvojičce tak párkrát zpomalíme, aby nemusel jet na špici Alf nebo Ivča, ale záhy zjišťujeme, že je to fakt úplně jedno, jede se nám pořád úplně stejně. Po chvíli jsme ale zase komplet a pokračujeme dál. Groupa se daří se držet kompletní, i když prvně vyhlášený wattový strop 220W je vysmíván. Po chvíli se ukáže, že to je tvrdá realita a vzadu se prostě nešetří ani watt.
Další pumpa v Podhořanech, 19 stupňů a jasno. To je odměna za dnešní robotu. I na Magnum dojde. Užíváme si sluníčka a vyrážíme k domovům. Vítr stále pomáhá a taky v člověku posiluje pocit, že by mohl jet pořád dál a dál. Ale realita dne je neúprosná. Další a další loučení až už zase zbýváme jen tři. V Uhříněvsi se rozloučit s Radkem a na jížu s Kolíkáčem. Doma zastavit počítadlo s číslem 258 km, jak snadné se to dnes zdálo. Díky grupě, díky múze, díky vám všem.

Rytířov

Dreamer – Rytirov pod rozkvetlymi stromy

Rytirov je tradicni vrchol slapkovskeho zimne jarniho objizdeni. V normalnich casech se kona na zacatku brezna. To letos ovsem neslo a tak to vypadalo ze zustaneme o tuto klasiku ochuzeni. Netreba ale hazet flintu do zita a tak je Rytiron naplanovan na prvni kvetnovy den, ze bychom si dalsi pekny svih pod rozkvetlymi stromy? Asi i na tohle dojde, ale realita je takova, ze v patek odpoledne zkoumam Aladina, Nory a sleduji kudy pujde nocni a ranni srazkovy mrak. Bude to hop nebo trop. Vecer tak obaluji klicova mista na kole izolepou a jsem pripraven na nejhorsi. V noci bubnuje dest na parapet, ale rano to vypada o dost lepe. Sice mokro, ale srazky presly a tak nic nebrani rannimu startu vstric celodennimu dobrodruzstvi.

V Praze jsem docela dlouho nebyl, ale na kruhac na Jizu jeste trefim. Setkani s Kolikacem, zahy se prida Otas, Luke, Turista a uz valime smer Kostelec. Silnice oslizle, ale tohle pokryje blatnicek pod sedlem. Hlavne ze neprsi. Dostavam hlad, protoze k snidani jsem jen zhltl jeden krajic s maslem a ledovym salatem a je mi porad docela zima. Za to ale ten ledovy salat nemuze. Pritom mam zimni bundu, ruce namazane hrejivkou, ale tak je kolem 8st, coz moc neni. Takze vlastne jakoby nam priroda chtela vynahradit ze jsme Rytirov nemohli jet v breznu a podobne pocasi nam nabidla i o dva mesice pozdeji. V Kostelci se pripoji Mlhos, Kapr, Trungy, Cespa a to je zda se cela sestava na dnesek, jestli jsem na nekoho zapomnel, tak se omlouvam, psat report pul hodiny po dojeti 300km neni trivialni.

Mirime do Kokorinskeho udoli, silnice stale spis mokre, ale nenahazuji, coz je klicove. Zato kvalita povrchu setrvale klesa, kdyz jedeme po trase Doksy zavodu. Za coz zahy zaplati Kapr defektem jeho bezdusaku. Pak zacina byt zima Mlhosovi, tak rekne ze se jede projizdet a v tom zjisti, ze ma taky defekt. Mne je taky zima, tak delam na miste drepy a prekvapive to zabira. Nekdo to komentuje ze jsem jako skokani na lyzich. Tohle misto je uplne nezajimave, ale cimsi je magicke. Zatimco kluci opravuji defekty, vyriti se cyklista v kratkem kratkem, jede jako dabel a je to Ryba, ktery nas stiha! To je moc, ja tady mrznu v zimni bude a drepuji a nekdo si prijede jako kdyby bylo slunce a teplo. Snazim se zahrat i jidlem, ale tycinka kterou jsem v Praze mel v byte ma uz zda se svoje nejlepsi leta za sebou, je tvrda jako kamen a tak musim davat pozor, abych si neulomil zub.

Pokracujeme dal a blizi se okres Decin, silnice konecne zacinaji pripominat povrch pro silnicni kola. Prvni kopecky, prvni rozkvetle stromy, jednou nesmele vykoukne i slunce zpoza mraku. Padame do Hrenska, euforie vrcholi. Fotka u hranice s Nemeckem a hura na pumpu na kafe a dalsi pochutiny. Po 150 km zaciname byt znacne okorali, ale neda se svitit, Rytirov ceka. Jedeme dal, Decin, posledni curaci pauza pod kopcem a jde se na to. Vlastne nevim, kdo dnes prvni nastoupil, asi Kapr, ale tak nejak se jelo setrvale tempo. Ceska na spici, Luke s Kolikacem a se mnou za nim. Zahy jsme ve trech, Cespa dal brutal nastup, ale zase zpomali. Drzim tempo, Luke tise prohlasi ze toho zacina mit dost, coz me vydrazdi a i kdyz nemuzu, jeste pridam. Joo tohle na ROUVY nezazijes! Zustavame s Cespou, ktery podruhe nastoupi v odbocce ke kasne a kosteliku. Tak tohle uz nedavam a Cespa si zaslouzene s mirnym naskokem jede pro prvni misto nahore. Zahy dorazi zbytek, dame tymove foto a jedeme nahanet Otase, ktery jel napred.

Uz to vypada ze jsme ho ztratili, ale nastesti se o par desitek km dal objevi. Ted uz je profil klesavy ci rovinaty, mirime na Steti a Melnik. Kapr ma dalsi defekt bezdusaku, ja se vyjizdim, protoze chci dat trikilo, coz znamena nad puvodni plan asi dvacet km navic a jelikoz se blizi podvecer, nechci jezdit do soumraku. Jedeme dal, vsichni basnime o parku v rohliku na pumpe v Melniku. Nase prani je vyslyseno, parek po 240km je to nejlepsi jidlo na svete. Zbyva posledni usek domu, prvni louceni, jak kazdy miri do sveho domova. Jelikoz Otas konci s Mlhosem v Kostelci, zaver se promeni v "250w" peklo v podani dvojice Turista / Ryba a posleze Luke na spici, ktery ke konci nejak ozil. Ja uz toho mam dost s Kolikacem, ale statecne se drzime. Praha je tu, Jizo je tu, pocasi vydrzelo a byt je zatazeno a teplo porad moc neni, prijde mi to jako krasny jarni den. Dotocim posledni km kolem byt Rytirovske dobrodruzstvi je u konce. Skvela parta, pocasi presne takove, jake jsem ocekaval, nezbyva nez dodat, ze i dnes to bylo epicke, Rytirov je jenom jeden!

Kolíkáč – 10.ročník rytířské bitvy

Letos 10. ročník objížděcí legendy Rytířova, safra toto letí… již 10 let se chceme trápit málem celý den v sedle a užívat si sílu skupiny. Trasy a účastníci se různě měnily, ale ty základní kameny zůstávaly. Letos tedy k ikonické kašně, dobít ceduli Rytířov a oslavit tak její jubileum. Mělník při cestě tam vynechat, ať máme trochu změnu a navíc, když kus trasy Doks vede pro nás příznivým směrem. Letošní závody od kostela v týdnu mě začínají fyzicky ubíjet, marně hledám nějakou povolenou obnovu organismu. Takže sobotní ráno je hodně těžké, navíc počasí znovu úplně nepřeje, povrch země je mokrý s kalužemi a naděje na sluneční záření malá. Tak znovu do zateplené výbavy a zašít se do grupy kamarádů, kteří mě snad nikde nenechají zdechnout.
Na Hájích se střetnout na sekundu přesně s Dreamerem a marně v paměti pátrat, kdy jsme se viděli tváří v tvář Oťas na kruháku, Turista a Luke na T, tohle už je základ, který jen tak nic nezboří. A když to doplní v Kostelci Kapr s Mlhošem a Trungym nálada se hned zvedá. Do Všetat ještě myslím na Čespu, kde vlastně měl podle plánu přistoupit, a když tu otázku vnesu do skupiny nahlas, tak se zezadu ozve hlas z Čábuzi, jsem tady! Po trase Doks, marně vyhlížet mávajícího Orlíka, stejně tak v Byšicích slibovaného Vlčáka. Luke překecal v pátek Oťase na tento výlet a teď jede předpisově kopce tak, aby to všem chutnalo. A je to dobře, dnes nás čeká pořádná šichta a netřeba plýtvat silami.
Řepín, Vitasova prémie a pak před sjezdem do údolí Malinovo křoví, do toho moje sbírka zvadlých duší v příkopu, v údolí chcaní čela veteránů… jo jo, tahle trasa snad na každém kilometru něco zažila. Údolí se z počátečního slušného stavu povrchu mění v tankodrom, brdek střídá brdek, ale Oťas skvěle drží. Co nedrží, je ale Kaprovo mlíko v předním bezdušáku, které se snaží prorvat skulinkou v plášti ven. Vítanou pauzu využívá kouzelník Turista k předvedení svého čísla, jak dostat vajíčko ze skořápky a doplnit tak energii a pak jak rychle dostat duši do bezdušáku. Mlhošovi je zima, tak chce objíždět, ale defekt předku mu vystavuje stopku a mění taky. Dreamer dělá dřepy, tohle údolí je opravdu hodně mrazivé. Ale jak pro koho, znenadání se zezadu přiřítí cyklista v krátkým-krátkým a on to Ryba vítající vesnu! Poklona za ten sjížděcí výkon!
Bidon chrastí, zadní kapsy též a zoufale začínám vyhlížet pumpu. Ona dnes nebude někde na 120 kilometru, ale až na 150. Ale zase za ten průjezd Českým Švýcarskem to stálo, kolem Jetřichovic je to podmanivé. V Hřensku vysmátý Basko, takže společné foto na nejnižším bodě ČR nesmí chybět. Atmosféra kvete, pumpa to jen podpoří, bageta do mě zaplula a plave v té kofeinové srajdě v mém žaludku. Jen ty nohy marně hledám v lepší kondici, ta bitva o ceduli bude setsakra bolet. Dreamer se konečně dočkal pěkného asfaltu a úsek Hřensko – Těchlovice je snad bez jediné díry. Navíc stále kolem řeky, tak to hrozně rychle letí, tohle jsou strhující chvíle. Pod Vrabincem odhodit tepelné izolace těla a narvat do zadních kapes, Kapr jde do holátek, stejně tak Ryba, který v nich jede už od Prahy.
Povzbuzen Sebuzínem z minulého týdne od sebe čekám, že se to nakonec nějak zlomí a dokáži hákovat nejlepší. Chvíli se mi to daří, ale můj motor začíná vařit a já kypět. Trio Čespa, Dreamer a Luke odskakuje a dnes s tím prostě nic neudělám. Nejsem schopen ani vykouzlit na budíku čísla začínající 3, tohle nevypadá dobře. Ryba jde přes, chvilku s ním, ale zase si vystoupit. Tak kdo další přijede? Turista! A s ním to již jde. A sjíždíme si Rybu. Tak to díky Míro, ten úsek k odbočce jsi jel parádně a já Tě tak zneužil. Zkusit za to ještě cuknout, odbočka k ceduli již není tak prudká, jde to! U cedule brát bramboru, ale ke kašně být ještě ztrestán nástupem Ryby. Čespa to dokumentuje, vylezl jsem ze sauny a hledám ochlazovací bazének. A to asi všichni, tak si vlézt do prázdné kašny a vyfotit se. Díky bejci, tohle místo u kapličky má svůdný génius loci!
Ale stoupání ještě nekončí, sletět k odbočce a ještě se drápat na Rychnov a polykat dvojciferná procenta sklonu. Do Verneřic za Šmicerem, tedy za Oťasem, který je stále v nedohlednu. Když si ho ani nesjdeme v brdku za Verneřicemi, začínám pochybovat, že je před námi. Ale Srdov nás dává do kupy a v kompaktním složení letíme pod Malešov. Tohle je úsek, který zase stojí za to, bezva asfalt, klesající profil a tvrdá závodní lajna díky našim velešpicařům! Pak ještě kousnou brdky před Štětím, ale vše zachraňuje Kaprův defekt pro změnu na zadku. Můžeme znovu vyprázdnit kapsy, protože úsek Štětí – Mělník si vzal na starost Čespa a dotáhl nás k roštu na pumpě, kde se už otáčí prvomájové párky. Jsou to asi kouzelné párky naplněné nejenom masem, ale i nějakou čarovnou přísadou, jelikož jsme po nich silní jako býci. Těch 50 kilometrů do vany se proměnilo v závěr, který zažíváme na maratonech, především pak Ryba a Luke udávali zběsilé tempo. Přepisovaly se tak díky tomu PR časy na tolik woježděných úsecích, posílat tam poslední zbytky sil a řvát u toho jako puberťáci, tohle si budu hodně dlouho pamatovat. Nohy na to vzpomínají i dnes v úterý, kdy to nakonec ze mě taky muselo jít ven, vždyť 10. ročník Rytířova se zase zapsal hluboko do orange historie, děkuji, že na to máte stále chuť!

Luke – Až na hranice, aneb wobjížděčův sen

Odložený Rytířov, na který jsem se moc těšil. Jel jsem sice už loni, ale to se jel Rytířov bez Rytířova. Tentokrát se zajíždí i ke kultovní kapličce. Výhoda odložení má být relativní teplo. Na květen sice zima, ale proti březnu to je plus. Další výhoda je delší den, takže Kolíkáč zběsile kliká v mapě a výsledkem je krásná trasa, která slibuje wobjíždění od rána do večera. Prostě wobjížděčův sen.
Takže ten sen začíná, jak jinak u mě, brutálním budíkem. Je 5:30, bolí mě z toho vstávání hlava. No nic, to se rozjede. Oblečení a kolo je připravené, dodělat sváču a pití, tradiční snídaně a jde se na věc. Spící Průhonice právě opustil poslední dešťový mrak noční fronty a já se, už bez deště, vydávám dobít bájný Rytířov. Jedu cestou nejmenšího odporu, chci vidět ceduli Freistaat Sachsen a zase se vrátit zpět. Navíc pořád cítím čtvrtek, nebo ještě úterý, nebo neděli? Prostě tu milovanou cyklistiku tak nějak pořád cítím. Ve čtvrtek už to bylo na hlavu trochu těžší, upínám se k dnešnímu výletu, kdy má stačit jen točit nohama, nepředvádět se, pokecat, kochat se krajinou, nebo jen tupě čučet do asfaltu či na galdu před sebou. A když se něco semele, kamarádi ti vždy pomůžou, nebo to rovnou vyřeší za tebe, vždy tě nějak dostrkají až domů a pomalu ponoří do horké vany. Po několika týdnech intenzit na závodech či v Kolodějích to je možná zidealizovaná představa zimních výletů, ale lze se tomu divit? Člověk prostě chce vidět svět tak trochu na růžovo, hodit za hlavu, že se to vždycky, tak nějak nedopatřením, může změnit v závod, které nemá limit kilometrů, cílovou čáru, hranice...
Z Jíža ale táhnou samí zkušení wobjížděči. Dreamer, Kolíkáč, Turista a Oťas. Lepší společnost bych si snad ani nemohl přát. Silnice jsou ještě mokré, občas nahazují, tomu je uzpůsobeno tempo - ukolébávací. A mě se to líbí. Kolíkáč straší, že nestihnem sraz, ale nakonec to klapne akorát. V Kostelci jen Kapr a Mlhoš, ale v zápětí se dál rozrůstáme. Po hlase poznávám Čespu, je tu i Trungy. Přejezd, Všetaty, Čečelice, Byšice, každý vjem tu vybízí k útoku. Trochu zaprovokovat, připomenout monument amatérské cyklistiky. Přesně takovéto nedopatření a výlet se pak třeba mění v závod. Ale je klid, všichni jsou na wobjížděcí vlně. Počůrat pumpu v Byšicích, vyhlížet Vlčáky, ale nikde nikdo tak vyrážíme dál. Trasa Doks je nekonečná kniha příběhů. Vypráví hlavní, vypráví Řepín, sjezd do údolí... Kapr navrhuje dát i Romanov, ale údolí ještě spí a mlčí. Míříme tedy po trase dál, kvalita asfaltu bídná a nestoupá.
Před Holany hlásí Kapr defekt. Přichází chvíle poučení, nejdřív jak správným polohováním kola opravit díru v bezdušáku a nebo taky ne. Potom jak vyfouknout vajíčko ze skořápky. Turista je dnes hodně plodný. Mlhošovi je zima, ale místo pár koleček ala Dreamer si taky radši vymění duši. Já sním bagetu a přemýšlím, jestli už není čas sundat bundu. No není. Pak se přiřítí Ryba v krátkým. Tak to jsem neviděl, asi si chtěl přispat a věděl, že si to stejně sjede...
Po chvíli zas pokračujeme dál, cx vložkou z Rybnova kolem několika rybníků. Těsně mineme Kravaře a po luxusním koberečku stoupáme Petrklíčovým královstvím na Taneček. Nikdo naštěstí netančí, tak to zas jednou můžu ze špice pěkně brzdit. Vytrvalost v kopcích znamená, jet to co nejpomaleji a dlouho se tam trápit. Nemáte zač.
Nastoupané metry přibývají, zbytečné ale krásné stoupání před Žandovem si užíváme. Jelo se i loni, z úcty k tradici bych ho zachoval. Basko nikde, přitom bod 14 je tu a 11:11 dávno pryč. Dál známou trasou z loňska, tam kde v březnu kvetly sněženky jsou květy narcisů a blatouchů. Rychlý táhlý sjezd a zase soustava brdků, pohled do kraje stále zamlžen, a tak se téma rozhovoru čím dál častěji stáčí k tomu otřepanému "už tam budem"?
Budem, i když každý to vidí trochu jinak. Garmin k nelibosti publika slibuje ještě jeden kopec po tom, co měl být zaručeně poslední. Pak ale konečně táhlý sjezd a ve skalách sevřené a nebývale vylidněné Hřensko. U Labe pravá a nach 'tchland! U cedule opatrně, abychom nepřejeli, vyfotit se, a doma při pohledu do mapy zjistit, že jsme stejně byli v rajchu.
Pumpa vypadá podezřele prázdná, ale není zavřená, jen prostě prázdná. Tradičnímu obžerství tedy nic nebrání, energie bude potřeba. Kolíkáč hlásí, že se mu nohy stále nerozjely, já mu od rána tvrdím, že to přijde, ale nad těmi svými taky pomalu lámu hůl. Stejně mám už od čtvrtka v hlavě, že prostě bitva o ceduli nebude na 100%. Z úcty k tradici to zkusit, hecovat to, ale výkon tam nejspíš nebude, to se nedá nic dělat.
Přesun podél řeky v družném hovoru. Oťas hlásí, že loni to byla větší vražda a dnes je v pohodě. To já cítím, jak každý brdek po cestě nechal svůj otisk v mých stehnech. Nevím jestli se cítím líp jak loni, spíš ne, ale paráda to je, to zase jo. Projet Děčínem, přejet přejezd, kde se loni pokračovalo vzhůru k nebesům, ale teď míříme na Babětín.
Na semaforech shodit bundu. Před přejezdem, kde je start letos, i rukavice. Kapr jde do krátkýho, nebo snad do plavek. Těžko říct, nějak mu to trvá. Zbytek netrpělivě vyčkává a ukrajuje první metry. Kapr se přiřítí zezadu a rovnou jede, tempo se zvyšuje a když se zvolní jdu na špic. Vítaná berlička pro případ pozdějšího wobložení. Čespa ještě přikládá a záhy jsme jen ve třech. Čespa nastupuje a pak zas čeká, Dreamer se ujímá špice a já si v hlavě sumíruju všechny argumenty proč je dobrý si z toho vystoupit. Blbější hláška než "mě už to nebaví" mě nenapadla a když Dreamer trochu přišlápne, tak se loučím. Ještě ve čtvrtek bych se asi zvedl a pak by se vidělo, jestli zemřu hrdině, nebo bídně, ale dnes ne. Nechávám je jet, za mnou dlouho nikdo, tak si to jen svižným tempem dojedu. Před Rybou, Turistou a Kolíkáčem to rozhodně ostuda není. Čespa ještě odpáře Dreamera před odbočkou a víc z boje nevidím.
Pak společné foto a hurá na druhou půlku kopce do Rychnova. Tady citím, že mě to opravdu jede o dost líp jak loni, +50W na stejných tepech se hodí. Nahoře se zase seskupit a vydat se nahánět Oťase, který boj o ceduli vynechal. To se daří až po docela dlouhém závodním úseku, kde to neuvěřitelně letí. Závod pak pokračuje až před Tre Capi (Capo Malešov, Capo Hoštka a Capo Štětí), kde se zas vracíme do wobjížděcího módu.
Ve Štětí klídek, protože únik dne se konečně vytvořil a Ryba, Trungy a Turista odjeli. Ještě větší klídek je na mostě přes Labe, kde probíhá další kapitola z knihy oprava defektu pomocí polohování kola. Ještě že má Kapr s sebou dvě duše. Do Mělníka si pak špic na starosti bere Čespa, takže Mělnická vyhlídka na soutok je tu hned. Párky voní Benzinou, kde čekají i uprchlíci. Dneska se neudržím a dávám "mega" verzi.
50 z Mělníka už je klasika. Ryba s Turistou rozjíždí expres, který nestaví. Cestujicí se loučí a vyskakují z jednoucího vlaku. Na párek to vždycky dobře jede a je to tak i dnes. Už jen poslední pětice, blížíme se ku Praze a letíme každý brdek součtem snad 2000W. Přemýšlím jestli ještě jedu z Rytířova, nebo už spím a zdá se mi nějaký maratónský sen. Vždyť tohle by byla skupina snů. Ryba se loučí, s Turistou, Dreamerem a Kolíkáčem až na jížo. Letí to, vana čeká a přesto se nechce končit. Sen to je a přece skutečný. Sen wobjížečův.

Kladno-Klínovec-Kladno

Hurá na Ještěd

Dreamer – Hromy blesky pod Jestedem

Sobotni rano pro me zacina brzkym budickem a pohledem z okna, kde vidim mlhu a mokrou silnici. Coz jsem tak nejak cekal, takze jsem pripraven. Vcerejsi odpoledni vydatne prehanky nad Prahou nauci cloveka vazit si i takoveho pocasi. Pred pul sedmou vyrazim a zahy jiz krouzim kolem Jizaku, kde se pridava jako tradicne Kolikac. O par stovek metru dal je Luke s Turistou. Co je mile, je ranni slunce, mlha se rozpustila a kdyz Turista prilozi pod kotlem, zaciname s Kolikacem litovat, ze jsme si dnes brali zimni bundu. Ale den bude dlouhy, takze nedelejme predcasne zavery, kdyz jsme na zacatku. Mirime do Sojovic, Luke si rano dal ke snidani vtipnou kasi a tak je nalada v nasi mini skupine i takhle po ranu hodne vysoko. Ja z toho zacinam vzyvat odpoledne hromy blesky. Kdybych tak rano vedel, jak budu nakonec blizko pravdy.

V Sojovicich se pridava zbytek, jenze nez vyjedeme, par borcu musi udelat prvni servis kol po zime, jak to tak vypada. Kdyz jeden borec utahuje riditka asi 15 minut, tak zase vsichni prochladneme, ale nastesti uz vyjizdime. Kolem Sojovic je mlhavo, takze jsem za zimni bundu rad. Banda je to dnes opravdu velka, nebudu vsechny jmenovat, protoze dnes bych stopro na nekoho zapomnel. Ale je tu Streda, Bobek, Cespa, Vit Tichy a jeste se ma pridat McHammer. Jenze nez dojedeme do Doks, ceka nas jeste jeden defekt. Vysilame dopredu Strejdu at si udela naskok. Tam jedeme mestem trochu jinak, takze kdyz za Doksy volam McHammerovi, ze uz jsme jako s pulhodinovym zpozdenim projeli, ozve se do sluchatka "zpomalte, jsem za vama 200m!". Copak o to, ja bych taky rad zpomalil, protoze v haku za duem nas Mira + host Mira Horvath to boli kazdeho. A proto jsem vzal rozum do hrsti a na spic s hostem Mirou radeji ani nevlezl. Dochazi mi baterka ve wattaku, takze radeji zadna data nesleduji, uvidime kolik se toho dnes nahraje.

McHammer nas dojizdi, my vyjizdime z mlhy a mne vzpruzi curaci pauza, kdy se po srotu na rovine v haku konecne v klidu najim a napiju. Blizi se Jested a kazdy zacina ladit taktiku na souboj dne. Po kopec prijizdime v momente kdy je asi 18st a sviti slunce mezi mraky, takze resime, kam s prebytecnymi svrsky. Ja vse co jde sundam a strcim na zada pod zimni bundu, kterou rozepnu co to jde. Bobek ma kratke kratke, McHammer je taky oblecen lepe, jenze co se da delat, v 6 rano se v kratkem jet neda. Pulhodinovy usek na Jested je tu, drzim se ve skupince s celem, ale kdyz za to McHammer vezme, nereaguji, protoze z ROUVY moc dobre vim, co Michal umi. S vedomim, kolik uz toho mam dnes odjeto zacinam pozvolna. Pulhodina je dost na to, aby se ukazalo, jak na tom kdo je. Luke se drzi s M. Horvathem, ale McHammer jim zahy dalsim nastupem odjede. Mne, Kolikace a Bobka si doskoci Cespa. Pak je mezi nasimi skupinkami mezera, kterou si pote docvaknu, protoze mi prijde, ze na to mam.

Coz je pravda, navic Mira jede krasne souvisle tempo, zadne nastupy. To mi vyhovuje a tak takhle pekne v haku dojedeme s Lukem s Mirou az na parkoviste. Tady jdu na celo a trochu prislapnu, kdyz opet zacneme stoupat, coz uz je prilis na Luka. Nicmene velka pochvala, s tou jeho brasnou a typickym blaznenim od rana jede dnes paradne! Ja jedu tempo s Mirou za mnou az do finalni casti Jestedu, jeste vidime uz volneji jedouciho McHammera v jednu chvili. V samotnem zaveru mi Mira poodjede, takze nahore jsem treti. Coz po 160 km potesi, ale uprimne i kdybych mel v nohach pulku, lepe bych na tom dnes nebyl. Nahore tradicne fouka a je zima, jak jsem opet rad za zimnu bundu. Jakmile dorazi ostatni, udelame tymove foto a valime dolu. Nastesti je porad sucho, takze jsem brzy v teple. Stavime na pumpe, kde dojde na kafe a dalsi nasup vtipnych hlasek. Pokracujeme dal a jak se otepluje, sily rychle dochazeji. Ja si nedoplnil vodu a tak zacinam videt vlci mlhu, typickou pro chybejici tekutiny. Dorazi me kostkova stojka, kde poprve premyslim, jestli je to sen nebo skutecnost. Otas chyta krece, Kolikac me zachrani vodou z bidonu. Pak se par lidi rozlouci a konecne jedeme normalnejsi tempo.

Blizi se Sojovice a s nimi bourkovy mrak. Kdyz uz to vypada ze ho mineme, na poslednich peti minutach pred Sojovicemi nas to splachne. Nicmene i tak dojedu relativne dobre, v Sojovicich neprsi, tak si dam jeste vyjeti do Podbrah, abych jako na vetru oschnul. Nez se ale vratim ke Kaprovi, zmoknu znovu. Ale za ty tri km navic to zcela jednoznacne stalo! Vysledek je, ze jsem totalne zmrzly a ani fantasticke pohosteni v podobe polevky, domaciho chleba, masla, syru a salamu od Strejdy me moc nezahreje. Prichazi dalsi bourka a s ni salek horke kavy. S ulevou tisknu prsty rukou na horky hrnicek a zacinam prichazet k sobe. U Kapra sedime tak hodinku, takze se do me zase pousti zima. Jinak to ale nejde, musime pockat az oschnou silnice. Mame tu i televizni stab, tak se tesim na reportaz. Vtip strida vtip, az ze sameho smichu chytam cyklo skytavku. Pak uz prichazi cas vyjet, ale jeste je treba si dat neco na kuraz do jedne i druhe nohy. No musim rict, ze uz jsem u Kapra zazil docela dost hostin, ale tahle vsechny prekonava!

Ceka nas posledni hodinka a neco do Prahy, Luke strasi dalsim destem, ja strasim ze pojedu na spici. Pravda je nakonec nekde mezi, trochu sprchne a ja se na spici objevim. Jedeme co nejvic opatrne, preci jen unava je znat a provoz u Prahy je take vetsi. Hlavni ale je, ze jsem se opet zahral, takze zatimco v kresilku u Kapra jsem drkotal zuby a snil o horke vane, ted mam spis chut na studenou sprchu. To jsou tedy dnes momenty! Loucim se s kluky na Jizu, na Budejarne si jeste stihnu tesne pred zavirackou vyzvednout objednavku v Alze. Sjedu na Dvorce, vyjedu zpet nahoru a magicka tristovka je tam, jo! Tyhle jizdy jsou zdanlive podle profilu kazdy rok stejne, ale ve skutecnosti pokazde jine a v tom je jejich kouzlo. Dnesni Jested byl navic zpestreny tim, ze byl posunuty na kveten. Odpoledni bourka tomu dodala punc jedinecnosti, pohosteni u Kapra zase zlatou tecku. Diky vsem, diky za ten servis Kaprovo a Kolikacovo rodine a Strejdovi. Uz ted se tesim na dalsi Hura na Jested!

Kolíkáč – Jeschken sauna!

Kapr s Bobkem hledají trasu na letošní Hurá. Luke přizvukuje, a nakonec z nich vypadne západní varianta. A tam segment Jeschken (Westrampe)! Absence závodů ve mně vyvolává touhu na každém z výletů si dát něco v závodním stylu. A tenhle segment je jako zvon. Zní mi v uších už od středy a sním o tom, jak tam všechny posekám. Jak se mi pojede lehce, s hlavou v oblacích, v tom tunelu pod vysílačem. Ale sny jsou povětšinou jiné než krutá realita. Ale o tom ten život je, jakmile vyměkneš je konec, jak by pravil Honzis.
A tak snová show JJJ se znovu rozjíždí, kolikrát ještě na to budu mít mentálních a fyzických sil? Není třeba váhat, navíc, když tu máme lokomotivy v podobě Turisty a Luka. Dreamer nakonec bez využití metra už krouží na kruháku s vidinou bláznivého tříkila. Před Brandýsem nabrat Vláďu P. a užívat si Lukeho natěšení, který akceleruje za každou zatáčkou a nastupuje za každým autem. To já se nějak začínám vařit a začíná mi docházet, že jsem to asi trochu přehnal s oblečením. Když se jede v objížděcí zóně, tak to ještě jde, ale běda, když se zrychlí…
Vláďa ještě u Kapra dotahuje hvězdičky, Oťas vakl na zadní nábě, tak trochu zpoždění, do toho píše Čespa, že je v krajnici zalepen od mlíka z bezdušáku. Hlavenec nás ale již rovná do předepsaného šiku a necháme se vést navigací a Kaprovou trasou. Nemá to chybu tohle skupinové wobjíždění. Jsme jako novodobí objevitelé, co odpaňují nové a nové vesnice a silnice. U Bolky se přidá Pepíno a vítěz UAC Míra Horváth. Krásná inovovaná trasa, Alf defektí, Strejda jede napřed. Bezděz, Vrátenská hora, safra, to už zase za chvíli budou Doksy. Ale průjezd kolem odbočky Bílá kámen si už dáme dnes. To jsou emoce! McHamer taky neodolal a chce jet s námi.
Teď to frčí, a přesto ne a ne sjet Strejdu v úniku. Až vojenský prostor nás spojuje. Poklonit se Sochorovi a užívat si cyklostezek. Osečná je tu a většina jde do krátký-krátký! Já začínám odkládat věci a je toho slušná hromada. To do kapes nenarvu. Luke a jeho wobjížděcí podsedlovka se obětuje. Děkuji moc! Krátký-krátký tedy nemám ani náhodou, ale něco jsem odložil. Předpověď hlásila 12-13 stupňů a zataženo, a teď tu pere slunce a je 17 stupňů!
Valíme na Křižany, Luke odskakuje, Bobek se větrá a chce ho sjet ještě před začátkem segmentu. Já šetřím v grupě, čeká nás více jak 30 minut pořádné roboty. Segment je tu, Luka sjede McHamer, stejně tak Míra Horváth. Já zatím akceptuji tempo Dreamera, Bobka a Čespy. Ale nebude to mít dlouhého trvání, procenta sklonu a rozbitý asfalt nepřidává. Navíc zapnuly v sauně kamna na nejvyšší stupeň. Móóóc! vykřiknu a probudím Snílka, který se zvedne a suše odjede za Lukem. To Čespa se otočí a zpomalí. Díky kamaráde za naložení, dostal jsi mě aspoň na hlavní silnici, na dobrý asfalt. Tam háknout Bobka a sdělit mu, ať nenastupuje, že to zkusíme spolu. Čumět na budík, ať to začíná 3. Jít před Bobka a po chvíli trhnout loktem na znamení vystřídání. Ani to s ním nehne . Točíme jednu serpentinu za druhou, nad námi Luke s Dreamerem a před nimi ještě jeden orange dres. Kapr a Oťas. Vzali to zkratkou a teď si užívají společné týmové chvíle v kopci. Bobek už tvrdí muziku a já jen ztěžka hákuji. Sauna topí jako divá a já jsem těsně před ponořením do ochlazovacího bazénku. Parkoviště zdoláno, jdeme na závěrečný díl Westrampe. Čekám na vrchařskou múzu, na lehkost v nohách, ale tahám za sebou pneumatiku. Dráty od lanovky nad námi a Bobek pomalu odjíždí. Nejsem schopen reakce. Tak to bude utrpení. Houfy turistů a cyklistů. Plazím se nahoru, na displeji to již 3 nezačíná. Ještědka. Už jenom kousek, ale dnes je to věčnost… Nakonec Jeschken (Westrampe) jsem podle budíků těch 300 wattů dal, ale to na naše orange horské blechy nestačilo. Pěkný borci!
Nahoře mě konečně vykopli ze sauny. Fouká chladný vítr, tak se raději zabalit do všech vrstev. Sdílet vrcholové pocity a foto. Tohle se neomrzí! Všichni tady nechali svoje maximum, dojezd třeba Oťase bere za srdce! Padáme na pumpu do Dubu. To je let, to je odměna. Zahrádka před pumpou rozkvetla do jarní krásy, jó to by se sedělo. Ale teď stačí jen nasednout do rychlíku směr Bolka. Mašinou je Míra H., u kterého se střídají každou chvíli zájemci, kteří si chtějí sešrotovat nohy. A to já nejsem Kecám vzadu s Čespou o životě. Toto uteklo, Kapr velí kostky do Pískové Lhoty. Já řvu Vrazi, vrazi! Vedro dostoupilo u mě znovu vrcholu, probíhá dnes snad již 5 saunový ceremoniál. Dal bych zmrzku, ale ta fronta odrazuje. Kapr volá do Sojo, ať se již připravuje zahradní párty. Část grupy odjíždí, Oťas křečuje a pak hrdinně bojuje v háku. Nad Sojovicemi černý mrak, ale Kapr hlásí, že u nich nikdy neprší. Ale ve Staré Lysé ano. Ostré krupičky bičují dojezd na zahradu. Tenhle ochlazovací bazének jsme si tedy nepřál.
Sedět v mokrých hadrech pod pergolou a zahřívat se výborným vývarem. Domácí sýry a chleba od Strejdy. Maso, oheň, čoud. Tohle jsou úplné farmářské trhy, jak to nazval Čespa. A koblihy, a perník a mřížák. Safra to jsem se nacpal. A do toho oslava každé nohy. Dreamer chce jet špic až do Prahy! Tohle posezení nemá nikdy chybu a letos se znovu povedlo. Nepamatuji, kdy jsem se v poslední době tak od srdce zasmál.
K smíchu mi pak ale není u Běchovic. Žaludek protestuje a už nepojme tu kaši, co vaří Luke na špici. Kluci pak kvůli mně naštěstí zpomalili a odvlekli mě domů. Děkuji! Děkuji za Ještěd, děkuji do Sojovic, děkuji Strejdovi, děkuji svým holkám! Tahle klasika je stále magická!

Luke – Jeschken a jeho Westrampe pod nánosem koblih

Až nezvykle odpočatý vyrážím na letošní edici Ještědu. Proměnlivé počasí odpískalo čtvrteční i páteční nápady na něco výživnějšího, a tak jen otočit nohama mezi mraky. O to víc natěšen, že i ranní vstávání docela přežiju. Na T si akorát sjet Dreamera s Kolíkáčem, přibrat Turistu a můžeme uhánět do Sojovic. Vítr trochu pomáhá, Turistova špic zahřeje a od rána mě to baví. Ještě čůrpauza a pak shánět hvězdičky pro kolegu. U Kapra se ale najde všechno, takže rychlá oprava držáku Garmina i generálka Oťasova stroje a můžeme vyrazit. Nové silničky a neznámá místa, na rovině občas potáhnout a v kopci kontrolovat integritu balíku. Jen si užívat a bezbolestně plout krajinou, až jsem úplně vypustil z hlavy nějaký souboj na segmentu...
Ten však rychle připomíná Kolíkáč: "Jeschken!" Samo mu odpovím "Westrrrrampe!", ale kdo ví, jestli se mi chce jet 30 minut totálního šrotu. No spíš ne. V kopcích by člověk vyvěšoval víc a víc, ale pomalu není s kým. Po pár brdkách konečně svištíme směr Doksy a friendly tempo se pomalu stává závodním. Na špici dvojice precizních operatérů Míra&Míra (Turista a Míra Horváth) zkušeně řežou tu krajinu před Doksy, rychlost pořád kolem 45 km/h, sotva stíhám viset a občas koukat za sebe. Jak to, že nikdo neřve moc? Jak to, že všichni visí? Usuzuju, že se to všem líbí, a tak když Míra&Míra konečně střídají, snažím se držet nastolený závodní mód. Zezadu slyším jen občas povzdech, že takhle Strejdu nesjedem, takže asi úplně držet kvalitu se nedaží. Jede se mi ale dobře, tak pokračuji i když s pocitem, že jsem se právě ze závodu na Ještěd odhlásil.
Nic ale netrvá věčně, tempo se opět vrací do wobjížděcí normy a stavíme. Pak moc nejedeme, abychom v Osečné znovu zastavili, definitivně sundali všechny hadry a já se zase přihlásil do závodu. Nějak mě to chytlo. Sice wobjížděcí brašna praská ve švech, kdy jsem to ráno nešetřil, a tak vezu navíc bundu, návleky na kolena, na tretry, rukavice. Znovu se rozjet, a ještě naposled probrat kdo jede s kým, případně kudy a kam.
První brdek před Osečnou to dělí na účastníky závodu a wobjížděče, já zůstal s wobjížděči, ale nějak se to ve mě pere, tak si radši skáču dopředu. A že se nejede, kdo ví jak, tak moc dlouho nepřemýšlím a beru za to. Žádný čekání na odpadnutí, to se mi dnes nechce. Jeschken Westrampe! Freude am Fahren! Feuer! První brdek, nikdo po mě moc nejde, tak i druhý jedu v tempu. Pak dlouhá rovinka do Křižan, kde se rozhodně nevyplatí jet sám. Ale přece na ně nebudu zbaběle čekat. Jedu dál, držím si odstup. Vím, že když mě na rovině dojedou, tak jsem se asi zase odhlásil, ale co když nedojedou? Křižany jsou tu, smečka za mnou, blíží se, ale ne moc. Už se to zvedá a pořád mám pár metrů, držím tempo. Když mě doletí Míra Horváth, padnu mu do háku a světe div se, ono to vyjde tak na tempo, kterým bych to jel sám. Přiletěl i McHammer, ale radši jede sám. Já se držím svého tempa zašit v háku, což mě přeci jen trochu zrychlí. Další borci se moc neblíží, ale před koncem první prudší části přijede Dreamer. Prvně jsem myslel, že to je Kolíkáč, ale toho vidím s Bobkem a Čespou až za námi. Tak asi nejedu tak zle.
Využít skupinku v rovnější části, svézt se s Kaprem, který to vzal zkratkou a na parkoviště se vyhoupnu vcelku bezbolestně. Teď to ale bolet začne, jak se sklon zvedá. Dreamer zkouší přiložit, ale mě to nechává v klidu. Tady už hák nepotřebuju a víc jet nemůžu, to jasně cítím. Pár kontrolních otočení, za mnou bezpečně prázdno, takže si před Ještědkou trochu ulevit, aby byla síla do posledního, ne tak prudkého úseku. Užít si to proplétání mezi bikery, kteří těžko můžou chápat, jakou opojnou radost tady člověk zažívá na 300W ze sedla.
Nahoře zase navléct bundu, návleky a rukavice. Někoho ještě stihnout vyfotit při dojezdu, pak společná fotka a hurá do Dubu na benzinku. Sjezd začínám jako poslední a aby byla sranda, dávám si za cíl, být na konci na čele. V klidu a opatrně zpět na parkoviště, ale pak už to nešetřím a užívám si to se vším všudy. Lehnout na rámovku, v Rozstání překročit limit v obci o polovinu a rozsvítit stravu PRkama. To by šlo!
Pak pumpa, bez párku a koly, zásoby mám a šetřím se na večer. Dál se špice ujímají zase M&M a když zcela nečekaně Turista odstřídá, začnou se u druhého M střídat lidi, jak kdyby to byli šlapky. Pak to na sebe vezme Bobek a vydrží až za Bolku, kde se M loučí. Chtělo by se říct, že se zpomalí, ale roadbook hlásí další segment, tentokrát kostky v Pískové Lhotě. Bobek to drtí ze špice, v prudké části ho vystřídám a když se pak otočím... no to jsou kecy, že jo. Prostě sem za to rafnul a odjel. A na konci toho měl plný kecky. Akorát jsem ale dojel Strejdu s Alfem, tak kecáme, kecáme. Ještě přijel Bobek a Pavel, pořád kecáme a zbytek nás nějak nedojíždí. Nakonec si říkám, že vzadu je špicařů dost, tak proč nepomoct Strejdovi s Alfem trochu klidnějším tempem, než nás balík semele. Tak valíme pomalu dál. Bobek se vrací pro desetikorunu a už ho neuvidíme. S Pavlem se kalibrujeme na správné tempo a kecáme, za námi kecá Strejda s Alfem. Wobjížděcí idyla. Akorát sem trochu zapomněl jíst a nemám co pít. Najednou jsou tu Předměřice a na mě jde pěkná krize, ale tyčka z kapsy zabrala hodně rychle. Blíží se déšť, tak moc nespekulujeme a pokračujeme dál, až do Sojovic.
Bobek nám nadjel zkratkou, my jsme tu asi 5 minut před deštěm a balíkem. Kdepak, Strejda to má vždycky skvěle propočítaný! Déšť bubnuje do pergoly, kde se podávají exkluzivní bio a homemade pochutiny prvotřídní kvality. Taky koblihy a dokonce i koblihy bez cukru pro bdělého snílka. Ten si tenhle oxymóron cpe nejen do pusy, ale i do pytlíku pod stolem, aby mu přinesl štěstí na zítřejším rouvy závodě.
Zvedat se nechce, vlastně bych to některým, už ani nedoporučoval, ale co se dá dělat. Musíme domů. Dreamer se zahřál až chytnul solidní cyklistickou škytavku, dokonce tak solidní, že jízda ve dvojici s ním hrozí křečemi v břiše a pádem. No show se z toho stala pořádná. Ještě to zkusím trochu rozpohybovat, protože bych se rád vyhl dešti, co se asi nevyhne Průhonicím. Ale po chvíli to vzdávám a musím uznat, že lepší zmoklej, než poblitej. V klidu pak dorazíme na jížo a kdybych tu bydlel, byl bych dnes jeden z mála, co zůstal celý den suchý. Ale asi aby mi to nebylo líto, tak na Újezdě koupím ještě spršku z mraku, co se nekompromisně blíží. Ale to už mi den nezkazí. Vodní lázeň smyla prach z Westrampe a marmeládu ze Sojovic, ale ta hlava, ta zase zůstala plná. A za to patří díky Vám všem a speciálně do Sojovic, do sýrárny a pekárny, mřížkodortárny, masooheňčoudárny a nějaký domácí palírny, Jeschkovi woči, to je hrozný, co jsme spořádali.

Praha-Doksy

Kolíkáč – Řízková párty okořeněná čokoládou!

Až teď zbyla chvilka na resty (rozuměj (R) ve výpisu akcí) k letošním Doksům. Znovu si přehrávám poslední květnový čtvrtek a kopíruji z diskuze, kdy to tam ze mě vypadlo hned v pátek:
Letošní nezávod pořádně opepřil svojí účastí excelentní vrchař Pepa Vejvoda. Takže neponechat nic náhodě, Luke odtáhne balík před Všetaty a Čečelice se již jedou v tempu, ze kterého se odpadá. Vše ale řeší spadlé závory v Byšicích. Takže znovu po kupě, najíždíme na hlavní Boleslavskou a znovu se to drobí. Na čele zůstává Luke, Kapr, Kolikac, Igor, Profesor a Mr.Tired s Pepou. Prémii na Řepíně chci pro sebe, aspoň něco, protože tuším, že na Romanově budu hrát druhé housle. Po Řepíně zatáhneme za brzdu a docvakne si nás Igor, Kapr a Mr.Tired. Takže pod Romanov v 6 kusech, trochu to nahazuje, ale seshora ani kapka. Romanov chci tempově, ale proti je zabiják Pepa, který hned od paty kopce jede řemeslo. A za jeho zadní kolo se nalepí Luke. Ještě do půlky žije moje naděje, nástupy Pepy a Luka eliminuji tempem, ale pak je konečná vystupovat. Nakloněnou rovinu k prémii si frajersky hned hážu velkou, abych zjistil, že to málem neutočím. Ve velké dáli tak vidím souboj Luka s Pepou o prémii. Rozhoduji se co dál, ale v hlavě bleskne, kostky rozhodují! Tak se ještě mačkám, abych na kostkách zažil dosud nepoznané pocity, že to na nich docela jede! A Luke Pepovi přestal střídat! A tak mohu znovu před Lobčí očuchávat zadky těchhle dvou extra vrchařů! Luke díky moc za teamwork! Teď to jen vykutálet s Pepou v tom cílovém křoví! Ale Lukovi věřím, a on nezklame, i když mi připravil pěkný nervák se na to dívat zezadu. Jak se cílová lajna blíží a on stále zkušeně visí za zadním kolem Pepy, a ne, a ne se přes něj převalit. Ale posledních 20 metrů je rozhodujících a dech beroucích! Šlapka je znovu vítězem Doks! Na terase nám prší štěstí, jelikož bereme zlato málem ve všech kategoriích. A tak mejdan nekončí, Oťasova tradiční řízková párty okořeněná čokoládou, to se prostě musí zažít! Děkuji kamarádi, tohle umí jen tolik milované Doksy!
Co dodat? To se muselo prostě znovu zažít, třeba to, jak Kapr v úterý hlásí, že v tom počasí tam spát nechce a pak ráno ve čtvrtek sděluje, že spí … Když šlapu, tak žiju! ho přesvědčilo. Tradice nesmíme nechat padnout… jsem rád, že jsem mohl být zase při tom!

Luke – Zlaté Doksy

Všechno připravit už ve středu, aby bylo ve čtvrtek dost prostoru pro starťák. Plán bez trhlinky. Od rána kontroluji, že všechno jde, jak má jít. Jo dokonalý plán od rána až po cílovou čáru v Tachově. Dál moje mysl nesahá, takže peněženka chybí, ručník se najde starý v autě a kartička pojištěnce, tu mi snad v pátek odpustí. Ale jinak vše klape, jak má. Do Doks je to z chalupy autem kousek, nechat auto jako loni, neboť zítra ráno se jdu vyšetřit. Naštěstí ne na hlavu, ta je totiž kdesi mimo. Jo, nervozita jako prase, obzvlášť když sem tam někdo prohodí, no jo, to vyhraje Luke. Dvě hodinky na kole utečou, jen se vezu a znovu zpracovávám tohle všechno. V rozpacích z přesvědčení, že jako tým budeme tak silní, že si můžeme dovolit závodit až od Romanova... Tomuhle prostě nevěřím.
Třeboradice, klubko CKKV a na kraji parkoviště se z auta vykládá Pepa Vejvoda. Mám radost, ten divnej plán na vyjížďku pod Romanov dostal zásadní trhlinu. Na parkovišti to sice ještě někdo zopakuje, všichni nějak souhlasí, ale já si poznámku, že závodím od přejezdu neodpustím. V hlavě pořád, že čím těžší závod, tím líp.
Je odstartováno, fučí do zad a je to skoro pořád z kopce, takže jedu na špici a nevadí mi, že až za Kostelec. Vidět před sebe je fajn. Jak přejedeme přejezd, koukám, jestli někdo nezopakuje loňský Kaprův první šťouch, který to rozdělil do zbytku závodu. Nechci to úplně kopírovat, ale ani by mi to nevadilo. Nic se ale neděje, tak to respektuju a říkám si, že první test bude v Čečelicích. Tady ale nikoho testovat nemusím, Pepa jede dostatečně nevýletně, takže si jen držím dobrou pozici s výhledem. Po prvním zahřátí nás zastaví světla na přejezdu, a tak jsme stejně po kupě. Pak průjezd Byšicemi, nestydím se jít znovu na špic. Jedu i hlavní a využívám profilu a větru kdy jedeme každý za své ke svému plánu "těžký závod". Nakonec jsem to prý očesal, což úplně záměr nebyl, ale zbylo nás 7. Tak nějak točíme, nemá smysl to řešit, Řepín se blíží. Kolíkáč ho rozjel pěkným tempem. Líbí se mi za ním, až si říkám, že je to nějaký snadný, na to, jak rychle jedeme. Rychlý pohled na Garmina hlásí hodně přes 300W, za poslední točkou 400. Kolíkáč přitápí, Pepa si nechává trochu díru, já to taky nechci přehánět, tak se nezvedám. Kolíkáč si to na "prémii" rozdá s Igorem, který se přihnal zezadu. No pěkný, ale já tu nejsem od blbnutí, takže jen podržím watty, aby mi to někde neujelo.
Za horizontem jen s Kolíkáčem a Pepou. Ve 3 se nám jet nechce, tak se otáčíme a za chvíli už jsme v šesti i s Igorem, Kaprem a panem Unaveným, který jede moc pěkně a takticky dělá, že tu vůbec není. V údolí se pak dobře spolupracuje a jede se. Naplánovat si špic dostatečně před kopec, napít, najíst a je tu pozvánka do Ráje.
Kolíkáč zkouší taktiku z Řepína, ale Pepa je proti, skáču mu do háku a rozjíždí se docela peklo. Garmin přepnut na pohled na mapu, ty čísla vidět nechci. Teď už to fakt bolí, Pepa občas přišlápne, já mu nechci dát ani metr. Vidím, že Kolíkáč má problém, tak chci najet na špic a držet tempo, ale Pepa stále proti, jen to vede k dalšímu šponování tempa. Házím tam velkou, chci prémii. Jdu vedle Pepy, ale ten je pořád proti. Kolíkáč kdesi za mnou řve vyhraj, ale já mám zrovna docela problém nějak roztočit nohy, a tak se poslušně klidím do háku. Čert vem prémii, chceš vyhrát! Pepa se otáčí, jestli jedem. "No asi jo." A jdu na špic.
Kostky ve Mšeně bolej fest, blbec se zase zvednu, to sem neměl dělat. Sedět, točit! Deprese. Co tady chci předvádět, když už sem mrtvej na kostkách? Na horizontu jsem vlažně vystřídán, moc se nejede. Ani já tomu tedy nechci moc dávat. Něco mi říká, že Kolíkáč to nezabalil a bude kousek za námi.
A taky že jo! Sice děkuje, že čekáme, ale velkou většinu si sjel sám. Paráda. Moje deprese, že co s tím jako sám budu dělat je pryč. Ve dvou to dáme. Teď se jen střídat v nástupech a někdo odjede. Akorát na to někde sehnat nohy, že... No ale co, do Nosálova tempo uvadá, na horizontu si vyjedu k protisměru pohledem zhodnotit situaci, naznačím, že bych odjel a když Pepa nereaguje, tak přišlápnu a jedu. První zatáčku a pustit to ze sjezdu. A díra tam je. Bohužel se mi tam motá auto, takže do zatáček musím brzdit víc, než bych chtěl. I tak si náskok udělám a necelých 5 minut jedu sám. Bolí to, ale říkám si, že nebudu jedinej... Výhoda je, že Kolíkáč snad trochu orazil, ale k útoku se nemá, jen mě vyzývá abych se už uklidil a šetřil na spurt. Jo taky bych si chtěl takhle věřit, ale tady už nic jinýho asi nezbývá.
Projíždím špicí abych se zařadil na konec. 1500m do cíle a nehodlám se odtud hnout, levá na rovinu pod křoví. Pak pravá, Pepa se smířil s tím, že to rozjede. Kouká se přes pravý rameno a v televizi kdysi říkali, že je dobrý se schovat na druhou stranu. Jo to funguje, musí se otočit a já naznačuji, že už vyrazím, tak se zvedá. Kolíkáče ta taktika zaujala na tolik, že jen kouká a boj o vítězství vynechává. Tahle důvěra, to je dobrejch sto wattů k dobru. Naznačení zabralo, já zapadl do háku, opájím se pocitem, jak jsem to lišácky udělal. Přes 400W v háku, jo teď si fakt lebedím. Jeden pastorek down, křoví se blíží. V hlavě mám, že z těch 400W umím udělat 800, jen to trefit, ani brzo, ani pozdě. Kolíkáč něco křičí, ale já se soustředím. Teď! Nohy se úplně samy roztočily. Co normálně děsně bolí, je teď na lusknutí prstu. Co na Romanově nešlo, teď mám zdarma i s bonusem. Neskutečnej pocit! Je to tam. Nesmrtelnost mě prostoupila, to bych přál každýmu zažít, ten pocit: jedem do Třeboradic a znova, klidně. S takovou lehkostí. Pak kouknout na dojezd další grupy, zafandit, přijmout gratulace a poděkovat. Ty jo, to jsou mi novinky. Jedu radši k autu, sám, pustit si v hlavě znova poslední kilometr. Ne ten zapomenout nechci. Zapsat, zarámovat. Odpovědět manželce na její dotaz hlasovou zprávou: "Joooooóóó!"
Dovézt auto do kempu, první z dvaceti večerních přeháněk. Neskutečný, že i počasí vyšlo. Suchý závod v supermokrém týdnu.
Jenže párty teprve začíná. Ze sprch už se line známý ryk, pak vyrazit na večeři do čtyřtuny. Tady bizár nad bizár, kdy lidi mrznou na dešti na zahrádce před prázdnou rozsvícenou hospodou. To vše v rámci ochrany před respiračním onemocněním. Ale náladu to nekalí, ani nemůže. Fajn večer plyne, vyhlášení, focení. Přesun ke švédským stolům do chajdy vítězů Doks 2021 a probrat život, totiž kolo, ze všech stran. Protože když šlapu, tak žiju! A když už jsem v pyžamu, tak s medailí.

Sázavák

Dreamer – Tropicky Sazavak

Na sobotu se chysta dalsi jarni klasika, Sazavak. I ten je letos o skoro dva mesice posunuty a tak nas dnesni pocasi odmeni takrka tropickymi teplotami. Na start vyrazim po ose ve 12h, ale v Uvalech jsem za hodinku, takze se jeste rozjizdim, protoze start je ve 14h. Po pul druhe prichazi prvni letosni zavodni registrace, prvni predzavodni pohovory s kamarady a souperi. McHammer resi, jestli vubec prijede nekdo, kdo by ho dostatecne proveril, ja resim, jestli ma nekdo vodu navic, protoze tim rozjizdenim pred zavodem jsem jeden bidon povazlive vyprazdnil. Pote jsme uz ale vsichni na znackach a muzeme se pustit do zavodu.

Ja si v predstartovnim stresu zapomnel zpoza dresu odlozit plastenku, tak holt ji ted povezu s sebou. Zacina se pekne zostra a posleze se to preleva do letniho pekla. Muze za to Cespa, McHammer, Kolikac, Ryba, proste vsichni, kteri zacinaji nastupovat od prvnich kilometru. Jelikoz nas na startu zase tolik neni, clovek nechce vypadnout ze skupiny hned na zacatku. Neveril bych ze to reknu, ale zlate ROUVY! Gumuju se v jednotlivych nastupech, tepovka atakuje 188, rikam si jak to dlouho vydrzim. Nastesti se borci trochu vystrileji a zacne se jet rozumneji. Presto pod prvni kopec dojizdim s vypitym bidonem. Zaroven se ale zacina trochu zatahovat, takze uz neni takove horko, hlavne aby neprisla bourka a slibovane kroupy.

Prichazi kopec na Dojetrice, nikomu se po te divocine predtim nechce moc nastupovat, presto neunavny Cespa s McHammerem tvrdi muziku a poodjizdi. Mne se porad moc dobre nejede, ale tak nejak zustavam v druhe skupince. Celo v polovine kopce zvolni, coz kdyby jeste chvili neudelali, uz bych tam nebyl, tepovka opet pres 185, tam uz neni moc kde brat. Wattak jsem radeji vypnul, v takovemto zavode mi stejne nedava smysl jezdit podle wattu, proste bud ty nastupy zachytis a jsi tam, nebo nejsi. Jsem na limitu, ale jsem tam! Zformujeme se do cca deviticlenne skupinky a valime dal. A to tak rychle, ze z kopce si rusky kamos Ryby vystoupi do skarpy, ale nastesti vypada ok.

Prichazi druhy kopec, McHammer si dojizdi pro premii, pak svesi nohy a "ceka" na nas. Krasne taha J. Jirinec po rovinach, vsak na to taky ma postavu. Blizi se zaver, zacina se taktizovat. Bourka sice na obzoru, ale dnes nezmokneme. Jedine mokro je tak od naseho potu. V najezdu do ciloveho brdku nas jeste zbrzdi auto, Ryba v uniku je dostizen. O vitezstvi si to rozda McHammer a spol, ja predjedu Rybu, ale ten jeste sebere posledni zbytky sil a o nasem poradi rozhodne "fotofinis". Nakonec pate misto celkove, druhy v kategorii za kreckujicim Cespou v cili. Cas pod dve hodiny, prumer 36, co vic chtit? Jako bonus vytecny pudink v cili a pote poklidna cesta zpet do Prahy. Neni malych zavodu, jsem rad ze drzime tu tradici a Sazavak se letos opet uskutecnil!

Kolíkáč – Sázavská řežba!

Sázavák 2020 byl napaden pandemií a nekonal se, letos si s Lukem slibujeme, že ho nenecháme padnout a naplánujeme ho jako dobrou rozcvičku před nej závodními hity sezóny. Řečí klasika Icemana taková malá komorní akce, kde se ale vždy sejde „prima“ konkurence. Nejinak tomu je i letos v pozdějším termínu, Šlapky mají největší týmové zastoupení, podaří se dnes orange puding nebo dokonce vítězné cílové ruce nahoře?
Zaváděcí Piccasso zatroubilo, vlézt si na špic a rozvážným tempem stoupat vzhůru na Hradešín. Díky organizačnímu stresu jsem se vůbec nerozjel, tak se chci zahřát teď a neuříznout si hned nohy v nějakém zběsilém tempu za někým jiným. Tohle přání mi ale nezůstanete dlouho splněné, jde přes McHamer a posílá moje rozjetí do pr…. do červených čísel. V Masojedech přibyl nečekaný semafor, tak se mi nechce nechat Mc-ho odjet, předstartovní dohoda zněla, že to dáme na zelenou, a co když on to prolítne na zelenou a zbytek zůstane stát? Jirka Jiřinec si ho doskakuje a já furt čekám kdo další odjetou dvojičku sjede.
Až Hradešín a levá na Masojedy rozjede lajnu, kde Ryba přiloží nohy k dílu. Tak semafor jsme zvládli v grupě pěkně na zelenou a můžeme pokračovat dál v klidnějším rozjetí ne? Kdepak! Čespa na špic a jede se peklo na Vyžlovku! A fouká do zad, tak každý pěkně za své, hák tu vůbec nepomáhá. Kapr se na rozbitějším úseku stěhuje dozadu, a já začínám mít o něj strach, vím, jak důležité je dojet s čelem do Sázavy. Ale není čas a kyslík na přemýšlení, lítáme v dírách a já se kochám na budíku NP přes 320 W, to jsem tam nikdy ještě neviděl . Blíží se kritický přejezd přes hlavní, řvu na všechny, ať zvolníme, ať v tom závodním poblouznění neuděláme nějakou fatální chybu. A myslím i na bráchu, snad vlaje na konci a tohle mu přijde vhod. Kluci z Piccassa odvádějí skvělou práci, nemusíme vycvaknout a průjezd máme volný a Kapr je přede mnou, tak to je paráda!
Chtěl bych se napít, teplota atakuje tropickou 30, ale není radno se pouštět řídítek. Čespa se rozhodl, že to NP podrží snad až do Sázavy! A Ryba, Luke a Jirka Jiřinec ho v tom podporují. Neskutečná řežba, nástup střídá nástup, lezu na chvíli dozadu se napít, ale před Skalicí zase dopředu, chci vidět na rozbitou silnici. Kostky na velkou, tak jak je napsáno v propozicích a nechat tu dřinu v pokřivených obličejích zvěčnit skvělým fotografem Profesorem. Čespa konečně potřebuje dosypat palivo, vzal si omylem ionťák v prášku místo gelu, tak to má jak Vitacit . Nastane tedy klid před dojetřickou bouří?
Kdepak! Jirka J. znovu neúnavně tahá, nechci ho v tom nechat, ale moje špice je spíše na moje zklidnění. Stejně ale máme v Sázavě průměr 40 a segment Vyžlovka-pumpa Sázava nejrychlejší v mojí historii. Tohle ale budu vědět až doma při hloubkové analýze , teď jsou tu Dojetřice a já přemýšlím, koho prosejí nejdříve. Viadukt, shodit na malou, nějak nemám sílu na hrdinství. Háknout Jirku a modlit se, ať se tohle tempo jede až nahoru. Nejdříve vypadne Kapr, za chvíli Michal Běhounek a pak se podivně začne kroutit Luke. Cožééé? Luke?
Vždyť jsem mu říkal před Sázavou, že na něj vsázím, ať se drží Pepy a Jardy Halíka! A on tu není! Tak teď už to vypadá, že na řadě jsem já. Doteď nevím proč, ale prostě jsem tam nebyl. Přitom jsem viděl, že Ryba a Ondra Teplý jsou již na hraně, že bylo v mé moci je háknout, ale to bych musel zvednout zadek, vypnout mozek a pořádně zabojovat. A to z nějakého důvodu bohužel nešlo! Seděl jsem na zadku, utěšoval jsem se, že to na displeji začíná 3, ale to prostě bylo málo. Až když kluci z Piccassa spustili orange kotel, zvednul jsem se, ale bylo již pozdě. Borečci vepředu se zase sesypali do jedné grupy, a to proti nim jsem bez šance. Ještě v koloně aut, která se za námi vytvořila a teď se sunula přese mě, jsem hákoval, co se dalo, ale věděl jsem, že dnešní boj jsem prohrál. Letos jsem si dal předsevzetí, že nebudu svěšovat a čekat, co přijede zezadu, že budu bojovat až do konce, teď jsem žil tedy nadějí, že třeba někdo vypadne na Ondřejově, anebo že by je zbrzdil vlak v Choceradech?
Stejně mi to ale nedá a otočím se, jestli není Luke na dohled, ale buď jsem tak prošitý anebo byl někde schovaný za vysokou travou škarpy, prostě jsem ho neviděl. Tak sletět Vodslivy, kde málem trefím srnku z lesa a dole naberu kamaráda Ryby – Alexandera Shelopukha, který se vrací protisměrem pro něco do škarpy, ze které se před chvílí vyhrabal. Najet do hory pudinku a zkusit držet předepsanou wattáž. Ale to závodní nadšení vyprchalo, vrchařská múza odletěla, vypadá to na osamocený boj do cíle. Ale vše se rázem mění, když mě plácá po zádech Luke! Tak to je bomba, prý jel bomby ze sjezdu, jede s Alexanderem o bronz, ale je prý posekanej. Tak teď Ti milánku oplatím Doksy, koukej mi vlézt na záda a je Tě odvezu do cíle!
U pudinku ještě rozhodčí a orange kotel i s Hulisem, pořádně nás nadopovat a zvěčnit! Díky moc kluci z Piccassa za všechno! Cítím se dobře, nohy jedou, tak se snažím rozpohybovat naši trojku, Alexander útočí na kostkách, tak mu skáču do háku, nestřídám a nechám se vláčet jako závaží. Luke totiž vypadl a nechci ho tady nechat. Vidím ho v dáli za námi, jak bojuje, tak na něj mávám, je to takové déja vu z Doks v obráceném gardu. Podařilo se, Alexander zabrzděn a Třemblat tedy znovu po kupě, mám chuť jet, točit kolotoč, ať nám nepadá NP a stihneme to pod 2 hodiny . Ale Alexander moc špicím nedává, Lukemu zase říkám, ať šetří na spurt, takže to není žádná velká krasojízda. Navíc nepříjemný vítr proti, tak to pod ty 2 hodiny nedáme. A navíc když přijde Hradešín, Alexander najednou ožije a nedá nám šanci.
Tak jak to zhodnotit? Jarní legenda měla další pokračování. Sešla se kvalita, takže průměr v Sázavě byl 40km/h. Dojetřické síto, jako již tradičně, spravedlivě proselo. Vepředu zůstala silná osmička, které kraloval v kopcích McHammer. Vyhrál jak HP, tak i pak celkově na Hradešíně a zaslouženě přebral hodnotnou cenu pro vítěze, kterou věnovalo Truhlářství Vyhup Říčany O 2. místo svedl vítězný cílový spurt nestárnoucí ikona Pepa Vejvoda s čerstvým padesátníkem Jardou Halíkem. Od nás vepředu zůstal jen Ryba s Dreamerem a v závěru do celkového pořadí nepromluvili. Ale bylo to zase velký, cílový pudink chutnal, počasí klaplo, tak co více si přát.

Luke – Sázavák, aneb když ti to furt wodjíždí

Po krátké dovolené si pořádně naložit a doufat, že se vše vyladí na Krakonoše a Beskyda. V úterý dvoukilo v tempu, ve středu lajnování, ve čtvrtek se nechat vláčet kbelákama Posázavím. No a v pátek už jen otočit nohama a modlit se, abych to v sobotu vůbec ujel. Ale vynechat, když se těším celou zimu, no to ne. I když vedro je pěkný, zpocený záda už cestou na start a to jsem pořádně nešlápl. Registrace a debaty na startu a nějak rychle to uteče a už se jede.
Kolíkáč to rozvážně rozjíždí, než v Přišimasech přišlápne McHammer. Až tady mě dochází, že jsme nijak nestanovili taktiku. No co, tak to holt bude totální cyklistika. McHammer sjet Rybou, Doubravčice bych to rád na špici uklidnil, ale začíná úřadovat Čespa. Nedat mu ani metr, ale myslet si, že se vystřílí, by bylo bláhový. Přelet děr na Vyžlovku, tam chvíli klid, ale na Jevany už se zase letí hlava nehlava. Najít chvilku se napít a když mě to zezadu vynese na špic, tak to člověk taky rád zkusí, zvlášť, když fotograf v zaváděcím voze je připraven. Nikam to ale nevede, tak zas jen vartovat u špice. Jak se blíží Skalice, zájemců o masáž přibývá. Dnes pěkně po kostkách, hlavně se nezvedat a točit a točit. Jo neujíždí to, je to dobrý. Krásný výhled před sebe, co víc si přát. Pak konečně chvíle zklidnění, když Čespa vyklepává zbytky střelného prachu, no navlhlý se mi nezdá, i když možná po tom Čespa toužil? Teď je jasné, že do Sázavy už se nic nestane, ale co bude dál?
Dojetřice. Blbý je, že už na mostě přes řeku vím, že odpadnu. Nevím proč, ale vím to. Kapr se taky loučí, pak ještě někdo. Zaujímám poslední místo a čekám jak na smrt. Přitom prvních pár minut ideálních 320W co jsem si tak chválil na Řepíně a co bych asi normálně až nahoru vydržel a věřím, že bych tam byl. Ale nejsem. Watty padají, díra se zvětšuje a já se modlím, ať vypadnou i další lidi. Ale to nevypadá, jen Kolíkáč tam tak plandá. Ale tuším, že se zmáčkne a nahoře to sjede. Vydrápu se nahoru, za mnou nikde nikdo, před sebou mám Kolíkáče, čelo už nevidím. Kolíkáč letos nesvěšuje, tak si říkám, že to bude hezkej interní souboj. Na rovině nějak jedu, krátký špičky na nástupy přes horizont nebo ze zatáček tam jsou, tak se upínám ke sjezdu přes Vodslivy. Nahoře Kolíkáč už docela daleko, ale přes louku vidět je, spurt přes horizont a zalehnout, proletět Vodslivy a znova na max přeletět rovinku před dalším klesáním. Někoho sjíždím, ale jen nějaký turista, který neví, co se děje, když ho ve Vestci míjím sedmdesátkou a na výjezdu se zase zvedám. Pak nešáhnout na brzdy až do Chocerad a doufat. V esíčku trochu vyděsí Rybův kamarád v protisměru, ale vlastně tomu dává náboj boje o třetí místo v kategorii.
A Kolíkáč najednou na dostřel. Ještě chvilka na 320W a můžu mu eufemisticky popsat svojí situaci. Jsem mrtvej, ale teď to bude pecka, nebo ne? Tempově držím sotva 260W, víc to už nejde, zase díra. Ještě se zvednu a na prémii jsme pohromadě i s Rybovým kámošem. Aspoň rovinu nejedu sám, ale před kostkama zase odpadám. Nicméně i hlava potřebuje trénovat, je mi vedro k chcípnutí, přesně tohle nemám rád. Další důvod to nezabalit. Kolíkáč přestal střídat, takže to je jeden na jednoho. Za pilou se zase trochu přiblížím, spurt přes horizont a brdek na Třemblat zas aspoň těch 320W, tohle ještě zvládám. Blížím se na pár metrů, ale nestačí to. Kolíkáč těch pár metrů počká, aby mě přes horizont dotáhl do skupinky. Ty voléééé! Tak tohle je jak za slavnejch časů El Pistolera! Ale chtěl bych to zažít ještě jednou, až budu mít nohy. ;-)
První špic sotva projedu, ale můj stav se docela rychle lepší. Ono se totiž moc nejede a přeci jen třetí flek v kategorii je pořád ve hře. Do spurtu ale nakonec musím z první figury a nějaký extra zrychlení už nenacházím, takže po zásluze přijíždím jak leklá ryba, přesně, jak jsem se projevoval většinu druhé půlky závodu.

Český ráj

Kolíkáč – Zemský ráj to na pohled!

Blízkost Mamuta vhání do žil tu zdravou nervozitu, ještě se pořádně unavit, ať se tělo začne připravovat na sobotní válečnou vřavu. Luke po vakcíně bez následků, kliká trasu a já bezhlavě souhlasím se zprasit v Českém ráji. Ráno zjistit, že tam ten šílenec naklikal Ještěd, Kozákov a mezi tím spousty bezvýznamných brdků a stojek, které ve výsledku hodí převýšení přes 3 litry. Safra to zase bude něco. Do Svijan hoďka autem, risknout krátký-krátký a začít hákovat repre z Průhonic. Nevím, jaké složení měla ta druhá vakcína, ale čiší z něj jen radost a natěšení na každé procento sklonu, kdežto já si ordinuji wattáž pod číslo 300, chci se nějak rozumně dožít konce tohoto výletu. Ten Český ráj je vám tedy pěkně tvrdý kraj, tady snad není metr roviny, furt nahoru nebo dolů. Ale je tu krásně! Parádní asfalty, cyklostezky, zkratky a stěny, které se blíží k 20 % sklonu. Ještěd zdolán, Luke nucen udělat průběžně pár elips, aby nahoře zbytečně nemrznul, jelikož nadmořská výška snižuje docela razantně teplotu. Jsou prázdniny, takže jsou tu mraky motorkářů a chodců, ale výhledy jsou tu stále pěkné. Padáme dolů, ani ve sjezdu nejsem schopen hákovat, tělo se nějak brání vyšší intenzitě. Na Rašovku pekelnou stojkou, volám vrahu, vrahu, co jsi to vymyslel. Ale vrchařská duše se tetelí štěstím, tohle se v okolí Prahy najít nedá. Máme 60 km, nastoupáno přes 1000 metrů a hlad jako vlci. Je to dovolená, tak proč se trápit tyčinkami, když tu servírují kuřecí nadívané kapsy s Krakonošem. A zase do sedel, užívat si alpské sjezdy a vrchařské bomby. Kilometry vůbec neubývají, za to metry do výšky zvesela přiskakují. Luke je opravdu místní znalec a na téhle trase se ani chvilku nenudíte. Romantické chaloupky zasazené v zelených kopcích a do toho se vinoucí úzké asfaltové silničky. Prostě zemský ráj to na pohled. V Semilech znovu pauza, mrkvový dort a capuccino, tohle je Itálie hodinu od baráku. A hned poté další vrchařské peklo směr Kozákov. Tohle je snad horší než Pražská! Na Kozákově si dat Fantu a pozorovat tu nádheru vůkol. Tohle je fakt výletní cyklistika nejvyšších parametrů. Luke stále při chuti, takže na špic vůbec nemusím, on mi to odtáhne už v mírném šeru a začínající zimě až k autu. Safra tohle tedy stálo za to, topení v autě naplno a vznášet se nad tím okolním světem na euforickém cyklistickém obláčku. A snít o sobotě, aby to klaplo, snad je toto úterý tím správným základem k Mamutí euforii! Bejku díky!

Luke – Tvrdej kraj, ale krásnej

Tělo načipováno a neprotestuje, Mamut za dveřmi a s nostalgií pročítám dojmy z poúterků (osmý den v týdnu, když se v úterý odpoledne jede na Jičínskou ligu). Sakra v úterý by to něco chtělo. Kolíkáč je pro a já vzpomínám, že jsem v dubnu něco klikal jako opáčko povedeného výletu ze Svijan. Autem je to nejblíž a většinu silnic znám, tak to není na dlouhou analýzu povrchů. Upravit to na vyhovujících 150 km a poslat Kolíkáčovi, že když se nebudeme cítit, tak Ještěd vynecháme a bude to mít jen 2500m převýšení.
Tuhle informaci úspěšně zazdil, takže když ve 12 vylézáme z auta ve Svijanech, pohledem už fixujeme první cíl. Počasí hraniční, ale krátký-krátký to snese, takže vlastně ideální počasí pro sportovní vyžití. Začínáme v pěkným protivětru a po 2 km hned i do kopce. Následuje kousek vyježděné trasy směr Český Dub, ale hned první odbočka je naše a festival kopečků začíná. Tempovej kopeček do Březové a pak luxus cyklostezka přes Budíkov do Smržova. Kolem Čertovy zdi a užít si luxus asfalt do Osečné. Tady se vyhnout známé trase a vyzkoušet panoramatickou cyklostezku z Kundratic a zkratku na Ještěd z Druzcova. Krásný asfalt s hodně širokými kanálky je vlastě docela náročnej. Pak tedy až k vysílači pobrat potřebné metry, aby to na konci dne bylo spolehlivě přes 3000...
Sjezd si užít a připravit se na další neznámou zkratku na Rašovku. Klasika po silnici už je vyhoblována až až, tak se změna nabízí. Začíná se bohužel po docela rozpadlé asfaltové cestě. Poslední kilometr s průměrem 13% už je naštěstí na pěkném povrchu, jinak by to asi vyjet ani nešlo. Kolíkáč se snaží šetřit watty, já spíš v tempu, protože v Rakousku mě přišlo, že se tím stejně nic neušetří. V Dlouhém mostě dáváme dovolenkový oběd a padáme do Mohelnice, kde začíná asi nejhezčí stoupání na trase. 3 km přes 6 % do Pelíkovic po krásně černé úzké asfaltce se spoustou zatáček a k tomu další 3 km po hřebenové cyklostezce skoro až na vrchol Kopaniny.
My ale míříme rovnou dolů do Malé Skály, pak nahoru na Vrát a zase k řece do Železného Brodu, údolím Jizery, Kamenice a Vošmendy, kde je dnešní snad jediná trochu rovina, jenže když se vesnice jmenuje Podněco (teď Podbozkov) věstí to jen další stoupání. Z dvou výjezdů na Cimbál jsem vybral ten kratší, na Stravě se jmenuje "krutě na Cimbál" a má přes 11%. Tady už začínám přemýšlet, jestli jsem byl při klikání trasy při smyslech, ale co už, na Kozákov už zbývají jen dvě takové rampy. V Semilech proto radši stavíme na další občerstvení.
A jde se na to. Úspěšně ignorujeme ukazatel Kozákov a využíváme "zkratku" přes osadu Kopaniny. 2 km stoupání, které má 9% jen proto, že je v půlce kus rovina. "To chceš po mrkváči!" Jinak to pod 10% neklesá a místy má člověk fakt strach, že se převalí vzad. Od elektrické rozvodny s výhledem na vysílač zase klesáme, abychom si užili ten nej výjezd na Kozákov - z Chuchelny. 2 km a 12 %, poprvé v životě zažívám, jak se kolo samo rozjede, když se sklon srovná na 9 %. Ani jedna zatáčka, jen stěna před vámi a sedlák s kosou na přilehlé louce. Kdo ujede vyhraje... Zbylé 2 km do 5% na vrchol už jsou jen na vytočení nohou. Užít si výhled, doplnit pití a mažeme domů.
Luxus sjezd na Turnov. Auto, co nás nejdřív v úzkém sjezdu brzdilo a pak odjelo, najednou míjím na hlavní jak patník u cesty. To je taky na zápis do deníčku dnešních "poprvé". Líznout Turnov a údolím na Ondříkovice, naposledy nastoupat metry, aby byl konec jednodušší. Znovu Frýdštejn, Kolíkáč se radostí zvedne, že už to má za sebou a mě chytne křeč do levýho stehna. Dělat, že nic a nějak to protáhnout. Ale najednou zas nic, pohoda. Poslední fotka u "Alp de Hý" a odtud jen pozvolně klesat až k autu. S hrůzou zjistit, tak ty rampy sráží průměr a cesta se dost natáhla, a tak ještě na rovinách přišlápnout, ať zbytečně nezatmíme. Nakonec jen tak tak, ale co čekat, když na Ještěd to trvalo 2h a byl na 37 km. A na Kozákově byl ještě průměr 21 km/h...
Je tu krásně, ale zadarmo to není. 6 a půl hodiny v sedle, 2 hodiny jídlo a focení, hrozně rychle to uteklo. Je to ráj, tady to mám rád, můj adoptivní rodnej kraj.

Zlaťák

Dreamer – Zlatak za 350

Zlatak nesmi v sezonnim cyklistickem menu chybet a dnes na nej doslo. Kolo pripravene, hlava take, takze to nejtezsi bylo jako tradicne vstat v pul pate rano a po pate hodine vyrazit jeste skoro za tmy vstric dalavam. Garmin jeste v nocnim modu, ale protoze je jasno, brzy je docela dobre videt a blikacky vlastne ani nejsou potreba. Na Jizu sraz s Kolikacem, v Netlukach s Lukem a VT a nase ctverice miri smer Lysa a Nymburk. Po ranu frisno, ale z Livigna jsem ready, cepice, dlouhe rukavice, vetrovka, je mi fajn, protoze je kolem 12st, coz proti 8st v Italii je jeste docela komfort. Na srazu s Kaprem a Otasem jsme o neco drive, takze jim jedeme naproti. Cas taky neco posnidat a napit se, preci jen rano jsem do sebe dostal jen jeden rohlik se sunkou.

Mirime do Nymburka, kde jiz ceka Sukes. Konecne se otepluje, sundavam plastenku a navleky. Po ranu se mi moc dobre nejede, vzdycky si tu rikam, jak me na Zlate Navrsi vsichni oblozi, kdyz jsem rad, ze jsem tady ve skupine. Ale jak se otepluje a km pribyvaji, nalada stoupa a clovek tak nejak doufa, ze se nakonec rozjede. Kapr chatuje s Alzou ohledne lednicky, stacime na curaci pauzy a veskrze si uzivame si prijemny letni den. I kdyz se trochu zatahuje a Kolikac strasi s destem na Zlatem Navrsi, ja verim, ze se mu vyhneme. Pred Jilemnici trochu zakufrujeme, opravuje se silnice, takze si zajizdime par km pres vesnici s prihodnym nazvem Kruh. Ssamoska v Jilemnici nesmi chybet, davam colu a suchy rohlik. Ne ze bych byl suchar, ale pred kopcem nechci davat nic divokeho. Kolikac mi venuje kousek makove buchty, oklepu cukr abych nepribral a muzeme jit na kopec dne.

Ten ma dnes necekany prubeh! Luke za to vezme hned za kruhacem a mne se rozsviti v hlave cervene svetlo. Pozor, tohle neni radno podcenovat. Chytim odlepa, ale nastolim tempo a vidim ze se odstup nezvetsuje. Kolikac visi za mnou, zjevuje se tu i Jarda na biku, ktery nechape, co tu vyvadime pod kopcem. Ale holt zmena je zivot. Kolikac pote odpada z haku, ja se dotahnu na Luka a spradam plany na kopec. Dojizdime Kapra s Otasem, nicmene Luke zastavuje u curajiciho Kapra. Ja take zvolnim v domneni ze jako budeme zavodit dal, ale nejak to nevypada. Tak jedu dal, ohlizim se, ale Luke jak rychle a necekane zacal, stejnym zpusobem si i z kopce vystoupil. Takze jedu sam dal a protoze hlava byla nastavena jet kopec naplno, tak ho tak jedu. Samozrejme motivace o neco mensi, kdyz jedu sam, ale i tak vyjizdim na Zlate Navrsi o 2minuty rychleji nez pred rokem a zda se ze o minutu si zlepsuji svuj rekordni cas. Takze vykon slusny, unava ze Stelvia konecne zda se odezniva. Nahore tradicne pofukuje, cekam na kluky, uz obleceny opet do vetrovky. Postupne dorazi zbytek, spolecne foto a valime dolu.

Ve sjezdu jeste jedna zastavka u pana policajta, ktery zna nekoho od nas z klubu, ktereho ale my ovsem nezname, zajimave to setkani. Sjezd do Jilemnice me boli paradoxne vic nez vyjezd, hakovat kluky z kopce v plastence neni moje oblibena kratochvile. Jilemnice a zaslouzeny obed. Kureci polevka, lehky testovinovy salat a kafe. Tajemny sponzor plati utratu, na damskem WC si ulevim a doplnimt bidony a hura na druhou cast zpet. Vedle nas se formuji prehanky, ale tak nejak proplouvame mezi nimi. Rvacov, Dracov, to jsou nazvy malebnych vesnicek, kterymi projizdime. Mirime dolu, dalsi pauza v Libani, kde si Otas bere mensi krizi, ale spolecne tam za pet minut dojedeme a jde se na pivo. Krome me, ja si jdu koupit neco do potravin a vracim se s panakem zelene a slivovice v plastovem kelimku, nic lepsiho me nenapadlo koupit, protoze tohle jsem videl poprve v zivote, ze se prodavaji takhle panaky na ex. Nabizim klukum, ale nikdo si ted dat nechce, takze tyhle nakopavaky schovavam do dresu. Pak jdou nakupovat kluci, zatimco ja s Lukem si dame mensi Lopatarnu na namesti v Libani.

Legrace ale bylo dost a my mirime na Nymburk, preci jen se blizi vecer, prehanky stale hrozi a sily ubyvaji. Doprovodime Kaprika do Sojovic, dame se zavirackou v 19h zmrzlinu a zbyva dotocit posledni km do Prahy. Pred ni konecne chytam na chvili krizi a hladak, ale staci se napit a snist obradne posledni dva gumove medvidky a jsem zpet v tehle realne virtualni hre, protoze ted uz je to trochu videohra. Netluky a rozlucka s VT, ktery to objel famozne, stejne jako vsichni ostatni. Na Jizu rozlucka s Kolikacem a Lukem a to uz vim, ze dnesni ucet bude za 350 prosim pekne. Garmin se opet prepina do nocniho modu a moje rekordni ujeta vzdalenost za jeden den se objevi na displeji, cimz mohu dnesni jizdu na Zlatak ukoncit. Diky vsem, co dnes prijeli, kvuli tomuhle dni se vyplati vzit si dovolenou. Je to nezapomenutelny den, ktery kazdy rok prinese neco noveho, co cloveka obohati. A to je na tom to nejkrasnejsi!

Luke – Zlaťák a milion brdků

Jsou prostě dny, na které se člověk těší celý rok. Tak začínal loňský report, a tak začne i ten letošní. Vstávám trochu později, snídani dám až na kole. Mám to letos na háku. Loni jsem se pořád cpal. A to je základ úspěchu, tak nějak by to mělo být i letos. Do Jilemnice to chci na standardní stravu, ani pití nějak neřeším, prostě dovolená a užívačka. Pak se uvidí, ale rezervní gely beru.
Před půl 6 vyrážím, před Uhříněvsí vidím východ slunce a v 5:45 jsem v Netlukách, stejně jako vt. Za chvíli dorazí i Kolíkáč s Dreamerem a letíme do Polabí. Bundička a rukavice se hodí, ale dalo by se i bez. Jenže stejně na sjezd ze Zlaťáku to člověk radši veze. Do Mstětic se letos nikdo nepřihlásil, tak míříme rovnou do Lysé. Dávám první housku a i tak jsme tu dřív, tak Kaprovi s Oťasem míříme naproti. I když nás za Koloději trochu postrašila mlha, pořád svítí sluníčko a vypadá to na hezký den. Kolíkáč sice občas postraší přeháňkou, ale třeba bude štěstěna na naší straně. Ostatně jako už tolikrát...
V Nymburce padne další houska, přistoupí Sukes a valíme kolem Labe dál. Pak trochu nové trasy, Dymokury, Jakubský rybník, tudy jsem jednou jel, ale dál už je to neznámá. Před Hlušicemi další pauza, nikde nikdo, jen osvoboditelé silnic. Letošní léto se povedlo, všechno je zelené, krásné. S oranžovou to hezky ladí. Pokračujeme dál, pořád se kecá, nálada prázdninová. Hlava taky na prázdninách, tak i předem hlásím, že Zlaťák chci s někým na kecačku, pohoda... asi to zapadlo, ale o tom později.
Kapra nahání zelenej skřet, tak zastavuje a řeší ledničku. My jen volně valíme dál, Kolíkáč to prý sjede. No moc to zatím nevypadá, tak brzdíme čím dál víc. Mineme Vysoké Veselí a chvíli jedem po trase zdejší časovky. Už to chci otočit, ale Kapr s Kolíkáčem a Dreamerem jsou konečně zpět. Butoves nastolí otázku, co je to za pěkný kostel v dálce a Konecchlumí na ní odpoví. Trochu mi připomíná kostel ve Všeni, polohou i architekturou. Krajina brdkovatí, ale na náladě nám to neubírá. Ostatně má jich být milion, tak aspoň to rychle naskakuje. Na Heřmanice už je to docela kopec, ale co už čekat před Pakou.
Nová Paka a Kapr po chvíli hlásí, že je to tu všechno hrozně starý. Jak to musí vypadat ve Starý Pace? No stejně, vlastně už tam jsme. Napojujeme se na klasickou trasu směr Jilemnice a za Karlovem Kapr klasicky nastupuje. Sukese má v háku, já to ze špice chytnu tak tak.
Je to v místě jako loni, než nás zastavila objížďka. Ta už tu není, valíme dál, skoro se bojím, že chtěj být kluci první v sámošce v Jilemnici, ale rekonstrukce silnice z loňska pokračuje o kousek dál a tentokrát to mapy.cz nezaznamenali a objet to přes ves nejde. Ještě se ptáme místní paní, ptá se, kam a odkud jedeme. Že chceme do Jilemnice jí nezarazí, stejně tak info, že jedeme z Prahy. Zpětně mi přijde, že jí asi nedošlo, že na kolech... Každopádně praví, že jedině přes Kruh, což je trochu zajížďka, ale nám to určitě neublíží. Spolknu něco o 300 km a pokračujeme. Místo pár km údolím to je trasa přes 3 pořádný kopce, takže nás to trochu zabrzdí, ale aspoň trochu roztočíme nohy před Zlaťákem (teda kdybychom už neměli 140 km za sebou). Sámoška je tak na 150., což na večer slibuje zajímavá čísla...
Před výjezdem na Zlaťák dávám Magnum, protože to přece chci jet na pohodu... Oťas s Kaprem si dělají bezpečák, a tak trochu trnu, jestli mi tu vůbec někdo na pokec zůstane. Konečně vyrážíme i my, kruháč za Jilemnicí se jede nějak moc opatrně a přímo si říká o nástup. Když se proženu kolem Kolíkáče, tak se usměje, jak kdyby si myslel, že to nemyslím vážně. No, až nahoru bych takhle jet teda nechtěl, ale pocuchat trochu nervíky, to si neodpustím. Držím pro mě ostrý tempo, zpětně koukám pořád 300W. Po chvíli koukám, že mě jet asi nenechají, rozhodně nekecaj. Skoro 3 km se větrám a jsem rád, že nemusím dýl. Trochu to narušilo moje kecací plány, protože přijel jen Dreamer a ten si moc povídat nechce. Místo toho valíme dál, prostřídáme si a vyjde to akorát, že na konci hákový části dojíždíme Oťase a Kapra. Kapr staví na wc, já taky, přeci jen to chci jet na pohodu, že jo. Dreamer letí dál, já pokračuju v klidu, dojíždím Kapra, pak Oťase. Kapr si jede svoje a odjíždí, my chvíli kecáme a čekáme na Kolíkáče. Pak už Oťas moc nemluví a nejspíš ani nechce abychom mluvili my. Tak prý se přesuneme ke Kaprovi. No tak to ani náhodou, vůbec se mi nechce, ale Kolíkáč nevypadá, že by o tom chtěl debatovat. V nejprudších částech tam tak nějak dojíždíme, ale že by mě to nadchlo, to se říct nedá, stejně jako když kluci zkouší hákovat mlaďocha, co tu asi jezdí intervaly. Na nic nereaguju a přes 300W nejdu. Vlastně jsem docela v háji, no možná jsem to jídlo neměl brát tak úplně na pohodu.
Konečně vrchol, foto a sjezd. Je tu chladno, ale na zdejší poměry docela hezky. Ale větrovka se stejně hodí. Z Horních Míseček pěknej technickej sjezd a pak se jede tradiční šrot směr Jilemnice. To už se ale docela vařím, což je spíš tím, že jsem už solidně prošitej, takže když si sundavám bundu vypadám z háku. A obětavý Oťas mě v tom nenechává samotnýho. Sice jsem byl smířenej s tím, že si tam nějak dolítnu, ale tohle je mnohem přijatelnější varianta a v klidu si dojíždíme do Jilemnice sami. Tam navíc kluci nedrží trasu, která je kliknutá přímo k hospodě, takže vím, že po hlavní to bude lepší, než jejich zkratka přes centrum a taky jsme u hospody první. Teda první tu je Sukes, kterej si tam místo výšlapu vzhůru udělal "sun office" a ještě stihl obsluhu instruovat, že je vše na jeho účet. Ještě jednou díky!
Tradičně dobrý oběd, ale hlad mám minimálně na dva. Zkouším to zaplácnout ještě zmrzlinou s malinama. Děsím se zbytku trasy, ale po jídle se cítím líp. Začíná se hned přes dva kopce, co jsme jeli v protisměru objížďkou. Pak Kundratice a Košťálov, chvilku podél řeky Olešky a poslední velký kopec dnes na Stružinec. Začíná zvolna ale stoupá se pořád. Nikdo už nemá moc energie na blbnutí, tak se jede v klidu. Cpu do sebe závodní želé se správnými cukry, přeci jen už není čas na hrdinství. Ve Stružinci uvázl traktor s vlekem, prý ať jim pomůžeme. Bohužel musíme konstatovat, že v rukou sílu nemáme ani normálně, natož na 210. km. Kopec ale nekončí a utahuje se pěknou stojkou na zdejší cyklostezce.
Konečně jsme nahoře, za odměnu tu jsou výhledy na všechny strany a luxusní asfalt s mírným sklonem dolů. Pohled zpět na Krkonoše, vlevo Tábor a z lesa čouhající skokanský můstek nad Lomnicí. A při klesání výhledy na Kozákov, Ještěd, Valdštějn, Hrubou Skálu i Trosky. Prostě Český ráj, to jste mohli čekat, že vás takhle nějak protáhnu. Rváčov a Dráčov se vryjí do paměti jako jméno tohohle kousku luxusního asfaltu za evropský peníze. Díky EU!
Pak ale návrat do reality, tankodrom! Holenice si asi nepodali žádost, nebo měla formální vady. Bohužel. Libuň a známá trasa směr Mladějov, tam zas zavzpomínat na Jičínskou ligu, dát si kousek časovky a vyzkoušet stezku přes Hubojedy a Plhov. Ta je zase povedená a dál do Libáně je to z kopce, kousek zas proti směru časovky Střevač. Tady už se všichni těší na další pauzu, jen Sukes je nějak moc v pohodě, zalepuje po ostatních díry a vůbec si to užívá. Že on měl ty obědy aspoň dva?
V Libáni dáváme místní pivo, večerku a kritérium s Dreamerem na náměstí. Když on tu chce být lokální legenda, tak já chci KOM . Jo, náladička už pěkná, já bych to mohl hodit na to pivo, ale Dreamer ne... no prostě cyklistika.
Míříme dál, vyzkoušet opravenou silnici z Dětenic. Rekonstrukce se povedla a svezení je luxusní. V Prodašicích ve snaze najít něco k jídlu mi padá poslední houska na zem. Salámem na asfalt... Normálně bych jí vyhodil, ale na 250. km jen ofouknu s tím, že stejně ten bordel piju, když se závodí v dešti...
Dál panuje dobrá nálada, Sukes se loučí, v očích nadšení jak to parádně wobjel. A zbytek souhlasí s tím vzít to přes Sojovice, aby Kapr s Oťasem nemuseli jet sami... V Sojovicích ještě stihnem zmrzku těsně před zavíračkou a pak už valíme do Prahy. Do Koloděj jakž-takž v tempu, pak už jen na kecačku. Já tradičně přes jížo, dyť Zlaťák má být od úsvitu do soumraku. Chvíli se ještě s Dreamerem hecujem, že jestli dá 350, tak já chci mít o 1 km víc, ale nakonec spíš potřebuju na wc, a tak hlavně doufám, že dojedu. Tyhle řeči ale namotivovali Kolíkáče, který chce 333, a tak se mnou netradičně točí na Újezd kolem Vendyse.
Tam se loučíme a já mám doma krásných 336,6 km, taky pěkný. Navíc hned jak zalezu začíná pršet, takže dobře, že mě ta 350ka pustila... Takhle to byl celý den na suchu, jen za Plhovem na nás spadlo pár kapek, ale silnice se nestihla namočit. Při pohledu na radar jsme měli to potřebný štěstíčko, ale to si tahle bezva akce a bezva parta prostě zaslouží. Díky braši, letošní celodenní oslava cyklistiky opět neměla chybu!

Španělsko

Krajem Mirka Zbuzka

Jižní Čechy

Kolíkáč – Matroš pomalu dochází a nebude!

Jako když feťáci dostanou echo, že už matroš pomalu dochází a nebude! Opojné krátké – krátké a nasávat sluneční paprsky a hladké asfalty! Tohle se neomrzí! Ještě nás doplňuje LukiDan a dodává tomu parádní šťávu! Tohle není podzimní výlet, tohle je pořádný maso! V neznámé krajině sešlápnout plynový pedál až k podlaze a hákovat co se dá! Když zbydou síly vlézt na špic a oplatit kamarádům tu rozkoš v háku. To není země, to je zahrádka! Hodinu od baráku a jste najednou na jiné planetě. Bez aut, bez provozu! Hrajeme hru, kdo najde díru v asfaltu, tak vyhrál! A takhle ji hrajeme 150 kilometrů a málokdo něco najde. Stádlec a padáme k Lužnici. Prý to bude rovina, ale tohle je pravý alpský sjezd. Sice krátký, ale o to kouzelnější místo dole u řeky.
Stádlecký řetězový most přes Lužnici stojí od roku 1975 pod městysem Stádlec a je posledním dochovaným empírovým řetězovým mostem v Česku. Původně, v letech 1848–1960, překlenoval Vltavu u Podolska. V roce 1959 byl jako Podolský most prohlášen národní technickou památkou. V letech 1960–1975 byl rozebrán a přemístěn na dnešní místo na Lužnici. Wikipedia.
Krása, dívat se na dílo našich předků. A pak už to zase drtit směr Bechyně. Tohle si prostě zaslouží pravý italský kafé se zmrzlinou a zákuskem. A větrník! Sluníčko do nás pere, tohle je fakt říjen? Sedělo by se sedělo, ale tlačí nás čas a zbývající porce kilometrů. Vítr pomáhá i k nejvyššímu bodu výletu až do výšky přes 700metrů. Tak tady už je v hlubokém lese cítit, že podzim nemilosrdně přichází. Tady nechceš defektit, to bys umrznul ve škarpě. Naštěstí to prolétneme bez zastávky a užíváme si v závodním stylu sjezd do Mladé Vožice. Takhle mě z kopce dlouho nebolely nohy. A další peklo má přijít, Řemíčov – Výlevy mi z nohou udělá totálně prázdné nohy Luke stupňuje tempo, s LukiDanem vlajeme. Kilometr do cíle a já prosím už jen o vytočení nohou, nechci k autu přilítnout na 190 tepech Safra to se to tedy povedlo, Luku díky za ukázání skvělých míst, ten okruh neměl chybu! LukiDane díky za špice a společnost!

Luke – Oslava cyklistiky

Prvního října, den prý cyklistice přející (jak jsem zjistil večer, mezinárodní den cyklistiky). Nějak se nedaří pověsit kolo na hřebík, nebo aspoň do trenažéru. A to je dobře. Předpověď totiž hlásá krátký a Kolíkáč chce jezdit asi dokud nenapadne sníh. Koloděje už jsou naštěstí dost krátké, aby člověka zničili na několik dní, navíc se na náš výlet chytne ještě LukiDan. Vytáhnu naklikanou trasu s názvem Belgie - málo kopců, upravím délku a přidám pár stojek, aby to nevypadalo jako rovina, i když vím, že většina bude jen o svezení. Ale moc se mi do kopců nechce a na pár stojkách v nejhorším kluci nebudou čekat dlouho.
Začínáme za Miličínem a přestože nabereme sotva 100m do výšky, prvních 15 km nás zahřeje víc než dost. Což ale nikomu nevadí, protože úplně vedro ještě není. Konečně se začíná klesat a užíváme si kýčovitý černý asfalt bez děr. Vzhledem k hustotě provozu ani nemusí být nový, srnky a bažanti do něj díry neudělaj. Obkroužíme Jistebnici, kam sice vede luxusní asfalt, ale to už jsme loni jeli. A tady není o nic horší. Neustále klesáme podél potoka, až v Nadějkově přichází první Belgická vložka. Promotat se mezi domy a po úzké polňačce stoupáme ke zdejší kapličce. Ne, shodit na malou a odfláknout to prostě nejde. Prudký sjezd ukazuje, že příště by to chtělo projet i z druhé strany. Opět se napojíme do údolí a pokračujeme v pozvolném klesání dál. Proč se místní říčka jmenuje Smutná, to v tu chvíli nemůžeme pochopit. Následuje stoupání na Radihošť, naštěstí o dost kratší než moravský skorojmenovec. Pak zas pořád na jih, s mírnou podporou sklonu a trochu větším odporem větru. Za Opařany už točíme směr Stádlec a to je další silniční klenot. Protáhnout se po hrázi rybníka, přehoupnout se přes menší brdek a pustit to dolů k řece. No pustit to úplně nejde, neb silnice je ne moc široká a dosti klikatá, ale zážitek to je intenzivní. Pak foto na mostě, který toho na most zažil nemálo a s podivem sledovat, že Lužnice pod ním utíká k jihu, i když ku Praze by to měla kratší na druhou stranu.
A hurá nabrat zpět ztracené metry, což není zadarmo a zadarmo není ani následný přesun směr Soběslav. Vítr je dnes poměrně silný a nechat si malou mezírku je i na výletě navýsost nebezpečný hazard. Euforie ale propuká vzápětí, když se naše trasa stočí po větru. To i podzimní kamenný nohy chtějí jet, co to jde. Úzká silnička k tomu vybízí, jen Tatra v protisměru občas trochu vyděsí, ne místa tady moc není. Znovu překonat Lužnici a zamířit si to do Bechyně a rovnou na náměstí. Byla tam i cukrárna, ale Kolíkáč zavelel stylově "Gelateria!". A byla to dobrá volba. Posezení jak na Gardě.
Do Soběslavi to proti větru docela zabolí, Kolíkáč docela zatápí a LukiDan zdatně sekunduje. Za to já se nějak propadám do podzimní letargie. Pomůže až průjezd lesem, kde se vítr trochu uklidní a hlavně traktor, který nás (vlastně jen mě) kousek popoveze. Ze Soběslavi tak nějak pořád stoupáme, ale začíná pomáhat vítr. Vezmeme to přes Choustník, kde se v neděli závodilo a kde je i největší provoz z celého výletu. Zemědělci nespí. Pak nás ještě prožene pán na elektrokole. Do kopce s námi drží krok a komentuje naše watty, na rovince mu chceme ujet, ale místo toho docela přiloží a jede nám pěknou špic. No dobře by se za ním letělo, pomáhá mu to prý do 50. Ve sjezdu mu ale mizíme, přeci jen by si s námi asi hodně rychle vybil baterku. Stoupáme z Hrobů směr Chýnov a Kolíkáč se nějak rozzávodil. Horizont v dálce za zatáčkou nás ale zase rychle uklidní, to by už hodně bolelo. Pak Chýnov a další stoupání, pozvolna pořád 3% a pořád aspoň 25 km/h. Občas si pochválíme, že tyhle zimní švihy na pohodu mají své kouzlo, ale jinak se moc nemluví. Nakonec se vydrápeme do 700m a užijeme si dlouhý průjezd lesem, kde už vládne podzim a lesáci. Naštěstí bylo sucho, tak těch pár míst zanesených kůrou nedělalo větší problémy. Pak se jen pohoupat směr Rodná. Začínáme se trochu kočkovat a končí to pětikilometrový sjezd do Vožice v závodním stylu. Tudy jsme jeli už loni s Turistou. Auto je dnes ale jinde, tak míříme na západ, kde v cestě stojí poslední pořádně okořeněný úsek přes Řemíčov, kde se dá nenápadně nabrat 100 metrů. Přitom ze začátku 4% nevěstí nic hrozného, jen pěknou úzkou asfaltku mezi chalupami. V lese by ale člověk už čekal konec a místo toho 11% rampa až kdo ví kam. No na podzimní výlet až až. Nahoře dvě vesnice divných jmen, jak k nim asi přišli? Hlasivské Výlevy a Řemíčovské Výlevy. Kolíkáčovi výlevy v kopci přejdu a dělám, že jsem je neslyšel. V Belgickém závodním stylu to mažeme dál, přeci jen vidina konce dodá ještě nějakou energii. Konečně Kolíkáč vyhlašuje konec a vytočení nohou, projíždíme poslední vesnicí Mitrovice, kde nám ještě z rozhlasu pustí veselou píseň na uvítanou. Tak to se povedlo, stejně jako celý dnešní den. Díky borci za společnost, krásná oslava mezinárodního dne cyklistiky.

Hurá v říjnu na Ještěd

Dreamer – Severni rijnovy vitr na Jestedu

Koncem zari vidim, ze v kalendari chybi Hura v Rijnu na Jested. Pisu Kaprovi, jestli letos bude. Kapr naplanuje termin, trasu a vsichni se muzeme tesit na dalsi epicky cyklo vylet. Sobotni rano nas vita studenym severnim vzduchem kolem 5st, ale je pod mrakem. Pocitove je ale kosa poradna. Chybi hecir Kolikac, coz me fakt mrzi, nicmene to znamena, ze se nikdo nema k tomu jet rano po ose z Jiza. To mi dnes nevadi, po dvou Rouvy zavodech v predchozich dnech mi to bude bohate stacit ze Sojovic. Ranni cesta s obetavym Mlhosem, ktery me na posledni chvili vzal do auta a spolecne s Camrdou mirime do Sojovic. Tady uz se vsechno chysta, spolecne foto a po pul devate muzeme vyrazit.

Ackoliv mam zimni obleceni, je mi zima. Stale je pod mrakem, takze radeji jedeme vic, abychom se zahrali. Na spici se skoro nedostanu, ale ani vzadu neni o zabavu nouze. Po nejake hodine a pul prichazi prvni curaci pauza, kterou vsichni s vdekem vitaji. Stejne tak par cervenych semaforu. Cas se trochu napit, dotahnout povolena riditka, povytahnout sedlo a tak dale. Zatim vse probiha az na tu zimu dobre, obcas vykoukne slunce a vsichni zaciname ozivat. V jednom sjezdu praskne VT drat a bohuzel to musi otocit nazpet. I takove pribehy Jested pise. Zbytek po kratke pauze miri dal. Pod Jestedem pauza a instrukce, druzstvo se rozdeluje na ty, co pojedou az nahoru a na ty, co pockaji na parkovisti. Vrchol je v mracich, takze ne kazdemu se tam chce.

Po rozjeti za to vezme Camrda s Vladou K., ja se zakecam s Cespou a HonzouB, kde se ujistujeme ze dnes zadny srot nahoru nepojedeme. Zahy ale vidim, ze Luke si chce doskocit vedouci dvojici, to se mu po jednom brdku dari, mne nikoliv. S dalsim borcem z Unlimited je ale mame na dohled. Kdyz zacne samotne stoupani po hlavni k parkovisti, odpoutam se od Unlimited a dojedu Luka, ktery si vystoupil. Jak jsem se rozjel, tak jedu podle sveho tempa dal, protoze v te zime jsem usoudil, ze to tak bude nejmene bolet. Odbocka na parkovisti a zbyva posledni usek. Camrdou s Vladou jeste parkrat zahlednu, ale jedou naplno az nahoru, tak uz je nedojedu. K vysilaci prijizdim pekne zpoceny, ale spokojeny, v ramci moznosti jsem to vyjel slusne. Nahore cekame chvili na ostatni a tradicne se do nas pusti zima, byt i tady nahore na chvili vysvitlo mezi mraky slunce. Cespa nas vyfoti a letime dolu na parkoviste, kde ceka zbytek.

Padame dale dolu a ladime noty, kde bude nejaka benzinka, protoze takove to "uz je to jenom 20 ke Kaprovi" zname z lonska a nema cenu tam dojet uplne na srot. Nasleduje sjezd po uzke cyklostezce, kde jsou odvodnovaci kanalky. Tady si ustele kluk z Unlimited. Nastesti je v poradku a tak jedeme dal. Co je ale nejhorsi, ze je porad velka zima. Slunce ne a ne vylezt, klepu se porad zimou. Stavime az na benzince v Mnichove Hradisti, kde davam horkou cokoladu a snim zbytky zasob. Konecne clovek trochu rozmrza a kdyz vyjedeme, tak teprve ted se objevi na delsi dobu slunce. Pak uz se z toho stava epicky vylet, slunce sviti, zima mi neni a prestoze sil na rozdavani taky moc neni, skupinova jizda dela svoje. I tak ani tyhle posledni dve hodiny ke Kaprovi nejsou zadarmo a ta zastavka na pumpe se dnes ukazala jako spravna volba. Na cele dneska nejvic prace odvedl Camrda, Luke, Vlada K, diky za to!

Kapr si da par zkratek ve stojce po trave, aby si srovnal zada a na konci nas protahne kolem Maso Ohen Coud. Na tachometru mi chybi pet km do 200 km, takze vyprovodim kousek domu Tomase, ktery statecne jede nazpet do Prahy na kole. Dal bych to s nim asi taky, ale popravde, mam toho tak akorat dost a vynechat pohosteni u Kapra by byl hrich! Polevka, nakrajene maso, kafe, satecky a panak na zaver, bylo to deluxe. Hodinka v druznem hovoru utece jako voda a nastal cas louceni. Cespa a Unlimited odjizdi take po ose, zbytek v teple aut. Energie se mi vraci, ale stejne kdyz me Mlhos vysadi kousek od domova, pusti se do me opet zima. Dvere od bytu oteviram v 18:59 coz je jedine stesti, protoze byt to o par minut driv, jeste bych v tom rozpolozeni snad vlezl na Rouvy a dal si zavod, ktery prave zacinal. Takhle ale hned mirim do vany a horka koupel se ukazuje jako ta jedina spravna a rozumna volba. Nic se nema prehanet. Ackoliv bylo dnes pocasi spis zimni, nez podzimni, stalo to za to a byla radost videt tolik slapek i neslapek pohromade. Ttohle dokazou jen takoveto spolecne jizdy!

Luke – Ještěd jak se patří

No, letos jsem to teda neodflákl a zdraví přálo, takže si můžu úspěšně odškrtnout účast na všech týmových vyjížďkách. Ne, že bych jinak na Ještěd nejel, ta atmosféra je prostě jedinečná. Tentokrát zvítězil rozum a nikdo to nehecuje z Prahy, což je do velký míry tím, že největší blázen má nakřáplý rameno a zůstává doma, ale i tak by to letos s přemlouváním jednoduchý neměl.
Sojovice tak pomalu začali přemýšlet o zavedení modrých zón, ale nějak jsme se nakonec vešli. Kaprovic převlékárna praská ve švech a HonzaB střídavě kecá a vyrábí zimní tretry. S-Works a TESA k sobě pěkně ladí, ale díky tomu kecání nabíráme trochu zpoždění. To ale pranic nevadí, protože slunce se schovává za mraky a každá minuta je vlastně dobrá, třeba už konečně vyleze.
Vyrážíme v poklidu směr Lysá, v lese je mi docela zima, holt jsem zimní variantu ještě odmítl a u rukavic a na nohou zvolil optimistický podzim. Nohy ale v pohodě, jen ruce docela mrznou, bunda naštěstí drží zbytek těla v pohodě. Za Lysou se dostanu na špic, to už je mi teplo všude a jsem rozhodnut nevystřídat, dokud nevyleze sluníčko. To naštěstí netrvá nějak extra dlouho a za přejezdem ve Všejanech už se suneme do závětří. Je nás asi 17, tak aby se dostalo na všechny. Pak přichází úsek, kde je pořád něco rozkopáno a spousta semaforů k tomu. V jednom takovém tankodromu zjistím, že se mi hla řídítka, tedy nejspíš se zas vyklepaly ty šroubky, co to drží. Dělám si bezpečák, abych to srovnal a nezdržoval. Ještě hlásím, že netřeba čekat, stačí když si na čele trochu zvolní... Dreamer se mnou počká a čekají i další, asi aby mi nechyběla motivace na dotahování zpět. Nakonec to docela chvíli trvá, ale zase je aspoň zábava. Zábava je i to, že to dojedeme akorát před dalším semaforem... ale aspoň není zima.
V Plazech překonat silnici Jičín - Boleslav a zavzpomínat na naše jarní Jičínské cyklo lázně, v Bakově se napojit na starou silnici na Turnov a nabrat severní směr a neuhnout z něj. V Mnichově Hradišti ztrácíme vt, který řeší prasklý drát. No jet s tím půjde, ale radši to rozumně točí domů. My pokračujeme dál, údolí na Český Dub má krásnou podzimní výzdobu, a to si chcete užít z první lavice. Chce to i Dreamer, a tak si užíváme výletní tempíčko s extra výhledem. Chtěl jsem tak jet až do Dubu jako záminku k tomu si pod Ještědem vystoupit, ale to nevyšlo. Zkusím to ještě za Dubem s Čespou, ale nakonec se dlouváme jinak. Lidi, s kterýma sem chtěl jet nahoru, jedou jen na Výpřež, ale většina se shodne, že závodit nebude. Těším se tedy na pokec v grupetu, ale v první stojce se to celé rozpadne. Camrda s Vláďou K. odjíždí, chtěl bych se zapojit do další větší skupiny, ale největší skupinou je teď Honza Kulhánek. A to jen proto, že je sám z nás prostě největší. Ještě nás dojede Dreamer, ale na pokec to nevypadá. Jelikož to zatím nebolí, tak si říkám, že bychom mohli doskočit ještě čelo s Camrdou a Vláďou, protože pořád máme ztrátu cca 50 m, takže o moc víc nejedou. V rovnějším úseku nás tedy zkusím přiblížit, aby to vyšlo akorát před rovinku pod serpentýny. To se daří, i když jen mě. Jak "snadno" jsem přijel mě trochu zvyklá, že bych si přeci jen zazávodil? Zatím to celý táhne Vláďa, takže by to chtělo mu vystřídat, abych pak nebyl za blbce. Což je vlastně dobře, protože původní plán byl dnes v klidu a neměl bych to měnit. Pod první serpentinou tedy děkuji za odtah a loučím se. No, když vidím, jak odletěli, tak si jen gratuluju, protože bych na to stejně asi neměl. Takhle mě ještě přežehlí Dreamer, který si nějak to nezávodění rozmyslel a zbytek se sice blíží, ale nijak razantně, takže můžu vyjet nahoru docela v pohodě a nebude se na mě čekat, což je dnes ideální scénář.
Nahoře rychlé foto a mrazivý sjezd dolů, vyzvednout kluky na Výpřeži a pomalu a opatrně novou cestou přes Druzcov. Kanálky jsem si tu nahoru pamatoval, ale dolu je to trochu oříšek, protože jsou fakt hluboký, široký a rychle za sebou, takže je to docela o synchronizaci brždění a balancování průjezdu. Pustit to trochu víc a skákat se nezdá jako proveditelné, protože jsou fakt blízko u sebe. Jedu opatrně z čela a čekám, jestli to někdo přeci jen nepustí. Nakonec mě začne předjíždět Honza Kulhánek, ale nemá u toho kolo a za chvíli už přistává. Naštěstí je v pohodě, jen si vyslechne nějaké to hodnocení od porotců. Ale samý desítky, takže uspěl. Pak už je zase teplo a v Osečný už se po polívce sluní Sukes. Nikdo mu nevěří, že sámoška má zavřeno, ale je to tak. Je tu poptávka po nejbližší pumpě po cestě a pár lidí se nějak nemůže smířit s tím, že nejbližší pumpa je v Hradišti a navíc není po cestě. Kapr slibuje max 20 a 20 minut. Ale je to dobrá hodina. Trasa je ale pěkná, přes Kotel po luxus asfaltu, pak po cyklostezkách ze Smržova do Všelibic a Hlavice. Tady se Kapr pídí po odbočce na krutopřísný kostky, co jsem inzeroval v týdnu. Popravdě mě nenapadlo, že to někoho naláká, ale slibuji odbočku ukázat. Na otázku, jestli jedu taky, ale popravdě odpovídám, že ani náhodou. A že si nemyslím, že se to dá vyjet. Nakonec se najdou jen dva odvážlivci, ale druhý úsek se jim stává osudným. Prý mokrý a moc trávy, no holt to chce jezdit na jaře jako Roubaix. Nebo klub přátel Hlavice, co by to trochu uklidil...
Dál přes Vápno a Jivinu míříme na Mnichovo Hradiště. Volání po pumpě se ozývá čím dál častěji, takže odbočit z trasy a naštěstí je jedna příhodně hned na kraji města.
Doplnit zásoby energie na poslední dvě hodiny. Na cestovatelské nouzové gely opět nedojde, ale od toho jsou rezervní. Když už mám dole krátký, tak dávám Magnum a chystám se odložit i bundu, ale až se zase rozjedeme. Zapadnu do poslední lavice k Oťasovi a kecáme. Mezitím na špici nějakej velešpicař, protože dozadu hodně dlouho nikdo nepřijíždí, až kopec z Dolního Cetna nás zase promíchá. Pak se zas dostanu dopředu a pozvednu tepy, což nepobere tepák, který už chtěl asi spát. No nemám k tomu daleko, ale Magnum je třeba spálit, než se přijede do Sojo, takže se tam ještě párkrát otočím. Tepák se probouzí, ale baterka si tedy asi říká o výměnu. To už ale naskakují známe vesničky a ve Skorkově propuká ta pravá euforie. Garmin nakonec hlásí přes 190 km, tak ještě že jsem tu autem. Navíc pohostinství u Kaprů zas za tři Michelinský. Jedou se zas docela bomby, polívka, koláčky, Argus, slivovice a vředová víla... No ještě, že tu jsem autem Hlavním bavičem tentokrát HonzaB, ale to by bylo na zvláštní report. Díky moc všem. Jako vždy krásná akce, těším se zas na jaro.

Sukes – Ikonická 180

Ještě v úterý testuji Lukeho, zda někam než začne v kolodějském čase pršet nešvihne, ale cítí se tak švihnout s sebou do postele, ale těší se už na sobotu, zalehávám na trenažér a jedu po půl roce bez něj svůj obvyklý trénink, hodnoty znám po minutách a nazpaměť, vím, že to bývá na podzím vždy slabší, ale cítím se ještědsky namotivován a zajíždím jarní časy , neuvěřitelné, to se mi ještě nikdy nepovedlo, ale poslední týden na KOlodějích vyšel skvěle, hlava nechce končit, hlava žene nohy do závodních kadencí a hlava nedovoluje plícím vadnout, to nechávám zase až z Chocerad, hlava je na Lopatě, hlava je na mých letošních několika nejslavnějších KOlodějích, kdy se letělo páďo, kdy Robert chválí , znovu a znovu motivuje a zároveň ví jak si to užívám, kdy posečká a kdy Luke zkonstatuje za posledních 30 minut průměr 41,3 a já u toho všeho byl, jako poslední jako nejslabší , ale byl.
A teď je sobota před 8.30 a já tu znovu jsem, tentokrát na jedné z největších ikonických hranic se dotýkajících dvoustovek a mých nově posouvajících se výkonnostních hranic, nejsem tu dnes nejstarší ani nejslabší, ale vůbec nejsem na tyhle dálky trénovaný, na druhou stranu po Zlaťáku už vím, co mě čeká, těším se a to mě uklidňuje nejvíce. 17 lidí na startu a ještě cestou tuším někde kolem Loučně nabíráme 18tého. Neskutečné a současně vím, že v tomhle počtu a s Camrdou, Cespou , Lukem a Unlimiťáky na čele s Vláďou se rozhodně průměrem 27 nepojede a to mě těší dvojnásob, samo letí se průměrem přes 31, na špici proti severáku je třeba wattově přitápět, na druhou stranu mi připadá, že stále někde stojíme na semaforu nebo kontrolujeme koeficient chcaní, ale cesta ubíhá až neuvěřitelně rychle , neskutečný Kapr zná každou odbočku nazpaměť a už mě ani nepřekvapuje , že i v absolutně rovinatých pasážích dokážou v obcích najít 181 stupňové vracečky následované úzkými prudkými serpentinami jak v Andách a a už vůbec mě nerozhodí, když Luke avízuje teď už jen rovina a následuje posázaví jak na KOlodějích, ty jsou s námi srdcaři všude, vzpomínek na Roberta byla spousta...
Luke ví, že se v Dubu odpojím, Kapr láká až k parkovišti, také pár lidí nepojede až k parabole, ale já ještě tento rok raději upřednostňuji v Koruně dubu (samo v Koruně v Českém Dubu, ale šplhal jsem tam a navíc po kostkách jak k nebi... ) po 3h příjemnou přestávku s vývarem a grogem, není mi zima , ale přesto se rád prohřeju, podzim dnes o sobě dává vědět, ale silnice suché, to je hlavní, a v klídku po té vyrážím do Osečné a připadám si jak snad na Šumavě, 6km pořád do kopce , na náměstí zkontroluji, že sámoška fakt zavřená a 20 minut se vyhřívám na poledním slunku, aby už 14ka nejstatečnějších dorazila a přesto zkoušela přesvědčit nedobytné dveře sámošky, marně , valí se tedy na nejbližší pumpu, která ovšem čeká až v Hradišti, odsud pak všichni evidentně pocitově i slovně naladěnější na finální hoďku a půl . Špici nejčastěji a velmi dlouho okupují Camrda s Vláďou a valí 40 kou, velmi příjemné, vzadu na čtrnáctém místě na pohodu, tam by a to všichni zvládli i klidně 43, příště zdokonalíme, ale ve druhé lajně za nimi, které se nyní už nevyhýbám, se musí wattovat též , ale baví mě to a mám na to a tak si užívám, další pozdrav Robertovi. Nájezd do dalšího sázavského brdku, kde jsi Luku, kousek přede mnou, jo opakuji si nezapomenutelné samá rovina, ale jen v duchu, protože se mačkám tak, že nejsem schopen vydávat jiné zvuky než po dechu lapající funění a dvojice Camrda s Vláďou zase závodí a rozvěsí postupně všechny po kopci jak korálky, na horizontu čekačka jak na Kolodějích pod Robertovým velením a další pozdrav tedy směřuje na jižňák! Tempo s blížícím se cílem vystupňované, na špici opět řádí VláĎa s Camrdou , já za nimi ve druhé dvojce , valí i ve sjezdu, tam se drží lajna a v následujícím minibrdku se mačkám s nimi a vedle mě však stále prázdno, ohlédnu se a díra 30m , ti dva navíc chtějí střídat uklízí se za sebou ke krajnici , já za nimi , ale dlouho marně čekáme než někdo zaujme špic, do kopce už se nikomu moc táhnout nechce. Závěr si bere do režie Luke a valí na čele sám, jak kdyby v Sojovicích čekala prémie, no vlastně pod pergolou celý plný prémiový stůl, ale to už všichni znáte...
Dal jsem v sobotu svou druhou 180ku, moc si vše užil, čau Roberte, a chvíli mě jen večer bolelo za krkem , dnes se cítím úplně v pohodě a těším se na teplé říjnové Koloděje v následujícím týdnu.

Vítání Martina na bílém kole

Luke – Reklama na wobjíždění

Poslední tradiční vyjížďka roku, tak rychle to uteklo. Navíc počasí luxusní, před týdnem v krátkým a na sobotu zase jasno a sucho, že by to snad i šlo na jednici. Ale je listopad a je třeba si to přepnout v hlavě. Co je ráno mokrý, to do večera neuschne. Beru tedy zimáka, stejně jako většina, přeci jen řešit někde uprostřed sjezdu v lese, že je najednou mokro a zabahním lidi kolem, to mě moc nebere. Nakonec se pár mokrých míst ukázalo, takže to byla dobrá volba. Navíc jsem aspoň to bílé kolo dovezl, když už se termín "záhadně" posunul o týden dřív a nenasněžilo.
Ráno ještě řeším problémy s brašnou, ale naštěstí mi trenér naordinoval snídani až po hodině jízdy, takže sraz stíhám. Experimentálně ověřuju, jak je to s těma glykogenovejma zásobama, když normální tempo je úplně v pohodě, ale zvednout zadek v kopci mě rázem přenáší pocitama kamsi pod Kasárna... aspoň mám motivaci se těmhle výkyvům výkonu vyhnout. U drátů Kolíkáč a z Chodovce pak slušná banda i s posilami z Koloděj...
Za Krčí chvíli na špici s Mnichem, trochu ho popíchnout, jestli dneska jede Mnich, Piloun, nebo kdo. Za odměnu v každým brdku zkouší moje glykogenový zásoby, až si z toho musím hrát na rozumnýho a snažit se ho trochu zklidnit. Pak se promotat přes řeku a nabrat pod mostem Dreamera a Čespu. Ideální čas na snídani, poslechnout si k tomu pár komentářů a jede se dál. Tady je silnice pěkně mokrá, takže kdo nemá blatníky chvílema šíří bláto vpřed i vzad. Nechám si větší díru a snažím si zaplout do řady blatníkářů. Tím jsem se docela zabavil, až koukám, že se blíží přejezd v Radotíně, letos ještě zablácen, ale pamatuju si, že mi to tu uklouzlo loni i předloni, takže extra opatrnost je na místě. Brzdí všichni, takže ho překonáme skoro krokem, stejně ale přede mnou padá Dreamer a ještě u toho stíhá nadávat. Fakt mi to přišlou jako dlouhá story, stejně jako můj manévr, abych se vyhl. U toho mi to opět na přejezdu ulítlo vzadu, ale jen trošku. Ještě koukám, že Sukes co jel vedle mě, se nevytočil a taky lehnul. No, v první chvíli jsem čekal, že to bude jen nepříjemná blátivá epizodka, ale nakonec teda chudák Dreamer upadl asi nejhůř jak mohl a my čekáme na sanitku.
Po nějaké půlhodince pokračujeme v ponuré náladě, kterou rozjasní až čerstvý vzduch ve stoupání na Ořech a na kopci hřející slunce. V Chýnicích zase topí Mnich, na horizontu lezu na špic a stavím, ale špicaři maj ještě léto, takže se jede dál. Jen tak tak háknu nadšeného Sukese, ale všichni rozhodně nejsme. Párkrát tedy zařvu moc, ale bez odezvy. Nechávám závodníky jet a čekám na zbytek, kde už sice operuje Čespa, ale ani tak to na sjíždění utrženého Kolodějského expresu nebude.
Tenhle problém se ale vyřeší sám, protože watty sice mají, ale trasu neznají, takže se musí vracet a naše grupa je rázem čelo. Další brdek už jsou naštěstí na špici rozumnější osoby, a tak se v klidu dostáváme až na start sprinterské prémie. Stíhám ještě sundat bundu, protože už je hezky teplo. Navíc v očekávání, že se bude závodit už od startu. Ale to se neděje. Vypadá to, že snad ani spurtovat nikdo nechce, až v poslední zatáčce zezadu utočí Čespa a za ním Camrda. Já si takticky hlídal Radka, který se zvedá, já s ním a padáme Čespovi do háku. Tedy já ne, protože protijedoucí hasiči nenechávají moc místa spurterským soubojům. Radek se ještě protáhl, já si sáhl na brzdy a počkal. Vtip celý akce pak podrtrhl HonzaB stojící a fotící u značky, takže celá ta akce s hasičskou tatrovkou stejně byla jen o druhé místo...
Pak už si užíváme místní prosluněné terasy, jaký rozdíl oproti tlačenici u krbu uvnitř. Tohle je ta pravá listopadová Mallorka i s čokoládovým dortem nakonec. Po zhruba hodince opalovačky míříme dál. Já zjišťuji, že jsem cosi zlého nabral do klik nebo středu a radši se držím vzadu, protože s mým orchestrionem mám rázem problém vydržet sám a nechci moc pokoušet ostatní. Doma nakonec rozborka-sborka pomohla, ale v první chvíli to bylo na vhození do Ameriky...
Blíží se vrchařská prémie, a tak si říkám, že to třeba soupeře rozhodí, ale ne. Jede se vcelku tempo, ale bez nástupů. Ten zkouší jen Kolíkáč, ale až moc okatě to vypadá na nástup poslední. V půlce se zvedá Viky a s ním Jirka, Radek a Čespa. Camrda s Kolíkáčem zůstávají sedět, já se ocitnu v meziprostoru, chvíli je zkouším dojet, ale pak na to dlabu. Ještě se otočím a vyhodnocuju, jestli mi stojí za to se dál nějak mačkat, nebo ne, když už mě předjede max Camrda. A hlava vcelku jednoznačně vyhodnocuje, že to v listopadu za to nestojí, takže nakonec i horší čas než loni na samotku, ale chleba se bude lámat jindy...
Pak už jde jen o přesun domů, který probíhá dle tradičního mlado-zimního schématu, kdy prostě trvá, než se všichni naladí na wobjížděcí tempo, které vyhovuje všem. Ale je to kousek, takže to nikomu nevadí a kdo chce blbnout blbne. Já se vcelku ochotně uklízím do neblbnoucí skupiny a užívám si trochu té základní vytrvalosti, která vlastně tak nějak od března vždycky chybí...
Na závěr ještě tradiční Točná, tradičně na kecačku a pohodový přesun domů, kde ještě trochu vázne domluva kdo, kam a kudy, což málem končí grande smotkou v Břežanech. Ještě tak navštívit Dreamera v nemocnici, to by bylo hodně stylové, ale naštěstí jsme se nějak vymotali. Krásnej den na kole to byl, moc rád jsem všechny zase viděl, a to je ta nejlepší pozvánka a motivace na zimní výlety. Do tý zimy se mi vůbec nebude chtít, vstávat do tmy už vůbec ne, ale přisednout do vybrané společnosti v polabském kupé, na to už se fakt moc těším. Díky!

Sukes – Martinská vyjížďka

Dnešní Koloděje, pardon, mírně nezvladatelné emoce, samo Martinská vyjížďka začíná už v průběhu týdne mým naléháním, aby přes všechny tradice vzaly šlapky jednice, ještě ráno to zkouším, když skoro sucho , už téměř azuro , 5 stupňů a navíc Radek definitivně potvrzuje, že dorazí a to doufám ještě ne sám. A je to tu Radek přijíždí i s Vikim a Jirkou , po dlouhé době vidíme i Roberta a ten se nestačí divit, že na Chodovci to vypadá jako na Strašíně, jo varoval jsem, Kolodějský manažer Sukes úřaduje nonstop a všude , od Barranďáku 14 lidí, fantazie, 7 dvojkařů - blatníkářů , 6 jednic resp. skoro jednic a jedna nula , v létě mi jeden , co občas jezdí na Koloděje, říká, pořád čtu tvé reporty a chtěl jsem tě konečně poznat, hned mu skáču do řeči , musíš jezdit častěji, ani ty nejlepší reporty nestíhají realitě, slibuje..., a pokračuje , ty se strašně podceňuješ, vždyť jedeš dobře, ne , pořád jsem nula, ale už VIP nula , taková, na kterou se čeká, které se pomáhá, která se posouvá, kterou nelze nepochválit. která na rovině uvisí vše, která jako nikdo dokáže organizovat zaručeně poslední Koloděje, (což ostatně slyším i dnes a na každém metru a od každého s kým se potkám ve dvojici, až tak a takhle slavný a nepodceňovaný jsem zas úplně netoužil být, ale fakt, že se nakonec jede a sejde se i 10 a více lidí mi stojí za jakékoli narážky) ,která už do téhle skvělé party prostě patří...
Přesun do Radotína se překvapivě stává soubojem a kličkováním všudypřítomným kluzkým staveništěm, všichni viditelně rozladěni, už jsme se přece měli na pohodu rozšvihávat do prvních brdků a místo toho přijde na šikmých kolejích pád Dreamera, v marné snaze dobrzdit resp. se mu vyhnout se pokládám též, ale jsem jen špinavý a spadl mi řetěz, jinak vše Ok, to Karel sténá a vyhrožuje minimálně klíční kostí, čekáme na sanitku, tahle skvělá parta drží jednolitě při sobě , při nástupu do RZ mu přejeme rychlé uzdravení a zavážíme mu kolo do Bike centra Radotín. Pak už první test ve stoupání do Ořechu, zatím na pohodu, ale je mi jasné, že bude hůř, vlastně líp, ty motorky jsem sem nahnal, abychom se ještě naposledy, ha haha zase smích, s nimi proletěli páďo, a už je to tu první únik si nenechám ujet, jsem ve střehu od začátku, Radek, Viki,Camrda, JIrka , Turista a já odjíždíme a tak rychle, že míjíme odbočku a musíme se vracet, to už si přestávám užívat, protože tihle esa, když zalehnou a bude to byť jen mírně do kopce, budu mít problém, naštěstí jsem uvisel a tihle superdomestici docvakli ostatní velmi rychle a jedeme kompaktně zase všichni dále. Nádherná krajina, spousta švihařů proti, jo tohle je též zaslíbený kraj i eliťáci se jím rádi prohání, paráda, jak už zase slyšíme od Roberta, jenž se nenechá rozhodit trpěním na blatníkách, určitě jako já má s sebou Kolodějskou múzu, ta nedovolí roztrpčit, ta je s námi všude, aby né , vždyť jsme skoro doma, na každé druhé křižovatce směrník Nučice... A na prvním místě nepřestáváme myslet na ty naše skvělé holky , které nám tolerují tyhle úlety, jak trefné v případě Radka a spol., a i v listopadu , viď Radku a spol. , ještě jednou velké díky a stejně jsme pořád na prvním místě s vámi!
A už dorážíme do Srbska, neuvěřitelně vyhřátá terasa nám nedovoluje ani pomyšlením koketovat s vnitřkem a okupujeme celý venek, jen zevnitř s námi koketují pinglice, jenž přes reproduktor , nechtěně humorně vyhlašují neskutečné menu položky, aby při hlášce dvě rakvičky , HonzaB jen vykřikl , to bude pro Dreamera, ani černý humor dnes nesmí chybět a to ještě mediální magnát Čespa si též přisadí a komentuje přes reproduktor naše objednávky. JIrka je spokojený , ale zároveň dodává, že je dnes stejně nějaký divný den. Pak už se valí na Svatý Ján , to ještě dávám, ale stoupání k lomu , místy 12%ní mě odsouvá na pozici ne VIP nuly, sice těsně , ale dojíždím poslední , resp. za mnou už jen Oťas. Rychle se otřepu z této očekávané potupy a jsem nachystán na poslední let a ten přichází , na čele Radek s Vikim stupňují tempo, hákuji , za mnou cítím JIrku, ale jak říkal divný den, nezávodí s nimi, minibrdek a oni se zvedají, visím skoro na horizont, úžasné, ale třetí nebudu, zas až natolik divný den to není, řekne si JIrka , aby skončil za mnou , a jde přes mě, skvělé aspoň mě k nim zadarmo dotáhne, ve čtveřici valíme dál jak na KOlodějích, tohle nemohlo nechat chladnými Camrdu s Turistou a dotahují se též, nádherný asfalt, do zad končící ještě účinný svit dnešního slunka a příznivý vítr, úžasné listopadové bomby, užívám si a moc , letíme Třebotovem a v 3%ním stoupání 34 km, mačkám se, to musím uviset, blíží se horizont, pokud se zvednou, končím, ale jedou plynule a závodí až v následném sjezdu. Pak už jen postupné odpojování domů a děkování všem za úžasný švih, dojíždím s Robertem a Lukášem, kteří též neopomenou poznamenat, že zítra bude podobně teplo, tudíž v 11h na Strašíně zase další nekonečné poslední KOloděje, to ne, ale jak i Míra poznamená, určitě se ještě nějaké povedou, na což hned dodávám, že ve středu má být teplo a vyhrožuji, že je písknu od 12h do 15h, buďte už teď tedy ready! Ještě jednou všem velké díky, já si to a moc zase jednou užil a hlavně hodně pozdravů na dálku Dreamerovi a brzké uzdravení a informujte , jak na tom je!