Akce Kolem Posázaví 2019

Akce Kolem Posázaví patří do kategorie UAC. Datum: 2019-08-04.

Nejdelší varianta má délku 94 km.

:: Propozice :: Virtuální prohlídka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018

• Kolíkáč – Dycky Posázaví!
  
  S číslem na zadku naposledy na Krakonošovi, kde kolabuji. Od června bojuji s morálkou a se svou tělesnou schránkou. Oranžoví kumpáni mě zase pomáhají. Koloděje a Provence s Camrdou vrací do žil ten potřebný impuls. Posázaví se přece nedá vynechat, už jen kvůli Kolbabákům a jejich vypečené trati. Se staženým zadkem, co se mnou udělají závodní intenzity a v hlavě jediný cíl. Pokusit se pomoci bráchovi, který drží stříbro v UAC.
  Trenér ordinuje ve čtvrtek rychlé Koloděje a v pátek výlet po trase Posázaví. Páteční večer se cítím hodně okorale, tohle asi trenér přehnal, to v neděli nebude dobré... Neděle ráno a nohy se lehce točí, po únavě ani památky. Na start valíme s Pirátem, s Rybou a jeho kamarádem. Hezky zvolna zahřát nohy. Už tohle stojí za to!
  Balík nabušený od začátku do konce, který není ani vidět. "Hradec" po startu hned zhurta, horlivý Laco Šindelár mě málem pošle k zemi. Držím na chvostu očesaného balíku, "Oplany" po novém asfaltu bolí, ale jsem tam. Do Úžic se zvolnilo, Kapr stále na dohled, sjelo si nás pár lidí. Sjezd do Talmberka v zadních pozicích, je to rozdíl oproti minulému roku, když jsem ho jel na čele. Hned po prudké točce doleva cca 20 borečků nenávratně mizí. Takže stoupání k "Vítkovické hájovně" s Kaprem ladíme společné tempo a zdá se, že by to mělo klapnout. Do Ratají nabíráme další lidí a tvoříme pěknou grupu. Technický průjezd přes Rataje okoření dva pejsci, ale bez ztráty kytičky stoupáme na "Podveky". Před nájezdem na hlavní zase dojíždíme odpadlé korálky. Je dobré, že stále někoho vidíme před sebou, takže pravidelně ve skupině točíme. Do Šternberka nás hecuje sjetý Luke z 1.balíku. Není čas obdivovat majestátný hrad, který je stejně v lešení. Stoupání ze "Šternberka" k Rybičkám nahoru sjíždíme Vencu Cafourka + 3 lidi. Najíždíme na "Zdebuzeves" a o serpentinu nad námi Jarda Rendl! Kuwa, tak to nejedeme až tak blbě
  Začínáme si to neskutečně užívat, Kapr jede jako brus. Jsem v 7 nebi, už jsem letos nevěřil, že budu číst na zadku přede mnou Karel Prager! Vrchařská extáze po skvělém asfaltu a pak let k Sázavě. Děsím se kopce, co bude následovat z "Kácova", ale zdá se dnes tak krátký! Skupinový koncert, je nás kolem 12-15 lidí, tohle je hromaďák se vším všudy! Nabrali jsme zase někoho z 1.balíku a nejrozbitější úsek trati od Zalíbené zvládáme bez problémů. "Rataje" a jejich kostky proklepnou svaly, pár lidí tu zůstalo. Vrchol kostek si snad dokonce užívám, jak kolo rajtuje na těch kočičích hlavách. Kapr má v grupě rudocha Romana Tůmu a jede o stříbro. Tahle skutečnost dává do závěrečných kilometrů neskutečnou atmosféru. Je tu 2x Sparta, 2x Dexter a 2x Šlapky, ostatní jednotlivci. Letíme údolím kolem Talmberka a nabíráme Piráta. Ale "Nechyba" mu vystavuje konečnou stanici a nejenom jemu. Zase je nás o trochu méně. Ptám se Kapra, jestli má dost pití a jídla. Má. A co nohy? A on furiantsky: Nohy z nebes, dnes dám Romana! Povznesená nálada, tohle se nedá jinde zažít! "Vlkančice" překonány a ve sjezdu nám odskočili 2 rudoši s jedním příchozím. A Kapr táhne celou grupu. Tak to ne! Valím dopředu a sjíždím ten mini únik. Neznámá síla vstoupila do mě. Už jsem v to nevěřil. Ale je to zase tady. Jen kontrolovat mezi nohama, jestli je tam Kaprovo přední kolo. Začíná se taktizovat. Odjíždí jeden příchozí. Jsem zrovna na špici a nikdo nereaguje. Až Skalice vystřelí vpřed Vencu Cafourka.
  Kostky ve "Skalici " stále na čele naší grupy, Venca + příchozí na dohled. Letíme k začátku stoupání na "Ondřejov", pouto s bráchou funguje dokonale. Jsme zase po kupě, Roman nastupuje, ale po chvíli s křečí odstupuje. Venca s příchozím zase před námi, jedu tempo a jen kontroluji Kapra. Stále čekám, až se přes nás grupa převalí. Střímelice, před horizontem tam zabzučet velkou a zvednout zadek. Venca s příchozím jsou prozatím zdoláni a orange duo letí k cíli, nemá cenu se otáčet, za námi je prázdno! V hlavě Romanov na Doksech 2014. Neskutečný a nezapomenutelný chvíle. Jedu pro bráchu, dávám do toho vše, čekám křeče v nohách, křeče v žaludku, křeče ve střevech ... Ale nic z toho nepřichází, stále plní síly a povzbuzovaní se navzájem, že teď nesmíme svěsit, ještě není konec. Venca s příchozím jedou s námi, vrchol kostek na Ondřejově u Absolutní nepohody už mi přestává chutnat a chytám odlep. Ale asfalt mě zase vrací do hry a cílové kostky ke "Hvězdárně" jsou tu strašně brzy. Kapr nohy z nebes si jede pro vítězství v naší grupě a pro stříbro na mistráku UAC. Já ještě bojuji s Vencou, ale už je nad moje síly.
  Tohle jsem potřeboval, díky brácho, že jsem to mohl s Tebou prožít! Ohromné díky letí ke Kolbabům, že nám to umožnili zažít! Dycky Posázaví!
  
  
  
• Luke – Otáčíme pocity, otáčíme náladu
  
  Závod, který jsem ani nechtěl jet, to převýšení mě děsí, ale všichni se na to těší a lepší trénink na neděli stejně nevymyslím. V pátek prohlídka trati a totální prázdno. Sobota není moc regenerační a nedělní ráno... no to ani nebudu komentovat, nechce se mi na start, mám pocit, že to nemůžu ani dojet. No ale co už, všem jsem řekl, že jedu, tak jedu. Ale takhle hrozně jsem se před závodem ještě necítil. Nakonec ruším i jízdu na start kolmo, mám fakt strach abych dojel. Orange banda, před startem trochu povzbudí, ale dnes to není ono, taktiku uviset první kopec zavrhuji, chci to vyjet rozumně, najít nějakou grupu kam zapadnu a v klidu přečkám tu rovinatější část do Talmberka...
  
  Před startem jsem docela v předu, aspoň budu mít kam propadat. Start se moc nepovedl, musím zastavit za týpkem co se odmítl rozjet a když už jsem rozjedu, valí se to kolem zprava zleva. Nic moc pocit, snažím se jet maximum toho co mě nepopraví na zbytek závodu, ale příval lidí co mě předjíždí neustává, až přibližně po kilometru se procesí lidí zastaví a já se otočím. Za mnou už jen doprovodná auta, jsem poslední. V hlavně totální deprese a rezignace. 94 km přede mnou a to mám jet sám? Pouštím auta dopředu a přemýšlím jestli to mám zabalit hned, nebo aspoň kousek objet. Nakonec balík ještě vyplivne pár lidí, které konstatním tempem sjíždím a mám svojí skupinu.
  Je tu týpek s jedním bidonem (good luck, řikám si), který za to hned za křižovatknou bere, tak tak tam jsem. Pak nějaký Javier, který se později ukáže být dobrým druhem na cestu Posázavím a ještě jeden klučina. Začínáme točit, ne kdoví jaké tempo, ale občas to bolí i v háku. Nikdo se neschovává, nechci ani já, ale jestli takhle pojedou celej závod, nedám to ani na první kopec... Pořád mám v hlavě, že to zabalím.
  První test je tu: brdek v Oplanech. Klučina i Javier mi ujíždí, týpek s jedním bidonem tam zůstává úplně, já tam jsem, ale za cenu velkých ztrát. Navrhuju počkat, roviny jel slušně, ale asi nikdo neslyší. Tak tam visím, naštěstí mi dají chvilku na oraz, než na mě přijde řada na špici. Po chvíli sjíždíme jakéhosi Honzu, který se zdá jako dobrá posila. Trochu zmatků s odbočkama z čehož jako majitel Garmina s mapou vyjdu jako velmi hodnotný člen grupy. Navrhuju smír, že to nějak odjedem třeba až pod Ondřejov, ale asi zas nikdo neslyší. Pořád se vidím, jako nejslabší a jak tam někde zůstanu. Za křižovatkou na Talmberk nastupuje Honza, stejně tak ve sjezdu a následně hned v dalším stoupání.
  Někde cestou jsme vytratili klučinu a je tu jen Javier a Honza. Ten za to bere z Telmberku nahoru, Javier jde po něm a já ... nic, tohle fakt nedávám, točím si svojí FTP hranu, spíš nad a říkám si jak slabá je. Deprese vrcholí, když v půlce vidím, že mezera na ty dva zůstává stejná. To mě donutí jet dál, ještě to nevzdávám, pak je zase kousek roviny, tam by se ti dva hodili. Nahoře musím jít už hodně do červených, ale jsem zpět, akorát s horizontem. Zase se točí, ale po sjezdu do Ratají už roviny nebudou, tak tam asi můžu jet sám.
  V Ratajích ostrá levá do úzké uličky jde stojí auto co nerespektovalo pořadatele, tohle být před balíkem, tak mu to rozeberou, ach jo, dva lidi si dají práci aby to tam řídili a lidi na to stejně kašlou.
  Ale vyhneme se, chvíle oddechu a jde se na další stoupání: Podveky. Honza za to bere, nereaguju, jedu si zas své. Javier tu není, spadl mu řetez na kostkách, ale před vrcholem mě dojíždí. To už je tu ale druhý balík, takhle tady se nesvezu, další skupinka taky není pro mě, až ta třetí, to už je zas kus roviny, chvíli jedem, ale jedou děsný bomby a Javier to odpojuje. No neva, stejně by nás uvařili. Než se otočím je tu další skupina a v ní Kolíkáč a Kapr. Paráda, konečně něco pozitivního. Vypadají v dobré náladě, navíc se dá prohodit pár slov, kontroluji, jestli můžu nějak pomoct, ale co by potřebovali. A to jsem byl ve stavu, kdybych jim i kolo dal Každopádně se svezu až do Šternberka a cíl je najednou nějak blíž, nálada se lepší. Díky za vzpruhu a bylo mi ctí, ale další kopec si zas pojedu sám. Vlastně ne, je tu ještě Javier a Honza. Zdebuzeves najíždíme s Javierem po boku, ptá se jak dlouhý kopec tu je komentujeme zdejší krásy. Honza za to opět bere od spodu a Javier mi po půlce taky ujíždí, ale ne o moc a pořád se otáčí, jestli tam někde jsem. Jo, taky si myslím, že bude lepší, když se mě bude držet. Orange dres má prostě respekt i když jedu úplnou tužku.
  Nahoře už zase s Javierem a před poslední prudší pasáží nás sjíždí další skupina, je tu čelo ěčka a já hecuju Javiera, že tady má smysl se kousnout. Vyšlo to a jsme teleportování pod Kácov. Tam se historie opakuje, kopec za své a nahoře další skupinka, tentokrát s Vlčákem, další povzbuzení a další teleport.
  A jsme v Ratajích, takhle tohle se povedlo. Kostky budou moje smrt, ale jsem na to připraven a docela dobře to snáším. Nahoře doskočit Javiera, už mu víc jak pár metrů stejně nenechává, navíc on se stejně pořád otáčí. Týpek s mapou, je prostě cool. Nicméně nahoře konstatujeme, že asi skupinky došly. Před námi ale magnet Honza a tak je hned za čím se hnát. Před sjezdem do Talmberka je náš. Tam nám ještě zkusí zase nastoupit, ale cíl se blíží, tady už to nepustím. Deprese pryč, tady se závodí. Přemyšlím, jestli by nebylo fér za ty nástupy kašlat na střídání, ale pak jen prohlásím, že jsme se měli domluvit a spolupracovat... ale jdu na špic. Nechybu jedu z čela, stejně jako všechny kopce předtím, ale překvapivě mi nikdo neujíždí. Nahoře menší díra na Javiera, čekám a navrhuju počkat i na Honzu, přece jen ve třech to pojede líp. Zase tedy ve třech, nikdo se neschovává, tak to má smysl.
  Brdek ve Vlkančicích jsem zrovna na špici, už mi to nechutná, chci vystřídat, ale nikdo tu už není. Ve sjezdu pak driftuju po štěrku v zatáčce a zle se opotím. Zkouším jet sám, ale Javier je chvíli za mnou a neujíždím mu tak radši počkám. Vysvětluju ještě trasu do cíle s tím, že Ondřejov už bude bez čekání a na kostkách ve Skalici ho opouštím. Po rovině se ještě otáčím, ale jak se silnice zvedne jedu si zas to svý. Už to není FTP +, spíš mínus, ale i to mi přijde dobrý, pořád vlastně jedu pro první místo ze skupiny
  Předjedu ještě pár lidí s křečema, někdo chce napít, někdo imbus, všechno zvládám, ale moc se nezdržuju a jedu dál. Jsem rád, že ještě jedu a vím, že to nemusí trvat dlouho. Na kostkách v Ondřejově ještě někdo z prvního balíku, další vzpruha i když moc odpor nekladl. Prosvištět tou rovinkou a vylámat kostky ke hvězdárně. Tady už je to z posledních sil. Nakonec pro mě samá pozitiva, nejsem poslední a to ani v kategorii UAC, pro mě úspěch, navíc pěknej čas, takže závod hodnotím pozitivně. Navíc na stravě pak vidím, že sem Javierovi dal na posledním kopci 2 minuty, Honzovi 5, toho ale chytli křeče...
  
  A ještě teda palec nahoru organizátorům, je vidět, že si dali záležet a myslím, že hojná účast byla důkazem toho, že to spousta lidí oceňuje. Včetně mě, takže se těším znovu za rok.
  
  
  
  
• Radim – Kolem Posázaví aneb od krize po euforii a zase zpět na zem
  
  Závodů na jihovýchodě od Prahy, kde jsem cyklisticky vyrostl a kde to mám rád, není moc, a tak když už nějaký je, je třeba jej podpořit, když to jde. Kolem Posázaví se zázemím v Ondřejově mám 7 km z chalupy, čas jsem taky měl, takže to šlo. Páni srpen a teprve můj třetí závod na silnici, po více než měsíční pauze od Krakonoše! Počasí je ale parádní, zdraví zatím taky slouží, tak na startu nechybím. Lidí je tu celkem dost, jednak je to letošní mistrák UAC v hromaďáku, jednak je ještě spojený s MČR Železničářů. Startuje se dole v Hradci přímo do kopce, takže mám obavy, že budu mít problém akceptovat ostré tempo hned od prvních metrů … a skutečně, mám ho! Tři otáčky se mi nedaří zacvaknout pravou tretru a už je tam pořádný odlep od hlavního pole. Když ale vidím, jak se tam jede, tak mi to ani moc nevadí, pár lidí předjedu a pak už taky nemůžu, tak jedu bok po boku s Richardem Vlasákem (334), o kterém vím, že je to zhruba moje výkonnostní kategorie. Jede s námi ještě jedna holka, ale tu za křižovatkou na Oplany ztrácíme, naopak dojíždíme jinou holku a Marka Šrejmu (441) z Axonu. Po Oplanech jsme na horizontu opět bez ženského pohlaví, tak pokračujeme ve třech, údolím na Benátky tahají hlavně kluci a zejména tedy jejich zásluhou se dotahujeme k trojičce před námi (361-Kubíček, 465-Soukup a ještě jeden). V Karlovicích nás trochu přibrzdí zemědělská Škoda 706 MTS alias Mates s vlekem, jede tak okolo 35 km/h, do mírného kopce slyším, jak neustále podřazuje a přitom ještě víc zpomaluje, Šrejma jej předjede, ale mě se to už nepodaří, zahlédnu auto proti, a pak už to nejde, protože proti pořád něco jezdí. Trpíme tak za náklaďákem až na křižovatku na Úžice, kde sice my odbočujeme doprava, ale on s tím vlekem doleva a dává zrovna někomu přednost, takže nás na rozloučenou ještě prakticky všechny zastaví. Pak dolů přes Talmberk a nahoru k hájovně, docela se na můj vkus topí pod kotlem, mám to tak na vlásku, aby mě to neeliminovalo, ale jsem tam, V kopci se k nám vrací Šrejma, takže jsme opět v šesti jako na začátku. Rataje po kostkách dolů celkem opatrně, klidně bych to tam vykropil víc, ale jsem na konci skupiny a nemám ambice se tady cpát dopředu. Ostrá levá nad náměstím za mě v pohodě, ale stejně to tam jednoho trochu vyneslo. Kopec na Ježovice opět v zadní části skupiny, cedím krev, Richard taky vypadá, že by radši tak o 1-2 km/h pomaleji, zbytek to drtí, jako by se nechumelilo. Nahoře tam stále jsem, ale v hlavě už mi vrtá červík – proboha co budu dělat, když to takhle půjde dál? Nahoře ještě dojíždíme Iana Wooda (356), tak je nás sedm, plus ještě dva příchozí, ale ti jsou možná z mladšího balíku, co startoval 10 min před námi, protože tam dost povlávají. Sjezd do Šternberka jedu opět v klidu vzadu, mohl bych rychleji, ale není kam spěchat, stejně mi zas za chvíli v kopci budou natahovat držku. Trocha kochačky s výhledem na hrad (je pod lešením, neb ho opravují), přejezd, most, a už se zase valí do kopce. Příchozí odpadají, já s Richardem opět na konci grupy, před odbočkou do údolí Blanice chytám dokonce jako jediný už trochu odlep, ale to vím, že si v krátkém sjezdu k Blanici ještě sjedu, což se děje. Rychle do sebe lámu gel, budu ho potřebovat. Začátek stoupání na Radvanice se snažím být vpředu, ale moc to nejde, tempo je vyšší, než bych potřeboval, a zase mě to hází až na konec skupinky, pak už mám asi 20 m ztrátu a říkám si v duchu: Tak už si jeďte třeba do prdele pánové, na tohle vám fakt seru! Klopím hlavu, pohřební myšlenky, zase mi to ujede, ach jo! Pak ale koukám, že odstup už se dál nijak zřetelně nezvyšuje, držím si svoje tempo a za chvíli se najednou ostatní začínají přibližovat a za další chvilku jsem zase zpátky. Pánové naštěstí taky polevili, ufff. Tento okamžik rovnající se z mého pohledu malému zázraku se stal takovým symbolem obratu celého závodu, najednou už v kopci ostatním stačím, ba dokonce před Zdebuzevsí už udávám i tempo, tak to byl opravdu nečekaný obrat během jednoho kopce. Spíš to tedy bylo tím, že ostatním taky trochu došlo, ale nevadí, psychika je rázem na koni a najednou se jede úplně jinak! Pod Zdebuzevsí v serpentině si ještě stačím všimnout, že jedna docela velká skupinka je necelou minutku před námi, jiná naopak přibližně stejně daleko za námi, tak to bude ještě zajímavé. Ve sjezdu do Kácova jeden trochu odjíždí, na mě po odstřídání toho, co se občerstvoval a nechal si to ujet, zbývá zalepení díry, tak celý kopec dolů táhnu v podstatě sám, ale to mi moc nevadí, protože jak říká stará závodnická pravda – z kopce to tak nebolí a pěkně to vypadá. Dole na mostě jsme zase všichni pohromadě a začíná se stoupat na Zbizuby. Tenhle kopec se mi jede parádně, často na čele, bez problémů, zatímco u některých ostatních už cítím, jak začínají mít dost, skupinka před námi se k nám trochu přibližuje ... jo tady se mi to moc líbilo. A dojeli jsme tady myslím Petra Šťastného z Dexteru (498) ještě s někým. Posledně jmenovaný pak ve skupině způsobí trochu zmatek, když na křižovatce na Zalíbenou jede rovně, i když šipky jasně ukazují, že při druhém průjezdu máme točit doprava na Rataje, tak se tu křičí, zhruba půlka lidí projede za Petrem rovně, my ostatní zatáčíme v pořádku, ale čekáme, než se ostatní otočí a než nás dorazí, takže tady jsme něco ztratili. Výsledkem je poměrně zajímavý okamžik v kopci v Ratajích, který je ze 2/3 na kostkách, takže ho nemám vůbec rád, ale teď v popředí skupinky se mi jede docela dobře, jako magnet nás přitahuje skupinka před námi, už rozeznávám dva dresy CKKV, a prakticky v okamžiku, kdy se dostáváme na dostřel za ně (už na asfaltovém úseku u benzinky), tak nás zezadu začnou dojíždět první jezdci ze skupinky za námi, které jsme zase přilákali my tím špatným odbočením části lidí na předchozí křižovatce a následným zpomalením tempa při čekání na ně. Nad Ratajemi se tedy prakticky ve stejný okamžik spojují tři skupinky dohromady, už je nás určitě okolo 20, a to mi pak ještě David Marek v cíli povídal, že v té třetí skupince byl on a ještě pár dalších lidí taky, ale že nás těsně nedali a ta jejich skupina je těsně před dojetím té naší ještě vyklepala, jak krátkodobě zvýšili tempo, aby nás dorazili. Z Talmberka údolím dolů k Sázavě se pohybuji v popředí skupinky, takže v pohodě, ale vzadu to prý celkem bolelo. Mezi dojetými je i Petr Okruhlica a Pavel Liška z CKKV, tak mám radost, že jsem s nimi, loni mi oba dost ujížděli. Kopec na Nechybu a opět spolupracuji při udávání tempa na čele skupinky, tak to je paráda, v to jsem v první části závodu, když jsem v každém kopci chcípal, ani nedoufal. Ve stoupání jsme trochu prořídli, při odstřídání jsem napočítal 13 ks včetně mě (myslím, že tady zůstal Richard a Zdeněk Kubíček z té mojí původní skupinky). Údolí na Komorce a přejezd na Vlkančice celkem v pohodě, ale na rovince pod Vlkančicemi se poprvé rozsvítila v mé hlavě červená kontrolka, neb mi náhle a bez varování ostře zacukalo nejprve v pravém stehně a vzápětí i v levém. A to jsem před chvilkou dával preventivně ampuli MagnesLife, ach jo teda! Údolím z Marjány do Skalice se nejede příliš ostře, ale stejně jsem najednou spíš na konci skupiny, to jsou teda zase obraty. Ve stoupání po kostkách na náměstí nás testuje Petr Okruhlica, tempo se zrychluje, snažím se akceptovat a ještě před chvilkou by to bylo v pohodě, ale teď nahoře na náměstí mám najednou křeče v obou stehnech a jsem totálně na odpis! Skoro přestávám šlapat, točím to jen tak opravdu lehce, tak mi skupina odskakuje. Musím to pak ve sjezdu na kostkách dolů trochu víc vykropit, abych dolétl zase zpátky, křeče z nejhoršího sevření povolily, ale pořád to tam je. A jak se silnice zvedne směrem do Hradovejch, tak už to zase cuká, Petr Okruhlica s Pavlem Liškou zkouší nástup, Ian Wood jde za nimi, já na lehounký převod zkouším roztočit nohy a akceptovat tempo ostatních, ale nejde to, nejde, náběhy stále pocukávají oběma stehny a ujíždí mi to. Do pytle – tady ne, do cíle kousek, domácí kopec (i když tedy mnohem radši mám ten sousední na Kostelní Střímelice), znám to tady, a musím se v podstatě jen koukat na ostatní, jak mi ujíždí, a houby s tím nadělám. V tom však druhý zázrak dne – křeče tak jak rychle přišly, tak zase rychle ustoupily (přitom v zápřahu ve stoupání), zkouším trochu přidávat plyn a vida, nohy zase jedou v pohodě, no to jsou teda věci! Za chvilku tak opět doskakuji do skupiny, resp. do jejího zbytku, protože je hodně natažená přes celou obec, jak se její jednotliví členové tu úspěšněji, tu méně, pokoušeli akceptovat tempo za duem CKKV. Nahoře u hřbitova mám stále ještě sekeru, ale v krátkém mezisjezdu ji likviduji a na výjezdu z dolíku jdu dokonce na čelo poděkovat Petrovi, že mi v předešlém kopci připravil opravdu moc pěknej zážitek. Na povídání ovšem není čas, neb jdeme do finále, přátelé. Je tu Ondřejov se svým stoupáním na náměstí po kostkách, které osobně nesnáším, takže jej ani nezařazuji do tréninku, a potvrzuje se mi, proč to tady nemám rád – ačkoli na kostky najíždím na třetí pozici a jedu na maximu aktuálních možností, stejně se to dost valí přese mně a houby s tím nadělám. Pěkně nás to tu nadělilo, zůstal jsem někde zhruba uprostřed, Petrové Ohruhlica, Štastný a Marek Šrejma jsou už dost daleko vpředu, já s Ianem Woodem se dotahujeme na Pavla Lišku, a do závěrečných kostek ke hvězdárně tak jdeme společně. V cílovém kopci mi napřed trochu odjedou, pak se dotáhnu a když se z kostek přehoupneme na asfalt, sklon trochu povolí, a já se akorát přes zpomalovací práh chystám zleva zaútočit, tak se stanou dvě věci, které můj ambiciózní plám pošlou rázem do krajiny zapomnění … no prostě v jeden okamžik se v protisměru vynořilo auto a chytla mě zase křeč do pravého stehna. Musím se tedy zařadit doprava zpět za Pavla, protáhnout nohu, a tím moje celá akce a plán na to, jak ještě trochu orvat ty před sebou, neúspěšně končí. Mám dost, cílem projíždím opravdu se silami na dně, no zkrátka - načasovaný to bylo dobře, protože o moc dál, než byla cílová páska, bych už ani nedojel. A tak to má být! Stopky se mi zastavují na údaji 3:13:59 h, což na 95 km dělá průměr 29,38 km/h, za 3h10min mohla být i třicítka, ale to bych chtěl už moc. V celkovém pořadí druhého balíku (nad 40 let) mi patří 58. místo z 84 (plus dalších 8 DNF), v kategorii C pak 35. místo ze 44). Na pohled nic moc, ale sil a přemáhání to stálo zase docela hodně, to ne že ne, to vím sám nejlíp. V balíku nad 40 let zvítězil železničář Tomáš Pataki v čase 2:43:24 h (průměr 34,88 km/h) těsně před Miroslavem Hrabětou a Líbou Janouškem, v mladším balíku pak Václav Nežerka (2:33:42 h, průměr 37,09 km/h) před svým týmovým kolegou Filipem Endlerem a Janem Hrstkou. Se závodem jsem spokojený, pěkně jsem si to užil, díky všem mým souputníkům, bylo to s nima zajímavý, hezky jsme si to rozdali a bylo mi ctí se s nimi popasovat! Díky i organizátorům, trasa byla skvělá, mne osobně teda dost vadí ty dlážděné úseky, ale chápu, že Posázaví bez Ratajů by nebylo ono, to by asi u většiny neprošlo. Ten Ondřejov od Hradovejch pak beru jako nutný zlo, lobuji za příjezd přes Kostelní Střímelice, tamní kopec opravdu umím zajet, ale to taky asi neprojde kvůli úzké myší díře v Ondřejově před náměstím, leda to střihnout na hvězdárnu hned z tohoto směru, odpadly by další kostky a za mně by takovýto dojezd bohatě stačil, ale chápu, že spousta lidí tam ten dojezd z náměstí po dalších kočičích hlavách asi bude chtít zachovat. Každopádně krásnej závod a jen tak dál!