Akce Kolem Posázaví 2022

Akce Kolem Posázaví patří do kategorie UAC. Datum: 2022-07-31.

Nejdelší varianta má délku 98.7 km.

:: Propozice :: Virtuální prohlídka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto :: Flyby

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021

• Kolíkáč – Parádní hromaďák se vším všudy!
  
  Předem, znovu velké díky do Kladna za parádní hromaďák se vším všudy!
  Úterní Koloděje navnadily, že by to letos ještě nemusela být bída, ale středeční Cunkov srazil pořádně hřebínek. Těžce bojuji se závodní morálkou, ve čtvrtek ani nevybijeme baterku u e-manželky, prý by to asi objela se mnou i bez ní, jak se loudám…
  V sobotu se nedonutím ani roztočit nohy a až kolem 21h. se odhodlám hledat sichrhajcky na UAC číslo na kombošku a vtloukám si do hlavy, woe zítra budeš závodit v milovaném Posázaví! Nedá se jinak, vždyť Luke s Technikem do toho zapojují své rodiny, jejich manželky budou stát na důležitých místech s týmovými bidony, tohle zavazuje a moc si toho vážím! Navíc Technik je vyladěn na obdobnou notu, tak bychom se společně mohli sklouznout a Kapr to taky určitě neodflákne! Tradiční cesta na start kolmo, prezence, lepení čipů, najít Kapra s autem na tradičním místě a dát s k němu baťoh. Valíme na start přes Střímelice a před startem velké překvapení, když na lavičce v Hradci sedí Laco! Ty wado Laco! To jsou emoce! Roztočit nohy v družném hovoru a pak zaplout do 100 hlavého 2.balíku. Orange pěsti pro štěstí zvoní, po kolikáté už?
  Bože, jak je ta cyklistika krásná. Od středy v depresích a teď si ťapu na "Hradec" a ani to snad nebolí! No taky teď, když na to zpětně koukám, tak to jedeme o 15 sekund pomaleji než na jarním Sázaváku, ale to jsme do Hradce nalétli již s roztočenýma nohama, a ne jako v neděli, když po startu někteří málem do půlky kopce hledali pedály, aby zacvakli Takže nahoře se povzbudit s Technikem, Kapr pluje někde u špice a vrhnout se na "Oplany". Tady síla balíku mi přihraje PR, tak toto jsem nečekal, nohy se zdají být dobře vyladěné! Přežít vyfrézované úseky, minout parkujícího Čespu, který si již odtahal na špici svoje a zkusit se nacpat do sjezdu k Talmberku pěkně dopředu. Ale moc se to nedaří, až se děsím toho, jak to k hájovně odlítne
  Ale sjezd mám překvapivě pod kontrolou, a ještě nějaká místa pro sebe získám, jen opatrně, někde jsou po sobotních deštích solidní nánosy štěrku. "Talmberk" se dole nejede, a tak se pěkně po sjezdu porovnáme a jdeme na to. A zase zažívat opojné stavy, kdy máte na to jet s nejlepšími a moje PR je toho důkazem. Kapr s Technikem taky parádně, takže do Ratajů valíme v orange lajně! Díky plánované předávce bidonů to do sebe leju horem pádem, ono to totiž vypadá na slušné vedro. A Rataje dolů by to chtělo dopředu, dopředu! Ale zase trochu stresu, že to šlo o mnoho lépe a vždyť vím, jak pod viaduktem dole to může setsakra nechytatelně odjíždět.
  Ale naštěstí se hned od zdola až tak nejede a tak "Podveky" si mohu do půlky užívat stále v čelní skupině. Bohužel ale jen do půlky!! A přitom dole tancuji tak lehce, Technikovi to nechutná a vystupuje si, já naopak mám sil jít snad do úniku . Ale to se samozřejmě krotím a pokorně hákuji Líbovo zadní kolo, vždyť v úterý to s ním šlo! Ale v půlce, jak jsem již avizoval je hotovo, vymalováno… bohužel, nebo bohudík? Tělo řeklo dost, teď si vystup, jinak nedojedeš do cíle bez křečí? Těžko říci, je to tady pro mě zakleté, nikdy jsem se do Šternberka neřítil s čelem, a přitom to letos asi bylo nejblíže. Laco Šindelář si vystoupil a je jen škoda, že jsme si moc nepomohli, možná bychom to do Zalíbené sjeli. Anebo mi tady scházel týmový hráč, oranžový zadek, který mě tak dokáže motivovat a třeba bych tam ještě těch pár wattů našel. Takhle jsem si sice zase zajel PR, ale bylo mi to k ničemu. Ještě jsem sice bojoval, brdek za Zalíbenou bylo čelo roztažené přes půlku silnice, ale stará pravda se ukázala, jednotlivec proti skupině nemá šanci.
  Tak se otočit, v dáli uvidět Technik group a nechat se sjet. Je tu Jirka Šrain, Karel Kopr, Mirek Živný, Milan Miller, Laco Šindelář a další, tak to by mělo jít! Už se mi lépe dýchá, a je to znát i na tempu, "Šternberk" už jsem jel historicky rychleji… Jen koukám, jestli tu je někdo nad 50 let a je v UAC, ale stejně počítám, že vepředu je určitě Pepa a Jarda Halík a kdo ví kdo ještě … no nic zkusíme zabojovat, udržet se hlavně v této grupě a mít dostatek sil na cílovou Hvězdárnu. Bidon vypitý, a tak jsem vylehčen na "Zdebuzeves", kde mi znovu cinkne PR a nahoře přistane do košíku čerstvé palivo od Káji z Průho. Tak toto zavazuje do dalšího boje! Začíná mi trochu pocukávat v pravém stehně, ty začátky kopců jsou tak bolavé! "Kácov" s vrcholovým protivětrem je neskutečný boj o pozice, navíc je v dáli grupa z 1.balíku, a tak je o motivaci postaráno. Technik znovu bez problémů láme kliky, a mě se vždy v závěru kopců nohy zázračně chytnou a zase tu máme PR!
  Točíme konečně kolotoč a spojujeme to v balík snad 30 lidí. Jo, teď kdyby se všichni dohodli a začali předpisově točit, tak bychom letěli. Ale tohle jsou jen snové představy, v realitě to nikdy fungovat nebude. A tak musím sebekriticky přiznat, že tahání nechávám na mladších borcích a nechávám se vláčet na ocase. Bidon znovu vyprázdněn a očekávám "Rataje", co se mnou udělají. No začátek je znovu u mě na hraně a kdoví co by se dělo, kdyby přede mnou nedrtil pilu Technik. Takhle mám motivaci, a navíc jeho Alice na mě mává s bidonem! No paráda, tak tohle zase klaplo a závěr kostek si úplně vychutnávám a zajíždím si další PR. Nemuset šetřit pitím je prostě luxus! Díky, veledíky moc oběma obětavým!
  S Technikem si ukazujeme jedničky, týmový hráč ve skupině, to je pro mě velevzpruha! A k tomu navíc tajně doufat a žít v naději, že třeba jedeme o pódium. Letíme údolím k Sázavě a zakusujeme se do segmentu "Nechyba". Ještě na 5 minutách atakovat 300 wattů a pak se hlavně soustředit, aby se nevypadlo z lajny, která se jede proti větru. Vyfrézované úseky přeskákat, na Konojedy potkat Fílu Endlera a Šmíďáka a pomalu střádat síly na závěrečné kilometry.
  Sjezd z Hradce jsem trochu zaváhal, kolem Propasti tak nutno vložit interval, ať to neujede. A jdeme na "Ondřejov", zkusit jet s čelem skupiny, výborně jede Jirka Šrain, zkouší to z mladého balíku i Míra Thuma, probudil se i Mirek Živný, který snad chce Technika odtáhnout v Ondřejově na návsi do úniku Jo Technik tady ukázal, jak si to potrénoval v úterý a ty kostky mu pěkně zachutnaly. Já ještě sbírám poslední zbytky sil a docvakávám se do čelní skupiny našeho balíku. Bohužel s hodně těžkým převodem najíždím na "Hvězdárnu" a zbytečně lámu kliky. Až když se to trochu srovnává, mám odvahu zařadit do lehka a ještě se pokouším někoho sjet. Technik parádně bojuje a těsně prohrává 1.flek z naší grupy s Milanem Millerem! Já odháním křečky a dojíždím za ním o pár míst, a tak nějak čuju, že bedna je zase daleko, což se v cíli potvrzuje. Uviset Podveky byl základ, který jsem si zase bohužel nesplnil...
  Poklona všem, co se nebáli přijet podpořit amatérskou cyklistiku s číslem na zádech a obohatit balík svými výkony!
  
  
  
• Luke – Kvapík na domácím parketu
  
  Posázaví je jeden z těch závodů o kterých se nepřemýšlí, prostě to je doma a startovný bych zaplatil snad i se zlomenou nohou. Prostě závodní kvapík v sále, kde zná člověk každou parketu. Velký dík míří do Kladna, za bezchybnou organizaci a za to, že tohle můžeme zažívat!
  Nakole na start, Technik a Kolíkáč správně nažhaveni, já na Ondřejov už radši šetřím. Registrace rychlá, tak najít Kapra a hurá hromadně na start. Tam se sluní Laco, ale já jdu radši zabrat dobrou startovní pozici. Rozumněj vpředu, ale hlavně ve stínu.
  Za chvíli proslov a už se startuje. Zacvaknutí OK, jen to druhé doprovodné auto co se nerozjelo mě trochu rozhodí a než se procpu kolem, přišel jsem o dost pozic. Ale Hradec beru jako zahřívací záležitost, hlavně klíííd a moc to nehrotit. Ne všichni to tak ale mají, z lesa je vyplaveno spousta "road cycling unfriendly stuff" čili bordelu... Někdo mě tam naveze a já ztrácím další místa, nikoliv však svou bohorovnost, dyť loni to byla pohodička. Úplně jsem zapomněl, že mi to letos nejezdí až tak jak loni a taky že je 3x tolik lidí... Logický důsledek je, že když zvednu hlavu abych zkontroloval jestli se to přece jen netrhá, zjistím že trhá. Obhodím si pár lidí abych to dolepil, ale to jsem jen skočil do další utržený grupy. Ty už se neobhazují tak snadno. Dávám velkou a plnej kotel, ale ne, ty ****, tady mi to nesmí ujet! Ale ujíždí. Přes horizont a dál 360W a za křižovatkou se z toho ještě zvednout. Křižovatku neřeším, věřím pořadateli, co taky zbývá. To bude ostuda, letí mi hlavou, tohle prostě nesmím dopustit. Je mi jedno kdo střídá, nebo nestřídá, pár lidí se přidá, když chceš dík, když ne, tak mě to neza. Balík furt na dohled, ale blížíme se po metrech. Další točka, plnej, letíme do Oplan, tady to chce zatáčky na hraně. Kolega na špici moc brzdí, tak ho drze spurtem míjím, poslední zatáčka v ďolíku musí jít projet bez brzd od plotu k plotu. Jel jsem tudy stokrát, ale dycky jsem si přibrzdil, dnes ale nesmím. Ocas balíku zmizel za živím plotem. Ne tam auto být nemůže utěšuju se, 60 km/h nabudíku a posílám to tam. Uf přežil jsem, tak hurá do plnejch, 700W jak kdybych jel do finiše, ale kdo nebude na horizontu, ten nic neznamená, rozhodně ne z pohledu dnešního závodu. Jsem tam. Ostuda zažehnána, nohy rozsekaný, balík nejede...
  Teda jede, ne že ne, ale přece jen já teď jel trochu větší hranu. Sjezd je za námi, tak si ještě zaspurtovat z křižovatky a už se pohodlně vezu, ale tohle bude mít následky. Víťa Novák hlásí, že je to docela let. Já jen pokyvuju, přeci jen se ještě úplně nemůžu nadechnout dost na to, abych mu pověděl jakej let jsem měl já, protože jsem extra pakoš. Prokličkujeme vyfrézované údolí, naštěstí proti nic nejede, tak vždy po novém a už se blíží magnet u Benátek. Závodní zázrak funguje a tady ty 3% zas nejsou vůbec cítit, opojné stavy. Odjíždí Fíla Endler a balík pokračuje setrvačností po větru vcelku v klidu.
  Sedím vzadu a lížu si rány, nemám nějak morál se jít cpát vpřed. Navíc hned za odbočkou na Úžice mě zabaví prohlídka levé škarpy na docela ostrém bočáku. No tady stejně není na to se někam cpát. Do sjezdu tak jdu zezadu a pomalu odpočítávám svůj konec v balíku. Spurt z Talmberka, abych zas zapadl do háku. No vlastně už to moc spurt není, prostě 480W co zrovna byly k dispozici i s myšlenkou, že už to je možná zbytečný. Ale není, 320W průměr stačí a já mám čas se najíst a přemýšlet o Podvekách.
  No chtěl jsem sem přijet v lepším stavu, ale jsem tu, tak hurá. Navíc nějakým svým lepším standardem to chci vyjet a uvidíme, jestli někdo vypadne se mnou. Nájezd zase na pakoše na konci, ale opět v bočáku nebyl morál ani síly s tím něco dělat. Ostrá točka doleva, zavřít oči a poslat do pod most pod tratí. A zase "spurt" do háku, ale to už je labutí píseň. Jsem tam, ale jsem tam na pár vteřin a už se sunu zpět. Vcelku se mi daří držet odstup, odpadají další lidi a ty předjíždím. Nakonec to vypadá, že snad ve 3 bychom se mohli nahoře potkat. K zatáčce ještě držím docela rozumný odstup na balík, ale pak jsem buď vytuhl, nebo začali trochu víc jet (b je správně). Nahoře Martin Klícha a Jakub Novák, za chvíli nás doletí Petr Pavlík z Unlimited. Tak to půjde, říkám si, ale než se tempo trochu urovná, musím trochu kluky postrašit profilem a tím, že po dalších 3 kopcích nás čeká pěknej ksichťák. To docela pomůže a sjezd do Šternberku mi navíc přinese další body za znalost trati. Musím říct, že si to fakt užívám. Do kopců tedy tak akorát, čeká nás ještě dost práce, občas je čas něco prohodit. Jen Klícha trochu zlobí, ale kolektivně ho necháváme se větrat, takže to náladu nekazí. Šternberk vyletíme, Zdebuzeves se mi jede skvěle. Jak kdybych tu už letos párkrát jel, znám každou točku, každou změnu sklonu, vím kde se zvednout a kde si sednout. A navíc nahoře mě čeká má milovaná s bidonem v ruce, dnes velmi cennou komoditou.
  Sjezd do Kácova na pohodu a vzhůru na další kopec. Držím se Martina, který je asi dnes nej vrchař v grupě, ale na rovince proti větru pak táhne jen pokud je to do kopce. Zbytek točí, ale příjde mi, že toho kolektivně začínáme mít docela dost. Přitom mi přišlo, že jedeme docela pěkně, ale pod kopcem najednou zaváděcí auto druhýho balíku, kousek za ním Filip Šlajchrt. No ty bláho, to jsem čekal až v Ratajích, to asi nejedem tak dobře. A že jsem na odpis si začínám myslet za chvíli, když dojíždíme holčinu, co tedy musela uviset Podveky mnohem dál než já. No ty jo. Ale před námi jsou další korálky. Jeden je Lukáš Kindl, kterýho už to prý nebaví... no ty bláho! A to já bych řekl, že mě to docela baví. Z holčiny se vyklubala Nikola Nosková, akorát jí trochu ztrácíme na kostkách v Ratajích. Přibyl k nám ještě Ondra Charvát, takže s Martinem trochu tlačí na pilu. Navíc jsme dojeli i Šmíďáka, ani nemám kyslík se zeptat, jestli ho to taky nebaví, ale takhle dobře se mi ty zdejší kostky ještě nejeli. S díky odmítám bidon on Technikovi Alice, mělo by mi to vystačit tak akorát. Drtím to nahoru, kostky končí, čekám zas někoho z druhého balíku, ale překvapivě nic. Sjezd do Talmberku začíná jak kdyby se nikomu nechtělo jet, tak si skočím na čelo a užívám si stokrát projetou asfaltku. Proletím vesnicí a volně valím dál, protože jsem trochu odjel. Najednou se ale prožene Plechata a pár dalších a to už je pěkně početnej balíčkej céčkařů. Projedu se dozadu a zas dopředu, ale z D tu najdu jen Halíka, Vejvodu a Mullena. Ach jo, řikám si a ještě se zeptám, jak dlouho postrádají Kolíkáče, ale prý docela dlouho. Tak nic, info ze Zdebuzevsi mluví o ztrátě 4:40, takže čekat nemá smysl, navíc asi není co bych zmohl...
  Cíl je tedy jasný, uhákovat tuhle třicetihlavou saň až pod Ondřejov, a nenechat se sežrat a vyplivnout.
  Ale ta první očouzení kotníků je tu. Nechyba. Nejen kotníků, ale i stehen. Hákuju Pepu V. a jeho týmového kolegu (Přemysl Kuchař). Nevypadá to, že by se jim ten kopec líbil, ani mě se nelíbí, ale vím, že tady prostě vypadnout nesmím. Nohy teda pálí fest, ale když vidím kroutit se zbytek, tak si dál jedu vnitřní dialog o tom, že když to bolí zbytek, těžko to může být už o moc horší a když to nebude horší, tak se to dá vydržet, když se to dalo vydržet do teď. Kdo ví jestli to funguje, ale konec kopce je tady, zvedám zadek abych si jistil dobrou pozici v zákrytu. Čeká nás totiž chvíle oddechu a pak hoblovačka pravé škarpy na bočáku směr Benátky.
  A bolí to bolí, ale zdá se mi, že víc ty okolo. Nebo si to jenom myslím? Ať tak, nebo tak, je to fajn. Když jsem přemýšlel, jestli vzít spíš kolo do rovin a větrů nebo do kopců, čemuž dost nahrává profil, rozsekla to Kája. Pozorně vyslechla všechny pro a proti a pak řekla. "Vzala bych si Lapierra, protože je modrej!" Takže mám Lapierra a chrochtám si, sem malej skrček jako Evanepoel a skoro na mě ne fouká. Stejně tak dál do údolí a až do Nučic. Tady ale přichází ještě další prověrka, magnet do Konojed. A vítr prozměnu zprava. A ještě navíc křeče. Sakra, řekl někdo křeče? Ani nevím, jestli mě to slovo dřív napadlo, nebo mě dřív začlo lehtat v pravém stehně, ale tohle ne. Musím si stounout, rychle je zahnat a zase si sednout, ať sem malej skrček. Ale furt visím za dvojicí Sparta. Sjezdík a poslední test, brdek z Konojed. Ten na jistotu ve stoje. Křeče jsou pryč, ale radši pít, pít, bidon se vyprazďuje. Teď jen přežít sjezd do Hradce, ale jede se rozumně.
  Klid před bouří zvanou Ondřejov. Svezu se údolím a pak... A pak nic, jak se začne stoupat začnu mít křeče pro změnu v levým stehně, tak si stoupám, chvíli visím, ale jen zkouknu, že za mnou nikdo a z kategorie P1 tady nikoho nevidím. A z naší původní grupy jen Klícha a Charvát, od pohledu dnes lepší vrchaři, takže ideální čas na sebeuspokojení a ušetření pár sad nekontrolovaných svalových kontrakcí. Chvíli jedu ve stoje volněji a za chvíli si i můžu sednout. Občas se otočím, ale přijde mi, že jedu ještě docela obstojné tempo a nikdo za mnou o moc líp by beztak asi nejel, to by mohl jet s náma rovnou. Takže docela klidný dojezd do cíle, kde jsem ale stejně úplně mrtvej. A jsem rád, jednak sem si to užil, ale zároveň tam nechal všechno, co jsem měl. Takhle by to mělo být vždy! Průměr o něco horší než loni, ale na hlavních kopcích jsem většinou pobral PRka, takže to bylo minimálně na stejný úrovni. I NP je jen o pár wattů nižší, takže z hlediska výkonu rozhodně spokojenost.
  
  
• Radim – Kolem Posázaví aneb za krásami Středního Posázaví
  
  Trochu s odstupem po dovolené a se ještě krátce vrátím k letošnímu Kolem Posázaví, dalšího seriálu UAC opět spojeného s Mistrovstvím železničářů a letos i Masters. Počasí vyšlo tentokrát na jedničku, žádné velké vedro a hlavně bez deště, zkrátka tak akorát, takže na prezentaci jsem v neděli 31.7.2022 vyrazil hezky rovnou na kole, však to mám do Ondřejova jen nějakých 8 km. Vzal jsem radši ještě dvojku kolo (jednice ještě nebyla po opravě úplně naladěná), takže jsem se na startu na kole s bovdeny vedenými ještě z pák přímo venkem pěkně vyjímal, ale jinak to kolo jezdí pořád dobře, řadí dokonce řekl bych i lépe než jednice s bovdeny pod omotávkou, devět pastorků vzadu také stačí, tak co.
  
  Po startu z Hradce se hned jede do kopce celkem ostře jako vždy, start do první zatáčky se mi celkem povedl, ale v další části kopce už jsem se cítil být poněkud zahlcen a jen se snažil udržet v kontaktu s nějakou skupinou, což se tedy s vypětím všech sil podařilo, ale ta úplně čelní už to samozřejmě nebyla. Sotva jsem se stačil trochu vydýchat, byly tu Oplany, ani jsem si nestačil dojet někam víc dopředu, jezdec přede mnou si dole v zatáčce celkem dost přibrzdil, no a bylo odpojeno, na horizont k hájovně už jsem to nedojel, naštěstí pak ale ve sjezdu jsem něco stáhl a v Komorcích jsem byl zpět. Za Komorci v lese čerstvě vyfrézované pásy asfaltu, měl jsem štěstí a vždy se mi podařilo zůstat v té části na původním asfaltu, tedy nahoře, zhruba tak polovina lidí to ale brala pěkně po dně, naštěstí se to snad obešlo bez defektů. Skupina to byla docela velká, tak 15+, ze známých je tu Tomáš Bartoš (371, H.I.C.) a Milan Beránek (312, Varta Sokol Králův Dvůr), také dost příchozích a docela i dost holek, ale nějak nemám čas se moc koukat kolem. Z Benátek se zase trochu přitopí a mám stále co dělat, abych nezůstal někde odpojený. Ve sjezdu z Úžic do Talmberka se posunu na nějakou třetí čtvrtou pozici a kopec tak zahajuji celkem zpředu, naštěstí se nějaká úplná vražda nejede, takže se sice proseju dozadu, ale podaří se mi skupinu udržet, což jsem dole ani úplně nečekal, že by se mohlo povést. Do Ratají tedy stále ve velké skupině, ale poměrně vzadu, po technickém průjezdu z kostek do odbočky a následně po hodně rozbitém asfaltu do tunýlku pod trať se nikam moc neposunu, za podjezdem už je to hodně natažené a mně nějak přechází chuť si to dotahovat, no popravdě řečeno už na to nemám, tak přecházím na taktiku eliminace ztrát – jet si svoje tempo a doufat, že v další části kopce trochu něco sjedu nebo aspoň dojedu nějaké jiné odpadlé jezdce. To se celkem daří, ještě do Ježovic tak tři lidi předjedu, nikdo ani nezaloví, zřejmě si to pěkně práskli před malou chvíli a teď už nemají z čeho brát, to ta moje taktika vychází oproti nim lépe a i když tedy jsem ze skupiny pryč, stále mohu jet tempo a sbírat aspoň odpadlíky. Před horizontem seberu dva příchozí a kousek před námi je ještě jedna dvojička, tak ještě trochu přišlápnout, ať jsme u nich … no vida a je to Tomáš Bartoš s jednou holčinou (myslím, že Pavlína Schäferová, 327), tak to je celkem dobrá společnost.
  
  V horizontech nad Šternberk se to ale hodně pomíchá, nejprve odpadne jeden příchozí, pak odjede Tomáš, holčina zůstává také zpět a já s druhým příchozím to jistíme tak nějak uprostřed, ve sjezdu se trochu přiblížíme k Tomášovi, který se zároveň přiblížil k další skupině asi pěti lidí, za mostem jsme pohromadě, ale moc dlouho mi to nevydrží, protože výjezd okolo hradu je na mě zu viel, tempu skupiny nestačím a musím zase hned přejít do módu eliminace ztrát. Poprvé dnes na mě čeká sólo jízda, ve sjezdu k Blanici ani nestačím dát gel, je to tu dost technické a je třeba mít ruce téměř stále na řidítkách, takže jej sosám až těsně za mostkem na začátku asi největšího stoupání dne na Radonice a Zdebuzeves – stoupání největší co do délky a převýšení, ale s častými změnami sklonu a nijak závratně prudké a tedy mně celkem vyhovující. Stejně jako loni jej jedu bohužel sám, ale úplně bez kontaktu to není, kousek nad sebou občas zahlédnu dvojičku a přijde mi, že v mírnějších pasážích se možná i lehce přibližuji, naopak v prudších asi trochu ztrácím, nicméně jisté šance vkládám ještě do dlouhého sjezdu k řece u Kácova, že bych v něm mohl něco sjet. A skutečně, něco jsem stáhl, do kontaktu ještě sice něco málo chybí, ale na začátku stoupání už mám dvojičku na dosah a je to Tomáš (371) s Vencou Zimmelem maskovaným jako příchozím (768, Dexter Cycling), tak to jsem celkem potěšen. Tomáš mi na letos Krakonoši ujel o parník a nyní jsem s ním, no však taky ale říkal před startem, že je po dovolené, kde jenom chodil a nejezdil, tak to asi taky hraje svou roli. Ve výjezdu přebírám taktovku, v nejprudší části jde sice Tomáš dopředu, ale vzápětí skoro zastavuje a stěžuje si na křeče, za chvíli je pak zase zpět, a to se pak opakuje ještě několikrát, ale je to bojovník a ujet si nás nenechá. Před Zbizuby se otáčím a vidím dva jezdce nedaleko za námi, jeden nás poměrně záhy dojíždí, chvilku se sveze a když na něj vyjde špice, tak za to vezme a my tři po sobě jen koukáme, co to jako bylo, ale jet se za ním nikomu nechce, což se ani nedivím, stejně je to jen nějaký bláznivý příchozí anebo bláznivý Železničář. Dál tedy opět ve třech, tahá hodně Tomáš, my s Vencou se protočíme spíš jen sporadicky a když odbočíme na rozbitou cestu směr Rataje, tak už skoro vůbec, tady mi to nikdy nejede, kolo pod zadkem šíleně poskakuje, každý rok doufám, že by to tu konečně mohli vyspravit a zase nic, nicméně kontakt neztrácím a do Ratají najíždíme ve třech hezky pospolu, já po sjezdu dokonce z první pozice. Dole se snažím využívat asfaltových záplat, abych nemusel moc na kostky, ale v další části už to jinak nejde a musí se drncat, Tomáš jde dopředu, já s Vencou střídavě za ním, někde nad náměstím dojíždíme toho příchozího, co nám za Zbizuby odjel, vypadá, že má celkem dost a ani nezaloví, tak to moc nechápu, proč se s námi radši chvíli nesvezl a neorazil, no ale to je nakonec jeho věc. Ke svému nemilému překvapení zjišťuji, že se mi řidítka pootočila v představci a páky mám teď hodně dole a vpředu, zatímco oblouky hodně u sebe a nahoře, no ale co už, to je asi jediná nevýhoda té mé starší silničky TREK 1500 z roku 2003, že má na představci jen dva šrouby a při nějaké větší ráně, kterých na proběhlém přiblížení se k Ratajím bylo nespočet, se to prostě občas někdy protočí, trochu podezřívám i samotný přejezd těsně pod kopcem, no ale je to jedno, teď je to prostě tak a musí se s tím už nějak dojet.
  
  Na toužebně očekávaném konci dlážděného úseku k nám zezadu poměrně nečekaně přiletí Pavel Dubitzský (337, PCK Louda), což byl tedy asi ten druhý jezdec, co jsem zahlédl prve za námi, a hned se žene dál a předjíždí i Tomáše, my se nakonec dokážeme poskládat nějak za něj a na horizont jedeme společně, ve sjezdu do Talmberka se snažím trochu orazit, takže se ani necpu dopředu, údolím k Sázavě projedeme celkem na pohodu a je tu další kopec na Nechybu. Pavel si hned v nejnižším bodě ještě dole u řeky najede dopředu a jede si svoje tempo, to znamená, že nám nemilosrdně ukazuje záda, my zbylí tři už to máme mezi sebou nacvičené, takže se držíme pospolu, Tomáš v serpentinách zase odpadne kvůli křeči, ale nahoře tam zase je, tak to jsme zvládli ještě se ctí. Přes Benátky a Komorce zpět v protisměru, odkud jsme dopoledne přijeli, fréza ve třech už by měla být v pohodě, ale té první si kvůli ostrému střídání světla a stínu na první pozici vůbec nevšimnu, zareaguji na poslední chvíli a já se sice ještě vyhnu a udržím nahoře, ale ty dva za mnou pošlu dolů do díry, to se moc nepovedlo, ale naštěstí to zvládli a u těch dalších si už dávám bacha. Letos se nejede přes Vlkančice kvůli tomu, že je celá rozkopaná Stříbrná Skalice, a jedeme tedy objížďkou přes Výžerky, Nučice a Konojedy. Jedeme už celkem v klidu, hlavní cíl je dojet, v kopcích se začínám cítit asi nejsilněji a Konojedy tak jedu povětšinou z první pozice, abych co nejrychleji dotáhl jezdce v dresu CFC Kladno (Milan Štanc, 342), co se objevil kus před námi. To se ale podaří nakonec až po sjezdu přes vesnici v následujícím táhlém horizontu, kde mě předjede Tomáš, tak jedu za ním a když se na horizontu ohlédnu, tak za námi není ani Milan, ale ani Venca, což mě docela překvapilo. Pokračujeme tedy ve dvou rozbitým sjezdem do Hradce a dále ne o moc lepší silnicí na kraj Stříbrné Skalice z druhé strany, než se přijíždí obvykle, tady to chce hlavně nevymést nějakou díru a nedefektit, což se povedlo. Do finálního kopce přes Hradové Střímelice k Ondřejovu ještě najíždí první Tomáš, ale hned u prvního přizvednutí se se mnou loučí s tím, že už má pro dnešek dost, a skutečně zůstává hned celkem výrazně a už definitivně zpět. Kus před sebou na táhlé stoupající rovince zahlédnu ještě žlutý dres Pavla, ale toho je mi jasné, že už asi nedojedu, pokud na něj nepadne nějaká krize, pak jsou tam ještě nějací další dva jezdci, tak ty bych naopak zkusit mohl. Jede se mi v rámci možností relativně dobře, jak jsem sám, tak se nemusím úplně mačkat kvůli někomu dalšímu, křeče naštěstí nejsou, voda akorát tak na poslední dva hlty, tak aspoň nebudu zbytečně těžkej do úplného závěru. Za Hradovejma ve výjezdu dojíždím tu dvojičku, ale jeden je bez čísla a druhý je modré číslo, tedy třetí balík nad 60 let na zkrácené trase a můj nepřímý soupeř. Stojka na náměstí v Ondřejově je nepříjemná a na kostkách, normálně tudy vůbec nejezdím, ale jednou dvakrát za rok to holt musím kousnout.
  
  Krátký oddech na průjezdu vesnicí z náměstí a je tu finále na hvězdárnu, kde předjíždím ještě dva lidi, ale jeden je z mladšího balíku a jeden příchozí, takže to už nehraje roli. Dojezd k bráně už je prakticky bez rezerv, v nádrži už moc nezbylo, což je na tomhle závodě ale takřka pravidlo. Mám to tedy za sebou, čas 3:34:17 h (průměr 27,6 km/h) je historicky poněkud nevypovídající, protože letos se v závěru hodně objížděla ta Skalice, nicméně na absolutní pořadí to je 75. místo ze 102 na startu druhého balíku, což už vypovídající docela je, ale tak to prostě je. Za sebe jsem spokojený, že jsem se celou dobu udržel v závodním módu a v závěru v úseku od Konojed ještě o pár míst poskočil kupředu, nikde jsem neskřečoval a jediný silniční UAC závod v mé "domovině" jsem si tak celkem užil.
  
  Odkaz na záznam Strava: https://www.strava.com/activities/7558724950
  
  Odkaz na originál článku (i s fotkama): https://www.sokolveltez.cz/kolem-posazavi-95-km-aneb-za-krasami-stredniho-posazavi/
  
  
  
• Technik – Po letech zas na startu
  
  Report začínám psát den po závodě a právě jsem dočetl skvělej Lukyho report a říkám si, že tohle asi nebude tak zábavný čtení. Z maturitní písemky 4 a k tmu pravopisný chyby. Předpoklady k tomu nejsou, ale když je chuť, jde se psát.
  Včera ráno byla chuť si zazávodit. Zkusit si to zase po letech. Odpovědět si na otázku…Schválně kam uvisím!?
  Ráno potkávačka s Kolík & Luke a jedem kolmo na prezentačku. Luke s Kolíkem kecačka. Já mlčím a cvakám potichu dvanáctku drát. Plná hlava pochyb. Mám vůbec ještě na to jet hromaďák? Zvládnu ten stres, co mě vždycky tak bavil? Vydrží můj přední ráfek, vydrží můj zadní ráfek. Jak to půjde ve sjezdech, kde furt marně hledám ztracenou jistotu?
  Lukovy hlášky mě naštěstí drží tak nějak nad vodou a nedovolují mi více se ponořit do kruhu přizdisráčství… Bez kluků bych to asi otočil zpět domů ještě před Říčanama.
  Prezentace mi nalije do žil trochu optimismu, to když potkávám zase vyšvihaný sympaťáky a prohodim pár slov. Poslední dávka do gatí přijde cestou na start a obligátně při čekání na mávanec startéra. Naštěstí tu hustotu rozředí nenadálý setkání s Lacem. Ten divoch jel 5 dní ze Slovenska, aby mohl ochutnat krásu Posázaví. Důkaz, že jde o kultovní závod a kompliment za srdcařství. Jsi borec Laco!
  Takže minuta, půlminuta, 10 sekund, mávanec a jde se na to. Jak že se to zacvakávají ty tretry? Kurva jakto, že jsou z obou stran obráceně? Točim to, ladim to, matlám to, kolem se to valí. Určitě jsou kluci rádi jak jim to kotvim hned po startu. Sorry jako, napříště si zažádám o průkaz ZTP a na záda nalepim modrou značku, aby s tim radši všichni počítali. Křup a můžeme špurtovat hned od startu, bo máme za sebou 10 metrů závodu a už mám díru. Málokdy zažije člověk tobogán do kopce, ale Hradec je skvělej příklad. Bombim hlava nehlava, nahoře se přicucnu jak k matčinu prsu s tepama někde blízko maxima. Au, tohle bolelo, ale můžeš si za to sám ty matloni.
  Report dopisuju po více jak měsíci a půl… Ale pořád si pamatuju jak se po startu cpeme přes celou šířku silnice skáčeme přes vyfrézovaný díry a řítíme se úzkejma sjezdama. Fakt se cítím blbě, je to na mě moc hektický. Ve sjezdech a zatáčkách jsem nejistej a propadám se, abych to musel v nájezdech do kopců lepit. Holt ta první serpentýnka z Kozákova mě nedavno ty sjezdařský geny trochu zmutovala. Visim Benátky, visim Talmberk a pomalu ztrácím nasyslený jouly. Pak přijdou Podveky a když jsme u serpentýny, vim že vystupujeme. Přeze mě se jen ladně přehoupne Kolíkáč a hákuje si čelo. Já mám pak to divadýlko před sebou jak na dlani. Visí tam krásně, bojuje, dře, dá to, nedá to? Zaber sakra, vždyť už jste nahoře… Škoda, zase přijdou ty otázky… co kdyby a aby a by… Co by chtěl… Možná je to tim že tady lidi málo hulej… Myslim, že tentokrát by tam těch 10, 15 sekund bylo, kdybys byl bejku ve sjezdu vpředu, né jako já. Ale to ty víš líp než já. Nakonec já jsem rád, že s Tebou zase můžu jet… skoro se mi chce napsat „jako vždy“. Ale musím k tomu dodat, jako vždy když se jednou za uherák postavim na start a ty se mě ujmeš jako malýho kluka, co je poprvý na pionýrskym táboře.
  Čili si to šineme posázavskym krajem, je hezky. Postupně sbíráme odpadlíky z prvního balíku a naše grupa může čítat i 30 kusů… Všichni koukaj jak vejři, když dostáváme bidony na dvou něžnejch občerstvovačkách. To je paráda tenhle tým. V balíku zazní pár uznalých vět. Někdy se jede někdy spíš ne. Párkrát to zkoušíme roztočit, ale spíš se čeká na cílovej kopeček. I když ve sjezdu z Hradce mám zase pocit, že do smrti už budu radši jezdit jen do kopce…
  Závodit se začíná na Ondřejovskejch kostkách, který mám natrénovaný. Jsme tam ve dvou s Honzou Píchou, ale já nestřídám, a to i po hrozbě, že nás zezadu dojedou… Mně to ale fakt nevadí… Ke hvězdárně už je nás tak 5 možná víc. Jak se to v zatáčce narovná, tak za to bere Milan Miller a já jakobych byl línej. Nastupuju z nízkých otáček, ale nakonec se to rozjíždí a pak už celkem z přehledem kontroluju druhou pozici. V cíli Kuře, Camrda, Ruda, děti, žena… Chybělo snad už jen vychlazený pivo. Ale na to mám takovou chuť, že si musíme s Kolíkem a Lukem cestou domu přibrzdit na 3 kousky v Nupakách. Cena jak za vítězství! Tak a teď už to fakt nemá chybu!!!