Alda –
Expresem bez jizdenky
Už na startu jsem si všiml jednoho účastníka závodu, který prohlásil, že je to jeho první závod po třech letech, a tak podle toho taky pojede. V tu chvíli jsem si říkal, dobrý, tak snad odpadne v podobnou chvíli jako já a nebudu napospas větru sám. Byl to Ondřej Beran ze Slávie, nevím, jestli ho někdo znáte, ale tenhle závod jsem defacto skoro celý odjel s ním.
Odstartovalo se, serpentýny v pohodě, jel jsem úplně vzadu, myslel jsem si, že už tady bude nějaká snaha to urvat. Jelo se dál, kopec v Oplanech jsem se skupinou vydržel, ale krátce po konci stoupání se balík rozjel a to už jsem neudržel. Dojel mě Ondra a říká „uděláme grupeto a budem dojíždět ty co odpadnou“, za mě výhodná nabídka, tak jsem ji přijmul. Hezky to odsýpalo, tempo bylo akorát, po dynamičtějším nástupu do kopce, nebo při střídání na špici nám Ondra říkal, ať jedem plynule, že profil je tady dost výživnej a do cíle ještě daleko. Možná v půlce, když nás dojelo čelo druhýho balíku jsme se s nimi svezli do prvního táhlého kopce, kde jsme odpadli. Po nějaké době nás dojela druhá skupina z druhého balíku, která nám ujela do kopce zhruba na 75 km. Tak jsme zase jeli jen my dva. Po čase Ondra říká „za námi jedou dva, asi ze šlapek, chytneme se jich, bude to proti větru potom“. Po cestě jsem viděl Žábu, jak stojí na krajnici a kochá se naším projíždějícím balíkem. Napadlo mě, jestli on náhodou nepotáhne Luka. No a taky že to tak bylo. Nástup do oranžového rozjetého expresu se povedl, následovalo něco, co bych přirovnal časovce uprostřed už rozjetého závodu, ale chtěl jsem se udržet zuby nehty. Povedlo se, sjela se skupina před námi a tempo se snížilo, díky bohu… Pak už se dojíždělo do konce a já toho začínal mí po krk, pomalu jsem cítil, jak se blíží ta zeď a odpadám ze skupiny a jedu schovanej za ředitelem závodu a Ondrou. Pro ně tempo, u kterýho si stíhají povídat, já prošitej jen vysel za oči. Kostky v posledním stoupání před cílem, to už jsem chápal jenom jako špatnej vtip a další důvod proč si pořídit moderní kolo, protože na mých pláštích o šířce 25 mm to bylo vzhledem k mému stavu peklo. Před cílem trochu zmatenej, kde vůbec je ten cíl, ale nakonec sem ho našel
.
Další těžký, ale krásný závod. To, že jsem takovou trasu zajel s průměrným tempem 31,34 km/h vidím jako neskutečný úspěch. Doufám, že ta výkonnost poleze nahoru stejně jako doposud. Po prvním letošním závodě a střetu s realitou, bylo pro mě podobné tempo naprosto nemyslitelné. A jelikož se nikdo z vrstevníků v UAC neodvážil postavit na start, titul mistra je můj. Zase parádní závod, baví mě to!
Luke –
Nedělní žábava
Únava z alpské dovolené dostoupila vrcholu a tak v sobotu večer zoufale pročítám reporty z let minulých. Doufám, že najdu nějakou zmínku, co mi pomůže to přežít. Místo toho jen nadšený řeči jako že Posázaví přece dycky a tak. No to sem si zavařil. Pravda je, že start je prostě povinnost a ono to nakonec bude pěkný, no ne?
Ráno jsem úplně vyřízenej, chce se mi spát a ne závodit. Střevní mikrobiom je pěkně nasranej, asi že došli palačinky, croissainty a tartaletky. Žába v depresi, že nemá s kým jet a nechce s čelem. Házím mu laso, že může počkat, že budu rád. Počasí vyšlo, nechávám odjet balík mlaďochů a dopadá na mě, jak sem starej, že tu stojím a čekám.
Pak start. Poměrně početný balík se scvrknul na velikost, jako snad neměli mlaďoši ani během deštivých ročníků. Ve třetí serpentině koukám za sebe a tam místo prázdna docela narváno, jen teda s pěkným odlepem. No pěkný. Jo a nezapl jsem Garmina, tak ani nevím jakej šrot se jede. Naštěstí. V půlce už to docela kouše, ale pak se naštětsí zvolňuje. Čas nakonec nějak standardní, tak jsem prostě jen z formy. Totiž rozumněj, forma asi není zlá, ale potřeboval bych aby ten Hradec neměl 3 a půl minuty, ale hodinu a půl.
S hrůzou jsem zjistil, že poslední intenzita nad FTP byla na Kozím prdu (a tam to bylo na prd) dva měsíce zpět. A pak teda minutovej pokec s Wilcem v pondělí, ale to jsem měl regenerovat. Nicméně chyba tedy byla už v pondělí, že sem ten kopec neodjel s Wilcem a dnes už s tím nic nenadělám. Po rovince se trochu vzpmamatovat a najet si dobře před odbočkou na Oplany. Zbystřil to domestik Žába a bez potřeby komunikace už ho mám předsebou a celej sjezd a celý Oplany si jedu bezpečně v luxusu druhé pozice. Pak sjezdík z čela a uklidit se nakonec balíku. Tady bych prostě zavřel oči a nechal se odvézt pod Talmberk bez zájmu o to jestli někdo odjel nebo ne.
Nikdo ale neodjede, protože Žába všechno pokreje a sjede. Doufám, že to dělá jen pro žábavu a nemyslí si, že pak na Zdebuzevsi nastoupím a pojedu do háje. Doháje totiž směřuju, ale bez nástupu. U Benátek to docela bolí, pak koukám, že Žábu nechali odjet. Chvíli přemýšlím, jestli se mám v druhým balíku uvést jako pořádnej magor a zkusit si ho doskočit. Docela živě si představuju, jak to docvaknu, houknu jedem, přidá se ještě Malíř nebo někdo podobnej a v Talmberku si budu muset propíchat oba pláště, bidony, shodit řetěz a zahodit garmina, abych měl dost výmluv, proč jako už dál nejedu.
Naštěstí mě začali cukat stehna už jen z té představy a zůstávám hezky vzadu. Což je dobře i proto, že Čespa zas kouzlí na špici a půl balíku jde málem do škarpy. Ach jo, že já nezůstal radši mladej.
Před sjezdem přes Úžice sjíždí Žába opět Malíře a balíček kotví. Děkuji za nabídku a do sjezdu si jdu najet z čela. V Z2 odjíždím do úniku a balík teatrálně stojí. Ve sjezdu pak přiletí Žába a asi se i závodilo, protože Radek Plechata měl nějaký řeči o závodění z kopce. Nechápu, že mi teda neskočil do háku a vklidu to nesjel se mnou, když to k tomu přímo vybízelo. Já to jel jak na výletě. Tak třeba příště, no.
Talmberk se jede nehezky nerovnoměrně, já jsem nějak ukolébán představou, že to tady v tahu vždy letíme tak, že kopec není ani znát. Letos to je ale jiné a mě to nedělá dobře. A když se udělá díra nemám na to, to řešit. No to potěš.
Naštěstí jsem nevylítl sám, tak se ještě ve dvou dotahujeme, ale vím jak moc to je platný. Nicméně do Ratajů s čelem - odškrtnuto. Ale další záběr do VO2Max na Podveky už je příliš a končím. Ne že bych to nečekal, tak úplně nepanikařím, ale nohy se rozbolely až moc. Mijí mě jedna Varta, druhá Varta, ideální spoj, ale moje baterky už jsou moc vybitý a tohle nechytám. Chjo. Nahoře s formujeme s Lukášem Kubíkem, jsem ve stavu, kdy chci jen smrdět v háku a nic nedělat, ale jak se ukazuje, tohle asi neumím. Prej když pojedem rozumně v klidu, tak je ještě sjedeme (míněno Varta duo Miller, Beránek). No, bojím se, že rozumně už dnes nepojedu, maximálně tak v tom klidu no. Nicméně točíme, na Šternberku chytám trochu díru a už jí nesmažu. Pak ještě na dohled do půlky Zdebuzevse, abych viděl, že se to v klidu a rozumně prostě dalo dojet. A tam se definitivně lámu.
K mému překvapení i v tomhle stavu jedu furt nějakej sweetspot, což je asi jediný pozitivum, co jsem v závodě našel ohledně výkonu. Pokochám se aspoň Zdebuzevsí, užiju si sjezd do Kácova přijíždí další kolega. Prej jedeme, musíme točit. Mám v hlavě cosi o tom, že já už dnes nic nemusím. Ale co, točím, co to jde, lepší než jet proti větru sám. Na Garminu pípne zpráva od Žáby, že čeká. Pocit vyčerpání se mísí s radostí. Mám radost i pro kolegu, co chtěl abych točil. Konečně za Nechybou padáme Žábovi do háku a letíme na Mitrov. Kolega co toužil po tom jet to zbaběle zabalil, letíme dál, Talmberk dolů v klidu, pak si trochu odpočinout do Nechyby a další část tréninku za motorkou. Nabíráme Ondru Berana a Aldu, Ondra veselej, Alda ani nepípne. Příště už snad bude mít dres, abychom ho poznali. Aspoň ten mistrovskej ne?!
Na Vlkančice konečně dojíždíme baterkovou skupinu, je tu i Víťa Novák na výletě a nějací mlaďoši. Když se chvíli nepojede, tak snad oklepnu, tak Žábu brdím. Dobře se tu kecá, nejede se, ale náhradní nohy jsem si tu bohužel v sobotu do škarpy neschoval, takže se můj stav nijak nelepší. Kostky ve Skalici trochu poškádlí mlaďas a Žábu odešle do úniku. Vlastně geniální strategie, Varta musí jet, zalejzám do háku. I tam kopec na Odřejov bolí dost, ale odjetej Žába mě motivuje prostě schovat hlavu a trpět. Najednou ale nástup, všichni se zvedaj, ale já nemám ani sílu zvednout hlavu, natož se třeba rukou přitáhnout k řidítkům. No hezký.
Jedu dál sám, jak kdyby to bylo La Plagne, pití po jednom loku, co kdyby se mi z té nadmořské výšky zamotala hlava, vlastně jsem stejně jel i tu Zdebuzeves. No asi se budu muset ještě chvíli aklimatizovat a nebo to prostě neřešit a počkat na Kitzbuhel, kde bych mohl být i s tímhle snad trochu konkurenceschopný. Každopádně jsem si to užil moc, díky Žábovi za transport a kvalitní čas strávený za motorkou, i tohle člověka posouvá dál. A díky všem za pokec a Sergeiovi za tiskovku a CFC za organizaci (a RFC za změření, funguje to líp jak na Letape :) ).
Nemi –
Nečekaně dynamický vývoj
V den posledních třicátých narozenin se naposledy řadím do prvního balíku mlaďochů. Vedle mě Hulis a Daffy. Startovní listina je plná velkých jmen, tým Integray dorazil snad v kompletním složení. Zahřívací kopeček na mokrém rozbitém asfaltu z Hradce první lajna drží v pohodovém tempu, ale za nimi probíhá docela ostrá loktovačka. Nemám na to hlavu, a tak se pakuji na konec balíku, což mě v průběhu závodu stojí dost sil navíc.
Mám nějaké prokletí na tým Unlimited. Tentokrát mě docela štval Otakar Čapek. Dvakrát mě zbytečně vyloktoval ve sjezdu, aby si to dole nechal ujet a já to pak musel dolepovat. A to nebylo všechno. Ani když jsme s ním později jeli v malé skupině, nikdy nestřídal na špici, nechal každého řadit před sebe. Ve všech kopcích vypadal, jako že umírá. Kromě toho cílového, kde zázračně našel síly a dal mi deset vteřin, Hulisovi dvacet. Ale to předbíhám.
Poprvé mi čelo odjelo kousek pod horizontem stoupání z Talmberku. Dojel jsem taky odpáraného Pavla Zháňala a ve dvou jsme se jej vydali pronásledovat. Dotáhli jsme se ve sjezdu po kostkách v Ratajích. Za ostrou levou jsme museli zastavit kvůli zablokování úzké silnice zaváděcím vozidlem a dodávkou v protisměru. Kopec na Ježovice se jel ještě svižněji, tak jsem to radši odpojil už dole. Přede mnou opět Pavel Zháňal a Otakar Čapek. Nečekali, ale do kopce na Otryby ani moc nejeli, tak jsem je dostihnul. V kopci za Šternberkem dojíždíme Daffyho, Otakar Čapek zůstává někde dole. Ve sjezdu na Dolany je spousta štěrku, tak jedu opatrněji a pak si Daffyho s Pavlem Zháňalem musím do kopce dotahovat. Přijde mi, že jedeme moc, tak to po kolíkáčovsku zkusím zakřičet. A s podobným úspěchem. Kopec jsme tedy společně vyjeli, jenže nahoře v odbočce na Kácov regulovčík zastavil dvě auta v našem směru, zatímco proti jela další. Daffy s Pavlem Zháňalem se prosmýkli, jenže já musel jít na brzdy, protože se i ta auta v našem směru dala do pohybu. Bohužel Daffy neviděl a neslyšel, a tak jsem za ním v protivětru z kopce na Kácov spálil tolik energie, že jsem v kopci na Zdizuby ztratil i vizuální kontakt.
Ale vyšlo to celkem dobře, protože sotva co jsem ten kopec vyjel, nabralo mě čelo druhého balíku spolu s Hulisem. S nimi to pěkně frčelo a před Sázavou jsme zase dostihli i Daffyho a Pavla Zháňala. Ale nebyli jsme s nimi dlouho. Další kopec byl intenzivnější, a tak jsme zůstali sami Hulis a já. Ve dvou jsme jeli až do Hradových Střímelic, kde nás nabrala druhá skupina druhého balíku s Jardou Halíkem. A jak to dopadlo, už víte. Byl to krásný závod s nečekaně dynamickým vývojem. Jsem spokojený a šťastný, že jsme dojeli v pořádku.
Závěrem se sluší moc poděkovat za fantastickou tiskovku u Sergeie, kde jsme spolu s Žábou, Lukem a Lacem analyzovali nejen tento závod, ale celou sezónu.
Žába –
Až nás to vyplivne, pokecáme!
Poněkud přetahuji jarní část sezóny a nohy mám v divném stavu. Směs brutálního výkonu a kruté únavy, křečí po lehkém tréninku a pak naprostá radost z cyklistiky při sobotním rozjetí s bandou od Železničního mostu.
Závodit v neděli se mi nechce a tak vymýšlím dvoukilo výlet s Posázavím uprostřed. Jenže počasí výletům nepřeje. Body do ŠR a zaplacené startovné mě posílá ráno Nemimu do auta.
Před startem dávám poctivé rozjetí, pocit takový divný a tak si s Lukem domlouvám výlet. Počkáme na sebe, až nám cukne čelo. Fakt jsem netušil co v sobě najdu a on na tom byl stejně.
První serpentinky z Hradce mi přišly pohodlné (až 3. čas). Oplany pohodička, i když jsem to pojal aktivně a pár minut na 5 W/kg udělalo celkem parádu. Kolem Benátek se jede masakr a v háku z ním je to o poznání menší pohodička 6-7 W/kg, střídám a dávám tomu rozumnějších 6 W/kg a za mnou díra. Škoda, že se neudělala selekce. Trochu orazím a začíná série nástupů a Talmberk už balík očesává. Nepřišlo mi to přes hranu, ale Luke si vystupuje.
Váhám, zda nesvěsit nohy a vycouvat na pokec. Ale když ono to z kopce jede zadarmo a tak valím s balíkem. Luke nás dojíždí ve sjezdu do Ratají. Domlouváme se, že on vystupuje už pod kopcem a já že tedy zkusím ještě chvilku. Vnitřně si v současném tempu moc šancí nedávám.
Podvleky překvapivě ostatním také moc nechutnají a já zůstávám v háku. Je to tedy trochu boj, ale netrpím sám. Houpání směr Šternberk se nic neděje, sjezd k zámku v klidu a první část stoupání kotví Čespa. Až v druhé půlce za to bere Malíř, ale to už je krátké a přejíždíme to všichni.
Do Zdebuzevsi se jede odpočinek zpestřený krátkými nástupy, balík evidentně líže rány a připravuje se na Kácov. Před horizontem se splašili dva junioři, já se jim nacpal do háku a nechal se katapultovat za horizontem před balík. Napadlo mě podržet náskok do ostré levé, abych se s nikým nemusel loktovat. Za zatáčkou sprintík, zalehout na rámovku a se štěstím mě vytáhlo zaváděcí auto ve sjezdu asi 30 sekund před balík.
A tady jsem to posral. Blbě jsem vyhodnotil kopec z Kácova. Začíná 3 minutovou ostrou pasáží a pak cca 7 km magnetem. Já si řekl, že 40 km sólo nemám šanci a tak jsem jel údržbu a nechal se sjet. Jenže jak jsem si rozhodil tempo, nedokázal jsem zrychlit. Nebo jsem na to prostě neměl a škubla nám čtveřice (jen 2 soupeři M40). Zbytek mizerně spolupracoval a tak malý nástup stačil a v protivětru jsme jen dál ztráceli.
Čekal jsem trochu epičtější odpadnutí. Každopádně než se handrkovat s nestřídajícími Halíkem a Horváthem, zastavil jsem u krajnice a napsal Lukovi zprávu. Měl přijet Luke s nabídkou kvalitní nezávodní vyjížďkou. Místo toho jede dvojička v závodní náladě. Luke se řadí za domestika, „jeď, je za námi skupina“. Nechápu, ale našel jsem v nohách energii na 25 km ostrého tempa a dojel několik skupinek. Druhý bojovník si vystoupil dlouho před koncem horské dráhy.
Pak 6,5 km v háku ve velké skupině. Tam už jsem mohl svěsit, bylo odpracováno a ze Stříbrné Skalice má Luke v plánu zmizet. Jenže zase nějaký Junior blbnul na horizontu, byla by blbost se za něj nepověsit a posléze odjet.
Nohy prázdné, ale odjíždím. Cestou do Ondřejova mě ještě dva předjedou, ale docela překvápko co jsem z nohou vydoloval. Mimochodem, bylo to o minutu lepší než jeli ti z původní odpadlé skupiny ... ale to určitě neznamená, že bych Horváthovy dokázal ujet ve spurtu na bednu.
::
Propozice ::
Virtuální prohlídka ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby ::
Garmin