Roztočit nohy s Kocourem a Profesorem na Ondřejov a vrhnout se na start parádního matche dolů do Chocerad. Velké poděkování Kolbabákům... když na prezenci vyprávějí, jak jezdili s fůrou hlíny a zasypávaly díry pod Čeřenicemi ... díky, díky, že na to máte stále tolik sil!
Trať znám jak svoje obnošené tretry, tak teď to jen někde nepodělat pozičně a zkusit vydržet v tom konkurencí natřískaném balíku, co nejdál. První výhup k pudingu držet pozici vepředu a bezbolestně letět k vrcholu. Pak větrná nakloněná rovinka a asi na šestým fleku to jde k zemi. Někdo si lízl a už se to válí. Mám to jako na podnose, ale štěstěna je při mně a jen tak tak to míjím. Uff. Ke hřbitovu zase tempo, které dokáži vydržet a už letíme ke Skalici. Ve sjezdu si lezu na druhý flek za Čespu a na skalické kostky najíždím na první figuře. Tak takhle co nejdéle!
Ostrá levá a užívat si hvězdné vrchařské společnosti společně s Pistachiem a s Vlčákem. Skvělá jízda pokračuje, ani Oplany nám nepřidělají vrásky. Doprava Mělník, ale my rovně na Benátky, kde se bude teprve točit doprava. Tady je takový nenápadný magnet, který hodně zabolí. Je potřeba být zase vepředu ... Kdo neznal, tak tam zůstal, škoda Vlčáku!
Nechybou dolů, vlaju na ocásku, již pořádně očesaného prvního balíku. Po luxusním asfaltu to mydlíme na Talmberk. Nohy jedou, hlava funguje, a tak točit špic s Líbou, Čespou, Košíkem ... A kopec k hájovně zase češe grupu. Nohy už se mi netočí nahoře úplně zlehka, ale bojuji. Je nás kolem 13 kusů, skáčeme přejezdy, hltnout z bidonu, zobnout ze zadní kapsy. Rataje a kostkový sjezd se blíží, teď to zase chce najet dopředu, ostrá levá a podjezd pod viadukt směr Ježovice bude určitě zase bolet. Ale zbytečně se kochám pohledem na občerstvujícího se Košíka, a do točky najíždím zase na ocase. Sice pak předjedu Láďu Šindeláře a pod viaduktem jsem kousek za Mírou Kakačem, ale to prostě nestačí. Vepředu se za to vzalo a krutě mi to odjíždí. Míra si to hravě doskakuje, ale já se jen motám nahoru. Do háje! Stejně jako před 2 lety! Nepoučitelnej! S Láďou si nadáváme, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. TOP 10 mizí hodně rychle. Vytrousili ale jednoho hodně zajímavého borce, Petra Dixe! Tak to ještě bude mít grády!
A taky že jo. Ještě jsme jednoho nabraly a točíme směr Šternberk. Za mostem doprava a těšit se na Čeřenice. Jámy kolem Sázavy zaházeny, největší díry označeny, tak se potvrdila ta fůra hlíny z prezentace
Největší stojka závodu za námi, držíme grupu a Petr Dix velí jet tempo, ať nás nikdo nesjede. Začínám být slušně okoralý, při představě Nechyby a cílového kopce mi není nejlépe.
Ale v grupě to letí, občas někoho nabereme z prvního balíku a pak zase vytrousíme. Petrovy špice bolí, Nechyba s policajty a s náklaďákem nevěstí nic dobrého ... Přemlouvám svoje nohy, ať ještě drží, Vlkančice už chytám malý odlep. Ale lepím, lepím, piju a piju a před Skalicí to zase jede. Ještě prdnu magnesium, ale kostky už jsou tragédie. Já to snad na Střímelice ani nevyjedu. Ale jsem zase v grupě, schovávám se před větrem a hecuji Petra, že jede o mistrovský dres a třeba Standu Vohníka vyklepali.
Před Ondřejovem opravdu sparťanský dres před námi, Petr jede ve třech lidech dál, já parkuji s Láďou. Standa to ale není, já už nějak bez bojovnosti, ale kostky na ondřejovskou náves mě trochu probraly a do cílového brdku najíždím před Láďou. A tělo reaguje pozitivně, ani se neohlížím, věřím si!
Asfalt v půlce nakopne a závěrečné kostky již letím s vědomím, že Láďa zůstane za mnou.
Nakonec 7.místo v C musím brát všemi deseti, k Ratajím nohy z nebes, ale když pak špička UAC začne jet, hraji druhé housle